Jak už jsme kdysi zmiňovali, katalánská kinematografie má za sebou docela dlouhou a bohatou historii. Zejména v posledních letech se mezi katalánskými filmovými tvůrci objevují talentované režisérky, jejichž díla nakonec při udílení místních filmových cen (Premis Gaudí) představují naprostou většinu produkce. Ostatně bylo to právě v Katalánsku, kde se zrodila vůbec první katalánská/španělská filmová režisérka Elena Jordi (1882-1945). Následující výběr představuje desítku současných katalánských režisérek seřazených ryze chronologicky. Je třeba zmínit, že nejde o nikterak vyčerpávající výčet, přesto jsme však v onom seznamu upřednostnili zkušenější autorky ověnčené mnohými cenami i autorky, které za sebou mají významnou filmovou prvotinu. Na některé zajímavé katalánské režisérky se nedostalo i z toho důvodu, že u nich prozatím přetrvává vliv jejich herecké kariéry (např. Leticia Dolera, Mireia Ros nebo Sílvia Munt), případně proto, že jejich filmová díla zatím nedosahují na prestižní ocenění (např. Anna Maria Bofarull, Lucía Alemany, Irene Moray nebo Elena Trapé).
 |
| Plakáty veleúspěšných filmů mladé katalánské režisérky Carly Simón (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks) |
ISABEL COIXET (*1960)
Začít musíme mezinárodně nejznámější katalánskou režisérkou současnosti. Isabel Coixet totiž svými filmy dobyla nejeden filmový festival, ačkoliv paradoxně si větší uznání vysloužila mimo rodné Katalánsko, kde jí část obyvatel nemůže zapomenout negativní postoj ke katalánské nezávislosti. Ačkoliv vystudovala historii na Universitat de Barcelona, již během studií se věnovala novinařině, odkud následně přešla do reklamního průmyslu. Za své reklamní spoty získala řadu ocenění, proto se celkem logicky jevil i další kariérní skok, tentokrát do světa velkého filmu, v němž se uvedla filmem Massa vell per morir jove (1989), který natočila v katalánštině. Úspěšný debut jí přinesl mimo jiné nominaci na cenu Goya pro nejlepší začínající režisérku. Mezinárodní úspěch zaznamenala díky své "anglické" trilogii Things I Never Told You (1996), My Life Without Me (2003) a The Secret Life of Words (2005), za kterou posbírala celkem šest sošek Goya a skvělé ohlasy na festivalech v Benátkách, Berlíně, Bordeaux, Soluni či Guadalajaře. Jen o rok později režírovala jeden z příběhů dnes již kultovního povídkového filmu Paříži, miluji tě (2006) a následně se vrhla opět do významných anglických produkcí jako Elegy (2008), Learning to Drive (2014) či The Bookshop (2017). Všechny tyto filmy prošly i českou distribucí. Z dalších Coixetiných významných filmových počinů jmenujme ještě Map of the Sounds of Tokio (2009), natočený anglicky, japonsky a katalánsky, nebo španělské snímky Ayer no termina nunca (2013) nebo Nieva en Benidorm (2020). V posledních letech též hojně spolupracuje s platformami jako Netflix či HBO, což je vidět kupříkladu v lesbickém dramatu Elisa y Marcela (2019) nebo v seriálu Foodie Love z téhož roku. Aktuální filmografie Isabel Coixet čítá na 40 titulů.
 |
| Katalánská režisérka Isabel Coixet pózující s plakáty svého filmu The Bookshop (Foto: www.65ymas.com) |
SÍLVIA QUER (*1962)
Mimo Katalánsko Sílviu Quer zná jen minimum filmových fanoušků, avšak na domácím poli patří mezi ty nejzkušenější odbornice ve svém řemesle. Podobně jako některé její kolegyně má za sebou i ona studia v zahraničí (Katalánci oblíbená Escuela Internacional de Cine y Televisión v kubánském městě San Antonio de los Baños). Specializuje se zejména na televizní filmy a seriály. Mezi její nejznámější projekty patří katalánské seriály Estació d'enllaç, Poblenou či Laberint d'ombres; a televizní filmy jako Carles, príncep de Viana (2001), La Xirgu (2015) nebo La llum d'Elna (2017).
