Alejandro Cao de Benós

Dnes si povíme něco o skutečně dosti podivném Katalánci se zvláštním životním posláním. Jmenuje se ALEJANDRO CAO DE BENÓS DE LES I PÉREZ a kromě šlechtických titulů se pyšní (a to doslova!) i tímto: Zvláštní delegát severokorejské Komise pro kulturní vztahy se zahraničím. Nebo alespoň tak nějak by zněl český překlad. Jinak řečeno, Alejandro Cao de Benós, komunista, Katalánec a především hrdý advokát severokorejského režimu!

Alejandro totiž opravdu musí být tím nejkovanějším komunistou, jinak by nebylo možné, aby jako jediný cizinec zastupoval KLDR v zahraničí. Je totiž nesmírně těžké, aby si jakýkoliv cizinec v silně podezíravém severokorejském prostředí získal tak ohromnou důvěru. I když "cizinec" není to správné slovo, jelikož Alejandro to v Severní Koreji dotáhl tak daleko, že má dokonce i korejské jméno 조선일 (Cho Son-il), což znamená "Korea je jedna" a je též držitelem severokorejského pasu.

Přitom nedá se říct, že by byl pro svoji komunistickou kariéru výrazněji předurčen. Narodil se roku 1974 v katalánské Tarragoně do rodiny šlechtického původu a modrá krev většinou přináší i modré myšlení. Nicméně Alejandro ve svých 15 letech, ve věku, kdy se každý z nás začíná hledat, objevil komunismus. Jak ostatně prozrazuje v jednom rozhovoru, zatímco ostatní kluci v jeho věku hráli fotbal, on se zajímal o politiku a filosofii. Prošel postupně několika levicovými organizacemi ve Španělsku, avšak jeho inklinace k supertotalitní severokorejské verzi komunismu nebyla pochopena nikde. A tak se rozhodl vydat se tam, kde mu skutečně rozumějí. V KLDR se prokousával výš a výš a dělal pro tamní režim vše, co bylo v jeho silách. Roku 2000 založil Korean Friendship Association, organizaci usilující o podporu KLDR a snažící se prezentovat tuto zemi v zahraničí. Coby informatik byl Alejandro Cao také autorem prvních oficiálních stránek Severní Koreje. To vše vedlo nakonec ke splnění jeho velkého snu - v roce 2002 byla speciálně kvůli němu přijata výjimka v zákoně, která mu i jako cizinci zajistila oficiální pozici v severokorejských vládních strukturách.

Alejandro Cao není sice ministrem, ale ze své pozice má jedinečnou možnost reprezentovat KLDR v zahraničí. Konkrétně se stará například o komunikaci s novináři (kteří, pokud napíšou něco nepěkného, se do země již nikdy nepodívají), obchodní záležitosti nebo zajišťuje turistické výlety do Severní Koreje a všechny záležitosti s tím spjaté - tedy (ne)doporučuje vydávání víz. Za tuto činnost byl odměněn řadou severokorejských vyznamenání a dostal dokonce i osobní dar od Kim Čong-ila.

Vzhledem k mediálnímu obrazu, kterého se nám běžně o KLDR dostává, je Alejandro Cao víc než zvláštní postavičkou. Nedá se mu sice upřít, že některé aspekty reality v Severní Koreji jsou pro západní svět vskutku inspirativní (to se ale týká především konfuciánské tradice a z toho vyplývajícího chování lidí), avšak každý z nás si jistě položí otázku, jak může tento člověk tak vášnivě hájit režim, v němž je pravděpodobně potlačována celá řada základních lidských svobod? Je otázkou, co všechno tento člověk pendlující mezi Pchjongjangem a Katalánskem viděl a zažil a co mu naopak zůstalo skryto a nebrání mu tak v zuřivé obhajobě KLDR. Nebo je zkrátka podobného smýšlení. Jedno je však jisté. Jeho zapálení pro věc mu můžeme jen závidět. Měl svůj sen a za ním si šel. Dokázal nejuzavřenější režim na světě přesvědčit o své absolutní příchylnosti k němu a to až do roztrhání těla. Můžete se ostatně přesvědčit na vlastní oči. Alejandro Cao de Benós obhajuje KLDR na nepřátelské půdě pořadu El gato al agua v následujícím videu...

