Harry Potter žije v Barceloně

Svět Harryho Pottera máte v katalánské metropoli na dosah již nějaký ten pátek. Stačí zaskočit například do malé obchodní pasáže, která tak trochu připomíná některé londýnské uličky, v nichž malý Harry poprvé nakupoval výbavu do Bradavic. Řeč je o Galeries Maldà na carrer Portaferrissa 22, kousíček od slavné Rambly, kde se v posledních letech usadila celá řada specializovaných obchůdků, často vůbec prvních svého druhu ve Španělsku. Kromě prodejen s tématikou Dragon Ball či Game of Thrones tu naleznete hned dva potterovské obchůdky, v nichž můžete zakoupit máslový ležák, čokoládové žabky, nebelvírský hábit či repliku Nimbusu 2000. Jako v Bradavicích se v katalánské metropoli můžete cítit také v kavárně Pudding Diagonal (Avinguda Diagonal 515) nebo hned v několika barcelonských escape rooms. Věděli jste však, že v Barceloně můžete potkat i skutečného Harryho Pottera?

Kterak nedávno informoval katalánský deník ARA, mezi Anglií a Katalánskem v posledních letech soustavně putuje jistý, brzy osmnáctiletý Harry Portavella Potter. Potomek katalánsko-anglického páru se narodil 15. května 2001 v Barceloně. Jméno Harry mu jeho matka (Sarah C. Potterová) vybrala jednak díky rodinné tradici, jednak i díky sympatické postavě z pera britské spisovatelky J. K. Rowligové. Nutno dodat, že tehdy byla sláva malého čaroděje ještě na úplném začátku, neboť kupříkladu filmová adaptace prvního dílu ságy měla světovou premiéru až v listopadu 2001.

Jak sám Harry i jeho matka připouštějí, s čarodějnickou postavičkou toho má chlapec docela dost společného. Díky potterovským příběhům se Harry prý naučil velmi rychle číst a tato záliba mu už zůstala. Od svých 11 let navíc navštěvuje internátní školu v anglickém Surrey, kde si zejména v prvním roce připadal podobně nepatřičně jako stejnojmenná literární postava v Bradavicích. Harryho nejoblíbenějším dílem ságy je hned ten první, naopak lehké pochybnosti má o tom posledním, rád by totiž věděl, jak to s mladým kouzelníkem bylo od skončení studií až po slavnou "dospěláckou" scénu, v níž k vlaku do Bradavic doprovází vlastní děti. Díky svému jménu si Harry P. Potter občas užívá drobná privilegia a jak sám přiznává, lidé jsou k němu milejší. A kde katalánského Pottera obvykle najdete? Kromě anglického internátu typicky v barcelonské čtvrti Gràcia, kde trvale sídlí jeho rodina. Dalším častým místem výskytu Harryho P. Pottera je například barcelonské letiště, neboť, jak sám říká, ročně absolvuje několik desítek letů, nejčastěji mezi Anglií a Katalánskem. O budoucnosti brzy osmnáctiletý mladík příliš nepřemýšlí. V plánu má prozatím studium na univerzitě v Manchesteru, avšak pro případný "dospělácký" život by si podle svých slov vybral rodnou Barcelonu.

Harry P. Potter ve svém pokoji v barcelonské čtvrti Gràcia (Foto: Diari ARA)

Španělské parlamentní volby 2019 (I)

Zajímavé výsledky přinesly včerejší španělské parlamentní volby. Rozdrobená a konflikty vyvolávající pravice utrpěla výrazný debakl, takže obávaná pravicová trojkoalice (někdy označovaná jako "trifachito") PP, Ciutadans a VOX zůstala poměrně daleko od absolutní většiny v parlamentu i v senátu. Neúspěch útočné taktiky se projevila zejména v Katalánsku, kde zmíněný trojlístek získal pouze 7 z celkových 48 křesel. Vítězem voleb se dle očekávání stala španělská sociální demokracie (PSOE), která bude při sestavování vlády odkázaná buďto na spojenectví se stranou Ciutadans, nebo se pokusí vytvořit ryze levicovou vládu, k čemuž ale bude potřebovat minimálně jednu z katalánských stran hájících nezávislost (pravděpodobně ERC). Povolební jednání budou nejspíš zdlouhavá a náročná, všeobecně vzato se navíc očekává, že nezačnou dříve než po obecních, evropských a regionálních volbách, které jsou všechny naplánovány na 26. května tohoto roku. Minimálně měsíc by se tak na španělské politické scéně nemělo stát nic moc zásadního.

Celostátní výsledky španělských parlamentních voleb z 28. dubna 2019 (Grafika: Diari ARA)

Jak je patrné z výše umístěné grafiky, jasným vítězem voleb se stala PSOE se 123 křesly. Přímo brutální propad naopak zažili lidovci (PP), kteří oproti posledním volbám z roku 2016 přišli o 3,5 milionů hlasů a více než 70 křesel. Pro Lidovou stranu šlo navíc o nejhorší volební výsledek v historii. Není to ovšem tak, že by pravicoví a extrémně pravicoví voliči ve Španělsku vymřeli - jejich hlasy se jen ve větší míře přesunuly k Ciutadans či k extrémně pravicovému hnutí VOX. Právě tato otevřeně xenofobní a nacionalistická strana je svým způsobem velkým vítězem letošních voleb. Ačkoliv nebude moct promlouvat do sestavení vlády, jako tomu bylo např. v posledních regionálních volbách v Andalusii, už jen fakt, že bude mít nově 24 poslanců ve španělském Kongresu, je pro ně neskutečným úspěchem. Jednoduché statistické srovnání napoví, ke komu se přesunula velká část bývalých voličů PP. VOX totiž v předchozích volbách (2015 a 2016) nezískala nikdy více než 60 000 hlasů. Letos to bylo přes dva a půl milionu...

Evropské elity už kvůli tomu jistě bijí na poplach, ale faktem je, že nějaký ten milion náckovsky smýšlejících Španělů tu byl vždy, jenomže doposud poměrně šikovně reprezentovaný právě establishmentem etablovanými lidovci. Ti se pod vedením Pabla Casada v posledních měsících silně zradikalizovali, evidentně ale ne dostatečně, aby si své extremisticky laděné voliče udrželi. A naopak tím jen povzbudili voliče středové a nerozhodnuté.

Faktem je, že celá předvolební kampaň se na pravici nesla v duchu toho, kdo více do země zadupe zlobivé Katalánsko. Právě tady to silně prohrála nejen PP ale dost možná i Ciutadans, kteří po většinu kampaně taktéž nešetřili urážkami a hrozbami směrem k zastáncům nezávislosti. Problém je v tom, že tato taktika očividně zmobilizovala mnoho nerozhodnutých či jindy absentujících voličů. Jak je vidět v následující grafice, socialisté nakonec ovládli prakticky celé Španělsko s výjimkou Baskicka a Katalánska*. Kromě znovuzískání ztracené Andalusie překvapil zejména jejich jasný úspěch v Madridu a dokonce i v Galicii, kde v posledních 38 letech vyhrávali vždy jen a jen lidovci. Jak už bylo řečeno, výrazně se do výsledků promítla i vysoká volební účast, která v celém Španělsku vystoupila k 76 %. Mnohem výraznější nárůst volební účasti však zaznamenalo klíčové Katalánsko. Tamní obyvatelé již tradičně upřednostňují spíše regionální volby, zatímco účast v těch celostátních bývá slabší. Letos k volebním urnám dorazilo takřka 78 % katalánských voličů, což bylo nejvíce od voleb v roce 1982. Výrazný nárůst zaznamenaly zejména oblasti s vyšší koncentrací voličů nezávislosti (např. Girona, Lleida, v Barceloně např. obvod Gràcia).

