Valencijský původ Coca-Coly?

Když se řekne Coca-Cola, každý si nejspíš vybaví chuť Ameriky. Znalejší si pak možná vzpomenou na rok 1886 a jméno John Pemberton coby klíčové výrazy spojené se vznikem tohoto slavného nápoje. Nicméně roku 2011 světová média přišla s tím, že původ Coca-Coly je třeba hledat někde docela jinde...

Konkrétně v malém valencijském městečku Aielo de Malferit, kde roku 1880 tři kamarádi (Bautista Aparici, Ricardo Sanz, Enrique Ortiz) společně založili likérku, v níž vyráběli speciální alkoholické nápoje, s nimiž se později účastnili i gastronomických soutěží na světových výstavách v Paříži, Londýně či Chicagu, kde získali mnoho ocenění (možná i za originální názvy typu "Perfektní láska" nebo "Dámské potěšení"). Jedním z takových nápojů byl i Nuez de Cola Coca, původně nazývaný též Anís celestial, což byl a de facto dosud je sirup barvou i chutí dost podobný dnešní Coca-Cole, jen trochu koncentrovanější. S tímto nápojem ostatně soutěžili i roku 1885 ve Philadelphii, kde pak výměnou za odolnější sazenice vinné révy nechali pár lahví. Tady vlastně americká stopa Nuez de Cola Coca končí, avšak právě zde začíná valencijská legenda/pravda o vzniku snad nejslavnějšího nápoje světa.

Jak už víme z historie, roku 1886 americký lékárník John Pemberton v Atlantě představil nápoj složený mimo jiné ze semínek kolovníku a lístků koky, původně nazvaný Wine Coca, později díky skvělé reklamní kampani už celosvětově známý jako Coca-Cola. Dnes samozřejmě nevíme, jak přesně se Pemberton k receptu na Coca-Colu dostal či jestli ho jednoho dne jen tak z ničeho nic napadl, nicméně je to docela velká náhoda, že nápoj vznikl jen pár měsíců poté, co se lékárník z Georgie pravděpodobně setkal s nápojem z valencijské likérky. Vlastně stačilo jen přidat perlivou vodu a Coca-Cola byla na světě...

Faktem je, že na konci 19. století v Evropě nebylo příliš zvykem patentovat si objevy ve světě gastronomie, dokud nedošly širšího uznání konzumentů. Tímto se vysvětluje skutečnost, že likérka z Aielo de Malferit svůj nápoj Nuez de Cola Coca patentovala až roku 1903 jako nápoj alkoholický. A další desítky let se nic nedělo. Zatímco Coca-Cola dobývala svět, valencijská likérka si prošla lepšími i horšími časy, až se roku 1953 cesty obou společností opět střetly. Tehdy totiž Coca-Cola chtěla expandovat do Španělska, avšak záhy narazila, neboť dle tehdejších španělských zákonů nemohla prodávat produkt s podobným názvem a především velice podobným základem, jakým byl právě Nuez de Cola Coca. Zástupci amerického gigantu se tak museli vypravit do vesnice ve valencijském vnitrozemí, aby nakonec od firmy patent vykoupili. Přesnou cifru tohoto obchodu neznáme, je ale na výsost jasné, že Coca-Cole se tato investice vrátila pravděpodobně ještě v prvním roce jejího působení na španělském trhu. Nuez de Cola Coca se pak ve Španělsku mohl prodávat už jen jako alkoholický nápoj, původní sirup již ne. Likérka v Aielo de Malferit dodnes funguje a každý rok pošle do oběhu možná pár stovek láhví. Pokud tak někdy městečkem budete projíždět, zastavte se v čísle 7 na Plaça del Palau (hned vedle radnice), a hned se budete moci pochlubit vpravdě originálním dárkem z Valencie.

Více informací:

• BBC: El origen secreto de la Coca Cola, en un pueblo de España (španělsky).
• Der Spiegel: The Spanish Firm that Inspired Coke (anglicky).
• Blog Història de l'Aielo de Malferit: La Botellería de Aielo de Malferit (španělsky).
• Nápoj Nuez de Cola Coca dnes....

Slavné barcelonské bordely (II): Chalet del Moro & Cal Manco

Jsou tomu již takřka dva roky, co jsme se na blogu Catalunya 2011 vydali po stopách slavných barcelonských bordelů. I v druhém dílu tohoto putování opět zamíříme především do 20. a 30. let minulého století. A ačkoliv místem s největší koncentrací hříchu byl jednoznačně jihovýchodní cíp čtvrti Raval, dnes začneme na druhé straně slavné Rambly, nedaleko známého náměstí Plaça Reial.

CHALET DEL MORO

   

Fasáda domu, v němž sídlil Chalet del Moro,
(Foto: barcelofilia.blogspot.com)

Jedním z nejslavnějších barcelonských bordelů v meziválečných časech byl Chalet del Moro (česky: Maurský dům), nazvaný tak původně podle fasády v tzv. neomudéjarském stylu. Dům, nacházející se na adrese Passatge de la Pau 3, byl postaven roku 1873 původně jako městské lázně v orientálním stylu.

