Oriol Junqueras

Je pozoruhodné, že oba političtí lídři katalánského boje za nezávislost, který na podzim 2017 vyvrcholil uspořádáním referenda, se do vrcholné politiky dostali teprve nedávno. Expremiér Carles Puigdemont byl kupříkladu ještě na konci roku 2015 "pouhým" starostou Girony a řadovým poslancem v regionálním parlamentu. V komunální politice začal roku 2007 i bývalý katalánský vicepremiér a ministr financí Oriol Junqueras (*1969), jenž se záhy vypracoval v ikonu tradiční katalánské levice a v současnosti je i jedním z devíti politických vězňů, kteří za organizaci výše zmíněného referenda zaplatili vlastní svobodou.

Oriol Junqueras, bývalý katalánský ministr financí a předseda ERC (Foto: El Periódico)

Oriol Junqueras i Vies se narodil v barcelonské čtvrti Sant Andreu, nicméně ještě v jeho raném dětství se rodina přesunula do městečka Sant Vicenç dels Horts, ležícího asi 10 km západně od katalánské metropole. Celá rodina zde žije dodnes, ačkoliv Junqueras celé dětství i mládí stejně strávil každodenním cestováním do rodné Barcelony, kde nejprve vychodil italské lyceum a později začal studovat ekonomii na Universitat de Barcelona (UB). Nakonec však změnil školu i obor a na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB) vystudoval historii. Již od konce 90. let na UAB přednášel, roku 2002 obhájil disertační práci zabývající se ekonomickými trendy a ekonomickým myšlením v Katalánsku v 16. a 17. století. Kromě výuky se v průběhu své akademické dráhy zabýval kupříkladu i studiem dokumentů ve vatikánských archivech, často spolupracoval i s některými sdělovacími prostředky, případně jako konzultant a scénárista při natáčení několika historických dokumentů. V roce 2008 byl krátce šéfredaktorem zpravodajského serveru Directe.cat.

Do světa politiky nahlédl již roku 2007 coby řadový zastupitel v Sant Vicenç dels Horts, kde později v letech 2011-2015 působil i jako starosta. V letech 2009-2011 byl taktéž europoslancem. Ačkoliv již dlouhodobě koketoval se stranou ERC a do výše zmíněných pozic postoupil vždy na kandidátce této strany, až do roku 2011 byl oficiálně bez politické příslušnosti. Jen krátce po svém vstupu do ERC se stal jedním z lídrů velké proměny, kterou tato tradiční katalánská strana prošla, a záhy i jejím předsedou. Tím je dodnes a strana pod jeho vedením zaznamenala návrat na katalánské politické výsluní. V letech 2012-2017 byl poslancem Katalánského parlamentu, díky vládní spolupráci ERC a JxC zastával v letech 2016-2017 i pozici vicepremiéra a ministra financí. V praxi tak byl jedním z klíčových lídrů katalánských snah o nezávislost, které vyvrcholily uskutečněním referenda 1. října 2017. 27. října téhož roku byl po symbolickém vyhlášení Katalánské republiky spolu s ostatními členy katalánské vlády odvolán na základě aplikace článku 155 španělské ústavy. Ruku v ruce s tím začala i soudní dohra celého španělsko-katalánského konfliktu, přičemž Junqueras se vzhledem k Puigdemontově odchodu do exilu stal nejvýše postaveným členem exekutivy, jenž se měl za uspořádání referenda zpovídat španělské justici.

2. listopadu 2017 byl vzat do vazby, odkud se již na svobodu nedostal. V nechvalně známém procesu na jaře 2019 byl spolu s dalšími osmi osobami odsouzen k tvrdému trestu za uspořádání výše zmíněného referenda. Vzhledem k nepřítomnosti Carlese Puigdemonta byl Junqueras španělským Nejvyšším soudem shledán hlavním organizátorem referenda, proto také 14. října 2019 dostal nejvyšší trest ze všech souzených politiků a občanských aktivistů (13 let odnětí svobody za zločiny povstání a zpronevěry). Během svého pobytu ve vazbě úspěšně kandidoval nejprve do španělského a později i evropského parlamentu. V obou případech byl zvolen, avšak v obou případech mu vykonávání mandátu zakázal španělský Nejvyšší soud. Že byly ve druhém z těchto případů jasně porušeny jeho základní lidská a politická práva, před několika dny potvrdil Soudní dvůr EU. Podle rozhodnutí evropské justice by tak Junqueras měl být okamžitě propuštěn a mělo by mu být umožněno začít vykonávat svůj europoslanecký mandát. Španělská vláda a justice tento krok zatím maximálně oddalují. Junqueras je autorem více než desítky převážně odborných knih, během svého více než dvouletého pobytu ve vězení , kde nedávno oslavil své padesáté narozeniny, stihl vydat i dvě knihy více či méně reflektující tuto jeho životní zkušenost: Fins que siguem lliures (2018) a Contes des de la presó (2019). Oriol Junqueras je ženatý a má dvě malé děti.

Španělská justiční žumpa podruhé

"Nezávislost španělské justice" je od včerejška zase o něco prázdnějším pojmem. Své pochybnosti o celém procesu proti lídrům boje za katalánskou nezávislost vyjádřil již v dubnu loňského roku německý soud, který tehdy Carlese Puigdemonta odmítl vydat do Španělska kvůli obvinění ze vzpoury. 19. prosince 2019 dostal španělský soudní systém další KO, tentokrát přímo od Soudního dvora EU, nejvyšší evropské soudní instance.

Evropský soud totiž rozhodl, že vězněný katalánský politik Oriol Junqueras svým květnovým zvolením do Evropského parlamentu získal automaticky mandát europoslance spolu se všemi výhodami, které z toho vyplývají, tedy i s privilegiem poslanecké imunity. Soudní dvůr EU tak potvrdil poměrně logickou připomínku Junquerasovy obhajoby, totiž že osobě, jež je zvolená do Evropského parlamentu, náleží status poslance ode dne oficiálního vyhlášení výsledků voleb (v tomto případě 13. června 2019). To však trojici zvolených katalánských europoslanců (Junqueras, Puigdemont, Comín) umožněno nebylo. Španělské úřady se v tomto odvolávaly na vlastní volební zákon, podle něhož by měla zvolená osoba oficiální nominaci do europarlamentu převzít osobně. Zatímco Puigdemont a Comín tuto "podmínku" nesplnili kvůli svému pobytu v exilu (v případě návratu do Španělska by byli okamžitě zadrženi a posláni do vazby), v té době souzený a vězněný Junqueras tuto nominaci osobně převzít mohl, třebaže v doprovodu justiční stráže. Jenže ani toto mu španělský Nejvyšší soud neumožnil, čímž jasně porušil nejen Junquerasova lidská i politická práva, nýbrž i práva statisíců jeho voličů.

Včerejší rozhodnutí Soudního dvora EU tak v praxi přináší několik důležitých skutečností. V první řadě jde o potvrzení protiprávního jednání ze strany španělské justice. Oriol Junqueras měl být ve chvíli, kdy byl lidem zvolen do Evropského parlamentu, okamžitě propuštěn z vazby a soudní proces vůči němu měl být se stejnou okamžitostí pozastaven. Španělský soud by následně musel o Junquerasovo vydání a souzení žádat Evropský parlament. Je však vcelku jasné, že Nejvyšší soud se na evidentní politickou zakázku španělského establishmentu snažil lídry katalánské nezávislosti co nejexemplárněji potrestat, proto pro tento orgán bylo nepřijatelné Junquerase jen tak pustit a rázem přijít o celou kauzu. Paradoxní je, že celý tento konflikt vznikl přímo z popudu španělského Nejvyššího soudu, který si žádostí o posouzení záležitosti europoslanecké imunity u Soudního dvora EU chtěl jen krýt záda. Byla však chyba tuto žádost podat a následně se ani neobtěžovat s čekáním na její vyřešení - Junqueras byl spolu s dalšími osmi lídry boje za katalánskou nezávislost odsouzen 14. října 2019. Zdá se, že touha po pomstě v tu chvíli zvítězila nad pragmatickým právnickým úsudkem. Z celé této záležitosti mohou druhotně profitovat i další dva katalánští europoslanci Puigdemont a Comín, kteří budou na základě tohoto rozhodnutí požadovat okamžité umožnění výkonu svého mandátu s tím, že k jeho zisku není nutné absolvovat cestu do Madridu a vysloužit si "oficiální povolení" španělských úřadů poté, co přísahají věrnost španělské ústavě. Dodatečné podmínky jednotlivých států podle tohoto přelomového rozhodnutí Soudního dvora EU zkrátka na zisk mandátu žádný vliv nemají - záleží jen na získaných hlasech.

Již více než půl roku by tedy Katalánsko mělo být v Evropském parlamentu zastoupeno i výše zmíněnými třemi jmény. Více než půl roku tak španělský Nejvyšší soud i Evropský parlament porušují politická práva této trojice. Rozhodnutí Soudního dvora EU je tak nepěknou vizitkou nejen pro španělskou justici ale i pro tehdejší vedení Evropského parlamentu v čele s italským politikem Antoniem Tajanim, jenž se stal přímým politickým spojencem španělské vlády v boji proti zastáncům katalánské nezávislosti. Ostatně jen několik málo hodin po rozhodnutí Soudního dvora EU se nové vedení Evropského parlamentu v čele s Davidem Sassolim rozhodlo situaci co nejdříve napravit a hle, najednou ze dne na den a po více než půlročním "zákazu vstupu" na půdu evropských institucí si již dnes Puigdemont a Comín mohli vyzvednout provizorní akreditaci, která jim umožní přístup do prostor instituce, dokud se v průběhu dalších týdnů nedočkají akreditace definitivní.

