Ačkoliv se při otázce na španělské ostrovy většině vybaví především dvě nejznámější souostroví (Kanárské a Baleárské ostrovy), španělské pobřeží lemuje více než 150 nejrůznějších ostrůvků a skalisek. Trvale obydlených je jich ovšem jen hrstka. Tím nejmenším obydleným je podle mnohých nenápadný ostrůvek administrativně spadající do autonomní oblasti Valencijského společenství (Comunitat Valenciana). Současný počet stálých obyvatel nepřesahuje číslo 50, i když v létě se na ostrově denně pohybuje i několik tisícovek lidí. Bývalá pirátská a rybářská bašta je už několik desítek let silně orientována jen a pouze na turistický ruch.
 |
| Kouzelná zákoutí ostrova Tabarca (Foto: www.cadenaser.com) |
Ostrov Tabarca, známý též jako Nova Tabarca či Illa Plana (česky: Plochý ostrov), je největším a také jediným obydleným z pouhé pětice ostrovů, které náleží k valencijskému pobřeží. Ačkoliv administrativně je součástí 22 km vzdáleného města Alicante, mnohem blíž mají místní obyvatelé do pobřežního městečka Santa Pola, jehož přístav se od Tabarky nachází jen ve vzdálenosti 8 km. Jako "plochý" či "placatý" ostrov Tabarku znali už staří Řekové a Římané, později byl znám jako Sant Pau, neboť podle legendy se právě tady vylodil apoštol Pavel při své údajné misijní cestě do Španělska. Současný název ostrova pochází až z konce 18. století.
Historicky byl tento malý ostrůvek častým terčem pirátských nájezdů. Berberští korzáři odtud mohli relativně snadno napadat větší valencijská města na pobřeží. Ačkoliv o nutnosti ostrov opevnit se hovořilo již od 13. století, byl to až španělský král Karel III., jenž roku 1760 nařídil značnou část ostrova obestavět vysokými hradbami. Moderní historie ostrova se začala psát o osm let později, kdy se králi ze zajetí na tuniském ostrově Tabarka podařilo osvobodit přibližně tři stovky Janovanů. Ti byli následně převezeni přes Cartagenu až do Alicante, kde jim bylo sděleno, že je pro ně připraven "zbrusu nový" ostrov, který na počest jejich zajetí pojmenovali Nova Tabarca. Kromě silného opevnění totiž španělští vojáci na ostrově postavili i malou vesničku, do níž se od roku 1770 začali tito bývají tuniští zajatci postupně stěhovat. Ačkoliv se většina z těchto nových obyvatel ostrova narodila v zajetí, jejich italský původ byl nesporný a dodnes ho lze vystopovat v některých příjmeních současných obyvatel. Nutno dodat, že zejména v několika prvních dekádách měli místní obyvatelé mnoho příjemných výjimek a privilegií (např. nemuseli platit daně), i když po roce 1850 ho vojenská posádka opustila, což znamenalo začátek úpadku. V roce 1854 tu alespoň vznikl maják, který následně sloužil i jako škola strážců majáku. Obyvatelé ostrova se živili zejména rybářstvím. V dobách největší slávy na ostrově žilo i něco málo přes tisíc obyvatel, nicméně v posledních dekádách jejich počet neustále klesá.
Od 80. let 20. století byla řada chátrajících staveb opravena a dnes jich naprostá většina slouží výhradně k turistickému ruchu. I přes zájem turistů se Tabarca neustále vylidňuje. Zatímco na počátku 21. století tu bylo trvale registrováno okolo 130 obyvatel, dnes jich tu trvale žije jen padesát (během zimy pak toto číslo klesá až ke 20). Většina obyvatel totiž vidí ekonomické jistoty spíše na kontinentu. Ostrov již dlouhá léta žije pouze z turismu. A není se čemu divit. Kouzelný ostrůvek ve vás okamžitě vyvolá touhu zahrát si na Robinsona, ačkoliv vegetace je tu pomálu.
Tabarca měří na délku jen 1 800 metrů, ve své nejširší části dosahuje jen 400 metrů. To z ní činí naprosto ideální místo na jednodenní výlety, během kterých si v klidu obejdete celý ostrov, najíte se a ještě se stihnete několikrát vykoupat. Kromě pozůstatků hradeb, strážní věže a majáku je tu pro každého návštěvníka více než tucet dobrých restaurací a hlavně překvapivě nádherná přírodní scenérie. Ačkoliv se nejvyšší bod ostrova nachází ve výšce pouhých 15 metrů, příroda tu během staletí vykutala krásné skalnaté zátoky, které se mohou chlubit vskutku průzračnou vodou. Ostrov a jeho okolí jsou od roku 1986 přírodní mořskou rezervací, což vysvětluje nebývalou čistotu místních vod. Kromě milovníků koupání tak Tabarca láká i početné nadšence do potápění. Jedním z nejzajímavějších míst je v tomto ohledu La Cova del Llop Marí (česky: Tulení jeskyně), kde podle místních legend žilo obludné zubaté stvoření, jak místní kdysi označili sympatického tuleně středomořského, který dnes ve velmi omezené míře přežívá v některých oblastech Středozemního moře. Jiná legenda zase hovoří o tragické smrti tulení matky a jejího čerstvě narozeného mláděte, když je vylekali místní rybáři. Tulení otec prý pak ještě několik dní hlasitě naříkal nad ztrátou rodiny. Starousedlíci tvrdí, že při úplňku se jeho pláč ostrovem nese až do dnešních dnů.
