Historie znaku FC Barcelona

Jedním z nejcharakterističtějších znaků klubu FC Barcelona je bezpochyby jeho znak. I když se během historie jeho design trochu měnil, původní idea zůstala vždy zachována. Dnešní znak můžeme rozdělit na dvě poloviny. V té spodní je vyobrazen míč na modročerveném (blaugrana) poli - tato část představuje symboliku klubu samotného. Horní část znaku pak prozrazuje místo, které klub reprezentuje, tedy Barcelonu. Vlevo nahoře Kříž sv. Jiří, patrona Katalánska, vpravo nahoře zase tradiční katalánská vlajka se čtyřmi rudými a pěti žlutými pruhy. Kombinace těchto dvou vlajek je vlastní i oficiálnímu znaku katalánské metropole.

Historický vývoj znaku FC Barcelona (Foto: ARA)

Jak je patrné z obrázku zachycujícího vývoj loga, ve svých začátcích klub FC Barcelona používal znak města Barcelony, aby tak lépe dal najevo svoji spřízněnost s katalánskou metropolí. Od roku 1910 však po strukturální změně v klubu bylo rozhodnuto, že by organizace měla mít i svůj vlastní originální znak. Barça tak mezi svými členy vyhlásila konkurz na grafickou podobu nového loga. Autorem vítězného návrhu byl podle posledních výzkumů jeden z tehdejších hráčů, Santiago Femenia, ačkoliv po dlouhá desetiletí byl za tvůrce loga považován jeho spoluhráč Carles Comamala. Od té doby se znak měnil několikrát, šlo ale jen o drobné estetické zásahy týkající se hlavně tvaru znaku a písmen uprostřed, původní barevné rozvržení zůstalo takřka neměnné. Tedy až na malé výjimky...

Nejvážnější zásah utrpěl znak po nástupu období frankismu, jež bylo charakterizováno potlačováním veškerých projevů či symbolů katalánské kultury. Jak je patrno na podobě znaku z roku 1941, došlo k přeskupení písmen FCB na CFB v souladu s pošpanělštěním názvu (Club de Fútbol Barcelona), což trvalo až do roku 1974, ale zejména ze znaku na pár let musela zmizet katalánská vlajka - došlo k redukci počtu červených a žlutých pruhů vpravo nahoře. Pro 21. století a tedy období asi největší slávy týmu v čelem s hvězdami jako Messi, Xavi či Iniesta byl od roku 2002 používán zjednodušený znak, o nějž se postaral designér Claret Serrahima. 

Ke změně loga u barcelonského klubu dochází průměrně jednou za 15 let, proto nakonec není až takovým překvapením, že na podzim roku 2018 se Barça rozhodla k další kosmetické úpravě. Znak, který musí být ještě do konce října 2018 schválen na členské schůzi, se po vzoru některých dalších evropských velkoklubů uchyluje k drobnému zjednodušení a čím dál silnější digitalizaci. Mizí z něj některé černé dělící linky a větší prostor má fotbalový míč ve spodní části znaku. Především ale ze znaku mizí písmena FCB, což je vzhledem ke všem předchozím verzím relativně podstatný zásah. Jak ostatně argumentují zástupci klubu, doba je dnes jiná - v časech poslední změny ještě neexistovaly sociální sítě apod., z marketingového pohledu je tak třeba cílit na unikátnost. A tu prezentuje ona zjednodušená verze znaku (navíc zkratku FCB používá i jiný evropský velkoklub, Bayern Mnichov), ačkoliv i tady bychom našli drobný protiargument: slavný ekvádorský Barcelona Sporting Club z Guayaquilu se totiž ve svých začátcích natolik inspiroval právě v Barceloně, že kromě názvu od Katalánců okopíroval i znak. Pokud bude současný návrh schválen, na dresech by se měl objevit od příští sezony (2019/2020).

Manuel Valls

Před rokem mohl být prvním francouzským prezidentem katalánského původu, za rok naopak může být prvním francouzským starostou Barcelony. Tak by se ve stručnosti daly shrnout poslední roky bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse. Ten dnes večer oficiálně oznámil kandidaturu na starostu katalánské metropole v komunálních volbách, které by se ve Španělsku měly konat v květnu příštího roku.

