30. 5. 2021

Roc Cot i Cot

Modernistický architekt se zajímavě vypadajícím jménem, to byl Roc Cot i Cot (1865-1909). Narodil se v Barceloně a podobně jako další desítky jeho generačních soukmenovců vystudoval architekturu na místní univerzitě pod dohledem velikánů jako Lluís Domènech i Montaner a dalších. Po studiích vykonával krátce funkci městského architekta v Gironelle a Puig-reig, léta 1903-1909 tuto funkci zastával ve vnitrozemském městě Berga, proto nepřekvapí, že značná část modernistických staveb v tomto městečku je právě jeho dílem.

Část jeho návrhů však dodnes přežilo i na ulicích katalánské metropole, kde měl po více než dekádu Cot se svými společníky Salvadorem Ollerem a Joanem Alsinou ateliér. Mezi Cotovy nejznámější stavby v Barceloně patří zejména Casa Isidre Feliu (1904), Casa Antònia Puget (1906) nebo Casa Antoni Perelló (1908). V letech 1900-1905 též pracoval na zakázce pro rodinu Fargasů v oblasti dnešní barcelonské čtvrti Font d'en Fargues. Je autorem zdejší a dnes bohužel dost zdevastované modernistické jeskyně a kiosku a také sympatickou vilkou Torre Antoni Garau Simonet nacházející se jen pár desítek metrů od samotného pramene Font d'en Fargues. Silný autorský podpis v sobě nesou právě podobné rodinné vilky s výraznou věží. Kromě Torre Antoni Garau Simonet je to patrné kupříkladu u Torre Ca l'Aymà (1905) v El Masnou nebo u Torre de Viladomiu (1910) v Gironelle. Více děl po sobě Roc Cot i Cot nezanechal, zemřel totiž v létě 1909, tedy ještě před samotným koncem módní vlny modernisme.


Torre Antoni Garau Simonet v barcelonské čtvrti Font d'en Fargues (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

28. 5. 2021

El Siglo: Největší antikvariát ve Španělsku

Milovníci knih v Katalánsku disponují hotovým svatostánkem. Jen o tom mnoho z nich neví. V katalánském městě Sant Cugat del Vallès, jen 15 km severozápadně od Barcelony, se totiž nachází největší antikvariát ve Španělském království. Antikvariát El Siglo vznikl roku 2006 v rozlehlém skladišti, které je součástí známé tržnice Mercantic na okraji Sant Cugatu. V celém areálu najdete mnoho starožitností i stylových kousků vonících novotou. Od nábytku přes oblečení až po různé cetky. Avšak největší dojem na vás stejně udělá výše zmíněný antikvariát!

El Siglo je vlastně zhmotněním snů nejen bohémsky založených intelektuálů. Na ploše více než 800 metrů čtverečních se nachází něco okolo 150 000 knih. Gigantických rozměrů dosáhl tento antikvariát po roce 2013, kdy odkoupil asi 100 000 knih, které zůstaly bezprizorní po konci legendárního barcelonského antikvariátu Llibreria Canuda (1947-2013), jenž svého času inspiroval Carlose Ruize Zafóna k napsání slavného románu Stín větru. Můžete tu strávit dlouhé hodiny a pokud vám najednou vyprahne v krku, stačí se přesunout do jedné z "místností", která funguje jako stylový bar. Samotný antikvariát pak nabízí hned několik různých prostor, které se dají využít k nejrůznějším kulturním událostem a živým koncertům. Kromě tisíců a tisíců starých knih v katalánštině i ve španělštině tu občas natrefíte i na skutečnou bibliofilní raritu nebo na nedávno publikovaný bestseller. Vybere si tu opravdu každý. Ideálním dnem k návštěvě je tu víkend. Více fotografií z interiéru tohoto stylového knihkupectví najdete zde.

Antikvariát El Siglo funguje též jako stylový bar... (Foto: www.totsantcugat.cat) 

 Je zde spousta prostoru pro nejrůznější kulturní akce (Foto: Twitter)

Andrés Gimeno

Byl opravdovým průkopníkem tenisu ve Španělsku, v roce 1960 se koneckonců stal vůbec prvním profesionálním tenistou ve španělské historii. Do tenisové historie se však zapsal až na sklonku kariéry - dodnes je vůbec nejstarším vítězem tenisového turnaje French Open, ačkoliv tento historický zápis může být letos výrazně ohrožen.