Roku 1914, pár měsíců po vypuknutí I. světové války, se však jistý německý magnát, který do Barcelony utekl právě před válečnými útrapami a jehož identita není dodnes zcela zřejmá, rozhodl přebudovat zmiňované lázně na luxusní nevěstinec. Katalánsku se právě díky válce ekonomicky dařilo, a tak ve městě rostla poptávka po luxusu ve všech sférách života. A faktem je, že zejména v oblasti prostituce Barcelona nabízela jen zaplivané špeluňky, v nichž panovaly přímo otřesné hygienické podmínky.

Vytvořit tak ve městě opravdový "bordel na úrovni" bylo vlastně hlavním cílem neznámého Němce. Ten se navíc rozhodl využít původní inspirace stavby a při rozsáhlé rekonstrukci z obyčejného domu v jeho interiéru vytvořit impozantní napodobeninu orientálního paláce; proto se místu začalo říkal Chalet del Moro. Dokonalou náhražku pohádky Tisíce a jedné noci dokreslovaly i všudypřítomná orientální hudba a dívky oděné ve stylu tureckého harému. Nedílnou součástí pracovní uniformy číšníků zas byly klasické turbany. Platily zde též velmi přísné hygienické standardy. Hlavně v prvních letech svého fungování sloužil bordýlek Chalet del Moro i k uzavírání obchodů - můžeme tak bez nadsázky prohlásit, že v daném místě se často rozhodovalo o nějakém tom procentu katalánského HDP.

Zlaté období podnik prožil ve 20. a 30. letech 20. století, kdy spolu s Madame Petit patřil k nejdražším a nejelegantnějším bordelům v Barceloně. Podobně jako i v případě Madame Petit, velký úpadek přišel se španělskou občanskou válkou (1936-1939), i když nakonec nevěstinec přežil ještě takřka dvě dekády, až musel, stejně jako necelá stovka dalších barcelonských bordelů, nadobro zavřít v březnu 1956, kdy byla ve Španělsku oficiálně zakázána prostituce. Nutno ale dodat, že poválečný Chalet del Moro měl s tím předválečným společné jen máloco. Z kdysi elegantního a vyhlášeného podniku se stal jeden z bordelů té nejnižší kategorie. Většina původních pracovnic stejně jako slavná orientální dekorace zmizely spolu s válkou. Jeho poválečné znovuotevření se dokonce často ospravedlňovalo tím, že po ulicích Barcelony se stále ještě potulovala velká spousta členů marockých legií, které Frankovi významně napomohly k vítězství ve válce, a tak bylo záhodno jim podobný podnik zřídit, aby na ulicích nedocházelo k hromadnému a divokému znásilňování. Nicméně to už také mohou být jen městské legendy. Po uzavření bordelu v roce 1956 budova ještě několik let sloužila jako autodílna a bytový dům. Roku 1991 se bývalý orientální palác poroučel k zemi a na jeho místě vyrostla moderní bytová zástavba. 

Dnešní pohled do ulice Passatge de la Pau (Foto: www.lavanguardia.com)

CAL MANCO

Jak už bylo řečeno, skutečným barcelonským rájem prostituce byla v první třetině 20. století především jižní část čtvrti Raval. Mezi ulicemi carrer de l'Arc del Teatre a Portal de Santa Madrona byla koncentrována většina tehdy nejslavnějších bordelů: Madame Petit, La Criolla, La Sevillana a Cal Manco. Zatímco Madame Petit byl podnik zacílený spíše na bohatší klientelu, méně známější La Sevillana byla přizpůsobena střední třídě. Nejslavnějším zástupcem mezi "nevěstinci pro chudé" byl jednoznačně Cal Manco.

Majitelem nejlevnějšího ravalského bordelu, jenž na ulici Portal de Santa Madrona 22 fungoval ve 20. a 30. letech minulého století, byl jistý Rafael Salvà, přezdívaný "El Manquet", jemuž tehdy patřilo ještě několik dalších podobně laděných podniků v okolí. Salvà byl městskými kronikáři popisován jako "tlustý a aktivní chlápek, vášnivý čtenář a obdivovatel španělského spisovatele Pía Barojy". Kronikáři dále Cal Manco líčí jako objekt s velkým oprýskaným sálem plným upocených vesničanů s mozolnatýma rukama. A uprostřed toho všeho otřískané pianino. Nutno podotknout, že Cal Manco byl levným podnikem zejména z toho důvodu, že specialitou a v podstatě jedinou provozovanou činností místních "zaměstnankyň" byl pouze orální sex (v ceně 3 peset). Přesně to však bylo tím, co Cal Manco tolik proslavilo. O víkendech se před vchodem tvořily dlouhé fronty a podle všeho doupětem neřesti v takových dnech prošlo až 5 000 mužů, přičemž některé z pracovnic se tak během směny musely vypořádat až s pětistovkou klientů. Bordel nakonec zavřel v průběhu španělské občanské války, roku 1938.

Více informací:

• Catalunya 2011: Slavné barcelonské bordely (I): Madame Petit & La Criolla.

