Montserrat Carulla

Nikdo jí v posledních letech neřekl jinak než "l'àvia de Catalunya", ačkoliv ona sama se nejčastěji definovala čtyřmi slovy: "herečka, Katalánka a zastánkyně nezávislosti". Faktem je, že většina katalánské společnosti si ji pamatuje zejména jako představitelku babiček a podobně laděných starších dam v katalánských telenovelách, podobně jako ji mají spojenou s její vášnivou obhajobou katalánské nezávislosti. Taková byla Montserrat Carulla i Ventura (1930-2020), jedna z nejvýznamnějších katalánských hereček uplynulého století.

Montserrat Carulla se narodila v září roku 1930 v Barceloně. Zde se také začala více zajímat o divadlo. Během 50. let minulého století absolvovala několik hereckých kurzů a poměrně dlouhou dobu hrála jen ochotnicky. Jejím prvním profesionálním počinem byla role ve hře Soparem a casa (Josep Maria de Sagarra), jež byla uvedena roku 1959 v barcelonském divadle Teatre Romea. K profesionálnímu divadlu se dostala v relativně pozdním věku zejména proto, že spolu se svým prvním mužem, katalánským hercem a dabérem Felipem Peñou budovala širokou rodinu čítající hned čtyři potomky. Manželství nebylo příliš šťastné, ale světu přineslo další dvě významné postavy katalánského divadla a filmu, herečku Victòrii Peñu (*1954), která svou matku alespoň co do počtu úspěchů na divadelních prknech v mnohem předčila, a režiséra a scénáristu Rogera Peñu (*1959). Po uvedení hry El fiscal Requesens (1961) v divadle Teatre Candilejas Carulla na dva roky zmizela hledat štěstí v Madridu, ale později se vrátila a natrvalo se usadila v rodném Katalánsku. Divadlu se věnovala až do samého konce své herecké kariéry. Rozloučila se s ním příznačně hrou Iaia ("Babička"), kterou napsal její mladší syn Roger v roce 2013.

Pro většinu Katalánců je však neodmyslitelnou součástí takřka všech významných telenovel z produkce katalánské TV3 od konce 90. let minulého století až do současnosti. Ačkoliv si zahrála již v kultovních La saga dels Rius (1976) a Oh! Europa (1994), fanoušci si ji připomínají zejména díky rolím v seriálech Secrets de família (1995), Dones d'aigua (1997), Laberint d'ombres (1998), El cor de la ciutat (2000) nebo La Riera (2012). Naopak spíše sporadicky se objevovala na stříbrném plátně, kde jsme ji mohli zahlédnout spíše v menších rolích, z nichž nejbližší československému divákovi bude jistě postava Benigny ve filmu Sirotčinec (2007). V posledních letech byla vidět i v roli zastánkyně katalánské nezávislosti. Sama se pravidelně účastnila demonstrací i dalších akcí svolávaných organizací ANC. Jen málokdo v jejím oboru se v Katalánsku může pochlubit podobnou sbírkou ocenění. Kromě několika obligátních hereckých ocenění, z nichž můžeme vyzdvihnout například filmovou cenu Gaudí za celoživotní přínos katalánské kinematografii (2013), byla také držitelkou nejprestižnějších katalánských národních vyznamenání - Premi Sant Jordi (1995) a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (2008). některé z jejích nejznámějších rolí si můžete připomenout zde. A něco více o hereččině životě například v následujícím rozhovoru z roku 2018.

Roda de Ter / Les Masies de Roda

Městečko Roda de Ter na první pohled příliš nezaujme. Nachází se na planině přibližně na půl cesty mezi městy Vic a Manlleu, na břehu řeky Ter. Urbanisticky je propojeno se sousední vší Les Masies de Roda, neboť až do roku 1805 tvořily tyto obce jednu entitu. Dnes v nich dohromady žije asi 7 000 obyvatel, z nichž 90 % je koncentrováno v rozlohou menší obci Roda de Ter. Zatímco uvnitř jde o ničím nevybočující městečka v oblasti se silnou katalánskou a pronezávislostní identitou, náhodného návštěvníka mnohem spíš zaujme okolí tohoto literárního kousku okresu Osona.