Jako obvykle v celém španělsko-katalánském konfliktu, jen těžko lze předvídat další dění. Čistě teoreticky by mělo dojít k okamžitému propuštění Oriola Junquerase z vězení a jeho rozsudek by měl být s okamžitou platností anulován. Alespoň takto se svým rozhodnutím vyjádřila evropská justice. Aplikace tohoto rozhodnutí však závisí na daném justičním orgánu členském země, v praxi tak o případném Junquerasově propuštění musí rozhodnout opět španělský Nejvyšší soud, který však nepochybně bude vše maximálně protahovat, pokud propuštění rovnou nezavrhne. Pak by se do hry dostaly opět evropské soudy. V případě Junquerasova propuštění na svobodu by pak Nejvyšší soud musel požádat Evropský parlament o vydání nově zvoleného europoslance. Mnohem komplikovanější to bude mít španělská justice s dvojicí Puigdemont a Comín, proti nimž byl již poněkolikáté vydán eurozatykač, který v současnosti řeší belgické soudy. Vzhledem ke včerejšímu rozhodnutí Soudního dvora EU je dost pravděpodobné, že eurozatykač na Puigdemonta i Comína bude opět stažen. Již potřetí. Puigdemont se pak bude moci opět svobodně pohybovat po celém území EU, teoreticky by se tak mohl vrátit i do Španělska (Katalánska), ačkoliv by se tím nepochybně vystavil nebezpečí zatčení i přes onu nově nabytou imunitu. O čem totiž včerejší rozhodnutí evropského soudu vypovídá nejlépe, je tristní situace španělské justice a faktická absence dělby moci. Pochybuje snad nyní ještě někdo o nezávislosti Nejvyššího soudu v celé kauze?

Španělské soudnictví i pod tlakem mnohých celostátních politiků vidí rudě a pomsta "zlým independentistům" měla v posledních dvou letech přednost před otázkou spravedlnosti. Na druhou stranu je to však pochopitelné - celá záležitost se totiž nikdy neměla dostat k soudu, měla být vyřešena politicky. Na to je však nyní pozdě, a tak španělská justice svou partii musí dohrát až do konce, i když se poté bude jen těžko zbavovat etikety žumpy spravedlnosti. 

T-10

Alespoň k "plnoletosti" to dotáhla nejoblíbenější jízdenka barcelonské hromadné dopravy. Brutální zásah politiků však z populární "T-10" již brzy učiní jen další z řady sběratelských suvenýrů. Jaká je ale historie tohoto barcelonského symbolu? A proč musí ustoupit nově navržené jízdence "T-Casual"?

Ačkoliv se to mnoha místním i návštěvníkům katalánské metropole zdá samozřejmé, k jednoduchosti dnešního cestování po barcelonské metropolitní oblasti přispělo až vytvoření jediné jízdenky, společné pro všechny ve městě působící dopravce. Nešlo přitom o nic jednoduchého. Snaha o sjednocení byla postupná a trvala několik let. Ještě na konci minulého století museli obyvatelé a návštěvníci Barcelony používat několik různých typů jízdenek pro různé typy městské a příměstské hromadné dopravy. V té době sice již nějakou dobu existovaly varianty jízdenek na 10 či více jízd, avšak nikdy neplatily na autobusy, metro, příměstské vlaky a tramvaje zároveň. Byly to ještě jízdenky štípací, až později během 90. let 20. stol. byl do barcelonské dopravy postupně zaveden dnešní typ papírových jízdenek s magnetickým proužkem. V roce 1997 vzniklo konzorcium ATM (Autoritat del Transport Metropolità), odkud se začala plánovat velká revoluce v barcelonské MHD.

K té došlo 15. ledna 2001, kdy byla k několika dalším již fungujícím jízdenkám (bitllet senzill, T-Mes, T-Dia) oficiálně zavedena i dokonalá T-10. Ta nabízela 10 jízd ve kterémkoliv z integrovaných dopravních prostředků v celé metropolitní zóně, a to bez nutnosti jízdenku při přestupech měnit nebo kupovat další. Cena prvních T-10 byla ještě v pesetách, neboť eura začala ve Španělsku platit až k 1. lednu 2002. T-10 se velmi rychle stala nejpoužívanějším klíčem k barcelonské hromadné dopravě. Kromě jasné výhodnosti (v roce 2002 stála 5,60 €, tedy 0,56 € za jednu jízdu, zatímco jednorázová jízdenka stála 1,00 €) patřila k jejím výhodám možnost libovolných přestupů v celé integrované síti v určitém časovém limitu a také možnost použít jednu jízdenku i pro cestu více osob naráz. Úspěch integrace potvrdil i rychlý růst počtu zákazníků. Zatímco v roce 2001 bylo v dopravních prostředcích v Barceloně a okolí podniknuto přes 755 milionů cest, v roce 2002 to bylo již 800 milionů a vloni byla poprvé v historii pokořena miliarda cest v rámci ATM. Kromě určité stagnace během ekonomické krize je tento trend jednoznačně rostoucí. Barcelona má nepochybně jeden z nejlepších systémů MHD na jihu Evropy a ve srovnání s některými jinými západoevropskými metropolemi je barcelonská doprava finančně dostupnější.

Obliba T-10 se dá vysvětlit jednoduše. Mnoho místních obyvatel pro svůj běžný život až tak časté přesuny MHD nepotřebují, pravidelně je tak absolvují spíše v případě cest do práce nebo do školy. To znamená, že se jim často nevyplatí některá z měsíčních či déle fungujících jízdenek. Zejména lidé z měst v okolí katalánské metropole tuto jízdenku využívali podobným způsobem. Naprosto ideálně fungovala tato jízdenka i pro turisty. Například při cestě na letiště je T-10 prakticky nenahraditelná, neboť díky této jízdence bylo možné cestu tam i zpět absolvovat jen s použitím dvou jízd, tedy přibližně za 2 €, zatímco s využitím jednorázových jízdenek se v takovém případě dostáváme k 9-10 eurům. Že je celá změna namířena zejména proti turistům, je jasné třeba i ze skutečnosti, že 24hodinová jízdenka (T-Dia) se dočkala nejvýraznějšího zdražení, a to o celých 22 % (z 8,60 € na 10,50 €). 

Nyní se zdá, že 19. narozeniny už nejoblíbenější jízdenka v katalánské metropoli neoslaví. Místní úřady ji od 1. ledna 2020 hodlají nahradit novou jízdenkou s názvem T-Casual. Kromě ztráty názvu plánovaná změna přináší zejména brutální zdražení. Cena T-10 se sice v průběhu let měnila prakticky neustále, vždy to bylo ale jen o desítky centů. Kvůli ekonomické krizi se cena dokonce v některých letech ani nehýbala, případně dokonce klesala. Až v roce 2018 podruhé v historii prolomila hranici 10 € za lístek. Nicméně zatímco aktuální T-10 pro jednu zónu stojí 10,20 €, od 1. ledna 2020 bude T-Casual, její následnice, stát hned 11,35 € - takový prudký nárůst tu ještě nebyl. Když si tento nárůst dosadíme třeba i do kontextu zvyšování platů předních manažerů barcelonského dopravního podniku (např. ten současný, zvolený do funkce letos, si zvýšil plat o 34 % oproti svému předchůdci, ze 112 000 na 150 000 € ročně), tím větší ostuda to je. Zajímavá diskuze se strhla i ohledně skutečnosti, že zatímco T-10 bylo možné využít naráz více osobami (tedy označit ji třeba dvakrát za sebou s tím, že jediný fyzický lístek tak postačila dvěma osobám), u nové T-Casual to již nepůjde. Tento argument však v praxi příliš neobstojí, neboť podle průzkumů ATM jízdenku takto používalo jen 6 % lidí. Nutno dodat, že mnoho obyvatel či návštěvníků katalánské metropole o této možnosti T-10 ani neví...

Tak či onak je změna použití, názvu i ceny milované "Té-Desítky" krokem špatným směrem. Nutno dodat, že Barcelonu do dvou let pravděpodobně čekají další, poněkud hlubší změny v systému cestovních lístků. Do provozu by již v roce 2021 či 2022 měla být uvedena tzv. T-Mobilitat, digitalizovaná verze jízdenky, kde se bude cena odvíjet pouze od ujeté vzdálenosti a frekvence používání. Takto to ostatně funguje již v mnoha evropských městech.