Při osobním setkání tento člověk působí příjemně, není to žádný severokorejský řezník, i když ta černá "uniforma", co nosí, mu pár bodů prvotní sympatie ubírá. Faktem je, že z jeho přednášek si člověk odnese přesně odlišnou verzi o té nejuzavřenější zemi světa a její vizi mezinárodních vztahů, než jak tomu bývá všude jinde. Alejandro Cao se ovšem umí i naštvat; s radostí sice odpovídá na nejzapeklitější otázky o KLDR a často vás tam pozve, abyste si udělali vlastní úsudek, nicméně občas reaguje značně popudlivě. V posledních letech se Alejandro Cao stává čím dál známější tváří, zvláště v souvislosti s nedávným úmrtím vůdce Kim Čong-ila. Právě Alejandro Cao byl jediným člověkem, jenž se k dané záležitosti vyjadřoval ze strany KLDR ve velké většině světových médií. Více o tomto zvláštním rodákovi z Katalánska můžete zjistit kupříkladu na následujících odkazech:

• Alejandro Cao de Benós - profil na Facebooku.
• Afers exteriors: Corea del Nord - zajímavá reportáž o Alejandrovi a KLDR v podání katalánské veřejnoprávní TV3.
• Jeden z mnoha rozhovorů, tentokrát pro televizi Russia Today (2013).

AKTUALIZACE 01/2014:

  

Alma roja, sangre azul.
Editorial Base, 2013

Na konci roku 2013 vydal Alejandro Cao svůj vlastní životopis nazvaný docela trefně Alma roja, sangre azul ("Rudá duše, modrá krev"). Přibližuje v něm svůj život, který se již od raného mládí točí jen a jen kolem KLDR. Zajímavé jsou jeho postřehy ze samotných začátků svého vztahu s tímto uzavřeným státem. Ačkoliv se v knize věnuje především svému životu a své vlastní činnosti spojené se Severní Koreou, občas se zmíní i o osobních poznatcích ze svých četných návštěv a pobytů v zemi. Dojde dokonce i na poměrně kritický pohled v rámci pro KLDR těžkých 90. let, nicméně jde spíše jen o malou kapitolku knihy čítající takřka 200 stran. 

Kromě zájemců o problematiku pravděpodobně nejuzavřenější země světa je tato kniha zajímavou lekcí a možná trochu i návodem pro každého, kdo hledá cestu, kterak si splnit životní sen. Alejandro Cao je totiž důkazem, že to jde, ať je ten sen sebepodivnější.

Jaume Torres i Grau

Ke Katalánsku neodmyslitelně patří skvělá architektura. Dokonalost barcelonské atmosféry dodnes tvoří mnoho budov vyprojektovaných ve stylu modernisme (katalánská verze secese), jehož vrcholným představitelem byl slavný Antoni Gaudí. Barcelonské ulice však nějaké to architektonické překvapení skýtají opravdu na každém rohu, takže především těm méně známým se budeme věnovat i v naší nové rubrice  Architektura.

Projekt budovy pošty a telegrafní společnosti na tehdy nově otevřené městské třídě Via Laietana, 1914
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

   

Jaume Torres Grau (1879-1945)
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Jaume Torres i Grau (1879-1945) patřil jednoznačně mezi nejzajímavější představitele pozdního modernisme. Jako i mnohým jiným katalánským architektům z daného období kolovala v žilách Jaumeho Torrese stavitelská krev. Jeho otec, Josep Torres Ferrán, vlastnil známou stavební firmu, která se podílela mimo jiné i na legendárním Hotelu Internacional, jenž byl v Barceloně postaven u příležitosti Světové výstavy 1888 za pouhých 53 dní. Josep Torres měl z manželství s Raimundou Grau Françoi celkem čtyři děti, přičemž dvě z nich se rozhodly pokračovat v otcových šlépějích...

