Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první dvacítce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které leží u Středozemního moře (Izrael, Španělsko, Francie, Malta či Itálie). Ve všech těchto zemích dosahuje podle dostupných dat průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Ve srovnání se zbytkem Afriky je tento trend patrný též u afrických států ve Středozemí.

Aktuálně (2024) nejstarší obyvatelka Katalánska i nejstarší žijící osoba na naší planetě, Maria Branyas. Na fotografii zachycena v den svých 115. narozenin (Foto: Twitter)

Nepřekvapí proto, že se velmi vysokého věku lidé dožívají i v katalánsky hovořících oblastech. Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy i jih Francie jsou v mnoha ohledech typickým Středomořím, a je to poznat i na výši dosahovaného věku a počtu osob slavících trojciferné narozeniny. Na následujících řádcích se tedy ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob, které kdy žily někde na území tzv. Països Catalans. Nutno dodat, že je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a rekordmanek, včetně nejstarší osoby na světě (2024)...

1. MARIA BRANYAS MORERA             (04/03/1907 - dosud)             117 let a XX dní
2. JEANNE BOT                                (14/01/1905 - 22/05/2021)    116 let a 128 dní
3. ANA MARÍA VELA RUBIO               (29/10/1901 - 15/12/2017)    116 let a 47 dní
4. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ    (31/10/1903 - 01/05/2019)    115 let a 182 dní
5. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
6. JEANNE LARA                             (01/04/1906 - 16/10/2019)     113 let a 198 dní
7. VIRTUDES TOMÁS NAVARRO         (17/07/1907 - 20/04/2020)    112 let a 278 dní
8. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
9. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
10. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní

Našemu žebříčku už nějakou dobu vládne aktuálně (březen 2024) nejstarší žijící osoba na celém světě, čerstvě 117letá paní Maria Branyas Morera (narozena 4. března 1907). Narodila se sice v americkém San Francisku, ale její rodiče pocházeli z Katalánska, kam se také po několika letech vrátili. Jejím mateřským jazykem tak byla katalánština. Drtivou většinu života prožila v Katalánsku, posledních více než 20 let v domově důchodců ve městě Olot. Část života pracovala jako zdravotní sestra, mimo jiné pomáhala v ordinaci svého muže, traumatologa Joana Moreta, jenž zemřel roku 1976. Krátce po svých 113. narozeninách byla Maria Branyas pozitivně testovaná na koronavirus, z něhož se však úspěšně vyléčila (měla jen mírné příznaky). Nutno dodat, že na svůj věk působila až do loňských narozenin neuvěřitelně čile, i když se už nějakou dobu pohybovala jen na kolečkovém křesle. V průběhu roku 2023 se však její zdravotní stav začal zhoršovat - podle vyjádření rodiny sice netrpí žádnou nemocí, ale v posledních měsících postupně přicházela o sluch, zrak i paměť. V případě, že se Maria Branys dožije 10. května 2024, zařadí se mezi desítku nejstarších lidí v historii. Připomeňme, že nejstarší žijící osobou na světě je od ledna 2023, nejstarší osobou žijící ve Španělsku pak již od prosince 2019.

Na pomyslném "pódiu" našeho žebříčku nejstarších osob v katalánsky mluvícím prostředí Mariu Branys doprovázejí Francouzka Jeanne Bot (1905-2021), která větší část života prožila v severokatalánském Perpignanu, a Andalusanka Ana María Vela Rubio (1901-2017), jež se v 50. letech 20. století přesunula i s rodinou do Katalánska. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila a dožívala v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda. Jednou z výrazných rekordmanek posledních let byla i barcelonská rodačka Maria Magdalena Oliver Gabarró (1903-2019), jež se dožila více než 115 let. Ačkoliv je řazena k nejdéle žijícím osobám na světě, nepodařilo se v jejím případě shromáždit dostatek dokumentů, které by stoprocentně potvrdily její datum narození. Takových případů je stále mnoho, v katalánském případě byla Magdalena Oliver vždy tak trochu ve stínu těch verifikovaných více než 110letých žen, nemáme proto k dispozici ani mnoho informací z jejího života. 

