Marina Ginestà: Ikona občanské války

Kdyby jen několik málo dní předtím nedošlo ve Španělsku k pokusu o státní převrat, onoho 21. července 1936 by Marina Ginestà velice pravděpodobně dělala tlumočnici francouzským atletům, kteří se do Barcelony sjeli na Lidovou olympiádu 1936, která měla být alternativou Hitlerem pořádaných letních olympijských her téhož roku. Místo toho stála na střeše Hotelu Colón na hlavním barcelonském náměstí Plaça de Catalunya, aniž by věděla, že se právě stává jednou z největších ikon španělské občanské války...

Ikonická fotografie pózující republikánské milicionářky na pozadí Barcelony (Foto: Diari ARA)

Katalánská novinářka, překladatelka a spisovatelka Marina Ginestà i Coloma (1919-2014) se narodila ve francouzském městě Toulouse, kde zrovna rodina pracovně pobývala. V roce 1930 se i s rodiči přesunula do katalánské metropole. Marina vyrůstala v rodině se silnou odborářskou tradicí, proto již odmalička vstřebávala hlavně levicové vidění světa. Na jaře 1936 se stala členkou mládežnické komunistické organizace JSUC (Joventuts Socialistes Unificades de Catalunya), později přešla do "dospělácké" pobočky téže formace, známé pod zkratkou PSUC. V rámci svého členství se i velmi aktivně zapojila do organizace již zmiňované Lidové olympiády, která se měla v katalánské metropoli odehrát ve dnech 19. - 26. července 1936. Den předtím však ve Španělsku došlo k pokusu o státní převrat, který nakonec vykrystalizoval v tříletou občanskou válku. Ozbrojený konflikt rázem změnil život i tehdy 17leté Marině.

Boje v ulicích Barcelony byly krátké a povstání bylo rychle potlačeno. Jedním z posledních míst, kde vzbouřenci do posledního okamžiku vzdorovali, byl i luxusní Hotel Colón v samém srdci katalánské metropole. Když byli nakonec vytlačeni i poslední vzbouřenci, stal se hotel branným střediskem JSUC a posléze sídlem PSUC. V těch několika prvních dnech byla v hotelu přítomná i Marina Ginestà, která v jednom z pozdějších rozhovorů s lehkou nostalgií vzpomínala na to, kterak mnozí z nich tehdy vůbec poprvé přičichli k ryze buržoaznímu stylu života v luxusním paláci, v němž se ubytovávala pouze zámožná klientela. V tu samou dobu se do hotelu dostal i německý fotoreportér a zapřisáhlý komunista Hans Gutmann (1911-1982), jenž do Barcelony přicestoval taktéž kvůli Lidové olympiádě. Po vypuknutí konfliktu se rozhodl zůstat a podpořit ohroženou republiku. Získal španělské občanství a přejmenoval se na Juana Guzmána. Po celé tři roky války se pohyboval křížem krážem a nafotil tisíce snímků. Žádný z nich však nedosáhl takové slávy jako ten z 21. července 1936.

Gutmanna nesmírně zaujal bojovný, odhodlaný a nesmírně živý výraz očí 17leté Mariny, a tak se ji rozhodl vyfotit. Jako pozadí si vybral privilegovaný výhled, jehož se tehdejším obyvatelům Hotelu Colón dostávalo ze střešní terasy luxusního paláce na Plaça de Catalunya. Ginestà na fotografii pózuje s puškou na rameni. Jak sama později prozradila, bylo to prakticky poprvé a naposledy, co v rukou držela zbraň. Na boj byla v té době ještě mladá, občanskou válku v řadách republikánských vojsk navíc strávila v zázemí jako písařka a tlumočnice. Byla pověřená kupříkladu tlumočením pro známého ruského novináře Michaila Kolcova při jeho setkání s neméně slavným španělským anarchistou Buenaventurou Durrutim. Na konci války se jí podařilo ze Španělska na poslední chvíli utéct a po krátké anabázi ve Francii se usadila nejprve v Dominikánské republice a později ve Venezuele. Do Barcelony se na nějakou dobu vrátila v 60. letech 20. stol., vydala zde dokonce dva romány, nicméně definitivní domov našla až v Paříži, kde nakonec v úctyhodných 94 letech i zemřela.

Nesmírně zajímavý je i fakt, že zmiňovaná fotografie se do kategorie "ikonické" dostala až na počátku 21. století. Předtím byla po dlouhé desítky let zapomenutá v archivu španělské tiskové agentury EFE. Sama Marina Ginestà se o jejím znovuobjevení dozvěděla až několik let poté. I za tak krátkou dobu se ale z fotografie stala skutečná ikona španělské občanské války. V Barceloně by se v průběhu druhé poloviny roku 2019 měla dočkat i zvláštní pocty - slavná fotografie totiž bude v podobě gigantické nástěnné malby k vidění symbolicky na náměstí Plaça de les Dones del 36 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Samotný Hotel Colón, na jehož terase byla fotografie pořízena, se do roku 1941 nacházel na rohu Plaça de Catalunya a Passeig de Gràcia. Během občanské války byl ověšený obřími portréty Lenina a Stalina a množstvím komunistických hesel. Dnes je tento roh naopak symbolem západního kapitalismu v podobě obří prodejny americké společnosti Apple sídlící v přízemí.

