30. 6. 2018

Antonín Pikhart & spol.

V předchozím článku jsme se podrobněji podívali na samotné počátky české katalanistiky. Přelom 19. a 20. století rozvoji vzájemných kulturních vztahů mezi českými a katalánskými zeměmi přál. Kromě Sigismunda Boušky a Jaroslava Vrchlického tu však byla i další skupina překladatelů, díky nimž se české publikum ještě před I. světovou válkou mohlo docela dobře seznámit se soudobou katalánskou literaturou. Nejvýznamnějším z těchto překladatelů byl bezesporu Antonín Pikhart, dnes považovaný za vůbec prvního "profesionálního" hispanistu a katalanistu. Kromě něj se podíváme i na další dvě zajímavé a dnes takřka neznámé osobnosti působící na poli katalánsko-českého překladu před I. světovou válkou.


ANTONÍN PIKHART (1861-1909)
   
Antonín Pikhart
(Foto: wikipedia.org)
Pikhart se narodil 7. dubna 1861 v Třebíči. Ačkoliv pocházel ze smíšené česko-německé rodiny a rodným jménem byl Anton Method Pikhart, z vlasteneckého přesvědčení vystupoval ve světě literatury jako Antonín Pikhart. Vystudoval práva na pražské univerzitě a poté profesně působil jako soudce u městského soudu v Praze. Skutečnou lásku pro něj ale představovala literatura a cestování. Projel velkou část světa (USA, sever Afriky, Itálie, Španělska, Rusko) a relativně brzy se jako překladatel snažil proniknout do literárního světa. Jako prakticky všichni v té době i Pikhart chtěl překládat z němčiny, avšak kvůli přetlaku v tomto odvětví se neprosadil. Ale nevzdal to a záhy našel skulinku na trhu - zatímco z němčiny se překládalo ostošest, přímo ze španělštiny v té době v českých zemích nepřekládal nikdo. A že tu existoval obrovský potenciál! 

Pikhart se přitom španělsky naučil jako samouk ve volném čase, kterého měl jako soudce relativně dost, nicméně brzy se vypracoval na jakéhosi prvního "profesionálního" českého hispanistu. Do češtiny přeložil díla řady slavných španělských autorů (Valera, Zorrilla, Pardo Bazán, Pérez Galdós) a dokonce se roku 1899 stal vůbec prvním, kdo do češtiny převedl přímo ze španělštiny slavný Cervantesův román Don Quijote de la Mancha (již předtím existovalo několik českých překladů, ale ty byly pořízeny z německých či francouzských překladů). Za průkopníka je považován i v případě uvedení latinskoamerické literatury na český trh, když v roce 1908 publikoval překlad románu María kolumbijského romanopisce Jorge Isaacse. Za svůj relativně krátký život přeložil několik desítek děl španělské literatury a ve své době byl skutečně jedním z největších odborníků na španělštinu v českých zemích.


Poněkud méně známý je jeho nesmírný přínos české katalanistice. Díky vynikající znalosti španělštiny pro Pikharta nebylo až tak těžké si záhy osvojit i jazyk národa, k němuž, sám velký český vlastenec, pociťoval velké sympatie. Jeho nejvýznamnějším překladatelským počinem z katalánštiny do češtiny byly bezpochyby dvě divadelní hry dramatika Àngela Guimerà, přičemž ta nejslavnější z nich (Terra baixa) se dočkala i vřelého uvedení na scéně pražského Národního divadla. Jak je vidět ze seznamu níže, v dobových periodikách Pikhart seznámil české čtenáře s plejádou soudobých katalánských autorů. Za pozornost stojí i jeho stať O literatuře katalánské, kterou roku 1906 publikoval v časopise Osvěta. V ní českým čtenářům stručně nastínil dějiny katalánsky psané literatury. Dílo samotné vyvolalo určitou polemiku v českých katalanistických kruzích (rozuměj: u Sigismunda Boušky) - Bouška si stěžoval, že Pikhart ve stati zcela ignoruje jeho předchozí práci. Slibně rozjetá Pikhartova překladatelská i životní dráha však nečekaně skončila v prosinci 1909, kdy podstoupil banální operaci, při níž se do jeho těla dostala infekce, které po několika dnech podlehl. Když se podíváme na rytmus Pikhartových překladů z katalánštiny během posledních let jeho života, můžeme jen s povzdechem odhadovat, kolik zajímavých děl katalánské literatury ještě mohl českým čtenářům zprostředkovat, kdyby...



Esej:

Knižní překlady:

  • GUIMERÀ, Àngel. V nížině [Terra baixa]. Praha: Máj, 1907, 1921.
  • GUIMERÀ, Àngel. Moře a nebe [Mar i cel]. Praha: Jan Otto, 1909.

Překlady v časopisech:

  • ALADERN, Josep. "Moneda enterrada". In: Hlas národa, 1907.
  • ARIBAU, Bonaventura Carles. "La Pàtria". In: Hlas národa, 1904.
  • BOSCH DE LA TRINXERIA, Carles. "Records de la tardor". In: Hlas národa, 1907.
  • CATALÀ, Víctor. "Ànimes mudes; L'agonia; L'empelt; La vella". In: Hlas národa, 1906-09.
  • COSTA I LLOBERA, Miquel. "Les matines". In: Hlas národa, 1906.
  • GUIMERÀ, Àngel. "Un nou jueu". In: Hlas národa, 1906.
  • OLLER, Narcís. "Amargors de l'art; El vaillet de pa; La mort d'en Tallada; Un jugador". In: Hlas národa, 1906.
  • RIERA I BERTRAN, Joaquim. "La molinera Blanca". In: Národní politika, 1905.
  • RUYRA, Joaquim. "Les senyoretes del mar". In: Hlas národa, 1906.
  • RUYRA, Joaquim. "La vetlla dels morts". In: Národní politika, 1906.
  • RUYRA, Joaquim. "La xucladora". In: Květy, 1906.
  • VERDAGUER, Jacint. "El pi de les tres branques". In: Hlas národa, 1904.
  • VERDAGUER, Jacint. "Al peu de la lletra; El llop; Els savis prudents de Piteus". In: Noviny mládeže, 1904-05.