Tenista Andrés Gimeno na vrcholu kariéry (Foto: Profimedia)

Andrés Gimeno Tolaguera (1937-2019) nemohl jinak. Narodil se v Barceloně do rodiny Estebana Gimena, velkého tenisového nadšence a prvního profesionálního tenisového kouče v Španělsku. Své první lekce tenisu dostal Andrés v domovském Reial Club de Tennis Barcelona, Ve dvaceti letech byl už místním šampionem, v juniorských kategoriích pravidelně vyhrával velké tenisové turnaje. To vše ještě v amatérských časech. Roku 1958 poprvé reprezentoval Španělsko v Davisově poháru. Velký zlom v jeho životě nastal roku 1960. Poté, co zvítězil v domácím turnaji Trofeu del Comte Godó, stal se vůbec prvním profesionálním tenistou ve španělské historii, musel však na pár let oželet účast v grandslamech a Davisově poháru, které tehdy byly otevřené jen amatérským hráčům. Dařilo se mu zejména na antuce. Po celá šedesátá léta se pravidelně dostával do finále tenisových turnajů a s železnou pravidelností v nich narážel na Australana Roda Lavera, dodnes považovaného za jednoho z nejlepších tenistů všech dob. A nutno dodat, že ne vždy v těchto finálových utkáních dominoval Australan...

V roce 1965 se dostal dokonce do finále Wembley Championship, jednoho z nejprestižnějších tenisových turnajů před začátkem tzv. otevřené éry. Nakonec však ve třech setech podlehl sedminásobnému vítězi tohoto turnaje... Rodu Laverovi. Po nástupu otevřené éry zaznamenal největší individuální úspěch v Australian Open roku 1969, kde to dotáhl opět do finále, v němž s ním udělal vcelku krátký proces... Rod Laver. K tomu přidal dvě finálové účasti ve čtyřhře v US Open 1968 a French Open 1969. Tady však jeho tenisový příběh nekončí. Zlatý hřeb své kariéry si totiž Andrés Gimeno nechal až na její závěr. V červnu 1972 to konečně vyšlo. Ve finále French Open vyprovodil z kurtu poměrem 3-1 na sety domácího Patricka Proisyho, a připsal si tak své jediné grandslamové vítězství kariéry. Bylo mu přesně 34 let a 301 dní. Nikdo jiný od té doby nedokázal turnaj Rolanda Garrose vyhrát v tak pokročilém věku. Ohrozit by ho mohla až letos mallorská tenisová legenda Rafael Nadal, jenž v průběhu letošního Roland Garros oslaví 35. narozeniny. Nadal totiž French Open vyhrál již třináctkrát, jde tak o jeho vůbec nejúspěšnější grandslamový podnik.

Poslední ATP turnaj vyhrál Andrés Gimeno v červenci 1972 ve švýcarském Gstaadu. O rok později už definitivně pověsil raketu na hřebík. Po konci kariéry si Gimeno založil skromnou tenisovou školu v katalánském městečku Castelldefels a po dobu takřka 20 let pracoval ve španělské veřejnoprávní televizi jako spolukomentátor tenisových přenosů. V roce 2009 byl slavnostně uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy. Ani prvnímu tenisovému profesionálovi ve španělské historii se na sklonku života nevyhnuly finanční problémy. Světová finanční krize z roku 2008 na něj tvrdě dolehla, v roce 2011 se tak výrazné postavy španělského tenisu pro Gimena rozhodly uspořádat benefiční akci. Poté se ještě na nějakou dobu vrátil ke komentování na soukromém televizním kanálu Energy. Zemřel v říjnu 2019 po dlouhé nemoci. Více informací zde.

22. 5. 2021

Katalánské první dámy

Od 21. května 2021 má Katalánsko konečně nového premiéra. S tím souvisí taktéž změna na postu katalánské první dámy. Ta současná, 32 letá Janina Juli Pujol, je v moderní historii regionu celkově dvanáctou první dámou. Na stručné profily jí i jejích předchůdkyň se zaměříme na následujících řádcích.

