 |
| Výhledy z Park Güell... |
Jak již napovídá samotný název parku, za projektem stál opět Gaudího přítel Eusebi Güell. Ten získal rozsáhlé pozemky na kopci Turó del Carmel (známý také jako La Muntanya Pelada) kolem roku 1899. Od té doby v mysli bohatého katalánského podnikatele začal vznikat velkolepý a velice ambiciózní projekt jakéhosi zahradního města. Güell se totiž na svých cestách do zahraničí inspiroval především v tehdejší anglické módě vytváření rozsáhlých rezidenčních parků, které měly být protiváhou tehdejší silné industrializace. Anglická inspirace je patrná i na originálním názvu u slova "park" s písmenem K (katalánsky by to totiž bylo "parc"; španělsky "parque").
Güellovým záměrem, kterýžto měl být naplněn právě Gaudím, bylo vytvoření takového parku i pro barcelonskou finanční elitu. Celkem byl pozemek rozdělen na 60 trojúhelníkových stavebních parcel, z nichž každá měla rozlohu okolo 1200 - 1400 m2. Tyto parcely si vzájemně nikterak nepřekážely, jelikož Gaudí plně využil srázovitého terénu, který mu hora nabízela. Všechny postavené domy tak měly mít krásný a ničím nerušený výhled na Barcelonu a dostatek slunečního světla po celý den. Domy samotné navíc neměly působit nikterak velkolepě - z oněch 1200 m2 zhruba jen pětina byla vyčleněná pro výstavbu, zbytek plochy měly tvořit zahrady.
Projekt Parku Güell byl skutečně tím nejambicióznějším v Gaudího kariéře hned z několika důvodů. Nešlo jen o vytvoření jakéhosi sídliště pro bohaté na ploše nějakých 17 hektarů (což ostatně nakonec nevyšlo), velkou výzvou se pro slavného architekta stal i samotný terén budoucího parku. Jak totiž napovídá přezdívka onoho barcelonského kopce - La Muntanya Pelada - mnoho vegetace tu tehdy nebylo. Vlastně takřka žádná. Šlo o holý kamenitý kopec, kde kvůli nedostatku vody rostlo jen pár trsů toho nejodolnějšího plevele. Na stavbu domů možná slušné místo, ale na vytvoření krásného zeleného parku? Právě v tomto ohledu Gaudí dokázal svou genialitu i ve smyslu praktickém.
 |
| Park Güell (1915) - (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona) |
V té době však již také bylo jasné, že po komerční stránce se z projektu stal jeden velký propadák. Z plánovaných 60 staveb nakonec vznikly pouze dvě. Důvodů, proč barcelonská buržoazie pohrdla ideou zahradního města, bylo v té době hned několik - od vysoké ceny přes společenské nepokoje až tehdejší odklon barcelonských elit od v parku silně akcentovaného katalanismu. Z hlediska dějin architektury je to velká škoda, protože i dnes by Gaudího zahradní město bylo stále ještě stavbou budoucnosti. Šťastně to však dopadlo pro všechny ostatní. Güell s Gaudím zanechali příštím generacím krásné odpočinkové místo... pro všechny. Po smrti Eusebiho Güella park v roce 1922 odkoupila barcelonská radnice a dne 26. dubna 1926 ho otevřela veřejnosti.
 |
| Trencadís - detail lavičky v Parku Güell |
ZONA MONUMENTAL
ZELEŇ A VIADUKTY
I když asi každý návštěvník parku očekává a bere za samozřejmé, že půjde o místo plné zeleně, přeci jen se hodí na rostliny v Parku Güell upozornit. Jak již bylo řečeno, Gaudí park začal budovat na kamenité louce. Z té teprve musel udělat zelenou. Prakticky celý areál tvořila jedna velká pustina, katalánský architekt proto musel pečlivě vybrat i vhodné druhy stromků, keřů a další vegetace. V parku nalezneme mnoho rozličných druhů stromů (borovice, rohovník, eukalypt, fíkovník, mandloň, makchie, několik druhů dubu, agáve, magnólie...).
