29. 4. 2022

Josep Massot

Katalánsko minulý týden přišlo o svého výrazného a přesto nenápadného duchovního, intelektuála a historika Josepa Massota. 80letý benediktýn stál více než půl století v čele jednoho z nejstarších nakladatelství na světě a zároveň byl autorem mnoha historických i lingvistických prací.

Otec Josep Massot v jemu nejmilejším prostředí (Foto: Serra d'Or)

Ačkoliv se otec Josep Massot i Muntaner (1941-2022) narodil v Palmě na Mallorce, většinu svého života prožil v Katalánsku. Nejprve vystudoval obor Románská filologie na Universitat de Barcelona, přičemž potají navštěvoval i tehdejším režimem nepodporovaná studia katalánštiny. Svou akademickou dráhu později rozvíjel studiem filosofie a teologie v Německu a následně jako externí vyučující na své barcelonské alma mater. Aktivně se angažoval v Associació Internacional de Llengua i Literatura Catalanes, spolupracoval s Gran Enciclopèdia Catalana na vydání klíčového díla Diccionari de la Literatura Catalana a byl členem mnoha katalánských akademických či lingvistických sdružení. Za svůj vědecký a kulturní přínos byl roku 1996 oceněn katalánským vyznamenáním Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří), za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře a vědě byl roku 2012 oceněn též Premi d'Honor de les Lletres Catalanes.

V mládí chtěl být knihovníkem nebo učitelem španělštiny či francouzštiny, ale nakonec dostala přednost víra. Otec Massot začal čím dál častěji jezdit do montserratského kláštera, kde se dle svých slov cítil tak dobře, že se tu od roku 1962 usadil již nastálo a o deset let později zde byl vysvěcen na kněze. Mimo jiné byl u toho, když se na Montserratu v prosinci 1970 odehrál protest katalánských intelektuálů proti tzv. Burgoskému procesu. Většina Katalánců si však otce Massota vybavuje jako dlouholetého šéfa nejstaršího katalánského nakladatelství Publicacions de l'Abadia de Montserrat (PAMSA), fungujícího již od roku 1499. Nakladatelství vydává kromě mnoha knih i několik prestižních katalánských časopisů jako Serra d'Or, Randa nebo Revista de Catalunya. Jako autor desítek historických studií se nejčastěji zajímal o rodnou Mallorku a období španělské občanské války. 

Massotovi blízcí o něm vždy mluvili jako o nesmírně sečtělém a laskavém muži lehce chatrné konstituce, který se dorozuměl ve dvanácti světových jazycích. Mnoha lidem na něm byl sympatický i fakt, že na rozdíl od velké většiny španělských duchovních byl orientován spíš levicově a záleželo mu i na větší autonomii či nezávislosti Katalánska. O svém vstupu do kláštera vždy tvrdil, že ho k tomu vedla spíše zvědavost a morální, kulturní a sociopolitické faktory, o možných spirituálních však nikdy nemluvil. Zemřel v místě, kde prožil většinu života, obklopen svými milovanými knihami. Více informací o jeho životě a díle naleznete zde

16. 4. 2022

SEAT

Co na tom, že už dlouho patří do koncernu Volkswagen. Automobilovou značku SEAT si snad každý neomylně spojí se Španělskem. Jen málo se však mluví o tom, že původ této značky je španělský jen z poloviny. Historicky je SEAT silně spojen s Katalánskem, neboť právě zde se od roku 1953 vyrábí. Největší výrobní závod a sídlo společnosti se nachází v katalánském městě Martorell, SEAT je též největším zaměstnavatelem v Katalánsku. Největší automobilka v Katalánsku má však namále. Absence elektrických vozů předznamenává její brzký konec...

Legendární model SEAT 600 vyráběný v letech 1957-1973 (Foto: ABC)

Začněme ale s trochou historie. Velká část zemí západní Evropy dokázala v prvních dekádách 20. století motorizovat své obyvatelstvo prostřednictvím vlastních automobilek (Francie - Peugeot, Renault; Itálie - Fiat; Německo - Opel). Všichni zmínění výrobci nabízeli vozy dostupné střední třídě. Ve Španělsku taková automobilka neexistovala. V Katalánsku sice fungovala továrna Hispano-Suiza, avšak ta se zaměřovala pouze na luxusní auta pro nejbohatší vrstvy. O alespoň základní produkci sériových vozů se tak ve Španělsku během 20. a 30. let 20. stol. staraly cizí automobilky (Fiat, Ford), obě ustálené v Katalánsku. Další vývoj přerušila nejprve španělská občanská (1936-1939) a později i druhá světová válka (1939-1945). Na první "ryze" španělskou automobilku jsme si tak museli počkat až do roku 1950.