Manuel Valls (Foto: Sociedad Civil Navarra)

Manuel Valls (*1962) je ve vztahu ke Katalánsku vskutku zajímavou postavou. Narodil se totiž v Barceloně, odkud pocházel jeho otec, katalánský malíř Xavier Valls (1923-2006). Ten emigroval na konci 40. let 20. stol. do Francie, kde se oženil s italofonní Švýcarkou Luisangelou Galfettiovou. Díky tomuto rodinnému zázemí dnes Manuel Valls hovoří plynně katalánsky, španělsky, italsky a samozřejmě francouzsky. Rodina obvykle trávila léto v Katalánsku, což vysvětluje fakt, že Manuel se narodil právě v Barceloně (13. srpna, ve čtvrti Horta). Kromě času prázdnin ale Valls prožil celý svůj život ve Francii, i když kvůli místu narození se francouzským občanem stal až ve svých 20 letech. V roce 1986 úspěšně vystudoval historii na pařížské Université Panthéon-Sorbonne.

Valls je však především rozeným politikem. Již v 17 letech se stal členem mladých socialistů a postupně zastával nejrůznější regionální posty, přičemž neustále stoupal v partajním žebříčku. Do skutečně vrcholné politiky nakoukl na konci 90. let v roli šéfa tiskového oddělení kabinetu tehdejšího socialistického premiéra Lionela Jospina. Roku 2001 byl zvolen starostou města Évry, ležícího asi 30 km jižně od Paříže. V čele více než padesátitisícového města se mu dařilo, neboť zde starostoval dlouhých 11 let. Souběžně s tím byl v letech 2002-2012 poslancem dolní komory francouzského parlamentu. Ačkoliv byl po celou svou politickou kariéru členem socialistické strany, vždy patřil k jejímu pravému křídlu a mnozí dodnes zpochybňují jeho levicovou orientaci. Na svůj dosavadní politický vrchol se dostal teprve nedávno. Od května 2012 do března 2014 byl francouzským ministrem vnitra, od dubna 2014 do prosince 2016 pak dokonce zastával post předsedy francouzské vlády. Zatímco v roli ministra vnitra si získal sympatie veřejnosti mnohdy i kontroverzními postoji, např. při podpoře vyhošťování Romů, premiérská funkce mu záhy zhořkla, neboť právě za jeho vlády Francie prožila nejhorší teroristické útoky posledních let (Nice, Charlie Hebdo, Bataclan).

Už jako malý chlapec však ambiciózní a pořádkumilovný Valls snil o naprostém politickém vrcholu - stát se francouzským prezidentem. Tato příležitost se mu naskytla vloni. Vzhledem k tragickému úpadku popularity bylo jasné, že François Hollande o znovuzvolení usilovat nebude, socialisté proto do boje o prezidentské křeslo museli nasadit někoho jiného. Valls proto v prosinci 2016 rezignoval na funkci premiéra, aby se mohl plně soustředit na počínající kampaň. Ta pro něj však trochu nečekaně skončila již v lednu 2017, kdy ve stranických primárkách překvapivě prohrál s Benoitem Hamonem. Valls prohru neunesl, po takřka čtyřiceti letech působení vystoupil ze socialistické strany a v prezidentských volbách podpořil socialistům natruc Emmanuela Macrona, bývalého ministra hospodářství ze své vlastní vlády. Nutno dodat, že na oplátku od Macrona nejspíš čekal nějaký ministerský post, avšak jen tak tak se vůbec dostal do parlamentu (o 138 hlasů). Od ledna 2017 je tak z bývalého premiéra jen řadový poslanec. Vallsův tvrdý pád na politické dno v tomto ohledu jen podtrhují pravidelné průzkumy oblíbenosti francouzských politiků, v nichž se tento rodilý Katalánec umisťuje mezi nejhůře hodnocenými zákonodárci.

Není se čemu divit. Valls i na francouzské poměry působí hodně povýšeně až arogantně. Pochybnosti o jeho levicové orientaci jasně dokládá jeho ryze pravicový přístup například k otázkám bezpečnosti (i když svůj díl viny na tom jistě nese již zmiňovaná série atentátů) nebo soukromý rodinný výlet vládním tryskáčem na finále fotbalové Ligy mistrů (budiž mu polehčující okolností, že tehdy hrál jeho oblíbený tým FC Barcelona, k jehož hymně složil hudbu Vallsův příbuzný). Zkrátka a jednoduše, Vallsova budoucnost ve francouzské politice vypadá minimálně po několik nadcházejících let velmi černě. Rozhodnutí obrátit svůj zrak k rodnému městu tak působí logicky.