Těmi dvěma byli bratři Raimon a Jaume, kteří již od mládí trávili na otcových stavbách mnoho času, proto pro ně studium architektury bylo dalším logickým krokem. Raimon se architektem stal roku 1902, Jaume titul získal o rok později. Oba bratři si posléze založili pod názvem Societat Germans Torres vlastní ateliér, jehož prvním sídlem byl menší domek na ulici Passatge Méndez Vigo 5 (později se přestěhovali do jimi navržené, větší budovy na křižovatce ulic París a Aribau). Po smrti otce roku 1906 se zároveň museli postarat o chod výše zmiňované stavební firmy. V tomto ohledu je třeba říct, že mezi sourozenci vždy existovala dokonalá souhra. Zatímco Raimon se zabýval řízením a každodenním chodem byznysu, Jaume měl na starosti architektonickou stránku věci. Na některých architektonických řešeních se jistě podíleli společně, nicméně pod všemi projekty figuroval v kolonce architekta pouze Jaumeho podpis. Pravdou též je, že ona idylická souhra bratrům dlouho nevydržela, neboť starší Raimon roku 1914 zemřel. Jaume se tak kromě pracovních povinností částečně staral i o bratrovu rodinu, neboť zejména jeho synovec Jaume Torres Clavé vykazoval jisté umělecké nadání, které z něj dělalo potenciálního pokračovatele rodinné tradice. Sám Jaume Torres Grau zažil v rodinném životě mnoho smůly, neboť dvakrát během pouhých tří let ovdověl. Vzpomínkou na krátká manželství mu byly alespoň dvě dcerky, Magdalena a Mercè.

Tvorba ateliéru bratří Torresových se až do Raimonovy smrti dá poměrně jasně označit za modernistickou. Asi nejzářnějším dochovaným příkladem jejich práce je projekt Cases Ramos (1906). Jde o tři domy na adrese Plaça de Lesseps 30-32 v Barceloně. Ač to tak možná na první pohled nevypadá, ve skutečnosti jde o tři různé domovní jednotky spojené jednotnou fasádou. Ve velice podobném stylu je i budova Casa de la Societat Torres Germans (1907) na křižovatce ulic París a Aribau. Ve stejném roce pak bratři řešili i další významnou zakázku v centru Barcelony - modernistická Casa Elena Castellano dodnes stojí na carrer Santa Anna 21.

Na malý moment se ale ještě vraťme na Lessepsovo náměstí. Elegantní Cases Ramos vznikly na objednávku katalánského obchodníka a politika Ricarda Ramose, který až do občanské války zároveň obýval největší byt v domě - tzv. pis principal, charakteristický svou výraznou galerií. Podobně výrazná je ale díky zlatavé fasádě s přírodními motivy celá budova, která ve své době výrazně změnila tvář celé čtvrti Vila de Gràcia. Nádherné a detailně propracované jsou též interiéry tohoto trojdomu. Jako mnoho historických budov v Barceloně se i tato stavba málem stala obětí plánovaných urbanistických reforem v 60. a 70. letech minulého století, nicméně na posledních chvíli se ji podařilo zachránit, a dům tak mohl svoji nejslavnější epochu ještě prožít. Roku 1999 totiž budova Cases Ramos posloužila jako kulisa slavného filmu Pedra Almodóvara Todo sobre mi madre. Úchvatná vnitřní výzdoba doplňovala více než důstojně skvělé herecké výkony Penélope Cruz, Cecilie Roth či Antonie San Juan. Od té doby turistický zájem o Cases Ramos trošku stoupl, alespoň v řadách místních obyvatel. Zahraniční návštěvníci budovu většinou jen minou ve vyhlídkovém autobusu. Tak či onak se již tato nádherná stavba stala nedílnou součástí identity celé čtvrti Gràcia. 

Cases Ramos, Plaça de Lesseps, 30-32  (Foto: wikipedia.org)

Casa de la Societat Torres Germans, c/París + c/Aribau (Foto: wikipedia.org)

Ačkoliv jsme si Jaumeho Torrese představili především jako zástupce architektonického směru modernisme, móda v architektuře se po roce 1911 v Katalánsku ubírala spíše ve směru nového myšlenkového proudu známého jako noucentisme. Ten z hlediska architektury přinesl funkčnější stavby, které oproti barevnému modernisme najednou působily poměrně stroze. Poměrně konzervativní Torres tak svou největší zakázku našel až v tomto období. Společně s dalším katalánským architektem Josepem Godayem (1881-1936) se roku 1914 zúčastnil veřejného konkurzu na novou poštovní budovu, která měla vzniknout na konci nově proražené dopravní tepny Via Laietana v samotném centru Barcelony. Jejich projekt (na fotografii výše) zvítězil, avšak ke stavbě došlo s výrazným zpozděním až v letech 1926-1928 - i proto jde o budovu čistě noucentistickou s jasnými prvky monumentalismu. V podobném duchu je i další Torresova významná zakázka z dané doby - sídlo společnosti Foment d'Obres i Construccions (1924) na adrese carrer Balmes 36-42. Tato stavba byla roku 1925 oceněna za svůj umělecký koncept barcelonskou radnicí.