Hned úvodem si jasně řekněme, že následující článek s Katalánskem opravdu mnoho společného nemá. Určitou roli v našem příběhu však hrají dva klíčové pojmy, které jste si doposud jistě spojovali výhradně s katalánskou metropolí: Gaudí a rozestavěný chrám. Možná vás proto překvapí, že podobnou kombinaci můžeme nalézt i na jednom madridském předměstí. Toto je příběh, jenž potěší všechny snílky. V případě madridské Sagrady Famílie totiž skutečně platí, že když si člověk něco usmyslí, dokáže velké věci...
Mejorada del Campo je ve své podstatě jedním z mnoha nezajímavých předměstí Madridu. Tím se však nesmíte nechat odradit a dát dvacetitisícovému městu šanci. A jelikož si tu rádi povídáme o věcech katalánských, možná vás nepřekvapí, že v daném městě stojí za návštěvu pouze ulice s výmluvným názvem: calle de Antonio Gaudí. No kde jinde byste také chtěli hledat "madridskou verzi" Sagrady Famílie? Nejedná se samozřejmě o žádnou kopii slavné barcelonské stavby, a jméno nejslavnějšího katalánského architekta je v obci spjato skutečně jen s výše zmiňovanou ulicí, nicméně rozestavěný chrám v Mejorada del Campo vám vyrazí dech. Tedy zejména poté, co se dozvíte, že jde o dílo jediného muže.
Justo Gallego Martínez se narodil 20. září 1925 do silně věřící rodiny v městečku Mejorada del Campo. V 27 letech se rozhodl vstoupit do kláštera Santa María de la Huerta v 200 km vzdálené Sorii. Tam strávil několik let, avšak roku 1961 onemocněl tuberkulózou a kvůli strachu z možnosti nákazy dalších členů řádu byl z kláštera vyloučen. Za následné vyléčení se rozhodl Bohu poděkovat tím, že pro něj vystaví katedrálu. Prostě jen tak.
Ihned poté si sehnal několik knih o nejvýznačnějších španělských i světových sakrálních stavbách, prodal několik rodinných pozemků, aby získal základní kapitál (v tomto ohledu měl štěstí, že pocházel z relativně movité rodiny), a 12. října 1961 zkrátka začal pracovat na svém životním díle. Bez oficiálního projektu, bez plánů, jen s představou v hlavě. Nutno dodat, že Justo nebyl architekt, dokonce ani obyčejný zedník. Kvůli občanské válce nedokončil ani základní školu. Jak sám říkal, byl jen prostým rolníkem, kterého poháněla nesmírně silná vůle a víra. Od onoho říjnového rána roku 1961 uplynulo již více než 60 let a Justo svou katedrálou žil až do samého konce. Až do roku 2019 na ní pracoval každý den kromě neděle, ačkoliv po oslavě svých 91. narozenin, dny klidu rozšířil i na sobotu. Během koronaviru Justo stavět přestal. 96letého snílka totiž na stará kolena přestalo poslouchat zdraví a v posledních měsících svého života už ani nevstával z postele. Zemřel 28. listopadu 2021.
Impozantní Katedrála Justa Gallega zvenku, 2016 (Foto: David Romero, RT.com)
Justo stavěl katedrálu v Mejorada del Campo sám. Ve městě ho všichni znali a v podstatě odjakživa ho měli zaškatulkovaného jako podivína a blázna. Při pohledu na jeho vysokou a hubenou postavu se jen těžko ubráníte představě Justa jako Dona Quijota 21. století. Celá stavba je jeho dílem, jen občas mu se stavebními pracemi pomáhal někdo z místních nebo nějaký ten nadšenec ze vzdáleného koutu Španělska či světa. Stejně tak je to s materiálem. Větší část postavil Justo Gallego z peněz získaných prodejem rodinných pozemků (pozemek pod chrámem je též jeho), malou část má díky drobným sponzorům, nicméně jak je vidět při bližším pohledu, katedrálu tvoří spousta recyklovaných materiálů - rozbité cihly, prázdné láhve, vypuštěná kola, kanystry od benzínu... Vše se dá nějak využít.
Jako správný Don Quijote se ale v posledních 25 letech mohl opřít o svého Sancha Panzu, jímž je jeden z jeho sousedů a dost možná i jediný Justův skutečný přítel, Ángel López. Ángel Justovi začal pomáhat ještě před koncem milénia a jeho rodina starého pána přijala natolik za svého, že u ní posledních několik let bydlel. Ángel by měl být i logickým pokračovatelem Justova díla. Den po dni Justova katedrála roste a dostává rozměr skutečného církevního chrámu. Celá stavba je asi 50 metrů dlouhá, 20 metrů široká a vrcholek kupole se tyčí do více než 35metrové výšky. Chrám má navíc všechny součásti běžného svatostánku - hlavní kostelní loď, křížovou chodbu, kryptu, dokonce i freskovou výzdobu a na dva tisíce skleněných vitráží... Možná je opět načase si připomenout, že to všechno za uplynulé půlstoletí vybudoval takřka výhradně jen jediný člověk. Sám Justo stavbu vnímá především jako Bohu výsostně zasvěcené místo, proto jakmile si všiml, že se mu po staveništi prochází mladá dívka v nevhodně krátké sukni, okamžitě jí patřičně vynadal.
Tím se dostáváme k další drobné paralele s nedokončeným chrámem barcelonským. I zde totiž můžete navštívit staveniště a také zde je ono staveniště částečně financováno z darů. Nicméně do Justova svatostánku můžete nahlédnout zadarmo a dokonce si dopřát onoho luxusu, že sledujete stavitele přímo při práci. To vše ale na vlastní nebezpečí, což je docela zjevné. Pro mnohé je vlastně zázrak už to, že se stavba doposud nezřítila. Vzniká totiž absolutně bez jakéhokoliv stavebního povolení i bez jakéhokoliv skutečného a zaznamenaného plánu. To je ostatně i důvodem k tomu, že Justova katedrála vždy vznikala bez jakékoliv institucionální či jiné podpory ze strany města. I když jde o jediný skutečný monument, který lze v Mejoradě spatřit, žádné turistické značky či cedule k němu nikdy nevedly. Pro město byla Justova stavba neviditelná - to bylo totiž skutečné maximum, co úřady tomuto bláznivému staviteli mohly dopřát. Kdyby město připustilo existenci chrámu a aplikovalo příslušné zákony, Justovo celoživotní dílo by muselo okamžitě k zemi.
Nicméně tato situace se v posledních měsících změnila. Stavitel svou katedrálu původně odkázal biskupství v Alcalá de Henares, nicméně legalizovat stavbu tak jako tak nejspíš nepůjde - chybí totiž onen zmiňovaný projekt a žádný architekt se pod tuto stavbu nyní již nepodepíše, a nevezme tak na sebe zodpovědnost za to, že to pak jednoho krásného dne všechno spadne. Nicméně Justo stavěl dál i s vědomím, že svou katedrálu nikdy neuvidí hotovou. I Gaudí na té své dělal 43 let, aniž by kdy měl možnost svou slavnou Sagradu vidět dokončenou. Justo tu svou stavěl celých 60 let a přeje si jediné: být v ní i pochován a aby ji někdy někdo dokončil. Zdá se, že nyní svítá na lepší časy. Před pár měsíci totiž došlo k prolomení ledů mezi staviteli a městem, které chce stavbu nyní zachovat a poskytnout jí dokonce památkovou ochranu. Napomohl tomu i fakt, že Justův pokračovatel Ángel se na obhospodaření a dostavění katedrály dohodl i za účasti jím založené NGO Mensajeros de la Paz. Stavba navíc nedávno prošla architektonickou revizí, která velmi překvapeně konstatovala, že drtivá většina katedrály je postavená víc než bytelně. Zní to jako klišé, ale z pohledu profesionálů je Justova katedrála skutečným zázrakem.
Závěrem můžeme jen vřele doporučit zhlédnout například půlhodinovou reportáž televize RT, jež vás provede touto ohromující stavbou, kterou dokázal zbudovat jediný člověk. Zajímavá je i krátká reportáž Telemadrid z listopadu 2021, v níž už za katedrálu vystupuje pouze Ángel. Záběry z roku 2022 ukazují pokrok v pracích i po Justově smrti. A pokud budete mít někdy cestu do Madridu, zkuste se místo Escorialu na výlet vydat právě do zapadlého městečka Mejorada del Campo. Bude to stát za to.
Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)
Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)
Hermen Anglada i Camarasa (1871-1959) patří mezi největší katalánské malíře všech dob. Jeho obrazy dosahují na burzách umění závratných hodnot, které z jeho krajanů předčí už jen Miró a Dalí. Přesto však není Anglada i Camarasa na domácím poli tolik známý, neboť si podobně jako český malíř Alfons Mucha většinu své slávy vydobyl během dlouhých let života strávených ve Francii.
Hermen Anglada a jedno z jeho nejslavnějších děl: Granadina (1914) (Foto: Fira Modernista de Barcelona)
Hermen Anglada se narodil 11. září 1871 v Barceloně do rodiny malíře a dekoratéra kočárů. Otec sice zemřel, když bylo Hermenovi sedm let, nicméně jejich domov byl vždy plný osob z umělecké branže. Sám Anglada studoval malířství u gironského mistra Tomàse Moragase (1837-1906), ačkoliv sám později rád říkal, že se cítí být zejména pokračovatelem Modesta Urgella (1839-1919). Jak už jsme předeslali výše, v Katalánsku se příliš nezdržel. Jeho malířské začátky můžeme vysledovat do roku 1888, kdy se drobnou skicou účastnil Světové výstavy v Barceloně, a následně i do roku 1894, kdy v barcelonské galerii Sala Parés zorganizoval svou první výstavu, na níž prezentoval venkovské krajinky z okolí městečka Arbúcies. Velké pozornosti kritiků se však Anglada v té době nedočkal.
Rok 1894 pro něj byl přesto přelomový, neboť díky štědré podpoře svého švagra, významného katalánského podnikatele Josepa Rocamory, mohl poprvé vycestovat do Paříže, kde studoval na slavné Académie Julian. Do Katalánska se pak ještě dvakrát vrátil (1895 a 1898), ale od roku 1899 už se natrvalo usadil ve francouzské metropoli. Zde pracoval po bohu francouzského malíře René Prineta a významný vliv na něj měl i peruánský portrétista Carlos Baca-Flor, díky němuž objevil noční Paříž, jež se později stala jedním ze zásadních témat jeho obrazů. Léta strávená ve Francii se pozitivně podepsala i na přijetí jeho tvorby v Katalánsku. Roku 1900 se zúčastnil jedné z klíčových výstav katalánského modernistického umění (opět v Sala Parés), tentokrát ovšem s větším úspěchem, o čemž svědčila i dlouhá evropská tour trvající s přestávkami až do začátku první světové války, díky níž svou tvorbu mohl představit publiku v Benátkách, Berlíně, Bruselu, Buenos Aires, Londýně, Moskvě, Mnichovu, Drážďanech, Praze či ve Vídni.
Během prvních dvou dekád 20. století patřil Hermen Anglada k těm nejslavnějším malířům na celém světě. Byl zároveň prvním Kataláncem, který takovéto mezinárodní projekce v daném oboru dosáhl; až později ho v tomto ohledu překonali Dalí a Miró. Většina jeho vrcholných děl se dá řadit k všeobecně uznávanému proudu postimpresionismu, ačkoliv některé jeho obrazy nemají daleko k expresionismu. Kromě výše zmiňované pařížské tématiky se v jeho malbách objevuje i folklorní tématika spojená s oblastí Valencie a v menší míře i s oblastí rodného Katalánska. Profesní zájem ho pojil s několika významnými ruskými tvůrci dané doby.
Le bal blanc, obraz s pařížskou tematikou namalovaný okolo roku 1900 (Foto: MNAC)
Krátce před vypuknutím první světové války se Anglada přesunul z Paříže na Mallorku, kde si vyřídil i návrat španělského občanství. Usadil se v malebné zátoce městečka Port de Pollença a do svého díla okamžitě zapracoval mallorskou tematiku, ať už v podobě místní krajiny či podmořského světa. Je pravda, že poválečná Evropa se k jeho tvorbě nyní tak trochu otočila zády - ke slovu se zde dostali představitelé avantgardy - nicméně velmi vděčné publikum ve 20. a 30. letech 20. století získal v zámoří. Kromě mnoha amerických měst relativně pravidelně vystavoval i v Anglii a dokonce i v rodné Barceloně, kde ho ostatně překvapil i začátek španělské občanské války. Ačkoliv všude kolem zuřil boj, katalánská vláda Angladovi zajistila nerušený pobyt v montserratském klášteru, kde barcelonský rodák namaloval velmi originální sérii krajinek. Jako republikán byl nucen roku 1939 Španělsko opustit podruhé. Až do roku 1948 mu azyl poskytla jeho druhá domovina - Francie. Na Mallorku se Anglada mohl vrátit až v druhé půli roku 1948, zatímco ještě stále aktivně vystavoval. Na ostrově dožil, zemřel v létě 1959.
Díla jednoho z nejúspěšnějších katalánských malířů všech dob jsou dnes vystavena například v Museo Reina Sofia v Madridu, v petrohradské Ermitáži nebo v Britském muzeu v Londýně. Nejvíce Angladových obrazů však dodnes najdete na katalánsky hovořícím území. Velkou sbírku jeho děl má CaixaForum v Palmě, kde mimochodem až do října 2022 probíhá zajímavá výstava věnovaná Angladovu uměleckému působení na ostrově, několik jeho obrazů pak najdete i v barcelonském MNAC nebo v regionálních muzeích jako Biblioteca Museu Víctor Balaguer, Museu del Modernisme Català či Museu Can Ferrat. Více informací o tomto ne vždy doceňovaném klenotu katalánského malířství najdete zde (španělsky) nebo zde (katalánsky).
Příběh dnes již bývalého biskupa z katalánského města Solsona by vydal na pořádně šťavnatý román. Ultrakonzervativní duchovní, který ve volných chvílích vymýtá ďábla a převychovává homosexuály, se totiž zakoukal do o 15 roků mladší autorky satansko-erotických brakových románů. Po konci v církevním rouchu se tak náš hlavní hrdina musel vrátit ke svému světskému povolání. Jako vystudovaný zemědělský inženýr nakonec zamířil do mezinárodně působící společnosti Semen Cardona, kde má na starost kontrolu kvality prasečího semene. Čeká ho raketová kariéra i v tomto sektoru?
Xavier Novell ještě v roli biskupa (Foto: www.elnacional.cat)
Xavier Novell i Gomà se narodil v dubnu roku 1969 v osadě Montfalcó d'Ossó (okres Urgell), jež nemá více než 40 obyvatel. Mládí tak prožil podobně jako ostatní děti v okolí častou prací na poli. Možná i proto na univerzitě v Lleidě vystudoval zemědělské inženýrství. Už tehdy ho však mnohem víc zajímaly statky nebeské, odešel proto do semináře a roku 1995 úspěšně dokončil i studium teologie na specializované církevní vysoké škole v Barceloně (Facultat de Teologia de Catalunya). O dva roky později završil svá církevní studia i titulem z prestižní Papežské univerzity Gregoriana v Římě. V červenci 1997 byl vysvěcen na kněze a byl vyslán do svého prvního působiště v katalánské obci Sant Jaume de Mollerussa. Jeho strmý růst v církevní hierarchii začal okolo roku 2001 s příchodem nového solsonského biskupa Jaume Trassery (1934-2019), pod nímž v letech 2004-2010 zastával post kanovníka solsonské katedrály.
Stojí za to si připomenout, že Novell se do kněžského roucha oblékl až v 28 letech, jenže velice rychle se dokázal vypracovat v nepostradatelného, a tak byl roku 2010, kdy Traserra odešel do výslužby, jedním z trochu nečekaných kandidátů na uprázdněné místo biskupa. V pouhých 41 letech se jím nakonec stal, což s sebou přineslo i zákonitou mediální pozornost - Novell se totiž stal vůbec nejmladším biskupem v celém Španělsku a jedním z nejmladších na celém světě. I přes svůj mladý věk však patřil k těm nejkonzervativnějším duchovním. V častých mediálních výstupech se opakovaně stavěl proti používání kondomu, proti potratům i proti homosexuálům, které s oblibou posílal na konverzní terapie (radnicí v katalánském městě Cervera byl kvůli tomu dokonce prohlášen za persona non grata). Jiný sektor katalánské veřejnosti zase pobuřoval jeho postoj ke katalánské nezávislosti. I když se v tomto ohledu vždy snažil, aby církev zaujímala nezúčastněné a neutrální stanovisko, svou osobní podporou myšlence samostatného Katalánska se nikterak netajil. Byl dokonce jediným katalánským biskupem, který se 1. října 2017 aktivně zúčastnil katalánského referenda.
