Joan Guardiola Martínez

Joan Francesc Guardiola Martínez (1895-1962) byl valencijský architekt tvořící převážně ve stylu art deco, ačkoliv některé jeho stavby nesou též patrné známky katalánského modernisme. Guardiola pocházel z valencijského městečka Sueca, avšak svou profesní dráhu započal v Katalánsku, kde roku 1922 úspěšně absolvoval tamní architektonická studia, kde byl patřičně ovlivněn řadou svých profesorů, významných představitelů katalánské podoby secese. 

Jeho prvním větším projektem byla roku 1926 budova athenea v jeho rodném městě, své dvě nejvýraznější stavby však vyprojektoval až o několik let později (1929-1930). Konkrétně šlo o dům Casa Xinesa, jinak též znám jako Casa Ferran Guardiola, na rohu ulic Muntaner a Consell de Cent v katalánské metropoli, a podobně barevnou Casa Judía na adrese calle de Castellón 20 ve Valencii. První budova má skutečně monumentální průčelí, v jehož ztvárnění se kromě art deco snoubí nepochybně i Guardiolova inspirace katalánským modernismem. Bohaté orientální prvky na fasádě mají na svědomí jeho populární označení "Čínský dům". Stavbu tohoto nepřehlédnutelného klenotu uprostřed barcelonského Eixamplu financoval Guardiolův bratr Ferran. Orientální inspirace je patrná i na druhém jmenovaném domě ve Valencii. Casa Judía se může pochlubit průčelím s arabskými, egyptskými či hebrejskými prvky. Stavbu najdete hned vedle valencijského vlakového nádraží. V okolí Valencie Guardiola na počátku 50. let 20. století vyprojektoval i několik kinosálů.

Casa Xinesa na carrer de Muntaner, 54 (Foto: www.flickr.com)

Ateneu ve valencijském městě Sueca, kde se Guardiola narodil (Foto: wikipedia.org)

Rosa Maria Sardà

Patřila mezi nejvýraznější katalánské herečky v celé filmové historii. Objevila se v přibližně padesátce katalánských i španělských celovečerních snímků, srdce diváků si však získala taktéž jako seriálová herečka či uvaděčka slavnostního udělování španělských filmových cen Premios Goya. Mnoho dalších desítek rolí vystřídala i na divadelních prknech. Obdivuhodný byl především její herecký rozsah - kromě vážných rolí zvládala s přehledem i ty komické. Poslední roky svého života bojovala s rakovinou.

Rosa Maria Sardà s režisérem Venturou Ponsem, 1997 (Foto: www.elpais.com)

Rosa Maria Sardà Tàmaro (1941-2020) se narodila v Barceloně. Ačkoliv pocházela z relativně skromných poměrů (otec rolník, matka zdravotní sestra), její prarodiče s herectvím silně koketovali. Rosa Maria byla nejstarší z pěti dětí. Po ztrátě matky tak v rodině nějakou dobu zastávala její roli. Její krůčky v divadelním světě byly pozvolné. Kromě ochotnického divadla ve čtvrti Horta neprošla žádnou zvláštní průpravou, nicméně již od roku 1962 se začala hraním živit. Na počátku 70. let 20. stol. debutovala v televizi, v té době získávala na popularitě i díky občasnému vystupování s hudební a humoristickou skupinou "La Trinca", jejíž lídr Josep Maria Mainat byl po více než třicet let Rosiným životním partnerem.

V průběhu 80. let 20. stol. se stává populární televizní tváří (kupříkladu díky pořadům a seriálům jako Festa amb Maria Rosa Sardà, Ahí te quiero ver, Olé tus vídeos) a poprvé proniká i na filmová plátna, a to zejména díky svému "nejvěrnějšímu" režisérovi Venturovi Ponsovi. Ten ji obsadil již do snímku El vicari d'Olot (1980) a později i do mnoha dalších úspěšných katalánských filmů: Actrius (1996), Carícies (1997), Amic/Amat (1998), Anita no perd el tren (2000), Barcelona, un mapa (2007) či Any de Gràcia (2011). Rosa Maria Sardà se však objevila i v mnoha výtečných španělských filmech. Malou roli ji svěřil v roce 1987 slavný španělský režisér Luis García Berlanga ve filmu Moros y cristianos, o šest let později ji proslavil film ¿Por qué lo llaman amor cuando queiren decir sexo? madridského režiséra Manuela Gómeze Pereiry. Díky tomuto filmu se dočkala prvního významného ocenění - nejprestižnější španělské filmové ceny Goya za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Rosa Maria Sardà shodou okolností v té době vcelku pravidelně moderovala galavečer Premios Goya, proto se také stala vůbec první moderátorkou večera, která si na pódiu přímo převzala i vítěznou sošku (viz první z videí na konci článku).

Podruhé se sošky ve stejné kategorii dočkala v roce 2001 za roli ve filmu Sin vergüenza katalánského režiséra Joaquima Oristrella. Španělští diváci si ji však asi nejlépe pamatují z dvojice filmů Fernanda Trueby La niña de tus ojos (1997), kde kromě Penélope Cruz sdílela scény i s českým hercem Miroslavem Táborským, a El embrujo de Shanghai (2002) a především ze slavného Almodóvarova dramatu Todo sobre mi madre (2000), které ji opět svedlo dohromady s Penélope Cruz. Kromě již zmíněných dvou sošek Premio Goya získala za svou takřka padesátiletou hereckou kariéru i mnohá další ocenění. Kromě těch striktně hereckých obdržela v roce 1994 i významný katalánský řád Creu de Sant Jordi, který však v létě 2017 vrátila. Učinila tak na protest proti tehdejším lídrům katalánské nezávislosti. Rosa Maria Sardà byla po celý život zapálenou republikánskou a socialistkou, nicméně myšlenka katalánské nezávislosti jí byla proti srsti. Právě kvůli tomu si část katalánského publika v posledních letech svého života krapet rozkmotřila. Od roku 2015 herečka bojovala s rakovinou, v posledních měsících však, jak sama říkala, přijala definitivní porážku. V prosinci 2019 ještě stihla vydat svou autobiografii pod názvem Un incidente sin importancia, nicméně ve svých vyjádřeních už se netajila tím, že jedinou věcí, která jí v jejích 78 letech zbývá, je zemřít. Poslední kniha zmíněné autobiografie pak shrnuje poslední měsíce jejího života dosti syrově: "Umírat v prvním světě je tak komplikované. A jak je to drahé!"