Katalánské univerzity

Katalánské univerzity až na malé výjimky sdružuje asociace Xarxa Vives d'Universitats. Tato nezisková organizace byla založena roku 1994 aby sdružovala a podporovala spolupráci univerzit, které se nacházejí na území Països Catalans. Nejde tedy zdaleka jen o ideu univerzit současné autonomní oblasti Katalánsko, ale opravdu o seskupení univerzit ze všech koutů katalánsky mluvícího světa, což znamená, že mezi členy tohoto uskupení patří vysoké školy hned ze čtyř evropských států: Španělsko, Andorra, Francie a Itálie. V současnosti má Xarxa Vives d'Universitats 22 členů, což představuje asi 500 000 studentů a 40 000 vyučujících. Patří sem veřejné i soukromé vysoké školy. V následujícím přehledu si tak stručně představíme všech 22 katalánských univerzit sdružených v této organizaci.

Přehled univerzit v Katalánsku (Foto: Diari ARA)

Universitat Abat Oliba (UAO)
Tato soukromá vysoká škola patří mezi ty nejmladší katalánské univerzity. Je pojmenována po opatu Olibovi, katalánském duchovním a velkém učenci přelomu 10. a 11. století. Vznikla roku 2003 a její směřování je poněkud v katolické rovině. Mezi hlavní studijní odvětví zde patří psychologie, ekonomie,  právo, žurnalistika a PR. Universitat Abat Oliba sídlí v malém kampusu na carrer Bellesguard, 30, v Barceloně. Hned vedle Gaudího slavného domu Bellesguard.

Universitat d'Alacant (UA)
Univerzita, jejíž kampus se nachází ve valencijském městě Sant Vicent del Raspeig, datuje svou historii od roku 1979. V provincii Alacant však nejde o historicky první takovou instituci. Dříve zde několik staletí působila Universitat d'Oriola, takže jakási aura vzdělanosti tu existuje již dlouho. Kromě Sant Vicent del Raspeig má univerzita pracoviště roztroušená po celé provincii. Je to škola veřejná (Generalitat Valenciana) a může se pochlubit takřka 30 000 studenty. Poměrně slušnou pověst má tamní katedra katalánštiny; z jejich dílny pochází například populární automatický překladač Apertium. Univerzita poskytuje takřka kompletní škálu vědních oborů - humanitní i technické.

Universitat d'Andorra (UdA)
Jediná veřejná vysoká škola v Andoře. Vznikla roku 1997 a má docela omezený okruh studijních odvětví. Nicméně naproti tomu má jednu nespornou výhodu - širokou nabídku virtuálních studií, tedy bez nutnosti do školy chodit. Dobré klidně i pro studenty z ČR. Ale pozor, ačkoliv je to veřejná univerzita a Andorra na tom ekonomicky rozhodně není nikterak špatně, zadarmo toto studium není. Universitat d'Andorra sídlí v Sant Julià de Lòria a je domovem zhruba 1 500 studentů a 200 vyučujících.

Hlavní budova Universitat d'Andorra (Foto: www.bondia.ad)

Universitat Autònoma de Barcelona (UAB)

První ze dvou nejslavnějších barcelonských univerzit. Ačkoliv vznikla až roku 1968, své mnohem starší sestřičce šlape již dlouho pořádně na paty. V mnoha ohledech se UAB a UB spolu perou o přední příčky všech žebříčků porovnávajících španělské univerzity. Veřejná vysoká škola není rozhodně tou největší - studuje tu jen okolo 35-40 000 lidí, což je méně než polovina studentů konkurenční UB. Na druhou stranu je zde jakási rodinnější atmosféra, pokud to u takového malého městečka vůbec jde. Campus Bellaterra asi 30 minut jízdy vlakem od Barcelony je na první pohled určitou nevýhodou, nicméně toto studentské městečko ve svých útrobách skrývá vše potřebné. Mnoho zdejších oborů patří ke skutečným špičkám, občas i na mezinárodní úrovni. Takovým příkladem budiž například místní španělská filologie. I když je UAB pověstná tím, že jde o dosti katalánskou školu ve smyslu myšlenkové orientace, právě španělská filologie je na této škole rozhodně jednou z nejlepších na světě. Vyučuje zde řada špičkových pedagogů - například Francisco Rico nebo Alberto Blecua. Lingvista José Manuel Blecua Perdices je pro změnu zase ředitelem RAE, nejvyšší instituce mající na starost španělštinu a její oficiální podobu. Učí tu i studují/studovaly samozřejmě i mnohé další eminence ve svém oboru.

Logo Universitat Autònoma de Barcelona v univerzitním kampusu Bellaterra (2011)

Universitat de Barcelona (UB)

Historie nejstarší a nejslavnější barcelonské univerzity sahá až do roku 1450. Ani UB však nezůstala zcela ušetřena těžkých historických údělů Katalánska. Na nějakých 150 let po roce 1717 se musela stěhovat do Cervery. Kromě toho ale jinak po celou svoji bohatou historii patřila ke klíčovým kulturním a vědeckým institucím katalánského hlavního města. O takřka 90 000 studentů se stará skoro 5 000 pedagogů, škola má budovy v mnoha kampusech rozesetých po celém městě. V knihovnách UB se nachází skoro 2 miliony svazků, celkem 19 fakult a center se stará o to, aby neexistoval ani jediný obor, který by se na Universitat de Barcelona nedal studovat. Za celou onu dlouhou historii prošly univerzitou celé generace elit. Prakticky každý, kdo v Katalánsku někdy něco znamenal a měl za sebou univerzitní studia, vystudoval právě tady. Jen letmý výčet studentů a pedagogů budiž dostatečně ilustrativní... Dámaso Alonso,  Américo Castro, Joan Coromines, architekti Domènech  i Montaner, Josep Maria Jujol či Puig i Cadafalch, Santiago Ramón y Cajal, Lluís Companys, Jaime Gil de Biedma, Joan Laporta, Joan Maragall, Jordi Pujol...

Universitat CEU Cardenal Herrera (UCH-CEU)

Jedna z nejméně známých univerzit v katalánsky hovořícím prostředí. Jde také o nejnovější "přírůstek" do Xarxa Vives, neboť do této univerzitní sítě tato instituce vstoupila až roku 2017. Jde o soukromou vysokou školu, která vznikla roku 1999 a nachází se ve Valencii. Pyšní se dvěma kampusy. Jeden se nachází v lokalitě Montcada, asi 12 km od Valencie, druhý je situován ve městě Elx na jihu regionu. Studuje tu okolo 10 000 posluchačů, kteří pocházejí zejména z nejbližších regionů (Valencie, Murcie, Baleárské ostrovy). Univerzita je rozdělena do několika fakult a lze zde studovat například farmacii, veterinářství, fyzioterapii, politologii či audiovizuální komunikaci.

Universitat de Girona (UdG)

Další z historicky důležitých katalánských měst, další univerzita s pradávným základem. Instituce univerzitního typu se v Gironě rozvíjely již od konce 15. století, současná Universitat de Girona však existuje teprve od roku 1991. Ve stejné době došlo i k vytvoření Universitat de Lleida a Universitat Rovira i Virgili tak, aby každá katalánská provincie měla svoji univerzitu. Do počátku 90. let totiž katalánské univerzity sídlily pouze v Barceloně (samozřejmě s odloučenými pracovišti i jinde). Gironská univerzita zatím působí celkem ve třech kampusech (Campus de Montilivi, Campus Barri Vell a Campus Centre), v budoucnosti by však měl přibýt další. Důležitou součástí výzkumu je i Vědecký a technologický park UdG. Deset fakult všeho typu zajišťuje co nejširší pokrytí všemožných vědeckých disciplín. Tak jako řada jiných katalánských vysokých škol i Universitat de Girona má vlastní skupinu castellers.

Universitat de les Illes Balears (UIB)

Instituce vyššího vzdělávání existovala na Baleárských ostrovech již v 15. století. Dnešní škola se však k tomuto dědictví nehlásí. Byla vytvořena roku 1978 společně se skutečným návratem demokracie do Španělska. Hraje důležitou roli v oblasti kodifikace místních dialektů katalánštiny. UIB je školou veřejnou, závislou na vládě Baleárských ostrovů. Zvláštností Universitat de les Illes Balears je její kampus, který se nachází uprostřed mallorského venkova. Do centra Palmy je to sice jen 9 km, ale i tak šlo o stavbu značně kontroverzní a řada lidí protestovala proti tomu, aby se univerzitní kampus budovat uprostřed ničeho. Nicméně tam je a dnes k němu vede i nepříliš vytížené metro. Studuje tu okolo 12 000 lidí.

Universitat Internacional de Catalunya (UIC)

Soukromá vysoká škola, která sídlí v Barceloně na carrer Immaculada, 22. Založena roku 1997. Má kampus v Barceloně a v Sant Cugat del Vallès. Pochyby u ní budí především spojitost s organizací Opus Dei. Jinak jde o malinkou a spíše méně známou školu, která mezi ostatními nikterak nevyniká.

Universitat Jaume I (UJI)

Celkově můžeme říct, že řada katalánských univerzit nemá zrovna dlouhou tradici. Je tomu tak i u další veřejné vysoké školy, která má tentokrát sídlo ve valencijském Castelló de la Plana. Je pojmenováná po velkém aragonském králi Jaume I. Má jeden kampus, do něhož se vleze prý 15 000 studentů. Univerzita byla ve Španělsku průkopníkem v nových technologiích, byla například první španělskou/katalánskou univerzitou s vlastní internetovou stránkou.