El Molino

Barcelonská ulice Avinguda Paral·lel je mnohými považována za jednu z nejživějších v Evropě. Skoro bychom mohli říct, že se jedná o takový malý evropský Broadway. Již od počátku 20. století šlo o hlavní zábavní tepnu barcelonského nočního života. Divadla, kina, bary, restaurace, kabarety, diskotéky či slavné noční podniky - to vše dělalo a dosud dělá z Paral·lel opravdu osobité místo. Kde jinde by pak také mohl stát i nejslavnější barcelonský kabaret, jedna z mnoha "kopií" slavného pařížského Moulin Rouge (ačkoliv i slavný pařížský šantán má vlastně katalánský původ)?

María Yáñez García, přezdívaná La Bella Dorita, jedna z největších legend El Molino
(Foto: Facebook El Molino)

El Molino, nejslavnější katalánský kabaret se může chlubit více než 100 roky historie. Jeho prapůvod sahá do roku 1898, kdy na okraji čtvrti Poble Sec, což byl díky velké koncentrací různých malých divadel, barů a kabaretů jakýsi tehdejší barcelonský Montmartre, stála La Pajarera, hospoda s nevalnou pověstí, neustále v obležení opilých námořníků z nedalekého přístavu. O rok později tehdejší majitel prodal podnik za 100 peset jistému andaluskému podnikavci, který ho přejmenoval na La Pajarera Catalana. Bývalá hospoda se rázem stala zábavním podnikem a tančírnou. Kromě tradičních večerů flamenca se návštěvníci mohli setkat s vystoupením travesty komiků, břichomluvců apod. Později místo začalo nabízet i gastronomické zážitky. Ačkoliv takto to fungovalo jen do roku 1905, kdy podnik opět změnil majitele a stal se z něj občasný kinosál, kabaretní tradice již byla založena.

Původní dřevěnou budovu nahradila v roce 1910 modernistická stavba, pod niž se podepsal barcelonský architekt Manuel Joaquim Raspall (1877-1937), jenž v té době v katalánské metropoli navrhl hned několik divadelních a jim podobných budov. Kabaretní směřování ve stylu slavného pařížského šantánu teď bylo víc než jasné - 17. prosince 1910 byl nový kabaret na ulici Paral·lel pokřtěn výmluvným jménem Petit Moulin Rouge (Malý Moulin Rouge). Na dlouhé roky pak podnik patřil katalánskému podnikateli Antonimu Astellovi. Roku 1926 musel kabaret na nějakou dobu zavřít, neboť ho diktátor Primo de Rivera "znárodnil" pro nové sídlo své politické partaje. Naproti tomu jen o tři roky později už podnik prožíval opravdové zlaté časy a jeho fasáda se dočkala drobné rekonstrukce, díky níž se dočkala i dnes již legendárního neonového nápisu a mlýnu s lopatkami. Tedy čím dál věrnější kopie pařížského Moulin Rouge. Byly to taktéž roky, kdy celým generacím návštěvníků dokázala učarovat úchvatná místní vedette María Yáñez García, kterou už tehdy celá Barcelona znala pod přezdívkou La Bella Dorita.

Historii kabaretu překvapivě nepřerušila ani španělská občanská válka, i když po nástupu Frankovy diktatury musel podnik změnit jméno na dodnes známé El Molino (bylo třeba název pošpanělštit a odstranit z něj jakoukoliv zmínku u rudé barvě). V tehdy silně puritánském Španělsku bylo El Molino překvapivou oázou svobody a erotiky, i proto se právě v tomto období stalo mezi obyvateli katalánské metropole skutečnou legendou. Paradoxně s pádem diktatury přišel i pozvolný pád této kulturní instituce, neboť především na konci 70. a na počátku 80. let i pod vlivem nově nabité svobody a demokracie došlo ve Španělsku k obrovskému boomu podobných a ještě odvážnějších podniků. El Molino najednou nedokázalo zareagovat na novou dobu a pro návštěvníky přestalo být tak atraktivní. Postupná dekadence vyvrcholila v roce 1997, kdy podnik na dlouhou dobu přestal fungovat.

Legendárního kabaretu se nakonec ujala katalánská firma Ociopuro, která roku 2007 zahájila rozsáhlou rekonstrukci celé budovy. Přesněji řečeno, z té původní ponechala jen fasádu, za kterou vznikla zcela nová pětipatrová stavba. Dne 18. října 2010 byl kabaret slavnostně inaugurován v nové, moderní podobě a dnes opět patří k tomu nejzajímavějšímu, co může barcelonský Broadway nabídnout. Pokud tedy nevíte, co s načatým večerem a chcete si k dobré večeři a sklence šampaňského dopřát i nějaké to umělecké vystoupení, El Molino je netradiční avšak rozhodně dobrou volbou. Ceny startují na 15 €.

Takto vypadal kabaret El molino před rekonstrukcí z let 2006-2010...
(Foto: Facebook El Molino)

... a takto vypadá dnes (Foto: Facebook El Molino)

Interiér El Molino před rekonstrukcí... (Foto: Facebook El Molino)

... a interiér dnešní (Foto: Facebook El Molino)

Palamós

Takřka 18 000 obyvatel žije v jednom z často opomíjených klenotů katalánského pobřeží Costa Brava. Městečko Palamós je přitom branou do nezapomenutelného světa ideální dovolené. Je sice pravda, že město samotné se od ostatních na onom pobřeží příliš neliší, nicméně může se chlubit mnoha překvapivými místy ve svém okolí. Týden na místních pláží tak lze až nečekaně hluboce propojit s dávnou iberskou historií či odkazem slavného malíře Salvadora Dalího. To vše jen necelých 40 km od mezinárodního letiště v Gironě.