Manuel Valls v barvách Ciutadans... (Foto: www.elcritic.cat)

O kandidatuře Manuela Vallse na post barcelonského starosty se silně spekulovalo již v dubnu, avšak definitivního ohlášení kandidatury jsme se dočkali až dnes večer. Jeho cílem bude kandidátka napříč politickým spektrem (samozřejmě jen z těch stran, jež jsou proti nezávislosti Katalánska), avšak prozatím může počítat jen s podporou strany Ciutadans a několika nezávislých osobností. Nutno dodat, že pro Vallse i Ciutadans jde o dobrý vzájemný obchod - strana neměla pro nadcházející volby žádného charismatického lídra, Valls zase ví, že se může spoléhat na relativně širokou voličskou základnu. Před nadcházející volební kampaní si Valls v Barceloně připravuje půdu pod nohama. Proto se od podzimu ujal role hostujícího profesora na prestižní manažerské škole ESADE, kde má vyučovat předmět o migračních procesech. Cynicky můžeme dodat, že ve městě si už našel i novou lásku v podobě katalánské miliardářky Susany Gallardo, dědičky farmaceutického koncernu Almirall. Inu, nový začátek se vším všudy. I když má Valls v současnosti francouzské občanství, občané EU mají v komunálních volbách v případě splnění několika základních podmínek aktivní i pasivní volební právo v kterémkoliv členském státě. Valls tak v rámci své kandidatury bude muset své trvalé bydliště přesunout do katalánské metropole a zároveň se bude muset vzdát mandátu poslance ve francouzském Národním shromáždění.

A jaké má vlastně tento rodilý Katalánec šance? Pravdou je, že pro zastánce jednotného Španělska je Manuel Valls určitou modlou a mohl by do unionistického tábora přinést mnoho hlasů. Ačkoliv Valls pochází z tradičně silně prokatalánsky orientované rodiny, on sám se k otázce katalánské nezávislosti staví velmi negativně. Jeho kandidatura tak z otázky nezávislosti učiní v komunálních volbách důležité téma. Nervozita na straně zastánců nezávislosti je patrná - svědčí o tom i nedávná rošáda u ERC a sázka na protřelého veterána Ernesta Maragalla, jehož bratr Pasqual byl sám dlouhá léta (1982-1997) barcelonským starostou a dodnes je považován za jednoho z nejlepších starostů, kteří kdy městu vládli. Ale zpět k Vallsovi. Ten bude mít oproti ostatním kandidátům nespornou výhodu obrovské a prokazatelné zkušenosti, a to nejen z titulu francouzského expremiéra a exministra, ale nepochybně i v rámci komunální politiky. Jeho jedenáctileté působení na radnici v Évry je totiž důležitější, než se na první pohled může zdát. I jeho političtí oponenti do jednoho uznávají, že byl vynikajícím starostou. Paradoxem je i to, že Valls byl tehdy v roce 2001 v podobné situaci jako nyní. Na radnici v Évry totiž kandidoval z rozhodnutí strany, nikdy předtím ve městě nebyl, a tak se v něm usadil a začal ho důkladně poznávat až během předvolební kampaně. Jak vidno z pozdějších výsledků, Valls se dokáže připravit na jedničku a i zdánlivě cizí teritorium zná záhy jako vlastní boty.

Právě "neznalost" města bude nepochybně Vallsovou největší slabinou. Dosti výmluvnou je v tomto ohledu parodická scénka z katalánského satirického pořadu Polònia. Valls se sice v Barceloně narodil, ale celý život ho zajímala jen francouzská politika. O Barcelonu projevil zájem až nyní, jak se říká, z nouze. O městě tak skutečně zatím skoro nic neví, což ale neznamená, že se tohoto handicapu nedokáže v následujících měsících zcela zbavit. Řídit padesátitisícové předměstí se sice s řízením 1,5 milionové metropole příliš srovnávat nedá, ale vzhledem k protikandidátům zrovna toto žádný problém nebude. A jak už prokázal v Évry, učí se velmi rychle. Otázkou zůstává, jestli se Vallsovi podaří stát se kandidátem stmelujícím tábor unionistů, nebo jestli ho rozdrobí. Tak či onak budou komunální volby 2019 v Barceloně hodně zajímavou záležitostí.