Universitat de Lleida (UdL)

Současná univerzita v Lleidě si velice ráda do data založení píše číslo 1300. Má to však trochu háček. Je pravda, že Universitat de Lleida patří mezi vůbec nejstarší univerzity světa. Právě roku 1300 tu vznikla první katalánská univerzita, která fungovala do roku 1717. Pak ale byla její historie brutálně přerušena dobou, která byla pro vše katalánské jen dobou temna a zkázy. Proto je otázka, jak moc lze následujících 270 let považovat jen za přerušení této tradice či jestli současná Universitat de Lleida, vytvořená na počátku 90. let 20. století, je něčím úplně jiným. Pokud bychom tu současnou tedy za pokračovatelku té původní brali, Universitat de Lleida by byla 14. nejstarší dosud fungující univerzitou na světě. Tato vysoká škola má celkem pět kampusů a lze v nich studovat například historii, medicínu, právo, jazyky, ekonomii či technické disciplíny.

Universitat Miguel Hernández d'Elx (UMH)

Škola, jež patří pod Generalitat Valenciana - je tedy veřejná, má své sídlo ve městě Elx. Specializuje se spíše na přírodní vědy, medicínu a technické disciplíny. Ačkoliv byla zřízena teprve v roce 1997, patří k těm větším univerzitám v Països Catalans, může se pochlubit takřka 20 000 studenty. Nese jméno poety a rodáka z Orioly Miguela Henándeze.

Universitat Oberta de Catalunya (UOC)

Velice speciální veřejná vysoká škola. Je totiž absolutně dálková - výuka probíhá přes internet, takže populární UOC můžete studovat odkudkoliv na světě. Své sídlo má v Barceloně, avšak v Katalánsku i ve Španělsku má řadu "podpůrných center". Studijní programy jsou tu dle výběru španělsky či katalánsky a je zde pěkně vidět podpora katalánštině - kdo studuje v tomto jazyce, platí za své studium zhruba o třetinu až polovinu méně, než když studuje ve španělštině. Inu, je to logické - katalánská univerzita = upřednostňování a dotace studia v katalánštině. Po internetu též koluje řada velice pěkných a přehledných studijních materiálů v digitální (jak jinak) podobě. Celkově velice zajímavá možnost, jak nebýt v Katalánsku a přesto tam studovat.

Universitat de Perpinyà Via Domícia (UPVD)

Katalánská univerzita vznikla v dnes francouzském Perpignanu již roku 1349. Zásluhu na tom měl král Pere el Cerimoniós. Šlo tak o druhou katalánskou univerzitu po té v Lleidě, avšak nikdy nedosáhla velké prestiže, jelikož v blízkém okolí vždy našla silnější konkurenci. Ta současná veřejná univerzita tu existuje od roku 1979 a dochází na ni okolo 10 000 studentů. Jde o jedinou univerzitu v síti Xarxa Vives d'Universitats, která se nachází ve Francii, v oblasti, která je v Katalánsku známá spíše jako Catalunya Nord.

Universitat Politècnica de Catalunya (UPC)

Největší katalánská polytechnika je zároveň podle mnoha žebříčků i tou nejlepší v celém Španělsku. Technické a přírodovědné obory se tu vyučují hned v několika kampusech a dalších centrech, patřících pod UPC. Kromě prestižních technických škol zde naleznete i zajímavé fakulty jako třeba Fakulta optiky a optometrie nebo Námořní fakulta. Ačkoliv řada z těchto center má mnohem delší tradici, samotná UPC vznikla roku 1971. Dnes tu působí více než 23 000 studentů a takřka 2 700 vyučujících. Samozřejmostí jsou pak spolupráce se stovkami firem a řada patentů. Zkrátka ta největší a nejlepší technicky zaměřená univerzita v celém Španělsku.

Universitat Politècnica de València (UPV)

Určitou konkurenci předchozí UPC můžeme vidět v obdobné škole. UPV je taktéž veřejnou vysokou školou a co do statistik si nikterak nezadá s barcelonskou polytechnikou. I tato škola vznikla roku 1971, studuje tu přes 31 000 mladých lidí, na které dohlíží přes 2 000 pedagogů. UPV má tři kampusy - ve Valencii, v Gandii a v Alcoi. Zajímavá jména můžeme najít mezi držiteli čestných akademických titulů dr. h. c. na této škole - Valentina Těreškovová (1. žena ve vesmíru), P. A. Samuelson a F. Modigliani (držitelé Nobelovy ceny za ekonomii), britský architekt Norman Foster nebo třeba spisovatel José Saramago (Nobelova cena za literaturu). 

Universitat Pompeu Fabra (UPF)

Ačkoliv tato veřejná (Generalitat de Catalunya) vysoká škola existuje teprve od roku 1990, již platí za jednu z nejlepších katalánských univerzit. Kromě mnoha výzkumných center disponuje též třemi barcelonskými kampusy (Campus de la Ciutadella, Campus Universitari del Mar, Campus de la Comunicació - Poblenou). Okolo 13 000 studentů navštěvuje 7 fakult a spoustu dalších center. Studovat se dá všechno možné od práv a ekonomie přes překladatelství a tlumočení až po různé technické obory. Již zmiňovanou skutečnost, že jde o jednu z nejlepších katalánských škol, podtrhuje fakt, že zde učí mnoho známých a úspěšných osobností, například ekonomové Xavier Sala i Martín nebo Andreu Mas-Colell (oba s řadou pracovních zkušeností na prestižních amerických univerzitách) nebo nedávno zesnulý filosof Eugenio Trías Sagnier.

Universitat Ramon Llull (URL)

O něco větší co do počtu studentů než předchozí univerzita je i soukromá barcelonská Universitat Ramon Llull. Byla založena roku 1990 a jde vlastně o sdružení několika různých vzdělávacích center. Asi největší pozornost z nich si pak zasluhuje Escola Superior d'Administració i Derecció d'Empreses neboli ESADE. ESADE (založená 1958) platí za jednu z nejlepších business school na světě. Pokud tedy chcete udělat zářivou manažerskou či podnikatelskou kariéru, ESADE je jednoznačně slibným začátkem. Taky to však bude hodně stát. Studovat na ESADE můžete v Barceloně, další pobočky (kampusy) má škola i v Madridu, Sant Cugat del Vallès nebo v Buenos Aires. Aktuálně má tato univerzita přes 20 000 studentů napříč všemi obory. Touto školou prošli například bývalý barcelonský starosta Jordi Hereu či bývalý prezident FC Barcelona Sandro Rosell. Ze světově významných osobností pak můžeme ve spojitosti s ESADE zmínit například Javiera Solanu, bývalého generálního tajemníka NATO.

Universitat Rovira i Virgili (URV)

Univerzita vznikla v roce 1991 na základě několika fakult a odloučených pracovišť, která v provincii Tarragona měla Universitat de Barcelona, nicméně historie vysokého školství v Tarragoně sahá až do poloviny 16. století. Je veřejná (zřizovatelem a plátcem je katalánská vláda) a studuje na ní okolo 12 000 posluchačů. Svá pracoviště má rozeseta po celé provincii - kromě domovské Tarragony tak její budovy najdeme i v Reusu, Tortose či Vila-Sece. Studovat tu lze klasicky takřka jakýkoliv obor, ať už humanitní nebo technický. Z českého pohledu je tarragonská univerzita zajímavá tím, že ve spolupráci s brněnskou Masarykovou univerzitou nabízí pro své studenty katalánské filologie tzv. dvojí diplom. Tato spolupráce funguje od roku 2017.

Universitat de Sàsser (UniSS)
Univerzita v sardinském městě Sassari má velice dlouhou historii - založena byla roku 1562. Nicméně co se týká členství v Xarxa Vives d'Universitats, jde o člena nejmladšího - do organizace univerzita přistoupila až v roce 2010. Universitat de Sàsser má okolo 14 000 studentů a 11 fakult. jedna z nich, fakulta architektury, se nachází ve městě L'Alguer, jediném katalánsky mluvícím teritoriu v Itálii. V tomto ohledu je tedy začlenění této vysoké školy do organizace univerzit v Països Catalans pochopitelné. Ve své velikostní kategorii patří mezi nejlepší italské univerzity.

Universitat de València (UV)
Největší a nejstarší valencijská univerzita je domovem takřka 57 000 studentů. Učit se zde začalo již v roce 1502. Pyšní se třemi velkými kampusy a řadou dalších pracovišť, která musí pojmout celkem 18 fakult. Vzhledem k velikosti a prestiži univerzity je samozřejmá i bohatá vědecká a výzkumná činnost, zkrátka univerzitní lídr v autonomní oblasti València. Mezi nejvýznamnější studenty či absolventy této školy patřili kupříkladu: spisovatelé Pío Baroja a Joan Fuster, filolog Manuel Sanchis i Guarner nebo třeba sám velký valencijský humanista Joan Lluís Vives (1493-1540), podle něhož je pojmenována organizace sdružující zmiňované univerzity. Universitat de València se pravidelně umisťuje v první pětce žebříčků nejlepších vysokých škol ve Španělsku. 