Proměna vítězných stran v jednotlivých španělských provinciích 2016/2019 (Grafika: Diari ARA)

Ale zpět k Ciutadans a zastrašovací taktice pravice. Právě v Katalánsku se i přes konečné vítězství regionální ERC řada voličů vrátila právě k socialistům. Kdysi slavný a obávaný "cinturó roig", tedy pás měst v bezprostřední blízkosti Barcelony, kde historicky vždy vítězili socialisté, se v posledních letech začal barvit do oranžova. V letošních volbách tato tendence skončila, a to do značné míry zachránilo socialisty i na celostátní úrovni. Podle těchto výsledků je totiž evidentní, že většina katalánských odpůrců nezávislosti se nakonec rozhodla dát svůj hlas umírněné PSOE, protože předvolební rétorika pravicových stran ve stylu nekonečné aplikace článku 155 španělské ústavy, rušení některých katalánských institucí či konec výuky v katalánštiny část těchto voličů skutečně vyděsila. Zejména role katalánštiny coby jazyka, v němž je v regionu vedena výuka, je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A zatímco PP, Ciutadans a VOX se jen třesou na to, aby tohoto privilegia Katalánsko zbavily, PSOE stála u samotného zrodu této lingvistické politiky, proto je v tomto ohledu jasným garantem kontinuity, ačkoliv pro vlastní nezávislost regionu by většina socialistických voličů určitě nehlasovala.

Jak vidíme z následujícího grafu, Katalánsko volilo silně doleva. Zástupci prošpanělské pravice získali v regionu jen slabých 20 %, což v praxi znamená 7 křesel z celkových 48, která jsou v regionu k dispozici. Pohrdání Katalánskem ze strany PP se ostatně projevilo už při výběru místní kandidátky. Její lídryní se stala šlechtična Cayetana Álvarez de Toledo, která z regionu nepochází, nikdy v něm nepůsobila a k místní kultuře a jazyku nemá pražádný vztah. Zmiňujeme to hlavně proto, že ať už byla v minulosti linie PP vůči Katalánsku jakákoliv, regionální kandidátku vždy alespoň tvořili lidé v daném regionu působící (Fernández Díaz, Piqué, Sánchez-Camacho, Albiol). 

Kdybychom si tedy měli výsledky včerejších voleb shrnout, příští španělskou vládu bude sestavovat dosavadní premiér Pedro Sánchez (PSOE). Ten se do křesla dostal loni v létě po vyvolání vyslovení nedůvěry zkorumpované PP. Díky podpoře Podemos a regionálních stran z Baskicka a Katalánska vládl takřka 10 měsíců, které perfektně využil k vybudování image schopného a klidného lídra, který je svolný k dialogu, avšak neústupný například v otázce referenda. Spolu s několika prozatím spíše symbolickými gesty nakonec socialistům vydobyl ztracenou přízeň voličů. Dá se očekávat, že v následujícím měsíci se jednání o nové vládě nikterak zásadně neposunou, všichni totiž budou vyčkávat výsledky obecních, evropských i některých regionálních voleb, které se mají uskutečnit 26. května. Pak se jednání o případné koalici rozjedou na plné obrátky.

Před Sánchezem se otevírají prakticky jen dvě možnosti. První z nich je vytvoření koalice se stranou Ciutadans. Její lídr Albert Rivera sice již dlouhé měsíce opakuje, že jeho primárním cílem bylo zbavit Španělsko právě Sánchezovy vlády, na druhou stranu nikdo v předchozích letech nepředvedl takovou pružnost předvolebních slibů jako právě Rivera. Spojení PSOE a Ciutadans by dalo 180 křesel, tedy pohodlnou většinu, zároveň půjde o preferované spojení z pohledu establishmentu, ekonomických elit i Evropské unie. Danou koalici bude jistě preferovat i širší vedení PSOE, ačkoliv minimálně včera v noci od členů a sympatizantů strany slavících před madridským sídlem socialistů ozývalo celkem jasné "S Riverou NE". Z katalánského pohledu tato kombinace nepředstavuje takové ohrožení jako koalice PP-Ciutadans-VOX, ale moc velkou ochotu k dialogu neskýtá. Sánchez se samozřejmě může pokusit vládnout sám s tichou podporou právě Ciutadans, ale jakákoliv snaha o menšinovou vládu stejně znamená spoléhat se na podporu Ciutadans či Podemos a regionálních stran v případě klíčových hlasování.

Druhou možností je ryze levicová vláda PSOE a Podemos, které však dohromady dosáhnou pouze na 165 křesel. K absolutní většině jim tedy chybí dalších 11. V praxi by to znamenalo nutnost spoléhat na minimálně jednu (ERC) nebo kombinaci několika katalánských či baskických regionálních stran. Jen ty baskické však nejspíš stačit nebudou, proto by tato koalice musela nutně počítat s podporou některé ze stran hájících katalánskou nezávislost (ERC nebo JxC). Pokud by tedy Sánchez vsadil na tuto možnost, bylo by to jen za cenu ústupků v podobě osvobození katalánských politických vězňů (pět z nich by mimochodem mělo zasednout ve španělském parlamentu právě vedle Sáncheze a dalších) a začátku jednání o rozšíření autonomie nebo vypsání referenda. Všeobecně vzato by v této kombinaci hrála zásadní roli právě ERC a její finální představa, jak celou španělsko-katalánskou krizi vyřešit, aniž by se zpronevěřila svým vlastním voličům.

Volební výsledky v Katalánsku - těsné a historické vítězství ERC před PSC, katalánskou filiálkou PSOE
(Grafika: Diari ARA)

* V Katalánsku se nakonec po dopočtení zbylých hlasů zabarvila do žluta i provincie Barcelona, kde nakonec socialisty těsně porazila ERC.

Případ Sandro Rosell

Důvěrou ve španělskou justici otřásl v uplynulém týdnu další skandál. Bývalý šéf FC Barcelona Sandro Rosell byl totiž ve středu vrchním soudem ve Španělsku (Audiencia Nacional) zproštěn všech obvinění z praní špinavých peněz, zločinného spolčení a zpronevěry. Obžaloba totiž Rosellovi žádný z činů nemohla nikterak dokázat. Potíž a skandál je však v tom, že toto bylo vcelku jasné už při předběžném projednání. Přesto však Sandro Rosell strávil 643 dní ve vazbě...