Joan Riudavets Moll na snímku z roku 2003 (Foto: www.nbcnews.com)

Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z vesnice Es Migjorn Gran (Menorca), kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později v rodné vsi zastával i místo starosty. Do důchodu šel v roce 1954. Joan Riudavets to svého času z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších mužů historie stále figuruje v první desítce - žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan, jenž byl navíc až do své smrti velice aktivní. I ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel roku 2006) a Josep 102 let (zemřel roku 2009).

Šesté a sedmé místo našeho žebříčku obsadily dvě dámy pocházející z valencijského městečka Villena. Je zajímavé, že se Jeanne Lara (1906-2019) a Virtudes Tomás Navarro (1907-2020) dožily takřka stejného věku, ačkoliv první jmenovaná prožila značnou část v severokatalánském Perpignanu, zatímco ta mladší nikdy své rodné město neopustila. Dodejme, že v obou případech se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit datum narození, proto dámy v některých statistikách zabývajících se nejstaršími lidmi světa nefigurují. Naproti tomu zcela potvrzenými jsou životní data Josepa Armengola Jovera (1881-1994), jenž byl svého času vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska a se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 34. nejstarším mužem v dějinách. Devátou pozici našeho žebříčku okupuje paní Josefa Llovet Llovet (1867-1979), ačkoliv i v jejím případě některé dokumenty chybí, takže její skutečný věk už asi nebude možné s jistotou potvrdit. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella (1898-2010) náš žebříček uzavírá. Spolu s Joanem Riudavetsem je v něm též jedinou osobou žijícími hned ve třech různých stoletích. V předchozích vydáních tohoto článku figurovaly ještě další osoby, které se na katalánsky hovořících územích dožily alespoň 111 let. Patřily mezi ně kupříkladu Katalánka Concepció Caselles Serra (1909-2021), Valencijka Julia Bascuñana Herrada (1911-2022) či Katalánka Josefa Aragonés Mayoral (1911-2022). Zmínku si zaslouží i Antonio Urrea Hernández (1888-1999). Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně, kde zůstal kvůli své lásce Isabel Tossas-Bordanova. Dvojice se vzala roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. Mezi aktuálně nejstarší žijící osoby v katalánsky hovořícím prostředí patří kromě výše zmiňované Marie Branyas též Pilar Calix Busquets (*1912) a Angelina Torres Vallbona (*1913).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubies byla opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).  

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, nejstarší osobou v historii zde narozenou je podle dostupných informací rodačka z Malešova, Anna Černohorská, která se dožila 113 let a 5 dní. Velkou část života však sídlila v Německu, kde také v září 2022 zemřela. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, už víte, kam se přestěhovat...

Ángeles Santos

Velká většina návštěvníků madridského Muzea Královny Sofie (Museo Reina Sofía) sem míří za slavným Picassovým obrazem Guernica, případně za díly dalších slavných malířů z Pyrenejského poloostrova či zbytku světa. Mnoho z nich se ale nakonec zastaví i před fascinujícím plátnem o rozměrech tři krát tři metry, nesoucím název Un mundo (česky: "Svět"). Ačkoliv je toto dílo výjimečné samo o sobě, pozoruhodná je i historie jeho vzniku, respektive věk katalánské malířky Ángeles Santos, když ho namalovala...

Malířčin nejslavnější obraz "Svět", 1929 (Foto: Museo Reina Sofía)

Ángeles Santos Torroella (1911-2013) byla velkým příslibem španělského malířství, její předčasná genialita však kvůli nejrůznějším životním peripetiím časem vyprchala. Láska k malování v ní ale přetrvala celý život. Narodila se v listopadu 1911 v katalánském přístavním a příhraničním městečku Portbou jako první z osmi dětí. Její otec Julián Santos pracoval jako celní úředník, a tak se rodina poměrně často stěhovala podle toho, kam ho španělská administrativa zrovna poslala. Kromě několika příhraničních měst v Katalánsku tak Ángeles Santos část dětství a mládí strávila také u hranic s Portugalskem. Léta však pravidelně trávila u prarodičů v Portbou, s rodným Katalánskem tak kontakt ani po letech neztrácela.