Tak jako u mnoha míst v Katalánsku můžeme i počátky historie městečka Palamós situovat do druhého tisíciletí př. n. l., nicméně první skutečný a trvalejší pozůstatek civilizace pochází až od jednoho z iberských kmenů, který se na počátku 6. stol. př. n. l. usadil na kopci nad zátokou Cala de Castell. Okolní zátoky pak určitě zažily rušné časy i během římského osídlování Katalánska ve druhém století př. n. l. Nicméně historie Palamósu se začala psát až o dost později, na konci 13. stol., kdy aragonský král Pere II. koupil pozemky v okolí hradu Sant Esteve de Mar a následně vybídl k jejich osídlení (Carta Pobla de Palamors, 1279).

Dlouhá staletí pak Palamós existoval spíše jako drobná osada, jejímuž rozvoji bránila mimo jiné řada historických událostí (útoky z Osmanské říše v 16. stol., přítomnost cizích vojsk na území obce v dalších staletích), takže určitý městský charakter místo dostalo až v polovině 19. století. Jeho tehdejší rozvoj byl spojen především s místním přístavem, který se v průběhu 19. stol. stal centrem vývozu korku a korkových špuntů, i když významným ekonomickým artiklem Palamósu byl už i tehdy rybolov. Později v přístavu začaly stavět i větší výletní parníky, což bylo jen předzvěstí velkého turistického boomu, jenž, podobně jako celé území Costa Brava, od 70. let minulého století zasáhl i Palamós. Dnes je město jedním z turistických center nejznámějšího katalánského pobřeží. Nabízí totiž spoustu krásných pláží, přičemž jsou tu i místa, která doposud masivním turismem tolik netrpí. Na několik nejzásadnějších lákadel Palamósu se zaměříme na následujících řádcích...

Palamós, 2016 (Foto: www.tv3.cat)

ROMANTICKÉ ZŘÍCENINY

Ruiny středověkého hradu Sant Esteve de Mar tyčícího se nad zátokou la Fosca jsou místem, okolo něhož na konci 13. století městečko Palamós vzniklo. Samotný hrad byl postaven na původní římské osadě, která ale podle všeho stála na ještě původnější osadě iberské. Tak či ona k je jasné, že právě v místech této zříceniny se začala psát historie Palamós. Místo nabízí krásné výhledy na moře, i když přímo do prostoru zříceniny vstup znemožňuje plot.

Druhou romantickou ruinou v okolí Palamósu je Castell de Vila-romà. Nachází se v lesích blízko vesničky Vall-llobrega a první zmínky o něm máme též z konce 13. století, i když je zřejmě, že jeho původ je třeba hledat hluboko ve středověku. Podobně jako Castell de Sant Esteve de Mar i tento stojí na místě bývalé římské pevnosti. Roku 1812 hrad totálně zničila francouzská vojska. Od té doby zřícenina už jen chátrá. Nedaleko od ní se nachází poutní kaple Bell-lloc, která je na místě taktéž od 13. stol., i když současná zrekonstruovaná budova pochází až z 18. stol.

CENTRUM MĚSTA, PŘÍSTAV & LLOSA DE PALAMÓS

Historické centrum Palamósu je dnes vpasováno mezi oba místní přístavy; kousek od kostela Santa Maria del Mar začíná i 3,3 km dlouhá pláž, která během sezony nabízí veškerý komfort všem místním dovolenkářům. Zde se také nachází většina místních hotelů. Úzké uličky, byť nejsou ničím zvláštní, mají přeci jen osobitou atmosféru a jsou plné skvělých restaurací, jejichž specialitou jsou samozřejmě ryby a mořské plody (například místní odrůda garnátů). Necelé 2 km severně od centra se nachází další oblíbená pláž a stejnojmenná zátoka la Fosca. Tato část města má spíše vilový charakter. 

Zajímavým tipem na letní radovánky jsou i místní školy potápění, které často pořádají výlety k dalšímu zvláštnímu místu v palamóské zátoce. Je jím tzv. Llosa de Palamós, oblast vyhledávaná mnohými potápěči nejen díky své výborné viditelnosti, ale i kvůli v hloubce asi 25 metrů potopenému remorkéru Boreas, jehož podmořská návštěva se postupně stává velkým turistickým lákadlem. Loď původně sloužila v nacistickém loďstvu pod jménem Pellworm, nicméně po válce se stala součástí amerického námořnictva a posléze od roku 1980 sloužila jako soukromé plavidlo registrované pod panamskou vlajkou a pod jménem Boreas. Tak ho také roku 1985 zachytili u katalánských břehů španělští celníci, kterak převáželo více než 600 kg hašiše. Loď byla nakonec se souhlasem úřadů potopena na počátku roku 1989 právě kousek od přístavu v Palamósu, od té doby je cenným krajinotvorným prvkem dna dané zátoky.