Katalánský podnikatel a bývalý šéf FC Barcelona Sandro Rosell (Foto: www.metropoliabierta.com)

Sandro Rosell Feliu (*1964) je katalánský podnikatel. Pochází z prominentní a dobře situované rodiny, jejíž majetek se odhaduje na 250 milionů €. Díky tomu se mu dostalo kvalitního vzdělání a poměrně jednoduchý vstup do světa vysokého podnikání. Jeho profesní dráha je již od barcelonské olympiády spjata se světem sportu - Rosell působil na vysokých manažerských pozicích například ve společnostech Myrurgia či ISL. V letech 1996-2002 pracoval ve společnosti Nike, kde měl na starosti marketingové záležitosti značky nejprve ve Španělsku a Portugalsku, později v Brazílii. V této roli se významně podílel na sponzorském spojení Nike s klubem FC Barcelona či s brazilskou fotbalovou reprezentací. Roku 2002 se vrátil do Katalánska, kde si založil soukromou poradenskou firmu specializující se na sportovní marketing. Brzy poté pronikl díky vítězství kandidatury Joana Laporty do vedení katalánského velkoklubu - v letech 2003-2005 byl sportovním viceprezidentem klubu, poté kvůli neshodám s Laportou rezignoval. Následující roky si však mezi podílníky klubu budoval dobré jméno (např. publikací životopisné knihy Benvingut al món real), aby roku 2010 kandidoval na pozici nejvyšší. Zbývající tři kandidáty rozdrtil a s výsledkem 61,4 % byl zvolen prezidentem FC Barcelona. Ve funkci působil do ledna 2014, kdy sám rezignoval, oficiálně zejména kvůli výhrůžkám, jimž čelil on i jeho rodina, neméně důležitým motivem jistě byly i dodnes nedořešené oplétačky s příchodem Neymara ze Santosu do FC Barcelona.

Rosellův stručný profil napovídá, že během svého života se pohyboval v prostředí poměrně náchylnému k různému typu ne zcela legálních ekonomických praktik. Samotné obvinění, kvůli němuž strávil takřka dva roky ve vazbě, je spojené s jeho působením v soukromé sféře. Žaloba ho vinila zejména z praní špinavých peněz v souvislosti s prodejem televizních práv na utkání brazilské fotbalové reprezentace a ze zpronevěry peněz ze sponzorského kontraktu mezi brazilskou reprezentací a firmou Nike, jež zprostředkovával prostřednictvím svých firem (více zde). Ačkoliv již od počátku byly důkazy vágní a v některých případech založená na jasně zaujatých svědectvích, vyšetřující soudkyně Carmen Lamela držela bývalého šéfa FC Barcelona spolu s jeho obchodním partnerem, andorrským podnikatelem Joanem Besolím, dlouhé měsíce ve vězení. Až po více než roce umožnila alespoň jejich přesun do věznice v Katalánsku. Podle Rosellových právníků odmítla hned třináctkrát jejich žádost o propuštění z vazby. V případě Besolího navíc soudkyně prokázala naprostý nedostatek humánnosti, když andorrskému podnikateli opakovaně zamítla žádost o návštěvu syna, který jen několik dní před Besolího zatčením utrpěl těžké zranění, jež ho již natrvalo upoutalo na invalidní vozík.

Samotné hlavní líčení v případu začalo na konci února tohoto roku, přičemž tribunál již po prvních dvou dnech nařídil okamžité propuštění obviněných z vazby. Státní zástupce nepředložil žádné nové důkazy a po necelých dvou měsících projednávání byli nakonec Rosell i Besolí obvinění zproštěni. Takřka dvouletá a nyní očividně neopodstatněná vazba okamžitě podnítila velkou diskuzi o nezávislosti a neduzích španělské justice. Nejen katalánská média mají poměrně jasno v tom, proč zrovna v Rosellově případě došlo k tak dlouhé vazbě, zatímco drtivá většina jiných korupčních a podobných případů ve Španělsku obvykle probíhá s vyšetřovanými na svobodě (kteří v těch několika málo případech, kdy jsou skutečně odsouzeni, na svobodě pokračují...). Motiv je jasný - Sandro Rosell byl šéfem FC Barcelona, známá je i jeho sympatie k některým organizacím prosazujícím katalánskou nezávislost. Některá katalánská média jdou ještě dál a považují Rosella v podstatě za prvního z katalánských politických vězňů.

Faktem je, že kupříkladu šéfa Realu Madrid Florentina Péreze, okolo něhož se to nejrůznějšími kauzami jen hemží, by podobný osud čekal jen stěží. Mnohem větší potíž v celém případu však představuje již zmiňovaná španělská justice. Ta v posledních letech přímo vyniká ukázkovým zneužíváním předběžné vazby v případech, které by šly vyřešit mírnějším typem hlídání (elektronické náramky). V Rosellově případě je třeba mít též na paměti obecnou společenskou nebezpečnost, kdy nešlo o obvinění z násilného trestného činu a ve své podstatě se dané obvinění netýkalo Rosellových aktivit v rámci Španělska. Ale budiž. Někdy se říká, že všechno stejně nakonec záleží na lidech. I v tomto případě měl Rosell velkou smůlu. Jeho případu se totiž na počátku jako vyšetřující soudkyně ujala výše zmíněná Carmen Lamela (*1961). 

Ta v soudnictví pracuje již od roku 1986. U soudů nižších instancí působila do rok 2009 (v letech 1989-1993 i v Katalánsku, pak přesídlila definitivně do Madridu), v letech 2014-2018 byla soudkyní vrchního soudu (Audiencia Nacional), v létě 2018 přišlo povýšení v podobě křesla u španělského nejvyššího soudu (Tribunal Supremo). Lamela se v Katalánsku stala známou zejména v posledních letech, neboť to byla právě ona, kdo na podzim 2017 uvalil vazbu na katalánské politické lídry. Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta nechala zavřít dokonce ještě před vyhlášením nezávislosti, poté poslala do vazby i polovinu katalánské vlády. Kontroverze vzbudila i její práce na několika dalších případech, z nichž tím nejskandálnějším byl bezpochyby případ Altsasu (2016), kde se i kvůli působení Lamely coby vyšetřující soudkyně běžná hospodská rvačka stala teroristickým činem a skupince mladých lidí hrozilo za bitku se španělskými policisty mimo službu až 60 let vězení. Pozdější soudní přelíčení terorismus vyloučilo, někteří obvinění ale sedí dodnes. Je zajímavé, že podobnou tvrdost neprojevuje v některých jiných politicky orientovaných kauzách (např. plynový deposit Castor apod.). Minimálně u španělské policie se soudkyně Lamela těší velké oblibě - v roce 2015 získala Stříbrný kříž záslužného řádu Civilní gardy a v září 2017 Policejní medaili za zásluhy, udělovanou španělským ministerstvem vnitra. V Katalánsku to asi na žádný řád nebude. Ovšem čekat se nedá ani to, že by byla po právu odměněna její očividná neschopnost, či ještě hůř, podjatost. Španělské justici však soudci podobného typu na důvěryhodnosti nepřidají...

Carmen Lamela, aktuálně soudkyně španělského nejvyššího soudu (Foto: www.abc.es)

Mina Grott

Dnešní vlakové i automobilové spojení mezi Barcelonou a oblastí Vallès (Sant Cugat, Sabadell, Terrassa) se zdá být samozřejmostí. Cestu samotnou už ostatně kdysi prochodili Římané, ale pohoří Collserola bylo po celá ta staletí docela důležitou překážkou ještě bližších vztahů katalánské metropole s okolními městečky. Dnešní pohodlná cesta skrz tunely už nám jaksi zdomácněla, avšak ještě na počátku 20. stol. pohoří fungovalo jako hradba. Až roku 1916 došlo k prohloubení tunelu mezi Sarrià a Les Planes, čímž si vlaková doprava konečně našla přímou cestu z Barcelony do Sant Cugatu, Rubí, Terrassy a Sabadell. jen málokdo si ale už dnes vzpomene, že nešlo ani zdaleka o první tunel a dokonce ani o první vláček, který se pod slavným barcelonským pohořím proháněl. Už v roce 1908 zde totiž vzniklo dnes zcela zapomenuté první metro na Pyrenejském poloostrově.