To vše v dokonalé harmonii s kamennými viadukty a tunely, které Gaudí nechal vybudovat kvůli nerovnostem terénu - jak jinak, žádné zarovnávání či bourání svahů, naopak: přizpůsobení se přírodě, toť Gaudího tolik oceňovaný styl. Mimochodem, podobné prvky nalezneme i u jiného architektova parku - souběžně s pracemi na Park Güell Gaudí projektoval i zahrady Jardins Artigas v lokalitě La Pobla de Lillet a stejný zdroj inspirace je na první pohled patrný. Ačkoliv tedy řada návštěvníků parku oceňuje především monumentální stavby, za pozornost stojí i ona "banální" vegetace, která je spolu se systémem zavlažování jednou z nejdůležitějších předností celého areálu.
 |
| Trencadís - detail lavičky v Parku Güell |
To vše v dokonalé harmonii s kamennými viadukty a tunely, které Gaudí nechal vybudovat kvůli nerovnostem terénu - jak jinak, žádné zarovnávání či bourání svahů, naopak: přizpůsobení se přírodě, toť Gaudího tolik oceňovaný styl. Mimochodem, podobné prvky nalezneme i u jiného architektova parku - souběžně s pracemi na Park Güell Gaudí projektoval i zahrady Jardins Artigas v lokalitě La Pobla de Lillet a stejný zdroj inspirace je na první pohled patrný. Ačkoliv tedy řada návštěvníků parku oceňuje především monumentální stavby, za pozornost stojí i ona "banální" vegetace, která je spolu se systémem zavlažování jednou z nejdůležitějších předností celého areálu.
SCHODIŠTĚ A VSTUPNÍ PAVILONY
Ihned po vstupu hlavní branou areálu (z ulice carrer d'Olot) návštěvníky zaujmou pohádkově vypadající domečky, o nichž se rozepisujeme níže. Za zmínku však stojí i další dva méně viditelné prvky - mříž ve tvaru listů palmy žumary nízké, o které již byla řeč v souvislosti s Casa Vicens, a dále také klasické keramické obložení obvodových zdí. Tyto zdi byly postaveny z nepříliš kvalitního materiálu (šetřilo se i tehdy), avšak právě ono zakončení úlomky z kachlíků zeď chrání před vodou, která by ji brzy zcela rozložila. Následuje monumentální schodiště, kterému vévodí krásná barevná socha jakési ještěrky, která byla nejčastěji překřtěna na draka a stala se záhy hlavním symbolem parku. V ústřední části schodiště jsou též umístěny fontány, jež reprezentují dvě historické části Katalánska (Principat de Catalunya a Catalunya Nord).
Ihned po vstupu hlavní branou areálu (z ulice carrer d'Olot) návštěvníky zaujmou pohádkově vypadající domečky, o nichž se rozepisujeme níže. Za zmínku však stojí i další dva méně viditelné prvky - mříž ve tvaru listů palmy žumary nízké, o které již byla řeč v souvislosti s Casa Vicens, a dále také klasické keramické obložení obvodových zdí. Tyto zdi byly postaveny z nepříliš kvalitního materiálu (šetřilo se i tehdy), avšak právě ono zakončení úlomky z kachlíků zeď chrání před vodou, která by ji brzy zcela rozložila. Následuje monumentální schodiště, kterému vévodí krásná barevná socha jakési ještěrky, která byla nejčastěji překřtěna na draka a stala se záhy hlavním symbolem parku. V ústřední části schodiště jsou též umístěny fontány, jež reprezentují dvě historické části Katalánska (Principat de Catalunya a Catalunya Nord).