Xavier Novell měl před sebou podle všeho velmi pěknou církevní kariéru a někteří už o něm začali spekulovat jako o budoucím španělském kardinálovi, který by to při troše štěstí mohl dotáhnout až na papeže. Tím spíš potom církevní veřejnost šokoval jeho nečekaný odchod z biskupství, který rozvlnil stojaté vody konce prázdnin v srpnu 2021. Novell to tehdy odůvodnil "osobními důvody", nicméně poměrně rychle vyšlo najevo, že za vším je třeba hledat ženu. V tu chvíli se nám začala rýsovat skvělá podzimní telenovela. Rozhodnutí odejít z církve kvůli životní lásce je samo o sobě hezké a nepochybně by si zasloužilo respekt, jenže jak jsme již předeslali, Novell byl mediálně vděčným terčem, který si o pozornost říkal svými kontroverzními a zpátečnickými myšlenkami. A tak mu to dali novináři řádně sežrat. Nutno dodat, že Novell jim šel na ruku, lepší zápletku by totiž jeden nevymyslel.
Však posuďte sami. Ultrakonzervativní biskup z katalánského venkova veřejně vystupující proti potratům či homosexuálům a ve volném čase provádějící exorcismus se totiž zamiloval do o patnáct let mladší, rozvedené psycholožky a sexuoložky (ke všemu ještě původně provdané za muslima), která se ve volném čase věnuje sepisování satansko-erotických brakových románů překypujících sadismem, chtíčem a šílenstvím. Zmiňovaná dáma, Sílvia Caballol Clemente (*1983), se navíc s biskupem poznala nejprve pracovně, když ji jako psycholožku na přímluvu známého začalo zaměstnávat právě biskupství v Solsoně. Zatímco novináři o této fascinující love story teprve začínali informovat, Vatikán měl všechny výše uvedené informace již dávno z první ruky. Novellovu rezignaci přijal sám papež výměnou za to, že ani jeden ze zamilované dvojice nebude celý případ nijak komentovat. A tak se také stalo, ani Caballol ani Novell se k celé věci doposud ani jednou nevyjádřili. Pravdivost novinářských spekulací však definitivně potvrdili 22. listopadu 2021 civilním sňatkem ve městě Súria, kde se Sílvia Caballol narodila a kde nyní žije. Jejich skromná svatba zároveň potvrdila, že i bývalý biskup konečně poznal kouzlo předmanželského sexu. Těhotenské bříško Silvie Caballol se utajit nedalo...
Xavier Novell tedy začíná nový život. S médii sice nemluví, ta mu však jen tak pokoj nedají. Velký ohlas způsobilo kupříkladu jeho nové zaměstnání. Jako vystudovaný zemědělský inženýr začal logicky hledat něco v oboru. Šťavnaté titulky na sebe nenechaly dlouho čekat, jelikož Novell nakonec nového chlebodárce našel, a to v Semen Cardona, původně rodinném podniku a dnes mezinárodně významné firmě, jež do více než dvaceti zemí světa prodává geneticky kvalitní prasečí semeno. Podle některých médií bude mít inženýr Novell na starosti "kontrolu kvality exportovaného produktu", podle deníku ABC, jenž s touto zprávou přišel jako první, bude zkrátka bývalý služebník boží masturbovat vyšlechtěná prasata. Pokud se mu i zde podaří být podobně ambiciózní jako v průběhu své církevní kariéry, čekají nás ještě velké věci.
Fotografie ze svatby v roce 2024 (Foto: Instagram Sílvia Caballol)
AKTUALIZACE 2024: Správná pohádka musí mít nějaký hezký konec nebo alespoň něco v tomto smyslu. Pravdou je, že něčím takovým by mohla být situace tohoto medializovaného páru na jaře 2024, kdy vyšlo najevo, že Novell dokázal regularizovat svou situaci emeritního biskupa uvnitř církve do té míry, že mu papež poskytl svolení vzít si Sílviu Caballol dokonce i v rámci církevního obřadu. Pár se sice úředně sezdal již v roce 2021 (a v dubnu 2022 se stal rodiči dvojčat). Novell je stále biskupem, avšak nemůže (a nechce) svůj úřad vykonávat. Jeho pozice v rámci církevního práva je v tomto ohledu velmi specifická. Uvidíme, jestli bude mít tato telenovela ještě nějaké pikantní pokračování, nebo tato pohádka jednoduše dobře dopadla...
Jeden by to neřekl, ale dnes je to přesně 10 let od chvíle, kdy se na tomto blogu objevil vůbec první článek. Psal se 20. listopad 2011 a za sebou jsme měli velmi inspirativní a první delší pobyt v Katalánsku. Katalánsko roku 2011 nám připadalo úžasné, což nepochybně souviselo i s příjemnými životními okolnostmi. Pakliže jste se někdy ptali, proč právě 20. listopadu došlo k prvnímu rozhoupání, vysvětlení je velice jednoduché. Ale ještě chvíli to nechme napínavé...
Fotomozaika s názvem Svět se rodí v každém polibku, která se od roku 2014 nachází poblíž barcelonské katedrály (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)
20. listopad je totiž historicky moc zajímavým dnem, jehož události by nepochybně sváděly ke konspiračním teoriím. Ta příjemnější by se mohla týkat snahy o vzdání holdu skvělému dílu katalánsky psané literatury, románu Tirant lo Blanc, který byl shodou okolností poprvé publikován 20. listopadu 1490. Někdo by v tom zase mohl najít vymezení vůči jistému slavnému diktátorovi, který byl znám svou nenávistí ke všemu katalánskému, a zemřel 20. listopadu 1975. Mimochodem, stejný den se stal osudným hned dvěma španělským fašistům - kromě Franciska Franka se se světem, a to v roce 1936, musel rozloučit i José Antonio Primo de Rivera, zakladatel španělské fašistické strany Falange Española a syn diktátora (1923-1930) Miguela Prima de Rivery. 20. listopadu své narozeniny slaví či slavil/a kupříkladu Selma Lagerlöf, Edwin Hubble, Bobby Kennedy nebo Joe Biden, náš svět v tento den pro změnu opustili Lev Nikolajevič Tolstoj, nebo Buenaventura Durruti.
Ani jedna z těchto událostí však nemá nic společného s definitivním impulzem pro spuštění tohoto blogu. Tím bylo prostě a jednoduše ono magicky vypadající datum: 20/11/2011. Nic víc, nic míň. Od oné chvíle se tu každopádně podařilo publikovat již 602 článků nejrůznějšího zaměření, přičemž dalších více než 100 se pozvolna připravuje a prozatím se nachází ve stavu konceptů. Některé z nich bohužel i několik let... Ovšem času je málo a blogy neprožívají své zlaté časy na úkor youtuberů, podcasterů a jim podobných. Ale i tak se těšíme důstojnému průměru 5 článků na měsíc. Není to moc, zvláště proto, že témata se zdají být nevyčerpatelná. Každopádně stále jsme tady, a stále jsme tím nejkatalánštějším prostorem na českém internetu. Uvidíme, kam nás zavedou další roky a třeba tu jednou oslavíme i dvacetileté výročí. Do té doby však neustáváme ve velkých plánech, jejichž plody by tentokrát mohly být k ochutnání již v průběhu roku 2022. Nicméně za poslední dva roky jsme se i díky koronaviru všichni naučili příliš neplánovat...
