26. 12. 2020

Saúl Craviotto

Patří k vůbec nejúspěšnějším katalánským sportovcům, přesto mu celá řada Katalánců nemůže přijít na jméno. Veškeré úspěchy zaznamenal v jednom z méně exponovaných olympijských sportů, nicméně i tak se mu podařilo prorazit do médií. Když ho náhodou potkáte někde na ulici, může vás klidně pokutovat. Dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice Saúl Craviotto je skutečně mužem mnoha tváří...

Saúl Craviotto coby účastník kuchařské show MasterChef Celebrity (Foto: www.as.com) 

Celým jménem Saúl Craviotto Rivero se narodil 3. listopadu 1984 v katalánském městě Lleida. Již od mládí se věnuje rychlostní kanoistice a postupně se v tomto sportu vypracoval na světovou extratřídu. Stačí se ostatně jen podívat na jeho vskutku úctyhodnou sbírku medailí: 2 zlaté, 1 stříbrná a 1 bronzová medaile z olympijských her (2008, 2012 i 2016), 3 tituly mistra světa, 4 tituly mistra Evropy a podobný počet stříbrných medailí ze světových či evropských šampionátů, ať už jako jednotlivec nebo ve dvojici... A jak už víme, jen málo španělských sportovců v historii vybojovalo více než jedno olympijské zlato. Saúl Craviotto tak už nyní, na sklonku své kariéry, zcela nepochybně patří mezi španělské/katalánské sportovní legendy. A to ho minimálně ještě jeden velký závod čeká, protože neodvratný konec své aktivní sportovní kariéry chce situovat až za Letní olympijské hry v Tokiu, které se měly konat v letošním roce, avšak kvůli koronavirové pandemii byly prozatím přesunuty na rok 2021.

Bezmála dvoumetrový obr z katalánského vnitrozemí se však v civilním životě živí docela jiným zaměstnáním. Je totiž členem španělského policejního sboru (Policía Nacional). Ještě během své první olympijské účasti v Pekingu (2008) pracoval na policejní stanici v katalánském Reusu, nicméně nyní už řadu let žije a pracuje v asturském městě Gijón. Coby příslušník španělské policie se na podzim 2017 poměrně jasně postavil za své kolegy, kteří se v Katalánsku poměrně násilným způsobem snažili zabránit konání tamního referenda o nezávislosti regionu. Vody sociálních sítí tehdy rozvířil prohlášením, v němž vyjádřil podporu španělským policejním složkám a názor, že španělská vláda nemohla celou situaci řešit jiným způsobem. U zastánců katalánské nezávislosti tak minimálně od této doby Craviotto určitě není tím, koho by na olympiádách hnali kupředu.

Sportovní úspěchy otevřely Craviottovi cestu do sdělovacích prostředků a showbyznysu. Asi nejvíce se do povědomí španělských diváků zapsal úspěšným účinkováním ve druhé řadě kulinářské show MasterChef Celebrity España, kterou nakonec vyhrál. Později se objevil též v několika televizních reklamách na parfémy a jistou stopu zanechal i v knižním světě díky své autobiografii 4 años para 32 segundos: La recompensa del esfuerzo. Právě díky své mediální známosti byl později stažen z běžné policejní služby, neboť olympijský vítěz a televizní kuchtík by možná nebyl tou pravou osobou na udělování pokut. Ve své profesi si tak Craviotto vyzkoušel i ryze administrativní práci či účast na přednáškách protidrogové prevence na základních školách. Faktem také zůstává, že zejména před blížícími se olympijskými hrami či mistrovstvím světa byl Craviotto pravidelně uvolňován ze služby, aby mohl veškerý čas věnovat poctivému tréninku. Do pouličních hlídek se po delší pauze vrátil až v průběhu roku 2020 v souvislosti s koronavirovou pandemií. U španělského policejního sboru jsou na jednoho ze svých členů patřičně hrdí, proto mu i nadále budou vycházet vstříc ohledně nutnosti většího tréninkového objemu. Jak už jsme prozradili na samém začátku tohoto článku, Saúl Craviotto chce svou veleúspěšnou kanoistickou kariéru zakončit na olympiádě v Tokiu, kde se o něm taktéž mluví jako o možném španělském vlajkonoši. Nezbývá než doufat, že letos se mu již přání splní a že letní olympijské hry i přes roční odkad nakonec opravdu proběhnou.