Katalánci v NBA

Nejslavnější basketbalová soutěž světa NBA je historicky hodně americkou záležitostí. Zatímco třeba v hokejové NHL vídáme kromě dominujících Kanaďanů i spoustu skvělých Američanů a Evropanů, v NBA jsou Evropané doposud tak trochu raritou. I tak si ale nejslavnější basketbalovou ligu zahrála více než osmdesátka různých národností, mimo jiné i čtyři čeští hráči (Jiří Zídek, Jiří Welsch, Jan Veselý a Tomáš Satoranský). My se v následujícím článku samozřejmě zaměříme i na hrstku Katalánců, kteří v NBA zanechali poměrně výraznou stopu. Rozhodně tedy výraznější než výše zmiňovaná česká čtveřice. Jak je zvykem, zaměříme se hlavně na ryze katalánské hráče, na konci článku se ale zmíníme i o několika dalších hráčích pocházejících z katalánsky hovořících území.

Nejslavnější Katalánci v NBA, bratři Marc (vlevo) a Pau (vpravo) Gasolovi (Foto: www.elperiodico.com)

Nejprve ale pár slov k historii basketbalu v Katalánsku. Podle všeho bylo první basketbalové utkání v Katalánsku sehráno v Terrasse roku 1913, ačkoliv všeobecně se má za to, že pevněji se tento sport v Katalánsku usadil až několik let po I. světové válce. Roku 1922 vznikl v Barceloně Laietà Basket-Ball Club (aktuálně C.E. Laietà) - šlo o vůbec první basketbalový klub v Katalánsku i v celém Španělsku. O pár měsíců později přibylo několik dalších týmů, často šlo o basketbalové sekce zavedeních atletických či sportovních družstev (např. CE Europa nebo RCD Espanyol). Na hřišti CE Europa se s koši zavěšenými nad fotbalovými brankami v prosinci 1922 odehrál první oficiální basketbalový zápas v Katalánsku, a to mezi domácí Europou a výše zmiňovaným klubem Laietà BBC. Roku 1923 je odehrán první katalánský basketbalový šampionát a jen o pár týdnů později se v katalánské metropoli zrodí i první basketbalová federace na území Španělska. Basketbalová sekce FC Barcelona vznikne až v létě 1926, i tak jde ale dnes o vůbec nejstarší klub, který hraje nejvyšší španělskou ligu. Ta vznikla až roku 1957 a i když v ní původně převažovaly katalánské kluby, šampionem se většinou stával Real Madrid. Do konce 50. let 20. stol. se každopádně nejdůležitější basketbalová soutěž ve Španělsku hrála na katalánské půdě.

Zatímco na samém počátku basketbalové kluby v Katalánsku vznikaly z iniciativy nadšenců, kteří sem sport přivezli z USA, případně církevních škol a spolků, po II. světové válce basketbal hojně pronikl do španělských škol. Nicméně až do začátku 70. let 20. stol. jde o ryze amatérský sport, postupná profesionalizace začíná symbolicky až s rokem 1973, kdy města Barcelona a Badalona získala pořadatelství Mistrovství Evropy v basketbalu mužů. Španělský výběr, tvořený z velké části hráči z Katalánska, tehdy získal famózní druhé místo, když ve finále podlehl Jugoslávii. Dalším zlomovým rokem pro španělský basketbal byl 1986, kdy země pořádala basketbalové mistrovství světa. Některé zápasy se odehrály i v Barceloně, Španělsko na domácím mistrovství skončilo páté. Vzhledem k našemu tématu byl však rok 1986 klíčovým i z hlediska španělského basketbalu a NBA. V daném roce totiž v nejslavnější lize světa nastoupil vůbec první Španěl v historii - Fernando Martín (1962-1989)*. Faktem ale je, že po této jednosezónní záležitosti se v NBA následně dlouho žádný hráč z Pyrenejského poloostrova neobjevil. Až roku 2001 nastala katalánská invaze...