Universitat de Vic (UVic)
Seznam katalánských univerzit zakončujeme opět jednou z těch mladších. Spíše soukromá univerzita tu funguje teprve od roku 1997, avšak je potřeba říct, že vzhledem k důležitosti a postavení města Vic v katalánské historii zde existuje značná univerzitní tradice. V 17. a 18. století tu tak již instituce univerzitního typu působila, nicméně toto intelektuální dědictví bylo po roce 1714 značně zahlazeno. Universitat de Vic patřila mezi ty menší vysoké školy v Països Catalans, nicméně to už dnes není tak úplně pravda, protože se může pyšnit 16 000 studenty a více než tisícovkou pedagogů. Pryč jsou doby, kdy se na univerzitě znal doslova každý s každým. Kromě široké nabídky především humanitně zaměřených oborů zde lze dělat například i doktorát z biologie, digitálních technologií či překladatelství. Univerzitní kampus se nachází mezi ulicemi carrer Miramarges a carrer Sagrada Família prakticky v sousedství hlavního nádraží ve Vicu. Část výuky probíhá též ve městě Manresa. V posledních letech škola svůj název rozšířila ještě o označení Universitat Central de Catalunya. O tom, že na škole vždy panovala v podstatě rodinná atmosféra, se můžete přesvědčit i v následujícím videu...

Lluís Llach

Katalánský hudebník, písničkář, spisovatel a politik Lluís Llach i Grande se narodil 7. května 1948 v Gironě. Dětství prožil ve vesničce Verges, známé svým tradičním velikonočním Tancem smrti, kde jeho otec zastával místo obecního lékaře a později i starosty. Verges a okolí se pro něj již navždy stalo místem inspirace i šťastných chvil. Vesnici dodnes pravidelně navštěvuje, nemá to koneckonců až tak daleko, neboť již dlouho sídlí v jen 5 km vzdálené vísce Parlavà. Pokud tedy zrovna netráví čas v Africe. Po konci hudební kariéry totiž zakotvil v senegalském městečku Palmarin, kde jeho nadace Fundació Lluís Llach zajišťuje rozvojovou pomoc pro místní rybáře a děti ve školách. V poslední době tak Llach část roku tráví na africkém kontinentě a zbytek v rodném Katalánsku.

V devíti letech byl nucen odejít na internátní školu ve Figueres, kde se v dlouhých okamžicích samoty zdokonalil ve hře na piano a začal skládat první seriózní skladby. Léta trávil ve vesničce Porrera, odkud pocházela jeho matka. Zde se Llach poprvé dostal do kontaktu s francouzskými šansony. Jako šestnáctiletý se dostává na studia do Barcelony. Z techničtěji zaměřených studií se nakonec dostává na ekonomickou fakultu Universitat de Barcelona, i když nakonec akademickou dráhu opouští velmi předčasně, aby se naplno věnoval hudbě. V roce 1967 se stal nejmladším a posledním členem sdružení katalánských písničkářů Els Setze Jutges. Tato skupina dala vzniknout širšímu katalánskému hudebnímu proudu pod názvem Nova Cançó a právě Llach se později stal jeho nejvýraznější postavou. Přitom jeho vzestup je raketový. Veřejně koncertuje poprvé v březnu 1967 v Terrasse, nicméně už o rok později se na domácí scéně stává zářivou hvězdou. Vyprodává Palau de la Música Catalana, a to zejména díky kultovní písni L'estaca. Ta byla sice cenzurou o něco později zakázána, to však autorovu slávu jen umocnilo. I přes několik nabídek globálních nahrávacích firem byl vždy věrný především katalánskému publiku. Za celou svou kariéru vydal více než třicet alb se stovkami písní.

Llach se nikdy netajil svou kritikou k diktátorskému režimu, proto mu již na počátku 70. let 20. stol. místní úřady zakazovaly účinkovat. Situace došla až tak daleko, že se Llach rozhodl emigrovat do Paříže, kde úřady jeho uměleckou činnost nikterak neohrožovaly. Díky tomu jeho věhlas postupně pronikl i do dalších zemí, dařilo se mu však i přímo ve francouzské metropoli, kde mnohokrát vyprodal legendární koncertní sál Olympia. Do Katalánska se v té době vracel jen sporadicky, často měl kvůli tomu potíže s policií. Trvaleji se vrátil až po smrti diktátora. Památným byl v tomto ohledu zejména koncert z 15. ledna 1976 v barcelonském Palau d'Esports de Montjuïc, kam na něj přišlo více než 30 000 fanoušků. Následovala dlouhá koncertní šňůra po katalánsky hovořících územích. Svou slávu Llach umocnil v dalších letech několika kultovními vystoupeními. V září 1979 se stal prvním neoperním zpěvákem, který sólově vystoupil ve slavném barcelonském operním domě Gran Teatre del Liceu, zatímco v červenci 1985 pro změnu na fotbalový stadion Camp Nou dokázal nalákat 103 000 fanoušků. Ve své době šlo o největší do té doby zaznamenaný koncert jediného interpreta na evropském území. V té době už je několik let držitelem jednoho z nejvyšších katalánských vyznamenání - roku 1981 mu byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi). V 80. letech zahajuje spolupráci s významným katalánským básníkem - Miquel Martí i Pol se stává jeho blízkým přítelem a právě díky zhudebnění svých textů Lluísem Llachem se dostává do mnohem širšího povědomí katalánské veřejnosti.

Hudební kariéru ukončil Llach oficiálně v roce 2007, nicméně čas od času vystupuje i nadále. V poslední době však takřka vždy v rámci své politické angažovanosti. Llach patří po celý svůj život k politicky velmi angažovaným umělcům, velmi často se účastní či alespoň pořádá nejrůznější benefiční koncerty, avšak nejvýrazněji působí v otázce katalánské nezávislosti. Patří k jejím nejhlasitějším podporovatelům. V letech 2015-2017 byl dokonce za koalici Junts pel Sí zvolen do katalánského parlamentu, byl tak jedním z hlasujících o vyhlášení katalánské nezávislosti v říjnu 2017. Dnes již sice aktivním politikem není, často ale vystupuje na různých separatistických akcích, v listopadu 2019 například koncertoval na improvizovaném pódiu během dvoudenní blokády katalánsko-francouzské hranice.

Lluís Llach (Foto: www.casadellibro.com)

L'ESTACA (1968)
Hudba Lluíse Llacha pronikla do celého světa především díky písni L'estaca (česky: Kůl). Llach ji napsal roku 1968 jako ódu na boj za svobodu. Prostřednictvím metafory osob přivázaných ke kůlu obhajoval nutnost bojovat za svobodu v kontextu diktátorského režimu generála Franka, v přeneseném slova smyslu potom i za nezávislost Katalánska na Španělsku a Francii. Píseň se rychle stala jakousi hymnou za svobodu a symbolem boje proti útlaku a velice se zpopularizovala v celém světě. Aktuálně existuje více než 50 různých jazykových verzí této písně, v některých případech pak jde o adaptace se zcela jiným textem. Některé z verzí si můžete poslechnout zde či zde. O přesahu této písně hovoří i skutečnost, že L'estaca je například oficiální hymnou francouzského ragbyového týmu USAP, tvořila zásadní hudební kulisu při několika revolucích v rámci tzv. Arabského jara, ruský či běloruský překlad písně často zní na protivládních demonstracích v těchto zemích a jako symbol svého boje za rovnoprávnost si ji zvolila i jedna z ženských organizací v Afghánistánu.

Zvláštní zmínku si zaslouží polská verze této písně. Protestsong Mury (česky: Zdi) složil roku 1978 polský básník, textař a písničkář Jacek Kaczmarski (1957-2004) právě na hudbu Lluíse Llacha. Polský text je sice inspirován katalánským originálem, všeobecně vzato je však ještě trochu temnější a pesimističtější. Původní katalánskou píseň do Polska přivezla v polovině 70. let 20. stol. tehdejší studentka hispanistiky na Varšavské univerzitě a dnešní profesorka polské literatury na Universitat de Barcelona Bozena Zabolicka; díky přátelům se k ní v roce 1978 dostal i tehdy jednadvacetiletý Kaczmarski. Jeho verze se v Polsku následně rychle rozšířila a stala se dokonce hymnou odborového a později celospolečenského hnutí Solidarita. Kaczmarski paradoxně tuto dobu v Polsku nezažil - roku 1981, kdy byl vyhlášen výjimečný stav, byl zrovna na turné po Francii. Do Polska se tak po devíti letech v exilu písničkář triumfálně vrátil až v roce 1990. S Lluísem Llachem se nikdy nepotkali. Zatímco ve Španělsku píseň fungovala jako protest vůči pravicové diktatuře, úplně stejně fungovala v Polsku proti té levicové. Vzhledem k současné situaci vztahů mezi Španělskem a Katalánskem je tato píseň znovu aktuální. Alespoň tak lze usuzovat z četných demonstrací za katalánskou nezávislost, kde se tento protestsong v posledních letech objevuje s železnou pravidelností. Živý záznam písně z koncertu Lluíse Llacha v roce 1976 naleznete v přiloženém videu, pod ním pak přepis katalánského textu i s možným českým překladem.

L'ESTACA (1968)

L'avi Siset em parlava

de bon matí al portal

mentre el sol esperàvem

i els carros vèiem passar.