El Pont Vell v Roda de Ter (www.el9nou.cat)

RODA DE TER

Nutno dodat, že meandry řeky Ter trvaleji osídlili již dávní a tajemní Iberové, kteří jižně od centra dnešního městečka své sídlo vystavěli již v 8. století př. n. l. Ruiny této iberské vesnice, opuštěné ještě před začátkem našeho letopočtu, jsou dodnes volně přístupné v podobě archeologického naleziště a muzea L'Esquerda. Ačkoliv Iberové místo opustili zejména pod tlakem rozpínajících se Římanů, nemáme žádné důkazy, že by se v opuštěné iberské vesnici později usadili právě nejslavnější kolonizátoři Pyrenejského ostrova. Archeologické nálezy hovoří o přítomnosti Vizigótů v 6. století, ačkoliv první písemná zmínka o Roda de Ter pochází z roku 826. Opevněné sídlo tehdy sloužilo jako kontrolní stanoviště pro případ muslimských útoků ze strany sousední říše Al-Andalus. Od 11. století nesla osada jméno Sant Pere de Roda a stává se jakýmsi pomyslným centrem pro okolní statky a samoty. Středověká osada byla opuštěna roku 1314 a centrum obce se posunulo přibližně o kilometr severněji do míst, kde se nachází dodnes. Vzhledem k tomu, že tudy vedla historická cesta do Francie, začala se ves postupně rozrůstat, ačkoliv většího významu se dočkala až v 18. a 19. století, kdy se zde, podobně jako v celém okolí města Vic, začal rozmáhat textilní průmysl. To zapříčiní nejen rozpad obce na dvě části v roce 1805, ale i pozdější strmý růst počtu obyvatel. Zatímco v roce 1825 Rodu de Ter obývalo něco málo přes 500 osob, za dalších padesát let narostla zdejší populace pětkrát.

Centrem obce i dnes zůstává kostel Sant Pere de Roda na konci mostu Pont Vell. Právě místní most je jedinou výraznou pamětihodností ve městě a je znám po celém Katalánsku. Jeho historie sahá až do římských časů, nicméně aktuální "most na mostě" představuje zajímavou nástavbu z 19. století na mostní konstrukci ze století sedmnáctého. Zajímavé je, že most má i svou vlastní patronku - sošku Mare de Déu del Sòl del Pont najdete ve stejnojmenném kostelíku na druhé straně řeky. Jestli je Roda de Ter něčím zajímavá na kulturním poli, je to nepochybně nevídaná koncentrace literátů a básníků, kteří se zde narodili. Světlo světa zde poprvé spatřili například Esteve Busquets (1908-1991), Miquel Martí i Pol (1929-2003), Jaume Salés (1932-2010) či Emili Teixidor (1933-2012). Jejich slávu pak doplňuje i významná historická postava, katalánský vojevůdce Francesc Macià i Ambert, známý též jako Bac de Roda (1658-1713). Obě obce si tuto literární minulost čile připomínají prostřednictvím literárních cen Premis Literaris de Roda de Ter a Premi Literari Miquel Arimany.

Klášter Sant Pere de Casserres (2020)

LES MASIES DE RODA

Bezprostřední okolí městečka Roda de Ter obklopuje svým katastrálním úřadem sousední obec Les Masies de Roda. Jde v podstatě o administrativní jednotku, která seskupuje všechny menší urbanistické celky v nejbližším okolí, mnohé okolní samoty a zejména základní turistická lákadla. Právě nejbližší okolí je v podstatě jediným důvodem návštěvy většiny sem zabloudivších cizinců. Roztroušené v okolní krajině můžete najít kupříkladu kostel Sant Miquel de la Guàrdia, kapličky Santa Magdalena de Conangle a Sant Salvador de Còdol, ruiny středověkého hradu Castell de s'Avellana nebo masiu El Bac de Roda, kde v druhé polovině 17. století přebýval stejnojmenný katalánský vojenský velitel. Součástí katastrálního území Les Masies de Roda je též již zmiňované archeologické naleziště L'Esquerda a také oblíbený výletní hotel Parador Nacional de Turisme Vic-Sau, odkud se návštěvníkům nabízí nádherný výhled na přehradu Sau. Skutečným zlatým hřebem okolí se však tajemný a ne zrovna snadno přístupný klášter Sant Pere de Casserres.

Jde o starý benediktýnský klášter, jediný svého druhu v celém okrese Osona, jenž byl založen roku 1006 místní vikomtesou Ermetruit, ačkoliv na stejném místě máme již z konce 9. století zdokumentovaný starý hrad a kapli zasvěcenou sv. Petrovi, kterou právě místní šlechta na počátku století jedenáctého chtěla přebudovat na klášter. Podle legendy měl být svatostánek vybudován na ostatcích vikomtesina zemřelého dítěte, kde údajně už tři dny po porodu promluvilo a sdělilo přítomným, že nebude živo déle než 30 dní. Po smrti dítě mumifikovali a vyhotovili mu speciální rakvičku, která se následně při významných příležitostech vystavovala. Od roku 1012 klášter začíná žít mnišským životem, avšak vysvěcen je až v roce 1050. Nejprve se klášter honosil titulem opatství, ale později byl "degradován" na pouhé převorství, neboť zde nikdy nežilo alespoň 12 mnichů potřebných k udržení opatství. Například na konci 15. století žili v Sant Pere de Casserres jen dva mniši. Faktem je, že sami zakladatelé na své dílo zapomněli již během 12. století, kdy se o něj začalo starat biskupství ve Vicu. Mnohem později dokonce budova přešla do soukromého vlastnictví, odkud ho v roce 1991 vykoupil okres Osona, který tu v letech 1994-1998 učinil rozsáhlou rekonstrukci. 