Sedm barcelonských pahorků

Když je řeč o "městě sedmi pahorků", nejspíš každý si pod tímto pojmem okamžitě představí Řím. Avšak stačí jen trochu zapátrat po síti a najednou tu máme desítky světových metropolí, které se chlubí tím, že spočívají na sedmi pahorcích. Athény, Ammán, Brusel, Edinburgh, Istanbul, Jeruzalém, Kampala, Kišiněv, Lisabon, Moskva či Vilnius - seznam sedmipahorkových měst je obsáhlý. Tak trochu nenápadně je však mezi nimi skrytá i katalánská metropole. Na první pohled to totiž není úplně patrné, ale Barcelona se dnes opravdu rozkládá na sedmi pahorcích. A vězte, že ani Montjuïc ani Tibidabo mezi ně nepatří!

Jak je tomu ale i u mnoha výše zmíněných měst, ono těch pahorků většinou stejně není jen sedm. Ale nepředbíhejme. Katalánská metropole leží na tzv. Barcelonské planině (Pla de Barcelona). Ta je ze severu ohraničena řekou Besòs, na jihu řekou Llobregat, na východě Středozemním mořem a na západě pohořím Collserola s nejvyšším vrcholem Tibidabo. Vše mezi tím je tedy planina, z níž výrazně vystupuje jen několik kopečků. Těch nad 100 metrů je pak skutečně sedm, i když dva z nich dnes již zcela podlehly urbanizaci. A pak tu máme ještě jeden (koneckonců i onen slavný Řím má svůj zvláštní "osmý pahorek"), jenž svou minimální výšku kompenzuje maximálním historickým významem.

Nejviditelnější z barcelonských pahorků (Foto: Betevé)

1. TURÓ DEL CARMEL (266 m)

Jak už bylo řečeno, vrcholy Montjuïc (173 m) i Tibidabo (512 m) mají v rámci Barcelony poněkud specifické a značně hraniční postavení. Všech sedm pahorků tak musíme hledat opravdu jen v rámci Barcelonské planiny jako takové. Tři nejvyšší z nich (Turó del Carmel, Turó de la Rovira a Turó de la Creueta del Coll) jsou geologicky vzato předsunutou součástí pohoří Collserola a všechny nabízí fantastické 360° rozhledy na Barcelonu. Nejvyšší z nich, Turó del Carmel (266 m), je znám kvůli svému holému vrcholku také jako Muntanya Pelada (Lysá hora). Podobně ještě před více než 100 lety vypadal i slavný Park Güell, jenž se rozkládá na jednom z jeho úbočí a který je dnes tak krásně porostlý vegetaci jen díky ambicióznímu plánu Antoniho Gaudího. Své oficiální jméno získal kvůli svatyni Mare de Déu del Mont Carmel, která vznikla na jednom z jeho úbočí roku 1864. Kopec se stal též důležitou součástí místní literatury. Své romány do tohoto prostředí situují kupříkladu spisovatelé Juan Marsé a David Castillo.

Turó del Carmel nabízí v současnosti jedny z nejlepších výhledů na skutečně celou Barcelonu, jeho vrchol však není tak snadno dostupný jako sousední Turó de la Rovira, což v praxi znamená, že tu narazíte jen na minimum turistů. Asi nejrychleji se na vrchol dostanete z carrer Santuari mezi popisnými čísly 81 a 85 - na jedné straně je tu velká proluka s výtahem vedoucím dolů do ulice carrer Murtra, na druhé straně trochu tajemně vypadající, polorozpadlé schody, které zdánlivě nevedou nikam. Po těch se vydáte a pak už míříte jen a jen vzhůru odměnou vám bude jeden z nejexkluzivnějších pohledů na město. Další možností je pozvolnější stoupání od baru Delicias na carretera del Carmel, kam se snadno dopravíte autobusy 24, 92 a V17.