Jacint Verdaguer patřil na přelomu 19. a 20. stol. v českých zemích k nejpřekládanějším autorům
a ve Vrchlického překladu stál i u samotného zrodu česko-katalánských literárních vztahů.
(Foto: Dílo Květná prósa, překlad Otokar J. Janota)


O. S. VETTI (1861-1942)
   
Alois Koudelka
(Foto: wikipedia.org)
Nesmírně zajímavou postavou byl v českém překladatelském světě počátku 20. století moravský katolický farář Alois Koudelka. Rodák z Kyjova působil od roku 1884 působil jako kněz na různých místech Moravy, zároveň se však proslavil jako jeden z největších tehdejších polyglotů. Měl aktivní znalost až 30 jazyků, jeho překladatelská činnost je tak více než rozmanitá. Své překlady publikoval zejména v časopisech, některé vyšly i knižně. Zajímavé je i to, že Koudelka překládal pod mnoha různými pseudonymy (A. K. Nikolčický, Bohuš Pracký, Fokr Chdzudz apod.), z nichž nejznámějším byl "O. S. Vetti". Tento pseudonym začal používat poté, co byl jmenován čestným členem bučovického spolku Osvěta a je jím podepsán i pod svým jediným překladem z katalánštiny - román Za to živobytíčko [Rokycany: Josef B. Zápotočný, 1915; v orig. Per la vida], jehož autorem byl katalánský spisovatel Josep Pous i Pagès. 

Alois Koudelka překládal takřka ze všech evropských jazyků. Asi nejvíce překladů pořídil z finštiny, estonštiny či maďarštiny, byl též prvním, kdo do češtiny pořídil první přímé překlady z arménštiny, gruzínštiny či turečtiny. Na věčnou otázku, jak se dokázal naučit tolik řečí, odpovídal prostě: "Učil jsem se pořád. Ráno před mší, u oběda, na dlouhých procházkách odpoledne i večer (...) Nejdřív jsem se vždy hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník, potom vazbu vět a slov a už jsem se pustil do překládání. Někdy to bylo ovšem těžké. Tak například jsem si musel sám sestavit islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé a nakladatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, ze které se dalo cizí řeči nejlépe naučit" (PLAV, 12/2007). Kněžskou dráhu ukončil v roce 1933, zbytek života prožil v Augustiniánském klášteře v Brně, kde v prosinci 1942 zemřel.


OTOKAR JANOTA (1882-1919)
PhDr. Otokar Jindřich Janota byl pražský romanista, který se po studiích na univerzitách v Praze, Říme a Lausanne stal nejprve středoškolským pedagogem a později lektorem španělštiny na Karlově univerzitě. Podle dostupných informací se ve své odborné praxi zabýval zejména evropsky orientovanou romanistikou, zatímco latinskoamerická témata údajně nevyhledával. Proto je vcelku paradoxní, že u nás je dodnes známý zejména díky svému překladu slavného peruánského dramatu Ollantay (Praha: J. Otto, 1915) a neméně zajímavé příručce o kečuánštině - Španělská mluvnice jazyka peruánského (Praha: Král. čes. spol. nauk, 1908). Prakticky neznámý je dnes jeho skromný příspěvek k překladům katalánské literatury. V roce 1916 vyšla v nakladatelství V. Kotrba v Praze v edici "Zábavy večerní" kniha sestavená ze tří menších útvarů, z nichž jedním byl i krátký soubor vzpomínek a dojmů katalánského básníka Jacinta Verdaguera, v češtině nazvaný Květná prósa (viz obrázek nahoře). Jak už víme z předchozího článku, Janota do češtiny převedl například i Mistralovu báseň Nerto (Praha: V. Kotrba, 1912), nicméně učinil tak prostřednictvím Verdaguerova katalánského překladu. Bohužel ani Janota na světě nepobyl příliš dlouho, a tak je i v jeho případě nasnadě otázka, jestli by v případě delšího života česko-katalánské literární vztahy nestihl ještě nějakým tím překladem obohatit.

29. 6. 2018

Sigismund Bouška

Ačkoliv určité a sporadické kontakty mezi českými a katalánskými zeměmi probíhaly již ve středověku, na skutečný kontakt mezi českou a katalánskou kulturou a literaturou jsme si museli počkat až do konce 19. století, kdy v rámci jednotlivých národních obrození došlo ke skutečné revitalizaci menších evropských jazyků. Tato vzájemná sympatie mezi malými národy vedla i k intenzivnějším jazykovým a kulturním kontaktům, přičemž v tom česko-katalánském případě byla o poznání větší aktivita právě na české straně. Za autora prvního literárního překladu z katalánštiny do češtiny je dodnes považován významný český básník Jaroslav Vrchlický (1853-1912), jenž do své mateřštiny převedl veršované dílo L'Atlàtida katalánského poety a kněze Jacianta Verdaguera (1845-1902). Stalo se tak roku 1891 a pokud je nám známo, jedná se o jediný Vrchlického publikovaný překlad z katalánštiny. 


   
Sigismund Bouška (Foto: www.okultura.cz)
SIGISMUND BOUŠKA (1867-1942)
Sám Vrchlický se ke katalánštině dostal roku 1885 a jelikož v té době již dobře ovládal i jiné románské jazyky (FR, IT a ESP), nepředstavovala pro něj katalánština žádný problém. Na druhou stranu ale katalánskou literaturu nepovažoval za svou "prioritu", zvláště poté, co se mu podařilo najít dostatečně schopného následníka. A tím se měl stát jeho žák Sigismund Bouška, skutečný průkopník katalánské literatury v českém jazykovém prostředí.

