Mina Grott

Dnešní vlakové i automobilové spojení mezi Barcelonou a oblastí Vallès (Sant Cugat, Sabadell, Terrassa) se zdá být samozřejmostí. Cestu samotnou už ostatně kdysi prochodili Římané, ale pohoří Collserola bylo po celá ta staletí docela důležitou překážkou ještě bližších vztahů katalánské metropole s okolními městečky. Dnešní pohodlná cesta skrz tunely už nám jaksi zdomácněla, avšak ještě na počátku 20. stol. pohoří fungovalo jako hradba. Až roku 1916 došlo k prohloubení tunelu mezi Sarrià a Les Planes, čímž si vlaková doprava konečně našla přímou cestu z Barcelony do Sant Cugatu, Rubí, Terrassy a Sabadell. jen málokdo si ale už dnes vzpomene, že nešlo ani zdaleka o první tunel a dokonce ani o první vláček, který se pod slavným barcelonským pohořím proháněl. Už v roce 1908 zde totiž vzniklo dnes zcela zapomenuté první metro na Pyrenejském poloostrově.

Stará pohlednice z Barcelony ukazuje funkční stanici vláčku Mina Grott (Foto: www.totsantcugat.cat)

Ještě předtím ale musíme nakouknout až do poloviny 19. století, kdy se na druhé straně pohoří, poblíž dnešní vlakové stanice Baixador de Vallvidrera, začala budovat malá přehrada. Pantà de Vallvidrera, připomínající mnohem spíš malý vesnický rybníček než přehradu, byl vystavěn v letech 1850-1864 podle návrhu významného katalánského architekta Eliese Rogenta (1821-1897), jenž proslul zejména svým projektem historické budovy Universitat de Barcelona. Vallvidrerská přehrada se může pyšnit skutečnou hrází o délce 50, výšce 15 a tloušťce okolo 3 metrů. Jezero mělo zadržovat vodu přitékající sem z kopců výše zmíněného pohoří a zároveň sloužit jako zásobárna pitné vody pro tehdy ještě samostatné čtyřtisícové městečko Sarrià (dnes součást Barcelony). To však bylo na druhé straně hor, takže bylo potřeba pod Collserolou vykopat tunel, jímž by se vodovod do Sarrià dostal. Tak se také roku 1855 stalo - vodovodní potrubí bylo vedeno relativně úzkým tunelem (2-3 metry na šířku) o délce takřka 1 400 metrů. Tunel byl místními pokřtěn jako Minagrot.

Poté, co byla Vallvidrera roku 1890 připojena k Sarrià, celá zóna doznala drobných úprav a barcelonská smetánka si postupně oblíbila přírodní zónu Vallvidrery jako místo nedělních procházek a pikniků. Kouzelný rybníček na druhé straně pohoří pro barcelonskou buržoazii skýtal kousek "divoké" přírody přímo za humny. Proto nebylo až tak překvapivé, že roku 1907 vznikl projekt "Lake Valley Park", idea zábavního a odpočinkového parku v těsné blízkosti Pantà de Vallvidrera. Za tímto účelem byl také záhy zprovozněn malý elektrický vláček, jenž sloužil částečně jako atrakce, zejména ale barcelonským ušetřil náročnou a zdlouhavou cestu přes kopec. Byl tu přece onen vodovodní tunel, jímž se městští zbohatlíci mohli dostat přímo k rybníčku! Po pár úpravách tak v tunelu Minagrot vznikla malá, vpravdě pouťová železnice. Do takřka jedenapůlkilometrového tubusu se vtěsnaly koleje o rozchodu 600 mm, na každém konci byla vystavěna provizorní stanice a celý tunel lemovalo 81 barevných žárovek (aby se cestující nebáli a zároveň si mohli vychutnat pocit opravdové zábavní atrakce). Vláček sestával z jediného vagonu o délce 11 metrů a maximální kapacitě 36 osob. První jízda expresu Mina-Grott se uskutečnila 13. června 1908.

Volnočasové radovánky barcelonské smetánky u Pantà de Vallvidrera na počátku 20. stol.
(Foto: www.altresbarcelones.com)

Pouťový vláček, jenž člověka na druhou stranu pohoří dostal přibližně za 6 minut, se stal okamžitým hitem. Jen za první měsíce se prodalo více než 30 000 jízdenek, celý nápad se ukázal být nesmírně rentabilní. Pochybovačům navíc celý projekt ukázal, že myšlenka spojení Barcelony s Vallès nebylo žádnou utopií. Ve své podstatě šlo navíc o historicky první elektrický vlak i vůbec první metro na Pyrenejském poloostrově. V miniaturním měřítku, ale přece. Právě určitá nejednoznačnost nakonec stála za jepičím životem celého projektu. Nikdo totiž neměl jasno v tom, jestli šlo skutečně jen o pouťovou atrakci, nebo bylo možno vláček Mina-Grott považovat za skutečné drážní vozidlo. V praxi to ale bylo jedno, neboť tou dobou už na tento milý projekt dorážela konkurence z obou stran. Již od roku 1906 totiž fungovala lanová dráha ze Sarrià nahoru do Vallvidrery (funkční dodnes) a pár let předtím na vrcholku Tibidaba vznikl jeden z nejstarších zábavních parků na světě. Vláček Mina-Grott pro ně byl od prvního dne trnem v oku, obě instituce ho považovaly za konkurenci, proto na provozovatele neustále podávaly stížnosti. V praxi tak vláček kvůli nejrůznějším zákazům ze strany úřadů často dlouhé týdny vůbec nefungoval. Po měsících bojů nakonec projekt Mina-Grott získal skutečnou drážní licenci a od roku 1910 se jeho provoz ustálil.

Konkurenti se ale s tímto výnosným podnikem nesmířili. Definitivní ranou pro Mina-Grott expres byla již zmíněná stavba velkého železničního tunelu v úseku Sarrià - Les Planes, i když ve své podstatě za oběma projekty stál vesměs stejný tým lidí. První vlak tímto novým tunelem, jenž ostatně slouží vlakům FGC dodnes, projel 28. listopadu 1916. Vláček Mina-Grott skončil hned následujícího dne. Faktem je, že původní plán, vytvořit kolem vallvidrerského rybníčku zábavní a relaxační zónu pro barcelonskou smetánku, se nepodařil. Největší zájem mezi lidmi budila vlastně jediná do konce dotažená atrakce, kterou byl právě malý elektrický vláček. Ten se na stavbě "konkurenčního" tunelu také podílel, neboť právě jím se většina dělníků z Barcelony dostávala na druhou stranu pohoří. Tunelem Mina-Grott dokonce prošlo i několik kusů stavebního materiálu. Po ukončení provozu v listopadu 1916 byl tunel veřejnosti uzavřen. Během španělské občanské války sloužil k přesouvání zbraní a munice, případně jako letecký kryt. V současnosti stále plní svou prvotní funkci - poskytuje přístřeší vodovodnímu potrubí mezi Barcelonou a Sant Cugatem. Veřejnosti je nepřístupný. Vstup do tunelu na straně u Pantà de Vallvidrera je jasně viditelný (viz video), ovšem na barcelonské straně je potřeba ho chvíli hledat mezi bujnou vegetací. Stačí, když vystoupíte na stanici Peu del Funicular a obejdete školu Col·legi Montserrat. Pak už stačí jít nahoru po schodech a přibližně v půli cesty ke Carretera de les Aigües se hluboko v houští ukrývá pozůstatek bývalé dolní stanice.