2. TURÓ DE LA ROVIRA (262 m)

Jen o pouhé čtyři metry nižší Turó de la Rovira se v posledních letech stal jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů katalánské metropole. Všichni teď znají "bunkry", odkud jsou úchvatné výhledy na Barcelonu a kde se každý večer poctivě chlastá. O tom všem už jsme ostatně psali ve zvláštním článku. Kopec s dlouhou historií na svém vrcholku často vítal nově příchozí. Svého času se tu usídlil jeden iberský kmen, v časech občanské války tu byla umístěna protiletadlová baterie, zatímco po válce se tu začali masivně usazovat přistěhovalci z jiných částí Španělska, takže Turó de la Rovira se proměnil v jakousi slumovou čtvrť bez pořádné kanalizace, zato s velkolepým výhledem. Před několika lety tu barcelonská radnice zřídila muzejní prostor pod širým nebem, čímž vrcholek učinila mnohem přístupnějším. Výsledkem je nová barcelonská turistická atrakce, která značně kontrastuje se situací, kdy ještě před pár lety byly tyto vrcholky považovány za "pozapomenuté". I sem se snadno dostanete autobusy 24, 92 či V17 a následně od baru Delicias po ulici carrer Mühlberg pořád nahoru.

3. TURÓ DE LA CREUETA DEL COLL (245 m)
V závětří za oběma předchozími se krčí třetí nejvyšší vrchol kopcovité zóny známé pod souhrnným názvem Els Tres Turons, Creueta del Coll (245 m). Respektive jeho polovina. Značná část kopce totiž už neexistuje, protože místo sloužilo dlouhá léta jako lom. Vytěžená žula posloužila k výstavbě řady okolních čtvrtí. Kámen se tu dobýval až do druhé poloviny 20. století, roku 1987 se z bývalého kamenolomu stal veřejný park, jemuž vévodí velká vodní plocha spolu se zavěšeným 54tunovým betonovým blokem s názvem Elogio del agua od baskického sochaře Eduarda Chillidy. Z leteckého pohledu může park trochu připomínat centrální náměstí v Parku Güell, což je možná důvodem, proč i sem občas zabloudí nějaký ten ztracený turista. Samotný vrcholek bývalého kamenolomu je nejlépe dosažitelný z metra El Coll/La Teixonera (L5) a pak ulicemi carrer Lorda a carrer Morató a následně ještě pár desítek metrů prašnou "horskou" cestičkou. Výborně je celý hřeben přístupný i z Passatge de Manlleu. Na vrcholku Creueta del Coll se nachází železný kříž a výhled, jenž zachycujeme na následujícím obrázku.

Pohled z vrcholku Turó de la Creueta del Coll, vrcholek nalevo je Turó del Carmel (2014)

4. TURÓ DEL PUTGET (183 m)

Výše zmíněnou trojici odděluje od vrcholku Putget (někdy též psáno Putxet) údolí tvořené ulicemi Avinguda de Vallcarca a Avinguda de la República Argentina. Při pohledu směrem k moři máme po levé straně cestu ke komplexu Tres Turons a Parku Güell, zatímco napravo, kam žádný z turistů ze stanice metra Vallcarca (L3) nikdy nemíří, se tyčí Turó del Putget. Je přístupný relativně snadno - z metra Vallcarca stačí popojít až k mostu Viaducte de Vallcarca, odkud vede nenápadná ulička carrer de Claudi Sabadell. Tudy vás už jezdící schody dopraví takřka až před jeden z vchodů do parku (Jardins del Turó del Putxet). Část kopce je již kompletně urbanizována, jen vrchol má v současnosti tuto podobu zelené zóny, která od rokU 1970 slouží jako veřejný park. Hlavně v parných létech je toto místo zárukou příjemného stínu, nicméně velká koncentrace stromů je zároveň důvodem slabších výhledů na město. Existuje tu sice pár vyhlídkových ploch, ale velkou část zorného pole vám bude zakrývat místní vegetace.

5. TURÓ DE LA PEIRA (138 m)
Trochu stranou všeho dění, v obvodu Nou Barris se nachází v pořadí pátý barcelonský pahorek. 138 metrů vysoký Turó de la Peira je dnes též z větší části zastavěný, i když jeho vrcholek obklopuje už od roku 1936 takřka osmihektarový veřejný park (Parc del Turó de la Peira). Pozemky dříve patřily markýze z Castellbell, přičemž část z nich sloužila jako kamenolom, což je dodnes nejvíc patrné kupříkladu při pohledu z místního fotbalového hřiště. Nahoru se nejsnáze dostanete ze stanice metra Vilapicina (L5)a pak po carrer Canfranc. Vrcholek korunuje železný kříž, odkud se můžete rozhlédnout po části Barcelony, ale podobně jako v případě Turó del Putget budou část výhledu clonit stromy. Když už zavítáte do těchto končin, nenechte si ujít ani vedlejší čtvrť Can Peguera, jejíž jednopatrové, malebné dělnické domečky tvoří zajímavý kontrast k okolním bytovým domům.