MARIA RIPOLL (*1964)
Z dnešního pohledu veteránka katalánské a španělské kinematografie. Narodila se v Barceloně, kde také vystudovala filmovou vědu. Ihned po studiích se vrhnula do práce jako asistentka režie u celé řady vynikajících katalánských profesionálů (Francesc Bellmunt, Agustí Villaronga, Bigas Luna), aby se následně vydala do USA, kde na prestižním Americkém filmovém institutu v Los Angeles vystudovala filmovou režii. V USA také natočila svůj první větší film, Tortilla Soup (2001). Po návratu do Španělska natočila několik divácky úspěšných filmů jako např. Tu vida en 65' (2006), Rastres de sàndal (2014), Ahora o nunca (2015), No culpes al karma de lo que te pasa por gilipollas (2016), Vivir dos veces (2019) či Nosaltres no ens matarem amb pistoles, který by měl přijít do kin v létě 2022. Divácky nejúspěšnější film Ahora o nunca s Danim Rovirou a Maríou Valverde v hlavních rolích je po všech stránkách nejúspěšnějším snímkem s ženskou režií ve španělské historii (takřka 1 500 000 diváků a tržby přes 8 500 000 €).
JUDITH COLELL (*1968)
Barcelonská scénáristka, režisérka a producentka Judith Colell je od roku 2021 prezidentkou Katalánské filmové akademie. V rodném městě nejprve vystudovala obor Historie umění, později k tomu na New York University přidala filmová studia. Kritiky zaujala povedenými kraťasy Clara foc (1991) a Escrit a la pell (1995). Je autorkou několika televizních filmů, na stříbrném plátně se do povědomí širšího publika dostala zejména filmy 53 dies d'hivern (2006), Elisa K (2010) a 15 horas (2021).
BELÉN MACÍAS (*1968)
Patří k zavedeným režisérkám, ačkoliv velká ocenění i divácky známé filmy se jí zatím vyhýbají. Belén Macías se narodila v Tarragoně, avšak na rozdíl od většiny svých kolegyň odešla na studia do Madridu a později na Kubu. Ve filmovém světě začínala jako scénáristka populárního seriálu Al salir de clase, později natočila několik krátkometrážních snímků a do všeobecného povědomí se zapsala až se svým prvním celovečerním počinem El patio de mi cárcel (2008) z prostředí ženské věznice. Film zaznamenal velký divácký úspěch na festivalu v San Sebastiánu, na čemž měly lví podíl skvělé herecké výkony Candely Peñi a Véroniky Echegui. Od té doby Belén Macías natočila ještě několik celovečerních filmů, např. Marsella (2014) a Juegos de familia (2016), jinak se ale věnuje spíše seriálové tvorbě. Točí zásadně španělsky.
NEUS BALLÚS (*1980)
Katalánská scénáristka, režisérka a producentka se narodila ve městě Mollet del Vallès. Po studiu dokumentaristiky na barcelonské Universitat Pompeu Fabra pracovala mimo jiné i jako televizní moderátorka a editorka zpravodajství. Podobně jako některé další její kolegyně v tomto výčtu zatím Neus Ballús diváky i kritiku zaujala především dvěma snímky. Její prvotina La plaga (2013) je na pomezí dokumentu a hraného filmu, v němž však účinkují neherci. Film je směsicí několika životních příběhů osob žijících poblíž režisérčina rodného města. Ve filmu kromě katalánštiny zní také španělština, ruština, moldavština nebo rumunština. La plaga získala čtyři sošky Gaudí, více než desítku nominací na španělských filmových cenách Goya a některá další ocenění (Cena Lux Evropského parlamentu apod.). Roku 2019 v její filmografii přibyl mnohem komerčněji laděný projekt El viatge de la Marta. Na výsluní kritiky se vrátila roku 2021 se snímkem Sis dies corrents, v němž opět vsadila na žánr na pomezí mezi dokumentem a hraným filmem. Snímek diváka provází životními úděly trojice instalatérů, i tentokrát je výsledný dojem částečně postavený na skvělých výkonech neherců. Film si z letošního předávání filmových cen Gaudí odnesl tři sošky, mezi nimi i ty za nejlepší film a režii, skvělých ohlasů se dočkal i na některých filmových festivalech (Locarno, Toronto, Valladolid).