A právě výše zmíněná italská automobilka Fiat stála u zrodu prvního skutečně sériového výrobce vozů ve Španělsku. Roku 1941 vznikl ve frankistickém Španělsku státní podnik Instituto Nacional de Industria (INI, Národní průmyslový závod), jenž měl podporovat technologický a průmyslový rozvoj v té době silně zaostalé země. Jednou z největších výzev tohoto podniku bylo právě nastartování sériové výroby osobních automobilů pro domácí trh. V průběhu celých 40. let se španělská vláda snažila o kontakt s předními evropskými i americkými automobilkami, nicméně kvůli vyhrocené politické situaci obvykle jednání s fašistickou vládou musely automobilky po intervenci jednotlivých vlád stopnout. Jediný výrobce, který měl v tomto ohledu poněkud více volnosti, byl italský Fiat. Po dlouhých jednáních nakonec roku 1948 došlo k uzavření dohody mezi INI a Fiatem, načež 9. května 1950 slavnostně vzniká automobilka SEAT (Sociedad Española de Automóviles de Turismo), vyrábějící licenčně pod vlastní značkou různé modely italského Fiatu.

Ačkoliv původně se hovořilo o umístění továrny na sever Španělska (Baskicko, Burgos) a sám Franco prosazoval oblast zaostalé Extremadury, tlak Fiatu a pragmatické úvahy bankovního sektoru nakonec logicky rozhodly ve prospěch Katalánska. Logicky zejména proto, že pouze v tomto regionu byl díky předchozí automobilové výrobě dostatek zkušených dělníků, zároveň zde existovala dlouhá a úspěšná průmyslová tradice a ve srovnání s většinou Španělska i solidní infrastruktura a komunikace. V květnu 1953 byla v oblasti Zona Franca, hned vedle barcelonského přístavu, slavnostně otevřena první fabrika SEAT. První vůz sjel z výrobní linky 13. listopadu téhož roku. Šlo o vůz s označením SEAT 1400, v praxi tedy o kopii Fiatu 1400. Skutečný pokrok a podle mnohých i jakýsi přelom ve španělské společnosti přišel až s modelem SEAT 600 vyráběným v letech 1957-1973. Toto malé autíčko s hmotností kolem 600 kg se pro několik generací Španělů stalo jejich prvním vozem, masivní produkce (takřka 800 000 kusů) a relativně nízká cena (63 000 peset) umožnila i nižší střední třídě splnit si sen určité nezávislosti a možnosti zajet si o víkendech na výlet kamkoliv bez nutnosti spoléhání se na nefunkční veřejnou dopravu. Dnes již legendární dvoudveřový vůz tehdy skutečně motorizoval celou zemi. Měl relativně nízkou spotřebu a v nejlepší specifikaci to vytáhl na slušných 115 km/h. I přes své minimalistické rozměry se do něj ona čtyř či pětičlenná rodina vždycky nějak naskládala. 


Díky úspěchu modelu 600 SEAT během 60. a 70. let výrazně zlepšil kvalitu svých výrobků a zmnohonásobil produkci. Automobilka postupně přidala několik dalších klíčových modelů (SEAT 800, SEAT 124, SEAT 127), některé vozy exportovala i na cizí trhy (Latinská Amerika) a v roce 1974 se stala osmým největším automobilovým výrobcem v Evropě. Úspěch značky byl i po ekonomické stránce hodně propojen s frankistickým režimem. SEAT představoval vlajkovou loď španělského průmyslu, díky turistickému boomu v 60. letech se celkově zvyšovala kupní síla obyvatel Španělska, to vše znamenalo neustálý růst. Vysoký rytmus výroby si SEAT udržel až do poloviny 70. let, pak zájem o značku i s příchodem demokracie začal opadat, neboť na trhu se pozvolna objevovalo více zahraničních vozidel. Roku 1981 dochází k rozvodu s Fiatem. Italská automobilka se zbavuje všech zbývajících akcií, a tak se SEAT na krátkou dobu stává takřka výhradně španělskou firmou, i když jen o rok později jsou podepsány první dohody o průmyslové a hospodářské spolupráci s německou automobilkou Volkswagen. Ta Španělům poskytuje know-how v podobě zkušených inženýrů, zatímco německá automobilka od té chvíle může využívat katalánskou továrnu k výrobě některých svých modelů - přeci jen v tehdejším Španělsku byly výdaje na jeden vyrobený vůz téměř poloviční oproti Německu.