SALA HIPÒSTILA (SALA DE LES CENT COLUMNES)
Na vrcholku schodiště se tyčí Sala Hipòstila, zvláštní přístřešek, který i přes množství sloupů (nebo možná právě kvůli nim) působí skoro jako nějaký rozlehlý dóm. 86 sloupů drží velkou část horního náměstí. Sloupy však mají i jinou praktickou funkci. Jelikož celý areál vždy trpěl nedostatkem vody, Gaudí zde dokázal vytvořit velkou zásobárnu zachytávající dešťovou vodu. Když se totiž vydáte na ono náměstíčko, zjistíte záhy, že není vydlážděné, takže když prší, propouští vodu, která je pak nasměřována do potrubí vedoucího vnitřkem některých z oněch 86 sloupů. Takto je dešťová voda přiváděna do velkého zásobníku, jenž se ukrývá za sochou draka, a odtud rozváděna dále, případně slouží k zásobám pro zavlažování v extrémně suchých dnech. Jinými slovy, Gaudí byl nejen umělec, nýbrž také skutečně prakticky myslící architekt. Za zmínku ještě stojí zdánlivá nesrovnalost - tento prostor se sice jmenuje "Sál sta sloupů", avšak je jich pouze 86. Je to z toho důvodu, že některé sloupy Gaudí vynechal a na jejich místě se ve stropní části skví nádherné mozaiky vytvořené jedním z jeho nejnadanějších spolupracovníků, Josepem Mariou Jujolem. Toto jméno si dobře zapamatujte, jelikož za chvíli bude hrát hlavní roli v jednom z nejčastějších omylů souvisejících právě s Parkem Güell...
Na vrcholku schodiště se tyčí Sala Hipòstila, zvláštní přístřešek, který i přes množství sloupů (nebo možná právě kvůli nim) působí skoro jako nějaký rozlehlý dóm. 86 sloupů drží velkou část horního náměstí. Sloupy však mají i jinou praktickou funkci. Jelikož celý areál vždy trpěl nedostatkem vody, Gaudí zde dokázal vytvořit velkou zásobárnu zachytávající dešťovou vodu. Když se totiž vydáte na ono náměstíčko, zjistíte záhy, že není vydlážděné, takže když prší, propouští vodu, která je pak nasměřována do potrubí vedoucího vnitřkem některých z oněch 86 sloupů. Takto je dešťová voda přiváděna do velkého zásobníku, jenž se ukrývá za sochou draka, a odtud rozváděna dále, případně slouží k zásobám pro zavlažování v extrémně suchých dnech. Jinými slovy, Gaudí byl nejen umělec, nýbrž také skutečně prakticky myslící architekt. Za zmínku ještě stojí zdánlivá nesrovnalost - tento prostor se sice jmenuje "Sál sta sloupů", avšak je jich pouze 86. Je to z toho důvodu, že některé sloupy Gaudí vynechal a na jejich místě se ve stropní části skví nádherné mozaiky vytvořené jedním z jeho nejnadanějších spolupracovníků, Josepem Mariou Jujolem. Toto jméno si dobře zapamatujte, jelikož za chvíli bude hrát hlavní roli v jednom z nejčastějších omylů souvisejících právě s Parkem Güell...
CENTRÁLNÍ NÁMĚSTÍ
Oválné centrální náměstí má rozlohu okolo 3000 m2 a mělo být hlavním místem setkávání obyvatel zahradního města. Počítalo se také pořádáním různých kulturních akcí (koncerty, divadlo, apod.), což se vlastně i tak trochu splnilo. Mezi Gaudího a Güellovy plány možná patřila i nějaká forma trhů, která by se tu dala uskutečňovat - i to se částečně plní v dnešní době. Místní manteros vám tu nabídnou vše od plechovek studeného piva přes sluneční brýle až po kabelky. Jak jsme si již také řekli, náměstí není vydlážděné, takže občas působí značně prašným dojmem - zvlášť během letní vlny veder.
Co si ovšem každý s tímto náměstím neodmyslitelně spojí, jest dlouhá vlnitá lavička, která zároveň slouží jako přirozené "zábradlí" okolo části náměstíčka. Je dlouhá 110 metrů a sedí se na ní zkrátka božsky. Aby také ne. Kromě úchvatných výhledů na katalánskou metropoli nabízí skutečně dokonalé pohodlí. Má totiž dokonale ergonomický tvar. Povídá se, že při jejím návrhu Gaudí nechal jednoho nahého muže usednout do sádry, aby tak z odlitku dokázal vyčarovat perfektní tvar pro to nejpohodlnější sezení. Až se tedy příště opět uvelebíte na této exkluzivní lavičce, uvědomte si, že Gaudí myslel skutečně na všechno.