Juan Carlos Navarro v dresu FC Barcelona Lassa (Foto: www.as.com)

PAU GASOL
Jméno Pau Gasol (*1980) je v Katalánsku naprostým synonymem basketbalu. Aby také ne, když se stal vůbec prvním Kataláncem v historii, který kdy nastoupil v NBA. Díky tomu v jeho životopisu najdeme mnoho dalších katalánských prvenství v nejslavnější basketbalové lize světa. V roce 2004 se stal prvním Kataláncem v play-off, o dva roky později prvním Kataláncem v All-Star Game a konečně roku 2009 i prvním katalánským vítězem NBA. Přitom původně byl zrozen pro medicínu, která je v rodině Gasolových poměrně častým zaměstnáním. Sám Pau Gasol ještě před časem plánoval se na tuto dráhu vydat po skončení své bohaté sportovní kariéry, ale kdoví, jak to nakonec bude. Faktem je, že jeho tělesné proporce jsou pro basketbal jako dělané. Pau Gasol měří 214 cm a váží 114 kg. Svému milovanému sportu se začal věnovat již na základní škole v Sant Boi de Llobregat. Posléze hrál za CB Cornellà, aby jako 16letý zakotvil v juniorce FC Barcelona. Mezi muži debutoval v nejvyšší španělské lize roku 1999, nicméně v nejslavnějším katalánském klubu dlouho nevydržel, neboť si jeho fenomenálního talentu všimli američtí skauti.

V jednadvaceti letech byl tedy Pau Gasol draftován do NBA a to z celkového třetího místa. I to svědčí o velkých nadějích, které Amerika do katalánského hráče vkládala. Svými výkony v dresu Memphis Grizzlies si Gasol hned ve své první zámořské sezoně (2001/2002) vysloužil cenu pro nováčka roku. Mimochodem i zde máme nějaké to prvenství - Gasol se stal prvním Neameričanem, který toto ocenění získal. Po několika letech v Memphisu (2001-2008) přestoupil do slavného klubu Los Angeles Lakers, s nimž se dočkal i svých dvou triumfů v NBA (2009 a 2010). S Lakers se rozloučil v létě 2014, kdy přestoupil do dalšího slavného týmu, Chicago Bulls, s nimiž zůstal dvě sezony. Od roku 2016 nastupoval za San Antonio Spurs, ovšem na konci letošní sezony přestoupil do Milwaukee Bucks. Prozatím tedy v NBA nastoupil k utkáním v dresu pěti klubů. Kdybychom měli shrnout všechny úspěchy a všechna nej tohoto hráče, museli bychom mu věnovat samostatný článek a ani to by nestačilo. Jak už bylo řečeno, pro Katalánce je Pau Gasol synonymem NBA. Jeho pozice v katalánské společnosti by se tak dala přirovnat třeba k postavení Jaromíra Jágra nebo Dominika Haška ve společnosti české. Pau Gasol je skutečná žijící legenda NBA. V nejslavnější basketbalové lize světa odehrál již 18 sezón, což představuje 1226 utkání (což ho v historických statistikách řadí na 35. příčku, ačkoliv odehraje-li ještě minimálně jednu celou sezonu, probojuje se do první dvacítky; za ním jsou i taková jména jako Shaquille O'Neal, Patrick Ewing či Scottie Pippen). Mezi aktivními hráči mu patří dokonce třetí příčka. Několikrát si zahrál i All-Star Game, v sezoně 2014/2015 se do výběru dostal dokonce i jeho mladší bratr Marc, což se stalo vůbec poprvé v historii NBA.

Během 18 let v NBA zatím Gasol nastřílel takřka 21 000 bodů, což ho řadí aktuálně na 37. příčku historických tabulek, jeho průměr je přibližně 17 bodů na zápas. Ve většině hlavních statistik NBA se pohybuje mezi nejlepší třicítkou historie a pokud bychom se podívali na čistě evropské účastníky této ligy, pak můžeme s jistotou prohlásit, že spolu s Němcem Dirkem Nowitzkim lze Pau Gasola považovat za nejlepšího Evropana v historii NBA. To ale není zdaleka všechno. Na mezinárodní úrovni Gasol se španělskou reprezentací vyhrál takřka vše. Kompletní sbírku medailí má z mistrovství Evropy, zlato z mistrovství světa, jen na olympiádách to Španělsku nikdy nevyšlo, i tak ale dvě stříbra (Peking 2008 a Londýn 2012) a jeden bronz (Rio 2016) nejsou vůbec špatnou vizitkou. Kdo byl během těchto slavných let lídrem španělské reprezentace netřeba zmiňovat. Potvrzuje to i fakt, že od roku 2017 je Pau Gasol s 1 183 body vůbec nejlepším střelcem historie evropských šampionátů. Celkově za svou reprezentační kariéru v dresu Španělska zaznamenal přes 3 500 bodů ve více než 200 utkáních. je otázka, jak dlouho ještě 39letý pivot v NBA vydrží, nicméně už teď je jasné, že na hodně let dopředu bude nejúspěšnějším Kataláncem v historii této slavné soutěže.