V roce 1986 je SEAT definitivně koupen Volkswagenem, mimo jiné vzniká i samostatná značka Seat Sport, která pod sebou zastřešuje participaci vozů SEAT ve světových motoristických soutěžích. Doposud se může chlubit dvěma mistrovskými tituly v závodech cestovních vozů (WTCC).V tomto období si pozornost zaslouží zejména modely SEAT Ibiza (1984), první po transformaci společnosti a první bez jakéhokoliv vztahu k Fiatu, a SEAT Toledo (1991), první vůz již kompletně stvořený pod vedením Volkswagenu, silně inspirovaný německým Passatem. V tom samém roce dochází též k rozhodnutí přesunout výrobu z barcelonské Zona Franca do zbrusu nově postaveného továrního komplexu poblíž katalánského města Martorell. Z výrobní linky, tehdy nejmodernější v Evropě, tam první vozy začínají sjíždět roku 1993. Od té doby se situace automobilky definitivně stabilizuje a zejména v posledních letech jde o jednu z nejlépe fungujících značek koncernu Volkswagen. Část produkce se stále vyrábí v Katalánsku, mnoho modelů SEAT však vyjíždí z výrobních linek například i v Bratislavě, Mladé Boleslavi či v Alžírsku. V roce 2018 dokonce SEAT spustil novou výrobní linii pod vlastní značkou CUPRA, která se má zaměřit na prémiové a sportovnější modely, zatímco SEAT bude i nadále obhospodařovat standardnější poptávku (běžné vozy, SUV).

Pro zajímavost připomeňme zajímavý vztah automobilky SEAT a Katalánska. Jak již bylo zmíněno, umístění továrny do Katalánska si proti vůli diktátora Franka tehdy prosadil samotný Fiat, centrem vývoje i výroby této španělské značky tak vždy bylo Katalánsko (města Barcelona a Martorell). SEAT je známý též faktem, že velká část názvů jeho vozů bývá inspirována španělskými lokalitami (León, Ibiza, Toledo, Córdoba, Altea, Alhambra). Paradoxně i přes umístění továrny dlouhé roky nebylo použito žádné katalánské toponymum (a že by třeba "SEAT Barcelona" byl nepochybným marketingovým trhákem). To se změnilo až roku 2019, kdy se do prodeje dostalo nejnovější seatovské SUV, spřízněné např. s Volkswagenem Tiguan či Škodou Kodiaq, pod názvem Tarraco, tedy historickým latinským názvem dnešního katalánského města Tarragona. Toto "katalánsky" pojmenované vozidlo se bude vyrábět v německém Wolfsburgu, naopak v Katalánsku se nyní vyrábějí jen některé modely SEAT, avšak nahrazují je čím dál častěji jiné vozy koncernu, například audiny nebo škodovky. I tak ale SEAT stále patří k největším zaměstnavatelům ve Španělsku a je největším v Katalánsku (15 000 zaměstnanců). Produkce těchto vozů na sebe váže ještě dalších 100 000 pracovních pozic. Na svém umístění v Katalánsku prozatím vedení SEATu lpí, během loňské krize mezi Španělskem a Katalánskem byly prokazatelné snahy ze strany španělské vlády i královské rodiny, aby SEAT přesunul své sídlo mimo Katalánsko, automobilka však tomuto tlaku odolala.