CALA DE S'ALGUER & CALA DE CASTELL

Kousek severovýchodně od historického centra Palamósu se nachází tyto dvě krásné zátoky, jejichž velkou výhodou je pořád ještě solidní docházková vzdálenost od výše zmiňovaného turistického centra. Platja del Castell sice bývá během sezony slušně zaplněná, avšak i tak nabízí překvapivě mnoho prostoru. Na počátku a na konci sezony je pak až nečekaně klidným místem. Na kopečku nad ní se pak nachází již zmiňované pozůstatky iberské vesničky, kterou místní archeologové objevili roku 1935 a která je pravděpodobně druhou nejvýznamnější svého druhu v Katalánsku (hned po iberském sídlišti u Ullastretu). Ibery lze rozhodně za výběr místa pochválit - v dobách své největší slávy mohla tato vesnička připomínat některé mayské osady na břehu Karibského moře. O něco blíž centru města se pak nalézá romantická zátoka Cala de s'Alguer, která je známá především svými tradičními rybářskými domečky, nádhernou ukázkou lidové architektury.

A ještě jedno zajímavé místo je spojeno s oblastí Cala de Castell. Malinká kamenná stavba, známá v okolí coby La Barraca d'en Dalí, se nachází v lesíku, asi půl kilometru od zmiňované zátoky. Někdy po II. světové válce ji tam nechal vystavět excentrický mecenáš a milovník umění Alberto Puig i Palau s myšlenkou, že by z něj mohl mít jeho přítel Salvador Dalí ateliér, což dokazují především výrazné křivé dveře. Slavný malíř se podle všeho účastnil slavnostní inaugurace této "umělecké poustevny", avšak nejsou důkazy o tom, že by kdy onen ateliér skutečně využil, protože ho inspirovalo především prostředí v okolí vesničky Port Lligat, así 50 km severně od Palamósu. Domek si každopádně zvenčí můžete prohlédnout i dnes.

Romantická zátoka Cala de s'Alguer (Foto: www.empordarea.com)

Více informací:

• Blog Històries de Palamós i Comarca (katalánsky).
• Visit Palamós - kompletní a aktuální turistické informace (katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky).

Zločin z ulice Viléma Tella

Zejména na jihu Evropy se můžete během nočních procházek městem setkat s fenoménem, který minimálně v České republice doposud až tolik neznáme. Především v zimním období se z některých prostor, v nichž mají banky umístěné své bankomaty, stávají bezpečná útočiště pro lidi bez domova. Pokud jste se v posledních letech procházeli kteroukoliv čtvrtí v Barceloně, sami víte, že jde o fenomén velmi častý. Možnost přespat ve "výloze", kde se můžete zamknout a přečkat tak noc v bezpečí, dokud vás ráno nevyženou zaměstnanci banky, je v dnešním krutém světě logickým východiskem pro mnoho bezdomovců. Ani tyto prostory však nemusí být zárukou bezpečí...

Prostor bankomatů je mezi bezdomovci na jihu Evropy oblíbeným místem, kde přečkat chladnou noc
(Foto: Barakaldo Digital)

Před 11 lety, 16. prosince 2005, otřásl Barcelonou opravdu nechutný zločin, k němuž došlo v jednom takovém bankomatu společnosti La Caixa na ulici Guillem Tell č. 28, v barcelonské čtvrti El Farró. Bylo 15. prosince 2005, něco po 22. hodině, když se 50letá María del Rosario Endrinal uchýlila do prostoru nonstop bankomatů u pobočky katalánské banky, aby na místě přečkala chladnou noc (teploty toho večera klesly k 5°C). Ačkoliv se lze v takovém prostoru uzamknout, a vytvořit si tak dostatečné soukromí, paní Charo, jak jí přezdívali její blízcí, se nezamkla - dala tak ostatním lidem možnost se k bankomatu v případě potřeby dostat a peníze si vybrat. To se jí ale stalo v kombinaci s jinými faktory osudným.

Okolo 1.45 v noci 16. prosince do prostoru bankomatu vešla dvojice čerstvě 18letých mladíků: Oriol Plana a Ricard Pinilla. Původně si chtěli jen vybrat nějaké peníze, avšak zapáchající bezdomovkyně v nich vyvolala takovou vlnu nenávisti, že ji okamžitě začali urážet a následně po ní házeli věci, které našli na ulici před bankou. Charo se nakonec podařilo výrostky vypudit a dveře zamknout. Pro danou chvíli mohla zase klidně spát, zatímco Ricard a Oriol se vydali obrazit pár místních barů a diskoték.