Ludvík Bouška se narodil 25. srpna 1867 v Příbrami. Po rodičích zdědil umělecké vlohy, na místním gymnáziu patřil mezi premianty. Jako dvacetiletý se vydal do Prahy - nejprve na studia do jedné malířské akademie, později se na Karlově univerzitě zapsal na teologii. Souběžně s tím vstoupil do benediktinského kláštera na Břevnově, kde přijal řádové jméno Sigismund. Během pěti let prožitých v české metropoli získal mnoho přátel mezi známými osobnostmi z umělecké branže, mimo jiné navázal úzký kontakt právě s Jaroslavem Vrchlickým, jehož semináře světové literatury na pražské univerzitě nepravidelně navštěvoval. Vrchlický si všiml Bouškova jazykového nadání (uměl německy, latinsky, hebrejsky, španělsky, francouzsky, italsky, katalánsky a provensálsky), a tak bylo brzy rozhodnuto, že to bude právě tehdy 24letý mladík, kdo českou veřejnost seznámí s díly katalánské a provensálské literatury. Vrchlický výslovně Bouškovi doporučil zaměřit se na literaturu Jacinta Verdaguera a Frederika Mistrala.


Z pohledu české literatury byl Sigismund Bouška významným představitelem tzv. Katolické moderny. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze a od té chvíle až do roku 1926 působil jako farář v Broumovském výběžku, konkrétně vždy několik let v Machově, Polici nad Metují, Broumově a Bezděkově. V průběhu těchto let se též čile věnoval vlastní literární činnosti, překladům, ale také hudbě, studiu japonského dřevorytu nebo milovanému houbaření. Broumovský kraj si rychle zamiloval a poměrně často, zejména v prvních letech, zde hostil své pražské přátele. Byl spoluzakladatelem významného časopisu Nový život, v němž publikovala celá řada tehdejších autorů katolické moderny, zároveň se z něj stala platforma pro publikaci některých Bouškových překladů. Vedle toho všeho poměrně často cestoval - jeho nejoblíbenějšími destinacemi byly Německo, Itálie a Katalánsko. Na druhou stranu je třeba říct, že jeho věčná rozpolcenost mezi službou církvi a literaturou v praxi znamenala, že ani na jednom poli nedosáhl vytoužených úspěchů; nedařilo se mu stoupat po církevním žebříčku, kde mu přitěžoval jeho silně protirakouský postoj, zároveň se však nikterak výrazně neprosadil ani se svým literárním proudem. V tomto ohledu se v průběhu let neubránil určité životní hořkosti, která je často dobře patrná v jeho korespondenci. Tato hořkost se často týká i jeho působení v oblasti překladů z katalánštiny. Po desetileté anabázi v Počaplech u Terezína (1926-1936) odešel na odpočinek. Zemřel 29. srpna 1942 ve věku čerstvě dovršených 75 let v náchodské nemocnici.


PŘEKLADY Z KATALÁNŠTINY

Sigismund Bouška se stal prvním opravdovým českým katalanistou již na konci 19. stol. Jeho první publikovaný překlad (šlo o úryvek básně A Provença od Víctora Balaguera v časopisu Obzor) vyšel už roku 1891. Kromě několika dalších soudobých autorů však překládal zejména Verdaguera, s nímž si čile dopisoval a o němž dokonce napsal dvě odborné statě (viz seznam), v nichž byly vlastně poprvé českému čtenáři alespoň v základech nastíněny dějiny katalánského jazyka a literatury. Bouška byl také prvním a ve své podstatě doposud jediným českým překladatelem, který si do rodné řeči "troufl" přeložit část díla otce literární katalánštiny Ramona Llulle. Řeč je zejména o díle Kniha o příteli a miláčku, které měl Bouška přeložené již okolo roku 1905, avšak které nakonec vyšlo až po téměř sto letech roku 2004 v nakladatelství Malvern. Jak vyplývá z Bouškovy korespondence, jistě pracoval na velkém množství dalších překladů či statí spojených s katalánsky psanou literaturou, avšak zejména v souvislosti se vznikem Československa najednou zájem o "spřátelené" malé literatury opadl. Češi svou nezávislost získali, Katalánci nikoliv. Na druhou stranu však Bouška řadu překladů nejspíš nedokázal kvůli svému nikterak ctěnému postavení kněze-literáta uplatnit ani před válkou, jak o tom může svědčit úryvek z jednoho z jeho dopisů: "Já nemám pro své knihy nakladatele a jakýsi Janota vydá u Kotrby překlad z Mistrala!!! Prosou! a z katalánského volného prosaického překladu Verdaguerova! Tedy ne z originálu, ne veršem, ne formou originálu! To je děs!"

Eseje:


Knižní překlady:

  • LLULL, Ramon. Kniha o příteli a miláčku [Llibre del amic i amat]. Praha: Malvern, 2004.
  • VERDAGUER, Jacint. Sen sv. Jana [Lo somni de Sant Joan]. Praha: J. Otto, 1893.
  • VERDAGUER, Jacint. Květy Mariiny [Flors de Maria]. Prostějov: Nový život, 1906.
  • VERDAGUER, Jacint. Eucharistie [Eucarístiques]. Prostějov: Archa, 1914.

Překlady v časopisech:


  • BALAGUER, Víctor. "A Provença". In: Obzor, 1891.
  • COSTA I LLOBERA, Miquel. "El pi de Formentor". In: Meditace, 1911.
  • LLULL, Ramon. "Lo desconhort". In: Meditace, 1908.
  • LLULL, Ramon. "Plany de la Verge, Lo desconhort, Cant de Ramon". In: Nový Obzor, 1911.
  • VERDAGUER, Jacint. "La magrana". In: Nový život, 1897.
  • VERDAGUER, Jacint. "Antologia d'Eucarístiques". In: Nový Obzor, 1911.