Avšak pozor. Ne všechny zásluhy je třeba přisuzovat jen Gaudímu samotnému. Více než pohodlné sezení většinu návštěvníků Parku Güell zaujmou nádherné mozaiky vytvořené z keramických úlomků (tzv. trencadís - jedna ze speciálních architektonických technik katalánského modernisme). Tyto úlomky na stometrové lavici vytváří bezpočet abstraktních obrazců, které si všichni turisté (i pár starousedlíků) nadšeně fotí. A které se nikdy neokoukají. V tomto případě je potřeba říct, že tato výzdoba není dílem Gaudího, jak se mnozí mylně domnívají. Velkolepou keramickou podívanou má na svědomí již zmiňovaný Gaudího spolupracovník Josep Maria Jujol! Právě on byl tím největším expertem v oblasti tvorby těchto mozaiek. Z Parku Güell tak pomohl vytvořit vskutku kultovní místo. Pamatujte tedy: není to jen Gaudího lavička...
EL CALVARIO
Odsud je Barcelona vskutku jak na dlani. V jednom z vyvýšených míst parku je umístěna megalitická stavba se třemi kříži, při troše štěstí dosti viditelná z ostatních částí areálu. Původně tu měla stát kaple, ale kvůli komerčnímu neúspěchu projektu nakonec došlo jen na tento skromný megalitický monument. Na vrcholku tohoto megalitu se tyčí tři kříže, z nichž dva jsou menší (150 cm) a jeden poněkud vyčnívá (170 cm). Jeden z těchto křížů je navíc zvláštní svým tvarem, jenž připomíná spíš hrot šípu.
Tento vrcholek skýtá skutečně jeden z nejlepších přírodních výhledů na Barcelonu; nepřehlédnutelným objektem je v tomto smyslu nejznámější barcelonský a jeden z nejznámějších světových squatů: Blokes Fantasma. Dále je krásně vidět kopec Montjuïc či Středozemní moře.
 |
| Blokes Fantasma (2007) |
Tento vrcholek skýtá skutečně jeden z nejlepších přírodních výhledů na Barcelonu; nepřehlédnutelným objektem je v tomto smyslu nejznámější barcelonský a jeden z nejznámějších světových squatů: Blokes Fantasma. Dále je krásně vidět kopec Montjuïc či Středozemní moře.
 |
| Drac |
 |
| Casa-Museu Gaudí |
 |
| Casa Trias |
DOMY V PARKU GÜELL
Velkolepý projekt tedy nakonec skončil neúspěchem, a tak v parku dodnes zůstalo jen několik málo budov. Ihned při vstupu z ulice carrer d'Olot návštěvníci potkají dva pohádkově vypadající domy, překřtěné mnohými na šmoulí domečky. Větší třípatrový měl původně sloužit jako domek vrátného a dnes jde o jakousi technickou budovu a ústředí pro celý park. Druhý dům s nápadnou věžičkou, jež se tyčí do výše 29 metrů a je zakončená typickým Gaudího křížem, je dnes oficiálním souvenir shopem. Po průchodu mezi šmoulími domečky se návštěvníkům naskytne pohled na velkolepě působící a přitom docela malé schodiště. Nad ním se tyčí Sala Hipòstila známá také jako Sala de les Cent Columnes. A nalevo od tohoto sloupového sálu při pohledu od vstupní brány se nachází Casa Larrard. Tento dům jako jediný již stál i před stavbou Parku Güell. Během výstavby parku prošel rekonstrukcí (samozřejmě pod výsostným dohledem Gaudího) a přestěhoval se do něj Eusebi Güell, jenž v Casa Larrard žil až do konce svého života v roce 1918. Dnes zde sídlí škola.