Brzy nad ránem, okolo 4.30 místního času, se oba výrostci vraceli z tahu; záměrně zvolili stejnou cestu, neboť už v té době měli jasný plán na "pomstu". O určité promyšlenosti jejich brutálního činu ostatně svědčí fakt, že tentokrát s sebou měli ještě třetího kumpána, teprve 16letého Juana Josého M. Toho také vyslali k bankomatu, aby se pokusil bezdomovkyni vylákat ven. Ta třetího mladíka neznala, proto mu odemkla, on si vybral hotovost a dal se na odchod. Charo pak již znovu nezamkla, a to byla skutečně osudová chyba. Během minuty do prostoru bankomatu vtrhla trojice mladíků vyzbrojených trubkami a podobnými předměty, které sebrali z lešení, neboť celý dům se zrovna opravoval. Po proudu nadávek a surových útoků tyčemi nechali poloomráčenou Charo ležet na zemi, aby se ihned vrátili, tentokrát s kanystrem rozpouštědla, které sebrali taktéž z jednoho z vyšších pater lešení. V mžiku rozlili rozpouštědlo kolem Charo a následně jim kanystr upadl na zem. V tu chvíli Ricard Pinilla odhodil směrem k oběti nedopalek a celý prostor zachvátila během vteřiny mohutná exploze, která výrostky porazila na zem. Nebohá Rosario Endrinal okamžitě vzplála. Všichni tři útočníci z místa utekli a nechali ženu napospas plamenům. 

Pomoc přivolalo až pár místních, které výbuch a následný požár probudily. Silně popálenou Charo záchranka odvezla na popáleninové centrum do nemocnice Vall d'Hebron, nicméně již v tu chvíli bylo dost jasné, že tento vražedný útok žena nepřežije. Popáleniny třetího stupně na 65 % těla, obličej spálený na uhel. Jisté je jen, že umírala v nepředstavitelných bolestech. O život bojovala až do druhého dne, nicméně 17. prosince ráno svým zraněním definitivně podlehla.

   

Rosario Endrinal v mládí
(Foto: www.directe.cat)

Ten samý den se Ricard i Oriol vypařili do Zaragozy, kde jeden z nich v té době přechodně bydlel, zatímco barcelonská kriminálka obcházela bary v Sant Gervasi a všem ukazovala fotky obou vrahů tak, jak je zachytila bezpečnostní kamera na pobočce. Tento způsob pátrání nakonec přinesl své ovoce a několik blízkých oba mladíky poznalo a policii je prozradilo. Podle všeho konfliktní mladíci na bezdomovce několikrát útočili již předtím, a tak k nim jejich vlastní okolí nebylo nikterak shovívavé. Po několika dnech v Zaragoze se oba vrátili do Barcelony, kde je nakonec policie zadržela.

Barcelonskou společnost tehdy před Vánocemi kromě zmiňované brutality dosti šokoval i fakt, že se jednalo o mladíky z vesměs bezproblémových rodin. Například Ricard Pinilla byl dokonce synem univerzitního profesora, oba pak rozhodně pocházeli z poměrů vyšší střední třídy. Je ale fakt, že oba se ve čtvrti těšili ne příliš dobré pověsti kvůli častému záškoláctví, neustálým pitkám a občasným agresivním výstupům. Velké mediální pozornosti se dočkal soud s mladými vrahy. Celá záležitost byla nakonec rozdělena do dvou procesů, neboť zatímco Ricard a Oriol byli v době činu již několik dní plnoletí, třetímu z party bylo v té době pouhých 16 let, proto byl jeho proces oddělen. Taktika obžalovaných byla jasná, oba zletilí házeli vinu na nejmladšího z nich, avšak ani to ani omluva přímo u soudu je nakonec nezbavila trestů. Ricard a Oriol dostali 17 let natvrdo, nezletilý Juan José 8 let v detenčním zařízení pro mladistvé. Jak se nedávno k celé záležitosti vyjádřil jeden z vrahů, Ricard Pinilla, "součástí" trestu bylo i jejich hodně drsné přijetí ostatními vězni ve věznici Trinitat, kde oba pobývali až do vynesení rozsudku v roce 2008. Zmiňovaný rozhovor pro katalánský deník La Vanguardia ostatně vyvolal mnoho rozporuplných reakcí, neboť mladý vrah se v něm nebál veřejně se ke svému činu znovu přihlásit a poodhalil svou tehdejší motivaci k němu; zároveň však působil jako skutečně napravený člověk, který se po propuštění v roce 2022 hodlá pustit do ryze spořádaného života.

Hrůzný čin byl jakousi smutnou tečkou za tragickým životem Rosario Endrinal. Zatímco dětství prožila bezstarostně v barcelonské čtvrti Sants, v mládí se snažila dělat vše proto, aby poskočila na společenském žebříčku. Díky své kráse si snadno získala srdce nejednoho mladíka z bohaté rodiny, zálibu našla i v drahém oblečení a pravidelných návštěvách módních podniků pro mládež z vyšších kruhů. Už v té době se také objevily první náznaky budoucího alkoholismu. Časem se vypracovala na hlavní sekretářku v úspěšné firmě, nicméně záhubou se jí staly komplikované milostné vztahy. Kvůli jednomu takovému zcela opustila manžela a dceru a vypravila se za svým milencem do Paříže. Ani tento vztah však dlouho nevydržel a ve francouzské metropoli se tak Rosario již naplno oddala alkoholu. Následně se vrátila do Barcelony, kde na ni ale mezitím zanevřela nejen opuštěná rodina ale i dávní přátelé. Veškeré finanční zásoby rychle došly a odpovídající práce nikde na obzoru. Přitom Rosario za sebou měla slušnou kariéru profesionální sekretářky, která kromě španělštiny a katalánštiny ovládala i angličtinu a francouzštinu.