Saúl Craviotto v policejní uniformě a ve sportovním úboru (Foto: www.as.com)


20. 12. 2020

Gervasio Deferr

Potomek argentinských emigrantů, narozený a vyrůstající v Katalánsku, se stal nejlepším španělským gymnastou všech dob. Na své konto si kromě několika úspěchů na světových šampionátech připsal hned tři olympijské medaile - dvě zlaté a jednu stříbrnou. Do slávy tenistů, fotbalistů či toreadorů měl sice daleko, přesto se stal  jedním z nejúspěšnějších a nejvýraznějších španělských sportovců v moderních dějinách.

Gymnasta Gervasio Deferr (Foto: www.20minutos.es)

Gervasio Deferr se narodil v listopadu 1980 v pobřežním městečku Premià de Mar, nacházející se necelých 20 km severovýchodně od Barcelony. Podle vlastních slov pocházel z relativně chudé rodiny a jako malé dítě byl značně neposedný. Tato neposednost ho nakonec dovedla až ke gymnastice, ačkoliv v jeho rodině, pocházející z Argentiny, neexistuje žádná sportovní tradice. Jako patnáctiletý se probojoval do juniorského národního týmu a jen o dva roky později přešel do reprezentace seniorské. První větší úspěch přišel na Mistrovství světa ve sportovní gymnastice 1999 v čínském Tchien-ťinu, kde bral Deferr stříbro v prostných. Podobný úspěch zopakoval ještě na šampionátech v maďarském Debrecínu (2002) a německém Stuttgartu (2007), nicméně o stříbro z Maďarska později přišel kvůli pozitivnímu testu na marihuanu.

Deferrova hvězdná chvíle však přišla na jeho první olympiádě. Do Sydney 2000 odlétal jako devatenáctiletý a několik prvních dní v Austrálii nemohl ani pořádně trénovat. Oficiálně kvůli únavě z letu, ve skutečnosti však zažil nepříjemný incident. Hned první den si zapomněl vstupní kartičku na pokoj, do kterého se nakonec musel dostat oknem, přičemž si přivodil lehké zranění. Ani to mu však nezabránilo v ohromujícím úspěchu v disciplíně, kterou údajně sám příliš nemusel. Katalánský mladík argentinského původu totiž v Sydney bral zlato v přeskoku. Ačkoliv se po olympijských hrál nepříjemně zranil a operace obou ramen ho na rok a půl zcela vyřadila z tréninku, Deferr se nakonec dokázal připravit i na následující hry v Athénách (2004), kde svůj australský triumf zopakoval. Ani tentokrát se mu ale nedařilo v disciplíně, v níž si věřil nejvíc, totiž v prostných. Příliš to ale nevadilo, jelikož se dvěma zlatými medailemi se stal živoucí legendou španělské gymnastiky a vlastně i celého španělského sportu, neboť jen hrstce španělských sportovců se podařilo na olympijských hrách získat hned dvě zlaté medaile. 

Na památku obou slavných vítězství má na kotnících vytetovaná loga zmiňovaných dvou olympiád. Jako sportovec se Deferr zúčastnil ještě olympiády v Pekingu (2008), kde se mu původně dokonce dostalo cti být španělským vlajkonošem, avšak tuto poctu nakonec kvůli lepší koncentraci na soutěžní klání odmítl. Přeci jen, ve hře bylo možné třetí zlato v řadě. To už by však byla až příliš krásná pohádka. Z Číny nakonec Deferr dovezl "jen" stříbro, tentokrát však alespoň ze své oblíbené disciplíny prostná. Tím se gymnastova bohatá olympijská kariéra definitivně uzavřela. Konec kariéry ohlásil Gervasio Deferr v lednu 2011. Jak sám později potvrdil v mnoha rozhovorech, první dva roky po konci sportovní kariéry pro něj byly nesmírně těžké. Dlouhou dobu hledal své nové místo v životě, ačkoliv prý již od 15 let věděl, že by jednou chtěl být trenérem a pánem vlastní tělocvičny. Ten sen se mu nakonec splnil. V posledních letech se mu totiž kromě trénování ve speciálním sportovním středisku v Sant Cugatu podařilo otevřít svou vlastní tělocvičnu v jedné z nejvyloučenějších lokalit metropolitní Barcelony, a to konkrétně v nechvalně proslulé čtvrti La Mina. Pro Deferra je však tato práce velkým posláním. On sám totiž pochází ze spíše chudých poměrů a sport mu v tomto ohledu nepochybně změnil život.