Dnes je klášter, nacházející se v obtížně dostupné špičce jednoho z poloostrovů tvořených meandry řeky Ter, přístupný veřejnosti. Otevřeno je tu denně kromě pondělka. Kromě samotného kláštera je součástí tohoto tajemného komplexu i jakási recepční budova, u níž se nachází menší parkoviště. Tady se můžete také posilnit v malé restauraci, odkud se za 5-6 minut pěší chůze dostanete až ke klášteru samotnému. Muzejní expozice je tu zaměřená na život místní komunity mnichů, samotné místo nabízí pěkný výhled na rozšiřující se řeku Ter, jež zde pozvolna přechází v přehradu Sau. Místní kostel je třílodní a patří mezi nejvýznamnější a největší svého druhu v celém Katalánsku. Kvůli místu zbudování je širší než delší. Jeho hlavní loď se tyčí do výše 18 metrů. Větší představu o tomto místě si můžete udělat kupříkladu z následujícího videa.

Nekonečný tunel na Passeig de Gràcia

Ačkoliv je barcelonské metro na pohled docela sympatické a relativně dobře se v něm člověk zorientuje, k dokonalosti mu něco chybí. Jedním z mála jeho proslulých nedostatků je vedro k zalknutí, které člověka docela potěší v průběhu ledna či února, nicméně během léta se už tak horká Barcelona pod zemí stane naprosto nesnesitelnou saunou. Ale o tom až někdy jindy. Druhým z uživatelských nedostatků barcelonského metra je často ne úplně šťastné řešení přestupů mezi jednotlivými linkami. Samotná mapa přestupů je vlastně fajn a všichni, kdo v Barceloně někdy delší čas žili, vědí, že metro je v tomto městě velmi šikovným dopravním prostředkem. Co však uživatele zdejších podzemních drah na přestupech těší méně, je častá chaotičnost a délka podzemních přestupů mezi jednotlivými linkami. Pokud se kohokoliv v katalánské metropoli zeptáte, který z přestupů je jeho největší noční můrou, odpověď bude již předem jasná: Passeig de Gràcia.

Nekonečný tunel mezi linkami metra L2, L3 a L4 na stanici Passeig de Gràcia
(Foto: www.elperiodico.com)

Stanice Passeig de Gràcia je na mapě barcelonského metra docela důležitým přestupním uzlem, neboť spojuje hned tři linky metra (L2, L3 a L4) a vlakovou stanici, z níž se pohodlně dostanete na barcelonské letiště, do Girony, Figueres, Reusu či Tortosy. Zejména při přestupu mezi jednotlivými linkami metra však narazíte na skutečné peklo - více než čtvrtkilometrový podzemní tunel spojující nástupiště zelené linky L3 s nástupišti fialové L2 a žluté L4. Jeho nízký strop je pak jen jakýmsi bonusem pro cestující trpící klaustrofobií. Faktem je, že jednotlivé stanice těchto linek jsou od sebe relativně daleko, nicméně samotný podchod očividně nepředstavuje nejkratší možnou cestu mezi nimi. Obě stanice se nacházejí pod ulicí Passeig de Gràcia. L3 mezi ulicemi Aragó a Consell de Cent, zatímco L2 a L4 jsou o dva bloky dál, mezi ulicemi Diputació a Gran Via. 

Důvod je vcelku prostý. Ďábelsky dlouhý a parný podchod je výsledkem absence městského plánování. Zatímco L3 funguje na svém místě pod výstavním barcelonským bulvárem již od roku 1924, tunel současné L4 se začal plánovat až v roce 1969 a vyhlouben byl o 4 roky později. Nicméně tou dobou už se pod Passeig de Gràcia objevila nepřekonatelná překážka - na konci září 1967 bylo slavnostně inaugurováno rozlehlé podzemní parkoviště nacházející se mezi ulicemi Consell de Cent a Gran Via. Plánované propojení metra tak muselo zvolit dnešní nepříjemnou variantu podél onoho parkoviště. Mnoho lidí vlastně dodnes netuší, že onen nekonečný tunel mezi L3 a L2&L4 je vlastně pozůstatkem tohoto parkoviště. V místech, kudy dnes prochází tisíce lidí denně , dříve parkovala auta. Dobře si toho všimnete právě při návštěvě parkingu, neboť jeho druhé podzemní patro je o něco užší, a tak tu auta na jedné straně parkují podélně, zatímco v ostatních patrech řidiči své vozy mohou odstavit kolmo. Velmi pěkně si ostatně celou situaci můžete představit na následující grafice nebo ve videu na konci článku.