MAR COLL (*1981)
Barcelonská scenáristka a režisérka Mar Coll se proslavila zejména svou prvotinou Tres dies amb la família (2009), jež byla původně jejím školním projektem. Film, v němž v hlavní ženské roli exceluje katalánská herečka Nausicaa Bonnín, získal roku 2010 hned tři ceny Gaudí, včetně nejprestižnějších sošek pro nejlepší režii i nejlepší film. Cenu pro nejlepší mladou režisérku získala Mar Coll téhož roku i na španělských filmových cenách Goya. Film zaujal i na několika filmových festivalech. Slušný úspěch zaznamenal i její druhý celovečerní snímek Tots volem el millor per a ella (2013). Jejím posledním větším projektem byl roku 2018 miniseriál Matar al padre.
 |
| Scéna z filmu Tres dies amb la família, v hlavní roli Nausicaa Bonnín (Foto: www.filmoteca.cat) |
BELÉN FUNES (*1984)
Mediálně prozatím nepříliš známá katalánská režisérka vystudovala filmovou vědu v Terrasse a scenáristiku na Kubě. Jako asistentka režie spolupracovala na mnoha katalánských filmů poslední doby, sama pak zaznamenala první úspěchy jako autorka dvojice krátkých filmů: Sara a la fuga (2015) a La inútil (2017). Španělsky mluvený film La hija de un ladrón (2019), v němž si slavný katalánský herec Eduard Fernández zahrál po boku vlastní dcery Grety, získal tři ceny Gaudí a sama režisérka obdržela coby nejlepší mladá režisérka španělské ocenění Goya. Na její další film zatím čekáme.
CARLA SIMÓN (*1986)
Nejzářivější hvězdou katalánské kinematografie se v posledních letech možná trochu překvapivě stala teprve 35letá rodačka z Barcelony. Kvůli AIDS však Carla ještě jako malá dívka přišla o oba rodiče, vyrůstala proto u strýčka a tety na katalánském venkově. Tato životní zkušenost je ostatně ztvárněna v jejím prvním celovečerním filmu, Estiu 1993 (2017), který se stal velkou senzací a přinesl režisérce úspěchy na mnoha festivalech (Berlín, Buenos Aires, Istanbul, Londýn, Bombaj, Málaga) i bezpočet filmových cen (Ferroz, Gaudí, Goya). Španělská akademie tento film vyslala též do boje o filmové Oscary. Svůj nesporný talent Carla Simón čerstvě potvrdila začátkem roku 2022, kdy se její nejnovější film Alcarràs dočkal hvězdného uvedení na filmovém festivalu v Berlíně, odkud si nakonec odnesl sošku Zlatého medvěda za nejlepší film. Toto rurální drama vypráví o změnách na katalánském venkově a jeho zajímavostí je účast neherců - Carla Simón se v tomto ohledu nepochybně inspirovala i u starší kolegyně Neus Ballús.
CLARA ROQUET (*1988)
Podobně jako některé další její mladé kolegyně má za sebou bohaté zahraniční zkušenosti, např. studium scenáristiky na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Kromě toho svůj život v posledních měsících dělí mezi Barcelonu a Buenos Aires, rozhodně pěkný výkon na mladou ženu pocházející z vesničky Malla, která i přes svých necelých 300 obyvatel, dala světu v posledních letech mnoho inspirativních žen (např. spisovatelku Irene Solà). Ve světě velké kinematografie se Clara Roquet objevila v roce 2016 s krátkometrážním snímkem El Adiós, který získal mimo jiné ceny Gaudí či BAFTA. Jako scénáristka spolupracovala na řadě úspěšných katalánských filmů: 10.000km (2014), Petra (2018), Els dies que vindran (2019) či Creatura (2023). Španělsky namluvený snímek Libertad (2021) je její celovečerní prvotinou. Zabodoval na festivale v Athénách či v Cannes, zároveň se stal velkým překvapením katalánských cen Gaudí v roce 2022, odkud si odnesl čtyři sošky, mimo jiné za nejlepší scénář.
ELENA MARTÍN (*1992)
Prozatím poslední vycházející hvězda katalánské kinematografie. Má za sebou již dva úspěšné celovečerní snímky: Júlia ist (2017) a Creatura (2023). Zejména tento nejnovější film výrazně zabodoval na posledním slavnostním předávání filmových cen Gaudí. Tvorba Eleny Martín zapadá do současného kontextu mladých katalánských tvůrkyň, které se věnují minimalisticky a intimně zaměřeným snímkům, v nichž se často dotýkají vlastních traumat či životních zkušeností. Od svých kolegyň se však Elena Martín výrazně odlišuje například tím, že ve svých filmech sama hraje, a to většinou v hlavní roli. Kritici ale zatím oceňují především její režisérské schopnosti.