18. 12. 2020

Anna Navarro: Nejvlivnější žena v Silicon Valley

Filologie všeobecně nepatří mezi nejprestižnější studijní obory. Rodiče pro svá dítka často preferují "solidnější" kariéru právníka, lékaře či programátora. Nicméně i s filologií se dá v dnešním přetechnizovaném světě docela dobře prorazit. Živoucím důkazem je v tomto ohledu přední katalánská manažerka Anna Navarro Descals (*1968), v Silicon Valley známá pod jménem Anna N Schlegel. Právě tu totiž prestižní časopis Analytics Insight pro letošek vyhlásil nejvlivnější ženou v technologickém světě.

Anna Navarro, viceprezidentka společnosti NetApp (Foto: www.exterior.cat)

Anna Navarro se narodila ve městě Olot, hluboko v katalánském vnitrozemí, kde je v lidech obzvláště silně zakořeněna katalánská národní identita. Ačkoliv Anna již téměř 30 let žije v Kalifornii, do rodné země jezdí pravidelně několikrát do roka a nikterak se netají ani svou náklonností k myšlence nezávislého Katalánska. Ačkoliv byla pro rok 2020 vyhlášena nejvlivnější ženou v technologickém průmyslu, původně vystudovala anglickou a německou filologii na Universitat de Barcelona. Další dva roky potom strávila na postgraduálním studiu němčiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Následně se vrátila do Barcelony, kde začala na místním letišti pracovat v kanceláři British Airways. Tady přičichla k administrativě všeho druhu a díky interní stáži dostala možnost přesunout se na sanfranciskou pobočku této britské aerolinky. Nutno dodat, že Kalifornie jí učarovala.

V San Francisku se brzy osamostatnila. Otevřela si malou překladatelskou agenturu. V pouhých 28 letech ji následně oslovil jeden z největších amerických počítačových konglomerátů Cisco Systems, aby firmě pomohla vést světovou expanzi. Anna tak i díky své znalosti mnoha světových jazyků (plynně se domluví kromě rodné katalánštiny a španělštiny také anglicky, německy, francouzsky, portugalsky a italsky; ve svém CV pak uvádí i základní znalost svahilštiny) stala klíčovou postavou globalizačního oddělení Cisco Systems, kterou během několika let dostala do více než stovky nových zemí. Právě tady získala ryze praktický doktorát v umění globalizace velké technologické firmy. Jak sama často tvrdí, klíčem ke každé kvalitní expanzi je schopnost firmy adaptovat se na jazykovou realitu dané země. Filoložka v ní se zkrátka nezapře.