Siset, que no veus l'estaca

on estem tots lligats?

Si no podem desfer-nos-en

mai no podrem caminar!

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

Però, Siset, fa molt temps ja,

les mans se'm van escorxant,

i quan la força se me'n va

ella és més ampla i més gran.

Ben cert sé que està podrida

però és que, Siset, costa tant,

qua a cops la força m'oblida.

Torna'm a dir el teu cant:

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

L'avi Siset ja no diu res,

mal vent que se'l emportà,

ell qui sap a quin indret

i jo a sota el portal.

I mentre passen els nous vailets

estiro el coll per cantar

el darrer cant d'en Siset,

el darrer que em va ensenyar:

Si estirem tots, ella caurà

i molt de temps no pot durar,

segur que tomba, tomba, tomba,

ben corcada deu ser ja.

Si tu l'estires fort per aquí

i jo l'estiro fort per allà,

segur que tomba, tomba, tomba,

i ens podrem alliberar.

(© 1968 Lluís Llach)

----------------------------------------------------------------------------------------------------

KŮL (CZ)

Dědeček Siset mi vyprávěl
brzy zrána před branou
zatímco jsme čekali na Slunce
a viděli kolem projíždět vozy.

Sisete, copak nevidíš ten kůl,
k němuž jsme všichni přivázaní?
Když se ho nedokážeme zbavit,
nikdy se nepohnem dál.

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

Už to však, Sisete, trvá moc dlouho,
ruce mám zpuchřelé stářím,
a když mě síla začíná opouštět,
kůl je zas větší, než byl dřív.

Moc dobře vím, že je shnilý,
jenže, Sisete, je to tak těžké,
že síly mne pomalu opouštějí.
Řekni mi znovu svůj zpěv:

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

Dědeček Siset už nic neříká,
zlovolný vítr ho odvál,
kdoví, kampak přesně,
a já zde sám před branou.

Zatímco přicházejí noví kloučci,
natahuji krk, abych jim zazpíval
poslední Sisetův zpěv,
to poslední, co mě naučil:

Když zabereme všichni, on spadne,
dlouho to ten kůl nevydrží,
určitě spadne, spadne, spadne,
vždyť už musí být celý shnilý.

Když ty zabereš silně tady
a já zas silně támhle,
určitě spadne, spadne, spadne,
a my budem svobodní.

(© 2019 Elena Casas Cortada & Jiří Pešek)

Andreu Audet

Andreu Audet i Puig (1868-1938) patřil k široké plejádě katalánských architektů přelomu 19. a 20. století tvořících ve stylu modernisme. Architekturu vystudoval roku 1891 a od té doby patřil mezi nejžádanější katalánské architekty. Jeho specializací byly divadelní budovy či koncertní sály, avšak dnes je jeho jméno prakticky neznámé, neboť většina jím navržených budov již z barcelonských ulic zmizela. Audet hned po studiích vykonával nejprve úřad obecního architekta v Gràcii, později zastával podobnou pozici i v rámci katalánské metropole. V letech 1917-1924 byl dokonce vrchním velitelem barcelonských hasičů, z této pozice byl však po nástupu diktatury Primo de Rivery odvolán. Kromě architektury samotné působil i jako pedagog na barcelonské Escola Superior de Bells Oficis, kde vyučoval uměleckou truhlařinu. Na podobné téma napsal i několik článků a jednu rozsáhlejší odbornou knihu.

Jak už bylo řečeno, Audetovou specializací byly divadelní budovy a koncertní sály. Většina z nich se však do dnešních dní nedochovala. Takový osud potkal kupříkladu oblíbenou music-hall Edèn Concert (1903) na carrer Nou de la Rambla nebo Teatre Onofri (1903) na Avinguda del Paral·lel v Barceloně. Tlaku urbanistických změn musel ustoupit i jím projektovaný legendární Hotel Colón (1902) na Plaça Catalunya a zcela jiné okolnosti se zase postaraly o nehezký konec luxusního areálu Gran Casino de l'Arrabassada (1911) v pohoří Collserola mezi Barcelonou a Sant Cugatem. Totální přestavby se dočkalo i jím vyprojektované Teatre Apolo (1901) taktéž na Avinguda del Paral·lel.

Naproti tomu spousta Audetových budov v katalánské metropoli přežila až do dnešních dnů. Řeč je zejména o dvou bytových domech na ulici Rambla del Prat (čísla 9 a 17), o nenápadném ale nádherném bytovém komplexu na carrer d'Astúries 13-15 nebo o luxusní modernistické rezidenci na adrese Gran de Gràcia 81, kde sídlí známá a neméně luxusní restaurace Botafumeiro. Všechny tyto domy spojuje kromě osoby architekta i umístění v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia a období vzniku v prvních letech 20. století. Ve všech těchto případech jde o dílo jasně ve stylu modernisme, ať už více či méně honosné. Barcelona však ukrývá i vůbec první větší zakázku tohoto dnes nepříliš známého architekta. Jde o nádherné letní sídlo známé jako "Villa Esperanza" v tiché a úzké uličce Passatge d'Isabel ve čtvrti Vallcarca. Audet ho vyprojektoval již v roce 1893 a i když se jedná o dům ve stylu romantického eklekticismu, svou budoucí modernistickou kariéru zde architekt rozhodně nezapřel. Dům je nyní (podzim 2019) nově zrekonstruován - majitel dbal na co největší zachování dobových dekorací i v sebemenších detailech. Budova i nadále slouží jako soukromá rezidence. Více informací a obrazový materiál naleznete v následující reportáži.

Španělské parlamentní volby 2019 (II)

Naprostý nedostatek koaliční kultury přivedl obyvatele Španělska letos již podruhé k volbám do parlamentu. Dubnové volby totiž neskončily úplným patem, ale vládnoucí strana PSOE nebyla ochotná vytvořit vládu na ryze levicovém profilu, neboť kromě Podemos k tomu potřebovala i katalánskou regionální stranu ERC, jejíž předseda byl v říjnu odsouzen na 13 let odnětí svobody za spoluúčasti na pořádání referenda o katalánské nezávislosti. Lídr PSOE, Pedro Sánchez, se tak rozhodl vše vsadit na jedinou kartu a volby zopakovat. Pravdou je, že ještě před měsícem mu volební průzkumy přisuzovaly lehké zlepšení pozic, pak ale přišel rozsudek nad katalánskými politiky a drobné nepokoje v barcelonských ulicích a bylo po náskoku. Sánchez předvedl trestuhodnou neschopnost a doplatil na klasické mnohoznačné uvažování elit. Podobný postoj ostatně mnohem víc zabolel stranu Ciutadans, kterou včerejší výsledek prakticky vymazal z celonárodní politické mapy. Naopak více než 15 % hlasů získala ultrapravicová strana VOX, která těží právě z vleklé neschopnosti establishmentu mluvit ke svým voličům jasně. Tak jako jinde v Evropě...

Španělská politika v labyrintu vládnutí... (Foto: La Vanguardia)

Jak si můžete všimnout na základní grafice pod tímto odstavcem, PSOE kvůli zbrklému opakování voleb přišla o 3 křesla, na čemž se hodně podepsal určitý propad jejich volebních preferencí v Katalánsku i nižší volební účast. Po dubnovém propadáku listopadové opakování trochu vzkřísilo Lidovou stranu (PP), která získala o 22 křesel víc. Ještě větším skokanem roku byla již zmíněná ultrapravice VOX, která na volebním opakování vydělala dokonce 28 nových poslanců. Rozhodně to ale není tak, že by se ve Španělsku během půl roku vyrojily dva miliony nových nácků. Zastánci tvrdé pravice se jen postupně přeskupují, a tak zatímco ještě na jaře na jejich útěku od zkorumpované PP vydělala v Katalánsku vzniknuvší, avšak antikatalánská strana Ciutadans, na podzim se část těchto voličů přesunula k jasně definované extrémní pravici v podobě VOX a druhá část se vrátila k PP. Sečteno a podtrženo, pro stranu, kterou prozatím ještě vede Albert Rivera, to znamenalo brutální ztrátu 47 mandátů a takřka dvou a půl milionu hlasů. Pozice Ciutadans se tak ukázala být jako vůbec nejhloupější ze všech, neboť to byla právě strana Alberta Rivery, která po minulých volbách jasně odmítla jednat o jakékoliv koalici s PSOE, ačkoliv vláda těchto dvou stran byla veřejným snem a přáním španělských ekonomických elit. Rivera ještě v pondělí dopoledne oznámil svou rezignaci. Nic jiného se ani nedalo čekat. Podle mnohých odborníků se Ciutadans dost možná zcela vypaří ze španělské politiky, neboť strana je plná oportunistů, kteří se nyní začnou poohlížet po jiném korýtku.