Na závěr se pojďme podívat na již tak trochu tradiční statistiku nejčtenějších článků. Jak je vidět, staré dobré klasiky v podobě článků o katalánských tradicích či upozornění na přijímací zkoušky na obor katalánštiny na brněnské FF MUNI či postřehů ke katalánskému boji za nezávislost žebříčku vévodí i letos. Ty nejčtenější z nich mají na svém kontě několik tisíc přečtení. Letos netradičně bychom však chtěli připomenout i desítku článků, o kterých si myslíme, že se docela povedly, ale tak trochu nám v návštěvnosti stagnují. Možná Vám zkrátka jen unikly, tak nyní máte šanci si je (konečně) přečíst. Moc děkujeme za přízeň a snad se sem ještě další roky budete všichni rádi vracet! Visca Catalunya2011! Per molts anys!
Pere Pau Muntanya (1749-1803) byl pozdně barokní katalánský malíř, následovník katalánského barokního mistra Antoniho Viladomata. Pocházel z krejčovské rodiny, avšak záhy byl rozpoznán jeho výtvarný talent, a tak studoval u významných mistrů své doby (např. Josep Llanes a Francesc Tramulles). Byl jedním z nejžádanějších katalánských malířů konce 18. století, mezi jeho zákazníky patřila šlechta, církev a ti nejbohatší měšťané.
Série obrazů inspirovaných slavným španělským románem Don Quijote de la Mancha, které zdobí neoklasicistní Palau de Duana v barcelonském přístavu, autor: Pere Pau Muntanya, 1790-1792 (Foto: La Vanguardia)
Díky tomu se s jeho díly můžeme dodnes setkat v některých významných katalánských budovách. Za všechny církevní zmiňme kupříkladu malby v bazilice Santa Maria de Mataró, jeden z oltářů v barcelonské bazilice Mare de Déu de la Mercè nebo malby retáblu jedné z kaplí v barcelonské katedrále. Mezi jeho nejznámější světské zakázky patřila výzdoba Městského divadla v Reusu (1777) a velkého salonu v Palau Bofarull taktéž v Reusu. Jeho malby či fresky dnes najdeme i v barcelonském biskupském paláci, případně v budovách Llotja de Mar či Palau de Duana poblíž barcelonského přístavu. V posledně jmenovaném případě se jedná o šest velkoformátových obrazů ztvárňujících barcelonské scény ve slavném španělském románu Don Quijote de la Mancha (viz obrázek).
Kromě vlastní malířské tvorby byl Pere Pau Muntanya též velmi respektovaným vyučujícím a akademikem. Byl členem Reial Acadèmia de Belles Arts de Sant Carles ve Valencii a Real Academia de Bellas Artes de San Fernando v Madridu. Velký umělecký talent po něm zdědil i jeho syn Pau Muntanya i Cantó (1775-1801), jenž měl před sebou nepochybně velmi pěknou malířskou kariéru, bohužel však po vážné nemoci zemřel ve velmi mladém věku. Mnoho díla tak po sobě zanechat nestihl. Jeho nejznámějším obrazem je pravděpodobně Alegorie Basilejského míru, který vytvořil v Madridu okolo roku 1796 a byl za něj oceněn medailí Real Academia de Bellas Artes de San Fernando.
Obraz s názvem Alegorie Basilejského míru, autor Pau Muntanya i Cantó, 1796 (Foto: MNAC)
Prestižní americká stanice CNN minulý týden přinesla zajímavý cestovatelský tip v podobě nejkouzelnějších vesniček v Evropě. Na seznamu obsahujícím turisticky často nepříliš známé lokality (např. francouzské přímořské městečko Roscoff, italskou renesanční vísku Anghiari či českým turistům velmi dobře známý ostrov Korčula) se ocitla katalánská vesnička Regencós. Podívejme se tedy krátce, co autory seznamu na této části katalánského venkova tolik uchvátilo...
Skyline obce Regencós. Uprostřed Església de Sant Vicenç (Foto: Jordi Fernández)
Malá obec o rozloze šesti kilometrů čtverečních má podle statistik z roku 2020 zhruba necelé tři stovky stálých obyvatel. Nachází se v okresu Baix Empordà, jen tři kilometry od mnohem známějšího městečka Begur. Dopisovatelé CNN hodnotí velmi kladně právě onu strategickou pozici na pobřeží Costa Brava, jen 10 km od pláže, a přitom relativně daleko od turisty přeplněných hotelů. Bonusem je prý osobitost místního kostela (Església de Sant Vicenç) dostavěného počátkem 19. století - zaujme zejména jeho netradičně zakončená zvonice - a středověce laděné historické jádro s pozůstatky hradeb. Druhým bonusem je skutečnost, že autem jste odtud jen kousek od míst spjatých s životem významného katalánského malíře Salvadora Dalího.
Při kritičtějším pohledu na daný okres je třeba říct, že podobně bychom mohli charakterizovat spoustu dalších vesniček v nejbližším okolí obce Regencós. Mnohem spíše tedy tuto vísku berme jako typický příklad kouzla vesniček z kraje Empordà. Pokud se náhodou budete chtít přesvědčit sami, vězte, že tu najdete alespoň základní servis. Přenocovat a najíst se můžete v krásném místním Hotelu Teatre, případně i v několika dalších spíše soukromých typech ubytování. Nechybí tu ani benzínová pumpa s mytím aut, na místní poměry solidní je i propojení autobusem s většími okolními centry. Kromě již zmiňovaného kostela a zbytků hradeb ze 14. stol. stojí za vidění i 17 metrů vysoký komín u cesty Camí del Cementiri, který připomíná průmyslovou minulost vesnice v 19. a 20. stol. Oblíbeným místem kratochvílí je nedaleká motokárová dráha Karting Regencós.
Jedním z nejzajímavějších hlasů na současné katalánské scéně oplývá Núria Graham (*1996). Jak napovídá její nepříliš katalánské první příjmení, zpěvačka ve své kariéře těží ze smíšeného rodinného zázemí - její matka je Katalánska, otec pochází z Irska. Díky tomu může Núria kombinovat zpěv v katalánštině i v angličtině. Faktem je, že prozatím je drtivá většina její tvorby v angličtině, ale občas si střihne i nějakou tu píseň v mateřském jazyce či ve španělštině. První songy začala psát již jako teenagerka, na konzervatoři studovala hru na kytaru, měla proto dokonalé předpoklady stát se dříve či později respektovanou písničkářkou.
Núria Graham v roce 2020 (Foto: Víctor Parreño, www.qualsevolnit.com)
Svou pozici ve světě showbyznysu si budovala relativně dlouho a trpělivě. Po první desce nazvané Bird Eyes (2015) následovalo EP In the Cave (2016) a v roce 2017 další album Does It Ring a Bell?. Přesto však i ona pronikla do všeobecného povědomí až díky televizní obrazovce. Mnoho lidí ve Španělsku si totiž talentované Katalánky všimlo až díky dokumentárnímu snímku Una vuelta al sol, který se však paradoxně zaměřuje na vzestup jiné španělské zpěvačky, Amaiy Romero. Núria Graham v dokumentu vystupuje jako její dvorní kytaristka a zároveň textařka některých Amaiiných písní. Právě tehdy se část španělského publika začala podivovat nad talentem mladé Katalánsky s irskými kořeny.
Načasování bylo ideální, neboť jen o pár měsíců dřív Núria Graham vypustila do světa zbrusu nové album Marjorie (2020), které zaznamenalo okamžitý úspěch. Jde zároveň o její neosobnější disk, jehož atmosféru poznamenává i nešťastná láska, kterou Núria předtím prožila. Mnohem více tu též uplatňuje irské vlivy, což je patrné kupříkladu i u dreampopové písně Connemara (viz video pod článkem). Nové písničky a snad i desku Núria připravuje již pro rok 2021, takže se máme jistě na co těšit.
Již více než deset let funguje na katalánské hudební scéně sympatická skupina Renaldo & Clara. Název připomínající známý experimentální film z roku 1978 možná mnohé trochu zmate, neboť se nejedná o žádné duo. V praxi totiž skupinu tvoří frontmanka/frontwoman Clara Viñals, kterou v současnosti doprovází hned trojice mužů - Víctor Ayuso, Hugo Alarcón a Genís Bagés. Název je tak mnohem spíš jen dalším vyjádřením obdivu mladé Katalánky ke svému hudebnímu idolu Bobu Dylanovi.
