Catalunya2011 končí?

Drazí čtenáři, jak jste si nepochybně všimli, v posledních měsících náš blog trochu paběrkuje. Všudypřítomná krize dolehla i na nás, a tak jsme kromě nedostatku času museli zkonstatovat, že blogy jsou už zkrátka pasé a že nás nikdo nečte. Bylo těžké si to přiznat, ale v dnešní rychlé době, kdy musíte vše podstatné shrnout do padesátivteřinového videa na tiktoku, aby vás vůbec někdo bral vážně, nemají klasicky psané texty již co pohledávat.

Po 650 publikovaných článcích a více než dvanácti letech fungování tak nadešel čas náš blog definitivně zavřít. Stávající články tu prozatím necháme, ale žádné další již nepřibudou. Doba si nás žádá jinde a jinak. Bylo nám tu krásně a doufáme, že se nám podařilo podělit se s vámi alespoň o zlomek naší lásky ke Katalánsku a jeho kultuře a životnímu stylu. Mějte se co nejlépe a již s předstihem vše nejlepší do roku 2024...

SVÁTEK NEVIŇÁTEK

... Ne, nebojte se, tak snadno to tu nezavřeme! Je sice pravda, že v posledních měsících jsme nabírali tvůrčí síly, takže nové články příliš nepřibývaly, nicméně to se s příchodem roku 2024 opět změní! :-) Faktem je, že pokud právě pláčete nad zánikem vašeho nejoblíbenějšího blogu, jednoduše jste se NECHALI NACHYTAT!!!

V celém Španělsku i ve velké části Latinské Ameriky se totiž dnes slaví tzv. Svátek neviňátek (španělsky: Día de los Santos Inocentes, katalánsky Dia dels Sants Innocents), tedy hispánská obdoba aprílu. Dnes jde vlastně o jednu z mnoha španělských vánočních tradic, jež má ostatně církevní podkres, neboť zvolené datum připomíná oběti tzv. vraždění neviňátek. 28. prosince si proto dejte pozor, ať vás někdo nenachytá! Lidé si provádějí nejrůznější šprýmy a kanadské žertíky a hojně se do tohoto "svátku" zapojují i média. Každoročně 28. prosince se tak můžete dočíst mnoho překvapivých zpráv - například to, že Cristiano Ronaldo přestupuje do FC Barcelona apod. Některé z nejlepších šprýmů v podání katalánské televize najdete ve videu na konci článku, případně se můžete podívat na soupis těch nejlepších vtípků z loňského roku.

V Katalánsku vedle šprýmů existuje i tradice tzv. llufes. "Llufa" je označení postavičky vystřižené z papíru, tradičně z toho novinového, kterou někomu opatrně přispěndlíte na oděv (viz předchozí fotografie). Pokud si toho dotyčný včas nevšimne, stane se během dne vítaným terčem posměšků. Ačkoliv v praxi už tento žert příliš nefunguje, "llufa" se v Katalánsku stala symbolem tohoto svátku*. Kromě výše uvedeného je 28. prosinec tradičně datem konání dvou bláznivých slavností ve Valencii, a to konkrétně Festa dels enfarinats ve městě Ibi a Día de los locos v Jalance. O obou se trochu detailněji zmíníme v budoucnu.

* "Llufa" má v katalánštině ještě jeden význam. Tímto slovem se totiž označuje tichý prd. Případné asociace tohoto významu se svátkem neviňátek jsou však bezpředmětné.

Bude katalánština oficiálním jazykem EU?

19. září 2023 lze považovat za historický milník v pronikání katalánštiny do veřejného prostoru - poprvé po dlouhé době tato řeč zazněla ve španělské poslanecké sněmovně. Ačkoliv je tento jazyk v Katalánsku oficiální již od roku 1979, španělská poslanecká sněmovna se používání regionálních jazyků (tedy i galicijštiny či baskičtiny) na své půdě zarytě bránila. Až do dnešního dne. Jakmile některý z katalánských poslanců začal hovořit svou mateřštinou, obvykle se se zlou potázal - takových případů je ostatně plný YouTube (zde, zde a zde). To se však díky politickému handlu mezi španělskými socialisty (PSOE) a katalánskými regionálními stranami začíná měnit. 

Na současné politické dění ve Španělsku reagoval mimo jiné italský umělec TVBoy (Foto: Twitter)

Jelikož červencové volby ve Španělsku skončily patem, důležitým jazýčkem na vahách se při sestavování příští vlády staly mnohé regionální strany. Kromě těch baskických jde především o dvě katalánské formace: Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a Junts per Catalunya (Junts). Pokud se dosluhující španělský premiér Pedro Sánchez (PSOE) chce i nadále udržet u moci, musí se spolehnout právě na hlasy těchto regionálních stran. Dá se tedy očekávat, že předseda socialistů bude muset udělat bolestivé ústupky.

Jedním z nich bylo povolení katalánštiny v dolní komoře španělského parlamentu (v senátu regionální jazyky zaslechnout lze, avšak ve velmi omezené míře a v jasně vymezených situacích) výměnou za podporu při volbě nové předsedkyně poslanecké sněmovny, jíž se stala bývalá šéfka baleárské regionální vlády, socialistka Francina Armengol. Pro obhájení premiérského křesla bude Sánchez muset nabídnout víc. Jedním z vícera požadavků Junts i ERC byla i náprava dlouholeté křivdy na půdě Evropské unie. 

Aktuálně má EU 24 úředních řečí, které mohou europoslanci využívat na plénu a ve kterých se na evropské instituce mohou adresovat všichni evropští občané. Zároveň do nich musí být přeloženy smlouvy či unijní právní normy. Zavedená praxe se dá zjednodušit konstatováním, že úřední jazyky jednotlivých členů unie se zároveň "automaticky" stávají úředními jazyky EU. Některé státy však mají více úředních řečí, případně mají silné menšiny s jiným jazykem, a v takových případech je do značné míry na nich, jestli budou pro tyto jazyky v EU prosazovat jejich úřední status. V tomto ohledu stačí zmínit dva nejméně početné úřední jazyky unie - maltštinu a irštinu, jimiž hovoří nižší stovky tisíc lidí. V případě katalánštiny je ale řeč o deseti milionech mluvčích - pokud by se tedy katalánština stala oficiálním jazykem EU, umístila by se mezi nimi na slušném dvanáctém či třináctém místě, někde mezi češtinou a švédštinou, a daleko před dánštinou, slovenštinou či chorvatštinou.  

Stane se katalánština 25. úřední řečí Evropské unie? (Foto: www.elaguait.cat)

O případné oficialitě katalánštiny se od vstupu Španělska do EU v roce 1986 v minulosti mluvilo již mnohokrát, španělská vláda však nikdy o oficialitu svých regionálních řečí nepožádala. Až do nynějška. Ačkoliv se kupříkladu katalánština v omezené míře v EU používá již nyní (např. ve Výboru regionů), oficiální status by přinesl nejen plné zapojení katalánštiny do všech evropských institucí, ale dodal by tomuto jazyku velikou prestiž, což by Katalánci vzhledem k nelehkým časům, jež jejich jazyk prožívá, jen ocenili. Cesta k této metě však nebude snadná. Ačkoliv španělská vláda během svého předsednictví o zařazení svých tří nejvýznamnějších regionálních jazyků mezi úřední řeči EU již stihla požádat, vše musí schválit všechny členské státy. Mezi nimi zatím katalánština, galicijština a baskičtina potřebnou podporu nemají, ačkoliv žádný stát tento návrh nevetoval; některé z nich, kupříkladu Švédsko a Finsko, požádaly o čas na hlubší prostudování celé problematiky (rozuměj: vyjednat dostatečnou podporu u krajně pravicových stran, které drží tamní vlády u kormidla). Negativnější postoj k této záležitosti se očekává u jazykově silně centralistických států jako Francie, případně i u některých pobaltských republik, v nichž dodnes žije velmi početná ruská komunita. Žádná překážka však není nepřekonatelná, jde jen o to, co Španělsko nabídne a jak moc si bude za svými regionálními jazyky na půdě EU stát.