Roku 2020 oslavila katalánská automobilka 70. výročí vzniku. Darovala si k němu kulturní centrum Casa Seat situované na jedné z nejprestižnějších barcelonských adres. Budoucnost však pro Seat tak růžově nevypadá. Podle velké částí odborníků nepřežijí rok 2030 automobilky, které ve svém portfoliu nemají žádný elektromobil. Automobilka ročně prodá okolo 400 000 vozů, patří však k těm levnějším na trhu, takže profit plynoucí ze Seatu do Volkswagenu je relativně malý. Zdroje zevnitř upřesňují, že čtyři prodaná auta Seat Ibiza se generovaným ziskem vyrovnají jediné Cupře Formentor. Paradoxně tak lepší budoucnost odborníci věští dceřiné společnosti Cupra, která poprvé za dekády dokázala ze Seatu vyždímat alespoň nějaký profit. Uvidíme tedy, jestli alespoň v této podobě zůstane výroba aut v Katalánsku zachována.

Nejnovější model SEAT Tarraco, jenž se začal prodávat v roce 2019, na pozadí Tarraco Arena
(Foto: El Periódico)

15. 4. 2022

Barcelona Open

V katalánské metropoli dnes startuje nejprestižnější antukový turnaj na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Již 69. ročník populárního Barcelona Open (dříve známého jako Trofeu del Comte Godó) se letos koná v rozmezí 16. až 24. dubna a jako každoročně se i letos v Barceloně představí solidní výběr ze světové špičky mužského tenisu. Mezi největší letošní hvězdy budou patřit Stefanos Tsitsipas, Casper Ruud, Carlos Alcaraz, Diego Schwartzman či Pablo Carreño. Největším favoritem je Tsitsipas, nicméně ať už letošní barcelonský turnaj vyhraje kdokoliv, miláček místního publika Rafael Nadal to nebude. Ještě stále nedoléčil březnové zranění, a tak letos další titul do sbírky určitě nepřidá. Líto mu to být nemusí. S dvanácti tituly je suverénně nejúspěšnějším účastníkem tohoto turnaje. 

Nalevo loňský vítěz Rafael Nadal, napravo Jan Kodeš, vítěz turnaje v roce 1972
(Foto: La Vanguardia)

Barcelona Open je profesionální tenisový turnaj mužů pořádaný pod otevřeným nebem na kurtech Real Club de Tenis Barcelona ve čtvrti Pedralbes. Poprvé byl uspořádán roku 1953 pod dodnes lidově zažitým názvem Trofeu del Comte Godó odkazujícím na svého zakladatele, Carlose Godóa (1899-1987), mimo jiné vlastníka prestižního katalánského deníku La Vanguardia. Od roku 2008 je titulárním sponzorem turnaje Banc Sabadell. Aktuálně Barcelona Open patří do prestižní série ATP World Tour 500, vítěz tak bere 500 bodů do žebříčku ATP a přibližně 470 000 € na odměnách. Turnaj se vysílá v 67 zemích světa a podobně jako vloni se očekává vysoká sledovanost. Na celém světě turnaj uvidí několik stovek milionů lidí.

Za bezmála sedmdesát odehraných ročníků se turnaje zúčastnila celá řada slavných tenistů, v mnoha případech i vítězů grandslamu (např. Roy Emerson, Boris Becker, Pete Sampras, André Agassi, Björn Borg, Marat Safin, Roger Federer, Sergi Bruguera, Novak Djokovič, Gustavo Kuerten, Richard Krajicek a další), avšak ne všichni tu v historii uspěli. Jednoznačnou legendou barcelonské antuky je mallorský tenista Rafael Nadal, který turnaj ve dvouhře ovládl již dvanáctkrát (2005-2009, 2011-2013, 2016-2018 a 2021). Jen vzdáleně se mu blíží Španěl Manuel Orantes, Švéd Mats Wilander či Australan Roy Emerson, kteří podnik ovládli třikrát. Australan tu však slavil dalších 7 titulů ve čtyřhře a spolu s Orantesem patří do selektivní skupiny deseti tenistů, jimž se tu během jediného ročníku podařilo ovládnout dvouhru i čtyřhru (od roku 1980 k nim patří i český tenista Ivan Lendl).

Při pohledu do statistik nalezneme v Barcelona Open i výraznou československou stopu. Ve dvouhře tu zvítězily hned dvě legendy českého tenisu - Jan Kodeš v roce 1972 a Ivan Lendl v letech 1980 a 1981. Kodeš místní publikum nadchl natolik, že je po něm pojmenován jeden z místních dvorců. V roce 1994 se k nim přidal Holanďan českého původu Richard Krajicek. Co se týče čtyřhry, zde je česká sbírka trofejí ještě širší:

  • 1958: Jaroslav Drobný s Američanem Pattym 
  • 1977: Jan Kodeš s Polákem Fibakem
  • 1980: Ivan Lendl s Američanem Dentonem (finále s dvojicí Složil-Taróczy)
  • 1984: Pavel Složil a Tomáš Šmíd
  • 1987: Miloslav Mečíř a Tomáš Šmíd
  • 1994: David Rikl s Rusem Kafelnikovem
  • 2002: Daniel Vacek s Australanem Hillem

6. 4. 2022

Lední hokej v Katalánsku

Zatímco v Česku je hokej pro mnohé sportem číslo jedna, ve spoustě zemí na jihu Evropy o něm spousta lidí nikdy ani neslyšela. I v Katalánsku se však hraje lední hokej a podobně jako v mnoha dalších sportech i zde má své zastoupení katalánský sportovní gigant FC Barcelona, ačkoliv jde v tomto případě o tým amatérský. Podobně jsou na tom ale i ostatní týmy ve Španělské hokejové lize, v níž v ročníku 2021/2022 nastupovalo pouhých osm týmů.

Vítězný tým španělské ligy ročníku 2021/22: FC Barcelona (Foto: www.fcbarcelona.cat)

Ale nepředbíhejme. Faktem je, že lední hokej má na Pyrenejském poloostrově překvapivě dávnou tradici. První oficiální hokejový zápas se odehrál v říjnu 1922 v Madridu na nově vybudovaném umělém kluzišti, když proti sobě v exhibičním utkání nastoupily týmy z Paříže a Bruselu. Madridskou smetánku sport docela zaujal, protože již v lednu 1923 se konal historicky první zápas mezi španělskými týmy (18. ledna 1923, Club Alpino Español vs. Real Club de Puerta de Hierro, utkání skončilo 6:2). V dalších dnech vznikly ještě dva týmy, což vedlo nakonec k prvnímu španělskému hokejovému turnaji a k vytvoření španělské hokejové federace. 10. března 1923 se pak Španělsko stalo členem Mezinárodní hokejové federace (IIHF). O rok později přišlo i první mezinárodní utkání. Jako perličku dodejme, že kupříkladu Finsko, jedna ze současných hokejových velmocí, do IIHF vstoupilo až roku 1928. Paradoxně tak má španělský hokej v rámci mezinárodních struktur delší tradici než ten finský.

Historie ledního hokeje na Pyrenejském ostrově je však komplikovanější. Jako většina ostatních věcí i lední hokej původně pronikl do Španělska přes Katalánsko. Podle vzpomínek tehdejších britských a kanadských hokejistů se hrávalo na přírodních kluzištích v katalánských horách již na konci 19. století, ačkoliv faktem je, že tehdy to byla opravdu jen kratochvíle cizinců žijících v Katalánsku. Oficiálně se hokej v Katalánsku usadil až ve 40. letech 20. století, když ve Vall de Núria vznikl vůbec první katalánský hokejový klub, Club Alpí Núria. V roce 1954 se zde dokonce odehrál první katalánský šampionát, kde kromě domácího týmu nastoupila další čtveřice týmů (CA Núria, CE Catalunya, Nou Creus HC a Alut HC). Celá tato historie je spjatá s velkým katalánským propagátorem a výborným hráčem ledního hokeje Perem Dostou. Právě Dosta později položil základy ke vzniku veleúspěšného katalánského hokejového klubu CG Puigcerdà v roce 1973.

Jen o rok dřív (1972) byla založena i hokejová sekce FC Barcelona. Od stejného roku se též hraje nejvyšší španělská hokejová liga. Ačkoliv ve skutečnosti je španělská jen napůl. Až na výjimky v ní totiž nastupují pouze celky ze severních regionů Španělska, a to zejména z Katalánska či Baskicka. Drobnou výjimkou je druhý nejúspěšnější tým v historii této soutěže, CH Jaca, který je z Aragonie a jemuž se celou ligu podařilo vyhrát již třináctkrát. Historickým tabulkám španělské hokejové ligy aktuálně vévodí baskický klub CHH Txuri Urdin, jenž je již patnáctinásobným šampionem. Historicky třetím nejúspěšnějším týmem španělské ligy se letos stal právě amatérský výběr FC Barcelona, jenž si i díky titulům z posledních dvou let připsal již sedm vítězných trofejí.

Kanadské bodování ročníku 2021/22 (Foto: hockey.fedhielo.com)

Španělská liga funguje svým způsobem "standardně", tedy má základní část i play-off, vede statistiky kanadského bodování a tak podobně, ale vše v poněkud menším měřítku, protože týmů je většinou maximálně deset. Základní část má jen pár zápasů, které se hrají vždy o víkendech, statistikám pak obvykle dominují hráči z ciziny, ačkoliv v posledních letech solidně vzrůstá i kvalita domácích hráčů. Faktem ale je, že lední hokej ve Španělsku i Katalánsku mnoho lidí nezajímá (na zápasy chodí průměrně několik desítek, maximálně stovek diváků), živit se tím tedy moc dobře nejde. Lední hokej je ve Španělsku v podstatě amatérský sport. Placeni jsou většinou jen zahraniční hráči, avšak ani oni nedosáhnou na žádné závratné částky - podle šikovnosti si mohou přijít na 500 až 1500 euro měsíčně. Část hokejistů na svou zálibu rovnou doplácí. Menší týmy mají rozpočet na sezonu jen v řádech desítek tisíc euro, což stěží zaplatí náklady na halu, cestování a samozřejmě i výstroj. I do té tedy musí hráči většinou investovat sami. 

Zahraniční hráči dodávají španělské lize potřebné zkušenosti. V minulosti soutěží prošla celá řada zástupců ryze hokejových národů, Češi, Slováci, Rusové, Kanaďani, Finové... Španělská hokejová federace se v poslední době snaží svou nejvyšší soutěž v rámci možností profesionalizovat. Díky tomu v posledním ročníku pravidelně nastupovala i dvě mužstva složená ze švédských (Nordic Vikings) a amerických či kanadských (Milenio Panthers) hráčů, obvykle studentů na Erasmu. Jak je patrné z výše uvedených statistik, kanadskému bodování ročníku 2021/2022 kraloval Rus ukrajinského původu Ignat Zemčenko, jenž má za sebou dlouholeté zkušenosti z ruské KHL i stříbrnou medaili z Mistrovství světa juniorů z roku 2012.

Pakliže by se vám zachtělo nějaký ten ligový hokej v Katalánsku vidět, šanci máte již ve zmíněných městech Barceloně (Palau de Gel, kapacita 1 256 diváků, nachází se hned vedle Palau Blaugrana v areálu FC Barcelona, hned naproti stadionu Camp Nou) a Puigcerdà (Club Poliesportiu Puigcerdà, kapacita asi 1 450 diváků) vždy od října do března/dubna, kdy probíhá sezona i play-off. Výhodou je, že zápasy jsou obvykle zadarmo, alespoň takovou zkušenost jsme v tomto roce učinili my, a to přímo ve svatostánku FC Barcelona. Pro českého diváka je samozřejmě návštěva zápasu španělské hokejové ligy tak trochu, jako když barcelonský fanoušek dorazí na fotbalové utkání Zbrojovky Brno... Ale proč ne, minimálně půjde o kulturní zpestření. Pokud by vás úroveň španělské hokejové ligy zajímala o něco víc, velkou výhodou je skutečnost, že přímé přenosy i záznamy utkání jsou zatím běžně dostupné na YouTube. Na konci tohoto článku si můžete vychutnat finálové utkání play-off mezi katalánskými celky FC Barcelona a CG Puigcerdà, na jehož konci se blaugranes radovali ze sedmého ligového titulu. Na závěr dodejme, že Katalánsko má i svou vlastní hokejovou reprezentaci, avšak ta funguje podobně neoficiálně jako ta fotbalová a pravidelně se utkává prakticky jen s podobně neoficiální reprezentací Baskicka.