První pár Katalánska v letech 2016-2017, Carles Puigdemont a Marcela Topor (Foto: www.mujerhoy.es)

EUGÈNIA LAMARCA I DE MIER
O vůbec první katalánské první dámě toho dnes mnoho nevíme. Manželka Francesca Macià, jenž byl prvním katalánským premiérem (1932-1933) v moderní éře Generalitat de Catalunya, byla dcerou známého katalánského architekta a politika Agapita Lamarky. Lamarca a Macià se vzali v roce 1888 po relativně krátké známosti, kterou navázali v jejím rodném městě Lleida, kam byl tehdy Macià převelen. Vychovali spolu tři děti. Samotné funkce katalánské první dámy si však Eugènia Lamarca příliš neužila, neboť její muž byl ve funkci fakticky jen necelé dva roky. Více informací o fungování premiérské rodiny najdete například v dobové reportáži spisovatelky Mercè Rodoredové.

MERCÈ MICÓ I BUSQUETS
Doposud jediný z katalánských premiérů 20. a 21. století měl počas své vlády dvě manželky. Byl jím Lluís Companys, taktéž jediný úřadující katalánský premiér (byť v exilu), jenž byl ve své funkcí popraven. O jeho první manželce Mercè Micó se dnes příliš nemluví. Vzali se roku 1910 a měli spolu dvě děti. Jejich syn Lluís trpěl od rané dospělosti určitým typem schizofrenie, kvůli němuž byl prakticky trvale internován na psychiatrii. Je možné, že spouštěčem tohoto stavu bylo i brzké odloučení jeho rodičů. Po dobu onoho prvního manželství měl Companys několik milenek a minimálně jednu nemanželskou dceru. Pro Mercè, která od sňatku s Companysem očekávala spíše konvenční manželství, byl největším šokem jeho neuspořádaný život, náročná politická kariéra, neustálé avantýry i ne zrovna příkladná finanční situace. Zlé jazyky tvrdí, že v posledních letech Companyse na veřejnosti běžně častovala nepěknými výrazy.

CARME BALLESTER I LLASAT
O tom, že Companysovo první manželství příliš nefungovalo, se vědělo delší dobu. Ostatně už během jednoho z vrcholů jeho premiérské kariéry (události z října 1934) po jeho boku v rozhodujících chvílích stála politická aktivistka a horlivá zastánkyně ženských práv Carme Ballester (1900-1972). 
Carme byla skutečnou láskou jeho života, o jejich vztahu panuje i celá řada legend. Po Companysově návratu z vězení už se od něj neodloučí a v říjnu 1936 uzavřou sňatek. Její první veřejná akce v roli první dámy se odehrála v červnu 1937 při uctění památky zesnulých při bombardování baskického městečka Gernika. Spolu se svým mužem uprchla na konci války do francouzského exilu. V říjnu 1940 však Gestapo Companyse odeslalo do Španělska, kde byl záhy frankistickým režimem popraven. Ovdovělá Carme Ballester se poté musela sama protloukat válkou zmítanou Francií. Během válečných let pomáhala místnímu odboji, za což byla po válce oceněna a získala i nárok na skromnou finanční rentu. Ani ta jí však nestačila k pokrytí všech základních nákladů, neboť se v Paříži starala o nemocného Companysova syna z prvního manželství. Na udržení jeho psychiatrické péče si tak musela přivydělávat jako uklízečka nebo švadlena.

FLORÈNCIA BAS I PARENT
Josep Irla i Bosch (1876-1958) byl v pořadí 124. předsedou katalánské války, měl ovšem tu velkou smůlu, že celý svůj mandát jako jediný katalánský premiér v moderní historii prožil v exilu. Doo funkce byl zvolen po smrti svého předchůdce Lluíse Companyse na podzim 1940. V čele Generalitat de Catalunya vydržel 14 let, potom ze zdravotních důvodů odstoupil. I z těchto důvodů toho o jeho manželce, taktéž jediné katalánské první dámě sloužící v této funkci kompletně v exilu, víme jen velmi málo. Podobně jako Irla i ona pocházela z městečka Sant Feliu de Guíxols a za svého muže se provdala roku 1902. Ačkoliv pár neměl vlastní děti, vychovával alespoň dvě osvojené holčičky.

ANTÒNIA MACIÀ I GÓMEZ
Antònia Macià Gómez (1904-2001) poznala svého budoucího muže jako čtrnáctiletá. Josepa Tarradellase, dlouholetého katalánského premiéra v exilu (1954-1980), si vzala v roce 1927 a prožila s ním všechny válečné útrapy i dlouhá léta ve vyhnanství, kde jen díky své tvrdohlavosti a neústupnosti Tarradellas dokázal udržet při životě instituci Generalitat de Catalunya, kterou po španělské občanské válce zrušila frankistická diktatura. Po Tarradellasově smrti se na veřejnosti objevovala již jen sporadicky.

