Queralt Castellet

Zimní olympijské hry ve Španělsku zajímají ve srovnání s těmi letními jen minimum lidí. Pár sportovců však nakonec místní olympijský výbor přeci jen dohromady dá - letos v Pekingu Španělsko reprezentuje celkem 14 sportovců, celou polovinu z nich tvoří Katalánci. Největší nadějí na medaili byla 32letá snowboardistka Queralt Castellet, jež spolu s dalším Kataláncem v letošním výběru, skeletonistou Anderem Mirambellem, byla na zahajovacím ceremoniálu španělskou vlajkonoškou.

Queralt Castellet (Foto: Facebook Queralt Castellet)

Queralt Castellet i Ibáñez (*1989) je katalánská snowboardistka specializující se na U-rampu. Ve španělském kontextu jde o vůbec nejúspěšnější snowboardistku v historii tohoto státu. Rodačka z města Sabadell měla již od počátku jednu důležitou výhodu. Ke snowboardu ji přivedli její rodiče, kteří v Katalánsku patřili k naprostým pionýrům tohoto sportu. Na prkno se tak postavila již v 5 letech a jak hrdě dodává její otec Josep Castellet, "hned první den zvládla sjet červenou sjezdovku". Její první prkno (tmavě zelené značky Morrow o délce 110 cm) otec dodnes uchovává na čestném místě. Queraltin nesporný sportovní talent se projevil i v gymnastice, které se věnovala ve volném čase přibližně stejně dlouho jako snowboardu a ještě v roce 2004 to vypadalo spíše na gymnastickou dráhu, neboť si připsala i několik výrazných úspěchů v národních soutěžích.

Od roku 2005 však jasně převládla láska ke sněžné disciplíně. Zpočátku se věnovala zejména snowboardcrossu, v němž se téhož roku stala španělskou šampionkou a nakoukla i do světových soutěží. O rok později přesedlala na U-rampu a jako šestnáctiletá v této disciplíně nakoukla dokonce do olympijského klání. V Turíně nakonec obsadila 26. místo a stala se velkým příslibem do budoucna. Tak snadné to ale nebylo. Pro vysněnou olympijskou medaili musela na hry celkem pětkrát. Velkou šanci přitom měla již ve Vancouveru 2010. V kvalifikaci podala skvělý výkon a rázem byla velkou kandidátkou na medaili. Jenže v posledním tréninku před finále upadla a přivodila si otřes mozku. Lékaři jí kvůli tomu start ve finále nepovolili. Z Vancouveru tak odjížděla s 12. místem. 

Velkým předělem v kariéře i v životě pro ni byl rok 2009. Tehdy se seznámila s novozélandským snowboardistou Benem Jollym, který se záhy stal jejím životním partnerem a trenérem. Queralt trávila část roku přípravou na Novém Zélandu, kde na rozdíl od Španělska našla i mnohem lepší technické zázemí, a její výkony se každým rokem zlepšovaly. Na olympiádě v Soči měla opět velké šance, avšak dva nešťastné pády ve finále nakonec znamenaly pouze 11. místo. Svůj um tak pořádně předvedla až na mistrovství světa v lednu 2015 v rakouském Kreichsbergu, kde si na krk pověsila stříbrnou medaili. V dubnu 2015 však následoval hluboký pád. Po telefonu se dozvěděla zdrcující zprávu - její trenér i životní láska v jedné osobě spáchal sebevraždu. Jolly byl o rok dřív diagnostikován se dvěma nezhoubnými nádory v mozku, které mu znepříjemňovaly každodenní život. 29letý kouč kvůli tomu sklouzl k alkoholismu a nakonec i ke konečnému řešení. Pro 24letou Queralt to znamenalo konec jedné životní etapy. Na dlouhé měsíce se stáhla a trávila čas s rodinou. Nepochybně přitom přemýšlela, jestli má smysl ve snowboardingu i nadále pokračovat. Na sníh se vrátila až na podzim téhož roku poté, co zveřejnila dojemný dopis fanouškům. V tu chvíli si uvědomila, že snowboard je to jediné, co jí zbylo. Díky tomu měla nový a ještě silnější cíl. Tehdy přestala závodit jen za sebe. Začala jezdit i za Bena.