Jinak se v areálu parku nachází už jen dva domy. Dům Casa-Museu Gaudí i přes svou růžovou barvu tak trochu splývá s okolím parku. Nebo, lépe řečeno, do něj krásně zapadá. Byl postaven v letech 1903-1905 a měl se stát vzorovým domem. Za jeho návrhem stál asi nejoblíbenější Gaudího spolupracovník Francesc Berenguer, který však architektonická studia nedokončil, a proto se pod jeho projekty vždy podepisovali jiní architekti, v tomto případě přímo sám Antoni Gaudí. Komerční neúspěch celého projektu lze vlastně nejlépe ilustrovat přímo na Casa-Museu Gaudí - ani ten vzorový dům nikdo koupit nechtěl, a tak si ho odkoupil Gaudí sám. Žil v něm v letech 1906-1925, nejdříve se svým již velice nemocným otcem a se svou neteří, o které pečoval, od roku 1912 pak již zcela sám. Dům Gaudí opustil na sklonku roku 1925, jelikož už přeci jen měl svůj věk a každodenní docházení z parku až ke chrámu Sagrada Familia bylo docela náročnou záležitostí (nehledě na to, že Gaudí se v té době hodlal věnovat jen a pouze svému nedokončenému chrámu, proto se na posledních pár měsíců svého života zabydlel v dílnách Sagrada Familia). Po Gaudího smrti byl dům prodán a výtěžek věnován na stavbu chrámu. Novým majitelem se ještě v roce 1926 stal italský manželský pár Francesc Chiappo Arietti a Josefina Sala Barucchi. Této rodině dům patřil až do roku 1960, kdy ho odkoupila asociace Amigos de Gaudí. Od roku 1963 tak až dosud slouží jako muzeum věnované Gaudího památce. Naleznete v něm například řadu architektových osobních předmětů a také kusy nábytku z Gaudím vyprojektovaných domů.
Ačkoliv z hlediska našeho architekta je významnějším domem právě Casa-Museu Gaudí, snad každý návštěvník Parku Güell si všimne mnohem výraznějšího domu, jenž se tyčí ve vyšších patrech parku. Tento dům zaujme již z dálky především svou zářivě bílou barvou, jinak je však pro řadu návštěvníků parku záhadou. Další Gaudího dům? Rezidence nějakého zbohatlíka? Ani ne...
Casa Trias - krásná vila ve stylu eklekticismu, postavená roku 1905, je druhým z pouhých dvou domů postavených v Parku Güell. Jejím autorem byl katalánský architekt Juli Batllevell. Casa Trias je dodnes tak trochu tajemná, protože jde zároveň o jediný dům, který dosud funguje jako rodinná rezidence. Byl postaven pro rodinu barcelonského právníka Martího Triase a jeho potomci zde žijí dodnes. Jde tak o jedinou stavbu v parku, která slouží svému původnímu účelu a je pro turisty poměrně neznámá.
PARK GÜELL DNES
To vše tedy můžete nalézt při procházce po Parku Güell, jednoznačně nejambicióznějším projektu Antoni Gaudího (Sagrada Familia promine). Z původně zahradního městečka se stal nádherný park sloužící všem obyvatelům i návštěvníkům Barcelony. Je libo stín, klidný kout pro rozjímání či projevy lásky? Chcete zmizet před ruchem velkoměsta, v klidu si přečíst knížku, sportovat, koukat na kytičky či se jen tak posadit na lavičku a pozorovat život? Nebo radši krásný rozhled na Barcelonu? To vše a mnohem víc je Park Güell dnes...
Je také již dlouhá léta znám coby ten nejlevnější a nejexkluzivnější barcelonský hostel pod širým nebem. Batůžkáři z celého světa tu spávají v místních keřících či kaktusových hájích. Park Güell je také místem zamilovaných. Jestli vás již omrzel ten trapný zvyk se zámky s vyrytými iniciálami rozšířený dnes po celé Evropě, v barcelonském Parku Güell můžete připomínku své lásky celému světu zanechal na jednom z tisíců kaktusů... Vlastně, nemělo by se to a ten kaktus to bolí, ale když je to (skutečně do kaktusu) psaná tradice...co se dá dělat. Je přeci pěkné se po letech do Barcelony vrátit a vydat se ke svému kaktusu, ke svému srdíčku se jmény dvou zamilovaných lidí. Kolik z těch srdcí zde bylo vyryto zbytečně? A ke kolika se lidé pravidelně vracejí?