Jak už bylo řečeno, dnes Tabarku obývá jen necelá padesátka osob, i když během turistické sezony se počet návštěvníků na ostrově radikálně zvýší. Zatímco v jarních a podzimních měsících na ostrov míří maximálně stovky turistů denně, v létě to je mezi třemi a šesti tisíci. Plno je tu zejména v srpnu, kdy se tisíce Španělů vydávají právě na pobřeží okolo města Alicante, aby zde strávili svůj prázdninový měsíc, přičemž řada z nich využije možnosti jednodenních výletů lodí z Alicante (od 20 € zpáteční, 10 minut cesty) či Santa Poly (od 10 € zpáteční, 45 minut cesty) právě na tento kouzelný ostrov. Pokud se tedy na místních plážičkách nechcete mačkat s polovinou Španělska, raději k návštěvě ostrova zvolte červen, září či říjen, kdy turistický ruch na ostrově stále funguje a moře je zároveň dostatečně teplé na koupání. Exkluzivním zážitkem tu může být i obyčejné přenocování. Hotelů a penzionů je zde jen několik (např. Hotel Santacreu, Hotel Nueva Tabarca, Casa La Trancada či Casa El Mirador de Tabarca) a jejich ceny budou vyšší než na pobřeží. Nicméně noční a ranní Tabarca má své nezaměnitelné kouzlo. Ostrov se totiž na noc obvykle zcela vylidní, a tak si můžete užít klidnou noc a pozorovat nádherné východy i západy slunce, aniž by vás rušily davy turistů, které se na ostrov hrnou až od desáté hodiny ranní. Další výhodou je čerstvý vzduch, který nekontaminují žádná motorová vozidla. Na Tabarce zkrátka automobily nejsou potřeba.
Kromě skvělého koupání a potápění, neobvyklých přírodních scenérií či návštěvy kostela sv. Petra a Pavla z 18. století na Tabarce nezapomeňte ochutnat místní rybí specialitu caldero tabarquino, na jehož přípravu se můžete podívat v jednom z následujících videí. Jinak se tu specializují na všechny možné typy rýží (paella marinera, arròs a banda, arròs de senyoret apod.) Na další krásy Tabarky se můžete podívat v následujících videích, případně pak také v mnoha dalších nebo v reportáži španělské veřejnoprávní televize.
Historicky byl tento malý ostrůvek častým terčem pirátských nájezdů. Berberští korzáři odtud mohli relativně snadno napadat větší valencijská města na pobřeží. Ačkoliv o nutnosti ostrov opevnit se hovořilo již od 13. století, byl to až španělský král Karel III., jenž roku 1760 nařídil značnou část ostrova obestavět vysokými hradbami. Moderní historie ostrova se začala psát o osm let později, kdy se králi ze zajetí na tuniském ostrově Tabarka podařilo osvobodit přibližně tři stovky Janovanů. Ti byli následně převezeni přes Cartagenu až do Alicante, kde jim bylo sděleno, že je pro ně připraven "zbrusu nový" ostrov, který na počest jejich zajetí pojmenovali Nova Tabarca. Kromě silného opevnění totiž španělští vojáci na ostrově postavili i malou vesničku, do níž se od roku 1770 začali tito bývají tuniští zajatci postupně stěhovat. Ačkoliv se většina z těchto nových obyvatel ostrova narodila v zajetí, jejich italský původ byl nesporný a dodnes ho lze vystopovat v některých příjmeních současných obyvatel. Nutno dodat, že zejména v několika prvních dekádách měli místní obyvatelé mnoho příjemných výjimek a privilegií (např. nemuseli platit daně), i když po roce 1850 ho vojenská posádka opustila, což znamenalo začátek úpadku. V roce 1854 tu alespoň vznikl maják, který následně sloužil i jako škola strážců majáku. Obyvatelé ostrova se živili zejména rybářstvím. V dobách největší slávy na ostrově žilo i něco málo přes tisíc obyvatel, nicméně v posledních dekádách jejich počet neustále klesá.