Stará pohlednice z Barcelony ukazuje funkční stanici vláčku Mina Grott (Foto: www.totsantcugat.cat)

Ještě předtím ale musíme nakouknout až do poloviny 19. století, kdy se na druhé straně pohoří, poblíž dnešní vlakové stanice Baixador de Vallvidrera, začala budovat malá přehrada. Pantà de Vallvidrera, připomínající mnohem spíš malý vesnický rybníček než přehradu, byl vystavěn v letech 1850-1864 podle návrhu významného katalánského architekta Eliese Rogenta (1821-1897), jenž proslul zejména svým projektem historické budovy Universitat de Barcelona. Vallvidrerská přehrada se může pyšnit skutečnou hrází o délce 50, výšce 15 a tloušťce okolo 3 metrů. Jezero mělo zadržovat vodu přitékající sem z kopců výše zmíněného pohoří a zároveň sloužit jako zásobárna pitné vody pro tehdy ještě samostatné čtyřtisícové městečko Sarrià (dnes součást Barcelony). To však bylo na druhé straně hor, takže bylo potřeba pod Collserolou vykopat tunel, jímž by se vodovod do Sarrià dostal. Tak se také roku 1855 stalo - vodovodní potrubí bylo vedeno relativně úzkým tunelem (2-3 metry na šířku) o délce takřka 1 400 metrů. Tunel byl místními pokřtěn jako Minagrot.

Poté, co byla Vallvidrera roku 1890 připojena k Sarrià, celá zóna doznala drobných úprav a barcelonská smetánka si postupně oblíbila přírodní zónu Vallvidrery jako místo nedělních procházek a pikniků. Kouzelný rybníček na druhé straně pohoří pro barcelonskou buržoazii skýtal kousek "divoké" přírody přímo za humny. Proto nebylo až tak překvapivé, že roku 1907 vznikl projekt "Lake Valley Park", idea zábavního a odpočinkového parku v těsné blízkosti Pantà de Vallvidrera. Za tímto účelem byl také záhy zprovozněn malý elektrický vláček, jenž sloužil částečně jako atrakce, zejména ale barcelonským ušetřil náročnou a zdlouhavou cestu přes kopec. Byl tu přece onen vodovodní tunel, jímž se městští zbohatlíci mohli dostat přímo k rybníčku! Po pár úpravách tak v tunelu Minagrot vznikla malá, vpravdě pouťová železnice. Do takřka jedenapůlkilometrového tubusu se vtěsnaly koleje o rozchodu 600 mm, na každém konci byla vystavěna provizorní stanice a celý tunel lemovalo 81 barevných žárovek (aby se cestující nebáli a zároveň si mohli vychutnat pocit opravdové zábavní atrakce). Vláček sestával z jediného vagonu o délce 11 metrů a maximální kapacitě 36 osob. První jízda expresu Mina-Grott se uskutečnila 13. června 1908.

Volnočasové radovánky barcelonské smetánky u Pantà de Vallvidrera na počátku 20. stol.
(Foto: www.altresbarcelones.com)

Pouťový vláček, jenž člověka na druhou stranu pohoří dostal přibližně za 6 minut, se stal okamžitým hitem. Jen za první měsíce se prodalo více než 30 000 jízdenek, celý nápad se ukázal být nesmírně rentabilní. Pochybovačům navíc celý projekt ukázal, že myšlenka spojení Barcelony s Vallès nebylo žádnou utopií. Ve své podstatě šlo navíc o historicky první elektrický vlak i vůbec první metro na Pyrenejském poloostrově. V miniaturním měřítku, ale přece. Právě určitá nejednoznačnost nakonec stála za jepičím životem celého projektu. Nikdo totiž neměl jasno v tom, jestli šlo skutečně jen o pouťovou atrakci, nebo bylo možno vláček Mina-Grott považovat za skutečné drážní vozidlo. V praxi to ale bylo jedno, neboť tou dobou už na tento milý projekt dorážela konkurence z obou stran. Již od roku 1906 totiž fungovala lanová dráha ze Sarrià nahoru do Vallvidrery (funkční dodnes) a pár let předtím na vrcholku Tibidaba vznikl jeden z nejstarších zábavních parků na světě. Vláček Mina-Grott pro ně byl od prvního dne trnem v oku, obě instituce ho považovaly za konkurenci, proto na provozovatele neustále podávaly stížnosti. V praxi tak vláček kvůli nejrůznějším zákazům ze strany úřadů často dlouhé týdny vůbec nefungoval. Po měsících bojů nakonec projekt Mina-Grott získal skutečnou drážní licenci a od roku 1910 se jeho provoz ustálil.

Konkurenti se ale s tímto výnosným podnikem nesmířili. Definitivní ranou pro Mina-Grott expres byla již zmíněná stavba velkého železničního tunelu v úseku Sarrià - Les Planes, i když ve své podstatě za oběma projekty stál vesměs stejný tým lidí. První vlak tímto novým tunelem, jenž ostatně slouží vlakům FGC dodnes, projel 28. listopadu 1916. Vláček Mina-Grott skončil hned následujícího dne. Faktem je, že původní plán, vytvořit kolem vallvidrerského rybníčku zábavní a relaxační zónu pro barcelonskou smetánku, se nepodařil. Největší zájem mezi lidmi budila vlastně jediná do konce dotažená atrakce, kterou byl právě malý elektrický vláček. Ten se na stavbě "konkurenčního" tunelu také podílel, neboť právě jím se většina dělníků z Barcelony dostávala na druhou stranu pohoří. Tunelem Mina-Grott dokonce prošlo i několik kusů stavebního materiálu. Po ukončení provozu v listopadu 1916 byl tunel veřejnosti uzavřen. Během španělské občanské války sloužil k přesouvání zbraní a munice, případně jako letecký kryt. V současnosti stále plní svou prvotní funkci - poskytuje přístřeší vodovodnímu potrubí mezi Barcelonou a Sant Cugatem. Veřejnosti je nepřístupný. Vstup do tunelu na straně u Pantà de Vallvidrera je jasně viditelný (viz video), ovšem na barcelonské straně je potřeba ho chvíli hledat mezi bujnou vegetací. Stačí, když vystoupíte na stanici Peu del Funicular a obejdete školu Col·legi Montserrat. Pak už stačí jít nahoru po schodech a přibližně v půli cesty ke Carretera de les Aigües se hluboko v houští ukrývá pozůstatek bývalé dolní stanice.

Katalánské býčí arény

Jak je dobře známo, býčí zápasy jsou doposud jedním ze symbolů Španělska. Nicméně i v rámci této země jsou regiony, které tuto tradici považují za barbarskou a na svém území ji zakazují. V praxi tak narazíme na zajímavé kontrasty. Zatímco v obou Kastiliích či v Madridu jde o vysoce subvencovanou záležitost, jež se těší dokonce statutu nehmotného kulturního dědictví, kupříkladu na Kanárských ostrovech byly býčí zápasy zakázány již roku 1991. Nutno dodat, že ani tam ani na Baleárských ostrovech nikdy tradice býčích zápasů neexistovala, takže představení se tam konala jen sporadicky.