Clara Viñals, frontwoman katalánského hudebního uskupení Renaldo & Clara (Foto: www.primaverasound.com)
Projekt, který je v Katalánsku slyšet víc a víc, má svůj původ v roce 2008. Právě tehdy totiž Clara Viñals (*1990) ve svém rodném městě Lleida dokončila středoškolská studia a při přechodu do univerzitního vzdělávání se začal mnohem víc věnovat své hudební dráze. Již předtím občasně vystupovala s některými lokálními kapelami, teď však přišel čas prorazit do světa. Clara dala dohromady pár písniček a zcela novou bandu hudebníků, a tak se na přelomu let 2008 a 2009 zrodila formace Renaldo & Clara. Výsledkem byla dvě zajímavá EP s jasným vlivem britského folku 70. let popového minimalismu. Konkrétně šlo o počiny Renaldo & Clara (2009) a Lilà (2012), které o pár let později následovaly již "seriózní" studiové desky Fruits del teu bosc (2014) a Els afores (2017).
Větší stylovou proměnu kapela zaznamenala až v souvislosti s posledním elpíčkem L'amor fa calor (2020), z něhož pochází i stejnojmenná titulní píseň, kterou si můžete poslechnout ve videu na konci článku. Toto album si získalo srdce fanoušků i hudebních kritiků. Pro skupinu představuje podstatnou změnu zvuku; oproti akustické folkové minulosti tentokrát Clara servíruje elektrický popík plný samplování. Clara Viñals ostatně v mnoha rozhovorech přiznává inspiraci kupříkladu u skotského DJ a producenta Calvina Harrise a dalších jemu podobných. I přes tyto novoty však skupina i nadále sází na jistotu, totiž na nádherný a leckdy éterický hlas talentované frontmanky, která se navíc v katalánském hudebním panoramatu ráda odlišuje svým roztomile působícím lleidským přízvukem. Skupině se každopádně daří, takže se jistě brzy dočkáme i nějaké té nové desky.
Dnes je to přesně 50 let od bájného proslovu I am a Catalan, který 24. října 1971 v budově OSN v New Yorku zcela improvizovaně přednesl katalánský violoncellista a hudební skladatel Pau Casals. Pro Katalánsko tento muž udělal mnoho, ačkoliv polovinu života strávil v exilu. Jeho krajané však dodnes vzpomínají zejména na onen projev, který je v těžkých dobách frankistické diktatury doslova pohladil po duši.
Pau Casals (Foto: www.warnerclassics.com)
Pau Casals i Defilló (1876-1973) se narodil v katalánském městečku El Vendrell. Podobně jako u mnoha jiných géniů daného odvětví se u něj hudební talent začal projevovat ve velmi raném věku. Už v pěti letech ovládal hru na flétnu, housle či piano, o rok později už skládal první skladby. Podobně jako u jiných slavných muzikantů se Casals mohl spolehnout na silnou kombinaci genetiky a zacílené výchovy jeho otce, jenž byl sám respektovaným pianistou, varhanistou a učitelem hudby regionální úrovně. Skutečné hudební prozření u Pau Casalse nastalo až ve věku devíti let, kdy poprvé objevil kouzlo violoncella, nástroje, který mu učaroval natolik, že už si ani nedokázal představit jinou životní dráhu.
Jen pár let poté se za svým snem vypravil do katalánské metropole, kde se kromě studia již od raných let věnoval i rozličné hudební praxi. Jako třináctiletý si přivydělával hraním na piano v legendárním Café Tost (později Café Monumental) na ulici Gran de Gràcia; jako dvacetiletý už působil jako zavedený učitel hry na violoncello, zároveň již měl za sebou několik sólových koncertů a byl součástí hudebního orchestru slavného barcelonského operního domu Liceu. Nebyl to rozhodně žádný nezkušený mladíček - za sebou měl v té době kratší studijní pobyty v Madridu a Paříži. Sláva katalánského violoncellisty postupně rostla, nepochybně i díky inovátorské technice, kterou navždy proměnil pohled na tento hudební nástroj, a tak mu počátek 20. století přichystal hned několik koncertních šňůr po Evropě a Severní i Jižní Americe. Se svým nástrojem byl nejednou pozván i do Bílého domu, kde zahrál hned několika americkým prezidentům. Již před druhou světovou válkou Casals projevuje značnou rezervovanost v případech, kdy je zván na koncerty do zemí, v nichž se porušují lidská práva. V roce 1933 například odmítl hrát s Berlínskou filharmonií na protest proti Hitlerovu nástupu k moci. Odmítavý postoj ke koncertování v zemích s autoritářskými režimy Casalsovi zůstal až do smrti.
Na konci španělské občanské války Casals patřil k mnoha tisícům Katalánců, kteří se před frankistickým režimem museli uchýlit do exilu. Katalánsku však zůstal nablízku, neboť se hned po skončení druhé světové války usídlil v městečku Prada de Conflent poblíž katalánsko-francouzských hranic. Dlouhé roky pak žil v částečném ústraní a přestal koncertovat na protest proti tomu, že většina západních států nijak nezakročila proti frankistickému Španělsku. Do vlasti se ostatně vrátil už jenom jednou, a to roku 1955, aby zde pochoval svou velkou životní lásku, katalánskou violoncellistku Francesku Vidal (1880-1955). Jen o pár měsíců později se Casals poprvé vydal do Portorika, odkud pocházela jeho matka. Na ostrově se mu zalíbilo, takže se sem o rok později natrvalo přestěhoval. V té době již byl po celém světě brán za důležitou morální autoritu. Své mírové poselství šířil na početných besedách i vlastních koncertech. Několikrát byl na toto téma pozván i do sídla OSN, přičemž již během jeho první návštěvy zde (1958) se o něm hovořilo jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za mír.
I AM A CATALAN Casalse si rázem předcházeli světoví lídři. V listopadu 1961 se katalánský hudebník opět podíval do Bílého domu, kde kromě samotného koncertu absolvoval více než hodinový rozhovor s prezidentem Kennedym. Ani on však kladný americký postoj k frankistické diktatuře nezměnil. O dva roky později mu Kennedy alespoň udělil jedno z nejvýznamnějších amerických civilních ocenění, Prezidentskou medaili svobody. Casalsova největší chvíle však přišla až na samém sklonku jeho života. 24. října 1971 byl do sídla OSN pozván naposledy, aby tu ve svých 94 letech oddirigoval svůj poslední velký koncert, na němž zazněla i jím složená neoficiální hymna OSN na motivy básnického textu anglo-amerického básníka W. H. Audena. Při této příležitosti Pau Casals od tehdejšího generálního tajemníka OSN U Thanta obdržel také Medaili míru. Viditelně dojatý Casals následně generálního tajemníka objal a zcela improvizovaně pronesl pár slov, která se okamžitě zapsala do srdcí všech Katalánců:
"Ale nechte mne říct ještě jednu věc... Jsem Katalánec. Katalánsko je dnes jen jednou ze španělských provincií. Ale čím bylo Katalánsko? Katalánsko bylo tím největším národem na světě. A já vám řeknu proč. Katalánsko mělo první parlament mnohem dřív než samotná Anglie. Katalánsko stálo u zrodu OSN. Všichni čelní představitelé Katalánska se již v 11. století sešli v jednom francouzském městě, v těch časech na katalánském území, aby spolu hovořili o míru. V 11. století! Hovořili o míru pro celý svět a proti válce, o nehumánnosti jakékoliv války. To bylo Katalánsko!"
Toto řekl Pau Casals pěkně nahlas, před celým světem. V době, kdy frankistický režim ve Španělsku ještě stále potlačoval jakékoliv projevy místních regionálních kultur. Význam těchto slov na člověka dolehne i dnes, po více než 50 letech. I dnes tento projev starého a velezkušeného muže na sklonku života dojímá. Svobodného Španělska se však Casals nedočkal. Zemřel na selhání srdce takřka na den přesně dva roky po zmiňovaném projevu, 22. října 1973. Tedy přibližně o dva roky dřív, než na smrtelnou postel ulehl i diktátor Franco. Roku 1979 byly jeho ostatky převezeny z Portorika zpět do rodného Katalánska, rovnou do Casalsova rodného městečka El Vendrell. Posmrtně mu byla katalánskou vládou ve stejném roce udělena též Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské vyznamenání. Svět tehdy přišel o jednu z posledních velkých morálních autorit. A možná trochu neprávem na ni dnes zapomíná. Pokud se někdy vypravíte do katalánského městečka El Vendrell, rozhodně nezapomeňte navštívit místní muzea věnovaná nejslavnějšímu místnímu rodákovi.