Cisco Systems opustila na jaře 2001, aby později vystřídala několik dalších technologických velikánů (Xerox, VeriSign, VMware), až nakonec zakotvila v NetApp, kde působí od roku 2009. Mezitím stihla založit profesní organizaci Women in Localization, které několik let předsedala. Ve firmě NetApp postupně prošla několika pozicemi, aktuálně je její viceprezidentkou a řídí více než dvousetčlenný tým, který má na starost expanzi a fungování značky na nových trzích. I díky jejímu přispění jsou nyní produkty NetApp ve více než 140 zemích světa. Jak Anna sama prozradila v nedávném rozhovoru pro portál Exterior.cat, do svých řad už ji lákaly všechny počítačové giganty (Google, Amazon či Microsoft), nicméně láska k San Francisku ji donutila všechny tyto nabídky odmítnout. Anna Navarro se za ty roky nepochybně dokázala vypracovat na jednu z nejdůležitějších manažerek v technologickém průmyslu. Právě za skvělou pracovní dráhu a přínos ve zviditelnění žen v oboru, jemuž dominují muži, byla nyní oceněna časopisem Analytics Insight. O svou znalost korporátního prostředí se podělila i prostřednictvím oceňované knihy Truly Global: The Theory and Practice of Bringing Your Company to International Markets. V USA ji nepochybně čeká ještě několik úspěšných korporátních let, ačkoliv o svém důchodovém věku má tato 52letá manažerka vcelku jasnou představu - návrat do rodného Katalánska, konkrétně do přímořského letoviska S'Agaró, kde se poprvé potkala se svou celoživotní vášní pro jazyky. Vášní, která ji trochu překvapivě přivedla až do technologické Mekky v Silicon Valley.


14. 12. 2020

Barcelona posa't guapa

Kampaň Barcelona posa't guapa (česky: Barcelono, zkrášli se) se zrodila na konci roku 1985 v souvislosti s kandidaturou města coby místo konání letních olympijských her. Cílem několikafázové kampaně bylo postupné zkrášlení veřejného prostoru v katalánské metropoli, především pak obnova zašlých fasád a pouličních dekorativních prvků. V několika fázích probíhala více než dvacet let (1986-2009), během nichž došlo k zásahům na 27 000 objektech, tedy takřka třetině budov ve městě. Do oprav bylo investováno údajně více než 100 milionů €.

Díky této kampani došlo také k rekonstrukci fasád několika významných secesních budov, zároveň šlo také o zkrášlení řady bočních stěn domů, neboť Barcelona se v průběhu 20. století řídila hned několika různými územními plány narušujících harmonii jednotlivých ulic. V některých případech tak pozdější budovy musely být stavěny například o dva nebo tři metry dále od chodníku, což následně odhalovalo celou řadu bočních stěn starších okolních domů. Z této doby tak pochází celá řada nástěnných maleb, které někdy zabírají celé boční stěny mnohaposchoďových domů. Dokonalým příkladem budiž například dílo známé jako Balcons de Barcelona na Plaça de Pablo Neruda v městském obvodu Eixample. Tuto nástěnnou malbu vedoucí přes celých šest pater stvořila francouzská umělecká skupina Cité de la Création. Z jednotlivých balkonů na Barcelonu shlíží 26 známých osobností spojených právě s katalánskou metropolí. Najdete mezi nimi například mořeplavce Kryštofa Kolumba, malíře Santiaga Rusiñola, Joana Miróa a Pabla Picassa, jazykovědce Pompeua Fabru, vynálezce Narcíse Monturiola, architekta Antoniho Gaudího či  zpěváka Antonia Machína.



12. 12. 2020

Gisclareny

Katalánská vesnička Gisclareny se od roku 2018 pyšní titulem nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí. Žije tu víc koní než lidí, kterých je podle posledních statistik jen 25. Každý z nich tak má v katastrálním území obce pro sebe více než kilometr čtvereční. Podobně jako mnoho dalších katalánských minivesniček se i tato nachází v okrese Berguedà, poměrně daleko od větších měst. Gisclareny se nachází uprostřed rozsáhlého přírodního parku Cadí-Moixeró, jehož součástí jsou i některé z nejemblematičtějších katalánských hor. Hrstka místních obyvatel se tak každý den probouzí s překrásným výhledem na bájnou katalánskou horu Pedraforca (2 506 m.).

Vesnička Gisclareny s výhledem na mytickou horu Pedraforca (Foto: www.elnacional.cat)

Čistý vzduch a báječné výhledy však nejsou vším. Zejména v zimě tu život může být tvrdý. Obec se nachází v nadmořské výšce 1 340 metrů, prachbídné komunikace tak v zimních měsících může často zavát sníh. Gisclareny sice disponuje jakýmsi centrem dění (Barri del Roser) v podobě několika domků okolo radnice a místního barokního kostela Mare de Déu del Roser z 18. století, nicméně v praxi jsou místní obyvatelé rozeseti po celém katastrálním území. Spojuje je bezmála 70 km silnic třetí třídy. Není bez zajímavosti, že 25 místních obyvatel disponuje celkem 50 různými dopravními prostředky. Inu, není žádným překvapením, že zde se bez auta prostě neobejdete.