12. 6. 2018

Magaluf

Jen pár kilometrů jihozápadně od hlavního města se na ostrovu Mallorca nachází přímořské letovisko Magaluf. Na první pohled se v ničem neliší od stovek podobných míst ve Španělsku, Itálii či kdekoliv jinde ve Středozemí - široké písčité pláže, na něž se tlačí hotelové komplexy, průzračná voda a dokonce i někde poblíž nějaká ta památka na staré civilizace, kterým se tady u vody taky evidentně líbilo. Avšak historie tohoto místa nás v tuto chvíli až tak moc nezajímá, neboť Magaluf se do evropského povědomí zapsal až v posledních letech. Pokud na léto hledáte nějakou klidnou dovolenou u moře, sem raději nejezděte.

Večerní atmosféra v centru Magalufu (Foto: www.arabalears.cat)

Podobně jako u spousty jiných letovisek na Mallorce či v Katalánsku nám bude bohatě stačit přenést se v čase zpátky do 60. let minulého století. Právě tehdy totiž začíná první vlna mohutné výstavby turistické infrastruktury, z níž dodnes obě zmiňovaná místa žijí dodnes. Současný Magaluf má něco přes 4 000 stálých obyvatel, ale je tu přes stovku ubytovacích zařízení, která jsou v drtivé většině orientována na britské turisty (Magaluf však ale v oblibě i španělská mládež). Podle některých statistik je přes 90 % zdejších návštěvníků právě z Britských ostrovů nebo z Irska. Zbylá procenta pak tvoří hrstky Rusů, Švédů, Dánů či Norů. Problém a zároveň celé kouzlo letního Magalufu pak tkví zejména v tom, že pro Brity a ostatní Seveřany je tu velice levno, takže sem rozhodně nemíří snobští milovníci opery či baletu, ale často ta nejhorší sebranka feťáků a fotbalových chuligánů.

Ne nadarmo si městečko získalo přezdívku Shagaluf, neboť kromě alkoholu a drog tu frčí už jenom nevázaný sex. Největším "semeništěm hříchu" je zejména ulice carrer Punta Ballena a její bezprostřední okolí, kde se nachází většina místních barů a diskoték. Nikterak široká ulice měří necelého půl kilometru, ale většina turistů ji nikdy neprojde celou, neboť se zlijí jak zákon káže hned na prvních sto metrech. Alkohol je tu na jejich poměry levný a vzhledem k velké konkurenci tu existuje celá řada akčních nabídek. Mezi ty nejoblíbenější ostatně patřily alkoholické tour po místních lokálech, přičemž za pouhých 30 € to bylo skutečné all you can drink až do chvíle, kdy se začnete válet ve vlastních zvratcích. Po půlnoci se část ulice změní na bitevní pole, kde si skupinky už notně ožralých Britů nutně potřebují zaboxovat. Kolem postávají africké prostitutky, které se však mnohem spíš živí okrádáním do kómatu mířících "klientů". Každou letní noc se na onom půl kilometru pohybuje více než 10 000 zábavychtivých turistů, nejčastěji ve věkové kategorii 18-30, kteří se řídí jediným heslem: "Chlastat a šukat". Několik desítek místních policistů tak zcela logicky nemůže takový dav ani při sebevětší snaze ohlídat. 

Jedním z nejnevděčnějších povolání v Magalufu je bezpochyby práce v úklidových službách. A je jedno, jestli máte na starosti úklid ulic nebo úklid hotelových pokojů. Bordel všude stejný. Poblité podlahy, semeno a další tělní tekutiny rozetřené po stěnách pokoje, desítky prázdných láhví a plechovek od alkoholu... to vše je pro uklízečky v místních hotelech každodenní rutina. Noční procházka po carrer Punta Ballena je pak pro ty, kdož nemají smysly otupeny alkoholem, docela silným čichovým zážitkem. Kde není nablito, tam je nachcáno... Prostě příjemné letní letovisko. A bezpochyby takových po celé Evropě najdeme celou řadu (úplně stačí zavítat na nedalekou Ibizu), ale Magaluf je v tomto ohledu přeci jen jakousi třešinkou na dortu. Asi nejvíce se o tomto letovisku mluvilo v roce 2014. Tehdy tu kromě klasických potíží s alkoholem, krádežemi  a znásilněními zaznamenali nebývalé potíže s drogou MDPV, která konfliktní jednání některých individuí ještě posílila. Od té doby se situace trošku uklidnila, ale pořádně živo je tu i nyní.

Magaluf je považován za jedno z center tzv. opilecké turistiky i proto, že podle mnohých se právě zde zrodily dva fenomény spojené právě s tímto typem cestování. Prvním z těchto fenoménů je tzv. balconing, ze jehož předchůdce bývá považován argentinský rocker Charly García, jenž se roku 2000 po akční pitce v jistém hotelu ve městě Mendoza rozhodl skočit z devátého patra do venkovního bazénu. Uspěl, a tak se tento nemilý zvyk postupně rozšířil i dál, přičemž právě Magaluf a Ibiza se od roku 2010 staly španělskými synonymy pro tento druh adrenalinové zábavy, která spočívá buďto přímo ve skoku z balkonu do bazénu, případně v přeskoku z balkonu na balkon. Nyní tu ročně zaznamenají několik desítek takových případů (samozřejmě jen těch nepovedených), přičemž část z nich končí smrtí. Místní úřady se tomu snaží zabránit zvyšováním zábradlí, pokutami nebo umístěním skokanů na černou listinu, ale balconing se Baleárským ostrovům vymýtit stále nedaří. Druhou proslavenou místní praktikou je tzv. mamading, tedy jakási soutěž v co největším počtu felací za konkrétní časový úsek - odměnou pro vítězku je, jak jinak, vytoužený panák či koktejl. Jde ale jen o ukázku mnoha podobných sexuálních či adrenalinových typů zábavy, kterých se lze v Magalufu zúčastnit. 