Mezi nejčastější námitky proti oficialitě katalánštiny, galicijštiny a baskičtiny v EU patří obavy, že by kladný postoj k této žádosti vyvolal vlnu žádostí i ze strany dalších jazykových komunit (např. sardština, korsičtina, romština, fríština či sámština), které však ani zdaleka nedosahují takových počtů mluvčích a často ani nedisponují jasným institucionálním rámcem (např. vlastní jazykové instituce) či oficialitou v rámci vlastního teritoria. Tato námitka je tedy zcela zástupná.

Jak už bylo řečeno, malým vítězstvím je už jen skutečnost, že regionální strany dohnaly aktuální španělskou vládu k činu. Prozatím tedy můžeme konstatovat, že španělští představitelé si, zdá se, vzali věc za svou a snaží se hledat způsoby, jak zbytek sedmadvacítky skutečně ponouknout k přijetí nových úředních řečí - zmiňme v tomto ohledu fakt, že Španělsko již dalo svým evropským partnerům na srozuměnou, že vyšší výdaje spojené s překlady a tlumočením samo zaplatí, a tým španělského ministra zahraničí už hledá situace, o něž se může argumentačně opřít (čl. 55 Smlouvy o Evropské unii, obdobné zkušenosti s přijímáním irštiny či maltštiny), případně se bude snažit prosazovat postupné zavedení oficiality (nejdříve katalánština, s časovým odstupem baskičtina a galicijština, u nichž nepochybně bude problém sehnat dostatek kvalifikovaných překladatelů a tlumočníků). Tak či onak bude vše předmětem dlouhého politického jednání s prozatím nejistým koncem. Pro katalánštinu by každopádně zařazení mezi oficiální jazyky EU znamenalo velké povzbuzení ve chvíli, kdy v některých španělských regionech čelí odporu z nejvyšších míst (máme na mysli nové regionální vlády Valencie a Baleárských ostrovů), zatímco přímo v Katalánsku skomírá pod čím dál silnějším tlakem španělštiny.

Carme Junyent

Přesně před týdnem nás navždy opustila katalánská lingvistka a přední znalkyně afrických jazyků Carme Junyent (1955-2023). V posledních letech však byla nejviditelnější tváří té skupiny odborníků, která bije na poplach ohledně budoucnosti katalánštiny. 

Carme Junyent s obálkou jednoho ze svých nejznámějších děl (Foto: www.fundaciovincle.com)

Maria Carme Junyent i Figueras se narodila v nyní desetitisícovém městečku Masquefa, ležícím přibližně 40 km západně od Barcelony. Na univerzitě v katalánské metropoli vystudovala filologii, ačkoliv později si vzdělání ještě rozšířila na německých a amerických univerzitách, aby na své původní alma mater roku 1992 získala doktorát a později zde působila jako profesorka obecné jazykovědy. Ve stejném roce na Universitat de Barcelona vznikl Grup d'Estudi de Llengües Amenaçades (GELA), tedy výzkumná skupina zabývající se ohroženými jazyky. Carme Junyent tuto skupinu spoluzakládala a až do konce života byla jejím hybným motorem. Mezi oblasti zájmu GELA patří i samotné Katalánsko, o čemž svědčí kupříkladu inventář více než tří set jazyků, jimiž mluví dnešní obyvatelé katalánského území.

Kromě afrických jazyků jako takových se ve svém akademickém životě zabývala ohroženými jazyky, kam řadila i katalánštinu. Možná právě v tomto ohledu si řada lidí v Katalánsku Carme Junyent spojuje především s katalánskou filologií, kterou se však, jak sama mnohokrát připomínala, vůbec nezabývá. Postupný úpadek používání katalánštiny v současné katalánské společnosti často připomínala i ve svých článcích v internetovém deníku VilaWeb, kde byl v den její smrti publikován i dojemný text "Morir-se en català". V posledních letech velmi aktivně vystupovala proti tzv. inkluzivnímu jazyku, který v mnoha ohledech nepovažovala za gramaticky správný. 

Mezi její nejvýznamnější akademické publikace patří Les llengües d'Àfrica (1986), Les llengües del món (1989) nebo Vida i mort de les llengües (1992). Katalánská veřejnost má však jméno Carme Junyent spojené především s jejími spíše popularizačně a polemicky laděnými texty jako Visibilitzar o marcar: Repensar el gènere en la llengua catalana (2013), El futur del català depèn de tu (2020) nebo Som dones, som lingüistes, som moltes i diem prou (2021). Její práce v oblasti hájení jazykové diverzity byla oceněna mimo jiné i Creu de Sant Jordi (Křížem sv. Jiří), jedním z nejvyšších katalánských vyznamenání.

Nejlepší knihovna světa je v Barceloně

Barcelonská síť veřejných knihoven patří k těm nejlepším na světě. Tento možná dost subjektivní názor se od včerejška opírá i o prestižní ocenění Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA), která každoročně vyhlašuje ocenění "Veřejná knihovna roku". Mezi letošními finalisty byla čtveřice veřejných knihoven ze Slovinska, Austrálie, Číny a Katalánska. Tou nejlepší pro rok 2023 byla nakonec zvolena Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (Biblioteca Gabriel García Márquez) v barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals.

Biblioteca Gabriel García Márquez (Foto: www.elcooperante.com)

Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze je nejnovější ze 40 barcelonských městských knihoven. Nahradila předchozí malinkou pobočku, která se tísnila na pouhých 300 metrech čtverečních. Současná budova, pocházející z dílny madridského architektonického studia SUMA Arquitectura, otevřela své brány veřejnosti v květnu 2022 a svým čtenářům nabízí přes 40 000 svazků na takřka 4 000 metrech čtverečních. Je spádovou knihovnou pro barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals, La Verneda i la Pau, nicméně za pouhý rok fungování už se dostala do povědomí mnoha barcelonských obyvatel a některých turistů.

Jednou z velkých výhod této knihovny je jasně patrná "uživatelská přívětivost". Nádherně prosvětlená klimatizovaná budova zaujme nejen svou architekturou, nýbrž i praktickými prostorami pro studium a relaxačními zónami, kde si svou oblíbenou knihu můžete přečíst v pohodlných křeslech nebo houpacích sítích. Místní zaměstnanci ostatně líčí případy lidí, kteří se s knihou půjčenou v jiné ze zmiňovaných 40 knihoven nakonec stejně vydají do pohodlí Knihovny Gabriela Garcíi Márqueze. Každá barcelonská městská knihovna se obvykle specializuje na nějaký konkrétní žánr nebo odvětví. V tomto případě je zaměření nasnadě - Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (připomeňme, že slavný kolumbijský spisovatel v Barceloně žil osm let) se specializuje na latinskoamerickou literaturu. Kromě toho nabízí též zásadní kolekci katalánského ilustrátora Francisca Ibáñeze (1936-2023), autora slavných komiksových příběhů Mortadelo y Filemón, který žil v blízkém okolí knihovny. Budova disponuje též vlastním rádiovým studiem (Ràdio Maconda), které využívá v mnoha kulturních programech napříč barcelonskými knihovnami.

Právě interakce s okolím a fungování jako místní kulturní centrum, zvláště s přihlédnutím k dělnické tradici okolních čtvrtí, byly kromě architektonického řešení budovy hlavním důvodem, proč Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze získala výše zmiňované ocenění, a to i přesto, že bojovala s někdy až mnohonásobně většími institucemi (např. čínská konkurence z užšího výběru se rozkládá na ploše 38x větší) a že jde o vůbec první španělskou knihovnu, která se kdy dostala do užšího výběru této ceny. Pokud i vás zaujala, najdete ji na rohu ulic carrer del Treball a carrer del Concili de Trento, hned vedle obřího policejního komplexu, kam většina obyvatel Barcelony míří, když si potřebuje vyřídit nové doklady.

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Katalánština stále patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština). Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. K dokonalosti už katalánštině chybí snad jen vlastní stát. Pro znalce katalánštiny by to pak znamenalo řadu dalších pracovních příležitostí. Nutno dodat, že v Evropě ani ve světě zase tolik lidí se specializací na tento jazyk není...

Areál Filozofické fakulty Masarykovy univerzity nabízí krásné výhledy...