Není tu skoro nic ze základní občanské vybavenosti - bankomat, chodníky, pošta, obchody, škola a dokonce ani obligátní bar. Docela kumšt je tu najít i místo s telefonním signálem. Vše podstatné tak místní obyvatelé musí řešit v 10 km vzdáleném městečku Bagà, které má samo jen něco málo přes 2 000 obyvatel. Čeho je tu naopak dostatek, jsou značené turistické stezky. Obec již roky žije prakticky jen z turismu. V oblasti se nachází hned několik rurálních penzionů (Cal Maurici, Cal Peró) a poměrně dobrá venkovská restaurace Cal Miseria. Obec má relativně bohatou historii. První písemné zmínky o ní pocházejí z přelomu 10. a 11. století, dlouhou dobu byla majetkem pánů z nedalekého Bagà, kteří tu ve středověku měli po několik staletí i svůj hrad. Dodnes se však vedou dohady o tom, kde přesně se nacházel. Svého populačního vrcholu dosáhla obec Gisclareny v 18. a 19. století, kdy tu bydlelo až 500 osob. Tento počet padl na polovinu již na počátku 20. století a od 70. let téhož století zdejší počet obyvatel už nikdy nepřekonal pět desítek.

I přes velmi nízký počet obyvatel (z nichž ještě zdaleka ne všichni pobývají ve vsi po celý rok) vesnice minimálně dvakrát do roka pořádně ožije. Poprvé první nebo druhou květnovou neděli, kdy se tu každoročně koná pouť k románské svatyni Sant Miquel Turbians, a podruhé první říjnovou neděli, kdy obec slaví svou lidovou slavnost (festa major). Celoročně tu však natrefíte zejména na domácí turisty, kteří se vydali po stezkách krásného přírodního parku, v němž tu a tam narazíte i na krásné ukázky lidové architektury 10. až 15. století, ať už v podobě rozpadajících se kostelů nebo relativně dobře fungujících kamenných mostů. Více informací o historii obce a některých jejích obyvatelích najdete např. v rozsáhlé reportáži deníku Regió 7.



10. 12. 2020

Sant Jaume de Frontanyà

Vesnička Sant Jaume de Frontanyà se po dlouhé roky chlubila titulem nejmenší obce Katalánska. Tento neoficiální titul do obce každoročně přiváděl spousty turistů, a to nejen těch katalánských. Místní románský kostel z 11. století totiž oceňují i mnozí zahraniční návštěvníci, o něž tu do koronavirové krize rozhodně neměli nouzi. Trvalý pobyt zde v roce 2020 mělo zaregistrováno 31 osob, ale jen dvacítka z nich tu bydlí po celý rok. Přitom ve zlaté epoše katalánského vekova, v druhé polovině 19. století, tu žilo bezmála 500 lidí. Podobně jako i v ostatních katalánských vesnicích zde došlo k dramatickému úbytku obyvatel zejména od 60. let 20. století, kdy počet místních obyvatel klesl na 73. A o dekádu později už jich bylo jen dvacet...

Kostel v Sant Jaume de Frontanyà (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)


V posledních 50 letech se tak počet obyvatel Sant Jaume de Frontanyà prakticky nikdy nepřehoupl přes třicítku. Aktuální počet obyvatel (31) je nejvyšší od roku 2006, kdy zde žilo 32 osob. Přesto to na titul nejmenší katalánské obce s vlastní radnicí již dva roky nestačí. V lednu 2018 totiž dle oficiálních statistik katalánské regionální vlády tento titul přebrala nedaleká víska Gisclareny nacházející se ve stejném okrese (Berguedà). Zmiňovaný okres je ostatně přeborníkem v množství nejmenších katalánských vesniček. V pomyslné TOP 10 těch nejméně lidnatých jsou hned čtyři a v ještě užší TOP 5, kterou vám během měsíce prosince 2020 představujeme na našem blogu, najdete hned tři z nich. Jak už bylo řečeno, Sant Jaume de Frontanyà v posledních dnech těžil ze zájmu turistů. Kromě touhy navštívit nejmenší katalánskou obec se sem sjížděli i milovníci divoké přírody. Obec je totiž jednou ze vstupních bran do pohoří El Catllaràs, jehož větší část je od roku 1992 chráněnou krajinnou oblastí, a v okolí najdete i několik stezek kolem horských studánek a malých vodopádů. 