Přitom ještě v minulém století tu prý mnohem častěji vítali klasické turisty v podobě rodin s dětmi, zatímco nevybouřená mládež tvořila jen menší část klientely. Řada místních podnikatelů ale otevřeně hovoří o tom, že divoká léta se tu odehrávají již odnepaměti, jen je to všechno nyní v době internetu mnohem víc vidět. Zatím to každopádně nevypadá, že by se zdejší klientela nějak výrazně proměnila. Více o bouřlivé pověsti Magalufu i o tom, jak se zde žije místním, se dozvíte například v několik let starém dokumentu The Truth About Magaluf nebo v následující reportáži španělské veřejnoprávní televize.



11. 6. 2018

À Punt Mèdia

Veřejnoprávní média Španělského království jsou sdružená pod značkou RTVE, nicméně v zemi samotné existuje ještě celá řada veřejnoprávních médií, jejichž zřizovateli jsou jednotlivá autonomní společenství. Svou veřejnoprávní televizi a rozhlas tak mají v Katalánsku, Baskicku, Galícii, Andalusii či na Baleárských ostrovech. Zejména v regionech s dvěma či více oficiálními jazyky je přítomnost takového média klíčová, neboť ono médium obvykle zajišťuje velkou část svého vysílání právě v onom regionálním jazyce. Typickým případem je v tomto ohledu samozřejmě nám velmi dobře známá katalánská TV3 spolu s Catalunya Ràdio

   
Logo valencijské televize À Punt
(Foto: www.apuntmedia.es)
Svá veřejnoprávní média měla v letech 1989-2013 i Comunitat Valenciana, nicméně Radiotelevisió Valenciana (RTVV) byla nakonec během vlády Lidové strany (PP) zrušena. Ještě dosud jistě mnoho lidí vzpomíná na 29. listopad 2013, kdy přestala vysílat vlajková loď korporace, stanice Canal 9, přičemž zaměstnanci televize se ve studiu zabarikádovali, takže k finálnímu přerušení vysílání došlo za asistence policie až lehce po poledni. Nutno dodat, že samotný Canal 9 v posledních letech své existence bojoval s brutálním poklesem sledovanosti (zatímco v 90. letech se stanice pohybovala kolem 17-20 %, od roku 2004 došlo k pozvolnému poklesu, jenž vygradoval pádem ke 4 % v letech 2012 a 2013).

Po necelých pěti letech se však valencijská veřejnoprávní média vracejí na scénu v podobě Corporació Valenciana de Mitjans de Comunicació (CVMC, vznik v létě 2016), která zastřešuje nově vzniklá veřejnoprávní média pod obchodní značkou À Punt Mèdia. To vše díky změně politického klimatu v regionu, kde se v roce 2015 po dvaceti letech podařilo od vlády odstavit PP. À Punt Mèdia sdružuje valencijskou veřejnoprávní televizi i rozhlas, v nichž našla práci velká část dřívějších zaměstnanců RTVV. Zatímco na rozhlasových vlnách už À Punt FM vysílá od prosince loňského roku, první z celkově plánovaných tří televizních kanálů, nazvaný prostě À Punt, začal oficiálně vysílat teprve včera - 10. června 2018. Všeobecně vzato to tedy znamená, že na mediálním poli přibyla nová velká stanice vysílající převážně v katalánštině. Zejména pro milovníky valencijské varianty katalánštiny jde o skvělou příležitost ponořit se do milované jazykové bubliny, ať už se ve Valencii nachází či nikoliv - velká část vysílání by totiž měla být bez problémů přístupná i na internetu, ať už živě nebo ve vznikajícím archivu pořadů. Tak tedy mnoho štěstí, mnoho diváků a absenci podobných scén, jakým jsme museli přihlížet při likvidaci stanice Canal 9.

5. 6. 2018

Rudolf Jan Slabý

Šikovných Čechů se ve světě vždy našlo plno, řada z nich je však mnohem známější právě v zahraničí, zatímco v Česku jejich osudy zná jen hrstka odborníků či nadšenců. Jedním z takových případů je i následující osobnost - PhDr. Rudolf Jan Slabý (1885-1957). Skvělý filolog, lexikograf a překladatel zasvětil svůj život velkému množství jazyků, zejména pak těm pocházejícím z Pyrenejského poloostrova - španělštině, portugalštině, katalánštině a baskičtině. Nás bude na následujících řádcích zajímat zejména jeho role v rámci zprostředkování kulturních a zejména literárních kontaktů mezi českými a katalánskými zeměmi.

Rudolf Jan Slabý se narodil 25. ledna 1885. Po gymnáziu se rozhodl na Filozofické fakultě UK studovat moderní filologii (1904-1909). Během těchto studií se zaměřil především na němčinu a jihoslovanské jazyky, nicméně díky svému nadání si k nim přibral ještě i francouzštinu a italštinu. V letech 1906-1907 absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Berlíně. Ihned po zisku diplomu získal solidní místo profesora na tehdejší Českoslovanské akademii obchodní v Praze, kde působil v letech 1909-1914, avšak jeho touha po znalosti dalších jazyků ho dovedla až na Pyrenejský poloostrov. Tento původně krátký pobyt v Madridu se následně stal klíčovým pro jeho další život. Ve španělské metropoli se měl především zdokonalovat ve španělštině, kromě toho tam působil také jako slovanský zpravodaj pro španělský tisk. Před plánovaným návratem do českých zemí však vypukla I. světová válka a Slabý se rozhodl zůstat ve Španělsku. A tak začalo jeho katalánské dobrodružství. 