Délka podzemního tunelu je tak již desítky let předmětem stížností snad všech cestujících, kteří kdy museli přestup na Passeig de Gràcia absolvovat. Řada pravidelných uživatelů barcelonského metra by se jim často ráda vyhnula, ale nejbližší podobný přestup je v nedohlednu, a tak místní obyvatelé rezignovaně přistoupí na to, že při cestě nejdelším přestupním místem barcelonského metra ztratí okolo 4 až 6 minut času. Při troše štěstí jim nekonečné bloumání zpříjemní nějaký pouliční muzikant, na něhož často natrefíte někde v polovině ďábelského tunelu. Výjimečně vám cestu zpříjemní improvizovaná umělecká výstava nebo alespoň zajímavá reklamní kampaň. Občas se objevují i milé iniciativy v podobě nalajnované závodní dráhy pro ty odvážnější z nás. O případné přestavbě tunelu se mluví již dlouhé roky, ale zmiňované podzemní parkoviště bude významnou překážkou už navždy. Prozatím vždy došlo jen k minimálním úpravám, naposledy v listopadu 2020, kde byly z části chodby odstraněny zbytky azbestových trubek a podobných radostí z doby výstavby. Passeig de Gràcia není jedinou nenáviděnou stanicí. V očích uživatelů barcelonského metra patří k nejhorším přestupům kupříkladu stanice Plaça de Sants (L1-L5), která je jednou velkou překážkovou dráhou s neustálým stoupáním a klesáním, nebo občas nepřehledné labyrinty na Catalunya a Espanya. Naopak zcela pozitivně co se týče délky přestupu jsou dlouhodobě hodnoceny stanice Paral·lel (L2-L3) či Gorg (L2-L10).

Plánek pozic jednotlivých stanic metra Passeig de Gràcia (Foto: www.beteve.cat)

Jordi Llopart

Svět se o něm poprvé pořádně dozvěděl na Mistrovství Evropy v atletice 1978, které se konalo v Praze. Katalánec Jordi Llopart tehdy zvítězil v závodu na 50 km chůze. Podle deníku El País ze 3. září 1978 šlo o velkolepé vítězství. Llopart dorazil do cíle s téměř dvouminutovým náskokem na druhého Venjamina Soldatěnka, zrovna ve chvíli, kdy stadionem burácela sovětská hymna na počest vítězného kladiváře Jurije Sedycha. České publikum katalánského chodce přivítalo bouřlivým potleskem, který nenáviděnou hymnu rázem přehlušil. Ačkoliv o tom návštěvníci Stadionu Evžena Rošického nejspíš neměli ani tušení, katalánský atlet v tu chvíli přepisoval dějiny. Právě díky němu se Španělsko dočkalo prvních atletických medailí na velkých šampionátech, ačkoliv ta nejdůležitější měla teprve přijít... 

Jordi Llopart nyní a v dobách své největší slávy (Foto. www.elcomercio.es)

Jordi Llopart se narodil 5. května 1952 ve městě El Prat de Llobregat. Vystudoval turismus a domluvil se šesti jazyky, ačkoliv pracovně působil nejdříve jako zdravotník a později jako úředník na radnici v rodném městě. Jeho velkou vášní však byla již od dětství atletika. I když ještě v polovině 60. let zkoušel kratší běžecké tratě, později přesedlal k tehdy ve Španělsku nikterak známé disciplíně chůze. V roce 1976 získal svůj první národní titul v závodu na 20 km, o dva roky později se stal mistrem Španělska i královském závodu na 50 km. Ve stejném roce nakonec ovládl i již zmiňovaný evropský šampionát v bývalém Československu. Na padesátikilometrové trati byl ostatně v domovském Španělsku jen těžko k poražení, neboť v průběhu 80. let přidal dalších sedm titulů, poslední v roce 1991. Nepřekvapí ani fakt, že po několik let držel španělský národní rekord v této disciplíně a dodnes mu patří úctyhodné šesté místo v historických tabulkách v závodech na 30 km chůze.