Její malířské začátky jsou však spjaty se školními léty v Seville a ve Valladolidu, kde Ángeles dokonce navštěvovala soukromé lekce u italského malíře a restaurátora Cellina Perottiho. Šlo však o jediné formální vzdělání, jehož se jí v malířství dostalo. Vše ostatní byl ryzí talent. Právě ve Valladolidu začíná její raketová dráha ve španělských uměleckých kruzích. Mezi léty 1928 a 1930 maluje jako o život. Za necelé dva roky vytvoří na šedesát olejomaleb na pomezí expresionismu a surrealismu, z nichž se později dochová jen necelá půlka - část se ztratí, část zničí sama autorka a část poslouží jako podklad jiným dílům. Zejména však vyrazí dech všem kritikům a intelektuálům té doby, když na přelomu let 1929 a 1930 vystavuje nejprve ve Valladolidu a později přímo ve španělské metropoli obrovský obraz s názvem Un mundo ("Svět"). Senzace byla na světě. Aby takto vyzrálé dílo s otiskem velmi bohatého vnitřního světa namaloval někdo v pouhých 18 letech, doboví kritici dlouho neviděli.

Dílo Ángeles Santos tehdy uchvátilo mnoho osobností španělské intelektuální elity. O kontakt s mladou dívkou projevili zájem mnozí básníci a spisovatelé v čele s Federikem Garcíou Lorkou či Ramónem Gómezem de la Sernou. Její sláva se šíří i mimo Španělsko - během pár měsíců její díla putují do galerií v Paříži, Oslu či v USA. Frenetické roky, kdy byla malování schopná zasvětit i dvacet hodin denně, a nečekaný úspěch ve výstavních sálech se však na zdraví Ángeles Santos projevil značně negativně. Dívka přestala malovat a několikrát se zhroutila. Výsledkem byl takřka dvouletý pobyt v psychiatrické léčebně, kde začíná její umělecký soumrak. Pobyt v léčebně mladou malířku připravil o určitou záhadnost a vzpurnost vlastního stylu. Roku 1933 se stěhuje do Katalánska, kde si padne do oka se stejně starým malířem Emilim Grauem, za kterého se roku 1936 provdá. Rodinný život a vypuknuvší občanská válka jí k návratu k malování nepomohou. Její občasné pokusy se dočkají spíše vlažných kritik, případně ani neproniknou na veřejnost. Zkrátka a dobře, geniální dítě španělského výtvarného umění podle mnohých kritiků dospělo v průměrnou a ničím nevybočující malířku zmítající se navíc v určité osobní i tvůrčí krizi.

Nutno dodat, že španělská občanská válka silně ovlivnila také rodinný život mladého páru. Emili Grau zakotvil na delší čas v Paříži, s Ángeles se tak občas navštěvovali, ale fakticky spolu po válce začali znovu žít až od roku 1962, kdy se Grau definitivně vrátil zpět do Katalánska. Někdy v té době se Ángeles Santos začala více věnovat krajinomalbě, nicméně tehdy i v dekádách následujících platilo, že malovala hlavně sama pro sebe. K plátnu se stavěla poctivě takřka každý den, o úspěch u publika však již neusilovala. Po dekádách určitého zapomnění se její jméno opět dostalo na přetřes v 90. letech 20. stol., kdy se její nejslavnější obraz přestěhoval z Figueres do španělské metropole, aby se stal trvalou součástí sbírek Muzea Královny Sofie. V roce 2005 jí bylo katalánskou vládou uděleno vyznamenání v podobě Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří). Po životě zasvěceném malování si ji milovníci výtvarného umění stále vybaví především v souvislosti s její ranou tvorbou. Ángeles Santos zemřela v nedožitých 102 letech v říjnu 2013 v Madridu, avšak pohřbená je v katalánském přímořském městečku Sitges.

Autoportrét, 1928 (Foto: Museo Reina Sofía)

Olius

Olius je obec nacházející se v katalánském okrese Solsonès. Rozkládá se na ploše 54 km², jimiž ze tří světových stran obklopuje hlavní město daného okresu. Podle nejnovějších statistik tu žije necelá tisícovka lidí, většina z nich však trochu netradičně mimo osadu, jejíž název nese celá obec. Ta se skládá ze čtyř osad (Brics, Castellvell, Olius a Pi de Sant Just), přičemž 75 % populace obývá poslední z nich. Místo bylo obývané již za iberských časů, ačkoliv první písemné zmínky o Olius pocházejí z konce prvního tisíciletí našeho letopočtu. Na první pohled se tato vesnička ničím neliší od dalších v kraji Solsonès, návštěvníkům však nabízí dvě poměrně unikátní místa.