Každopádně strašák v podobě koalice tří pravicových stran (PP, Cs a VOX), známý též jako tzv. trifachito, opět na nějakou dobu zůstane ve skříni. Pravice zkrátka vládu dohromady nedá. Nicméně lehké to nebude ani na levici. Moci lačný Pedro Sánchez bohužel vycházel ze španělské koaliční zkušenosti, která je ovšem za posledních 40 let demokracie nulová. Španělsko bylo od smrti diktátora Franka vždy řízeno pouze jednobarevnou vládou, sice často za tiché podpory některé z regionálních stran, nicméně lídr PSOE na jaře zkrátka nepochopil, že když ve sněmovně získá pouze 123 křesel ze 350, sám zkrátka vládnout nemůže. Ledaže by byl neskutečně naivní. Nebo všichni jeho političtí protivníci hloupí. Tak či onak, chybějící koaliční kultura v létě znemožnila levicově orientovanou vládu PSOE a Podemos za tiché podpory některé z regionálních stran. Stejná možnost se politikům nabízí i tentokrát, avšak půjde o mnohem komplikovanější záležitost, neboť z Podemos se mezitím oddělila parta okolo Íñiga Errejóna (Más País), takže na případnou koalici už nejsou jednom dva ale hned tři. Nicméně ani tak nedosáhnou na kýžených 176 mandátů, které by jim ve sněmovně zajistily většinu. K tomu budou neodkladně potřebovat baskickou PNV a nepochybně i katalánskou ERC. Možná konečně nadejde čas být na Katalánsko zase alespoň trochu hodný...

Výsledky voleb z 10. listopadu 2019; komplexnější přehled zde (Zdroj: Diari ARA)

V zásadě se tak před námi otevírá čtveřice možných povolebních scénářů. Prvním z nich by byla ona výše nastíněná koalice na levicovém půdorysu (PSOE + Podemos + Más País) za podpory baskické nacionalistické strany PNV a katalánské nacionalistické strany ERC. V praxi by to vlastně bylo zopakování paktu, který z premiérského křesla dostal v létě 2018 Mariana Rajoye. Pro Španělsko rozhodně zajímavá možnost, která by zároveň nutně znamenala začátek dialogu mezi španělskou a katalánskou vládou. ERC by totiž své hlasy jistě nedala zadarmo, požadavky na amnestii pro odsouzené katalánské politiky a významné vylepšení autonomních kompetencí by byly poměrně logickými podmínkami pro přislíbení podpory Sánchezově vládě. Španělský establishment a místní ekonomické elity však budou tlačit na jiný scénář. V posledních týdnech se totiž začíná poměrně otevřeně hovořit o možné velké koalici mezi PSOE a PP. Tato možnost sice vzhledem k volebním výsledkům nevypadá příliš reálně, nicméně minimálně podpora při vyjádření důvěry nové vládě Pedra Sáncheze (v praxi vlastně třetí možný scénář) by ze strany PP přijít mohla. Nedá se však čekat, že by toto spojenectví vedlo ke stabilní vládě a vydrželo celé čtyřleté období. Nicméně PSOE a PP jsou i nadále jedinou kombinací dvou stran, které by společnými silami získaly v parlamentu většinu. O PP by se ostatně PSOE muselo opřít i v Senátu v případě, kdyby mělo opět dojít k hlasování o článku 155 španělské ústavy v případě, že by některý z regionů centrální vládu opět pozlobil. A jaký že je čtvrtý možný scénář? No jistě, další volby...

 

Nejbohatší Katalánci (2019)

Časopis Forbes každoročně přináší žebříček nejbohatších lidí světa. Na jeho čele se tradičně objevují známá jména jako Bill Gates, Carlos Slim či Warren Buffet. V posledních letech do čela žebříčku výrazně promlouvá i španělský podnikatel Amancio Ortega, s 63 miliardami euro aktuálně nejbohatší Evropan. Ortegovi patří mimo jiné nadnárodní textilní společnosti Inditex, která stojí za řadou známých oděvních řetězců (Zara, Pull & Bear, Bershka, Massimo Dutti, Stradivarius či Oysho). Do žebříčku 100 nejbohatších Španělů výrazně promlouvají i Katalánci, jichž je ve výběru hned několik desítek. TOP 10 nejbohatších si představíme na následujících řádcích, sluší se však dodat i čelní pozice v dalších katalánsky hovořících oblastech - nejbohatší obyvatelé Valencie či Baleárských ostrovů totiž dnes tvoří TOP 10 celého Španělska, zatímco nejbohatší obyvatelku Katalánska nalezneme aktuálně až na 11. příčce celostátního pořadí.

   

Sol Daurella, nejbohatší Katalánka roku 2019
(Foto: Nació Digital)

1.  SOL DAURELLA

Sol Daurella figuruje v žebříčku nejbohatších Katalánců již mnoho let, letos poprvé se však probojovala až na první příčku. Narodila se roku 1966 v Barceloně, vystudovala prestižní ekonomické školy ESADE a v Berkeley. Její majetek je spojen zejména se značkou Coca-Cola. Rodina Daurella totiž v 50. letech 20. stol. získala licenci na výrobu a distribuci nápojů spadajících do tohoto koncernu pro celé Španělsko. Právě role mladé obchodnice Sol se pak ukázala býti klíčovou v další expanzi společnosti po celé západní Evropě. Sol Daurella je nyní prezidentkou společnosti Coca-Cola European Partners, což v praxi znamená, že má pod palcem výrobu a distribuci těchto nápojů v celé západní Evropě. Mluví se o ní jako o nejbohatší a nejvlivnější ženě v Katalánsku, v celošpanělském žebříčku časopisu Forbes figuruje na čtvrté pozici mezi ženami a jedenácté celkově. Její jmění se odhaduje na 1,6 miliardy euro.

2.  MANUEL LAO
Manuel Lao Hernández (*1944) je španělský podnikatel, majitel společnosti Cirsa, která se roku 1978 zrodila v katalánské Tarragoně. Společnost provozuje kasina, binga, hrací automaty apod. Zaměstnává tisíce lidí v Evropě i Latinské Americe. Firma se nedávno stala součástí koncernu Blackstone, což Laa katapultovalo mezi nejbohatší obyvatele regionu. Sám Lao se narodil ve španělské provincii Almería, avšak již od svých dvanácti let žije a podniká v Katalánsku, proto figuruje v tomto seznamu. Jmění: 1,5 miliardy euro.

3.  ISAK ANDIC
Celým jménem Isak Andic Ermay, narozen 1955 v Istanbulu, původem sefardský Žid. Společně s rodinou se do Španělska odstěhoval v roce 1968. O čtyři roky později začal podnikat v oboru oděvnictví, otevírá si malý obchůdek Ibiza na ulici Via Augusta. Roku 1984 kompletně mění koncepci svého podnikání a otevírá svůj první obchod Mango na Passeig de Gràcia v Barceloně. Je to tak, Isak Andic je zakladatelem a hlavním akcionářem všeobecně známé oděvní značky Mango. Podle časopisu Forbes byl po řadu let tím nejbohatším Kataláncem, ovšem jeho firmě se v posledních letech příliš nedaří. To vysvětluje i propad v žebříčku až na třetí pozici. Jeho jmění je odhadováno na 1,5 miliardy euro.

4.  THOMAS ANDREAS MEYER

Majitel oděvní značky Desigual. Má za sebou docela zajímavý životní příběh, v jehož centru se nachází hippies období na Ibize. Narodil se ve švýcarské Basileji, nicméně už dlouhé desítky let podniká v Katalánsku. Do žebříčku nejbohatších obyvatel Katalánska se dostal až v posledních letech, kdy se oděvy značky Desigual staly masovou záležitostí. Forbes jeho majetek odhaduje na 1,4 miliardy euro.

5.  ANTONIO + JORGE GALLARDO
Jorge je předseda a hlavní akcionář laboratoří Almirall, Antonio tuto funkci vykonával dřív Svůj majetek tedy získali zejména ve světě farmaceutického průmyslu, ovšem dlouhá léta se pohybovali i ve světě investic. Jejich majetek v posledních letech klesá, přesto každému z nich patří okolo 1,3 miliardy euro, což stačí k pohodlné páté příčce v celém Katalánsku.

6.  ALBERTO PALATCHI
Už v roce 1922 se Albertův otec, Alberto Palatchi Bienveniste, rozhodl otevřít nedaleko Plaça de Catalunya obchod s látkami pro nevěsty. Svatebnímu byznysu se dařilo dobře, a tak si Alberto sr. mohl dovolit poslat syna na prestižní podnikatelskou školu ESADE. Zajistil si tak skvěle zformovaného následovníka. Dnes patří společnost Pronovias mezi nejvýznamnější světové značky v oblastí svatební módy. V roce 2017 Palatchi 90 % společnosti prodal firmě BC PARTNERS, čímž si přišel až na 500 milionů €. Odhadovaný majetek aktuálně přes 950 milionů €.

7.  MANUEL PUIG ROCHA
Hlavní akcionář a viceprezident značky parfumerií Puig. Patří mu majetek v hodnotě 900 milionů euro.

8.  CARMEN DAURELLA
Dcera výše zmíněné Sol Daurella, zároveň jedna z významných akcionářek Coca-Cola European Partners. Zkrátka, peníze zůstávají v rodině. V tomto případě jde o nějakých 900 milionů euro. Na 51. místě žebříčku pro letošek figurují i další dvě dcery Sol Daurella, Alicia a Mercedes, jimž může dohromady patřit přibližně další miliarda euro. Všechny tři dcery společně tak majetkově převyšují i svou matku.