Nejslavnější okamžik Llopartovy kariéry však přišel na moskevské olympiádě v roce 1980. Katalánský chodec ve finálovém závodu zdolal 50kilometrovou trať jako druhý v pořadí hned za vítězným Němcem Hartwigem Gauderem. Llopartova stříbrná medaile se ale i tak zapsala do španělské atletické historie, protože šlo o vůbec první olympijský cenný kov, který země vybojovala v atletických soutěžích. Může to znít neuvěřitelně, ale Jordi Llopart se opravdu stal prvním španělským (a zároveň katalánským) atletem, který vystoupal na olympijské pódium. A pro svou zemi objevil sport, který do té doby znalo jen pár nadšenců. To vše někde na vrcholu sil. Ačkoliv se zúčastnil ještě následujících olympiád v Los Angeles (1984) a Soulu (1988), nikdy se již medailovým pozicím nepřiblížil. V 80. letech jezdil pravidelně i na atletická mistrovství světa v chůzi, nicméně ani zde nedokázal vyrovnat své největší úspěchy z předchozí dekády. Kariéru ukončil trochu nešťastně na jaře 1992 poté, co neprošel národní kvalifikací na své domácí hry. Vyloženě smutnit však nemusel, neboť záhy se dal na trenérskou dráhu, během níž mu rukama prošlo hned několik nesmírně talentovaných a úspěšných španělských závodníků (např. Daniel Plaza, Basilio Labrador, Jesús Ángel García Bragado či Teresa Linares).

Nutno dodat, že společně se svým legendárním rivalem Josepem Marínem, jenž se taktéž narodil a vyrůstal ve městě El Prat de Llobregat, založili velkou tradici sportovní chůze na Pyrenejském poloostrově. Postupně se jejich cesty rozešli, ale oba u milovaného sportu zůstali i po skončení své profesionální dráhy. Llopart se i na počátku 21. století dále věnoval trenérské činnosti. Působil mimo jiné ve velkoklubu FC Barcelona a v letech 2008-2012 připravoval chodce mexického olympijského týmu. Pak ale přišla krize, Llopart byl rázem bez práce a na chvíli se dokonce stal tak trochu odstrašujícím příkladem toho, že i kdysi oslavovaná sportovní hvězda se může kvůli nepříznivé ekonomické situaci rázem ocitnout v úzkých (viz video). Několik let tak i držitel stříbra z Moskvy 1980 živořil s pouhými 400 € sociální podpory měsíčně, z nichž musel živit taktéž nezaměstnanou manželku a dvě děti. Později se pro něj naštěstí našlo místo u japonské reprezentace. Další úspěchy však nepřidá. Jeden z průkopníků španělské atletiky zemřel 11. listopadu 2020 po prodělaném infarktu.

Joaquim Mir

Při otázce na slavné katalánské malíře jméno Joaquim Mir drtivé většině laické veřejnosti nejspíš nic moc neřekne. Přitom ve své době se v Evropě těšil velkému uznání a v jednu chvíli byl dokonce nejprodávanějším autorem své generace. Mirova vize středomořské krajiny je dodnes záplavou úchvatných barev a tónů, které nabízí právě jen příroda okolo moře, jež odděluje evropský kontinent od afrického. Zároveň byl jediným katalánským i španělským malířem své doby, jemuž se podařilo dosáhnout obrovského přínosu a renovace malířské techniky, ačkoliv na rozdíl od svých souputníků nikdy neopustil rodnou zemi. Podle některých byl Mir po nějakou dobu dokonce tím nejprogresivnějším malířským inovátorem a revolucionářem v celé Evropě. Ačkoliv většinu ze svých více než dvou tisíc obrazů namaloval jen v několika málo oblastech katalánsky hovořícího území, Mirova paleta nám nade vší pochybnost nabízí všechny barvy Středomoří.

Poble escalonat, 1906-1909 (Foto: MNAC) 

OD PROSTĚRADEL K PLÁTNU
Joaquim Mir i Trinxet se narodil na počátku ledna 1873 v samotném centru Barcelony. Jeho otec, Ignasi Mir i Dussol, byl prodejcem látek a bižuterie a po celý život si hýčkal ve své společenské třídě tehdy všeobecně rozšířenou představu, že jeho jediný syn po něm jednou slibně zajetý podnik převezme. Mirova matka, Isabel Trinxet i Casas, pro změnu pocházela z chudé větve jinak skvěle zaopatřené rodiny z městečka Vilanova i la Geltrú. Právě příjmení Trinxet i matčina rodná obec ještě v Mirově životě sehrají svou důležitou roli.

Podobně jako v případě mnoha dalších slavných malířů i Mir projevoval umělecké nadání již od malička. O absolutních malířských začátcích toho v jeho případě mnoho nevíme, snad jen kromě v literatuře se opakujícího klišé o pomalovaných prostěradlech[1]. I jemu trvalo docela dlouho, než si svou vysněnou profesi prosadil přes odpor rodiny. Podstatnou část mládí tak strávil jako podomní prodejce bižuterie a podle všeho si v této pozici v rámci malé rodinné firmy nevedl vůbec špatně. Okolí si ho pamatovalo jako velice výřečného a šarmantního mladého muže[2]. Nakonec si však Mir prosadil svou a začal si svůj velký sen plnit ve výtvarné akademii významného modernistického malíře Lluíse Granera (1863-1929), jenž ho jako první zasvětil do tajů krajinomalby. Mir v té době vyráží malovat do okolí Barcelony. Věrnými kumpány mu jsou malíř Ricard Urgell (1874-1924), známý katalánský spisovatel Prudenci Bertrana (1867-1941), a v neposlední řadě i jeden z nejtalentovanějších umělců své generace, Isidre Nonell (1872-1911). Nonell byl jen o měsíc starší než Mir a shodou okolností oba své mládí prožili jen pár ulic od sebe. Mir i Nonell se tak již od útlého věku stali takřka nerozlučitelnou dvojkou. Jejich přátelství ukončila Nonellova předčasná smrt na skvrnitý tyfus.