Od 80. let 20. století byla řada chátrajících staveb opravena a dnes jich naprostá většina slouží výhradně k turistickému ruchu. I přes zájem turistů se Tabarca neustále vylidňuje. Zatímco na počátku 21. století tu bylo trvale registrováno okolo 130 obyvatel, dnes jich tu trvale žije jen padesát (během zimy pak toto číslo klesá až ke 20). Většina obyvatel totiž vidí ekonomické jistoty spíše na kontinentu. Ostrov již dlouhá léta žije pouze z turismu. A není se čemu divit. Kouzelný ostrůvek ve vás okamžitě vyvolá touhu zahrát si na Robinsona, ačkoliv vegetace je tu pomálu.
 |
| Plánek obytné části ostrova Tabarca (Foto: wikipedia.org) |
Tabarca měří na délku jen 1 800 metrů, ve své nejširší části dosahuje jen 400 metrů. To z ní činí naprosto ideální místo na jednodenní výlety, během kterých si v klidu obejdete celý ostrov, najíte se a ještě se stihnete několikrát vykoupat. Kromě pozůstatků hradeb, strážní věže a majáku je tu pro každého návštěvníka více než tucet dobrých restaurací a hlavně překvapivě nádherná přírodní scenérie. Ačkoliv se nejvyšší bod ostrova nachází ve výšce pouhých 15 metrů, příroda tu během staletí vykutala krásné skalnaté zátoky, které se mohou chlubit vskutku průzračnou vodou. Ostrov a jeho okolí jsou od roku 1986 přírodní mořskou rezervací, což vysvětluje nebývalou čistotu místních vod. Kromě milovníků koupání tak Tabarca láká i početné nadšence do potápění. Jedním z nejzajímavějších míst je v tomto ohledu La Cova del Llop Marí (česky: Tulení jeskyně), kde podle místních legend žilo obludné zubaté stvoření, jak místní kdysi označili sympatického tuleně středomořského, který dnes ve velmi omezené míře přežívá v některých oblastech Středozemního moře. Jiná legenda zase hovoří o tragické smrti tulení matky a jejího čerstvě narozeného mláděte, když je vylekali místní rybáři. Tulení otec prý pak ještě několik dní hlasitě naříkal nad ztrátou rodiny. Starousedlíci tvrdí, že při úplňku se jeho pláč ostrovem nese až do dnešních dnů.
Jak už bylo řečeno, dnes Tabarku obývá jen necelá padesátka osob, i když během turistické sezony se počet návštěvníků na ostrově radikálně zvýší. Zatímco v jarních a podzimních měsících na ostrov míří maximálně stovky turistů denně, v létě to je mezi třemi a šesti tisíci. Plno je tu zejména v srpnu, kdy se tisíce Španělů vydávají právě na pobřeží okolo města Alicante, aby zde strávili svůj prázdninový měsíc, přičemž řada z nich využije možnosti jednodenních výletů lodí z Alicante (od 20 € zpáteční, 10 minut cesty) či Santa Poly (od 10 € zpáteční, 45 minut cesty) právě na tento kouzelný ostrov. Pokud se tedy na místních plážičkách nechcete mačkat s polovinou Španělska, raději k návštěvě ostrova zvolte červen, září či říjen, kdy turistický ruch na ostrově stále funguje a moře je zároveň dostatečně teplé na koupání. Exkluzivním zážitkem tu může být i obyčejné přenocování. Hotelů a penzionů je zde jen několik (např. Hotel Santacreu, Hotel Nueva Tabarca, Casa La Trancada či Casa El Mirador de Tabarca) a jejich ceny budou vyšší než na pobřeží. Nicméně noční a ranní Tabarca má své nezaměnitelné kouzlo. Ostrov se totiž na noc obvykle zcela vylidní, a tak si můžete užít klidnou noc a pozorovat nádherné východy i západy slunce, aniž by vás rušily davy turistů, které se na ostrov hrnou až od desáté hodiny ranní. Další výhodou je čerstvý vzduch, který nekontaminují žádná motorová vozidla. Na Tabarce zkrátka automobily nejsou potřeba.
Kromě skvělého koupání a potápění, neobvyklých přírodních scenérií či návštěvy kostela sv. Petra a Pavla z 18. století na Tabarce nezapomeňte ochutnat místní rybí specialitu caldero tabarquino, na jehož přípravu se můžete podívat v jednom z následujících videí. Jinak se tu specializují na všechny možné typy rýží (paella marinera, arròs a banda, arròs de senyoret apod.) Na další krásy Tabarky se můžete podívat v následujících videích, případně pak také v mnoha dalších nebo v reportáži španělské veřejnoprávní televize.
Žádné komentáře:
Okomentovat