MARC GASOL
Svého staršího bratra Marc Gasol (*1985) fyzicky přerostl. Tento španělský reprezentant měří 216 cm a váží 116 kg. Ale co se týče basketbalové slávy, vždy zůstane jako mladší bratr trochu ve stínu. Přítom basketbalová kariéra Marca Gasola je poměrně logicky spjata s kroky staršího bratra. Když se Pau v roce 2001 vydal do Memphisu na svou první zámořskou štaci, mladší bratr ho tehdy doprovázel a dva roky hrál basketbal za místní školní tým. Ačkoliv se mu dařilo, nabídky univerzitních družstev odmítl a vydal se zpátky do rodného Katalánska, aby do puntíku napodobil bratrovu kariéru. V nejvyšší španělské lize debutoval roku 2003 v dresu FC Barcelona, jehož barvy hájil až do roku 2006. Následovala ještě dvouletá anabáze v Gironě a pak už cesta do vysněné NBA. Marc Gasol byl draftován roku 2007 jako čtyřicátý sedmý týmem LA Lakers. Ironií osudu je, že Lakers se práv na Marca Gasola v roce 2008 zbavili výměnou za jeho staršího bratra. Pau Gasol tedy pro sezonu 2008/2009 přestoupil do Los Angeles, zatímco mladší Marc měl svůj první zápas v NBA odehrát v dresu Memphis Grizzlies, odkud právě Pau po osmi letech přestupoval. Oba se tak jen těsně minuli.

Nicméně Marc slávu příjmení Gasol v Memphisu udržoval dalších deset let. Během té doby sice nedosáhl takových úspěchů jako starší bratr, i přesto se ale v NBA dokázal velice pěkně prosadit, čehož důkazem je kupříkladu cena pro nejlepšího obránce ligy za sezonu 2012/2013. V průběhu letošní sezony (2018/2019) Marc Gasol přestoupil z Memphisu k Toronto Raptors, což se nakonec ukázalo být velmi prozíravým rozhodnutím, neboť díky tomu získal svůj první titul v NBA. Ještě jeden a dožene staršího bratra... Aktuálně 34letý pivot má v NBA určitě ještě pár pěkných sezon před sebou, prozatím nastoupil k takřka 800 utkáním s průměrem 15 bodů na zápas. A to jsou velmi slušná čísla. Se starším bratrem sdílí kromě několika mistrovských titulů v reprezentační kariéře i ocenění od španělské královské rodiny Premio Princesa de Asturias de los Deportes (2015).

RAÜL LÓPEZ
Po Pau Gasolovi druhý Katalánec v NBA. Rodák z města Vic, Raül López (*1980) už je v současnosti v basketbalovém důchodu. Pouze 182 cm měřící hráč byl považován za jednoho z nejtalentovanějších rozehrávačů španělské historie. S profesionální kariérou začal roku 1998 v katalánském klubu Joventut Badalona, odkud v roce 2000 přestoupil do Realu Madrid, který za něj zaplatil 300 milionů peset, což z Lópeze v dané chvíli dělalo druhý nejdražší přestup v historii španělské ligy. Ačkoliv byl roku 2001 draftován do NBA ze slibné 24. pozice, za tým Utah Jazz si zahrál až v letech 2003-2005. Na jeho kariéru v nejslavnější soutěži světa mělo vliv opakované zranění kolen, kvůli němuž nejprve musel o celý rok odložit debut a o dva roky později ho zranění zastavilo uprostřed sezony. Utah se s ním rozloučil, a tak následoval návrat do Španělska, nejprve do Girony, později opět do Realu Madrid. V letech 2009-2011 si střihl angažmá v Rusku, posledních 6 let kariéry (2011-2016) strávil opět ve Španělsku (Bilbao Basket). V NBA po sobě zanechal spíše diskrétní stopu v podobě 113 utkání s průměrem 6,5 bodu na zápas.

JUAN CARLOS NAVARRO
V basketbalovém důchodu je dnes i velmi populární katalánský hráč Juan Carlos Navarro (*1980). Hráč s přezdívkou "La Bomba" se narodil v Sant Feliu de Llobregat a kromě krátkého působení v NBA byl po celou svou profesionální kariéru spjat s klubem FC Barcelona. Draftován do NBA byl roku 2001 týmem Washington Wizards, nicméně vzhledem k nevelkým šancím na pravidelnou hru se Navarro rozhodl setrvat v Barceloně. Zde si ostatně v prvních letech skvěle notoval s Pau Gasolem, jenže ten záhy odešel do zámoří. Oba se nakonec potkali i v USA, konkrétně v Gasolově poslední sezoně s Memphisem (2007/2008). Pro Navarra šlo o velmi riskantní podnik. Aby si zahrál slavnou NBA, musel v Memphisu přijmout až o 70 % nižší plat, než jaký měl v FC Barcelona, kde se navíc musel prakticky vyplatit ze smlouvy. Navarrovým cílem bylo zvládnout první sezonu v NBA co nejlépe, aby jako volný hráč pro tu následující získal mnohem lukrativnější kontrakt jinde než u zadluženého Memphisu. A to se mu relativně dařilo. V Americe si zvykal i díky podpoře spoluhráče Gasola, sám měl docela potíže s jazykem, nicméně nakonec ani poměrně úspěšná sezona, v níž patřil k nejlepším nováčkům, nepomohla k setrvání v zářivé NBA. Po jediné sezoně se tak vrátil do Barcelony, kde podepsal pětiletou smlouvu, která z něj s takřka 3 miliony € za sezonu dělala nejlépe placeného hráče v historii španělské ligy.