Pohled na Parc de Monterols z carrer de Copèrnic, vpravo vzadu Turó del Putget a Turó del Carmel
(Foto: Betevé)

6. TURÓ DE MONTEROLS (127 m)
Turó de Monterols patří k těm nejméně známým barcelonským pahorkům jednoduše proto, že letitá zástavba ho takřka celý ukryla pod železobetonový či asfaltový plášť. Jen vrcholek samotný zůstal ušetřen a od roku 1940 zde existuje relativně malý park (Parc de Monterols). Při pohledu z výšky je jasně patrné, jak je park, jenž sám o sobě nedosahuje ani rozlohy monumentální zóny Parku Güell, zcela obklopen vysokými bytovými domy ulic Muntaner, Copèrnic a Hercegovina. V praxi tedy výhledy na město nulové, výhodou je alespoň autenticita, neboť do tohoto parku opravdu nikdo kromě místních nechodí. Přístupné vlakem FGC, stanice Pàdua.

7. TURÓ DE MODOLELL (108 m)
Jen pár desítek metrů jižně se nachází poslední z mýtických sedmi pahorků. Více než stometrový Turó de Modolell se však již dávno ztratil pod divokou zástavbou, takže kopec jako takový je dnes jen stěží postřehnutelný. Jeho vrcholek se nachází přibližně na křižovatce ulic Copèrnic a Vallmajor, na místě kláštera Santa Maria Magdalena, nicméně okolní zástavba působí tak kompaktně, že si zkrátka přítomnost na jednom z barcelonských pahorků neuvědomíte ani přímo na místě. Když už tu ale budete, můžete se alespoň pokochat neogotickým kostelem, jenž je nejviditelnější součástí zmiňovaného kláštera. Zde zároveň končí i možná procházka po všech sedmi vrcholcích. Jak vidno z níže umístěné mapky, není problém naplánovat si uprostřed betonové džungle malou terénní výpravu, která by zahrnovala všech sedm pahorků. Při začátku na Turó de la Peira a následné cestě přes všechny vrcholky až k Turó de Modolell jde o výšlap na přibližně 14 kilometrů s kumulovaným převýšením asi 660 metrů. Alternativní a proaktivní způsob, jak za jediné odpoledne poznat velký kus Barcelony!

Přibližné umístěné sedmi barcelonských pahorků v rámci města (Foto: Google Maps)

(8. MONT TÀBER)
Nutno dodat, že žádný z oněch sedmi pahorků si nemůže ani v nejmenším zadat se symbolickým a historickým významem svých římských příbuzných. S nimi je v tomto ohledu srovnatelný snad jen ten osmý barcelonský - necelých 17 metrů vysoký Mont Tàber. V dnešní zástavbě jde samozřejmě o zcela zanedbatelnou kótu, nicméně právě zde se začala psát skutečná historie katalánské metropole. A paradoxně toho má mnoho společného právě se svým italským protějškem. Když totiž Barcelonskou planinu před více než 2 000 lety poprvé objevili Římané, musel se jim naskytnout dnes zcela nepředstavitelný pohled na všechny výše zmíněné pahorky, jak se v dáli tyčí nad takřka nezvlněnou rovinou. Ta byla v blízkosti moře narušena jen na jediném místě. 16,9 metrů vysoký kopeček Mont Tàber se proto okamžitě stal strategickou volbou číslo jedna na rozbití tábora. Tak vznikla pár let před začátkem našeho letopočtu římská kolonie Barcino s hlavním chrámem přímo na vrcholku kopce. Nejvyšší bod kopce dnes připomíná pamětní deska na průčelí domu s č. p. 10 na ulici carrer del Paradís, tedy přesně tam, kde se dnes nacházejí zbytky Augustova chrámu...

Pamětní deska na místě vrcholu Mont Tàber, carrer del Paradís, 10 (2014)

Katalánsko: Horký podzim 2018?

