Před rokem mohl být prvním francouzským prezidentem katalánského původu, za rok naopak může být prvním francouzským starostou Barcelony. Tak by se ve stručnosti daly shrnout poslední roky bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse. Ten dnes večer oficiálně oznámil kandidaturu na starostu katalánské metropole v komunálních volbách, které by se ve Španělsku měly konat v květnu příštího roku.
Manuel Valls (*1962) je ve vztahu ke Katalánsku vskutku zajímavou postavou. Narodil se totiž v Barceloně, odkud pocházel jeho otec, katalánský malíř Xavier Valls (1923-2006). Ten emigroval na konci 40. let 20. stol. do Francie, kde se oženil s italofonní Švýcarkou Luisangelou Galfettiovou. Díky tomuto rodinnému zázemí dnes Manuel Valls hovoří plynně katalánsky, španělsky, italsky a samozřejmě francouzsky. Rodina obvykle trávila léto v Katalánsku, což vysvětluje fakt, že Manuel se narodil právě v Barceloně (13. srpna, ve čtvrti Horta). Kromě času prázdnin ale Valls prožil celý svůj život ve Francii, i když kvůli místu narození se francouzským občanem stal až ve svých 20 letech. V roce 1986 úspěšně vystudoval historii na pařížské Université Panthéon-Sorbonne.
Valls je však především rozeným politikem. Již v 17 letech se stal členem mladých socialistů a postupně zastával nejrůznější regionální posty, přičemž neustále stoupal v partajním žebříčku. Do skutečně vrcholné politiky nakoukl na konci 90. let v roli šéfa tiskového oddělení kabinetu tehdejšího socialistického premiéra Lionela Jospina. Roku 2001 byl zvolen starostou města Évry, ležícího asi 30 km jižně od Paříže. V čele více než padesátitisícového města se mu dařilo, neboť zde starostoval dlouhých 11 let. Souběžně s tím byl v letech 2002-2012 poslancem dolní komory francouzského parlamentu. Ačkoliv byl po celou svou politickou kariéru členem socialistické strany, vždy patřil k jejímu pravému křídlu a mnozí dodnes zpochybňují jeho levicovou orientaci. Na svůj dosavadní politický vrchol se dostal teprve nedávno. Od května 2012 do března 2014 byl francouzským ministrem vnitra, od dubna 2014 do prosince 2016 pak dokonce zastával post předsedy francouzské vlády. Zatímco v roli ministra vnitra si získal sympatie veřejnosti mnohdy i kontroverzními postoji, např. při podpoře vyhošťování Romů, premiérská funkce mu záhy zhořkla, neboť právě za jeho vlády Francie prožila nejhorší teroristické útoky posledních let (Nice, Charlie Hebdo, Bataclan).
Už jako malý chlapec však ambiciózní a pořádkumilovný Valls snil o naprostém politickém vrcholu - stát se francouzským prezidentem. Tato příležitost se mu naskytla vloni. Vzhledem k tragickému úpadku popularity bylo jasné, že François Hollande o znovuzvolení usilovat nebude, socialisté proto do boje o prezidentské křeslo museli nasadit někoho jiného. Valls proto v prosinci 2016 rezignoval na funkci premiéra, aby se mohl plně soustředit na počínající kampaň. Ta pro něj však trochu nečekaně skončila již v lednu 2017, kdy ve stranických primárkách překvapivě prohrál s Benoitem Hamonem. Valls prohru neunesl, po takřka čtyřiceti letech působení vystoupil ze socialistické strany a v prezidentských volbách podpořil socialistům natruc Emmanuela Macrona, bývalého ministra hospodářství ze své vlastní vlády. Nutno dodat, že na oplátku od Macrona nejspíš čekal nějaký ministerský post, avšak jen tak tak se vůbec dostal do parlamentu (o 138 hlasů). Od ledna 2017 je tak z bývalého premiéra jen řadový poslanec. Vallsův tvrdý pád na politické dno v tomto ohledu jen podtrhují pravidelné průzkumy oblíbenosti francouzských politiků, v nichž se tento rodilý Katalánec umisťuje mezi nejhůře hodnocenými zákonodárci.