Juan Carlos Navarro se stal legendou FC Barcelona. Kromě již zmíněné sezony 2007/2008 odehrál celou kariéru, tedy plných 20 sezon, v barcelonském dresu. Za oněch 20 let Juan Carlos Navarro dosáhl na více než 30 trofejí, osmkrát s Barcelonou vyhrál španělskou ligu, sedmkrát královský pohár, dvakrát se radoval i ze zisku euroligové trofeje. V domácích i mezinárodních soutěžích za Barçu odehrál více než 1 000 zápasů, ve španělské lize patřil k nejlepším střelcům i nejlepším trojkařům historie, což se dá říct i o jeho statistikách v dresu národního týmu, v němž se mimochodem zúčastnil rekordních pěti olympiád (naposledy Rio 2016), samozřejmostí jsou i zlaté, stříbrné i bronzové medaile z evropských a světových šampionátů. 

RICKY RUBIO
Dlouhovlasý rozehrávač Ricky Rubio (*1990) je v současnosti spolu s bratry Gasolovými jediným aktivním Kataláncem v NBA. Je považován za skvělého týmového hráče a tvůrce hry, zároveň ho provází pověst nesmírně talentovaného basketbalisty. V říjnu 2005 se v necelých 15 letech stal vůbec nejmladším hráčem, který si kdy zahrál nejvyšší španělskou soutěž. na hřišti tehdy strávil něco přes pět minut a zaznamenal dva body a jednu asistenci. V letech 2005-2009 působil v domovském klubu Joventut Badalona, nakonec ale neodolal nabídce FC Barcelona, k jejímž službám se roku 2009 upsal hned na 6 let. Jeho přestup z Badalony se stal nejdražším v historii španělské ligy. V té době za sebou měl již i draft do NBA, kam si ho z celkového 5. místa vybral klub Minnesota Timberwolves. Šest let v Barceloně nevydržel, nicméně i ty dvě sezony předváděl fascinující výkony a bořil letité rekordy. Stal se například hráčem, jenž v nejvyšší španělské soutěži nejrychleji nasbíral 1 000 bodů. V létě 2011 se však konečně odhodlal vydat se do slavné NBA.

Tam se doposud představil v barvách tří klubů: Minnesota Timberwolves (2011-2017), Utah Jazz (2017-2019) a od léta 2019 Phoenix Suns. Do Phoenixu už odcházel jako stabilní hvězda. Jeho tříletý kontrakt má hodnotu 51 milionů dolarů a očekává se, že katalánský rozehrávač výrazně pozvedne hru aktuálně druhého nejhoršího týmu uplynulé sezony. V NBA doposud odehrál takřka 500 utkání s průměrem 11,1 bodů na zápas. Dá se očekávat, že několik kvalitních sezon v nejslavnější lize světa ještě předvede, ačkoliv slávy a věhlasu krajana Gasola nejspíš nedosáhne. Kromě pěkné kariéry v NBA patří Ricky Rubio k tradičním oporám španělské basketbalové reprezentace.

Ricky Rubio v dresu týmu Utah Jazz (Foto: Esport 3)

DALŠÍ HRÁČI Z KATALÁNSKY HOVOŘÍCÍCH ÚZEMÍ
Z Baleárských ostrovů pochází Rudy Fernández (*1985), ačkoliv již od mládežnických kategorií hrál za katalánský klub Joventut Badalona. 1,96 m vysoký basketbalista obvykle působí na křídle. Roku 2007 byl draftován do NBA na 24. pozici, z níž si ho vybrali Phoenix Suns, ačkoliv ihned práva na něj postoupili do Portlandu. S týmem Portland Trail Blazers nakonec v červnu 2008 podepsal smlouvu a odehrál s ním celé tři sezony. V sezoně 2011/2012 pokračoval v NBA v dresu Denver Nuggets, posléze se vrátil do španělské ligy, konkrétně do Realu Madrid. V NBA odehrál Rudy Fernández celkem 249 utkání s průměrem 9,1 bodu na zápas. Rudy Fernández patřil k lídrům velmi úspěšné generace španělských basketbalistů. S reprezentací se stal třikrát mistrem Evropy, jednou mistrem světa a má doma i dvě stříbrné medaile z olympiád v Pekingu (2008) a Londýně (2012) a bronz z olympiády v Riu de Janeiru (2016). Baleárská regionální vláda ho roku 2008 ocenila za přínos ve světě sportu cenou Premi Ramon Llull. 