Podle tvrzení mnohých katalánských politiků a novinářů nás čeká "horký podzim". Země si připomene první výročí loňského referenda a následného symbolického vyhlášení nezávislosti. Zároveň se každým dnem blíží soud s některými z lídrů loňského boje za nezávislost. Katalánsko se z výsledků loňských událostí (aplikace článku 155 španělské ústavy a předčasné regionální volby) vzpamatovává jen pozvolna, proto se podle odborníků v nejbližších měsících nějaké další významné vyhrocení vztahů Španělsko - Katalánsko očekávat nedá. Obě strany prozatím zůstanou na svých pozicích a budou po sobě vrhat nevraživé pohledy. Tak či onak je tu několik dat, během nichž by Katalánsko mohlo prožít opravdu horký podzim.

11. ZÁŘÍ

Od roku 2012 již tradiční datum obrovských manifestací v centru Barcelony. Každé předchozí 11. září zaplnily ulice katalánské metropole stovky tisíc demonstrantů za nezávislost Katalánska, ačkoliv jejich počet během let trochu klesal (až 1 800 000 v roce 2014, okolo 1 000 000 v roce 2017). I letos se počítá minimálně s milionem demonstrantů, kteří by měli zcela zaplnit známou ulici Avinguda Diagonal v úseku od Palau Reial až ke Glòries (celkem 6 km). Podle některých zákulisních informací existují i vysoce optimistické odhady, že letošní manifestace se zařadí k těm větším a shromáždí až 1 500 000 lidí. Akci i letos pořádá Assemblea Nacional Catalana a veškeré podrobnosti k manifestaci naleznete na speciálně zřízené webové stránce.

1. ŘÍJEN

Klíčovým datem letošního podzimu bude samozřejmě první výročí loňského referenda za nezávislost, jehož se i přes brutální zásah španělských policejních složek zúčastnily více než dva miliony obyvatel Katalánska. V tuto chvíli není jasné, jakým způsobem si Katalánci událost připomenou, ale jednou ze zmiňovaných možností je i něco na způsob hodinové generální stávky.  Významným dnem bude i 3. říjen, kdy svým televizním vystoupením mnohé smířlivější Katalánce definitivně zklamal španělský král Felipe VI.

16. ŘÍJEN

Bude to již celý rok, co byli vzati do vazby Jordi Sànchez a Jordi Cuixart. I oni jsou obviněni ze vzpoury, avšak zejména v souvislosti s improvizovanou demonstrací před budovou katalánského ministerstva financí ze 20. září 2017. "Los Jordis" představují obzvlášť nechutný příklad "nestrannosti" španělské justice, neboť na rozdíl od politických lídrů neměli žádnou faktickou odpovědnost za loňské dění v Katalánsku. Ale v zemi, kde vás odsoudí na 3 roky nepodmíněně, když prohlásíte, že král je zloděj, nebo vám hrozí dva a půl za to, že se řetězem připoutáte k plotu soudní budovy, vlastně pak něco takového nepřekvapí. Pro zastánce nezávislosti půjde jistě o příležitost uspořádat významnou demonstraci s co nejširším mezinárodním ohlasem.

27. ŘÍJEN

Vzhledem k následným událostem bylo vyhlášení Katalánské republiky 27. října 2017 skutkem spíše symbolickým a vzhledem k dosavadní nemožnosti proměnit ho v realitu nejspíš nepůjde o datum žádající si nějakou další významnou manifestaci. I přesto však půjde o datum důležité, neboť pro celou řadu obyvatel Katalánska představuje 27. říjen den definitivního myšlenkového odtržení od španělského státu.

PŘELOM 2018/2019

Schopnost katalánské mobilizace v ulicích v průběhu podzimu 2018 je doposud určitou neznámou. Všeobecně se prozatím očekává vlažnější přístup k situaci, avšak ve střednědobém výhledu se klíčovou událostí, která by byla schopná pohnout masami, jeví soudní proces s některými členy katalánské vlády a parlamentu, podílejících se na organizaci loňského referenda. Dříve se spekulovalo, že proces začne právě někdy na podzim 2018, v poslední době se však zdá, že klíčová fáze procesu proběhne až na počátku roku 2019. Při současném tempu "vyšetřování" a dalších administrativních úkolů se však opravdu nejeví moc pravděpodobné, že by rozsudek mohl být vynesen ještě před koncem letošního roku. Pro obviněné politiky to znamená neustále se prodlužující pobyt ve vazbě. Prozatím se každopádně zdá, že proces v nějaké formě proběhne a nedá se čekat, že bude spravedlivý a nestranný. Konečný rozsudek a následná reakce zastánců nezávislosti pak bude klíčovým momentem pro další vývoj španělsko-katalánského konfliktu.