Ve vsi samotné pak návštěvníka ohromí zejména místní románský kostel z 11. století. Ten je nádhernou ukázkou lombardského stylu, který sporadicky pronikl i za Pyreneje. Kostel navíc během své takřka tisícileté historie nebyl prakticky nikdy přestavován, proto se dochoval v nebývalé stylové čistotě. V polovině 12. století při kostele vznikl augustiniánský klášter, který fungoval až do konce století šestnáctého. Ještě o století starší je kaple Sant Esteve de Tubau, nacházející se asi 3 km vzdušnou čarou od centra obce, která je nádhernou ukázkou předrománské architektury. Podobných kapliček je v Pyrenejích stále ještě dost, některé z nich pamatují dokonce i vládu Karla Velikého (747-814). Opačným směrem se tentokrát jen necelé dva kilometry jihozápadně nachází zajímavé poutní místo Mare de Déu dels Oms z konce 18. století.

Zatímco ztráta titulu nejmenší katalánské vesnice se na návštěvnosti obce takřka neprojevila, současná koronavirová krize prozatím ve vsi zlikvidovala zbývající stravovací a ubytovací kapacity. Definitivně zavřená je už nějakou dobu i legendární podnik Fonda Cal Marxandó, jenž fungoval nepřetržitě více než 150 let. Do obecního katastru spadá kromě samotného centra i několik desítek okolo roztroušených venkovských stavení (masies), avšak řada z nich je dnes opuštěna. Uvidíme, jestli krásná a udržovaná obec najde pár nových obyvatel, ačkoliv to by ji o jakékoliv šance na znovuzískání titulu nejmenší obce Katalánska připravilo již nadobro...



7. 12. 2020

La Febró

Třetí nejmenší katalánskou obcí byla v roce 2020 vesnička La Febró, kterou naleznete v okrese Baix Camp. V pětici nejméně lidnatých katalánských obcí se řadí již několik let, aktuální počet osob s trvalým pobytem v La Febró nepřekračuje 40. Nachází se v srdci pohoří Muntanyes de Prades, asi 25 km severozápadně od Tarragony, v nadmořské výšce okolo 750 metrů. Jde o nejmenší vesnici v celé tarragonské provincii, avšak v zóně, která je tradičně jednou z těch nejméně obydlených v celém regionu. Turistika za klidem však rozhodně není jedinou ekonomickou činností této obce. Většina místních i nadále žije především ze svých polností - nejlépe se v okolí La Febró daří vinicím, olivovým hájům a mandloňovým sadům.

Muntanyes de Prades všeobecně jsou pohořím docela bohatým na archeologické nálezy prozrazující přítomnost člověka v této oblasti již od doby kamenné. První písemné zprávy o této obci však máme až z poloviny 12. století. Víme také, že maximální populační expanze obec dosáhla v druhé polovině 19. století, kdy tu statistici napočítali i něco málo přes 300 obyvatel. Od 50. let 20. století ves čelila akcentujícímu se vylidňování venkova a můžeme říct, že v posledních 60 letech se počet místních obyvatel vždy pohyboval mezi 30 a 60. Jak se ale píše i na oficiálních stránkách vsi, historicky se tu nikdy nestalo nic důležitého. Obtížný terén okolního pohoří měl velký vliv na celkovou izolovanost La Febró. S příchodem globalizace se tak pohoří začalo vylidňovat, o čemž svědčí i dvě již zcela opuštěné lokality nedaleko (Gallicant, La Mussara).