V hlavním městě Baleárských ostrovů, Palmě, se narodil i další Mallorčan v NBA, Àlex Abrines (*1993). Měří 198 cm a hraje jako rozehrávač. V nejvyšší španělské lize debutoval jako 18letý v dresu Unicaja Málaga, v letech 2012-2016 hrál za FC Barcelona, v jehož dresu obdržel roku 2016 i prestižní ocenění pro nejlepšího mladíka Evropy (Rising Star Award), kterou před ním získali i výše zmínění Rudy Fernández (2007) a Ricky Rubio (2010). Zmiňované ocenění jaksi předznamenalo hráčův odchod do NBA, kam ho již v roce 2013 z celkového 32. místa draftoval tým Oklahoma City Thunder. Za Oklahomu odehrál Abrines v letech 2016-2019 celkem 174 utkání s průměrem 5,3 bodu na zápas. Americký klub s ním však uprostřed sezony rozvázal smlouvu, a tak se Abrines prozatím vrátil zpět do Barcelony. Kdoví, možná do NBA ještě někdy nahlédne.

Valencijské společenství v NBA v letech 2012-2014 zastupoval Víctor Claver (*1988). Draftováno bylo toto 207 cm vysoké křídlo již roku 2009 z celkové 22. příčky týmem Portland Trail Blazers, ačkoliv fakticky se do nejslavnější ligy světa probojoval až v sezoně 2012/2013. V NBA za Portland odehrál celkem 80 utkání s průměrem 3,2 bodu na zápas. Sezonu 2015/2016 strávil v Rusku, od léta 2016 nastupuje v dresu FC Barcelona ve španělské nejvyšší soutěži. Ačkoliv jeho působení v NBA příliš slavné nebylo, Claver byl stabilní součástí španělské reprezentace, takže se podobně jako výše zmíněný Rudy Fernández může pochlubit pěknou sbírkou medailí z olympiád a evropských i světových šampionátů. 

Na závěr zmiňme ještě jméno Serge Ibaka (*1989). Tento 208 cm vysoký pivot pochází z Brazzaville, hlavního města Konžské republiky. Oba jeho rodiče hráli basketbal na reprezentační úrovni, těžko uvěřitelnou zajímavostí je, že Serge má celkem 17 sourozenců. Do svých 16 let žil a hrál v rodné zemi, nicméně následně se přesunul do Katalánska, kde v letech 2006-2009 působil v týmech CB L'Hospitalet a Ricoh Manresa. V létě 2008 byl ze 24. pozice draftován do NBA týmem Seattle Supersonics, ačkoliv záhy se upsal týmu Oklahoma City Thunder, kteří ho nejprve rok nechali setrvat v Katalánsku a od sezony 2009/2010 ho již povolali přímo do týmu v NBA. Faktem je, že Serge Ibaka se za ta léta stal skutečnou stálicí nejlepší basketbalové ligy světa. V dresu Oklahomy, Orlanda a Toronta odehrál již více než 750 utkání s průměrem přes 12 bodů na zápas. Letos s týmem Toronto Raptors dokonce získal prsten pro vítěze NBA. Roku 2011 získal španělské občanství, je tedy nedílnou součástí španělské reprezentace. Díky létům stráveným v katalánských týmech jsme tedy uznali za vhodné ho zmínit i zde, ačkoliv fakticky asi do našeho seznamu nepatří.

Rudy Fernández v dresu Portland Trail Blazers (Foto: www.20minutos.es)

* Martín byl zároveň druhým Evropanem, který v NBA podepsal kontrakt. Zahrál si za tým Portland Trail Blazers, ovšem pouze jedinou sezonu (1986-1987). Objevil se ve 24 utkáních, v nichž zaznamenal 22 bodů. Část sezony zameškal kvůli několika zraněním. Po roce v NBA se vrátil do Realu Madrid. Zemřel předčasně a tragicky při autonehodě v prosinci 1989. Martín se o pozici prvního Španěla v NBA podle některých zdrojů dělí s kalifornským rodákem Johnnym Rogersem (*1963). Ten v NBA nastupoval v letech 1986-1988 v dresech Sacramento Kings a Cleveland Cavaliers, načež se přesunul do Evropy, kde většinu kariéry odehrál ve Španělsku. Zde také získal španělské občanství a reprezentoval zemi na mezinárodních turnajích. Ačkoliv tedy jaksi "zpětně", i on může být považován za prvního Španěla v NBA.