Mimo to všechno je dnes Park Güell taktéž památkou UNESCO (již od roku 1984). Jak již bylo uvedeno výše, park je od roku 1922 ve vlastnictví města Barcelona, přičemž od roku 1926 funguje jako park veřejný. To se však v roce 2013 s příchodem nového vedení distriktu Gràcia změnilo. Velká část je sice i nadále veřejně přístupná, tzv. monumentální zóna (tedy centrální náměstí, Sala Hipòstila apod.) je však nyní zpoplatněna. Základní vstupné přijde na 7 €. Barcelonští radní tím vlastně dosáhli svých cílů, jelikož návštěvnost dané části parku dramaticky klesla z odhadovaných 9 milionů na pouhých 2,3 milionů návštěvníků za rok. Pro obyvatele Barcelony je vstup do monumentální zóny i nadále zadarmo, avšak občas je kvůli tomu potřeba podstoupit nehezké byrokratické martyrium.
Park Güell naleznete v barcelonském distriktu Gràcia. Nejblíže mu jsou zastávky metra L3 Lesseps a Vallcarca, z nichž je pak poměrně dobré značení, které vás dovede k vytouženému cíli. Další možností je nechat se dovézt autobusem č. 24 až k jednomu z bočních vstupů do parku (carretera del Carmel). Po parku se navíc můžete krásně projít i virtuálně - Google Maps.
Velkolepý projekt tedy nakonec skončil neúspěchem, a tak v parku dodnes zůstalo jen několik málo budov. Ihned při vstupu z ulice carrer d'Olot návštěvníci potkají dva pohádkově vypadající domy, překřtěné mnohými na šmoulí domečky. Větší třípatrový měl původně sloužit jako domek vrátného a dnes jde o jakousi technickou budovu a ústředí pro celý park. Druhý dům s nápadnou věžičkou, jež se tyčí do výše 29 metrů a je zakončená typickým Gaudího křížem, je dnes oficiálním souvenir shopem. Po průchodu mezi šmoulími domečky se návštěvníkům naskytne pohled na velkolepě působící a přitom docela malé schodiště. Nad ním se tyčí Sala Hipòstila známá také jako Sala de les Cent Columnes. A nalevo od tohoto sloupového sálu při pohledu od vstupní brány se nachází Casa Larrard. Tento dům jako jediný již stál i před stavbou Parku Güell. Během výstavby parku prošel rekonstrukcí (samozřejmě pod výsostným dohledem Gaudího) a přestěhoval se do něj Eusebi Güell, jenž v Casa Larrard žil až do konce svého života v roce 1918. Dnes zde sídlí škola.
Jinak se v areálu parku nachází už jen dva domy. Dům Casa-Museu Gaudí i přes svou růžovou barvu tak trochu splývá s okolím parku. Nebo, lépe řečeno, do něj krásně zapadá. Byl postaven v letech 1903-1905 a měl se stát vzorovým domem. Za jeho návrhem stál asi nejoblíbenější Gaudího spolupracovník Francesc Berenguer, který však architektonická studia nedokončil, a proto se pod jeho projekty vždy podepisovali jiní architekti, v tomto případě přímo sám Antoni Gaudí. Komerční neúspěch celého projektu lze vlastně nejlépe ilustrovat přímo na Casa-Museu Gaudí - ani ten vzorový dům nikdo koupit nechtěl, a tak si ho odkoupil Gaudí sám. Žil v něm v letech 1906-1925, nejdříve se svým již velice nemocným otcem a se svou neteří, o které pečoval, od roku 1912 pak již zcela sám. Dům Gaudí opustil na sklonku roku 1925, jelikož už přeci jen měl svůj věk a každodenní docházení z parku až ke chrámu Sagrada Familia bylo docela náročnou záležitostí (nehledě na to, že Gaudí se v té době hodlal věnovat jen a pouze svému nedokončenému chrámu, proto se na posledních pár měsíců svého života zabydlel v dílnách Sagrada Familia). Po Gaudího smrti byl dům prodán a výtěžek věnován na stavbu chrámu. Novým majitelem se ještě v roce 1926 stal italský manželský pár Francesc Chiappo Arietti a Josefina Sala Barucchi. Této rodině dům patřil až do roku 1960, kdy ho odkoupila asociace Amigos de Gaudí. Od roku 1963 tak až dosud slouží jako muzeum věnované Gaudího památce. Naleznete v něm například řadu architektových osobních předmětů a také kusy nábytku z Gaudím vyprojektovaných domů.