Kvůli lepším pracovním vyhlídkám přesídlil do Barcelony, kde si otevřel vlastní jazykovou školu a překladatelskou kancelář, vystudoval tu konzervatoř a zejména v prvních letech si vydělával jako hudebník. I když se snažil Španělům i Kataláncům zprostředkovávat českou kulturu (překládal například libreta ke Smetanovým či Dvořákovým operám, psal také články o české kultuře do novin a časopisů), v praxi ho živila hlavně znalost ruštiny a němčiny. Během svého barcelonského pobytu se jako samouk skvěle naučil španělsky i katalánsky tou nejpřirozenější cestou do takové míry, že byl schopen překládat, sestavovat slovníky apod. Díky tomu mohl v letech 1921-1927 přednášet o slovanských jazycích a literaturách na Universitat de Barcelona. Zároveň se čím dál tím víc zajímal o katalánskou a také baskickou kulturu. V roce 1927 se vrátil zpět do tehdejšího Československa, kde na svém předválečném působišti vyučoval španělštinu, avšak záhy se také stal vůbec prvním lektorem katalánštiny na Karlově univerzitě (1927-1939, 1945-1948). 

Ať už se zrovna nacházel v Praze či Barceloně, na obou stranách rozvíjel až neskutečnou kulturní a akademickou činnost. Členství v několika národních jazykových ústavech, spolupráce s několika českými i katalánskými nakladatelstvími (podílel se kupříkladu i na vzniku španělsko-německého slovníku), řízení kurzů při českém ministerstvu zahraničí a v neposlední řadě bohatá překladatelská činnost. Podle dostupných záznamů vytvořil během svého života více než stovku překladů, nejčastěji do španělštiny a katalánštiny. A nutno dodat, že kromě českých autorů překládal taktéž z ruštiny, švédštiny, angličtiny či němčiny. Do španělštiny přeložil kupříkladu texty K. J. Erbena, B. Němcové, J. Zeyera, S. Lagerlöfové či A. P. Čechova, do katalánštiny část díla A. S. Puškina. Jeho stěžejním překladatelským dílem do katalánštiny se stal překlad české klasiky Babička od Boženy Němcové (L'àvia, 1924). Slabého španělský i katalánský překlad Babičky byl vůbec prvním a doposud i posledním, kterého se tato česká klasika dočkala. Z katalánštiny do češtiny pak podle všeho přeložil dvě divadelní hry - Misteri de dolor (Adrià Gual) a La reina jove (Àngel Guimerà) - nicméně nevíme jistě, jestli je dokázal nakonec publikovat, a tak jsou tyto české překlady dnes považovány za ztracené.

Rudolf Jan Slabý se v průběhu svého života snažil být pevným kulturním mostem mezi středem Evropy a Pyrenejským poloostrovem. Krom již zmiňovaného literárního odkazu připomeňme i jheo roli v častém zprostředkování dalších "fyzických" kontaktů. Díky němu třeba do Katalánska vyjelo několik studentů ze střední školy, na které v Praze působil, stejně tak v roce 1932 pomohl zorganizovat velké koncertní turné moravských zpěváků pod vedením Ferdinanda Vacha. Rudolf Jan Slabý zemřel 2. července 1957, pochován je na pražských Olšanských hřbitovech.

3. 6. 2018

Adéu, M. Rajoy!

Poměrně nečekaný politický zvrat přinesl uplynulý týden nová očekávání do dění kolem konfliktu mezi Španělskem a Katalánskem. Od této soboty (2. června 2018) totiž máme nejen novou regionální vládu v Katalánsku, nýbrž skutečné politické zemětřesení se odehrálo i ve španělských vládních lavicích. Dlouhodobou katalánskou krizi nakonec překvapivě neustál dosavadní španělský premiér Mariano Rajoy, ačkoliv onou pověstnou kapkou, která přispěla k jeho náhlému konci, bylo nakonec symbolické soudní potvrzení letité a nezpochybnitelné korupce spojené právě s působením Rajoyovy Lidové strany (PP).

Symbolicky hned po jmenování nové katalánské vlády se na balkoně budovy Generalitat de Catalunya na
Plaça de Sant Jaume v Barceloně objevil transparent žádající návrat katalánských politiků z exilu a z vězení
(Foto: TV3)

Onou zmiňovanou kapkou, po níž už pohár trpělivosti s PP přetekl, byl rozsudek v tzv. kauze Gürtel, který jasně potvrdil to, co už je roky veřejným tajemstvím, totiž že PP je jednou z nejzkorumpovanějších politických stran v Evropě (více o kauze na konci textu). Španělskou politickou scénu v tomto ohledu zasáhl nebývalý pocit studu, a tak se lídr nejsilnější opoziční strany PSOE, Pedro Sánchez, rozhodl vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. A v něm až nečekaně snadno a rychle uspěl. Kromě "tradiční" opozice v podobě PSOE a Unidos Podemos se Rajoy musel poroučet také díky hlasům katalánských a baskických regionálních stran. Klíčová v tomto ohledu byla zejména pětice hlasů baskické národní strany PNV, která v posledních letech obvykle hlasovala s Rajoyem. Naopak nyní již bývalého španělského premiéra podpořil pouze jejich pravicový konkurent Ciutadans, pro které se nakonec tento nečekaný strategický tah Pedra Sáncheze stal skutečnou noční můrou ve chvíli, kdy už se vzhledem k příznivým průzkumům třásli na předčasné volby. Ale i k tomu se dostaneme. Každopádně výsledek toho všeho je již dva dny velmi dobře známý - po necelých sedmi letech vlády se Rajoy poroučí a na pozici premiéra ho střídá právě Pedro Sánchez.