V samotném Katalánsku se již koncem 80. let zrodila myšlenka tzv. ciutats antitaurinas, tedy akce radnic v některých městech, které se rozhodly zakázat konání podobných představení vyhláškou. V létě 2010 se nakonec k plošnému zákazu býčích zápasů odhodlal i katalánský parlament. Přijetí tohoto zákona v rámci daného regionu se dostalo velké mediální pozornosti, v praxi je tedy od 1. ledna 2012 jakékoliv pořádání býčích zápasů zakázáno. Je otázka, do jaké míry šlo o ryze humánní gesto nebo naopak o rychlé přijetí zákona natruc Madridu, faktem ale je, že býčí zápasy se v Katalánsku těšily určité popularitě jen na přelomu 19. a 20. stol., později už šlo spíše o turistickou atrakci, sami Katalánci v posledních dekádách vnímali býčí zápasy spíše jako ryze španělskou tradici. Nutno dodat, že spor o býčí zápasy v Katalánsku se stejně nakonec politickým aktivem stal, neboť slova se i tentokrát ujal španělský ústavní soud, který daný zákaz na podzim 2016 zrušil. Asi netřeba dodávat, že o rušení stejného zákazu na Kanárských ostrovech u ústavního soudu nepadlo ani slůvko... Tak či onak bývají býčí zápasy obvykle soukromou iniciativou, která potřebuje povolení od místních úřadů - v praxi tedy stejně můžeme považovat býčí zápasy v Katalánsku za věc minulosti.

S býčími zápasy jsou však již dlouhé dekády spojené typické stavby - býčí arény. Často jde o snadno smontovatelnou a pojízdnou záležitost (něco jako cirkus), avšak ty nejslavnější jsou obvykle stavbami stálými. V některých městech na Pyrenejském poloostrově ostatně významně promlouvají i do tváře daného místa - vždyť kdo by si dokázal představit panorama Málagy bez její slavné La Malaguety? Pokud se vrátíme zpět do Katalánska, aktuálně zde existují čtyři býčí arény, v nichž by se teoreticky zápasy daly uspořádat. Na tyto objekty se nyní podíváme trochu blíže, zároveň si stručně představíme i všechny ostatní, dnes už neexistující arény...

Býčí aréna v Olotu - aktuální stav (Foto: Diari ARA)

OLOT

Vůbec nejstarší současnou katalánskou býčí arénou je ta ve čtvrti Roser v Olotu. Zároveň jde i o jednu z nejstarších v celém Španělsku. Byla postavena roku 1859 a velkou zajímavostí je fakt, že byla postavena z vulkanického kamene, neboť se nachází na úpatí jedné z místních sopek. Tradice býčích zápasů byla v okolí Olotu poměrně dávná, první zmínky o nich pocházejí už z první poloviny 17. stol. Býčí aréna z roku 1859 byla soukromou iniciativou, avšak již od konce 19. stol. patří budova městu. Místní radnice začala podnikat první kroky ke zrušení koridy v roce 2000, fakticky se tu ale poslední býčí zápasy konaly 1. května 2005. Od té doby je aréna v podstatě opuštěná, jen výjimečně si ji někdo pronajme na větší rodinnou sešlost, cirkusové představení, koncert apod. Přitom jde o poměrně zachovalou stavbu s kapacitou až 3 000 diváků. V současnosti radnice už několik let usilovně přemýšlí, k čemu by stavba mohla sloužit. Jde totiž o chráněnou památku, nelze ji proto zbourat. Jakákoliv rekonstrukce či úplná přestavba je však aktuálně nad možnosti obecního rozpočtu.

TARRAGONA

Tarragonská býčí aréna byla postavena roku 1883 dle návrhu místního architekta Ramona Salase i Ricomàa. Šlo o jednu z prvních modernisticky vyhlížejících staveb ve městě, tehdy vlastně ještě kousek za městem. Na svou dobu měla i velmi štědré parametry - průměr samotné arény byl okolo 55 metrů a do hlediště se údajně vešlo až 17 000 diváků. Ani tak se tu ale býčím zápasům příliš nedařilo, před španělskou občanskou válkou místo dokonce fungovalo jako obří skladiště, po válce byla tradice býčích zápasů obnovena. Nutno dodat, že aréna vlastně již od počátku nesloužila jen býčím zápasům, ale odehrávaly se tu i některé další kulturní či sportovní akce. V současnosti je tou nejznámější pravidelnou akcí zde setkání castellers z celého Katalánska, přičemž k prvnímu došlo již roku 1932. V letech 2006-2010 prošla aréna obrovskou rekonstrukcí, jež mimo jiné přinesla i zastřešení budovy a také současný název Tarraco Arena Plaça. Současná kapacita je okolo 11 000 míst. Kromě stavění lidských věží se tu pravidelně konají koncerty, motokrosové freestyle show apod.

FIGUERES

Aréna ve Figueres ještě stále stojí, ale uspořádat tu nějaký býčí zápas je v současné konstelaci nereálné. Postavena byla roku 1894 v krásném neomudéjarském stylu, nicméně od roku 1989 je zcela uzavřena. Dříve sloužila též jako obří skladovací prostor nebo parkoviště, avšak od roku 1989 nezadržitelně chátrá a svou bujnou vegetací hodně připomíná například brněnský fotbalový stadion Za Lužánkami. Budova patří městu a už dlouhé roky čeká na rekonstrukci, avšak peníze na ni stále chybí. Přitom její umístění kousek od vlakového nádraží je takřka ideální. Podle místních zastupitelů by se z figuereské býčí arény mělo stát něco na způsob Teatre Grec v Barceloně, ale upřímně řečeno, pozornost by si zasloužilo i nejbližší okolí arény, které má v současnosti nádech tajemné, opuštěné a lehce nebezpečné industriální zóny, ale mohlo by se stát novou exkluzivní čtvrtí nedaleko centra města.

BARCELONA

Nejslavnější a dlouhodobě jediná skutečně funkční býčí aréna v Katalánsku se nachází přímo v tamní metropoli. Slavná La Monumental byla inaugurována roku 1914 ještě pod názvem El Sport, pod tím aktuálním funguje od roku 1916. Je postavena v neomudéjarském stylu a nabízí místo pro 19 582 diváků (v počátcích dokonce 24 000). Záhy se probojovala mezi trojici nejprestižnějších býčích arén ve Španělsku, od roku 1977 byla jedinou funkční arénou v Barceloně. V posledních letech šlo též o jedinou aktivní arénu v Katalánsku, ale jen zřídkakdy bývala plná a většinu publika tvořili turisté. Poslední korida se tu konala v září 2011, pak vešel v platnost plošný zákaz býčích zápasů v Katalánsku. Dřívější slávu připomíná alespoň Museu Taurí, které v budově sídlí a má otevřeno obvykle od úterý do soboty ráno či odpoledne. La Monumental je též častým dějištěm dalších kulturních či sportovních akcí. Kategorie legendy dosáhlo i několik zde pořádaných koncertů (např. 1965 - The Beatles, 1976 - The Rolling Stones, 1980 - Bob Marley).