EL CANT DELS OCELLS Skladba, jejíž název by se do češtiny dal přeložit jako "Zpěv ptáků", je svým původem velmi tradiční a ryze lidovou písní ne zcela známého původu, která se však v posledních staletích stala též jedním ze synonym katalánských Vánoc. Její nejznámější verze totiž opěvuje přírodu a zejména její ptactvo na pozadí historické kulisy narození Ježíše Krista. V praktické rovině však tato lidová píseň vyznává spíše období "před Casalsem" a "po Casalsovi, neboť až díky tomuto slavnému katalánskému virtuosovi se dočkala všeobecné známosti. Casals zpopularizoval zejména její instrumentální verzi, kterou hrál od doby svého vyhnanství vždy na začátku každého svého koncertu.
V rámci výše zmiňovaného Casalsova vystoupení v sídle OSN můžeme vcelku úspěšně tvrdit, že od té doby se píseň El cant dels ocells stala symbolem míru a svobody skutečně po celém světě. V samotném Katalánsku jde takřka o další národní symbol a tato píseň je běžnou součástí nejrůznějších ceremoniálů včetně pohřbů. Mnoho dalších katalánských hudebníků a skladatelů si ji uzpůsobilo konkrétním žánrům, a tak dnes najdeme celou plejádu dalších verzí. Tou "klasickou" bude ale již navždy ta v podání mistra Casalse...
Barcelonské uličky jsou plné nejrůznějších lidských osudů. Některé z nich jsou patrné více, jiné o něco méně. Poměrně viditelně se do myslí obyvatel čtvrti Vila de Gràcia zapsal Alfonso Maneja, 63letý bezdomovec žijící od konce roku 2016 do června 2020 ve vchodu do bytového domu na adrese carrer de Ramón y Cajal14. Nyní k nám prostřednictvím katalánské neziskové organizace Arrels dorazila smutná zpráva - Alfonso již není mezi námi. Jeho sepětí s Gràcií tak dnes připomínají už jen fotografie z aplikace Google Maps.
Obydlí, které si Alfonso vybudoval ve vchodu do bytového domu na carrer de Ramón y Cajal 14 (Foto: Independent de Gràcia)
Kromě obyvatel zmíněného domu si už dnes nejspíš nikdo přesně nevzpomene, kdy si zde Alfonso začal budovat svůj příbytek. Podle všeho tomu bylo ke konci roku 2016, neboť bouřlivý rok 2017 již podstatnou část Alfonsových věcí navršených v jednom z vchodových prostorů budovy nedaleko oblíbeného náměstí Plaça de la Revolució pamatuje, jak dokazují i snímky z googlovské aplikace Street View. Všichni, kdo tehdy procházeli po spojnici mezi zmiňovaným náměstím a ulicí Gran de Gràcia, se nepochybně alespoň na chvíli zastavili u podivného brlohu, který vznikal přímo před jejich zraky. Za několika bytelnými regály ověšenými plakáty a dalšími cetkami s všemožnou tematikou, mezi nimiž vynikala zejména fascinace katalánským bojem za nezávislost, filosofií a rockem, žil po čtyři roky Alfonso, nezapomenutelná postavička gràcijských ulic.
Pokud jste si příbytek, doslova přeplněný stovkami fotografií, plakátů, knih, rostlin a ručně psaných stránek plných politických litanií, chtěli prohlédnout blíž, jeho obyvatel na vás obvykle vztekle vystartoval a počastoval vás sáhodlouhými litaniemi nadávek. Jinak ho ale místní charakterizovali jako relativně bezproblémového člověka, který zkrátka neměl v životě mnoho štěstí a kterému v tomto ohledu jistě nepomohly výrazné psychické potíže. Po čtyřech letech stížností obyvatel zmíněného domu byl však Alfonso v červnu 2020 definitivně i se svými dvěma psy "přestěhován", a Gràcia tak přišla o vskutku raritní příklad squatterství ve svých ulicích. Podle informací týdeníku L'Independent de Gràcia Alfonso později žil v chráněném ubytování v barcelonské čtvrti Ciutat Meridiana, kde 18. října 2021 zemřel.
Likvidace Alfonsova příbytku z června 2020 (Foto: Independent de Gràcia)
Jedním z mnoha architektů spadajících svou tvorbou do období katalánského modernismu byl i muž s neobvyklým a exoticky znějícím jménem: Aureo Bis Mas de Xaxars (1863-1907). Patřil mezi typické představitele buržoazie svého času. Díky tomu měl vcelku bezproblémové dětství a dostalo se mu solidního vzdělání. Podobně jako drtivá většina ostatních katalánských architektů narozených v tomto období i on absolvoval barcelonskou architektonickou školu, předchůdkyni dnešní ETSAB, kde se učil od těch největších mistrů katalánského modernismu v čele s Lluísem Domènechem i Montanerem. Titul architekta získal Mas de Xaxars roku 1889.
Casa Joan Gelat v barcelonské čtvrti El Farró (Foto: Google Maps)
Ve stejném roce byl též jmenován do vedení barcelonského hasičského sboru, přičemž až do své předčasné smrti svůj pracovní život dělil přesně napůl mezi architekturu a vedení hasičů. Kromě toho byl nadšencem do cyklistiky, v počátcích tohoto sportu byl dokonce jedním ze spolupořadatelů a rozhodčích hned několika cyklistických závodů. Roku 1893 byl jmenován obecním architektem v tehdy ještě nezávislém městečku Sant Gervasi de Cassoles, které bylo o čtyři roky později připojeno k nedaleké Barceloně. Právě jako obecní architekt stál za městským stavebním plánem Sant Gervasi a byl také u návrhů několika stěžejních komunikací ve výše položené části města (např. Carretera del Carmel nebo urbanizace Plaça de Lesseps), nicméně stejně aktivně se věnoval i svému soukromému architektonickému ateliéru. Znám byl zejména ve výše zmíněné oblasti Sant Gervasi a okolí, která se i v souvislosti s připojením k Barceloně dočkala na přelomu 19. a 20. stol. překotného rozvoje. Právě zde tak dodnes narazíme na většinu jeho soukromých projektů.
Asi nejkrásnější ukázkou jeho práce je zároveň jedním z jeho posledních projektů předtím, než ve věku pouhých 44 let zemřel zcela nečekaně na mozkovou mrtvici. Jde o dům známý jako Casa Joan Gelat (1905) nacházející se na rohu ulic carrer de Septimània a carrer de Saragossa. Pozorného kolemjdoucího zaujmou zejména květinové štuky okolo oken i výrazná symetrie fasád v obou ulicích. Vzdělanému pozorovateli pak neujde ani stylová podobnost s vedlejším domem známým jako Casa Jordi Cuixart (1905, carrer de Saragossa 94), který je též dílem našeho architekta. Tato stavba je zajímavá tím, že za více než století její existence nedošlo k prakticky žádné modifikaci původních plánů její fasády. Mezi další významné stavby Mas de Xaxarse patří i dvojice modernistických domů v Badaloně: Casa Busquets a Casa Cascante (obě dokončeny roku 1901).
Pracuje ráno i večer, sedm dní v týdnu, ačkoliv nedělní odpoledne má obvykle "volno". Jeho rajonem jsou barcelonské ulice, zvláště pak jedna konkrétní: široký bulvár Passeig de Gràcia. Právě zde se nacházejí ty nejdražší butiky, zde proudí davy turistů, a proto je právě zde největší šance, že jim při pohledu na jeho zubožené tělo upadne nějaký ten drobák. Vítejte ve světě Dana Constantina, letitého žebráka z Passeig de Gràcia.
Dan Constantin žebrající na bulváru Passeig de Gràcia (Foto: Diari ARA)
Už 16 let je Danovým druhým (vlastně možná spíš prvním) domovem místečko na barcelonské obchodní třídě Passeig de Gràcia, konkrétně poblíž její křižovatky s carrer de Mallorca. Můžete si to snadno ověřit i na Google Maps. Pokud katalánskou metropoli navštěvujete pravděpodobně, jistě je vám tento chlapík povědomý, neboť na rozdíl od některých jiných místních žebráků své výrazné postižení může předstírat jen stěží. Možná jste ho párkrát zahlédli, možná jste mu dokonce i věnovali nějaké to euro, jeho životní příběh však velmi pravděpodobně neznáte.