9.  RICARD PORTABELLA
Bývalý největší španělský akcionář Danone (všech akcií se však rodina již zbavila), mimo to mu však patří i řada podílů v jiných společnostech a mnoho nemovitostí v Barceloně. Sídlí ve Švýcarsku. Odhadovaný majetek: 850 milionů euro.

10.  NÚRIA ROURA
Barcelonská společnost Grífols má své počátky již v roce 1940. Nadnárodní koncern se věnuje podnikání v oblasti farmacie a Núria Roura je vdovou po Víctoru Grífolsovi, spoluzakladateli a dlouholetém prezidentovi společnosti. Desátou pozici mezi nejbohatšími Katalánci tak okupuje největší současná akcionářka tohoto farmaceutického koncernu. Odhadovaný majetek: 700 milionů euro.

 

MIGUEL FLUXÀ
Aktuálně čtvrtý nejbohatší Španěl je výkonným prezidentem společnosti Iberostar, která po celém světě provozuje stejnojmenný hotelový řetězec. Majetek tohoto rodáka z Mallorky je nyní odhadován na 3 miliardy euro. Ještě v roce 2015 byl jeho majetek poloviční.

JUAN ROIG
Juan Roig si v žebříčku meziročně pohoršil, když se kvůli takřka miliardovým investicím propadl ze třetí na pátou příčku celostátního pořadí. V rámci Valencijského společenství je však suverénně tím nejbohatším člověkem. Důvod je jasný - Roig je majitelem a hlavním akcionářem oblíbeného řetězce supermarketů Mercadona. Jeho současný majetek se odhaduje na 2,7 miliardy euro.

La Carboneria: První budova v Eixamplu

Barcelonská čtvrť Eixample začala vznikat po roce 1859, kdy se Barcelona definitivně zbavila středověkých hradeb a kdy byl přijat plán katalánského urbanisty Ildefonse Cerdà na rozšíření katalánské metropole. Většinu území dnešního Eixamplu tak ještě v polovině 19. století zabíraly jen a jen nekonečné louky a pastviny. Dnešní podoba čtvrti vznikala postupně - ještě do konce století začaly v honosném stylu katalánské secese (modernisme) růst mnohaposchoďové měšťanské domy zejména v okolí ulic Passeig de Gràcia a carrer de Balmes, na počátku století dvacátého už čtvrť začala dostávat dnešní podobu, ačkoliv trvalo ještě další desítky let, než se Eixample ustálil ve své současné konfiguraci. Vzhledem k více než dvoutisícileté barcelonské historii je Eixample relativně mladá čtvrť, nicméně její nejstarší části stojí už 150 let. To vede k logickým otázkám. Jak vlastně vypadá nejstarší budova v Eixamplu? Existuje ještě vůbec?

Známá graffiti fasáda squatu La Carboneria (Foto: www.bcnstreetart.xyz)

LA CARBONERIA

Ačkoliv je většina dnešního Eixamplu tvořena budovami vystavěnými ve 20. století, několik málo pamětníků postupného vzniku této čtvrti přeji jen ještě stojí. Vůbec nejstarší dům v Eixamplu, jenž byl postaven již s ohledem na urbanistický plán Ildefonse Cerdà, naleznete jen kousíček od bývalých městských hradeb, konkrétně na křižovatce ulic Floridablanca a Comte d'Urgell. Na adrese carrer del Comte d'Urgell 30 se nachází skutečná rarita mezi všemi domy v Eixamplu. Všimnete si ho na první pohled - žádný jiný dům v Barceloně nemá tak výrazné graffiti přes celou svou fasádu. Podoba graffiti se sice v průběhu let měnila, avšak aktuálně se budova vrátila k jeho "klasické" podobě plné řetězů a bomb Orsini. Odborníci dům znají pod názvem Casa Tarragó, v Barceloně mu však nikdo neřekne jinak než "La Carboneria" (česky: Uhlířství). 

Bytový dům si nechal postavit místní obchodník Narcís Tarragó, a to čistě s úmyslem byty pronajímat. Stavební povolení Tarragó obdržel na počátku roku 1864, přičemž návrhu se ujal barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí (1798-1877). Ten se již musel řídit Cerdàovým plánem, ačkoliv dnešní ulice Floridablanca a Comde d'Urgell existovaly tehdy jen na papíře a prozatím nebylo ani rozhodnuto o jejich jménech, zároveň však musel brát v potaz tehdejší existenci krásné a prašné aleje s názvem Camí de Ronda. V praxi to znamenalo, že budova byla původně navržena jako malý izolovaný ostrůvek v budoucím šachovnicovém městě a počítala tak se čtyřmi průčelími. V celém Eixamplu dodnes prakticky nenajdete žádný jiný bytový dům se čtyřmi viditelnými fasádami. Paradoxem je, že hlavní průčelí bylo to orientované ke Camí de Ronda, ačkoliv dnes je na místě bývalé prašné cesty vnitroblok. Celá budova je vlastně jakýmsi experimentem, neboť v době stavby ještě nebyly schváleny všechny základní parametry a nařízení, jimiž se stavba domů v Eixamplu měla řídit.

Svou přezdívku získal dům díky prodejně uhlí, která v přízemních prostorách fungovala ještě na počátku 21. století. V posledních dekádách se La Carboneria stala symbolem spekulantství, neboť vlastnictví domu putovalo od jedné bankovní instituce ke druhé, jednu dobu dokonce hrozilo, že budova bude stržena. Několik let byla prázdná, až se do ní roku 2008 nastěhovala početná skupina squatterů (okupes), kteří zde necelých šest let provozovali kulturní a společenské centrum. Až v únoru 2014 došlo k vyklizení squatu a předání budovy zpět jejímu majiteli (tehdy banka Barclays). Policejní zásah se neobešel bez hlasitých demonstrací, které Barcelonu stály 38 spálených kontejnerů na odpadky a škody na veřejném majetku ve výši 45 000 €. La Carboneria už po policejním zásahu zůstala prázdná, budova přecházela z jednoho spekulantského fondu do druhého, až ji roku 2017 koupila maltská společnost Leasing LWP Spain, která ji chce rekonstruovat a byty na skvělé adrese následně s tučnou přirážkou prodat. La Carboneria je od léta 2016 památkově chráněná, takže noví majitelé budou muset respektovat současné proporce budovy - rekonstrukce tak bude spíše záležitostí interiérů. Velký otazník visí nad velkolepým graffiti, které památkově chráněno není. Barcelonská radnice se však podle svých slov bude snažit, aby majitel objektu tento charakteristický rys budovy zachoval. Na podzim roku 2019 začaly první stavební práce, uvidíme tedy, kdy a jak se do veřejného prostoru vrátí nejstarší budova v Eixamplu...

CASES CERDÀ
Barcelonský stavitel Antoni Valls i Galí je taktéž autorem návrhů několika dalších domů, které spolu s La Carboneria patří k těm nejstarším v Eixamplu. Řeč je o trojici budov na křižovatce ulic Roger de Llúria a Consell de Cent. Tato křižovatka se na první pohled ničím neliší od desítek a stovek dalších v celém Eixamplu, při bližším pohledu si ale všimneme minimálně netradičně provedené fasády dvou ze čtyř křižovatku tvořících budov. Právě zde v roce 1864 vznikla první typická eixampleská křižovatka, známá tehdy také jako Plaça Cerdà. Nicméně nešlo o odkaz na jméno katalánského urbanisty, nýbrž jistého Josepa Cerdà i Solera, jemuž patřily pozemky, na nichž vznikla hned čtveřice domů přesně odpovídající představám a nařízením nového urbanistického plánu. Kromě základních parametrů v podobě výšky a šířky jednotlivých fasád jsou tyto domy zajímavé i faktem, že jejich hloubka, tedy vzdálenost čelního a zadního průčelí, je pouhých 10 metrů. Většina domů v Eixamplu zabírá kvůli pozdějšímu spekulantství dvojnásobek. 

Z původní čtveřice domů se do dnešních dní s většími či menšími modifikacemi zachovaly jen tři (čísla 340, 369 a 371 na carrer del Consell de Cent). Čtvrtý byl stržen v 60. letech 20. stol. a na jeho místě stojí moderní, poměrně ošklivý sedmipatrový dům. Původní podobu Eixamplu věrně připomínají zejména čísla 340 a 371, které se pyšní nádhernými, barevnými sgrafity klasických motivů a vyobrazení s benátskou tematikou, která byla mezi barcelonskou smetánkou oblíbená již od 18. století a jejichž sláva pohasla s příchodem modernismu na konci století devatenáctého. Právě v tomto tkví jedna z výjimečností této eixampleské křižovatky - ukazuje nám, jak vypadaly skutečné začátky čtvrti, ještě před mohutnou stavbou a rekonstrukcemi právě ve stylu katalánské secese, který se v katalánské metropoli začal naplno prosazovat po roce 1888. Obě budovy jsou v současnosti památkově chráněné. Číslo 340 funguje jako klasický bytový dům, v čísle 371 se při příští návštěvě Barcelony můžete ubytovat i vy, neboť tu sídlí čtyřhvězdičkový Hotel Catalonia Eixample 1864.

Nově zrestaurovaná fasáda domu číslo 340 na carrer del Consell de Cent (Foto: www.metropoliabierta.com)