Pro akademický rok 2023/2024 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Podobný obor na světě nabízí jen velmi málo univerzit, přičemž drtivá většina z nich se nachází vcelku logicky jen v katalánsky hovořících oblastech - proto je možnost studovat katalánskou filologii v srdci Evropy skutečně jedinečná. Kromě katalánštiny samotné tento mladý a dynamický obor nabízí řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska, Valencie, Andorry či Baleárských ostrovů. 

Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury pod vedením zkušených a sympatických lektorů a rodilých mluvčích. Po absolvování bakalářského studia získáte komunikativní kompetence v katalánštině minimálně na úrovni B2. Prestižní katalánské jazykové certifikáty na úrovních A2-C2 můžete zdarma získat už během studia. Katalánštinu na FF MU můžete studovat i dvouoborově v kombinaci s jinými obory, což je ideální příležitost zejména pro studenty jiných románských či jakýchkoliv jiných jazyků, kombinovat katalánštinu jako dvouobor můžete i s několika dalšími obory z jiných fakult. Zajímavou příležitostí je i tzv. dvojí diplom, kdy po tříletém studiu v Brně a jednom extra roce v Tarragoně student získá kromě českého vysokoškolského diplomu v oboru i ten katalánský.

Přihlášky k dodatečnému přijímacímu řízení ke studiu katalánštiny v akademickém roce 2023/2024 můžete podávat do půlnoci 20. srpna 2023. Oficiální informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, případně neváhejte kontaktovat např. facebookový či instagramový profil oboru:

• Facebookový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Instagramový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Masarykova univerzita: Obor Katalánský jazyk a literatura.

Katalánské ohlasy na smrt Milana Kundery

Milan Kundera (1929-2023) byl považován za nejvýznamnějšího českého spisovatele současnosti, ačkoliv z dobře známých důvodů se tento brněnský rodák v 70. letech 20. stol. usadil ve Francii, kde později začal svá díla psát už jen francouzsky. Známý byl po celém světě, jeho knihy byly přeloženy do mnoha desítek jazyků a několikrát byl v minulosti považován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu. Té už však nedočká.

Kunderovo dílo znají velmi dobře i v Katalánsku, proto si v tomto článku shrneme reakce na jeho smrt v předních katalánských médiích. Ještě předtím si ale připomeňme všechny Kunderovy knihy, s nimiž se Katalánci mohou seznámit ve svém rodném jazyce. Zajímavý je v tomto ohledu fakt, že ačkoliv katalánština v určitých ohledech bojuje o přežití, některá Kunderova díla se dočkala dokonce dvou různých překladů! Vysvětlení je jednoduché. Koncem 80. let 20. stol. začal v Katalánsku českou literaturu propagovat tandem Monika Zgustová - Joan Tarrida, v jejichž případě šlo o přímý převod z češtiny do katalánštiny. Na základě francouzských textů (tedy i těch původně českých, ale tvořících součást Kunderova oficiálního kánonu) pak brněnského autora do katalánštiny překládal nejčastěji Xavier Lloveras. V několika málo případech pak byly Kunderovy překlady dílem jiných překladatelů. Vzhledem ke Kunderovu dobře známému a lehce kontroverznímu přístupu k překladům svých francouzských děl do češtiny je tak třeba zmínit i skutečnost, že řada Kunderových děla byla dříve dostupná v katalánštině než v češtině.

Katalánský deník La Vanguardia věnoval Kunderovu skonu celé dvě strany (Foto: La Vanguardia)

Pro španělský deník El País na Kunderu zavzpomínala jeho překladatelka do katalánštiny, Monika Zgustová (Foto: El País)

Překlady Kunderových knih do cizích jazyků naleznete zde. V brněnské Moravské zemské knihovně je od dubna 2023 k dispozici "Knihovna Milana Kundery", která představuje fond Kunderovy osobní knihovny. Naleznete v ní i jeho překlady do katalánštiny, jejichž (snad úplný) soupis nabízíme zde:

• Žert
  ("La broma", Barcelona: Edicions de 1984, 1985, překlad: Sergi Jover Rejsek a Paloma Rancaño)
• Nesnesitelná lehkost bytí
  ("La insostenible lleugeresa del ser", Barcelona: Destino, 1986, překlad: Monika Zgustová)
  ("La insuportable lleugeresa de l'ésser", Barcelona: Tusquets, 2014 a 2023, překlad: Xavier Lloveras)
• Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi
  ("Jacques i el seu amo: Homenatge a Denis Diderot", Barcelona: Ed. del Mall, 1987, překlad: J. Tarrida)
  ("Jacques i el seu amo: Homenatge a Diderot", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
• Směšné lásky
  ("Amors ridículs", Barcelona: Destino, 1987 + Tusquets, 2022, překlad: Monika Zgustová)
• L'art du Roman / Umění románu 
  ("L'art de la novel·la", Barcelona: Destino, 1987, překlad: Joan Tarrida)
• Kniha smíchu a zapomnění
  ("El llibre del riure i de l'oblit", Barcelona: Destino, 1988, překlad: Monika Zgustová)
  ("El llibre del riure i de l'oblit", Barcelona: Tusquets, 2013 a 2023, překlad: Xavier Lloveras)
• Valčík na rozloučenou
  ("El vals de l'adéu", Barcelona: Destino, 1989, překlad: Monika Zgustová)
• Nesmrtelnost
  ("La immortalitat", Barcelona: Destino, 1990 + Tusquets, 2022, překlad: Monika Zgustová)
• Les testaments trahís / Zrazené testamenty
  ("Els testaments traïts", Barcelona: Destino, 1994, překlad: Carles Urritz, Carme Geronès)
• La lenteur / Pomalost
  ("La lentitud", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
• La vie est ailleurs / Život je jinde
  ("L'edat lírica", Barcelona: Destino, 1996, překlad: Xavier Lloveras)
  ("La vida és lluny d'aquí", Barcelona: Tusquets, 2016, překlad: Xavier Lloveras)
• L'Identité / Totožnost
  ("La identitat", Barcelona: Destino, 1998, překlad: Lluís Maria Todó)
• L'Ignorance / Nevědění
  ("La ignorància", Barcelona: Tusquets, 2000, překlad: Imma Monsó)
• Le Rideau / Opona
  ("El teló: assaig en set parts", Barcelona: Tusquets, 2005, překlad: Xavier Lloveras)
• Une rencontre /Setkání
  ("Una trobada", Barcelona: Tusquets, 2009, překlad: Xavier Lloveras)
• La Fete de l'insignifiance / Slavnost bezvýznamnosti
  ("La festa de la insignificança", Barcelona: Tusquets, 2014, překlad: Xavier Lloveras)
• Unesený Západ
  ("Un occident segrestat", Barcelona: Tusquets, 2013 a 2023, překlad: Jordi Martín Lloret)

Kunderovy smrti si všimla velká většina zásadních katalánských i španělských médií. Některé celostátní deníky jako El País nebo La Vanguardia této události věnovaly i několik stran, zpráva o Kunderově skonu byla též na mnoha titulních stranách deníků a celostátní i katalánská veřejnoprávní televize jí věnovaly takřka dvě minuty trvající reportáže. Ohlasy z katalánských médií nabízíme zde:

• TV3: Mor l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insuportable lleugeresa de l'ésser".
• Ara: Mor als 94 anys l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insostenible lleugeresa del ser".
• Ara: Kundera i el dret a la immortalitat (opinió d'Ignasi Aragay).
• Ara: Mort de Kundera (opinió de Sebastià Alzamora).
• La Vanguardia: Muere el escritor Milan Kundera.
• La Vanguardia: Kundera, profundidad y humor (para todos).
• La Vanguardia: Milan Kundera, el escritor de la memoria y del exilio.
• La Vanguardia: Tusquets Editores lamenta la muerte de Milan Kundera....
• ElPeriódico: Muere Milan Kundera, la voz existencialista de los exiliados del poder soviético.
• NacióDigital: Mor als 94 anys l'escriptor Milan Kundera, autor de "La insuportable lleugeresa...".
• El Punt - Avui: Milan Kundera fa el pas a "la immortalitat".
• ElNacional.cat: Mor Milan Kundera, escriptor txec, als 94 anys.
• VilaWeb: S'ha mort l'escriptor Milan Kundera als 94 anys.
• Segre: Mor l'escriptor Milan Kundera.

L'ETNO: Nejlepší evropské muzeum 2023

Organizace Evropské muzejní fórum každoročně od roku 1977 uděluje prestižní ocenění European Museum of the Year, tedy "Evropské muzeum roku", které získává obvykle muzeum, jež nejlépe přispívá k přilákání publika a uspokojení svých návštěvníků jedinečnou atmosférou, nápaditým výkladem a prezentací a také kreativním přístupem ke vzdělávání. Toto ocenění obvykle získávají méně známá a progresivní muzea. Žádné české ani slovenské muzeum zatím cenu nezískalo, zástupci Španělska naopak zabodovali už několikrát (např. Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Archeologické muzeum v Alicante nebo CosmoCaixa v Barceloně). Letos bylo nejlepším evropským muzeem zvoleno valencijské etnologické muzeum L'ETNO.

Pohled do expozice valencijského muzea L'ETNO (2023)

L'ETNO - Museu Valencià d'Etnologia vzniklo v roce 1982 ve Valencii, veřejnosti se otevřelo o rok později. Nachází se v obřím kulturním komplexu Centre Cultural de la Beneficiència, kde je umístěno taktéž místní muzeum prehistorie (Museu de Prehistòria de València) a jakási valencijská obdoba akademie věd (Institució Alfons el Magnànim). Hlavním cílem tohoto muzea je sběr, výzkum a následné šíření poznatků o všem, co je spojeno s tradiční a lidovou kulturou valencijské oblasti. V místní kolekci, čítající mnoho tisíc předmětů, najdete nejrůznější předměty, fotografie, dokumenty i osobní svědectví. Velké oblibě se těší zejména výstavní sály věnující se proměně moderní valencijské společnosti, kde si mnoho lidí může nostalgicky zavzpomínat na starší vozy, první počítače, nejrůznější elektrospotřebiče nebo i obyčejnou telefonní budku, jejíž fungování bude mnoha lidem narozeným až v 21. století zcela cizí (ne nadarmo je k budce přiložen i jednoduchý návod k použití).

Graficky velmi pěkně zpracovaná a částečně také interaktivní stálá expozice "No és fàcil ser valencià, ni valenciana" (Není snadné být Valencijcem/Valencijkou) je zásadní součástí muzea. Kromě samotné valencijské oblasti se muzeum v menší míře specializuje i na ukázku některých dalších světových kultur, zejména té středomořské. Ačkoliv bylo muzeum pro letošek vyhlášeno tím nejlepším v Evropě, davy turistů se sem zatím nehrnou, a to i přes sympatické vstupné v hodnotě 2 € (o víkendech zdarma), v jehož rámci můžete navštívit ještě dvě další muzea. V některých turisticky exponovanějších místech by vstupenky nepochybně stály mnohem víc, tak je třeba toho využít :-)

Associació d'Escriptors en Llengua Catalana

Associació d'Escriptors en Llengua Catalana (AELC) je významné profesní sdružení, které má za úkol reprezentovat a bránit zájmy spisovatelů píšících v katalánštině. Jde o organizaci, která působí v rámci tzv. Països Catalans (Katalánských zemí), proto mezi jejími členy najdete spisovatele z Katalánska, Valencie či Baleárských ostrovů.

(Foto: Facebook AELC)

Kromě spisovatelů se členy AELC mohou stát také překladatelé do katalánštiny. Aktuálně má organizace okolo 1750 členů a velkou většinu z nich tvoří spisovatelé, dramatikové a básníci, v menšině jsou pak zastoupeni překladatelé či autoři dětské či techničtěji zaměřené literatury. Jde v podstatě o jakési spisovatelské odbory, jejichž hlavními cíli je bránit tento kolektiv před možnými nekalými praktikami ze strany některých kulturních institucí či nakladatelství, reprezentovat tento kolektiv před domácími i zahraničními kulturními institucemi a v neposlední řadě organizovat nejrůznější aktivity, workshopy, prezentace či konference, jejichž cílem je propagace katalánské literatury a specifický literární tvorby členů organizace. Nutno dodat, že ne všichni katalánští, valencijští či baleárští katalánsky píšící spisovatelé jsou členy této organizace, v posledních letech však jde o poměrně dynamickou organizaci, jejíž roční přírůstek členů bývá vyšší než jejich úbytek.

AELC vznikla v Palmě roku 1977 a v jejím vedení jsou vcelku rovnoměrně zastoupeny všechny tři zmiňované regiony (Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy). Otcem myšlenky založení spisovatelských odborů katalánsky píšících autorů byl významný katalánský spisovatel Jaume Fuster (1945-1998). Současným předsedou asociace je mladý mallorský spisovatel a dramatik Sebastià Portell.

Mezi další pravidelné akce, které AELC pořádá, jsou i některé literární ceny (Premi de la Crítica Catalana, Premi de la Crítica dels Escriptors Valencians, Premi Jaume Fuster nebo Premis Cavall Verd), překladatelské semináře, autorská čtení nebo literární konference. V minulosti fungovala i jako poradní či dokonce nominační orgán pro Nobelovu cenu za literaturu (zde je však prozatím patrné, že velkou lobbistickou schopnost AELC postrádá). Zvláštní pozornost si zaslouží webová stránka této organizace, kde lze najít mnoho zajímavých informací o minulých i současných katalánsky píšících spisovatelích, databáze překladatelů, korektorů a dalších významných hráčů literárního světa či průběžně aktualizovaný seznam literárních soutěží. Více o této organizaci se dozvíte i z následujícího videa.

Francesc Ferriol Carreras

Zajímavý modernistický ráz dalo Barceloně množství architektů studujících a tvořících v katalánské metropoli na přelomu 19. a 20. století. Jedním z nich byl i Francesc Ferriol i Carreras (1871-1946), jehož stavby však nalezneme i ve více než 700 km vzdáleném španělském městě Zamora. Ferriol tak byl jedním z nemnoha katalánských architektů, kteří věhlas místního architektonického stylu modernisme šířili i za hranicemi rodného kraje.

Francesc Ferriol pocházel z relativně chudé rodiny, i díky dobrým studijním výsledkům však po maturitě dokázal zakotvit na barcelonské Escola d'Arquitectura, kde právě vyučovaly stěžejní osobnosti katalánské mutace secese. Největší inspirací byla pro Ferriola vůdčí osobnost těchto studií, uznávaný architekt Lluís Domènech i Montaner, jenž nadějnému mladíkovi dopomohl k několika prvním zakázkám. Univerzitní studia zakončil ziskem titulu v roce 1894, kdy se vrhl na dráhu architekta na volné noze. Budovy postavené dle jeho projektů jsou dnes rozesety po celé Barceloně. Patří mezi ně opravdové skvosty v modernistické čtvrti Eixample, např. Casa Teresa Vallhonrat (1904) a Casa Josep Batlles (1905) na carrer de París,  Casa Emili Batlle (1906) na carrer de Diputació či Casa Esteve Parera (1907) na carrer d'Aribau; i menší zakázky v okrajových čtvrtích jako Casa Antonio Casamitjana - Teresa Bordas (1902) v Gràcii, Casa Magí Capmany (1905) v Sant Gervasi nebo Casa Pere Juncà (1906) v Poblenou.

Kvůli mentálnímu postižení svého syna se však musel svobodné profese brzy vzdát a vstoupit do obecních služeb. Proto se roku 1908 přestěhoval až na druhý konec Pyrenejského poloostrova, kde až do roku 1916 vykonával funkci městského architekta v Zamoře. Ačkoliv do nového prostředí příliš nezapadl a od místní smetánky získával jen menší zakázky, přesto ve městě zanechal patnáct velice zajímavých modernistických staveb a především donutil místní architekty k přijetí základních estetických prvků modernismu. Zamora se tak v regionálním kontextu španělského severozápadu může pyšnit poměrně zajímavým fondem modernistických staveb, z nichž ty nejkrásnější, Casa c/Traviesa, Casa Tejedor a Casa de Valentín Matilla, nesou podpis našeho katalánského vystěhovalce. Roku 1916 se vrátil do rodné Barcelony, kde následně zastával úřednické pozice v sektoru stavitelství a vlastní architektonické činnosti se věnoval minimálně. Zemřel roku 1946.

Casa Josep Batlles na carrer de París v Barceloně (Foto: The Art Nouveau World)

Melcior Vinyals i Muñoz

Barcelonský architekt Melcior Vinyals i Muñoz (1878-1938) nepatří k nejznámějším postavám katalánského modernisme, jeho návrhy však výrazně pozměnily tvář jednoho z největších katalánských měst, dvousettisícové Terrassy. Melcior byl druhým synem textilního barvíře Vicençe Vinyalse, ačkoliv důležitější úlohu v jeho životě sehrál nevlastní a více než 30 (!) let starší bratr Salvador Vinyals i Sabaté (1847-1926). Jelikož Melcior zcela osiřel již jako dvanáctiletý, starší sourozenec mu byl v některých ohledech spíše otcem než bratrem. Je to patrné i z Melciorova raného zájmu o architekturu. Jeho starší bratr totiž patřil mezi nejžádanější barcelonské architekty přelomu 19. a 20. století a autorsky se podílel na mnoha zajímavých modernistických stavbách, např. Casa Pere Salisachs (1906), Casa Evarist Juncosa (1909), nebo na slavné barcelonské věznici Model (1904).

Titul architekta získal Melcior Vinyals roku 1905, tedy v době, kdy byl katalánský umělecký směr modernisme již za svým vrcholem. I tak ale stihl v katalánské metropoli navrhnout několik zajímavých staveb spadajících do tohoto stylu - zmiňme kupříkladu Casa Antonio Pàmies (1908), Casa Ramon Mestre (1912) či již zmiňovaný dům Casa Evarist Juncosa, na němž pracoval bok po boku se svým nevlastním bratrem. Velký věkový rozdíl nakonec udělal své a po určitých neshodách se Melcior přestěhoval do nedaleké Terrassy, kde přijal pozici městského architekta, zatímco též vyučoval na místní průmyslové škole. Z pozice městského architekta stál mimo jiné za novým městským plánem, který místní radnice schválila roku 1933, zanechal po sobě však i celou řadu jednotlivých staveb, z nichž mezi ty nejvýznamnější patří Magatzem Corcoy (190?), Magatzem Torras (1914) a také nový hřbitov (Cementiri Nou), který byl dokončen roku 1930.

Melcior Vinyals stojí též za podobou dvou nejstarších tržnic ve městě. Na té nejstarší, Mercat de la Independència (1908), spolupracoval mimo jiné s terrasským architektem Antonim Pascualem (1863-1929), jenž byl krom několika spíše střídmých modernistických staveb v Terrasse zajímavý tím, že jako houslista působil ve sboru slavného barcelonského operního domu Liceu. O dvacet let později Vinyals dokončil stavbu druhé nejstarší tržnice ve městě, Mercat del Triomf, který se nachází dál od centra města ve čtvrti Sant Pere.

Interiér secesního paláce Casa Alegre de Sagrera (Foto: Triangle Postals)

CASA ALEGRE DE SAGRERA
Kromě výše uvedených staveb se Melcior Vinyals v Terrasse podílel taktéž na přestavbě nádherného paláce Casa Alegre de Sagrera. Ten si na počátku 19. století nechal zbudovat místní textilní magnát a později na krátkou dobu i místní starosta Joaquim de Sagrera. V roce 1911 jeho dědicové rozhodli o kompletní rekonstrukci celého objektu, a to ve stylu stále ještě dožívajícího modernisme. Jejím provedením byl pověřen městský architekt Vinyals, ačkoliv podle mnohých odborníků stojí za interiérem a možná i některými částmi fasády domu mnohem známější architekt Josep Puig i Cadafalch, i když tato skutečnost není nikterak zdokumentována. Na dalších součástech výzdoby se taktéž podíleli ti nejlepší umělci přelomu 19. a 20. století, např. malíř Alexandre de Riquer. Roku 1973 přešel palác do vlastnictví místního obecního úřadu a nyní je budova součástí městského muzejního okruhu a lze ji i s přilehlou zahradou navštívit.

Miloslav Uličný

Miloslav Uličný (1942-2023) patřil mezi nejvýznamnější české překladatele druhé poloviny 20. stol. Narodil se v moravské vesničce Pravčice. Po maturitě na střední škole v Kroměříži se přesunul do Prahy, kde na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965 vystudoval obor španělština-italština. V rámci svého studia se však setkal i s dalšími románskými jazyky včetně katalánštiny. Po studiích pracoval nějaký čas v ČTK a v podniku Dílo (spadající pod organizaci Český fond výtvarného umění), několik let pracoval také jako překladatel v Československém rozhlasu. Od počátku 80. let 20. stol. se živil jako překladatel na volné noze, od roku 1993 tuto činnost skloubil s akademickým působením v roli odborného asistenta Ústavu translatologie na své alma mater. V roce 2006 se stal docentem pro obor translatologie. 

Překladatelství se věnoval jak v rámci celoživotní praxe, tak na akademické půdě. Byl autorem mnoha odborných statí a článků z oblasti translatologie, z různých jazyků do češtiny přeložil také více než 300 filmů, seriálů a televizních inscenací. Kromě několika málo překladů z angličtiny, ruštiny či italštiny se soustředil především na překlady ze španělštiny. Českému publiku tak zprostředkoval mimo jiné díla velkých španělských (Federico García Lorca, Pedro Calderón de la Barca, Juan Ramón Jiménez) i latinskoamerických klasiků (Julio Cortázar, Elena Poniatowska, Pablo Neruda). Španělským čtenářům se roku 2010 rozhodl zpřístupnit českou klasiku v podobě Máchovy slavné básnické skladby Máj. Za svůj celoživotní přínos překladu hispanoamerických literatur byl několikrát oceněn v Česku (2004 Krameriův vinš, 2013 čestné členství JTP, 2020 Síň slávy Obce překladatelů) i ve Španělsku. Kromě překladu se Miloslav Uličný po několik dekád věnoval i vlastní poetické tvorbě, kterou shrnul v necelé desítce básnických sbírek.

Uličný byl nepochybně jedním z představitelů silné poválečné generace překladatelů. Jeho specializací byla zejména poezie, což je vidět i na jeho odkazu v rámci české katalanistiky, k jejímuž rozvoji přispíval výraznou měrou od 90. let 20. stol. Ke katalánštině se Uličný poprvé dostal během svých studií na počátku 60. let 20. stol., kdy podobně jako velký český katalanista Jan Schejbal navštěvoval hodiny katalánštiny Diany Moix-Tvrdé, a později už jako zavedený překladatel na počátku 90. let, kdy se díky iniciativě andorrské vlády na Karlově univerzitě znovu otevřel lektorát katalánštiny. 

Na základě těchto hodin katalánštiny české publikum již v roce 1993 seznámil s několika málo verši Joana Maragalle, J. V. Foixe, Vicenta Andrése Estellése či Miquela Martího Pola. V roce 2001 přebásnil sbírku významného katalánského avantgardního poety Joana Salvata-Papasseita. Roku 2009 Uličný v literárním měsíčníku Host publikoval několik básní významných katalánských tvůrců 20. století (např. Josep Carner, Marià Villangómez, Gabriel Ferrater, Narcís Comadira, Àlex Susanna) a o šest let později spatřila světlo světa jím vybraná a přeložená antologie sta katalánských romancí ze 17.-19. století. Podle našich informací Miloslav Uličný v současnosti pracoval na dalším výboru z katalánské poezie, nicméně tuto práci již nedokončí. Zemřel 5. června 2023.

Knižní překlady:

• SALVAT-PAPASSEIT, Joan. Malý vůz [Ossa menor; výbor z poezie]. Praha: Ivo Železný, 2001.
• V Barceloně, velkém městě [antologie katalánských romancí ze 17.-19. století]. Praha: Nová vlna, 2015. 

Překlady v časopisech:

• "Výpravy do katalánských básnických světů". In: Tvar, 33-34, 1993.
• "Katalánská poezie 20. století. Miniantologie". In: Host, 8, 2009.

Katalánský původ škodovek

Ačkoliv Škoda Auto už dávno není v českých rukou, značka dodnes připomíná bohatou průmyslovou minulost naší malé země ve středu Evropy. Ani první "opravdová" škodovka však nebyla vyloženě českou záležitostí. Limuzína, v níž jezdil i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, vznikla na základě licence od katalánského výrobce aut Hispano-Suiza.

Škoda Hispano-Suiza 25/100 PS prezidenta T. G. Masaryka (Foto: Škoda Auto)

Historii vzniku Škoda auto možná netřeba připomínat, ale jen pro osvěžení. Původ této české značky je třeba hledat v roce 1895, kdy pánové Václav Klement a Václav Laurin v Mladé Boleslavi založili výrobnu jízdních kol. Podniku se dařilo, a tak na přelomu let 1898-99 Laurin & Klement slavnostně otevřela novou továrnu, z níž zanedlouho vyjel první motocykl. První skutečný automobil (Laurin & Klement A) společnost vyrobila v roce 1905. O vozy z Mladé Boleslavi byl záhy zájem po celém Rakousko-Uhersku. Po první světové válce začal rozvoj mladé automobilky stagnovat a vše vyvrcholilo ničivým požárem výrobního areálu z června 1924, při kterém společnost přišla o významnou část plánů a technologií. Značka Laurin & Klement se rázem ocitla ve finanční tísni, kterou vyřešilo až spojení s plzeňským strojírenským podnikem Škoda. 

Právě plzeňská Škoda navázala kontakt s katalánskou automobilkou Hispano-Suiza již okolo roku 1919. Nejprve vyráběla letecké motory dle licence této katalánské společnosti a v listopadu 1924 se jí podařilo získat licenci na výrobu vlastního automobilu vycházejícího z dnes již legendárního katalánského modelu Hispano-Suiza HB6. Luxusní vůz dostal označení Škoda Hispano-Suiza 25/100. Šlo o první moderní škodovku vzniknuvší po fúzi Laurin & Klement a Škoda a v letech 1926-1929 se jí vyrobilo 100 kusů. Abychom byli přesní, ve škodovácké továrně se takto vyrobila jen stovka podvozků s motorem, neboť karoserie se vyráběly na zakázku, a tak byl vlastně každý vůz nepopiratelným originálem. Vůbec první automobil s tímto označením si v květnu 1926 slavnostně převzal tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který později nedal na svůj Škoda Hispano-Suiza dopustit a používal ho až do roku 1935, kdy na prezidentský úřad abdikoval. Kromě Masaryka si vůz mohli dovolit jen ti nejbohatší podnikatelé či aristokracie. Více než třetina vyrobených kusů šla na export do dalších evropských zemí i do vzdálenějších lokalit (Turecko, Argentina).

Značka Hispano-Suiza v dané době platila skutečně za jednu z nejluxusnějších, což se projevilo i na konceptu licence prodané do Československa. Škoda Hispano-Suiza 25/100 se tak prodávala za 150-190 000 korun (což byl několikanásobek obyčejných vozů), a to hovoříme jen o motoru a podvozku. S přidáním karosérie a dalšími úpravami se cena šplhala až ke 280 000 korun - tolik za první z vozů zaplatila prezidentská kancelář. Šestiválec 6,6 l o výkonu až 135 koní dokázal dvou až třítunový pět metrů dlouhý vůz zrychlit až na 140 km/h. Podle mnohých odborníků šlo v dané době o jeden z nejlepších vozů na světě. Hispano-Suiza na podzim 1926 dokonce porovnala katalánský originál s českým licenčním vozem a v některých ohledech musela konstatovat vyšší kvalitu české produkce. Ze stovky vyrobených kusů se jich do dnešních dní dochovalo jen pět. Jeden z nich můžete obdivovat ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi. Ten historicky první, patřící prezidentu Masarykovi, se však v průběhu historie ztratil a nejsou o něm žádné bližší zprávy.

Kompletně zrestaurovaný exponát Škoda Hispano-Suiza z roku 1928, Škoda Muzeum (Foto: Škoda Auto)

Llagostera

Llagostera je malé městečko poblíž známého katalánského pobřeží Costa Brava. Žije v něm okolo 9 000 lidí a pravdou je, že mezi okolními obcemi ničím zvláštním nevyniká. Dobrá dopravní dostupnost z něj však dělá docela zajímavé místo k zastavení při cestě z pobřeží směrem do vnitrozemí. A kvůli čemu přesně byste se zde měli zastavit?

Letecký pohled na centrum města Llagostera (Foto: www.expedia.com)

Ačkoliv první písemné zmínky o obci pocházejí již z poloviny 9. století, historie tu na vás dýchne maximálně v samotném centru městečka, jemuž dominuje na kopečku se tyčící se kostel Sant Feliu z 15. století. Okolo něj se pak nachází všechny významné budovy, a to jak symbolicky, tak turisticky. Naproti vstupnímu portálu kostela se nachází místní radnice, jejíž současná budova byla dříve součástí místního hradu, z jehož původní konstrukce jsou dnes již jen ruiny v podobě jedné věže a několika málo desítek metrů hradeb. Velkým pozitivem jsou krásné výhledy do krajiny. Jakmile nás pozorování okolní krajiny omrzí, můžeme sestoupit po schodech dolů na Plaça de la Llibertat, kde se nachází asi nejcennější laická památka ve městě, dlouho opuštěné panské sídlo Casa de les Vídues, dnes fungující jako kulturní centrum a umělecká škola.

Od 18. století se v Llagosteře rozvinul korkový průmysl. Faktem je, že okolní lesy jsou plné dubů korkových, bylo tedy jen otázkou času, než najdou svého ekonomického využití. Výroba korkových zátek ve městě v jednu chvíli zaměstnávala až tisícovku osob, od druhé poloviny 19. století je patrný velký ekonomický rozmach městečka, což se projevuje kupříkladu i několika honosnými stavbami ve stylu katalánského modernismu. Svého vrcholu dosáhla výroba korkových zátek v Llagosteře okolo roku 1890, o čemž svědčí i dva důležité milníky. Roku 1891 bylo postaveno společenské centrum Casino Llagosterenc, o rok později byla slavnostně otevřena úzkorozchodná vlaková trasa Girona - Sant Feliu de Guíxols, jejíž součástí se stala i Llagostera. Vláček tudy jezdil až do konce 60. let 20. století.

Pro milovníky kultury Llagostera nabízí i několik zajímavých muzeí, přičemž tím nejzvláštnějším je z našeho pohledu Museu Emili Vilà Gorgoll. Místní rodák Emili Vilà (1887-1967) byl ve své době poměrně významným malířem a tvůrcem reklamních plakátů. Populární byl zejména ve Francii, kde také dlouho žil a kde se mu extrémně dařilo zejména ve 20. letech 20. století, kdy pracoval mimo jiné i pro slavnou filmovou společnost Pathé. Život na vysoké noze pro něj však skončil s krachem newyorské burzy (1929), a tak se Vilà na zbytek života vrátil do rodného Katalánska. Delší dobu pak žil v nedaleké přímořské vesnici S'Agaró, kde chtěl původně uskutečnit svůj velký životní sen, totiž nebýt zapomenut. Za tím účelem v obci chtěl zakoupit dům, který by přetvořil na vlastní muzeum. Jelikož to nebylo v jeho finančních možnostech, takříkajíc na stará kolena si nakonec pořídil relativně honosný dům v širším centru Llagostery (ačkoliv dodnes není úplně jasné, kde na to vzal - někteří hovoří o rozprodání vlastní sbírky obrazů cizích malířů případně o prodeji falzifikátů Modiglianiho děl) a v něm si tři měsíce před smrtí splnil sen. Ačkoliv se jeho díla na mezinárodním trhu dodnes prodávají, jméno Emili Vilà není mimo odborné kruhy nikterak známé. Museum stále existuje, ačkoliv v posledních dekádách prošlo značným úpadkem a muselo rozprodat mnoho originálů, jež skončily v soukromých sbírkách. Návštěvu je třeba si domluvit předem.

Ukázka reklamních plakátů ze sbírky Musea Emili Vilà (Foto: Museu Emili Vilà Gorgoll)

Pokud jste dočetli až sem (a pevně doufáme, že ano), vězte, že naše opakované návštěvy městečka Llagostera nemají nic společného s výše uvedeným. Pokud tu opravdu něco stojí zato, je to místní gastronomie a vlastně úplně přesně jediná restaurace. Ale ještě než se k ní dostaneme, je třeba zmínit, že v Llagosteře je mnoho restaurací, ale zdaleka ne všechny stojí zato. Dvakrát do roka se tu též konají zajímavé festivaly spojené často s mnoha gastronomickými ochutnávkami (Mercat Romà a Fira del Bolet). Nic však nepřekoná náš zážitek z nenápadně vyhlížející restaurace Entre Terres. Sympatický libanonský pekař a kuchař Roger si tento podnik otevřel spolu se svou katalánskou ženou Margou na podzim roku 2022. Specializují se tu na středomořskou kuchyni, ačkoliv více než ta katalánská je tu zastoupena orientálněji laděné Středozemí. Kromě nehrané vřelosti a sympatie je třeba ocenit na Llagosteru velmi dobré ceny, používání nejlepších lokálních surovin a přívětivý přístup ke čtyřnohým mazlíčkům. Restaurace disponuje příjemnou privátní zahrádkou a kromě vynikajícího menú del dia o třech chodech tu mají i vyhlášenou libanonskou pizzu. Návštěva v Entre Terres je zkrátka po všech stránkách dokonalým pohlazením na duši. Pokud míříte z katalánského pobřeží nebo z Girony do Barcelony, už jenom kvůli tomuto místu je Llagostera nutnou zastávkou na vaší cestě :-)

Restaurace Entre Terres v Llagosteře, hlavní důvod, proč vyrazit do Llagostery (Foto: Entre Terres Instagram)

Španělsko čekají další předčasné volby

Ani současná španělská vláda v čele s Pedrem Sánchezem nedokončí celé své volební období. Celé čtyřleté období ve Španělsku za posledních několik dekád dotáhlo do konce jen nemálo premiérů. V případě lídra španělských socialistů jde o reakci na víkendovou porážku v komunálních volbách, kde strana zaostala o více než 760 000 hlasů za opoziční PP.

Zleva: Pedro Sánchez (PSOE) a Albert Núñez Feijóo (PP) (Foto: www.mundiario.com)

První demokratické volby podle platné ústavy se ve Španělsku uskutečnily v březnu 1979. Už první takto zvolená vláda však nedokončila celé čtyřleté období - předčasné volby se konaly o šest měsíců dříve než měly, v říjnu 1982. O pět měsíců dříve než nutno se volby konaly i v roce 1986. V obou případech se jejich jasným vítězem stal tehdejší lídr PSOE Felipe González. Podobná strategie Gonzálezovi vyšla i v roce 1989 (nutno dodat, že ve všech těchto případech měl González pohodlnou většinu, takže k předčasným volbám nedošlo kvůli koaličním tahanicím a podobným záležitostem), proto, možná už tak nějak ze zvyku, svolal o čtyři měsíce dříve předčasné volby i v roce 1993. Tehdy o absolutní většinu v parlamentu přišel, svůj mandát si však prodloužil díky hlasům regionálních stran z Katalánska a Baskicka. Následná krize a závislost na podpoře jiných stran zapříčinila i další předčasné volby v roce 1996 (tentokrát o více než rok oproti očekávanému termínu). 

To už se k vládě dostali lidovci (PP), jejichž premiér José María Aznar byl vlastně prvním španělským premiérem v novodobé historii, který svůj čtyřletý mandát dotáhl do konce, a to hned dvakrát po sobě - zvolen byl totiž i o čtyři roky později a jeho vládu (i tak v takřka řádném termínu) ukončil až islamistický atentát na madridském nádraží Atocha, po němž v březnu 2008 poněkud překvapivě zvítězili socialisté pod vedením premiéra Zapatera. Ve svém prvním období Zapatero vytrval celé čtyři roky, to druhé však kvůli silné ekonomické krizi a bouřícímu se národu musel zkrátit o takřka pět měsíců. K vládě se tedy opět dostali lidovci, které v letech 2011-2015 vedl Mariano Rajoy. První volební období bez potíží, jenže do voleb v roce 2015 poprvé výrazněji promluvily nově vzniklé celonárodní strany Ciutadans a Podemos, a tak na koalice nenavyklé Španělsko nevyhnutelně zamířilo k opakování voleb v červnu 2016, z nichž nakonec vznikl menšinový kabinet pod vedením Mariana Rajoye. Bouřlivé události kolem katalánské nezávislosti a neutuchajících korupčních skandálů PP nakonec vedly k předčasným volbám v dubnu a následně opět v listopadu 2019, kdy se k moci dostal současný premiér Sánchez v čele koaliční levicově orientované vlády PSOE a Podemos.

Jak je tedy vidět, dnešní rozhodnutí španělského premiéra o konání nových předčasných voleb, které se namísto prosince uskuteční již v červenci letošního roku, vlastně ve španělské politice není ničím výjimečným. Pedro Sánchez tak reaguje na poměrně drsnou porážku v komunálních volbách, což je ostatně ve Španělsku symbolické - nebyl by prvním španělským politikem, který se zalekl výsledků komunálu. Faktem je, že situace začíná připomínat již zmiňovaný rok 2011, kdy se na vrcholu ekonomické krize k předčasným volbám přiklonil tehdejší premiér Zapatero (PSOE), což později znamenalo přesvědčivé vítězství jeho politického konkurenta z PP.

Faktem je, že lidovci jsou zpátky. Většina obyvatel Španělska se přesvědčila o tom, že nově vzniklé populisticky laděné strany jako Ciutadans a Podemos toho v praxi mnoho nepředvedly, a proto se většina voličů pozvolna vrací k "osvědčenému" většinovému systému, který ve Španělsku alespoň v praxi funguje již od pádu frankismu. Možná právě na to Sánchez tak trochu spoléhá. Zatímco Ciutadans po včerejších volbách již definitivně zmizeli v propadlišti politických dějin a jejich hlasy si mezi sebe rozdělili z větší části lidovci a extrémisté z VOX, Sánchez se bude snažit odloudit hlasy Podemos a snad i některým regionálním formacím. To může být jeho záchrana, neboť k sestavení vlády mu pak bude stačit kromě oslabeného Podemos i nějaká regionálních stran z Katalánska či Baskicka, a Sánchez již prokázal, že si tyto formace dokáže "pohlídat" a uzavřít s nimi výhodné kompromisy. V tomto smyslu tak nehodlá nechat PP ani chvilku na rozjezd v mnoha významných autonomních oblastech, kde PSOE po osmi letech prohrála nejen v komunálních ale také regionálních volbách (Aragonie, Valencie, Baleárské ostrovy).

Je otázka, jak moc Sánchezův krok ještě zamíchá s preferencemi, nicméně včerejší výsledky napovídají tomu, že pro katalánské zájmy nenastávají nejlepší časy. Návrat PP (za podpory VOX) ve Valencii a na Baleárských ostrovech bude nepochybně problémem pro tamní postavení katalánštiny, podobná koalice na celošpanělské úrovni je samozřejmě podstatným problémem i pro Katalánsko samotné. Podle některých průzkumů však v následujících celostátních volbách budou mít důležité slovo i regionální strany, které by nakonec mohly být oním pověstným jazýčkem na vahách. Uvidíme, jak se situace vyvine. Za dva měsíce bude nejspíš jasněji.

Arribar i ploure

V Česku mnoho katalánských interpretů neznáme, nicméně tamní hudební scéna je živá a do éteru vrhá stále nové a nové umělce. Jedním z nejzajímavějších objevů posledních měsíců je duo Arribar i ploure, tvořené hercem Ricardem Farrém a baskytaristou Àlexem Pujolsem (dříve aktivním ve slavné katalánské skupině Txarango).

Ricard Farré a Àlex Pujols, duo Arribar i ploure (Foto: www.heliogabal.com)

Oba se seznámili již roku 2014 při natáčení videoklipu k písni Músic de carrer (Txarango), kde hrál Ricard hlavní roli, nicméně umělecky je spojil až nedostatek projektů v době koronavirové pandemie. V roce 2021 vyrukovali s prvními písněmi a vlastní hudebně-dramatickou show Un concert dramàtic, s níž se začali dostávat do povědomí fanoušků katalánského hudebního rybníčku. Styl, který sami označují jako "komický pop" a který je plný zábavných a ironických textů, postupně vypilovali a v březnu 2023 vydali svou první studiovou desku nazvanou příznačně El primer discu (Halley Records).