Býčí aréna La Monumental v Barceloně (Foto: El Periódico)

ZANIKLÉ BÝČÍ ARÉNY

• EL TORÍN (BARCELONA): Historicky první barcelonská býčí aréna, nacházející se ve čtvrti Barceloneta. Inaugurována v létě 1834, avšak po jedné nepovedené koridě o rok později, která se zvrhla v násilné pouliční protesty ústící v zapalování církevních budov a smrt několika kněžích, byla aréna na 15 let uzavřena. Díky pozdějším rozšířením se její kapacita dostala až na 12 000 diváků, avšak s otevřením Las Arenas zájem o El Torín upadl. Poslední býčí zápasy se tu konaly 23. září 1923, následně budova začala chátrat, během španělské občanské války byla budova při bombardování města zasažena leteckou pumou, až byla roku 1946 zbourána. O 8 let později pozemky získala katalánská plynárenská společnost, dnes je na místě bývalé arény honosné sídlo energetické společnosti Naturgy.
• LOS REMOLINOS (TORTOSA): Býčí aréna postavená okolo poloviny 19. stol., ve městě sloužila jako "multifunkční aréna" - kromě býčích zápasů se tu často pořádaly politické mítinky, cirkusová představení apod. Stavba se nacházela ve čtvrti Els Remolins, odtud její název. Kapacita arény byla okolo 4 000 míst. Roku 1930 zde došlo k slavnému incidentu, kdy býk údajně ucukl tak silně, že špatně umístěný rapír z jeho těla vylétl a zasáhl jednoho z diváků přímo do srdce. Zatímco ještě v průběhu I. světové války se uvažovalo o postavení druhé, větší býčí arény v Tortose, během II. světové války byla aréna Los Remolinos zbourána bez náhrady.
• EL TORÍN (CAMPRODÓN): Aréna pojmenovaná po slavnější barcelonské kolegyni, v provozu byla v letech 1890-1936. Při srovnání s ostatními místy katalánské koridy poměrně exotická lokalita. 
• MATARÓ: Tato býčí aréna měla velmi krátkého trvání. Budova s kapacitou 8 000 diváků se otevřela publiku v létě 1894, nicméně fungovala pouze deset let. Během té doby se konsolidovaly barcelonské arény, a tak byla ta v Mataró roku 1905 nakonec zbourána.
• SANTA EUGÈNIA (GIRONA): Otevřena na podzim 1897 nedaleko řeky Ter, která ji několikrát v historii vyplavila. Aréna o průměru 52 metrů pojala až 9 000 diváků. Roku 1950 se zde natáčely scény filmu Pandora and the Flying Dutchman, jedné z rolí se zhostil i katalánský toreador Mario Cabré. Zbourána byla roku 2006, na jejím místě dnes stojí bytové domy a budova okresního soudu.
• LAS ARENAS (BARCELONA): Možná nejslavnější barcelonská býčí aréna, odborníky považována za jednu z nejlepších ve Španělsku. Funkční v letech 1900-1977, průměr arény 52 metrů, kapacita takřka 15 000 diváků. Po poslední koridě (1977) takřka třicet let chátrala, až bylo na počátku 21. století rozhodnuto o jejím přestavění na nákupní centrum. To bylo pod názvem Arenas de Barcelona slavnostně otevřeno na jaře 2011.
• VIC: V letech 1917-1963 byla aktivní i menší býčí aréna ve Vicu v katalánském vnitrozemí. Prvního představení se zde zúčastnil i Manuel Rodríguez, otec slavného toreadora známého pod přezdívkou "Manolete". Aréna se nacházela nedaleko vlakového nádraží a vešlo se do ní něco málo přes 4 000 diváků. K její demolici došlo roku 1966.
• SANT FELIU DE GUÍXOLS: Aréna známá též pod přezdívkou "España Brava" byla postavena roku 1957 čistě kvůli turistickému boomu, které v té době začínaly prožívat pláže na pobřeží Costa Brava. Proč tedy zahraničním turistům nepodstrčit kousek toho pravého Španělska přímo pod nos? Byla postavena za tři měsíce a mohla se pyšnit kapacitou až pro 6 000 diváků. S blížícím se 21. stoletím však opadl i zájem turistů. Býčí aréna v Sant Feliu de Guíxols šla k zemi roku 1998. Na jejím místě je dnes místní autobusové nádraží a velké parkoviště.
• LLORET DE MAR: Býčí aréna José Luise Andrése byla druhou ukázkou čistě turisticky motivovaných arén. Postavena byla za necelé čtyři měsíce roku 1962 a prakticky ve všem připomínala arénu v nedalekém Sant Feliu de Guíxols - i zde byla samotná aréna o průměru 40 metrů a na tribuny se vešlo 6 000 diváků. Opravdu charakteristická byla jen její žlutá omítka. Býčí představení zde fungovala až do roku 2004, o dva roky později byla i tato aréna srovnána se zemí a na jejím místě vznikla obchodní galerie, náměstíčko a parkoviště.

Barcelonská aréna El Torín fungovala v letech 1834-1923 ve čtvrti Barceloneta (Foto: wikipedia.org)

Pohlednice ze Sant Feliu de Guíxols  60. a 70. let, v popředí s býčí arénou (Foto: www.todocoleccion.net)

Neus Català

Pro Katalánce byla především významným symbolem nejen těch, co přežili pobyt v koncentračních táborech, ale zejména těch, kteří i poté zasvětili svůj život boji proti fašismu, boji za svobodu a snaze uchovat vzpomínky na všechny prožité hrůzy. Aktivní až do samého konce svého dlouhého života, část válečných útrap prožila i v jedné muniční továrně na českém území...

Neus Català, vlevo při vzpomínce na 80 let od španělské občanské války, vpravo  krátce po propuštění 
ve vězeňském úboru, který si předtím schovala (Foto: Diari ARA)

Neus Català i Pallejà (1915-2019) se narodila ve vesničce Guiamets ve vinařském kraji Priorat.  Podle vlastních slov chtěla být v mládí buďto herečkou nebo zdravotní sestrou, nicméně příchod španělské občanské války (1936-1939) tyto její sny poměrně rychle zadupal do země. Dvacetiletá Neus se s počátkem války přestěhovala z katalánského venkova do Barcelony, kde se starala o malé sirotky. Již od mládí byla politicky uvědomělá. Její otec měl široko daleko jediné holičství, takže se u nich doma prakticky neustále debatovalo o politice a dalších věcech veřejných. Když na dveře zaklepala války, Neus se okamžitě stala členkou místní komunistické strany PSUC (Partit Socialista Unificat de Catalunya). Když na počátku roku 1939 frankistické oddíly zamířily k závěrečné ofenzivě na Barcelonu, překročila Neus společně s takřka dvěma sty dětmi hranici mezi Španělskem a Francií. Ve Francii se na konci roku 1942 vdala za svou první velkou lásku, Alberta Rogera, s nímž aktivně spolupracovali s francouzským hnutím odporu (La Résistance). Ukrývání bojovníků a předávání šifrovaných zpráv se jim dařilo necelý rok. 11. listopadu 1943 si pro ni i jejího manžela přišlo německé komando.