V hlubokých okolních lesích však na návštěvníky čeká příjemné překvapení. Drtivá většina návštěvníků sem totiž míří kvůli kvůli dvěma krásným přírodním lokalitám - Avencs de La Febró a Gorgs de La Febró. První z nich je asi čtvrt kilometru dlouhá soutěska svažující se do hloubky až třiceti metrů. Uvnitř soutěsky pak existuje soustava jeskynních prostor, které prý tradičně sloužily jako překladiště pašeráků či úkryty partyzánů. Podle tradice se tu v roce 1843 ukrýval známý katalánský generál a politik Joan Prim (1814-1870). Druhá z lokalit je rozhodně turistickým lákadlem číslo 1 - jde o soustavu několika tůní a vodopádů uprostřed rozlehlých lesů Muntanyes de Prades. Zejména v létě tyto tůňky nabízí skvělou možnost osvěžení po příjemné túře. Více o těchto krásných místech se dozvíte například v připojených videoreportážích. Netřeba ovšem dodávat, že k výletu do La Febró budete, podobně jako v případě ostatních katalánských pidivesniček, potřebovat vlastní auto. Veřejná hromadná doprava tu prakticky nefunguje a ani taxíky nejsou v této oblasti nejběžnější (ani nikterak ekonomické).


5. 12. 2020

Forès

Při naší návštěvě pěti nejmenších katalánských obcí dnes zavítáme do okresu Conca de Barberà. Zde se nachází aktuálně čtvrtá nejméně lidnatá katalánská obec Forès. Ačkoliv je tu nyní oficiálně zaregistrováno jen 43 obyvatel, navenek může působit mnohem rozlehleji. Na 16 km2 tu totiž člověk napočítá hned několik desítek budov. Je to způsobené zejména tím, že Forès je již dlouho oblíbeným místem, kde si movitější Katalánci pořizují svá letní sídla. Má to vcelku prostý důvod - vesnička díky své strategické poloze na kopci nabízí unikátní výhledy na celý okres.

Forès (Foto: www.somsegarra.cat)


Na samotném kopci (viz foto) však ve skutečnosti leží pouze historická část obce. Ta nová vznikla asi půl kilometru jihozápadně podél svažující se uličky carrer Pla de la Bassa. Na svém konci se tato ulice rozdvojuje, aby obkroužila vodní nádrž, která zároveň reprezentuje jakousi náves. Je třeba dodat, že překvapivě příjemnou. Ačkoliv se Forès nachází ve všeobecně nepříliš zalidněné zóně, je častým cílem návštěvníků, kteří si chtějí dopřát pohled na okolní kopce a lány a také na pohoří Montseny. Z historického hlediska hovoříme o obci, jejíž původ je neodmyslitelně spjat s místním hradem, o němž existují písemné zmínky již v polovině 11. století. Z hradu dnes zbyly jen nepatrné ruiny, ačkoliv svého času měl regionální význam, takže si během 13. století vysloužil dokonce i právo mít svého zástupce v parlamentu. Od 14. století se hrad i s přilehlou vsí stal součástí majetku kláštera Santes Creus. Současnou dominantou vsi je kostel Sant Miquel de Forès z poloviny 12. století, vyvedený v románském slohu. Při cestě za trochou té rurální romantiky můžete ve vsi dokonce přespat - k dispozici je stylový penzion Rural Horizons on La Ruta del Císter s cenou okolo 50-60 € za noc. 

2. 12. 2020

Fígols

Aktuálně pátou nejmenší katalánskou obcí co do počtu obyvatel je Fígols. Na konci roku 2019 tu mělo trvalý pobyt 42 osob, ačkoliv během covidové pandemie v roce 2020 obec získala tři nové obyvatele - proto až páté místo. Přitom až do 60. let minulého století byla obec v rámci svého okresu (Berguedà) poměrně významným místem, kde trvale žilo více než 300 obyvatel. Již od 19. století tu totiž místní těžili uhlí. Ložiska však byla časem vytěžena a obyvatelé se přesunuli jinam. Opuštěné osady patřící právě do katastrálního území obce Fígols patří k těm nejatraktivnějším v celém Katalánsku.