Není se čemu divit. Valls i na francouzské poměry působí hodně povýšeně až arogantně. Pochybnosti o jeho levicové orientaci jasně dokládá jeho ryze pravicový přístup například k otázkám bezpečnosti (i když svůj díl viny na tom jistě nese již zmiňovaná série atentátů) nebo soukromý rodinný výlet vládním tryskáčem na finále fotbalové Ligy mistrů (budiž mu polehčující okolností, že tehdy hrál jeho oblíbený tým FC Barcelona, k jehož hymně složil hudbu Vallsův příbuzný). Zkrátka a jednoduše, Vallsova budoucnost ve francouzské politice vypadá minimálně po několik nadcházejících let velmi černě. Rozhodnutí obrátit svůj zrak k rodnému městu tak působí logicky.
 |
| Manuel Valls (Foto: Sociedad Civil Navarra) |
Manuel Valls (*1962) je ve vztahu ke Katalánsku vskutku zajímavou postavou. Narodil se totiž v Barceloně, odkud pocházel jeho otec, katalánský malíř Xavier Valls (1923-2006). Ten emigroval na konci 40. let 20. stol. do Francie, kde se oženil s italofonní Švýcarkou Luisangelou Galfettiovou. Díky tomuto rodinnému zázemí dnes Manuel Valls hovoří plynně katalánsky, španělsky, italsky a samozřejmě francouzsky. Rodina obvykle trávila léto v Katalánsku, což vysvětluje fakt, že Manuel se narodil právě v Barceloně (13. srpna, ve čtvrti Horta). Kromě času prázdnin ale Valls prožil celý svůj život ve Francii, i když kvůli místu narození se francouzským občanem stal až ve svých 20 letech. V roce 1986 úspěšně vystudoval historii na pařížské Université Panthéon-Sorbonne.
Valls je však především rozeným politikem. Již v 17 letech se stal členem mladých socialistů a postupně zastával nejrůznější regionální posty, přičemž neustále stoupal v partajním žebříčku. Do skutečně vrcholné politiky nakoukl na konci 90. let v roli šéfa tiskového oddělení kabinetu tehdejšího socialistického premiéra Lionela Jospina. Roku 2001 byl zvolen starostou města Évry, ležícího asi 30 km jižně od Paříže. V čele více než padesátitisícového města se mu dařilo, neboť zde starostoval dlouhých 11 let. Souběžně s tím byl v letech 2002-2012 poslancem dolní komory francouzského parlamentu. Ačkoliv byl po celou svou politickou kariéru členem socialistické strany, vždy patřil k jejímu pravému křídlu a mnozí dodnes zpochybňují jeho levicovou orientaci. Na svůj dosavadní politický vrchol se dostal teprve nedávno. Od května 2012 do března 2014 byl francouzským ministrem vnitra, od dubna 2014 do prosince 2016 pak dokonce zastával post předsedy francouzské vlády. Zatímco v roli ministra vnitra si získal sympatie veřejnosti mnohdy i kontroverzními postoji, např. při podpoře vyhošťování Romů, premiérská funkce mu záhy zhořkla, neboť právě za jeho vlády Francie prožila nejhorší teroristické útoky posledních let (Nice, Charlie Hebdo, Bataclan).
Už jako malý chlapec však ambiciózní a pořádkumilovný Valls snil o naprostém politickém vrcholu - stát se francouzským prezidentem. Tato příležitost se mu naskytla vloni. Vzhledem k tragickému úpadku popularity bylo jasné, že François Hollande o znovuzvolení usilovat nebude, socialisté proto do boje o prezidentské křeslo museli nasadit někoho jiného. Valls proto v prosinci 2016 rezignoval na funkci premiéra, aby se mohl plně soustředit na počínající kampaň. Ta pro něj však trochu nečekaně skončila již v lednu 2017, kdy ve stranických primárkách překvapivě prohrál s Benoitem Hamonem. Valls prohru neunesl, po takřka čtyřiceti letech působení vystoupil ze socialistické strany a v prezidentských volbách podpořil socialistům natruc Emmanuela Macrona, bývalého ministra hospodářství ze své vlastní vlády. Nutno dodat, že na oplátku od Macrona nejspíš čekal nějaký ministerský post, avšak jen tak tak se vůbec dostal do parlamentu (o 138 hlasů). Od ledna 2017 je tak z bývalého premiéra jen řadový poslanec. Vallsův tvrdý pád na politické dno v tomto ohledu jen podtrhují pravidelné průzkumy oblíbenosti francouzských politiků, v nichž se tento rodilý Katalánec umisťuje mezi nejhůře hodnocenými zákonodárci.