Přitom už se zdálo, že Rajoy přečká úplně všechno, neboť jeho osvědčenou strategií byla vždy maximální odolnost a odsouvání jakéhokoliv řešení, což ukázal zejména ve svém postoji ke Katalánsku. Mimochodem, k Rajoyovu nečekanému konci sice přispěla aktuální emoční vlna související s rozsudkem v již zmiňované kauze Gürtel, nicméně o nepochybném Rajoyově propojení s korupčními strukturami jeho vlastní strany se mluví již od roku 2013. Ale trpělivost a naivita některých španělských voličů je takřka nekonečná... Nicméně naším cílem není se tu rozepisovat o čerstvé politické mrtvole, nás zajímá především dopad španělského dění na to katalánské.


Po týdnech dohadování a přetahování se se španělskou stranou se totiž tento týden konečně podařilo dohodnout kompromisní katalánskou vládu v čele s premiérem Quimem Torrou. Shodou okolností byla katalánská vláda slavnostně jmenována ve stejný den, kdy do premiérského křesla v Madridu oficiálně usedl Pedro Sánchez. Ať už se to tedy v uplynulých měsících zdálo více či méně pravděpodobné, faktem je, že na španělské i katalánské straně barikády nakonec opravdu došlo ke kompletní obměně lídrů. Zatímco Rajoyova v Katalánsku nenáviděná vláda se minimálně na pár měsíců odebrala do politického důchodu, v Katalánsku samotném došlo spíše ke generační výměně, kterou si vynutil fakt, že polovina vlády předchozí je stále ve vazbě, zatímco ta druhá se rozprchla po Evropě. Ostatně právě situace politických vězňů a exulantů bude jistě prvním z témat rozhovorů mezi oběma stranami.


Aritmeticky je to totiž poměrně jasné. Pedro Sánchez se k vládě dostal jen a pouze díky hlasům katalánských stran. Lídr PSOE se v posledních měsících ke katalánské nezávislosti stavěl velmi podobně jako Rajoy, ale přeci jen se v katalánském táboře jeví jako menší zlo a jako člověk poněkud svolnější k určitému dialogu. To samozřejmě neznamená, že Katalánci rázem dostanou, cokoliv si usmyslí, ale počty jsou celkem jasné. Sánchez je sice španělským premiérem, ale sám disponuje jen 84 hlasy, zatímco k prosazení velké části svých priorit potřebuje ve španělském parlamentu většinu, která leží na kótě 176 hlasů. Jinými slovy, Sánchez se při každém dalším hlasování bude muset opírat o "koalici", díky níž se mu podařilo sesadit Rajoye. Nominálně to znamená spoléhat na podporu dalších šesti subjektů, z nichž celých 17 hlasů patří právě stranám zastávajícím katalánskou nezávislost (ERC a PDeCAT). Pokud tedy Sánchez bude v premiérském křesle chtít přežít déle než jen pár měsíců (teoreticky může vládnout až do konce roku 2020, na kdy připadají další regulérní celostátní volby), nutně bude muset spoléhat i na hlasy katalánských stran. Těch stran, jejichž lídři nyní již několik měsíců sedí v madridských věznicích...


Počet nocí, které již katalánští političtí lídři strávili ve vazbě, stav k 3. červnu 2018
(Foto: Esquerra Republicana de Catalunya)

Právě problematika uvězněných politiků bude bezesporu prvním bodem na seznamu, jakmile v dohledné době dojde na setkání Quima Torry s Pedrem Sánchezem. Vypovídá o tom i vyvěšení transparentu na budově Generalitat de Catalunya (viz foto výš). Španělská justice je poměrně brutálně navázaná na politiku, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že spolu s Rajoyem musel opustit svůj post i nejvyšší státní zastupitel Julián Sánchez Melgar a na jeho místo přijde někdo dosazený PSOE. Jeho prostřednictvím se pak dá dosáhnout třeba překvalifikování obvinění z nesmyslné rebélie apod. Zkrátka Sánchezova vláda může v otázce svobody katalánských politických vězňů udělat mnohé. A bude muset, neboť se dá očekávat, že toto téma bude pro katalánskou regionální vládu klíčové. Dalším důležitým bodem bude pravděpodobně jednání o odstranění španělského dozoru nad katalánskými financemi. Článek 155 španělské ústavy sice již automaticky přestal platit, ale španělská vláda intervenovala katalánské ministerstvo financí ještě předtím. V praxi tak musí všechny katalánské platby posvětit španělské ministerstvo, a to se logicky Kataláncům nelíbí, neboť to přímo odporuje autonomnímu statutu. Řada dalších věcí už pak záleží spíše na regionální vládě samotné. Její snahou jistě bude zvrátit všechny škody napáchané španělskou správou za posledních 7 měsíců. Mezi nejzajímavější oblasti bude jistě patřit vedení katalánské policie Mossos d'Esquadra (návrat majora Trapera?) či obnova zahraničních delegací.


V oblasti delegací vůbec čeká katalánskou vládu plno práce. Nejen že bude obtížné znovu rozběhnout předchozí síť delegací, ale zcela zásadně by se nové vedení pod taktovkou Ernesta Maragalle mělo zamyslet nad efektivitou těchto delegací a nad tím, jak jsou pro ně vybíráni zaměstnanci a další spolupracovníci v zemích působení. Zejména ve středu a na východě Evropy (ale prakticky i kdekoliv jinde snad kromě Belgie) totiž působení těchto delegací nepřineslo žádný praktický výsledek (a že by se tu ve vrcholné politice dalo navázat spoustu slibných kontaktů), čímž pádem se Katalánsko ve chvíli vyhlášení samostatnosti nedočkalo pražádné podpory na mezinárodním poli ani jejího náznaku. Práce nových delegací tak bude klíčová, přičemž se očekává, že zajímavou a důležitou roli v zahraniční politice by mohlo sehrát Puigdemontovo sídlo ve Waterloo (Belgie) - pokud německé soudy bývalého premiéra nevydají a zároveň se Puigdemont nebude moci beztrestně vrátit do Katalánska, očekává se, že se vrátí alespoň do Belgie, kde by pak mohl zastávat nějakou zvláštní pozici právě v rámci snahy o další internacionalizaci katalánských snah o nezávislost. Pak už budou na řadě další priority, mezi nimiž již obligátní snaha rozšířit řady sympatizantů s myšlenkou nezávislosti, neboť s pouhou polovinou populace zkrátka zastánci samostatného Katalánska nemají šanci.