Pagesa arrencant cols, 1897 (Foto: MNAC)

L'hort i l'ermita, 1898 (Foto: MNCARS)

HLEDÁNÍ STYLU A PRVNÍ ÚSPĚCHY
Roku 1894 se Mir zapsal na prestižní barcelonskou uměleckou školu Escola de la Llotja, kde se jeho hlavním mentorem stane v Katalánsku tehdy silně respektovaný portrétista Antoni Caba (1838-1907). Spolu s Nonellem během studií založí uměleckou skupinu Colla del Safrà, do níž patřila další čtveřice umělců narozených v Barceloně na počátku 70. let 19. století (Ricard Canals, Ramon Pichot, Adrià Gual a Juli Vallmitjana). Již v této době je také patrné, že Mir si vyloženě užívá malování v exteriérech a jen těžko ho lze dostat do ateliéru. Tak tomu bude po celý zbytek jeho umělecké dráhy. Mir pro svou tvorbu vždy potřebuje unikátní přírodní scenérii a bude pro něj takřka nemožné obrazy dokončit mimo místo, kde je začal malovat[3]. Z tohoto období pochází i jedno z jeho prvních „seriózních“ děl, Sol i ombra (1894), které sice na výstavě školních prací nezískalo žádné ocenění, nicméně plátno zakoupilo regionální zastupitelstvo, čímž se Mirova první veřejná výstava stala zároveň i oficiálním potvrzením jeho umu. 

Poslední roky 19. století jsou spojeny s asi nejzajímavějším distinktivním rysem, který Mira odlišoval prakticky od všech ostatních malířů katalánské secese. Mir byl totiž jediným, kdo za sebou neměl žádnou zahraniční zkušenost. Ať už chudí či bohatí, takřka všichni katalánští umělci z přelomu 19. a 20. století mířili objevovat inspiraci a nové výtvarné techniky buďto do Paříže nebo Říma. Nutno dodat, že i Mir se chtěl vydat podobnou cestou. Hned dvakrát proto zamířil do Madridu, aby se tam ucházel o stipendium na Španělskou výtvarnou akademii v Římě. Ani jeden z těchto pokusů však nedopadl úspěšně, a tak se Mir plně soustředil na vývoj a budování vlastní malířské techniky. Naopak příkladně se mu daří na domácích soutěžích. Dílo L'hort del rector bylo oceněno na III. výstavě výtvarného a užitého umění v Barceloně roku 1896 a podobně laděná olejomalba L'hort i l'ermita (1898) byla o tři roky později oceněna na Národní výstavě výtvarného umění v Madridu. Mir v tomto díle ztvárňuje okolí poustevny sv. Medira nedaleko Barcelony, zatímco se vzdaluje tehdy vládnoucím akademickým představám o krajinářství a výrazem svých živých barev a světelných efektů představuje svou vlastní a nesmírně osobitou verzi impresionismu[4]. Ještě před koncem století Mir naváže spolupráci s časopisy L'Esquella de la Torratxa, Els Quatre Gats či Hispania. Spolu s přáteli z Colla del Safrà relativně pravidelně navštěvuje i legendární barcelonský podnik Els Quatre Gats, kde se scházela tehdejší katalánská bohéma. Svá první díla zde vystavoval i slavný Pablo Picasso[5]. Mir tu prezentoval nesmírně zajímavý obraz La catedral dels pobres (1898), jenž je výjimečný nejen ztvárněním lidských postav, u Mira jev relativně neobvyklý, ale i svou ikonografickou hodnotou – tato veliká olejomalba totiž zachycuje známou Gaudího baziliku Sagrada Família pouhých 16 let od počátku její stavby. Dokončená není dodnes. Mir byl na toto dílo obzvlášť hrdý a vždy ho tak trochu mrzelo, že se mu nedostalo vřelejšího přijetí ze strany tehdejší kritiky[6].