Dan Constantin se narodil roku 1975 v rumunském městě Sibiu. V Katalánsku žije již 23 let. Nejprve se usadil v centru Barcelony, avšak posledních 15 let sem pravidelně dojíždí ze sousední Badalony. Jeho život v Rumunsku byl těžký. Již od tří let se musí potýkat s následky těžké skoliózy, která mu zdeformovala páteř. Své rodiče nikdy nepoznal, dětství prožil z větší části po dětských domovech, z nichž ve 14 letech utekl, aby později i díky policii poznal svých dalších šestnáct sourozenců. Život v šedivém postkomunistickém světě ho však brzy omrzel, a tak se vydal hledat štěstí dál na západ. Přes Bulharsko se vydává do Polska, později do Německa a do Belgie, až nakonec zakotví ve Španělsku. Na této cestě se živí občasnými brigádami, jindy využívá svého hendikepu a přivydělá si pár drobáků na almužnách. Po tříměsíčním pobytu vyměnil Madrid za katalánskou metropoli, kde se usadil již natrvalo.
Jak sám Dan tvrdí v krátké reportáži, kterou o něm nedávno uveřejnil deník Ara, v Barceloně je spokojený a za ta léta na ulici našel i pár přátel. S jedním z nich se ostatně dělí i o zmiňovaný byt v Badaloně. Místní jsou k němu prý laskavější než turisté, za ty roky na chladné dlažbě už zažil i spoustu nepříjemných situací; nejednou ho okradli, vysmívali se mu a před několika lety ho dokonce srazilo auto, což jemu už tak zbědovanému zdraví příliš nepomohlo. Moc velkou volbu však nemá, neboť jeho žalostný fyzický stav mu mnoho pracovních příležitostí nenese. Podobné je to i s partnerským životem. Svůj úděl však Dan vcelku přijal a své nedostatky bez uzardění používá jako hlavní zbraň, jíž v kolemjdoucích vyvolává lítost. Žije skromně a stále sní o tom, že jednou třeba povede o něco snazší nebo alespoň normálnější život. Do té doby ho budeme vídat tady na Passeig de Gràcia či na jiných místech Barcelony, usazeného na dece se znakem FC Barcelona a kolečkovým křeslem za zády.
Ačkoliv jindy je datum 24. září v katalánském kalendáři obvykle rezervováno oslavám jedné z barcelonských patronek La Mercè, letos budou média plná informací o novém zadržení bývalého katalánského premiéra a současného europoslance Carlese Puigdemonta, jehož včera k večeru zatkla italská policie v sardinském městě Alguer.
Carles Puigdemont jako poslanec Evropského parlamentu (Foto: www.europarl.europa.eu)
Puigdemont na Sardinii letěl na pozvání předsedy tamní regionální vlády, mimo jiné též aby se zúčastnil tradičního setkání katalánského folkloru, jehož 33. ročník se koná dnes ve městě Alguer, které je známé zejména tím, že polovina místních obyvatel doposud hovoří velmi starým dialektem katalánštiny, neboť město patřilo až do počátku 18. století do sféry katalánského vlivu. Dodnes je tak považováno za jednu ze součástí katalánsky hovořícího území, politicky někdy označovaného jako Països Catalans. Puigdemont měl v rámci akce vystoupit spolu s předsedkyní katalánského parlamentu Laurou Borràs a katalánskou ministryní zahraničí Victòrií Alsinou.
Podle kusých zpráv potvrzených alespoň ze strany katalánských úřadů byl Puigdemont zadržen ihned po vystoupení z letadla na lince Brusel-Alguer, avšak bližší informace k události zatím nejsou známy, italské úřady věc komentovaly jen minimálně. K zadržení mělo každopádně dojít kvůli eurozatykači, který byl na Puigdemonta vydán v říjnu 2019 v souvislosti s rozsudkem nad členy Puigdemontovy bývalé vlády, kteří se rozhodli pro setrvání ve Španělsku. Už teď je však jasné, že půjde o další právnickou bitvu, která může mít nepěkné následky pro již tak dost pošramocenou pověst španělské justice. Ze strany španělského nejvyššího soudu zní, že onen eurozatykač je stále platný a nikdy nebyl pozastaven (je tedy s podivem, že v uplynulých měsících Puigdemont cestoval po celé Evropě zcela bez potíží), naproti tomu Puigdemontovi právníci oponují, že Soudní dvůr Evropské unie tento eurozatykač pozastavil (více zde), aby vyhověl kličkování španělského soudce Llareny. Podle nich je tedy jeho včerejší zadržení nesmírně závažným porušením práva EU.
Právní bitva bude nepochybně pokračovat dál, jen nyní opět nabere na intenzitě. O Puigdemontově dalším osudu by měl dnes rozhodnout příslušní místní soud v Sassari. Expremiérovi příznivci a právníci se kloní k tomu, že Puigdemont bude ještě dnes propuštěn a že prestiž španělského soudnictví naopak zůstane pošramocena už navěky. Puigdemont byl již podobně zadržen na jaře 2018 v Německu. Místní soudy tehdy poměrně rychle rozhodly, že katalánského expremiéra do Španělska vydají maximálně kvůli obvinění ze zpronevěry, nikoliv ze vzpoury, což španělská strana odmítla akceptovat.
O kouzelných zákoutích jedné z největších katalánských přehrad Pantà de Sau už jsme tu dříve mluvili v souvislosti s nedalekými obcemi Roda de Ter a Les Masies de Roda. Dnes se podíváme do východní části této velkolepé vodní plochy, konkrétně do míst, kde se dříve nacházela víska Sant Romà de Sau, která musela na počátku 60. let 20. stol. ustoupit plánům na vytvoření zmiňované přehrady. Ačkoliv už tedy tato ves dnes dost dobře neexistuje, v roce 2021 se stala dějištěm docela kuriózního světového rekordu.
Ruiny kostela ve vypuštěné přehradě Pantà de Sau (Foto: Flickr.com)
Název Sant Romà de Sau dnes označuje jen pozůstatky vesničky, jejíž původ sahá minimálně do 10. stol. Historicky byl její význam v rámci katalánských dějin nepatrný a od poloviny 19. století šlo o jednu z mnoha prakticky neobydlených a opuštěných vesnic na katalánském venkově. I přesto se až do samotného konce chlubil hned dvěma dominantami - jedním z nejvýraznějších mostů přes řeku Ter postavený na konci 14. stol. a malým vesnickým kostelem vysvěceným roku 1062. Právě tento kostel je tím jediným, co z vesničky přežilo až do současnosti. Zásadním historickým předělem bylo pro toto místo rozhodnutí z konce 40. let 20. stol. o tom, že místo se stane dnem nově chystané přehrady. Jelikož tu nežilo mnoho lidí a diktátorskému režimu se v prvních poválečných letech jen málokdo postavil, stavba přehrady se nesetkala s průtahy. Celá vesnice i s přilehlými samotami, románským mostem a několika textilními fabrikami byla zaplavena okolo roku 1962. Od té doby je věž kostela v Sant Romà de Sau zajímavou turistickou atrakcí. Historické fotografie vísky naleznete zde.
Spolu s hlubokými lesy horského masivu Guilleries, jenž přehradu obklopuje, věž románského kostelíku vytváří velmi romantické zákoutí, které se i v jinak románskými stavbami posetém katalánském vnitrozemí jen tak nevidí. Za normálních okolností nad hladinu přehrady vykukuje jen a pouze zmiňovaná věž, avšak pokud stav vody výrazně klesne, odhalí se výletníkům i dalším zvědavcům i ostatní pozůstatky zatopené vesničky, jak je vidět na fotografii výše. V létě 2021 navíc výzkumníci z Universitat de Barcelona (ve spolupráci s agenturou Official World Record) potvrdili, že kostelík v Sant Romà de Sau se může pochlubit hned dvěma kuriózními světovými rekordy. Podle všeho jde o vůbec nejstarší takto zatopený kostel na světě, který se pod vodou ještě nerozpadl, a zároveň jde i o kostel, který je ponořený v největší hloubce, konkrétně 23 metrů (ačkoliv jak jsme si před chvílí říkali, tento údaj je vcelku relativní vzhledem ke kolísající hladině). Tak či onak jde nepochybně o jedno z nejzajímavějších míst katalánského vnitrozemí a ačkoliv zrovna sem miliony turistů každý rok obvykle nemíří, přehrada spolu s vykukující věží už si našla i svou cestu do světa stříbrného plátna. V roce 1955 tu Ignacio F. Iquino natočil film Camino cortado, v roce 2007 se zde natáčely některé scény ze španělského filmu La habitación de Fermat.