Deprese, pití a občasný drogy ji nakonec rychle stáhly na dno, a tak se rozhodla zůstat na ulici. Na několik let se vzdálila z Barcelony, ale nakonec se do rodného města opět vrátila. V posledních měsících svého života se pohybovala právě po Sant Gervasi. Místní barmani na ni vzpomínají vesměs v dobrém. Nikdy nezůstala dlužná, i když často platila se zpožděním. Zločin z ulice Guillem Tell č. 28 tak jen dokonal její pád na samé dno. Rosario Endrinal se stala smutným mementem pro každého z nás, neboť cesta na dno je často rychlá a může postihnout opravdu každého. Životem a smutným koncem zlomené ženy se v knize El crim del caixer automàtic (2008) detailně zabýval barcelonský novinář a bloger Pere Meroño.

Více informací:

• Barcelona Televisió: Les flors del mal - Mort al caixer automàtic (katalánsky).
• La Vanguardia: El autor del crimen del cajero se confiesa 11 años después y pide perdón (španělsky).
• La Vanguardia: Muerte atroz de una indigente (20.12.2005, španělsky).

Arnau de Vilanova: Lékař papežů a králů

Arnau de Vilanova (1240?-1311), v češtině znám také jako Arnald z Vilanovy, byl středověký lékař, diplomat, teolog a dle pozdějších učenců též významný alchymista. Ačkoliv dnes zůstává tak trochu stranou všeobecného zájmu, ve své době byl jedním z nejvýznamnějších evropských lékařů a důležitou postavou na dvoře Aragonské koruny.

O prvních letech jeho života toho mnoho nevíme. Podle historiků se narodil někdy mezi roky 1238-1240 v jedné ze zemí Aragonské koruny. Přesné místo jeho narození s jistotou neznáme, nicméně nejčastěji bývá spojováno s oblastí dnešního přístavu města Valencie, případně s vesničkou Villanueva de Jiloca (Aragón). Prvního vzdělání se mu dostalo u dominikánů ve Valencii, roku 1260 studoval medicínu na univerzitě v Montpellier, kde se výrazněji věnoval i teologii. Již od mladých let vstřebával řadu vědomostí. Díky životu ve Valencii přišel do kontaktu s mnoha jazyky a s arabskou učeností, která ve městě i po tehdy nedávném odsunu muslimského obyvatelstva stále přežívala. Podle všeho uměl arabsky, hebrejsky, řecky, okcitánsky, latinsky, katalánsky a pravděpodobně hovořil i několika dalšími regionálními jazyky či nářečími oblastí dnešní Francie a Itálie. 

V letech 1281-1285 žil v Barceloně, kde zastával funkci osobního lékaře aragonského krále Pereho II. Po jeho smrti byl též královským lékařem jeho následovníka Alfonse II., ačkoliv to už zase sídlil zpátky ve Valencii. Každopádně během těchto deseti let se i díky své pozici stal jednou z uznávaných lékařských kapacit v celé Evropě. Díky zázemí královského dvora se mohl neustále věnovat studiu a překladům mnoha důležitých lékařských děl (Galén, Avicenna) z arabštiny do latiny. V letech 1290-1300 Arnau de Vilanova přednáší na montpellierské univerzitě, na tehdy nejprestižnější fakultě medicíny v celé středověké Evropě. Z tohoto období také pochází většina jeho slavných obdobných děl z oblasti medicíny. Ve stejném období píše i první teologické traktáty. Od roku 1297 je osobním lékařem dalšího aragonského krále, Jaume II., který ho zároveň pověřuje diplomatickou misí v Paříži (snaha o dojednání navrácení Vall d'Aran Aragonské koruně).

V Paříži kromě diplomatického poslání Arnau přednáší na místní teologické fakultě své náboženské vize (soustřeďované především na příchod Antikrista, apokalypsa), za což skončí na několik dní ve vězení a musí z Paříže utéct. Nakonec ale najde útočiště u papeže Bonifáce VIII., jenž sice také nebyl příliš nadšen Arnauovými vizemi, nicméně měl velký zájem o jeho lékařské znalosti. Tak se Arnau de Vilanova stal i papežským lékařem. Ve zbytku svého života (1305-1311) cestuje po Evropě, občas pomůže lékařskou radou některému ze svých mocných "klientů", také sepisuje zbylá lékařská díla a věnuje se i vysoké diplomacii a politice (radí aragonskému a sicilskému králi v otázkách křížových výprav). Ze zmiňovaného období pochází i dva jeho nejvýznamnější lékařské spisy: Speculum medicinae a Regimen Sanitatis ad regem Aragonum. Druhý z nich je v podstatě jakýmsi průvodcem zdravého životního stylu, na míru vytvořeným pro aragonského krále Jaume II. Tato díla sice napsal v latině, nicméně z katalánského pohledu je Arnau de Vilanova důležitou postavou i pro písemnictví katalánské, neboť některá z jeho menších děl a dopisů jsou napsána právě katalánsky.