La catedral dels pobres, 1898 (Foto: Colección Carmen Thyssen-Bornemisza)

La joia, 1910 (Foto: MNAC)

 

RODINNÝ PODNIK
Roku 1899 začíná druhá zásadní etapa Mirovy malířské dráhy. Mladý umělec využije zdánlivě štědré nabídky svého strýce z matčiny strany, textilního magnáta Avel·lího Trinxeta, jenž se po takřka dvě dekády stane jeho hlavním mecenášem. Mir z této ne vždy chtěné spolupráce těží zejména možností odjet malovat na Mallorku a celkovým klidem na tvorbu, o němž si řada jeho souputníků mohla jenom nechat zdát. Na oplátku pro průmyslníka vytvořil řadu menších zakázek, a především měl na starost dekoraci interiérů Trinxetova sídla Casa Trinxet (1904), skvostné ukázky katalánské secese v podání význačného architekta Josepa Puig i Cadafalcha. Dům byl bohužel v roce 1967 zbourán kvůli tlaku developerů, nicméně některé části vnitřních maleb a vitráží se podařilo zachránit a jsou dodnes součástí uměleckých sbírek.

 

S VYPĚTÍM VŠECH SIL
V letech 1899 až 1904 Mir pobývá z větší části na Mallorce, ačkoliv se občas vrací i do rodné Barcelony. Přestože Mir neměl žádný vyložený malířský vzor, podle mnohých kritiků ho do značné míry inspiroval belgický krajinář francouzského původu William Degouve (1867-1935), jenž v letech 1900-1902 žil a působil v Katalánsku i na Mallorce[7]. Mallorská etapa je pro našeho malíře klíčová, neboť zde freneticky rozvíjí a piluje svou malířskou techniku. Zároveň je tato etapa opředena určitým hávem tajemna. Mir se na ostrov vydal v doprovodu jiného slavného modernistického malíře Santiaga Rusiñola (1861-1931). Jejich vztah byl podle Mirova životopisce Josepa Pla zprvu přátelský, později mezi nimi však rostlo napětí. Pla tuto skutečnost vysvětluje přesvědčením, že Mir viděl v Rusiñolovi svého jediného skutečného soupeře z hlediska možného komerčního úspěchu v dané době, proto Mir a Rusiñol nikdy nemohli být plnohodnotnými přáteli[8]. Mir na ostrově maluje doslova jako o život. Je schopen za jediný den prostřídat hned několik rozpracovaných obrazů. Nemyje se a podle očitých svědků ani nejí, jen v jakémsi až pološíleném opojení maluje. Ve srovnání s dřívější i pozdější tvorbou se obrazy z tohoto období vyznačují tmavšími odstíny[9]. Malířův pobyt na ostrově je ukončen dodnes poněkud tajemným pádem do rokle, po němž Mir strávil dlouhé dva roky na léčení na psychiatrické klinice Institut Pere Mata v Reusu. Mir se při malování divokých ostrovních zátok velmi často pohyboval na samé hraně vysokých skalisek. Pád do hlubin byl tak jen otázkou času. Velkou otázkou pro všechny Mirovy životopisce asi již navždy zůstane stav malířova duševního zdraví během pobytu na Mallorce, respektive zdali lze jeho dvouletý pobyt na psychiatrické klinice přičítat pouze zranění po pádu, nebo jestli byla hospitalizace spojena s celkovým Mirovým rozpoložením při toulání se po mallorském venkově. Ani zde však nepřestává malovat.

El paisatge de Maspujols, 1907-1910 (Foto: MNAC)

 

BARVY KATALÁNSKÉHO VENKOVA
Tak či onak, skutečná exploze barev v Mirově podání přichází až v následující etapě, kdy se jeho hlavní inspirací stanou vesničky v okrese Camp de Tarragona. V říjnu 1906 opustí brány Institutu Pere Mata a spolu s rodinou se usadí ve vesnici L'Aleixar, severozápadně od Reusu. Typickými ukázkami z tohoto období jsou jedny z kriticky nejoceňovanějších maleb Joaquima Mira, Poble escalonat (okolo 1906-1909) a El paisatge de Maspujols (okolo 1907-1910). V obou případech autor zachycuje krajinu v bezprostředním okolí vesničky Maspujols a v obou případech dává vyniknout své osobité interpretaci barev, tónů slunečního svitu a zdánlivě nahodilým, přesto však přesně a dokonale vyměřeným tahům štětcem. S Mirem do Katalánska přichází první zárodky abstrakce. Pobyt v okolí Tarragony Mir do roku 1914 přeruší jen jednou, a to kratším pobytem v klášteře na posvátném katalánském pohoří Montserrat. Ačkoliv je usazený na venkově, po celé roky si čile buduje jméno zejména díky neustálým účastem ve veřejných soutěžích[10].

