Rosa Maria Sardà

Patřila mezi nejvýraznější katalánské herečky v celé filmové historii. Objevila se v přibližně padesátce katalánských i španělských celovečerních snímků, srdce diváků si však získala taktéž jako seriálová herečka či uvaděčka slavnostního udělování španělských filmových cen Premios Goya. Mnoho dalších desítek rolí vystřídala i na divadelních prknech. Obdivuhodný byl především její herecký rozsah - kromě vážných rolí zvládala s přehledem i ty komické. Poslední roky svého života bojovala s rakovinou.

Rosa Maria Sardà s režisérem Venturou Ponsem, 1997 (Foto: www.elpais.com)

Rosa Maria Sardà Tàmaro (1941-2020) se narodila v Barceloně. Ačkoliv pocházela z relativně skromných poměrů (otec rolník, matka zdravotní sestra), její prarodiče s herectvím silně koketovali. Rosa Maria byla nejstarší z pěti dětí. Po ztrátě matky tak v rodině nějakou dobu zastávala její roli. Její krůčky v divadelním světě byly pozvolné. Kromě ochotnického divadla ve čtvrti Horta neprošla žádnou zvláštní průpravou, nicméně již od roku 1962 se začala hraním živit. Na počátku 70. let 20. stol. debutovala v televizi, v té době získávala na popularitě i díky občasnému vystupování s hudební a humoristickou skupinou "La Trinca", jejíž lídr Josep Maria Mainat byl po více než třicet let Rosiným životním partnerem.

V průběhu 80. let 20. stol. se stává populární televizní tváří (kupříkladu díky pořadům a seriálům jako Festa amb Maria Rosa Sardà, Ahí te quiero ver, Olé tus vídeos) a poprvé proniká i na filmová plátna, a to zejména díky svému "nejvěrnějšímu" režisérovi Venturovi Ponsovi. Ten ji obsadil již do snímku El vicari d'Olot (1980) a později i do mnoha dalších úspěšných katalánských filmů: Actrius (1996), Carícies (1997), Amic/Amat (1998), Anita no perd el tren (2000), Barcelona, un mapa (2007) či Any de Gràcia (2011). Rosa Maria Sardà se však objevila i v mnoha výtečných španělských filmech. Malou roli ji svěřil v roce 1987 slavný španělský režisér Luis García Berlanga ve filmu Moros y cristianos, o šest let později ji proslavil film ¿Por qué lo llaman amor cuando queiren decir sexo? madridského režiséra Manuela Gómeze Pereiry. Díky tomuto filmu se dočkala prvního významného ocenění - nejprestižnější španělské filmové ceny Goya za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Rosa Maria Sardà shodou okolností v té době vcelku pravidelně moderovala galavečer Premios Goya, proto se také stala vůbec první moderátorkou večera, která si na pódiu přímo převzala i vítěznou sošku (viz první z videí na konci článku).

Podruhé se sošky ve stejné kategorii dočkala v roce 2001 za roli ve filmu Sin vergüenza katalánského režiséra Joaquima Oristrella. Španělští diváci si ji však asi nejlépe pamatují z dvojice filmů Fernanda Trueby La niña de tus ojos (1997), kde kromě Penélope Cruz sdílela scény i s českým hercem Miroslavem Táborským, a El embrujo de Shanghai (2002) a především ze slavného Almodóvarova dramatu Todo sobre mi madre (2000), které ji opět svedlo dohromady s Penélope Cruz. Kromě již zmíněných dvou sošek Premio Goya získala za svou takřka padesátiletou hereckou kariéru i mnohá další ocenění. Kromě těch striktně hereckých obdržela v roce 1994 i významný katalánský řád Creu de Sant Jordi, který však v létě 2017 vrátila. Učinila tak na protest proti tehdejším lídrům katalánské nezávislosti. Rosa Maria Sardà byla po celý život zapálenou republikánskou a socialistkou, nicméně myšlenka katalánské nezávislosti jí byla proti srsti. Právě kvůli tomu si část katalánského publika v posledních letech svého života krapet rozkmotřila. Od roku 2015 herečka bojovala s rakovinou, v posledních měsících však, jak sama říkala, přijala definitivní porážku. V prosinci 2019 ještě stihla vydat svou autobiografii pod názvem Un incidente sin importancia, nicméně ve svých vyjádřeních už se netajila tím, že jedinou věcí, která jí v jejích 78 letech zbývá, je zemřít. Poslední kniha zmíněné autobiografie pak shrnuje poslední měsíce jejího života dosti syrově: "Umírat v prvním světě je tak komplikované. A jak je to drahé!"