Jordi Pujol a Marta Ferrusola v mládí i ve stáří (Foto: www.elperiodico.com)

MARTA FERRUSOLA I LLADÓS
Možná nejkontroverznější katalánskou první dámou byla Marta Ferrusola (*1935). Její muž? Jordi Pujol i Soley, byl nejdéle sloužící katalánský premiér moderních dějin (1980-2003). Po celou dobu tohoto mandátu Ferrusola působila jako příkladná žena konzervativně laděného politika. Svou roli první dámy brala vážně a často se objevovala po boku svého muže či jako čestná členka či předsedkyně rad nejrůznějších spolků. Kromě toho působila jako podnikatelka v rámci zahradnické firmy Hidroplant. S Pujolem se vzali roku 1956 a celkem spolu mají sedm dětí. Ačkoliv sama aktivně v politice nikdy nepůsobila, měla prý velký vliv na jmenování některých ministrů. Podle mnohých bylo lepší si ji předcházet, neboť pokud jí byl některý z politických spolupracovníků jejího muže nesympatický, dala mu to pořádně najevo. Většina Katalánců ji jako první dámu respektovalo, byla koneckonců příkladnou ženou na svém místě a zakládala si i na střídmém životním stylu, ačkoliv byla uvyklá pohybovat se v bohatých a vlivných kruzích. Velký šrám utrpěla její pověst v souvislosti se soudním procesem vedeným proti celé Pujolovic rodině od roku 2014 na základě milionového majetku ukrytého před španělskými daňovými úřady na účtech v Andoře. Podle žalobců měla Marta Ferrusola řídit rodinný korupční byznys. Jak to ale ve skutečnosti celé bylo, se již asi nedozvíme. Ona samotná byla v podstatě jakéhokoliv dalšího stíhání zbavena, neboť jí před nedávnem byla diagnostikována Alzheimerova choroba, a není tak schopna odpovídat za své předchozí činy před soudem. Poněkud tristní konec nejdéle sloužící katalánské první dámy v moderní historii.

DIANA GARRIGOSA LASPEÑAS
Celoživotní partnerka bývalého barcelonského starosty a katalánského premiéra Pasquala Maragalla (2003-2006), Diana Garrigosa, se narodila roku 1944 v Barceloně. V kontextu doby se jí dostalo velmi dobrého vzdělání v USA, kde na univerzitě The New School vystudovala ekonometrii. Profesně pak působila coby ekonomka a profesorka informatiky. S Maragallem se vzali roku 1965 a vychovali spolu celkem tři děti. Podobně jako v případě některých dalších katalánských prvních dam i ona byla členkou politické strany, za niž byl její muž zvolen do premiérského křesla, ačkoliv vzhledem k tomu, jak nehezky se PSC k Maragallovi na konci jeho mandátu zachovala, své členství ve straně ukončila i Garrigosa. Od roku 2008 se plně věnovala předsednictví Fundació Pasqual Maragall, kterou spoluzaložila se svým mužem poté, co mu byla roku 2007 diagnostikována Alzheimerova choroba. Tato nadace se snaží podporovat vědecký výzkum, jenž by měl vést k vymýcení této civilizační choroby 21. století. V posledních letech také občas poskytovala rozhovory ohledně života a zdravotního stavu svého muže, který je nyní ve velmi pokročilé fázi nemoci. Přesto však Pasqual Maragall svoji ženu přežil - Diana Garrigosa zemřela nečekaně v únoru 2020 na infarkt.