Změnila prostředí - svou evropskou bázi si zřídila ve švýcarském lyžařském středisku Laax, tu americkou v Coloradu; a našla si i nového trenéra - shodou okolností se jím stal Benny Bright, bratr slavné australské snowboardistky Torah Bright, která byla velkým Queraltiným vzorem v začátcích kariéry.

Šťastná Queralt Castellet poté, co v Pekingu 2022 získala stříbrnou olympijskou medaili
(Foto: www.mundodeportivo.com)

Zatímco většina jejích generačních souputnic už sport dávno opustila, Queralt Castellet se v posledních letech stala skutečnou veteránkou své disciplíny. Zároveň ale ukázala, že i po třicítce se dá dostat na vrchol. Na olympiádě v Pchjongčchangu 2018 opět vylepšila svůj finálový výsledek z U-rampy, tentokrát na 7. místo. Medaile však byla stále v nedohlednu. Na nejlepší výsledky své kariéry si však musela počkat až do (pre)pandemického období. V letech 2019-2020 byla 4. na mistrovství světa, vyhrála několik závodů světového poháru a naprostou senzací se stala její stříbrná a posléze i zlatá medaile z prestižních X Games. Skvělou formu ukázala i na Mistrovství světa 2021 v Aspenu, odkud přivezla bronz. Na stejném místě v lednu 2022 vybojovala i stříbro na dalších X Games. Předolympijská forma ji už neopustila. 32letá snowboardistka, vůbec nejstarší v letošním olympijském finále, zajela v Pekingu skvěle. Nestačila pouze na fenomenální Chloe Kimovou, která se ve svých 21 letech stala již dvojnásobnou olympijskou šampionkou na U-rampě. Celý svět jistě obdivoval právě ji, ale byla to druhá v pořadí, Queralt Castellet, která si v tu chvíli vysloužila titul hrdinky dne. Na páté olympiádě konečně získala vytouženou medaili. Pro sebe i pro Bena.

Queralt Castellet se svým pekingským výkonem zapsala do španělské i katalánské sportovní historie. Její medaile je pro Španělsko teprve pátým cenným kovem v historii zimních olympiád, zároveň jde o první španělské stříbro. Katalánskou snowboardistku v historických statistikách doprovázejí např. vítěz mužského slalomu z roku 1972, Francisco Fernández Ochoa*, jeho sestra Blanca Fernández Ochoa, která získala bronz v Albertville 1992 v ženském slalomu, a dvojice Regino Hernández a Javier Fernández, kteří získali taktéž bronz na poslední olympiádě v Pchjongčchangu ve snowboardcrossu, respektive v krasobruslení. Všichni tito závodníci mají však ryze španělský původ - Queralt Castellet je tak vůbec první osobou narozenou v Katalánsku, která na nějaké zimní olympiádě získala cenný kov. Nutno dodat, že touto medailí Queraltina pohádka nekončí. V pozávodní euforii už se Katalánka nechala slyšet, že by ráda startovala i na nadcházející zimní olympiádě v Miláně. Vzhledem k její vzestupné tendenci bychom od ní v roce 2026 měli očekávat jedině zlato...

* Francisco Fernández Ochoa (1950-2006) je doposud jediným španělským vítězem na zimních olympijských hrách a zároveň vůbec prvním španělským medailistou na ZOH. Na hrách v Salt Lake City 2002 pro Španělsko vybojoval hned tři zlaté medaile německý běžec na lyžích Johann Mühlegg, jenž v letech 1999-2002 reprezentoval právě Španělské království, nicméně kvůli pozitivnímu dopingovému nálezu mu posléze byly všechny olympijské medaile odebrány.

Antoni Tàpies

7. února 2022 uplynulo přesně deset let od úmrtí jednoho z nejslavnějších katalánských malířů moderní historie, Antoniho Tàpiese. Ačkoliv se z globálního pohledu netěšil takové známosti jako jeho slavnější krajané Salvador Dalí a Joan Miró, kritici jej považují za jednoho z nejvýraznějších umělců druhé poloviny 20. století.