V letech 1914-1922 se Mir i s nemocnou matkou pohybuje v oblasti Vallès. Toto období je charakterizováno neustálými přesuny mezi městy, po skončení první světové války zájem o Mirovo dílo stoupá. 17. srpna 1921 se tehdy již 48letý Mir konečně ožení. Za manželku pojme Mariu Estalellu i Asbert, dceru obchodníka z městečka Vilanova i la Geltrú, odkud pochází i Mirova matka. Právě Vilanova se nakonec od roku 1922 stane definitivním sídlem žádaného malíře, který již nemá žádné závazky vůči rodině Trinxetů a naopak ve svém domku čím dál častěji přijímá bohaté zájemce o svá díla. Starší domek si pár přestaví přesně podle Mirových potřeb. Ačkoliv malíř i nadále tráví mnoho hodin denně v okolí Vilanovy, inspiraci mu čím dál častěji poskytuje i vlastní zahrada. Kterak podotýká Maria Mercè Riera, „manželství a definitivní usazení se ve Vilanově Joaquimu Mirovi přinese osobní stabilitu, z níž se netěšil v žádné ze svých předchozích uměleckých etap“[11]. Vilanova se pro Mira stane základním táborem, z něhož později vyráží malovat do okolních vesnic (Poblet, Calafell, Canyelles, Miravet, Vallirana)[12].

 

POSLEDNÍ ROKY VE VILANOVĚ
V letech 1932-1934 Mir po zkušenostech s ostrovní, pobřežní i vnitrozemskou krajinou u Středozemního moře zamíří do Pyrenejí. Nejen umělecky cenné jsou zejména jeho olejomalby úchvatné andorrské přírody[13], které byly součástí velké Mirovy jubilejní výstavy v prestižní barcelonské galerii Sala Parés v roce 1934. Španělská občanská válka (1936-1939) na Joaquima Mira tvrdě dolehla. Dokončených pláten z této doby není mnoho, přesto Mir i v těžkých časech maluje a vytváří dokonale prosvětlené kompozice jako Mercat en temps de guerra (1937). Válku sice přečká bez větší úhony ve svém domě ve Vilanově, nicméně po vstupu vítězných frankistických vojsk do města je na několik dní zatčen. Pocit zostuzení a ukřivdění Mir léčí dalším tvůrčím pobytem na katalánském venkově, odkud se nakonec vrátí zpět do Vilanovy. V dubnu 1940 má v Barceloně podstoupit operační zákrok, nicméně ještě předtím ochoří a válkou oslabený organizmus infekci nevydrží. Joaquim Mir, nepochybně jeden z největších katalánských i španělských krajinářů 20. století, nakonec 27. dubna 1940 umírá v rodné Barceloně. Kruh se uzavřel. Dům na barcelonské ulici Gran de Gràcia, v němž strávil poslední okamžiky svého života, dnes tohoto velkého malíře připomíná pamětní deskou. Jeho ostatky odpočívají na hřbitově ve Vilanově. Odkaz bodrého a vždy dobře naladěného katalánského malíře bez mistra i učedníka čítá přes dva tisíce položek, v nichž jsou ukryty snad všechny barvy Středomoří…

---

[1] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 28.
[2] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 20-23.
[3] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 160-169.
[4] Reyes Carretero, Descripción de la obra «El huerto y la ermita», Madrid 2020. Viz: https://www.museoreinasofia.es/coleccion/obra/huerto-ermita.
[5] Poměrně zajímavou oblastí bádání by mohla být snaha zdokumentovat vztah a vzájemnou inspiraci mezi Mirem a Picassem. Slavný Anadalusan Mira zportrétoval v roce 1900. Oba byli pravidelnými návštěvníky podniku Els Quatre Gats a s velmi zajímavým příběhem přichází i Josep Pla (s. 87), podle něhož byl možná skutečným autorem výroku „Inspirace existuje, ale musí vás zastihnout při práci“, který bývá tradičně připisován Picassovi, právě Joaquim Mir.
[6] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 24.
[7] J. F. Ràfols, Modernisme i modernistes, Barcelona 1993, s. 208-209.
[8] Josep Pla, El pintor Joaquim Mir, Barcelona 1996, s. 128.
[9] Joaquim Mir, Joaquim Mir: antològica 1873-1940 [katalog výstavy], Barcelona 2009, s. 50-83.
[10] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir al camp de Tarragona (Barcelona: Viena, 2008).
[11] Maria Mercè Riera i Arnijas, Mir, Barcelona 2008, s. 36.
[12] Detailní průřez Mirovou tvorbou v této životní etapě nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Vilanova (Barcelona: Viena, 2006).
[13] Detailní průřez Mirovou tvorbou v Andoře nabízí Francesc Miralles v díle Joaquim Mir a Andorra (Barcelona: Viena, 2002).

El Solell v Andoře, 1933 (Foto: MNAC)

Mercat en temps de guerra, 1937 (Foto: MNAC)