ANNA HERNÁNDEZ BONANCIA
Zlé jazyky tvrdí, že bývalý katalánský premiér José Montilla (2006-2010) měl vždy u žen solidní úspěch, ačkoliv tomu jeho pověst šedivého technokrata bez charisma příliš neodpovídá. Tak či onak má za sebou již dvě manželství a z nich celkem pět dětí. Jeho druhá manželka, Anna Henández Bonancia (*1955), se katalánskou první dámou stala v roce 2006, tedy devět let po svatbě s Montillou. Paradoxně to však byla ona, kdo se stal dříve členem PSC, tedy strany, za kterou byl Montilla v roce 2006 zvolen katalánským premiérem. Oba do vztahu přišli v již pokročilejším věku, avšak ani to jim nebránilo ještě rozšířit rodinu - v roce 2000 se jim narodila trojčata. Rodina se usadila ve městě Sant Just Desvern nedaleko od Barcelony, kde byla Anna Hernández dlouhá léta místostarostkou. Kariérní úřednice, vystudovala nejprve právnickou fakultu a později i obor veřejné správy na prestižní katalánské škole ESADE. Žádné větší skandály tuto dvojici nikdy neprovázely, ačkoliv nepřátelsky naladěný tisk jen těžko vydýchával fakt, že Anna zastávala místo hned v několika dozorčích radách a podobných institucích, díky čemuž do rodinné kasičky přispívala takřka 100 000 € ročně, tedy platem, na který nedosáhla ani drtivá většina katalánských ministrů. Řadu Katalánců si znepřátelila prohlášením, že svým dětem mnohem raději dopřeje vzdělání v němčině než v katalánštině, která jim stačí jednou týdně.

Artur Mas a Helena Rakòsnik v časovém srovnání (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

HELENA RAKÒSNIK
Možná nejzajímavější katalánskou první dámou byla z českého pohledu manželka Artura Mase, katalánského premiéra v letech 2010-2016. Helena Rakòsnik i Tomé (*1957) má už při pohledu na své příjmení nepochybně český původ, podle všech informací však dost dávný. Jeho prvním nositelem byl jeden z jejích pradědečků, jenž se z Českých zemí vydal za štěstím do Valencie. Byl totiž botanik, a tak ho vábila možnost studovat obrovský palmový háj ve městě Elx přímo na vlastní oči. Později se rodina Rakòsnikových přesunula za obchodem do Barcelony. Z generace na generaci tak později přecházelo i toto pro Katalánce jistě podivné příjmení. 4. března 1957 se s ním v barcelonské čtvrti Gràcia budoucí první katalánská první dáma s českým původem. Roku 1979 se na jedné svatbě seznámila s jistým Arturem Masem a o tři roky později se vzali. Po škole působila krátce jako učitelka, od roku 1985 pracuje v tiskové a marketingové sekci barcelonského dopravního podniku (TMB). Toto zaměstnání vykonávala i v pozici první dámy, kdy pokračovala ve svém relativně běžném životě buďto na barcelonské adrese na carrer Tuset nebo v letní rezidenci ve Vilassar de Mar. Jak sama přiznala hned v několika rozhovorech, v Česku s nikým v kontaktu není, místní nositelé podobného příjmení tak možná ani netuší, že součástí jejich rodokmenu je i jedna bývalá katalánská první dáma.

MARCELA TOPOR
Zatímco manželka Artura Mase měla cizokrajné předky, Carles Puigdemont, katalánský premiér v letech 2016-2017 a svého času globálně nejznámější Katalánec, našel své životní štěstí v Rumunsku. Jeho o 14 let mladší manželka Marcela Topor (*1976) se totiž narodila a celé mládí prožila v rumunském městě Vaslui. V 18 letech přesídlila do druhého největšího rumunského města Jasy, aby zde studovala anglickou filologii. Studia již v té době kombinovala s účinkováním v divadelním spolku, s nímž v rámci několika turné projela část Evropy i USA. Roku 1998 se zúčastnila festivalu amatérských divadel v Gironě, kde okouzlila tehdejšího novináře Carlese Puigdemonta. Vztah na dálku trval jen krátce, neboť pár se vzal o necelé dva roky později v jednom luxusním hotelu v katalánském městečku Roses. Od té doby spolu žili v Katalánsku, kde se Marcela velmi rychle a perfektně naučila místní jazyk. Kromě katalánštiny a rumunštiny ovládá s přehledem i angličtinu a španělštinu. Pracovně je Marcela Topor od samého začátku svého pobytu spojena s projektem internetového deníku Catalonia Today, jehož zakladatelem byl právě Puigdemont. Po Puigdemontově vstupu do politiky se jeho manželka stala šéfredaktorkou tohoto periodika. Kvůli Puigdemontově pobytu v exilu aktuálně část rodiny (Marcela a jejich dvě dcery, Magalí a Maria) neustále pendluje mezi Katalánskem a Belgií.