Jak jistě víte, velmi nepravidelně na našem blogu přicházíme i s hudebními tipy z katalánsky hovořících oblastí. Zajímají nás přitom hudebníci tvořící ve španělštině i v katalánštině. Dnešní tip nás zavede do světa přepestré fúze hudebních rytmů od temperamentu ryze afrického až po čistě andaluské flamenco. Zároveň tentokrát zavítáme na periferii katalánsky hovořících území, a to konkrétně na Mallorku, kde se roku 1972 narodila María Concepción Balboa Buika, v hudebním světě známá pod pseudonymem Concha Buika.
Concha Buika na plakátech k turné v létě 2021 (Foto: betevé)
Ačkoliv se Concha Buika narodila na největším z Baleárských ostrovů, její kořeny musíme hledat v bývalé španělské kolonii a současném nezávislém africkém státečku zvaném Rovníková Guinea, odkud pochází oba její rodiče. Ti se znelíbili tamnímu diktátorskému režimu, a tak se museli natrvalo usadit právě na Mallorce. Nutno dodat, že jejich rodinné poměry by konzervativně laděná část společnosti označila jako "neuspořádané", neboť jak sama Buika v několika rozhovorech připustila, jen málo ze svých celkem sedmi sourozenců může považovat za vlastní (patří mezi ně například mallorský politik a bývalý starosta městečka Alaró Guillem Balboa Buika). Pravdou také je, že otec rodinu opustil v době, kdy Concha oslavila teprve deváté narozeniny. Vyrůstala tak v lehce neutěšených poměrech chudé cikánské čtvrti Son Gotleu. Toto místo však mělo klíčový vliv na její pozdější kariéru, neboť právě zde už jako malá pochopila veškerou esenci flamenca, hudebního stylu, který se v její tvorbě bude objevovat nejčastěji.
Faktem je, že Buika se cítí jako ryba ve vodě ve všech hudebních žánrech. Cizí jí není jazz, soul, reggae ani hip-hop. Poprvé o sobě dala vědět roku 2000 albem Mestizüo, prvním jejím vyloženě sólovým počinem byla deska Buika (2005). Tehdy začala také více koncertovat a definitivním krokem ke slávě pak byla její další dvě alba Mi niña Lola (2006) a Niña de fuego (2008), díky nimž se stala mezinárodně uznávanou hvězdou, která začala sbírat i své první nominace na ceny Grammy. Do širšího povědomí se zapsala mimo jiné spoluprací s Nelly Furtado na songu Fuerte (2009) nebo nazpíváním několika písní na soundtrack k Almodóvarovu filmu La piel que habito (2011). Ve stejný rok přesunula své bydliště do amerického Miami. Ona sama k tomu říká, že je to strategická destinace, neboť je to odsud kousek do celého světa a faktem je, že Concha Buika proslula svými dlouhými celosvětovými koncertními turné. Podle jiných zdrojů se však ve Španělsku nikdy necítila úplně komfortně, pravděpodobně kvůli svému africkému původu.
Pravdou je, že právě na konci první dekády 21. století byla autorsky na vrcholu. K určitému zpomalení její kariéry došlo již před pandemií, posledním větším počinem Buiky byla spolupráce na songu Los invisibles (2019) s Carlosem Santanou. Pandemie však pozvolna opadá a nyní takřka padesátiletá zpěvačka po delší době vyrazila na další světové turné, v jehož rámci se v červenci 2021 představila i v rodném Španělsku. Více o této temperamentní zpěvačce se dozvíte například z nedávného rozhovoru pro španělský deník El País.
Řada zemí disponuje zajímavým prvkem tzv. kulturní diplomacie. Prostřednictvím zvláštních organizací tak po světě šíří svůj národní jazyk a kulturu. Mezi ty nejznámější patří kupříkladu francouzská Alliance française, britský British Council, čínský Konfuciův institut (孔子学院), španělský Instituto Cervantes, portugalský Instituto Camões, německý Goethe Institut či polský Instytut Adama Miczkiewicza. Česká republika se pak ve světě prezentuje skrze Česká centra. Jistě vám neuniklo, že některé země organizace pojmenovávají dle svých největších literátů. I Katalánsko má takovou organizaci. Je pojmenována po "otci katalánštiny", středověkém spisovateli, filosofovi a misionáři Ramonu Llullovi (1232-1316).
Institut Ramon Llull (IRL) patří samozřejmě mezi ty mladší kulturní organizace například ve srovnání s takovou Alliance française, která vznikla již roku 1883. Byl založen v roce 2002 katalánskou a baleárskou* vládou za účelem šíření katalánštiny a katalánské kultury do světa. Často spolupracuje též s vládou andorrskou. Hlavní sídlo IRL se nachází v Barceloně na adrese Av. Diagonal, 373, v krásné modernistické budově Palau del Baró de Quadras, kterou v letech 1904-1906 navrhl významný katalánský architekt Puig i Cadafalch.
Nejdůležitější činnosti IRL je, jak už bylo řečeno, celosvětové rozšíření katalánštiny. Klíčem k tomu je snaha dostat výuku katalánštiny na co nejvíce světových univerzit. Aktuálně tak katalánštinu ve své nabídce má takřka 150 univerzit na všech kontinentech kromě Afriky a Antarktidy (viz mapa). Zatímco ve většině případů jde jen o drobné lektoráty s přibližně desítkou studentů ročně, kupříkladu v Brně se v roce 2015 otevřel i díky podpoře IRL dokonce celý bakalářský obor katalánštiny. Pro zajímavost dodejme, že v České republice se katalánština vyučuje na univerzitách v Brně a v Praze (v minulosti též v Olomouci) a brněnská pobočka zajišťuje od roku 2019 pravidelnou výuku i na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Všeobecně solidní popularitě se katalánština těší ve středu a na východě Evropy, katalánsky se můžete naučit i na univerzitách v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Slovinsku, Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku či Rusku. Mezi státy s největším počtem lektorátů katalánštiny patří Německo (21), USA a Velká Británie (obě 19), Francie (17) a Itálie (11). Ve všech těchto státech tak paradoxně existuje více možností, jak se naučit katalánsky, než ve Španělsku (bez Katalánska), kde těchto lektorátů existuje pouze devět.
Kromě výuky katalánštiny je IRL aktivní také v podpoře překladů z katalánštiny a pořádání kulturních akcí (typicky např. vystoupení castellers). Za tímto účelem každoročně uděluje stipendia, granty či různá literární a překladatelská ocenění. Další důležitou činností je také vydávání jazykových certifikátů katalánštiny všech úrovní (A2-C2). Ceny za zkoušku se pohybují stabilně mezi 30 a 40 €, nicméně například Česká republika patří mezi země, kde je možné certifikát získat zdarma. Ačkoliv jde o konsorcium katalánské a baleárské vlády spolu s barcelonskou radnicí, IRL je takřka kompletně financován katalánskou vládou, takže rozsah všeho výše uvedeného vždy závisí na tom, kdo momentálně v Katalánsku vládne a na celkové ekonomické stabilitě. S tím souvisí i funkce šéfa IRL - každý politický otřes či nové volby (a že jich bylo v posledních letech požehnaně) znamená takřka jistě i obměnu vedení, do něhož je obvykle zvolena nějaká významná postava katalánského literárního dění. V minulosti tuto pozici zastávali například spisovatelé Josep Bargalló a Vicenç Villatoro, básníci Àlex Susanna a Manel Forcano nebo spisovatelka a nakladatelka Iolanda Batallé. Od listopadu 2021 je ředitelem IRL politolog Pere Almeda.
*Participace Baleárských ostrovů však vždy záleží na tamní měnící se vládě.