Není se čemu divit. Valls i na francouzské poměry působí hodně povýšeně až arogantně. Pochybnosti o jeho levicové orientaci jasně dokládá jeho ryze pravicový přístup například k otázkám bezpečnosti (i když svůj díl viny na tom jistě nese již zmiňovaná série atentátů) nebo soukromý rodinný výlet vládním tryskáčem na finále fotbalové Ligy mistrů (budiž mu polehčující okolností, že tehdy hrál jeho oblíbený tým FC Barcelona, k jehož hymně složil hudbu Vallsův příbuzný). Zkrátka a jednoduše, Vallsova budoucnost ve francouzské politice vypadá minimálně po několik nadcházejících let velmi černě. Rozhodnutí obrátit svůj zrak k rodnému městu tak působí logicky.
 |
| Manuel Valls v barvách Ciutadans... (Foto: www.elcritic.cat) |
O kandidatuře Manuela Vallse na post barcelonského starosty se silně spekulovalo již v dubnu, avšak definitivního ohlášení kandidatury jsme se dočkali až dnes večer. Jeho cílem bude kandidátka napříč politickým spektrem (samozřejmě jen z těch stran, jež jsou proti nezávislosti Katalánska), avšak prozatím může počítat jen s podporou strany Ciutadans a několika nezávislých osobností. Nutno dodat, že pro Vallse i Ciutadans jde o dobrý vzájemný obchod - strana neměla pro nadcházející volby žádného charismatického lídra, Valls zase ví, že se může spoléhat na relativně širokou voličskou základnu. Před nadcházející volební kampaní si Valls v Barceloně připravuje půdu pod nohama. Proto se od podzimu ujal role hostujícího profesora na prestižní manažerské škole ESADE, kde má vyučovat předmět o migračních procesech. Cynicky můžeme dodat, že ve městě si už našel i novou lásku v podobě katalánské miliardářky Susany Gallardo, dědičky farmaceutického koncernu Almirall. Inu, nový začátek se vším všudy. I když má Valls v současnosti francouzské občanství, občané EU mají v komunálních volbách v případě splnění několika základních podmínek aktivní i pasivní volební právo v kterémkoliv členském státě. Valls tak v rámci své kandidatury bude muset své trvalé bydliště přesunout do katalánské metropole a zároveň se bude muset vzdát mandátu poslance ve francouzském Národním shromáždění.
A jaké má vlastně tento rodilý Katalánec šance? Pravdou je, že pro zastánce jednotného Španělska je Manuel Valls určitou modlou a mohl by do unionistického tábora přinést mnoho hlasů. Ačkoliv Valls pochází z tradičně silně prokatalánsky orientované rodiny, on sám se k otázce katalánské nezávislosti staví velmi negativně. Jeho kandidatura tak z otázky nezávislosti učiní v komunálních volbách důležité téma. Nervozita na straně zastánců nezávislosti je patrná - svědčí o tom i nedávná rošáda u ERC a sázka na protřelého veterána Ernesta Maragalla, jehož bratr Pasqual byl sám dlouhá léta (1982-1997) barcelonským starostou a dodnes je považován za jednoho z nejlepších starostů, kteří kdy městu vládli. Ale zpět k Vallsovi. Ten bude mít oproti ostatním kandidátům nespornou výhodu obrovské a prokazatelné zkušenosti, a to nejen z titulu francouzského expremiéra a exministra, ale nepochybně i v rámci komunální politiky. Jeho jedenáctileté působení na radnici v Évry je totiž důležitější, než se na první pohled může zdát. I jeho političtí oponenti do jednoho uznávají, že byl vynikajícím starostou. Paradoxem je i to, že Valls byl tehdy v roce 2001 v podobné situaci jako nyní. Na radnici v Évry totiž kandidoval z rozhodnutí strany, nikdy předtím ve městě nebyl, a tak se v něm usadil a začal ho důkladně poznávat až během předvolební kampaně. Jak vidno z pozdějších výsledků, Valls se dokáže připravit na jedničku a i zdánlivě cizí teritorium zná záhy jako vlastní boty.