Album obsahuje celkem osm písní, jež se věnují někdy i lehce kontroverzním tématům (např. útěku bývalého španělského krále Juana Carlose I. do Abú Dhabí). Ke každé z nich duo navíc připravilo zábavné a dobře natočené videoklipy. Prozatím největší úspěch zaznamenala píseň Paraules d'antes, která je velmi zajímavá i z jazykového hlediska, neboť se snaží oživit výrazy, které dnes používá už jen ta nejstarší generace Katalánců. Uvidíme, jestli bude jejich hvězda stoupat i v následujcících měsících a letech, nebo půjde o jeden z mnoha projektů, jež svou pouť hudebním světem zakončí svou první a poslední deskou...

Manuel Carrasco i Formiguera

Španělská občanská válka přinesla mnoho smutných příběhů. Každá válka je tragédie, avšak občanská válka, kdy proti sobě bojují sousedé v rámci jediného státu, je v mnoha ohledech ještě horší. I tak ale může být ještě hůř, a to ve chvíli, kdy nenajdete zastání na žádné ze znesvářených stran. Něco podobného potkalo katalánského právníka a politika Manuela Carrasca.

Manuel Carrasco i Formiguera (Foto: www.elnacional.cat)

Manuel Carrasco i Formiguera (1890-1938) se narodil v Barceloně v poměrně dobře situované rodině*. Díky tomu mohl vystudovat místní právnickou fakultu, kde se specializoval na obchodní právo. To později i vyučoval na technické škole zřízené Mancomunitat de Catalunya. Již od mládí však tíhl k politice. Nějakou dobu byl členem mládežnických struktur nacionalistické strany Lliga Regionalista, za kterou byl roku 1920 zvolen barcelonským radním. O dva roky později byl jedním ze zakládajících členů politické strany Acció Catalana, která se kvůli radikálnějšímu pohledu na katalánský nacionalismus odštěpila od již zmiňované strany Lliga Regionalista.

Politické motivy vedly Carrasca i k založení satirického týdeníku L'Estevet (1921), který však neměl dlouhého trvání a za jehož neuctivé karikatury byl Carrasco dokonce odsouzen k šesti měsícům ve vězení. Po vzniku druhé španělské republiky byl krátce katalánským regionálním ministrem zdravotnictví (duben-prosinec 1931) a následně dva roky vykonával mandát poslance ve španělském parlamentu. V průběhu tohoto mandátu byl částečně kvůli svému přílišnému katolictví vyhozen z Acció Catalana a stal se členem nově zřízené strany Unió Democràtica de Catalunya.

Právě příchylnost ke katolické církvi se Carrascovi stala osudnou v průběhu španělské občanské války. Ačkoliv se jako správný katalánský nacionalista dal na stranu obhájců republiky a dokonce byl poradcem katalánské regionální vlády, republikánské oblasti ovládal chaos, což se v praxi projevilo pronásledováním osob spojených s katolickými kruhy ze strany anarchistů a komunistů. Carrasco se proto se souhlasem místní vlády v prosinci 1936 přesunul do Baskicka, kde měl být zástupcem katalánské regionální vlády u té baskické. Po několika měsících se vrátil do Barcelony, avšak anarcho-komunistické kruhy si stále přály jeho smrt, proto se musel vydat opět do Baskicka. S celou rodinou se tedy přes Francii vydal do Baskicka lodí, nicméně kvůli bouři loď padla do rukou vzbouřenců, kteří Carrasca v expresním soudním procesu v srpnu 1937 odsoudili k smrti. Rozsudek byl vykonán 9. dubna 1938.

Podle některých dobových svědků Carrascovu smrt posvětil sám Franco, a to i přes silný odpor z Vatikánu. Manuel Carrasco se tak stal jednou z nejsmutnějších obětí španělské občanské války, neboť byl ve vyostřeném vnitrostátním konfliktu pronásledován na obou stranách barikády. Ač republikán, byl trnem v oku levicovým extrémistům, jenže ve frankisty kontrolované části Španělska zase platil za provládního zrádce. Jedinou jeho možností bylo Španělsko opustit nadobro. Jenže to se po bezmála devadeáti letech od jeho smrti tvrdí snadno...

Pro mnohé Katalánce se Manuel Carrasco i Formiguera stal skutečným symbolem španělské občanské války. V mnoha katalánských městech dnes najdete po něm pojmenované ulice a jeho památce věnované pomníky. Pohřben je mezi mnoha dalšími významnými osobnostmi katalánské historie na hřbitově na Montjuïku. 

* Jen pro zajímavost dodejme, že v dospělosti (1915) se Manuel Carrasco i Formiguera oženil s Pilar Azemar, dcerou modernistického architekta Josepa Azemara, s níž měl celkem osm dětí. Všichni patřili i přes tragický zásah osudu během války k nejvyšším patrům katalánské společnosti. Pilar (1895-1988) i dvě jejich děti, Raimon (1924-2022) a Rosa Maria (1936-2018), dokonce během svých životů získali od katalánské vlády jedno z nejvyšších vyznamenání, Creu de Sant Jordi. Raimon byl mimo jiné půl roku prezidentem FC Barcelona.

Nepřátelská architektura v Barceloně

Pojem "nepřátelská architektura" už jste nejspíš zaslechli. V městském prostředí může mít spoustu podob, od různě ohýbaných či přepažených laviček přes bodáky na parapetech a římsách až po nejrůznější zkosení či ohlazení hran. Cíl je jediný - odradit potenciálního uživatele od delšího setrvání na daném místě. V některých případech jde o logickou a nepříliš diskutovanou motivaci (graffiti, holubí trus, alkoholové dýchánky), v jiných se takovým řešením dostává kritiky lidskoprávních organizací (znemožnení spánku bezdomovců). Podobná řešení přitom aplikují jak soukromí vlastníci, tak veřejné instituce.

Mříž od katalánského sochaře J. Plensy pro operní dům Liceu - umělecká podoba nepřátelské architektury? (Foto: www.timeout.com)

Právě nadace, která se zabývá lidmi bez domova (Arrels Fundació) nyní výrazně aktualizovala mapu, jež shromažďuje příklady takového urbanismu v katalánské metropoli. Nadace ve spolupráci se studenty architektury našla v Barceloně již více než 500 takto nepřátelsky laděných míst. Při bližším pohledu do mapy zjistíme, že prozatím se autoři mapy zaměřili povětšinou na turistické části metropole, nicméně některé extrémní případy nepřátelské architektury najdeme i v ryze rezidenčních čtvrtích. Jedním z typických řešení, jichž si v Barceloně všimne takřka každý, jsou individualistické židličky, které v mnoha místech nahradily klasické lavičky. Dalším, esteticky velmi nepovedeným řešením je instalace nejrůznějších bodců, sloupků či plůtků na římsy či volná prostranství poblíž vchodů do budov. Při důkladnějším prozkoumání mapy pod textem narazíte na často dosti bizarní řešení. Občas však lze takovou architekturu do městského prostředí zasadit o něco "vkusněji", takovým příkladem budiž nová mříž chránící hlavní vstup do budovy nejslavnější katalánské opery Liceu. Jejím autorem je slavný katalánský architekt Jaume Plensa a při zářijové inauguraci se nešetřilo slovy o tom, jak písmena na mříži symbolizují kulturní pestrost a různorodost lidí žijících na barcelonské Ramble, kde se operní dům nachází.

Jisté je, že podobná architektonická řešení obsahuje stále víc a víc návrhů moderních budov. Ty často patří přímo samotné barcelonské radnici. Inu, je to jeden ze způsobů řešení nepříjemné reality, totiž že v ulicích katalánské metropole se dnem a nocí pohybují stovky lidí bez střechy nad hlavou. Více o problematice najdete kupříkladu v následujícím videu z dílny betevé. A jaký je váš názor na nepřátelskou architekturu? Plní svůj účel i za cenu estetických ústupků nebo je třeba odstranit z měst veškeré bariéry a řešit sociální problematiku jinými způsoby?