CAROLA MIRÓ I BEDÓS
Carola Miró se narodila v červnu 1965 a svůj profesní život zasvětila práci učitelky na soukromé škole v barcelonské čtvrti Pedralbes, ačkoliv v posledních letech byla kvůli zdravotním problémům v pracovní neschopnosti. Se svým manželem Quimem Torrou, jenž zastával úřad katalánského premiéra v letech 2018-2020, se znala již od mládí, neboť oba navštěvovali stejnou střední školu v barcelonské čtvrti Sarrià, nicméně blíže se seznámili až v roce 1987. Mezitím spolu Carola a Quim vychovali tři dnes již dospělé děti. Mezi Caroliny záliby patří četba, patchwork a cestování. Svého muže ostatně doprovázela i při několikaletém pracovním pobytu ve Švýcarsku. Společnou řeč nacházejí i v politice - Carola se v roce 2010 ucházela (byť na prakticky nevolitelné pozici) o křeslo v katalánském parlamentu za politické hnutí Reagrupament. 

JANINA JULI I PUJOL
Prozatím poslední katalánskou první dámou se 21. května 2021 stala Janina Juli i Pujol (*1989). Manželka současného katalánského premiéra Pere Aragonèse (ERC) pochází ze stejného města jako on, tedy z přímořského letoviska Pineda de Mar. S Perem se však poznali až roku 2011 při komunálních volbách, neboť oba v nich kandidovali do městského zastupitelstva. Jiskra přeskočila i přesto, že Janina na rozdíl od svého muže kandidovala za dnes již neexistující koalici CiU. Vzali se roku 2017 a v současnosti spolu vychovávají dvouletou dceru Claudii. Více se o soukromém i profesním životě nové katalánské první dámy v tuto chvíli neví.

Svatební fotografie Pere Aragonèse a jeho ženy Janiny Juli z roku 2017 (Foto: Instragram Pere Aragonès)

21. 5. 2021

Pere Aragonès

Více než tři měsíce trvalo tentokrát sestavení nové katalánské vlády. Ačkoliv se po regionálních volbách ze 14. února 2021 nabízela jediná možná koalice mezi stranami Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a Junts per Catalunya (JxC), vzájemná nevraživost obou formací a jejich nevyřízené účty z předchozího vládního období natáhly povolební vyjednávání na celých 96 dní. Výsledkem je křehká koalice stran prosazujících katalánskou nezávislost stojící na podpoře nevyzpytatelného levicově laděného hnutí CUP. V čele nově vznikající vlády tak bude stát vůbec nejmladší premiér v novodobé katalánské historii, 38letý Pere Aragonès.

Nový katalánský premiér Pere Aragonès (Foto: La Vanguardia)

Pere Aragonès i Garcia se narodil 16. listopadu 1982 v katalánském přímořském letovisku Pineda de Mar na pobřeží Costa del Maresme. Pochází z dobře situované rodiny - jeho dědeček z otcovy strany, Josep Aragonès i Montsant (1927-1992) byl známým místním podnikatelem v textilním průmyslu a později také hoteliérem. V letech 1966-1987 byl navíc místním starostou. Naopak příbuzní z matčiny strany představují typický obrázek poválečných přistěhovalců mířících do Katalánska z jihu Španělska za lepším životem. Pere Aragonès strávil podstatnou část mládí v nejrůznějších divadelních kroužcích, po soukromé střední škole vystudoval práva na taktéž soukromé Universitat Oberta de Catalunya a svou akademickou formaci dokončil ziskem magisterského titulu z hospodářských dějin na Universitat de Barcelona a několika kurzy na Kennedy School of Government na Harvardu. Od roku 2012 pracuje na doktorské práci týkající se ekonomické politiky Mancomunitat de Catalunya. Vzhledem k jeho současné politické kariéře však není příliš pravděpodobné, že by doktorát v nejbližších letech úspěšně dokončil.

Svědomitý student se i díky rodinným vzorům velice záhy začal zajímat o politiku. Do mládeže ERC vstoupil již jako 16letý v roce 1998 a do pěti let se stal jejím celonárodním mluvčím. V roce 2006 byl poprvé zvolen poslancem katalánského parlamentu, mandát potom několikrát obhájil. Souběžně s tím vykonával též funkci radního v rodné Pinedě (2011-2018). Jeho hvězda začala strmě stoupat zejména po roce 2016, kdy z něj šéf ERC Oriol Junqueras udělal hlavního tajemníka na svém ministerstvu. V pozici katalánského ministra financí Aragonès ostatně v květnu 2018 nahradil právě svého mentora Junquerase, jenž si dnes odpykává mnohaletý trest za uspořádání katalánského referenda z roku 2017. Zároveň se jako Junquerasův favorit stal prvním místopředsedou komplikované vlády Quima Torry (2018-2020). Po Torrově sesazení španělským nejvyšším soudem se z titulu své funkce Aragonès ujal funkce prozatímního premiéra. Zmírající vládu dovedl k předčasným volbám a podle všech volebních průzkumů se měl právě on stát v pořadí již 132. předsedou katalánské vlády (President de la Generalitat).