Zahynul při lodním neštěstí na počátku září 1311 u pobřeží Janova. Již za svého života byl některými učenci a kleriky spojován s alchymií a okultními vědami. Jeho alchymistická sláva pak rostla především v dalších dvou stoletích, kdy Vilanovovi bylo přisouzeno autorství mnoha alchymistických pojednání (Rosarius Philosophorum, Novum Lumen, Flos Florum). Avšak podle současných historiků nejspíš žádné z nich Vilanova nenapsal a ani z jeho lékařských spisů se nedá usuzovat, že by se alchymií, astrologií a různými pokoutními vědami ve svém volném čase skutečně zabýval. I tak ale pro řadu lidí dodnes zůstává především středověkým alchymistou (podobné nálepky se často nemůže zbavit ani nejslavnější katalánský spisovatel Ramon Llull), kolem něhož se vytvořila hlavně v 15. století mohutná legenda. Katalánský svět si ho pamatuje především jako lékaře papežů a králů, diplomata a velkého středověkého učence.

Raimon

Raimon Pelegero Sanchis (1940) je valencijský písničkář známý pod uměleckým jménem Raimon. Patří mezi zásadní představitele katalánského hudebního a uměleckého hnutí Nova Cançó a zároveň je asi mezinárodně nejuznávanějším písničkářem, který tvoří v katalánštině.

Raimon se narodil ve valencijském městě Xàtiva, kde také jako teenager nějakou chvíli pracoval v místním rádiu, díky čemuž měl možnost důkladně se seznámit s nejrůznějšími hudebními žánry. V 17 letech se přestěhoval do Valencie, kde na místní univerzitě vystudoval historii (1962). Již tehdy ale bylo jasné, že jeho hlavním životním údělem bude hudba. Svou první a vůbec nejznámější skladbu, Al vent, napsal již v roce 1959 a následně s ní vystupoval po valencijských barech. Kromě dokončeného univerzitního vzdělání byl pro Raimona rok 1962 důležitý i po stránce hudební. Právě tehdy totiž vydal své první album a zároveň se přestěhoval do Barcelony, kde měl podle všeho větší šanci se prosadit.

A to se mu také povedlo. První úspěchy slavil ještě v tom samém roce. Zajímavé je, že zpočátku se v katalánštině zpívající písničkář jevil tehdejšímu frankistickému režimu jako zcela neškodný, avšak s jeho rostoucí popularitou se na katalánské písničkáře začala čím dál tím víc soustředit cenzura. Řada Raimonových textů tak na zbývající roky diktatury utrpěla jisté škrty, avšak to jen posilovalo jeho postavení v rámci protirežimně naladěných kulturních elit. Ne nadarmo se později řada jeho textů stala jakýmsi soundtrackem období španělského přechodu k demokracii v druhé polovině 70. let. Ještě na konci těch šedesátých ale stihl první masová vystoupení a turné po zahraničí (Francie, Německo, později Mexiko, Švýcarsko či Kuba). V té samé době také kromě vlastní tvorby začíná zhudebňovat básně katalánských poetů. Nejprve převádí do hudební podoby básně Salvadora Espriu (1913-1985), nicméně v dalších desetiletích se věnuje i zhudebnění dávných klasiků katalánského verše (Ausiàs March, Jordi de Sant Jordi, J. Rois de Corella a další).

S návratem demokracie roku 1975 Raimon začíná víc experimentovat. Zatímco doposud byl klasickým písničkářem, stojícím na pódiu sám jen se svou kytarou, postupně začíná hrát s doprovodem. Od 80. let si mezi jednotlivými alby nechává větší rozestupy, zaměřuje se hodně na již zmiňované básníky tzv. valencijského zlatého věku, svou vlastní tvorbu omezuje na jedno album za 6-7 let. Nicméně i nadále je velmi aktivní, za svou dosavadní kariéru vydal před tři desítky alb, odehrál několik světových turné a stal se žijící legendou katalánského písničkářství a protest songu. Roku 1997 mu byla udělena Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské ocenění.

Mezi jeho legendární vystoupení patří nejen ta masová v Palau Sant Jordi (viz záznam z koncertu roku 1993 výše), ale i komornější recitály v Palau de la Música Catalana, kde roku 1967 debutoval jako sólista a kde si definitivně podmanil barcelonské publikum. Ačkoliv neustále aktivní, letos 76letý hudebník se před několika měsíci rozhodl, že nastal čas dát sbohem aktivnímu vystupování. A rozloučit se plánuje právě v Barceloně, městě, kde jeho skutečná kariéra začala. Poslední šancí vidět a poslechnout si legendárního valencijského písničkáře naživo bude v květnu 2017. 

Raimon odehraje v barcelonském Palau de la Música Catalana posledních 12 koncertů (vždy o víkendech, pátek-neděle) a pak už se hodlá věnovat skutečnému hudebnímu důchodu. Jak sám prohlásil v rozhovoru pro deník Ara: "Přemýšlel jsem o tom dlouho, alespoň od roku 2014. Teď chci být divákem já. Chci žít jako obyčejný člověk a poslechnout si všechna ta alba, na která jsem během posledních let neměl čas a chci se taky vypravit na koncerty, na které jsem kvůli těm vlastním nemohl". A svým fanouškům slibuje pořádně dlouhá vystoupení a lidové ceny. Nejdražší lístky na květnové koncerty by měly vyjít na 44 €. Ani tak ale nebude snadné je sehnat. Raimon totiž veškeré barcelonské koncerty vyprodává zatraceně rychle.