Katalánský malíř Antoni Tàpies spolu s některými součástmi své slavné malby Suite Catalana
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Antoni Tàpies i Puig (1923-2012) se narodil do dobře situované a silně katalanisticky orientované rodiny. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání - podobně jako řada dalších slavných Katalánců navštěvoval prestižní Německou školu v Barceloně (Col·legi Alemany de Barcelona), aby v roce 1943 započal studia práv na Universitat de Barcelona. Studia ovšem nedokončil, neboť právě tehdy v něm zvítězila láska k umění, kterou v sobě pěstoval, jak alespoň sám tvrdíval, již od 11 let, kdy mu učarovalo zvláštní vánoční číslo magazínu D'Ací i D'Allà, věnující se přehledu soudobého moderního umění. Často se hovoří i o tom, že v jeho definitivním příklonu k umění hrála roli též v mladém věku prodělaná tuberkulóza, díky níž Tàpies strávil dlouhé měsíce rekonvalescencí a malováním a zároveň šlo pro něj o příležitost, jak přehodnotit svůj život.

Roku 1946 si v Barceloně zřídil svůj první ateliér a záhy se stal jednou z vůdčích postav poválečných uměleckých kruhů. Roku 1948 se stal jedním ze zakladatelů avantgardní skupiny Dau al Set, která vydávala i stejnojmenný časopis šířící do Katalánska myšlenky surrealismu a dadaismu. Ještě do konce 40. let 20. stol. stihl několik menších výstav v barcelonských galeriích, mimo jiné se v této době seznámil i se svým velkým malířským vzorem Miróem. Ačkoliv byl ve výtvarném umění spíše samouk, podařilo se mu dostat k několika stipendijním pobytům, jež ho zavedly do Paříže, uměleckého centra světa. Zde se seznámil s mnoha dalšími světoznámými umělci či krajany, kteří si své světové jméno vybudovali právě ve francouzské metropoli. V 50. letech 20. stol. již Tàpies pravidelně vystavoval po Evropě i v USA. Několikrát též reprezentoval Španělsko na prestižní umělecké přehlídce Biennale di Venezia.

Na konci 60. let 20. stol. se v jeho dílech začíná čím dál častěji objevovat politická tematika, jasně viditelná zejména v častém ztvárňování katalánských národních symbolů, které byly v té době kvůli panující diktatuře zakázány. Tento vývoj lze vysledovat např. v dílech Blau amb quatre barres roges (1966), Pintura amb manilles (1970), L'esperit català (1971) či Suite Catalana (1972). Za účast na protirežimních protestech strávil dokonce krátký čas ve vězení. Kromě malby samotné se postupem své umělecké dráhy propracoval k čím dál důmyslnějším kolážím a asamblážím, v některých případech pak rovnou zavítal do sochařství. Faktem je, že si za svůj přínos světovému umění vysloužil desítky prestižních ocenění, z nichž můžeme zmínit např. nejvyšší katalánské ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1983), Premio Príncipe de Asturias de las Artes (1990) či izraelskou Wolfovu cenu za umění (1981), o kterou se tehdy podělil se slavným rusko-francouzským malířem Markem Chagallem.

Ačkoliv Tàpies pravidelně vystavoval po celém světě (jeho díla jsou dodnes součástí sbírek předních světových galeriích), nejvíce jeho prací najdeme v barcelonských muzeích, zejména pak v jeho vlastní umělecké nadaci Fundació Antoni Tàpies, jež se veřejnosti otevřela v létě 1990. Mnoho děl nás však překvapí i ve veřejném prostoru, ať už máme na mysli třeba zvláštní sochařské dílo Monument Homenatge a Picasso (1983) nebo obraz Les quatre cròniques (1991), který visí v jednom ze sálů sídla katalánské vlády. Tàpiesovo moderní umění určitě není pro každého, nelze mu však upřít dosažení jedné z největších aspirací většiny umělců, totiž stát se slavným a uznávaným již za svého života.