Rosalía

Popové hvězdy zpívající španělsky a pocházející ze španělsky hovořících zemí. V posledních dvou letech jde v hudebním světě o stále rostoucí tendenci. A tendence už dávno neudávají hitparády či platinové desky, ten hlavní souboj se dnes odehrává na YouTube, platformě s takřka dvěma miliardami diváků každý měsíc. Stačí připomenout slavný hit Despacito, který jako první v historii YouTube překonal 6 miliard zhlédnutí. Od té doby světovému popu minimálně na internetu začíná kralovat španělština. Jen v roce 2018 bylo mezi desítkou nejsledovanějších videoklipů hned osm ve španělštině a podobná situace nastane nejspíš i v součtu za rok 2019. Je tu celá nová generace španělsky tvořících hudebníků (Daddy Yankee, J Balvin, Luis Fonsi, C Tangana, Maluma, Camila Cabello, Bad Bunny atd.), jimž zdárně sekundují popové stálice jako Ricky Martin, Enrique Iglesias či Shakira. Své si na onom současném globálním poli chtějí říct i umělci narození v Katalánsku. Ačkoliv z komerčních důvodů zpívají španělsky, někdy se jejich katalánské kořeny nezapřou. Mezi tyto vycházející hvězdy patří i fenomenální katalánská zpěvačka a tanečnice Rosalía.

Rosalía se svými dvěma Grammy Latinos (Foto: www.grammy.com)

Nejnovější vycházející hvězda latinskoamerické hudby pochází z Katalánska. Zpěvačka a tanečnice Rosalía Vila i Tobella (*1993, Sant Esteve Sesrovires) přitom do nejvyšších pater světa pop music vystoupala poněkud netradičním způsobem. Její umělecké začátky jsou spojené s domovským Katalánskem. Vystupovala například na barcelonském Festival Grec či na Festival Internacional de Música v Cadaquésu. Spolupracovala i s katalánskou divadelní skupinou La Fura dels Baus. Na barcelonské konzervatoři (Escola Superior de Música de Catalunya) zároveň dlouhé roky studovala hudbu, zejména flamenko. Není proto až takovým překvapením, že její první dvě sólové desky silně vycházejí právě z předmětu jejího studia.

První album Los Ángeles (2017) je plné intimních akustických písní o smrti. Na albu zpěvačka spolupracovala s katalánským kytaristou Raülem Refreem. V odborné komunitě si deska získala patřičný ohlas a Rosalía byla ještě téhož roku nominována na prestižní Latin Grammy v kategorii Objev roku. Do globálního povědomí se však Rosalía dostala až v loňském roce, a to díky desce El mal querer. Ta spatřila světlo světa až v listopadu 2018, i když v té době už byla takřka půl roku na světě hitovka a úvodní singl alba zvaný Malamente, za nějž v prosinci 2018 získala hned dvě ceny Latin Grammy (z pěti nominací). Zmiňované album podle zpěvaččiných slov vzniklo jako součást závěru studia na barcelonské konzervatoři, v podstatě jde o jakousi praktickou diplomovou práci. Zajímavé je, že autorka se inspirovala španělským renesančním uměním a velmi silně taktéž okcitánským románem Flamenca ze 13. století. Svůj nezanedbatelný podíl na tomto průlomovém albu měl i El Guincho, španělský hudebník a producent usazený v Barceloně, a španělský raper C. Tangana, zpěvaččin expřítel.

Fúze flamenka, elektropopu, reggaetonu a hip hopu si rychle našla miliony fanoušků po celém světě. Rosalía ve svých písních a videoklipech pracuje i s velmi propracovanou estetikou, v níž nechybí pestrobarevné kostýmy, ještě barevnější a nezapomenutelně charakteristické nehty a různé prvky romské kultury, v nichž ale celá řada Rosaliiných haterů nevidí nic jiného než příchylnost k tomu, co se ve Španělsku označuje hanlivým slůvkem "choni". Tak či onak spojení andaluských rytmů s ryze městskou hudbou baví. Rosalía patří v uplynulých měsících k těm nejzářivějším a nejrychleji stoupajícím hvězdám světového showbyznysu. Kromě hitů Con altura (s J Balvinem) a Aute Cuture má za letošek na kontě už i drobnou roli v novém filmu Pedra Almodóvara Dolor y gloria. V posledních týdnech strhla i zajímavou lingvistickou polemiku, neboť nedávno vydala svůj vůbec první singl v rodné katalánštině, F*cking Money Man. Zatímco v Katalánsku to řada fanoušků přivítala, ze zbytku Španělska se přihrnula docela početná kritika. Rosalía každopádně míří čím dál výš, takže dění na "domácí" scéně ji určitě nikterak zvlášť netrápí. V roce 2019 zatím září, v posledních měsících objíždí velké a slavné festivaly (Primavera Sound, Glastonbury, Coachella), 20. července 2019 vůbec poprvé zavítá i do České republiky, konkrétně se svou velkolepou taneční show vystoupí na Colours of Ostrava. Na podzim se od ní určitě dočkáme nějaké nové skladby a ke konci roku snad přibudou i další Latin Grammy. Jen málokdo má nyní tak slibně rozjetou kariéru...

Bar Cosmos

Legendární bar Cosmos ve své nedávné podobě (Foto: www.timeout.es)

Slavná barcelonská ulice La Rambla zaznamenala v posledních deseti letech poměrně výrazné změny k horšímu. Z místa se stalo epicentrum turistického ruchu, jenž pozvolna přichází o všechny své charakteristické rysy. K nim neomylně patří i tradiční podniky, které pamatují celé generace místních obyvatel. Jeden z nich svou více než stoletou pouť ukončil v lednu tohoto roku. Legendární bar Cosmos za celou dobu své existence přivítal stovky tisíc návštěvníků, nicméně jako většina tradičních podniků nebyl schopen čelit neustále rostoucím nájmům v centru katalánské metropole.