Jak jsme již psali v úvodu, komplikované vztahy obou nezávislost prosazujících katalánských stran jednání o nové vládě protahovala do úmoru. Ještě před týdnem byla na stole vcelku reálná hrozba opakování regionálních voleb, nicméně alespoň v tomto si politické špičky ERC a JxC nakonec dokázaly spočítat, že případná neschopnost se domluvit by je v opakovaném hlasování mohla přijít nesmírně draze. 21. května 2021 byl tak Pere Aragonès 74 hlasy zvolen novým katalánským premiérem. Pro stále ještě velmi mladého politika jde o splněný sen, ačkoliv nikdo příliš nepochybuje o tom, že klíčový "poradní" hlas ke krokům nové katalánské vlády bude i nadále zaznívat z věznice Lledoners. Aragonès navíc nemá žádnou jistotu, že u vlády vydrží celé čtyři roky. Všeobecně se očekává, že k dalším výrazným změnám by v Katalánsku mohlo dojít v roce 2023, kdy jsou na pořadu dne španělské parlamentní i komunální volby. Minimálně do té doby se však tento 38letý politik může pyšnit nejvyšším platem mezi všemi španělskými premiéry. Předseda katalánské vlády totiž podle aktuálních tabulek pobírá něco málo přes 153 000 € ročně. Tím výrazně předčí baskického (106 000 €) i španělského (86 000 €) premiéra.

V souvislosti se zvolením Pere Aragonèse do čela katalánské vlády získal region novou "první dámu". Je jí 32letá Janina Juli Pujol pocházející taktéž z přímořského letoviska Pineda de Mar. Ačkoliv pochází ze stejné lokality, poznali se pravděpodobně až roku 2011, kdy byli oba na kandidátních listinách do komunálních voleb - Pere coby lídr ERC a Janina jako číslo 13 na kandidátce CiU. Politickou rivalitu ve vztahu však nechali stranou a roku 2017 vstoupili do svazku manželského. Od té chvíle začala Pereho politická hvězda strmě stoupat, naopak Janine svou lokální politickou dráhu pozvolna upozadila. Společně nyní vychovávají dvouletou dceru Claudii. Katalánská veřejnost v současnosti Aragonèse vnímá spíše jako šedivého technokrata. Nedostatek přirozeného charismatu tak bude muset nahradit právě technicky vybroušeným řešením komplikovaného vztahu mezi Španělskem a Katalánskem. Ačkoliv je Pere Aragonès nepochybným zastáncem katalánské nezávislosti, jeho přístup k celému konfliktu by měl být dle očekávání mnohem smířlivější, nežli tomu bylo v případě minulých vlád pod vedením Carlese Puigdemonta a Quima Torry. Následující měsíce ukážou, jestli k tomu dostane potřebný prostor.

17. 5. 2021

FC Barcelona Femení

Zatímco mužský výběr katalánského fotbalového klubu FC Barcelona je již několik let jen odstínem slávy, kterou zažil v éře trenéra Guardioly, radost barcelonským fanouškům nyní dělá alespoň výběr ženský. Úspěšné roky změn nyní tým FC Barcelona Femení přetavil v historicky první vítězství ve finále ženské Ligy mistrů ve fotbale.

Hráčky týmu FC Barcelona Femení v květnu 2021 (Foto: www.fcbarcelona.cat)

Cesta na vrchol nebyla pro hráčky FC Barcelona vůbec jednoduchá. Vůbec první fotbalové utkání sehrála ženská sekce FCB 25. prosince 1970 na Camp Nou proti UE Centelles. Trénoval je tehdy legendární barcelonský gólman Antoni Ramallets, avšak klub se k nim neznal. Dívky tehdy nastoupily v bílých dresech s nápisem Selecció Ciutat de Barcelona. O pár měsíců později už se toto družstvo, nově pod názvem Penya Femenina Barcelonista, dočkalo materiální i finanční podpory ze strany katalánského velkoklubu, ačkoliv tým ani nadále nebyl pevnou součástí struktur klubu. Ženský fotbal se ve Španělsku podařilo integrovat do místní fotbalové federace až s příchodem 80. let 20. století, celostátní fotbalová soutěž žen byla zavedena až od sezony 1988/89 a Barça byla jedním z jejích zakládajících členů. V šedivých 90. letech tým dosáhl na jedno vítězství v Královnině poháru (Copa de la Reina), první výraznější úspěchy přišly až s druhou dekádou nového milénia. Od roku 2002 tým nese název FC Barcelona Femení a je plně integrovanou součástí FC Barcelona.