Neus Català si poté prošla několika věznicemi, včetně té v Limoges, kde byla dokonce mučena, aby nakonec v lednu 1944 skončila v transportu do koncentračního tábora Ravensbrück, jenž byl určen zejména pro ženské vězeňkyně. Ze 130 000, které táborem prošly, jich přežila jen necelá třetina. Neus v táboře dokázala přežít až do samotného konce války. Díky tomu po celý život cítila určitou morální povinnost neustále udržovat živou vzpomínku na všechny své spoluvězeňkyně, které takové štěstí neměly. Několik měsíců v době svého věznění strávila i na nucených pracích v muniční továrně, jež byla součástí malého koncentračního tábora v Holýšově u Plzně (zároveň šlo o pobočku koncentračního tábora Flossenbürg). Místní pracovnice projevily velkou odvahu, neboť díky jejich cílené sabotáži továrna vyprodukovala až několik milionů nefunkčních projektilů. I přes úctyhodný věk, jehož se nakonec Neus Català dožila, se po celý zbytek života potýkala se zažívacími potížemi a nespavostí - to vše jako následek pobytu v koncentračních táborech.

Po válce zůstala ve francouzském exilu (do Katalánska se vrátila až po smrti diktátora Franka), kde poznala svého druhého muže Félixe Sancha, s nímž měla později dvě děti, ačkoliv byla přesvědčená, že po mnohých lékařských experimentech, které během věznění podstoupila, už nikdy neotěhotní. Již ve Francii se začala výrazněji angažovat ve snaze o zachování vzpomínky na oběti druhé světové války, sama založila spolek přeživších z Ravensbrücku. Své válečné zkušenosti vylíčila roku 1984 v knize De la resistencia y la deportación. 50 testimonios de mujeres españolas, její příběh se stal taktéž důležitou součástí známé knihy Els catalans als camps nazis (1977) katalánské spisovatelky a novinářky Montserrat Roig, a prozatím naposledy Neus Català inspirovala román Un cel de plom (2012, autorka: Carme Martí). Za celoživotní boj proti fašismu a snahu o zachování památky žen zavražděných v koncentračním táboře Ravensbrück získala i nejvyšší katalánská ocenění - v roce 2005 jí byl udělen Kříž sv. Jiřího (Creu de Sant Jordi), a o deset let později, když oslavila své sté narozeniny, obdržela i Zlatou medaili Generalitat de Catalunya (Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya). Po návratu z francouzského exilu se usadila v katalánském městě Rubí, kde žila až do roku 2010. Poslední dekádu svého života strávila v domově důchodců v rodné vísce Guiamets. Prakticky až do své smrti byla velmi aktivní, mnozí v Katalánsku si doposud vzpomenou na záběry z října 2017, kterak tehdy takřka 102letá Neus Català hlasovala v referendu o nezávislosti. Poslední přeživší Katalánka z koncentračního tábora v Ravensbrücku zemřela 13. dubna 2019 obklopena svými nejbližšími. Fakt, že velmi pravděpodobně přežila všechny své nacistické věznitele, nepovažovala za zadostiučinění, nýbrž za obyčejnou spravedlivost. Více o této inspirativní dámě se dozvíte například v pořadu El convidat katalánské veřejnoprávní televize TV3.

Katalánský osel

Katalánský osel, v Katalánsku známý jako "ruc català" nebo také "guarà" (latinsky též Equus asinus var. catalana) je jedinečnou oslí rasou s původem v Katalánsku, která je v posledních dekádách v neustálém ohrožení. Katalánský osel patří k těm největším v rámci svého druhu. V kohoutku dosahuje výšky až 165 cm a může vážit i více než 400 kg. Má vždy krátkou černou srst a dlouhé, vždy vzhůru mířící uši; bílé břicho i čumák. Povahově jde o inteligentní a vznešené plemeno, avšak jen v případě, že je s ním dobře zacházeno. V Katalánsku byl v uplynulých staletích velmi důležitým domácím zvířetem, pro svou robustnost byl dokonce považován za nejlepší plemeno na světě. Faktem je, že ještě v 19. století šly jeho počty do desítek tisíců. V té době se jednalo o jeden z nejzajímavějších vývozních artiklů v rámci Katalánska, proto stál katalánský osel i u zrodu mnoha dalších speciálně vyšlechtěných plemen v Itálii (např. rasy Pantelleria, Martina-Franca, Ragusana), v mnoha afrických zemích či v USA, kde se stal jedním ze symbolů dobývání tzv. divokého západu.

Katalánský osel z oslí farmy ve Fuives (Foto: www.calafell.tv)

Ještě v několika prvních dekádách 20. století se oslíkům dařilo relativně dobře, avšak následná mechanizace společnosti, rozšíření aut a zemědělských strojů postupně vytlačily tohoto po staletí věrného lidského druha do pozadí. Osel se rázem stal tvorem nepotřebným, a tak jeho počty velmi dramaticky klesly. Katalánský osel dnes přežívá již jen v několika stovkách exemplářů, z nichž drtivá většina se nachází v Katalánsku, menší část pak na jihu Francie (tedy v tzv. Severním Katalánsku). Jednou z nejdůležitějších oslích farem, jež se stará o chov (a zachování) tohoto plemene, je statek Centre Mundial del Ruc Català ve Fuives (Olvan) nedaleko Bergy, kde chovají více než sto exemplářů tohoto plemene. Každé nově narozené oslí mládě je zde velkým úspěchem, velkou pozornost vzbudilo zejména nedávné narození oslích dvojčat Huga a Pralinky. Farma nabízí návštěvníkům krátké prohlídky, možnost nákupu oslích produktů (kosmetika, dárkové předměty) i příležitost si svého oslíka zasponzorovat a pomoct tak k záchraně katalánského osla.

V dnešní době je však v Katalánsku osel jakýmsi národním symbolem. Na první pohled by se skoro zdálo, že jde o tradici sahající do dávné minulosti, avšak opak je pravdou. Oslík je dnes oblíbeným symbolem zejména u zastánců katalánské nezávislosti, nicméně ono symbolické použití sahá ve své podstatě pouze do přelomu 20. a 21. století. Na počátku všeho hledejme španělskou obchodní skupinu Osborne, kterou proslavila zejména produkce mnoha známých vín, sherry či brandy. Na konci 50. let 20. stol. tato společnost vymyslela chytlavou reklamní kampaň na jeden ze svých výrobků. Po celém Španělsku postupně rozmístila obrovské reklamní panely (něco na způsob billboardů) se siluetou typického španělského býka. Tyto 14 metrů vysoké býčí siluety se během následujících let staly skutečným španělským národním symbolem - dostatečně to dokumentuje rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu z roku 1997, které nařídilo tyto reklamní panely zachovat i přes veškeré platné zákazy reklamy poblíž silnic. Ne ve všech španělských regionech se následně tyto reklamy setkávaly s nadšeným přijetím. Přechod z billboardu na národní symbol znamenal zejména to, že v některých regionech, např. v Katalánsku, se tyto velké reklamní plochy začaly ztrácet nebo musely čelit vandalským útokům. V celém Španělsku je těchto osborneovských býků ještě takřka stovka, v Katalánsku již žádný.

Katalánský osel na pozadí katalánské vlajky, dnes typický symbol katalánské nezávislosti.

