31. 1. 2021

Antoni de Facerias

Antoni de Facerias i Marimon byl katalánský stavební inženýr. Ačkoliv toho o jeho životě mnoho nevíme, podobně jako někteří další jeho kolegové, kteří nedosáhli na prestižní titul architekta, po sobě zanechal vcelku solidní stopu v rámci katalánského modernisme. V Barceloně dodnes najdeme několik desítek budov, které na sobě nesou podpis tohoto neúnavného stavitele. Kromě katalánské metropole Facerias působil také v Igualadě a Granollers.

Mezi jeho nejkrásnější barcelonské budovy patří mimo jiné Casa Carme Font (1905), Casa Antoni Lucea (1906), Casa Pedro Rivera i Maria Peris (1906), Casa Joan Cots (1907), Casa Joan Puigventós Vivet (1910) či docela spektakulární Casa Tomàs Marqués (1914). Většina z těchto budov se nachází v barcelonských čtvrtích Eixample, Sant Andreu a Poble Sec.

Casa Pedro Rivera i Maria Peris v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

28. 1. 2021

Merlí

Nové streamovací platformy jako Netlix, HBO, Amazon Prime, Movistar a spousty dalších nám mimo jiné nabízí větší vhled do filmové i seriálové tvorby jiných zemí; v našich luzích a hájcích zejména to, co tvoří naši evropští sousedé. Díky tomu máme možnost v češtině či alespoň s českými titulky vidět i produkce menších evropských zemí či národů. Typickým příkladem této tendence je i jeden z nejpopulárnějších katalánských seriálů posledních let - Merlí.

Protagonisté katalánského seriálu Merlí (Foto: www.netflix.com)

Seriál Merlí pochází z ryze katalánské produkce TV3. Odehrává se ve vždy atraktivním prostředí jedné katalánské střední školy, konkrétně pak v hodinách filosofie, kterou netradičními metodami vyučuje nově příchozí učitel Merlí Bergeron, jehož ztvárňuje zasloužilý barcelonský herec Francesc Orella. Svým nekonvenčním způsobem výuky si většinu žáků okamžitě získá a oni se mu začínají svěřovat s tím, co je tíží. Ve své podstatě jde o seriál nepochybně inspirovaný myšlenkami známého filmu Společnost mrtvých básníků (1989). Tvůrci seriálu tak kromě každodenních problémů katalánských puberťáků divákům zábavnou formou shrnují i základy filosofie jako takové, neboť každý díl je věnován některému ze známých filosofů či filosofických přístupů. Dojde nejenom na staré dobré klasiky jako Platón, Aristoteles, Kant či Nietzsche, svůj díl si v tomto seriálu vysloužili i někteří současní myslitelé jako Slavoj Žižek, Judith Butler nebo Zygmunt Bauman.

Celkově TV3 v letech 2015-2018 odvysílala 40 epizod tohoto seriálu rozdělených do tří řad. Jeho duchovním otcem je scénárista Héctor Lozano, jenž se již v katalánské veřejnoprávní televizi dříve podílel na dalších divácky úspěšných seriálech jako Ventdelplà nebo La Riera. Velkých diváckých úspěchů na katalánské poměry dosáhl i Merlí, jehož průměrná sledovanost v prime time byla okolo 530 000 diváků na každý díl, tedy okolo 18 % všech diváků u obrazovek, přičemž u věkové kategorie 13-24 let toto číslo rostlo až na 40 %. Ačkoliv se seriál dočkal také několika silných kritik, ať už kvůli samotnému obsahu či z jiných důvodů, podle všeho skutečně v katalánských adolescentech dokázala vyvolat větší zájem o tento obor a od roku 2016 i statistický nárůst zájmu o studium filosofie na katalánských univerzitách.

Diváci se v tomto seriálu kromě již zmíněného Franceska Orelly setkají i s několika dalšími stálicemi katalánské televizní scény (např. Pau Durà a Anna Maria Barbany, známí ze seriálu Plats bruts) i s celou řadou vycházejících hvězd (David Solans, Carlos Cuevas, Júlia Creus, Elisabet Casanovas, Iñaki Mur či Oriol Pla). Merlí se dočkal i mezinárodních úspěchů, a to především díky streamovací platformě Netflix, v jejímž katalogu se nachází již od konce roku 2016. Tento katalánský seriál si tak můžete v originálním znění s českými titulky vychutnat i vy. A pokud nemáte Netlix, minimálně první dvě řady najdete ve stejné kvalitě i na Uloz.to. Ve Francii a Itálii se již nyní natáčí místní adaptace seriálu, v samotném Katalánsku pak v loňském roce vznikl spin-off pod názvem Merlí: Sapere aude, který sleduje osudy některých Merlího studentů na vysoké škole. Tento spin-off už však nedosahuje takové kvality a jeho přijetí bylo poněkud vlažnější. I přesto by se měl seriál dočkat druhé řady. Na jeho produkci se tentokrát kromě katalánské TV3 podílela i internetová platforma Movistar+.


24. 1. 2021

Den středové tečky (·) Dia del punt volat

Teprve sto let po svém zavedení do spisovné a kodifikované katalánštiny se tamní středová tečka (punt volat) dočkala svého dne. Postarala se o to v roce 2017 parta nadšenců, která se rozhodla stanovit tento den na 24. ledna. Datum nevybrali náhodně - 24. ledna 1913 totiž Institut d'Estudis Catalans, katalánská obdoba Akademie věd, přišel s prvním vydáním Normes ortogràfiques, souborem 24 pravidel snažících se o normativizaci katalánského pravopisu. Letos tedy onen "Den středové tečky" slavíme již popáté.

 

Středová tečka samozřejmě není ryze katalánským výmyslem. Jde o znak, který je v technické normě Unicode označen kódem "U+00B7", anglicky je známý jako interpunct nebo middle dot a ve své podstatě ho v písmu používali již staří Římané, kteří středovou tečkou oddělovali slova ve větě. Ke stejnému účelu především u cizích slov dodnes tento znak používá čínština či japonština. Asi největší užití má však středová tečka, v katalánštině nazývaná "punt volat", vcelku logicky v románských jazycích. V menší míře se používá ve franko-provensálštině či sardštině, v okcitánštině potom funguje v sekvencích N·H a S·H, kde slouží k rozdělení spřežky do dvou různých slabik.

V katalánštině je středová tečka součástí originálního řešení výslovnosti zdvojené souhlásky L. Ta se v řadě jazyků znázorňuje vcelku jednoduše, tedy dvěma L za sebou (např. "půllitr" v češtině), jenže zrovna katalánština se v tomto ohledu nyní poněkud liší, neboť spolu se španělštinou zde LL označuje palatální laterální aproximantu, jinými slovy něco jako např. slovenské měkké l, zatímco třeba italština tuto hlásku řeší spřežkou <gli> a portugalština či okcitánština spřežkou <lh>. Tato hláska totiž byla latině cizí a v katalánštině se až do konce 19. století zapisovala postaru s již zmíněnými dvěma L. Kvůli tomu často docházelo k záměně ve výslovnosti, kterou bylo třeba vyřešit. Proto se na počátku 20. století v Katalánsku rozhořela velká akademická debata, jak tedy zdvojené L u obratů pocházejících přímo z latiny či řečtiny graficky zapsat*. Ačkoliv byl tehdy otec moderní katalánštiny Pompeu Fabra proti, Institut d'Estudis Catalans nakonec na podnět jiného významného lingvisty tehdejší doby Antoniho M. Alcovera rozhodl o zápisu této zdvojené souhlásky právě prostřednictvím středové tečky (L·L). Nutno dodat, že tato norma měla být spíše dočasnou záležitostí, neboť v pravidlech z roku 1913 se doslova píše, že dané řešení má být uplatněno, dokud se pro znázornění palatální laterální aproximanty nenajde jiný způsob než LL.

Ani po sto letech se však jiné řešení nenašlo. Katalánština tak získala netradiční písmenko do abecedy, které se časem proměnilo v jeden z mnoha znaků katalánské národní identity. Ryze pravopisně je to pro studenty katalánštiny i pro rodilé mluvčí docela peklo, neboť v praxi již dnes skoro nikdo (kromě části mluvčích na Baleárských ostrovech či v Severním Katalánsku) L či L·L ve výslovnosti nerozlišuje (ačkoliv čistě teoreticky by tento rozdíl měl být slyšet podobně jako ho uslyšíme ve spisovné češtině ve slovech litr a půllitr), což znamená, že v praxi je dnes tato grafická odlišnost poměrně zbytečná. Nutno dodat, že slov obsahujících L·L je v katalánštině několik tisíc. Katalánské děti se jich ve škole učí jen zlomek, v praxi pouze ty nejběžnější jako třeba col·legi (škola), cel·la (cela), novel·la (román) či col·laborar (spolupracovat); učí se je v podstatě podobně jako české děti slova vyjmenovaná. Jen pro zajímavost - nejkratší a nejdelší katalánská slova obsahující L·L se používají zejména v chemii (al·lè a carboximetilcel·lulosa), existuje také několik slov, v nichž se L·L objevuje hned dvakrát (al·lotel·locristal·lofíl·lic), ačkoliv i zde jde spíše o ryze odborné či dialektální výrazy. Některá další slova s L·L najdete kupříkladu i v písničce Fal·lera Geminada od skupiny Els Sulfitos.

Katalánština není jediným jazykem, který se může chlubit touto zvláštně graficky řešenou spřežkou. Stejnou totiž používá belsetánský dialekt vymírající aragonštiny, jenž má dokonce ještě podobně fungující spřežku N·N. Tak či onak si ale člověk středovou tečku ve slovech nejvíce spojí právě s katalánštinou. Velkou výzvou do budoucna by mohla být snaha učinit z L·L jediný znak, jediné tlačítko na klávesnici, neboť prozatím je třeba ho psát zdlouhavě pomocí tří znaků (L + · + L). Mimochodem, pokud celou dobu přemýšlíte o tom, jak vlastně jednoduše v textovém editoru či na internetu do svého textu zakomponovat právě onu středovou tečku, ideální je mít ve Windows zapnutou možnost španělské klávesnice a na ní už je to jednoduché: Shift + 3. O něco těžší to může být třeba v mobilním telefonu. Proto se také často můžeme setkávat s řešeními typu: PARAL-LEL, PARAL.LEL, PARALLEL místo graficky jediného správného PARAL·LEL. Z tohoto důvodu možná není úplně praktické používat L·L například na svých vlastních internetových stránkách, ačkoliv na doménách .cat či .eu je to klidně možné. V praxi není problém si zaregistrovat například doménu www.paral·lel.eu, ale musíte počítat s tím, že pro řadu lidí by mohlo být obtížné se na vaše stránky dostat.  

*Dle současných pravidel se tak v katalánštině zdvojené l (L·L, ela geminada) vyskytuje např. u slov, jejichž kořen začíná na "l" a má některou z předpon al-, col-, il-, sil- (např. al·lusió, col·lateral, il·limitat, síl·laba) či u některých dalších převzatých obratů, jejichž kořen často končí na "l" a všeobecně u části těch, kde bylo již v latině "ll" (např. mil·lenari, cristal·lí, constel·lació, cancel·lar, destil·lar, novel·la, goril·la) a píší se i v některých vlastních jménech či toponymech (např. Al·là, Avel·lí, Brussel·les, Compostel·la, Marcel·la, Priscil·la).

22. 1. 2021

Julián García Núñez

Julián García Núñez (1875-1944) byl významný argentinský architekt katalánského původu. V Katalánsku, kde se narodila jeho matka, ho však dnes zná jen minimum lidí. García Núñez pocházel ze smíšené španělsko-katalánské rodiny, která se usadila v Argentině. Rodák z Buenos Aires měl stavitelství v krvi, neboť tomuto oboru se věnoval již jeho otec, který se také rozhodl syna v roce 1892 vyslat do Barcelony, kde mladý García Núñez nejprve dokončil střední školu a následně nastoupil na prestižní Escola Superior d'Arquitectura, kde se jeho mentory stali kupříkladu Jeroni Martorell či jeden ze zakladatelů katalánského modernisme Lluís Domènech i Montaner. O jeho studentských letech v katalánské metropoli toho příliš nevíme. V roce 1900 každopádně studia zakončil jako jeden z Domènechových oblíbenců a následně ještě několik let v Barceloně zůstal. I po návratu do Argentiny v roce 1903 si udržel řadu kontaktů s evropskými kolegy, v jeho následném stylu se nepochybně projevily i cesty po Africe, Itálii či Německu, proto jeho argentinské stavby mnohem spíše připomínají inspiraci ve vídeňské secesi než v té katalánské.

Torre dos Moreno v galicijském pobřežním městě Ribadeo (Foto: www.turismo.gal)

Z krátké barcelonské etapy dnes zůstává jediná památka. Najdete ji na adrese Gran Via de les Corts Catalanes 439, mezi ulicemi Rocafort a Entença. Dům, navržený a postavený v letech 1902-1903 a známý jako Casa Pere Brias, na první pohled zaujme nádhernými a poměrně masivními galeriemi v prvním patře. Jeho historická krása je však narušena necitlivým architektonickým zásahem z druhé poloviny 20. stol., kdy byla celá řada nádherných barcelonských domů z období modernisme zprzněna nástavbou několika dalších pater. Ve městě tehdy panoval hlad po nových bytech a krásy katalánské verze secese se ještě netěšily dostatečné památkové ochraně. 

Ačkoliv následně už se věnoval svému oboru na druhé straně oceánu, přesto se ještě v letech 1912-1915 podílel i na dvou španělských projektech. Tím prvním byla honosná budova známá jako Palacete Peñalba (1912) v asturské rybářské vesnici Figueras, jenž dnes funguje jako luxusní hotel nabízející 20 komfortních pokojů. Hned naproti přes řeku, tentokrát už v Galicii, najdeme eklekticko-secesní stavbu Torre dos Moreno. Nádherná stavba s impozantní věží zdobí náměstí Praza España v pobřežním městečku Ribadeo. Její osud se přitom zdál být před deseti lety zpečetěn. Dům je sice od roku 1997 památkově chráněný, nicméně dlouhodobě chátral a na přelomu let 2010 a 2011 dokonce hrozilo, že se zřítí. Nakonec byl ale zachráněn a v současné době prochází náročnou rekonstrukcí. Jeho nové využití zatím není definitivně známo.

V Buenos Aires pracoval již od počátku v rodinné stavební firmě svého otce. Tu po jeho smrti v roce 1924 převzal a od té chvíle také můžeme pozorovat další změnu v jeho architektonickém stylu. Přesný seznam Garcíových staveb ale dnes již není možné sestavit, neboť architekt drtivou většinu materiálů na konci své profesní dráhy zničil. Tak či onak dnes víme, že mezi jeho nejznámější buenosaireské stavby patřily Hospital Español (1908), Edificio Chacabuco 78 (1911) či Španělský pavilon, jenž v argentinské metropoli vyrostl v roce 1910 u příležitosti pořádání mezinárodní výstavy ke stoletému výročí argentinské nezávislosti. Ten se však dnešních dní nedočkal, neboť byl zbourán krátce po ukončení půlroční akce. Dodnes nejoceňovanější Garcíovou stavbou v rodném městě je však sídlo katalánské komunity v Buenos Aires, Casal de Catalunya (1936), jehož rekonstrukci vedl právě on. Budova se nachází na ulici Chacabuco 863 a chlubí se nádhernou fasádou, kde je kromě neogotických prvků jasně patrná ta nejlepší modernistická inspirace. Zde se hodí připomenout, že ačkoliv je Garcíovo fyzické spojení s Katalánskem zdánlivě minimální, řada jeho buenosaireských projektů byla pro zde usazenou katalánskou klientelu. Jeví se tak jako vcelku logické, že na sklonku své profesní dráhy byl požádán i o projekt renovace centra katalánských expatů ve městě. Katalánská komunita v Buenos Aires má navíc letitou tradici a ne nadarmo se o zdejším Casalu mluví jako o tom nejstarším na světě. Julián García Núñez byl za svůj přínos na jedné i druhé straně Atlantského oceánu v roce 1930 oceněn španělským Řádem Isabely Katolické. Zemřel na rakovinu tlustého střeva v roce 1944. Více informací o argentinské etapě tohoto pozoruhodného architekta najdete zde a zde.

Casa Pere Brias v Barceloně (Foto: Instagram Barcelona Architecture)

Casal de Catalunya v Buenos Aires (Foto: www.openhousebsas.org)

18. 1. 2021

Pep Guardiola

Čerstvě padesátiletý Pep Guardiola je ve fotbalovém světě skutečnou legendou. Výjimečný talent prokázal už jako hráč, ale naprostého vrcholu kariéry dosáhl až jako trenér. To vše v barvách nejslavnějšího katalánského týmu FC Barcelona. Stručný pohled na Guardiolovu kariéru najdete na následujících řádcích.


Pep Guardiola při jednom ze svých velkých vítězství jako trenér FC Barcelona (Foto: La Vanguardia)

Josep Guardiola i Sala se narodil 18. ledna 1971 v dnes sedmitisícovém městečku Santpedor jako třetí dítě Valentího Guardioly a Dolors Salové. Zvěsti o jeho fotbalovém talentu se začaly šířit ve chvíli, kdy ještě chodil na základní školu v nedalekém městě Manresa. Zajímavého a technicky laděného talentu si docela brzy všimli i v nejslavnějším katalánském klubu, a tak Pep jako 13letý vstoupil do prestižní barcelonské fotbalové školy La Masia. Po úspěšném průchodu mládežnickými kategoriemi přišla v roce 1990 výzva v podobě debutu za A tým. V sezoně 1990/91 nakonec nastoupil jen ke čtyřem utkáním, ale i to stačilo, aby tehdejšího barcelonského trenéra Cruyffa Guardiola svými výkony přesvědčil. Od sezony 1991/92 se Pep stal členem základního kádru a ze středu zálohy začal dirigovat hru tehdejšího Dream Teamu. Jen těžko si pak lze představit lepší start kariéry - 21letý Guardiola v roce 1992 s Barçou vítězí v domácí lize i v Lize mistrů a v dresu španělské reprezentace získává zlato na domácích olympijských hrách. I přes své mládí již tehdy udivoval nesmírnou taktickou vyspělostí a stal se jedním ze základních stavebních kamenů katalánského týmu po zbytek 90. let.

Guardiola byl po dlouhé roky respektovaným kapitánem A týmu. V dresu blaugranes odehrál celkem 11 sezon (takřka 400 soutěžních utkání), během nichž získal 16 cenných trofejí, mezi nimiž se kromě titulu z Ligy mistrů vyjímá i šest ligových prvenství či punc jednoho z nejdražších hráčů španělské ligy. Pokud počítáme i mládežnické soutěže, jako hráč Guardiola v Barçe strávil 17 let. Na jaře 2001 oznámil plánovaný odchod z klubu na konci sezony v touze splnit si i pár dalších fotbalových snů. Další dvě sezony strávil v italské první lize, a to v dresech Brescia Calcio a AS Řím. Zatímco v Brescie válel a spolu s Robertem Baggiem tvořil základ týmu, v dresu italského velikána AS Řím se jen mihnul, protože nedostal důvěru trenéra Capella. S Guardiolovým italským působením je spojen i menší dopingový skandál (nandrolon), nicméně po letech soudních tahanic byl nakonec plně očištěn. Podobně jako celá řada stárnoucích evropských hvězd se i on na konci své kariéry uchýlil do katarské ligy, kde hrál v letech 2003-2005 v dresu Al Ahli.

Ačkoliv měl v této době údajně i několik nabídek z anglické Premier League, svou aktivní hráčskou kariéru Guardiola završil poněkud netradičně v deseti utkáních za mexický klub Dorados Sinaloa. Celkově tedy ve světě profesionálního fotbalu nastoupil k bezmála 500 utkání, v nichž si coby defenzivní záložník připsal slušných 26 branek. Jeho schopností tvořit hru využívala i španělská fotbalová reprezentace, jejíž barvy Guardiola vždy hájil se ctí i přesto, že se nikdy netajil svou touhou po nezávislém Katalánsku. Kromě zlaté olympijské medaile z rou 1992 si však ve španělských barvách žádný větší hráčský úspěch nepřipsal. Svůj podíl na tom měla i vážnější zranění, kvůli nimž přišel o účast na Mistrovství světa ve fotbale 1998 i 2002. 

Guardiola by se dal klidně označit za muže raketových nástupů. Ihned po konci aktivní hráčské kariéry si udělal trenérskou licenci a v červnu 2007 se stal trenérem barcelonského béčka, které právě tehdy sestoupilo do čtvrté ligy. Pro Guardiolu šlo o vůbec první trenérskou štaci a své role se zhostil skvěle, neboť Barçu B během této první sezony dovedl zpátky do třetí ligy a z prvních 36 utkání jich prohrál jen pět. Po testovacím roce u B týmu ho v červnu 2008 barcelonský prezident Joan Laporta povolal do áčka. Trenérský nováček Guardiola v hvězdami nabitém kádru nahradil Holanďana Rijkaarda a je pravda, že ne každý mu byl zpočátku nakloněn. Po rozpačitém začátku sezony však Barça začala své soupeře ničit a srdce všech barcelonských fanoušků si Guardiola nepochybně získal legendárním vyloupením madridského svatostánku Santiago Bernabéu, kde domácí Bílý balet Kataláncům podlehl 2-6. Ve své první sezoně na lavičce prvního týmu FC Barcelona se Guardiola radoval z vítězství v lize, španělském poháru i v Lize mistrů. Něco takového se do té doby žádnému jinému trenérovi v nejvyšších evropských soutěžích nepovedlo. Za jediný rok se stal naprostou barcelonskou legendou. S jeho působením bude již navždy spojeno i zrození fotbalové superstar Lionela Messiho, všeobecně krásný fotbal i neustálé tahanice s Realem Madrid a zejména s jeho trenérským protivníkem José Mourinhem.

V roce 2011 se historie opakovala. Barça opět ovládla Ligu mistrů a Pep Guardiola se stal nejmladším koučem, jemuž se povedlo Ligu mistrů vyhrát dvakrát. V lednu 2012 ho FIFA ocenila coby nejlepšího trenéra uplynulého roku. Nečekaně brzy však došlo k již druhému barcelonskému loučení. V dubnu 2012 Guardiola šokovaným fanouškům oznámil, že na lavičce FCB po sezoně končí. Je pravda, že za pouhé čtyři roky v čele A týmu Guardiola viditelně zestárl, takže si roční odpočinek více než zasloužil. V nečinnosti však nevydržel dlouho. Od sezony 2013/14 podepsal tříletou smlouvu s Bayernem Mnichov, kde si vedl opět skvěle. Všechny tři sezony ovládl německou ligu a dostal se vysoko i v evropských pohárech, avšak Ligu mistrů s bavorským celkem nevyhrál, což mu dodnes kritici vyčítají, neboť je pravdou, že tehdejší Bayern vyhrával v podstatě sám. Prozatím nejdelší trenérskou štaci započal Guardiola v sezoně 2016/17, kdy se konečně profesně dostal do vysněné Anglie. Na lavičce Manchesteru City působí již pátým rokem, přičemž zatím mezi jeho největší úspěchy zde patří dvě ligová prvenství. Coby trenér už nyní překonal své hráčské statistiky. V nejlepších fotbalových ligách světa odtrénovat již 700 utkání (takřka 80 % vítězně), v nichž získal již třicítku trofejí. To vše v pouhých 50 letech. Guardiola má před sebou nepochybně ještě několik let zářivé kariéry. Otázkou je, jestli ho ještě někdy uvidíme zpátky v barvách FC Barcelona...


10. 1. 2021

L'Esquirol (Santa Maria de Corcó)

Rozlehlá obec L'Esquirol se nachází asi 17 km severovýchodně od katalánského města Vic. Na téměř 62 kilometrech čtverečních žije něco málo přes 2 000 osob. Obec se dělí na čtyři menší územní celky: L'Esquirol, Cantonigròs, Sant Julià de Cabrera a Sant Martí Sescorts. Centrem veškerého dění je nejlidnatější L'Esquirol, kde žijí více než tři čtvrtiny populace. Zároveň jde o místo, které docela zajímavým způsobem obohatilo katalánský i španělský jazyk.

Poutní místo Santa Maria de Cabrera na pozadí měsíce v úplňku (Foto: Marc Sellés / La Vanguardia)

L'Esquirol patří k relativně mladým katalánským městečkům, neboť jeho historie sahá pouze do 15. století. Tehdy u hlavní cesty mezi městy Vic a Olot vznikl malý zájezdní hostinec (dnes Mas El Perai), kolem něhož v dalších staletích vyrostlo pár dalších usedlostí a který zároveň celou vísku pojmenoval. Od roku 1743 byla obec kvůli přesunu farnosti odjinud pojmenována jako Santa Maria de Corcó a je docela zajímavé, že toto jméno městečku vydrželo (s výjimkou let 1937-1939) až do první poloviny roku 2014, kdy si místní obyvatelé odhlasovali návrat k názvu původnímu. Tento název je ostatně jazykově velmi zajímavý. V katalánštině slovo esquirol jednak označuje veverku, nicméně existuje také druhý význam, jenž by se do češtiny dal přeložit jako "stávkokaz". Stejné slovo pro označení osoby, jenž druhým kazí stávku, používá i španělština. Tento druhý význam má svůj původ právě zde.

Psal se rok 1855 a mnoho okolních měst se chlubilo rostoucím textilním průmyslem. Jednou z největších průmyslových základen v kraji bylo nedaleké město Manlleu, kde právě vznikaly nové textilní továrny. To se však místním tkalcům příliš nelíbilo, neboť do té doby byli zvyklí pracovat z domova (inu, zlatý home office). Mohli si tak sami rozvrhnout pracovní dobu a nepodléhali žádným pevně stanoveným objemem práce za jeden den. No, však to teď všichni známe... Tkalcům se do open space 19. století příliš nechtělo, a tak vyhlásili stávku. Majitel továrny však na nic nečekal a okamžitě se rozjel do okolí hledat náhradu. Pravděpodobně si už snadno domyslíte, že mnoho párů ochotných rukou našel nedaleko. Po celém okrese se brzy rozšířila zpráva, že místo stávkujících tkalců z Manlleu pracují els esquirols, jak se obyvatelům vesničky Santa Maria de Corcó i tehdy přezdívalo. Tradičně průmyslové Katalánsko pak po celý zbytek 19. století i na počátku toho dvacátého bojovalo s nejrůznějšími stávkami, proto je celkem pochopitelné, že se daný termín nejlépe zaběhl právě v této části Pyrenejského poloostrova. 

Když už jsme u těch lingvistických zajímavostí, naprosto dokonale svou historii shrnuje i další územní celek zmiňované obce, totiž osada Cantonigròs, kde se v letech 1944-1959 konala jedna z prvních literárních soutěží v katalánštině od konce španělské občanské války. Osada vznikla podobně jako L'Esquirol založením hostince při cestě mezi městy Vic a Olot, jen v tomto případě asi o sto let později, tedy v druhé polovině 16. století. Hostinec založil jistý Antoni Prat, kterému nikdo neřekl jinak než Toni Gros - odtud už nebylo k názvu osady daleko. Dnes jde se 300 obyvateli o druhou největší územní jednotku obce L'Esquirol a zejména mezi Katalánci je známá krásnými turistickými cestami okolo skaliska La Foradada se skutečně fotogenickým vodopádem. K místu se dostanete za pár desítek minut, auto můžete nechat na bezplatném parkovišti u místního fotbalového stadionu. Celé okolí pak spadá do krajinné oblasti Collsacabra, odkud se nabízí krásné výhledy na některé katalánské horské masivy jako Montseny či Cadí. K dalšímu turistickému vyžití v okolí doporučujeme například ruiny středověkého hradu Castell de Cabrera, románsko-barokní kostel Sant Martí Sescorts či poutní místo Santa Maria de Cabrera. Ubytovat se můžete například v apartmánech L'Esquirol de l'Esquirol či v příjemném a jednoduše zařízeném penzionu Hostal Collsacabra

Krásné přírodní zákoutí v okolí vodopádu La Foradada (Foto: www.minube.com)


4. 1. 2021

Aguilar de Segarra

Aguilar de Segarra je zdánlivě nepatrná vesnička nacházející se mezi městy Manresa a Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí. Stabilně tu žije jen něco okolo 250 osob a vlastně už je to pěkných pár dekád, co místní populace nepřekročila tři stovky. Přesto je tato ryze zemědělská víska v celokatalánském měřítku něčím zvláštní. Svého času se totiž mohla chlubit hned dvěma regionálními i celostátními nej...

Kostel Sant Andreu v obci Aguilar de Segarra (Foto: www.somsegarra.cat)

Katastrální území této malinké obce se skládá ze tří samostatných urbánních jednotek: Aguilar de Segarra, Castellar a Les Coromines. Posledně jmenovaná je tou nejmenší částí. V několika domcích okolo kostela Mare de Déu del Candeler původem ze 13. století má trvalý pobyt nahlášena asi dvacítka lidí. Osada byla dříve majetkem pánů z hradu v Castellar, o němž máme písemné záznamy již z 10. století našeho letopočtu. Hrad, jenž byl během následujících staletí několikrát přebudován, takže dnes připomíná spíše venkovské stavení, byl před několika lety rekonstruován a lze ho v omezené míře navštívit. V samotném centru obce (urbánní jednotka Aguilar de Segarra) žijí takřka tři čtvrtiny místních obyvatel. Původně i zde byl ve středověku významný hrad, z něhož se ovšem dodnes dochovaly pouze trosky. Většina místních obyvatel pracuje v zemědělství, ačkoliv existuje tu i potenciál rurální turistiky, neboť v okolí je několik krásně zachovalých a památkově chráněných venkovských stavení. Podobně velké obce pak mohou jen tiše závidět místní dopravní dostupnost. Aguilar de Segarra se nachází hned vedle rychlostní silnice C-25, známé jako Eix Transversal, a má dokonce i vlastní železniční stanici. Ta sice na první pohled vypadá velmi opuštěně, vlaky pendlující mezi Barcelonou a Lleidou tu ale zastavují i několikrát denně.

Do všeobecného povědomí se tato jinak bezvýznamná víska dostala díky jednomu znamenitému prvenství. Dlouhé roky totiž šlo o obec s největším počtem aut na osobu v celém Katalánsku a podle některých statistik i v celém Španělsku. Na každého z 250 obyvatel připadalo okolo 250 automobilů. Jak je to možné? V Aguilar de Segarra totiž před mnoha lety využili určité mezery v zákoně, která jim umožnila stanovit velmi nízkou silniční daň. Zatímco v Barceloně majitelé motorových vozidel platili i 180 € ročně, majitelé vozů registrovaných v Aguilar de Segarra ročně z peněženky vytáhli jen 18 €. Této možnosti v posledních dekádách využívaly zejména půjčovny aut, které sem kvůli tomu přesouvaly svou daňovou rezidenci. V praxi tak bylo v Aguilar de Segarra registrováno okolo 40 až 65 000 vozidel, k nimž musíme připočítat ještě několik desítek vozů skutečných místních obyvatel. Pro obec šlo o skutečné terno, protože si takto v silných letech dokázala do rozpočtu zajistit přes milion euro (tedy okolo 75 % ročního obecního rozpočtu), díky nimž mohla udržovat základní služby na docela rozlehlém katastrálním území.

Podle zpráv z roku 2019 se zdá, že tato idylka nebude mít dlouhého trvání, neboť katalánská vláda hodlá zavést nové daně ze znečištění motorovými vozidly, čímž pádem už Katalánsko přestane být pro půjčovny aut daňovým rájem. Původně měla být tato nová daň vybírána již v roce 2020, nicméně kvůli pandemii koronaviru byl celý plán minimálně o rok odložen. V Aguilar de Segarra každopádně nezahálejí. V roce 2008 si tu pořídili 48 solárních panelů, na které si museli půjčit přes dva miliony eur. To z obce udělalo jednu z nejzadluženějších v celém Španělsku - ještě v roce 2015 dlužil každý obyvatel Aguilar de Segarra přes 8 000 €. Nutno dodat, že solární elektrárnu již po několika měsících fungování zničila prudká bouře, která obrovité panely rozházela po okolních polích. Škodu však tehdy zaplatila pojišťovna, a tak v Aguilaru solární elektřinu vesele vyrábějí dál. Z výdělku dluh postupně umořují a očekávají, že do několika málo let už jim solární elektrárna bude přinášet jen čistý zisk, který podle všeho alespoň částečně nahradí výpadek způsobený odchodem autopůjčoven. Inu, takto tedy vypadá zelená revoluce v praxi...


3. 1. 2021

Catalunya 2021

Uplynulý rok 2020 netřeba představovat. Pozornost celého světa se obrátila k jedinému tématu. Nepříjemná koronavirová pandemie měla nejen bezprostřední dopady v podobě omezení našeho běžného života, je bohužel velmi pravděpodobné, že bude mít ještě mnohem větší impakt na naši budoucnost, zejména pak u mladší generace, která musí čelit již druhé ekonomické krizi v řadě. Doufejme jen, že s příchodem vakcíny se podaří rychle naočkovat náchylnou část světové populace, aby se i drtivá většina ostatních, pro které toto nové onemocnění není natolik nebezpečné, mohla opět vrátit k příjemné době před pandemií. Kolem koronaviru je ještě plno nezodpovězených otázek, snad nám tedy rok 2021 pomůže s nalezením jejich zodpovězení.

Ohňostrojná show nad Barcelonou přivítala rok 2021 (Foto: www.totbarcelona.cat)

Pro Katalánsko byla koronavirová pandemie docela tvrdou ranou. Je to už takřka rok, co se v médiích vzrušeně diskutovalo o (ne)zrušení únorového Mobile World Congressu, nicméně jak se později ukázalo, nešlo ani zdaleka o jedinou událost podobného významu, která se v roce 2020 zkrátka nekonala. Katalánskou metropoli pak kromě samotných vln koronaviru, při nichž skutečně došlo k rapidnímu nárůstu úmrtí oproti jiným letům, těžce poškodil obrovský pokles turistického ruchu. Barcelonské hotely v roce 2020 přišly až o 95 % tržeb, ostatně více než tři čtvrtiny z nich jsou aktuálně zavřené a část nepochybně už nikdy neotevře. To stejné platí o mnoha prodejnách či službách a velice nepěkně se koronavirus dotkl i několika neodmyslitelných barcelonských symbolů - například bazilika Sagrada Família, zvyklá z předchozích let na 4-5 milionů platících turistů ročně, najednou nemá z čeho pokrýt svou dostavu, a tak je už nyní prakticky jisté, že nebude dokončena do stého výročí Gaudího smrti v roce 2026. Razantní pokles zisků zaznamenal i nejslavnější katalánský sportovní klub FC Barcelona, jenž se podle některých informací může brzy ocitnout na prahu bankrotu.

Ačkoliv většina společnosti vkládá naděje do nových vakcín, je dost dobře možné, že rok 2021 bude z větší části stále podobný roku předchozímu. Je docela úsměvné, že ještě na počátku minulého roku jsme tu v rámci článku věnujícímu se barcelonskému letišti předpovídali, že na konci roku 2020 se může dostat na hranu své kapacity. Růst z posledních let tomu odpovídal. Zatímco v roce 2019 letiště v El Prat de Llobregat odbavilo více než 52 milionů cestujících, o rok později jich nebylo ani 13 milionů, čímž se statisticky letiště vrátilo až do roku 1995, kdy jím prošlo jen necelých 12 milionů cestujících. A nedá se čekat, že by se minimálně v tomto roce turisté do Katalánska houfně vrátili. Tak či onak, tyto a mnohé další problémy budou výzvou pro novou politickou garnituru, a to jak v případě Katalánska, tak v případě FC Barcelona. Katalánský velkoklub čekají volby 24. ledna, zatímco do katalánského parlamentu by Katalánci měli volit 14. února. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli se tyto volby podaří uskutečnit. Pokud ano, pak tu stejně zůstává otázka, jestli jejich výsledek politickou situaci v Katalánsku skutečně nějak promění. Hlavní vládní strany spolu nemluví a někteří jejich bývalí političtí lídři ve vězení strávili již čtvrté Vánoce. Ať už katalánské volby letos dopadnou jakkoliv, tamní politici by měli velice bedlivě sledovat dění ve Skotsku a při troše dobré vůle se tam i něco přiučit...

Když bychom se měli podívat na to, co přinese nadějný rok 2021 našemu blogu, budou to nepochybně "oslavy" desátého výročí jeho působení v internetových vodách. V listopadu to bude totiž přesně 10 let, co tento maličký a ryze volnočasový projekt vznikl. V souvislosti s tím se chystá několik pěkných věcí, které budeme během roku postupně odhalovat. Kromě mnoha dalších článků postupně přineseme i trochu novější look a významné aktualizace se dočká i již docela početný archiv obsahující krásných 550 článků. Statistické bilancování návštěvnosti a zájmu o jednotlivé články si tak necháme až na listopad. Jelikož je to však dnes přesně 6 let, co novinky z Katalánska přinášíme i na Facebooku, podobně jako loni se i nyní podíváme na TOP 5 facebookových postů, co vás nejvíc zaujaly v onom kritickém roce 2020. S tímto přehledem se také loučíme a podobně jako všichni doufáme, že rok 2021 bude lepší než ten předchozí, což nemusí být až tak těžké. Visca Catalunya 2021!!!

TOP 5 FACEBOOK (z celkem 112 postů v roce 2020):
1.     Článek "Definitivní zpoplatnění Parku Güell?" (11/07/2020)
2.     Titulní stránky novin k odchodu bývalého španělského krále do "exilu" (04/08/2020)
3.     Článek "Riner" (16/08/2020)
4.     Článek "Pinós" (18/08/2020)
5.     Zpráva o vyhlášení nouzového stavu a zákazu vycházení ve Španělsku (25/10/2020)