Kostel Sant Esteve d'Olius (Foto: www.turismesolsones.com)

SANT ESTEVE D'OLIUS
Přibližně pět kilometrů severovýchodně od města Solsona se nachází historická část obce Olius. Na břehu říčky Cardener natrefíte na několika málo metrech hned na dvě turisticky zajímavá místa. Tím prvním je románský kostel Sant Esteve. Byl vysvěcen roku 1079 a proslavil se zejména svou originální kriptou, která v odborných kruzích patří k těm nejoceňovanějším památkám katalánského románského slohu. Hned vedle kostela se nacházejí pozůstatky iberské vesnice ze 3. stol. př. n. l., v níž se nachází více než stovka podzemních sil sloužících k uskladnění zrn a dalších plodin. Jejich množství údajně vypovídá o tom, že dané místo muselo být ve své době významným tržištěm.

CEMENTIRI MODERNISTA
Jen pár kroků od kostela Sant Esteve se nachází druhá nezaměnitelná památka na území obce Olius: místní secesní hřbitov. Vznikl roku 1916 podle plánu barcelonského modernistického architekta Bernardího Martorella (1877-1937). Ten se díky příbuzenskému vztahu s kardinálem Vidalem i Barraquerem dostal do pozice diocézního architekta v Solsoně, Tarragoně i Barceloně, má tak "na svědomí" řadu religiózních staveb jako například kostel Sant Agustí ve městě Sabadell, hřbitov v Cambrils nebo kostel Sagrada Família v Navàs. Ale zpátky k secesnímu hřbitovu v Olius, jenž návštěvníka zaujme nejen ryzími prvky katalánské podoby secese či jasnou inspirací v dílech Antoniho Gaudího či Lluíse Domènecha i Montanera, nýbrž svou dokonalou harmonií s okolní přírodou. Náhrobky jsou vytesané do skal lemujících celý areál, secesními prvky hýří i malá kaple a vstupní brána. Zajímavá je i symbolika kusů skal spadlých sem z hor, které reprezentují smrt, zatímco okolo rostoucí věčně zelené duby představují život. Rozhodně jde o jeden z nejoriginálnějších katalánských hřbitovů.

Secesní hřbitov v Olius (Foto: www.turismesolsones.com)

Catalunya 2024

Každoročně 3. ledna zahajujeme více či méně slavnostně nový rok i zde na blogu. Nejinak tomu bude i letos, ačkoliv většina z Vás tento článek čte stylově až 4. ledna 2024, neboť jsme až do pozdních večerních hodin řešili dvě první velké novinky pro tento rok. Jednou z nich je náš zbrusu nový profil na Instagramu. Jako správní zastánci nejkonzervativnějšího z nových médií, tedy blogu, jsme se instagramovému účtu bránili především kvůli určité nepraktičnosti zadávání odkazů na naše články (tohle totiž docela hezky umí Facebook). Každé další okno do světa je však vítané, takže od nynějška nás můžete sledovat hned na dvou sociálních sítích! 👀👀

Další novinku představíme ještě v průběhu ledna a pokud vše půjde naprosto excelentně, můžete se postupně během roku těšit i na několik dalších překvapení. Podobně jako každý leden jsme plní nadšení a máme velkolepé plány, zásadní otázkou však je i nadále čas na psaní. Toho se nám totiž krutě nedostává. Ale buďme optimisté a po dvou hubených letech, kdy jsme nedosáhli ani na 30 článků ročně, se snad letos vrátíme někam k průměru jednoho článku týdně. To by bylo moc hezké a je to naším největším novoročním přáním i předsevzetím!

Na závěr se pojďme podívat ještě na krátký výčet nejčtenějších článků za poslední dva roky. Dominuje jim přehled českých učebnic katalánštiny, následován dvojicí článků o inspirativních katalánských ženách. A čistě statisticky vás, zdá se, silně zaujaly i poslední dva články - ten o katalánštině v EU se brzy dočká drobné aktualizace, a tím druhým se za rok už jistě nachytat nenecháte! Tak tedy hezké počtení a mnoho štěstí v roce 2024. Visca Catalunya 2024!!!

TOP 5 ČLÁNKŮ (2022/2023)

1. České učebnice katalánštiny (25/02/2023)
2. Magalí Sare (16/06/2022)
3. Alèxia Putellas (18/10/2022)
4. Bude katalánština oficiálním jazykem EU? (20/09/2023)
5. Catalunya2011 končí? (28/12/2023)