Na počátku 21. stol. tak v katalanistických kruzích vznikla potřeba najít podobný protisymbol.  Zatímco býk představuje sílu a moc, osel je zase symbolem míru a nesmírné houževnatosti. Přesná historie, jak se oslí symbolika Katalánskem šířila, zatím není úplně známá, víme však, že roku 2000 vytvořil santcugatský výtvarník Eloi Alegre obrázek s názvem El Ruc de la Floresta, který později po mírné úpravě použili dva mladíci z Banyoles, Jaume Sala a Àlex Ferreiro, pro kampaň Planta't un burro, která měla být reakcí na zmiňovaného osborneovského býka a zároveň snahou upozornit na vymírání tohoto jedinečného plemene. Katalánský oslík si záhy získal oblibu u širší veřejnosti a začal se kromě nálepek na vozech objevovat i ve formě potisků na ručníky, trička, šály, hrníčky... Zkrátka sázka na protisymbol se docela vyplatila, takže vám dnes kdejaký pákistánský prodavač suvenýrů na Ramble milerád prodá cokoliv s býčím i oslím designem...

La Gisela visita el centre Fuives

Torredembarra

Katalánské pobřežní městečko Torredembarra se nachází asi 12 km východně od Tarragony. Již od roku 1865 městem vede vlaková trať, která je aktuálně součástí pravidelných regionálních linek mezi Barcelonou a Tarragonou. Z katalánské metropole se sem vlaky R14, R15 nebo R16 dostanete za necelou hodinu. Zdánlivě obyčejné přímořské letovisko nabízí hned několik zajímavých míst, které rozhodně za jednodenní výlet z Barcelony či Tarragony stojí.

La Torre de la Vila v centru města (Foto: www.turismetorredembarra.cat)

Historicky je město Torredembarra spojeno s pány nedalekého hradu Tamarit. Místo, tehdy ještě známé jen jako la Torre, případně Torre de Clarà, jim patřilo přibližně v 11.-13. století, později ve 14. stol. už se v záznamech začíná objevovat název Torre d'en Barra, z něhož vznikl ten současný, a místo přechází do majetku jiných panských rodů. Pokud si odmyslíme přímořské čtvrti, obec je dodnes rozdělena do dvou základních celků - Torredembarra a Clarà. Pořádně se původně malá osada začíná rozrůstat až v 18. stol. díky obchodním plavbám, které často vykládaly zboží na místní pláži. V průběhu 20. stol. patřila Torredembarra k docela zajímavým průmyslovým zónám v dané lokalitě, dnes už z této industriální minulosti zbyl jen polygon Roques Planes. Od 80. let minulého století se místní rozhodli definitivně přeorientovat ekonomiku obce směrem k turismu a službám. V tomto sektoru pracuje většina místních obyvatel dodnes. Z těch dalších stojí za zmínku klasické zemědělství (olivy, víno) a částečně také sektor stavitelství. 

V souvislostí s orientací městečka na turismus je dost patrný i náhlý nárůst obyvatelstva v posledních dekádách. Zatímco ještě na počátku 80. let 20. stol. v Torredembaře žilo okolo 5 000 osob, o patnáct let později už to bylo 8 000, na počátku nového milénia 11 000 a v posledních deseti letech se počet stálých obyvatel drží stabilně mezi 15 a 16 tisíci. Nicméně během letní sezony budete město sdílet s dalšími přibližně 60 000 osobami.

Přibližně 10 minut pěšky od vlakového nádraží se nachází útulné historické centrum města. Zde je koncentrována většina místních památek. Centrem společenského života je náměstí Plaça del Castell, jemuž dominuje místní hrad (Castell-Palau dels Icart), aktuálně sídlo místní radnice. Hrad si nechal v druhé polovině 16. stol. vystavět místní šlechtic Lluís Icart coby svou rezidenční tvrz. Hned naproti se nachází poměrně mohutný místní kostel z konce 17. stol. (Església Parroquial de Sant Pere) a hned vedle se nachází pravděpodobně nejstarší dochovalá stavba v obci, 17 metrů vysoká strážní věž (La Torre de la Vila) v mudéjarském stylu, jež byla pravděpodobně součástí starého hradu. Okolí je pak vyplněno spoustou malebných a čistě upravených uliček, které respektují půdorys středověké hradby, z níž se do dnešních časů dochovaly jen zbytky dvou průchodů. Zajímavým místem je i další centrální náměstíčko, Plaça de la Vila, kde se nachází malá socha připomínající místní skupinu castellers Nois de la Torre, která patří k těm nejstarším v Katalánsku.

Čistě rurální kouzlo pak v sobě skrývají některá zákoutí čtvrti Clarà (zejména v okolí náměstíčka Plaça de l'Església, kde se nachází původní zárodek celé obce), která přechází v ryze rezidenční charakter poblíž archeologického naleziště La Vil·la Romana del Moro. Zvláštní malebnost si zachovává i původně rybářská čtvrť Baix a Mar, kde natrefíte na velkou spoustu typických restaurací, zajímavý letohrádek Can Bofill a dokonce i plážovou knihovnu (Biblioplatja), která funguje každý všední den odpoledne. Písečná pláž, lemující zmiňovanou rybářskou čtvrť, patří k nejoblíbenějším v celé Torredembaře. Byl z ní navíc krásný výhled na mohutnou železnou konstrukci Alfa i Omega, sochařské dílo španělského umělce Rafaela Bartolozziho (1943-2009). Novodobý symbol Torredembary se nacházel na betonovém bloku asi 80 metrů od pláže a byl slavnostně odhalen roku 1999, avšak okolní moře dvanáctitunovou ocelovou konstrukci nikterak nešetřilo, a tak musela být kvůli postupující korozi v létě 2018 odstraněna. V současnosti se zvažuje výroba její repliky a návrat konstrukce, avšak celý plán bude muset ještě projít dlouhým rozhodovacím procesem. Za zmínku stojí ještě navazující pláž Muntanyans, která je jednou z posledních skutečně "přírodních" (urbanizací netknutých) pláží v Katalánsku. Jeden z jejích sektorů je vyhrazen nudistům.

FAR DE TORREDEMBARRA
Moderní dominantou města je bezpochyby místní maják, vůbec poslední katalánský postavený ještě ve 20. století. Nachází se na útesu známém jako Punta de la Galera. O jeho konstrukci bylo rozhodnuto již roku 1985 kvůli potřebě pokrýt světlem sektor mezi majáky v Salou a Vilanově, nicméně k samotné výstavbě došlo až roku 1999, přičemž do provozu byl uveden přesně o půlnoci 1. ledna 2000. Plně automatizovaný maják se nachází ve výšce 58 metrů nad mořem, přičemž samotná věž je vysoká 38 metrů - v současnosti jde tedy i o nejvyšší maják v Katalánsku. Z jeho vrcholu se tak nabízí překrásný výhled na širé moře, světlo torredembarrského majáku je vidět až do vzdálenosti 32 km. Kovové točité schodiště uvnitř majáku má 217 schodů. Za návrhem věže stojí valencijský architekt Josep Llinàs Carmona (*1945), který je v Katalánsku známý především svými projekty městských knihoven v Terrasse (Biblioteca Central) či Barceloně (Biblioteca Jaume Fuster, Biblioteca de la Vila de Gràcia). V posledních letech je možné maják navštívit, vždy ale jen v konkrétních obdobích roku (letos nejdříve během Velikonoc nebo v červnu). Rezervace jsou obvykle oznámené a dostupné zde.

Maják v Torredembaře (Foto: www.turismetorredembarra.cat)