Bar Cosmos má za sebou vskutku bohatou a fascinující historii. Jeho původ sahá až do roku 1911, kdy v jeho prostorách fungovala poměrně známá čokoládovna a mléčný bar. Roku 1927 podnik převzali manželé Murovi, kteří celý podnik předělali na klasický španělský bar. Pivo, víno, tapas... Rozhodnutí bylo evidentně správné, neboť už roku 1950 se podnik dočkal rozšíření v podobě otevření restaurace v prvním patře. Padesátá a šedesátá léta minulého století se pro Cosmos stala vskutku zlatým obdobím. Ve městě totiž často kotvila americká 6. flotila a rozdovádění námořníci si okamžitě zamilovali podniky blízké starému barcelonskému přístavu. Cosmos jim navíc připomínal domov, neboť se chlubil dekorací a uspořádáním ve stylu klasických amerických dinner. Byl to také jeden z prvních barů ve městě, který barové stoličky nechal napevno přišroubovat k zemi, neboť američtí hoši měli řádně divokou pověst a pro ránu na vycházkách nešli daleko. Proč jim to tedy usnadňovat, že? Faktem je, že Cosmos v tomto ohledu záhy okopírovala většina okolních podniků. V dobách největší slávy tu kromě desítek číšníků a kuchařů pracoval i tucet čističů bot, květinářka a dokonce i překladatel, který místním dívkám četl a překládal milostné dopisy námořníkům.

Vzhledem k lokalitě (La Rambla 34, na spojnici Plaça del Teatre a carrer dels Escudellers) patřily mezi nejčastější štamgasty i místní prostitutky. Na terase baru Cosmos svého času dokonce probíhaly hodiny angličtiny určené speciálně pro lehké děvy, které poměrně logicky chtěly vyjít vstříc široké klientele z řad amerického námořnictva. Ostatně nepopíjely tu jenom obyčejné šlapky, nýbrž i elitní skupina prostitutek z celého světa, tzv. Gaviotas, které byly milenkami admirálů a dalších vyšších důstojníků zmiňované 6. flotily amerického námořnictva. Kromě nich terasa Cosmosu pamatuje i první barcelonské hipíky či operní zpěváky z nedalekého Licea. Docela věrně místní atmosféru popisuje v některých svých románech slavný barcelonský autor Manuel Vázquez Montalbán. Bar v té době skutečně praskal ve švech, pan Mur si proto roku 1967 mohl dovolit totální rekonstrukci budovy, která v praxi spočívala ve stržení staré a jejím nahrazení moderní osmiposchoďovou stavbou, která kromě baru a restaurace disponovala šesti patry apartmánů. Po městě dodnes kolují legendy, že podnik vynášel tolik, že pan Mur se prý každý večer vracel domů s krabicí od bot plnou dolarů získaných jen na spropitném.

Žádná idylka však netrvá věčně. Americké námořnictvo se z města postupně vytratilo, Cosmos se pak stal spíše studentským podnikem. Ke skutečnému zemětřesení v podniku však došlo roku 1988, kdy byl podle z šeptandy pramenících legend pan Mur svým zetěm přiveden zcela na buben, a tak se podniku ujali sami zaměstnanci, kteří ho od té doby řídili jako kooperativu, v zásadě zejména kvůli tomu, aby nepřišli o práci. Zaměstnancům bar patřil až do samého konce v lednu 2019. Nutno dodat, že už během 90. let minulého století Cosmos zaznamenal určitý úpadek, ačkoliv to z něj nakonec udělalo klasický ošuntělý bar s neopakovatelnou atmosférou. Aparthotel ve vyšších patrech zavřel roku 1994. V posledních letech se podnik přizpůsobil davům turistů, takže se jeho nabídka nijak zásadně nelišila od všech ostatních na známém barcelonském bulváru. Je ale pravda, že pokud jste sem někdy zašli a dali jasně najevo, že jste místní, dalo se tu docela solidně pojíst i popít. Neustále rostoucím nájmům a novým developerským záměrům se však ani bar se staletou tradicí ubránit nedokázal. V současnosti budova na adrese La Rambla 34 prochází kompletní rekonstrukcí. V plánu je zejména oživit tradici ubytovacích služeb, je však zatím velkou otázkou, jestli alespoň ve spodním patře zůstane nějakým způsobem zachována i ona hospodská tradice tohoto kousku jedné z nejkrásnějších barcelonských ulic. Nebo že by se sem nastěhoval nový McDonald's, Burger King či Starbucks? Na odpověď si budeme muset počkat nejspíš do roku 2020...