Je však velikou neznámou, jak moc se bude slibovanému dialogu mezi oběma novými vládami dařit. Kromě výše uvedeného Sánchez Katalánsku rozhodně nenabídne nic víc, než možnost jednat o novém autonomním statutu v tom smyslu, že bychom se vrátili na počátek celého současného konfliktu - tedy ke statutu z roku 2006, jehož osekání ústavním soudem na popud PP v roce 2010 stál u zrodu současné vlny touhy po nezávislosti. Právě díky politice PP je však dnes situace v Katalánsku jiná. Zatímco v letech 2006 a snad i 2010 bylo o nutnosti nezávislosti Katalánska skutečně přesvědčeno asi tak 20-25 % obyvatel regionu, nyní je to takřka polovina. Návrat ke statutu ve znění z roku 2006 je tak pro většinu katalánského politického spektra nepřijatelné, ačkoliv více se od Sáncheze zkrátka čekat nedá. A otázkou taky je, jak dlouho se svými 84 poslanci opravdu dokáže vládnout. Na druhou stranu je ale v této situaci Sánchez nejpřijatelnější reálnou možností, neboť socialisté jsou historicky schopní s Katalánskem alespoň jednat. Sánchez svým vynikajícím taktickým tahem navíc získal pro svou stranu reálnou možnost se opět volebně trochu nadechnout. Pakliže se jeho roční či dvouletá vláda ukáže jako úspěšná (jinými slovy, dokud nepřijde nějaká další krize), mohlo by mu to přinést spoustu ztracených hlasů. Podle některých katalánských analytiků šlo o vynikající tah i v kontextu toho, že nyní prý dojde k bratrovražednému souboji na pravici, kde se PP a Ciutadans vzájemně budou obírat o hlasy a vzájemně na sebe budou kydat špínu. Což může být do jisté míry dost idealistická představa, každopádně z katalánského pohledu je to jistě ta nejlepší, neboť co nestihli lidovci, to by dorazila případná vláda Ciutadans, která se netají svou nenávistí vůči katalánštině a všeobecně současnému regionálnímu uspořádání Španělského království.




KAUZA GÜRTEL
Kauza se týká rozsáhlé korupční sítě, do níž byli zapleteni podnikatelé funkcionáři a radní z Lidové strany (PP). Ti během několika let na přelomu století za úplatky ovlivňovali veřejné zakázky. Prošetřovat se kauza začala již v roce 2007, první obvinění padla v únoru 2009, nicméně jak vidno, politický tlak dokázal celý případ zdržovat takřka deset let. Politici a podnikatelé byli obžalováni z korupce, zpronevěry, daňových podvodů a falšování úředních listin. Hlavním obžalovaným v této kauze byl podnikatel Francisco Correa, jenž lidovcům pravidelně posílal část peněz ze zmanipulovaných zakázek, k nimž se dostal. Ten byl odsouzen na 51 let vězení, spolu s ním by za mříže měla putovat další takřka třicítka lidí (v souvislosti s touto kauzou je též evidováno několik úmrtí - nejčastěji sebevraždy či nehody za relativně podezřelých okolností, víc netřeba dodávat). K pokutě byla jako právnický subjekt odsouzena i Lidová strana, která si z takto získaných peněz platila minimálně jednu volební kampaň. Rozsudek byl vyhlášen 24. května, zcela záměrně až poté, co ve španělském parlamentu proběhlo hlasování o rozpočtu. Ani to ale Rajoyovu stranu nespasilo. Ačkoliv celý případ se bude jistě projednávat u nejvyššího soudu, alespoň symbolicky tímto rozsudkem došlo k potvrzení rozsáhlé korupční sítě, kterou si lidovci vytvořili na regionální úrovni v mnohých částech Španělska.

Jde zároveň o první z celé série kauz, které přímo zasahují vedení strany v tom ohledu, že je zcela nepochybné, že Rajoy a spol. o této klientelistické síti věděli, ačkoliv se jí aktivně neúčastnili. Evidentně to neměli zapotřebí, neboť i tak dostávali každý měsíc tučné odměny v obálkách, jak víme ze stínového účetnictví, které vedl pokladník strany Luís Bárcenas. Soud v této záležitosti ještě probíhá a ačkoliv ani zde nebyl nikdo z vrcholných politiků přímo obviněn, podle zmiňovaného účetnictví pravidelně své obálky dostával i jistý M. Rajoy. Jen španělské justici se zatím nepodařilo identifikovat, o koho by asi tak mohlo jít, zbytek světa má celkem jasno. Nutno dodat, že španělský politický systém této formě korupce nahrává - v dosavadní historii od roku 1978 se u kormidla střídají jen velké strany (PP a PSOE), přičemž pokud každá z nich vládla alespoň dvě období po sobě, vždy za sebou nechala velké korupční skandály. Někteří zainteresovaní kalkulují, že v posledních letech mohla korupce PP stát španělské daňové poplatníky přes 7 miliard euro. V tomto ohledu je pak celkem logický postoj značné části katalánské společnosti, která každoročně zbytku Španělska posílá 10-15 miliard euro, aby se tyto peníze draze prostavěly v megalomanských projektech rychlovlaků či letišť, z nichž konkrétně Katalánci nemají pražádný užitek.