Ačkoliv z hlediska našeho architekta je významnějším domem právě Casa-Museu Gaudí, snad každý návštěvník Parku Güell si všimne mnohem výraznějšího domu, jenž se tyčí ve vyšších patrech parku. Tento dům zaujme již z dálky především svou zářivě bílou barvou, jinak je však pro řadu návštěvníků parku záhadou. Další Gaudího dům? Rezidence nějakého zbohatlíka? Ani ne...
Casa Trias - krásná vila ve stylu eklekticismu, postavená roku 1905, je druhým z pouhých dvou domů postavených v Parku Güell. Jejím autorem byl katalánský architekt Juli Batllevell. Casa Trias je dodnes tak trochu tajemná, protože jde zároveň o jediný dům, který dosud funguje jako rodinná rezidence. Byl postaven pro rodinu barcelonského právníka Martího Triase a jeho potomci zde žijí dodnes. Jde tak o jedinou stavbu v parku, která slouží svému původnímu účelu a je pro turisty poměrně neznámá.
PARK GÜELL DNES
To vše tedy můžete nalézt při procházce po Parku Güell, jednoznačně nejambicióznějším projektu Antoni Gaudího (Sagrada Familia promine). Z původně zahradního městečka se stal nádherný park sloužící všem obyvatelům i návštěvníkům Barcelony. Je libo stín, klidný kout pro rozjímání či projevy lásky? Chcete zmizet před ruchem velkoměsta, v klidu si přečíst knížku, sportovat, koukat na kytičky či se jen tak posadit na lavičku a pozorovat život? Nebo radši krásný rozhled na Barcelonu? To vše a mnohem víc je Park Güell dnes...
Je také již dlouhá léta znám coby ten nejlevnější a nejexkluzivnější barcelonský hostel pod širým nebem. Batůžkáři z celého světa tu spávají v místních keřících či kaktusových hájích. Park Güell je také místem zamilovaných. Jestli vás již omrzel ten trapný zvyk se zámky s vyrytými iniciálami rozšířený dnes po celé Evropě, v barcelonském Parku Güell můžete připomínku své lásky celému světu zanechal na jednom z tisíců kaktusů... Vlastně, nemělo by se to a ten kaktus to bolí, ale když je to (skutečně do kaktusu) psaná tradice...co se dá dělat. Je přeci pěkné se po letech do Barcelony vrátit a vydat se ke svému kaktusu, ke svému srdíčku se jmény dvou zamilovaných lidí. Kolik z těch srdcí zde bylo vyryto zbytečně? A ke kolika se lidé pravidelně vracejí?
Mimo to všechno je dnes Park Güell taktéž památkou UNESCO (již od roku 1984). Jak již bylo uvedeno výše, park je od roku 1922 ve vlastnictví města Barcelona, přičemž od roku 1926 funguje jako park veřejný. To se však v roce 2013 s příchodem nového vedení distriktu Gràcia změnilo. Velká část je sice i nadále veřejně přístupná, tzv. monumentální zóna (tedy centrální náměstí, Sala Hipòstila apod.) je však nyní zpoplatněna. Základní vstupné přijde na 7 €. Barcelonští radní tím vlastně dosáhli svých cílů, jelikož návštěvnost dané části parku dramaticky klesla z odhadovaných 9 milionů na pouhých 2,3 milionů návštěvníků za rok. Pro obyvatele Barcelony je vstup do monumentální zóny i nadále zadarmo, avšak občas je kvůli tomu potřeba podstoupit nehezké byrokratické martyrium.
Park Güell naleznete v barcelonském distriktu Gràcia. Nejblíže mu jsou zastávky metra L3 Lesseps a Vallcarca, z nichž je pak poměrně dobré značení, které vás dovede k vytouženému cíli. Další možností je nechat se dovézt autobusem č. 24 až k jednomu z bočních vstupů do parku (carretera del Carmel). Po parku se navíc můžete krásně projít i virtuálně - Google Maps.
Žádné komentáře:
Okomentovat