Opuštěná vesnička Peguera (Foto: wikiloc.com)

FÍGOLS
Vesnička Fígols je dodnes jedinou trvale obydlenou součástí obce. Jde doslova o několik domků v blízkosti románského kostela Santa Cecília de Fígols, jehož preexistenci máme zdokumentovanou již z poloviny 9. století, kdy Fígols údajně existoval i opevněný hrad. Jak už bylo řečeno výše, v 19. a 20. století byla tato lokalita významná těžbou uhlí, od 70. let minulého století se však počet obyvatel dramaticky snížil. Své místo v historii Katalánska si Fígols zajistilo zejména stávkou horníků z ledna 1932, kde se jasně ukázaly pozdější problémy mezi katalánskými odboráři a anarchisty. Připomínku si zaslouží taktéž smutná událost z 3. listopadu 1975, kdy v místním dole zahynula třicítka horníků. Na vině byla exploze důlního plynu. Šlo o jedno z největších důlních neštěstí v celém Španělsku. Na pohřeb horníků tehdy dorazilo až 6 000 osob, ačkoliv celá tragédie poněkud zapadla vzhledem k tomu, že o několik dní později zemřel dlouholetý španělský diktátor Franco a země nastoupila cestu k demokracii. Dnes už ve Fígols kromě bukolického klidu není mnoho k vidění, snad jen ke konci listopadu, kdy vesnička pravidelně pořádá každoroční slavnost (festa major).

PEGUERA
Opuštěná hornická osada Peguera patří k těm nejromantičtějším zákoutím Katalánska. Nachází se v nadmořské výšce 1 600 metrů mezi pohořími Místo pod stejnojmennou horou bylo osídleno nepochybně již v 11. století, kdy máme první zmínky o místním hradu. Jeho ruiny lze na místě spatřit dodnes. Ruiny jsou tu však, kam se jen oko podívá. Lidé tu hospodařili již odnepaměti a i přes drsné země se tu dařilo domácím zvířatům i základnímu zemědělství. Po celém okrese byla kdysi vychvalována sláva místních brambor. Pak přišla těžba uhlí a s ní roky prosperity, ačkoliv původních obyvatel vísky se těžba samotná příliš nedotýkala. S jejím koncem však došlo k žalostnému vylidnění. Poslední obyvatelé vísku opustili v roce 1968. Od té doby opuštěná osada jen chátrá. V roce 2003 se už zdálo, že se blýská na lepší časy, neboť Peguera přešla do vlastnictví jistého šejka ze Spojených arabských emirátů, jenž tu chtěl vybudovat luxusní turistický resort, nicméně celý projekt nakonec vyšuměl do ztracena a od roku 2015 je toto nádherné zákoutí a místo častých výletů na prodej. Stačí si připravit nějakých 7 milionů euro a Peguera je vaše. Pro milovníky historie ještě jedna zajímavost - roku 1908 se zde narodil poslední katalánský partyzán Ramon Vila Capdevila, známý jako Caracremada.

FUMANYA
Vesničku Fumanya tvořilo několik domků a masií roztroušených okolo románského kostelíku Sant Mateu de Fumanya z 11. století. Dnes je drtivá většina staveb na této planině v nadmořské výšce 1 500 metrů opuštěná. Fumanya je tak z turistického hlediska zajímavá zejména svým archeologickým nalezištěm. To se nalézá, jak jinak, v místech bývalé těžby uhlí. Značně svažité naleziště je v Evropě jedinečné zejména dokonale zachovanými stopami titanosaura, ačkoliv zmíněná skalní stěna nabízí až 3 000 dalších stop dinosauří populace. Ve zkamenělinách se tu dochovaly také vzácné ukázky pravěké flory. Část tohoto bohatství byla nenávratně ztracena při sesuvu části svahu v roce 2016. Naleziště je spolu s návštěvnickým centrem přístupné hlavně o víkendech, vstupné pro dospělé činí 10 €.

Románský kostel Sant Mateu de Fumanya (Foto: wikiloc.com)