Právě "neznalost" města bude nepochybně Vallsovou největší slabinou. Dosti výmluvnou je v tomto ohledu parodická scénka z katalánského satirického pořadu Polònia. Valls se sice v Barceloně narodil, ale celý život ho zajímala jen francouzská politika. O Barcelonu projevil zájem až nyní, jak se říká, z nouze. O městě tak skutečně zatím skoro nic neví, což ale neznamená, že se tohoto handicapu nedokáže v následujících měsících zcela zbavit. Řídit padesátitisícové předměstí se sice s řízením 1,5 milionové metropole příliš srovnávat nedá, ale vzhledem k protikandidátům zrovna toto žádný problém nebude. A jak už prokázal v Évry, učí se velmi rychle. Otázkou zůstává, jestli se Vallsovi podaří stát se kandidátem stmelujícím tábor unionistů, nebo jestli ho rozdrobí. Tak či onak budou komunální volby 2019 v Barceloně hodně zajímavou záležitostí.
A jaké má vlastně tento rodilý Katalánec šance? Pravdou je, že pro zastánce jednotného Španělska je Manuel Valls určitou modlou a mohl by do unionistického tábora přinést mnoho hlasů. Ačkoliv Valls pochází z tradičně silně prokatalánsky orientované rodiny, on sám se k otázce katalánské nezávislosti staví velmi negativně. Jeho kandidatura tak z otázky nezávislosti učiní v komunálních volbách důležité téma. Nervozita na straně zastánců nezávislosti je patrná - svědčí o tom i nedávná rošáda u ERC a sázka na protřelého veterána Ernesta Maragalla, jehož bratr Pasqual byl sám dlouhá léta (1982-1997) barcelonským starostou a dodnes je považován za jednoho z nejlepších starostů, kteří kdy městu vládli. Ale zpět k Vallsovi. Ten bude mít oproti ostatním kandidátům nespornou výhodu obrovské a prokazatelné zkušenosti, a to nejen z titulu francouzského expremiéra a exministra, ale nepochybně i v rámci komunální politiky. Jeho jedenáctileté působení na radnici v Évry je totiž důležitější, než se na první pohled může zdát. I jeho političtí oponenti do jednoho uznávají, že byl vynikajícím starostou. Paradoxem je i to, že Valls byl tehdy v roce 2001 v podobné situaci jako nyní. Na radnici v Évry totiž kandidoval z rozhodnutí strany, nikdy předtím ve městě nebyl, a tak se v něm usadil a začal ho důkladně poznávat až během předvolební kampaně. Jak vidno z pozdějších výsledků, Valls se dokáže připravit na jedničku a i zdánlivě cizí teritorium zná záhy jako vlastní boty.
Právě "neznalost" města bude nepochybně Vallsovou největší slabinou. Dosti výmluvnou je v tomto ohledu parodická scénka z katalánského satirického pořadu Polònia. Valls se sice v Barceloně narodil, ale celý život ho zajímala jen francouzská politika. O Barcelonu projevil zájem až nyní, jak se říká, z nouze. O městě tak skutečně zatím skoro nic neví, což ale neznamená, že se tohoto handicapu nedokáže v následujících měsících zcela zbavit. Řídit padesátitisícové předměstí se sice s řízením 1,5 milionové metropole příliš srovnávat nedá, ale vzhledem k protikandidátům zrovna toto žádný problém nebude. A jak už prokázal v Évry, učí se velmi rychle. Otázkou zůstává, jestli se Vallsovi podaří stát se kandidátem stmelujícím tábor unionistů, nebo jestli ho rozdrobí. Tak či onak budou komunální volby 2019 v Barceloně hodně zajímavou záležitostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat