Antoni Maria Badia i Margarit

Antoni Maria Badia i Margarit (1920-2014) byl katalánský filolog a lingvista zabývající se po většinu svého života studiem historie a gramatiky svého rodného jazyka. Narodil se a většinu svého života prožil v Barceloně. V roce 1943 vystudoval na Universitat de Barcelona romanistiku, o pět let později později na téže instituci obhájil disertační práci zabývající se historickou morfologií románských jazyků. Nutno dodat, že jeho školitelem nebyl nikdo menší než známý španělský básník a literární vědec Dámaso Alonso.

Badia i Margarit pak strávil celý život na akademické půdě. Na své alma mater zastával dlouhá léta pozici profesora historické gramatiky španělštiny i katalánštiny, ale faktem je, že ve své práci bádal takřka na všech polích lingvistiky (morfologie, syntaxe, fonetika, sémantika, sociolingvistika, dialektologie apod.). Vrcholem akademické kariéry pro něj byla nepochybně pozice rektora Universitat de Barcelona, kterou zastával v letech 1978-1986. Jako hostující profesor pak poznal i akademické prostředí na univerzitách v Mnichově, Heidelbergu, Wisconsinu, Georgetownu i na pařížské Sorboně. Na mnoha dalších se později dočkal udělení čestných doktorátů. Kromě ryze akademické dráhy spolupracoval i s řadou dalších vědeckých institucí - v letech 1989-1995 byl například šéfem Filologické sekce Institutu katalánských studií (IEC). Dále byl členem barcelonské Reial Acadèmia de Bones Lletres a dopisujícím členem Real Academia Española. Spoluzakládal též velké množství dalších vědeckých institucí zabývajících se katalánským jazykem ve světě.

Spolupracovníci na něj dodnes vzpomínají zejména jako na velkého inovátora. Prakticky na všech polích, jimiž se během své dlouhé vědecké kariéry zabýval, dokázal přinést několik nových poznatků. Ještě během frankismu přišel s prvním seriózním průzkumem jazykových zvyklostí v Katalánsku. Studie La llengua dels barcelonins (1969) přinesla první skutečně použitelné statistiky ohledně jazykového chování obyvatel katalánské metropole a okolí. Badia i Margarit dodnes platí za jednoho z největších popularizátorů katalánštiny v rámci seriózního bádání. I díky jeho významnému přispění se katalánština i přes nepřízeň osudu stala respektovaným evropským jazykem. Za svůj celoživotní přínos katalánštině byl ostatně mnohokrát oceněn. Z těch nejdůležitějších katalánských ocenění zmiňme kupříkladu Creu de Sant Jordi (1986), Premi d'Honor de les Lletres Catalanes (2003) či vůbec nejvyšší katalánské vyznamenání Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, které obdržel dva roky před svou smrtí. Antoni Maria Badia i Margarit zemřel v listopadu 2014, pochován je na barcelonském hřbitově na Montjuïku.

Antoni Maria Badia i Margarit (Foto: La Vanguardia)

Tabarca: Nejmenší obydlený ostrov Španělska

Ačkoliv se při otázce na španělské ostrovy většině vybaví především dvě nejznámější souostroví (Kanárské a Baleárské ostrovy), španělské pobřeží lemuje více než 150 nejrůznějších ostrůvků a skalisek. Trvale obydlených je jich ovšem jen hrstka. Tím nejmenším obydleným je podle mnohých nenápadný ostrůvek administrativně spadající do autonomní oblasti Valencijského společenství (Comunitat Valenciana). Současný počet stálých obyvatel nepřesahuje číslo 50, i když v létě se na ostrově denně pohybuje i několik tisícovek lidí. Bývalá pirátská a rybářská bašta je už několik desítek let silně orientována jen a pouze na turistický ruch.

Kouzelná zákoutí ostrova Tabarca (Foto: www.cadenaser.com)

Ostrov Tabarca, známý též jako Nova Tabarca či Illa Plana (česky: Plochý ostrov), je největším a také jediným obydleným z pouhé pětice ostrovů, které náleží k valencijskému pobřeží. Ačkoliv administrativně je součástí 22 km vzdáleného města Alicante, mnohem blíž mají místní obyvatelé do pobřežního městečka Santa Pola, jehož přístav se od Tabarky nachází jen ve vzdálenosti 8 km. Jako "plochý" či "placatý" ostrov Tabarku znali už staří Řekové a Římané, později byl znám jako Sant Pau, neboť podle legendy se právě tady vylodil apoštol Pavel při své údajné misijní cestě do Španělska. Současný název ostrova pochází až z konce 18. století.

Historicky byl tento malý ostrůvek častým terčem pirátských nájezdů. Berberští korzáři odtud mohli relativně snadno napadat větší valencijská města na pobřeží. Ačkoliv o nutnosti ostrov opevnit se hovořilo již od 13. století, byl to až španělský král Karel III., jenž roku 1760 nařídil značnou část ostrova obestavět vysokými hradbami. Moderní historie ostrova se začala psát o osm let později, kdy se králi ze zajetí na tuniském ostrově Tabarka podařilo osvobodit přibližně tři stovky Janovanů. Ti byli následně převezeni přes Cartagenu až do Alicante, kde jim bylo sděleno, že je pro ně připraven "zbrusu nový" ostrov, který na počest jejich zajetí pojmenovali Nova Tabarca. Kromě silného opevnění totiž španělští vojáci na ostrově postavili i malou vesničku, do níž se od roku 1770 začali tito bývají tuniští zajatci postupně stěhovat. Ačkoliv se většina z těchto nových obyvatel ostrova narodila v zajetí, jejich italský původ byl nesporný a dodnes ho lze vystopovat v některých příjmeních současných obyvatel. Nutno dodat, že zejména v několika prvních dekádách měli místní obyvatelé mnoho příjemných výjimek a privilegií (např. nemuseli platit daně), i když po roce 1850 ho vojenská posádka opustila, což znamenalo začátek úpadku. V roce 1854 tu alespoň vznikl maják, který následně sloužil i jako škola strážců majáku. Obyvatelé ostrova se živili zejména rybářstvím. V dobách největší slávy na ostrově žilo i něco málo přes tisíc obyvatel, nicméně v posledních dekádách jejich počet neustále klesá.

Od 80. let 20. století byla řada chátrajících staveb opravena a dnes jich naprostá většina slouží výhradně k turistickému ruchu. I přes zájem turistů se Tabarca neustále vylidňuje. Zatímco na počátku 21. století tu bylo trvale registrováno okolo 130 obyvatel, dnes jich tu trvale žije jen padesát (během zimy pak toto číslo klesá až ke 20). Většina obyvatel totiž vidí ekonomické jistoty spíše na kontinentu. Ostrov již dlouhá léta žije pouze z turismu. A není se čemu divit. Kouzelný ostrůvek ve vás okamžitě vyvolá touhu zahrát si na Robinsona, ačkoliv vegetace je tu pomálu. 

Plánek obytné části ostrova Tabarca (Foto: wikipedia.org)

Tabarca měří na délku jen 1 800 metrů, ve své nejširší části dosahuje jen 400 metrů. To z ní činí naprosto ideální místo na jednodenní výlety, během kterých si v klidu obejdete celý ostrov, najíte se a ještě se stihnete několikrát vykoupat. Kromě pozůstatků hradeb, strážní věže a majáku je tu pro každého návštěvníka více než tucet dobrých restaurací a hlavně překvapivě nádherná přírodní scenérie. Ačkoliv se nejvyšší bod ostrova nachází ve výšce pouhých 15 metrů, příroda tu během staletí vykutala krásné skalnaté zátoky, které se mohou chlubit vskutku průzračnou vodou. Ostrov a jeho okolí jsou od roku 1986 přírodní mořskou rezervací, což vysvětluje nebývalou čistotu místních vod. Kromě milovníků koupání tak Tabarca láká i početné nadšence do potápění. Jedním z nejzajímavějších míst je v tomto ohledu La Cova del Llop Marí (česky: Tulení jeskyně), kde podle místních legend žilo obludné zubaté stvoření, jak místní kdysi označili sympatického tuleně středomořského, který dnes ve velmi omezené míře přežívá v některých oblastech Středozemního moře. Jiná legenda zase hovoří o tragické smrti tulení matky a jejího čerstvě narozeného mláděte, když je vylekali místní rybáři. Tulení otec prý pak ještě několik dní hlasitě naříkal nad ztrátou rodiny. Starousedlíci tvrdí, že při úplňku se jeho pláč ostrovem nese až do dnešních dnů.

Jak už bylo řečeno, dnes Tabarku obývá jen necelá padesátka osob, i když během turistické sezony se počet návštěvníků na ostrově radikálně zvýší. Zatímco v jarních a podzimních měsících na ostrov míří maximálně stovky turistů denně, v létě to je mezi třemi a šesti tisíci. Plno je tu zejména v srpnu, kdy se tisíce Španělů vydávají právě na pobřeží okolo města Alicante, aby zde strávili svůj prázdninový měsíc, přičemž řada z nich využije možnosti jednodenních výletů lodí z Alicante (od 20 € zpáteční, 10 minut cesty) či Santa Poly (od 10 € zpáteční, 45 minut cesty) právě na tento kouzelný ostrov. Pokud se tedy na místních plážičkách nechcete mačkat s polovinou Španělska, raději k návštěvě ostrova zvolte červen, září či říjen, kdy turistický ruch na ostrově stále funguje a moře je zároveň dostatečně teplé na koupání. Exkluzivním zážitkem tu může být i obyčejné přenocování. Hotelů a penzionů je zde jen několik (např. Hotel Santacreu, Hotel Nueva Tabarca, Casa La Trancada či Casa El Mirador de Tabarca) a jejich ceny budou vyšší než na pobřeží. Nicméně noční a ranní Tabarca má své nezaměnitelné kouzlo. Ostrov se totiž na noc obvykle zcela vylidní, a tak si můžete užít klidnou noc a pozorovat nádherné východy i západy slunce, aniž by vás rušily davy turistů, které se na ostrov hrnou až od desáté hodiny ranní. Další výhodou je čerstvý vzduch, který nekontaminují žádná motorová vozidla. Na Tabarce zkrátka automobily nejsou potřeba.

Kromě skvělého koupání a potápění, neobvyklých přírodních scenérií či návštěvy kostela sv. Petra a Pavla z 18. století na Tabarce nezapomeňte ochutnat místní rybí specialitu caldero tabarquino, na jehož přípravu se můžete podívat v jednom z následujících videí. Jinak se tu specializují na všechny možné typy rýží (paella marinera, arròs a banda, arròs de senyoret apod.) Na další krásy Tabarky se můžete podívat v následujících videích, případně pak také v mnoha dalších nebo v reportáži španělské veřejnoprávní televize.

Fets del Palau de la Música

V květnu 1960 se španělský diktátor Francisco Franco ve spolupráci s tehdejším barcelonským starostou J. M. Porciolesem pokusil v rámci tzv. Operació Catalunya naklonit si část katalánského veřejného mínění tím, že Barceloně udělil větší obecní autonomii, věnoval městu pevnost na kopci Montjuïc a uspořádal zde i několik výjezdních zasedání své vlády. Franco tak reagoval na nepříjemný incident z června 1959, kdy tehdejší šéfredaktor známého deníku La Vanguardia, Luis Martínez de Galinsoga (1891-1967), neskousl, že mše, jíž se zúčastnil v jednom z barcelonských kostelů, byla vedena v katalánštině. Při východu z kostela tak jen naštvaně utrousil památnou větu "Todos los catalanes son una mierda" (ve volném českém překladu něco ve stylu: Všichni Katalánci jsou zasrané svině). 

Galinsogův výrok se v následujících měsících rozkřikl po celém Katalánsku a zejména pravicově laděná frankistická opozice začala známý katalánský deník postupně bojkotovat. Galinsoga se sice v pozici šéfredaktora udržel až do února 1960, nicméně pak byl přeci jen frankistickou vládou odvolán. Pro deník měl bojkot nedozírné následky. Během několika málo měsíců přišel o 20 000 abonentů, denní počet výtisků spadl až o 30 000 a celý problém dolehl i na obsahovou stránku média, které kvůli bojkotu muselo redukovat i počet stran. Zatímco z levicově orientované opozice si Franco vesměs nic nedělal, pravicově orientované kruhy katalánské buržoazie a jejich smýšlení o diktatuře si musel alespoň trochu předcházet. Proto ten humbuk v květnu 1960. Součástí tzv. Operació Catalunya měl být i koncert místního hudebního sboru Orfeó Català u příležitosti stého výročí narození velkého katalánského básníka Joana Maragalle. Tento koncert se konal 19. května 1960 v barcelonském Paláci katalánské hudby (Palau de la Música Catalana) za přítomnosti hned několika frankistických ministrů a dalších pohlavárů režimu.

Ačkoliv měla být oslava velkého básníka Maragalle jedním z ústupků jinak tvrdě potlačované katalánské kultuře, přesto úřady hudebnímu sboru jen několik dní před akcí nakonec zpěv jedné z Maragallových nejznámějších básní nepovolily. Šlo o píseň El cant de la senyera, jež mnozí katalánští vlastenci tehdy i dnes považují za jednu ze svých národních hymen a která dříve pravidelně ukončovala koncertní vystoupení zmíněného hudebního tělesa. V publiku však toho památného večera seděla i řada zástupců frankistické opozice, která se rozhodla národní píseň zapět alespoň v hledišti. Kromě zpěvu zakázané písně došlo v publiku i k rozdávání letáčků s potměšilým titulkem Us presentem el general Franco (česky: Představujeme Vám generála Franka). Tento pamflet, který bychom v českém prostředí mohli alespoň zčásti přirovnat kupříkladu k Chartě 77, upozorňoval na zkorumpovanost režimu, chybějící svobodu a potlačování základních lidských práv ve frankistickém Španělsku.

Ještě v průběhu večera bylo pozatýkáno několik výtržníků, z nichž později frankistická policie i za použití mučení dostala jména organizátorů celé události a autorů zmíněných protirežimních letáčků. Policie se tak záhy dostala až k autorovi žalujícího textu, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější katalánský premiér Jordi Pujol. Narychlo svolaný vojenský tribunál Pujola odsoudil na sedm let odnětí svobody, z nichž si dotyčný odseděl takřka tři. O událostech v barcelonském Paláci katalánské hudby ("Fets del Palau de la Música") se tehdy v malém sloupku zmínily i některé světové deníky, kupříkladu The New York Times. Podle Pujola šlo o první vítězství katalánského nacionalismu nad frankistickým režimem. Franco tehdy i kvůli tomuto incidentu opustil Katalánsko o několik dní dříve, než měl v plánu. Jordi Pujol po Frankově smrti zastával úřad katalánského premiéra, a to úctyhodných 23 let (1980-2003).

Takto vypadal zmíněný pamflet Us presentem el general Franco (Foto: www.eltemps.cat)