Obtížnost cesty na vrchol je patrná už jen ve skutečnosti, že až do roku 2015 šlo o sekci zcela amatérskou. Profesionální smlouvy se fotbalistky FCB dočkaly až poté, co čtyřikrát po sobě ovládly španělskou nejvyšší soutěž a k tomu přidaly i další tři celková vítězství v Copa de la Reina. To vše pod vedením velezkušeného kouče Xaviho Llorense. Nutno ale dodat, že profesionalizace týmu neznamená ani omylem platovou rovnoprávnost s mužskými kategoriemi. Svět fotbalu vlastně platové rozdíly mezi muži a ženami akcentuje do extrémních rozměrů. Například nejlépe placená fotbalistka současnosti, Američanka Carli Lloyd, si ročně přijde přibližně na 430 000 €, zatímco nejlépe placený fotbalista světa, Argentinec Lionel Messi, nyní ročně pobírá 70 000 000 €, tedy přibližně 165krát víc. Podobné cifry najdeme i u přestupových částek (mezi ženami kraluje Dánka Pernille Harder, za kterou vloni v létě Chelsea zaplatila 350 000 €, zatímco za brazilského útočníka Neymara PSG v roce 2017 Barceloně vysázelo za přestup 222 000 000 €). Za vším v tomto ohledu hledejme trh. Ženský fotbal zkrátka negeneruje takové zisky. Vidět je to ostatně i u rozdělování prémií za účast v Lize mistrů. Zatímco ženská sekce FCB letos za vítězství v nejprestižnější evropské soutěži vyinkasovala 460 000 €, jejich mužští kolegové si v roce 2019, kdy došli do semifinále Ligy mistrů, připsali zisk 117 000 000 €.

Jsou to však právě ženy, které poslední dobou dělají barcelonským fanouškům radost. Za relativně krátkou dobu fungování vrcholového ženského fotbalu ve Španělsku si výběr FC Barcelona Femení připsal 10 vítězství v Copa Catalunya, 7 výher v Copa de la Reina a šest ligových titulů. Mimochodem právě ten letošní si družstvo zajistilo s velkým předstihem několik kol před koncem a s ohromujícími statistikami (výhra ve všech 27 utkáních při ohromujícím skóre 136:5!). Definitivní úspěch však svěřenkyně katalánského kouče Lluíse Cortése prožily až letos v květnu. Do ženské Ligy mistrů tým FC Barcelona Femení nakoukl poprvé v roce 2012. O sedm let později pronikl vůbec poprvé do finále, kde nestačil na roky kralující Olympique Lyonnais. Avšak letos to už vyšlo. Suverénní výkon 4-0 ve finále proti hráčkám anglické Chelsea znamenal první trofej z ženské Ligy mistrů. Barça se tak stala vůbec prvním klubem, jenž vyhrál fotbalovou Ligu mistrů v mužské i ženské kategorii.

Za posledních pár let udělal tým FC Barcelona Femení obrovský kus práce. Za úspěchem stojí i dlouho a pečlivě budovaný kádr v čele se zkušenými veteránkami (Jennifer Hermoso, Vicky Losada, Sandra Paños, Melanie Serrano, Alèxia Putellas), mladými nadějemi (Aitana Bonmatí, Laia Codina, Jana Fernández, Bruna Vilamala) i mezinárodními hvězdami (Lieke Martens, Kheira Hamraoui, Caroline Graham Hansen). Jejich evropský triumf nyní nepochybně potěšil jinak relativně skleslé fanoušky mužské fotbalové sekce, která se musí smířit s nutným koncem Messiho éry. Snad tedy ženský fotbal v době postkoronavirové dostane ještě více prostoru a spolu s ním i novopečené barcelonské hrdinky.

Hlavní hvězdy FC Barcelona Femení. Zleva: Jennifer Hermoso, Alexia Putellas, Lieke Martens
(Foto: www.fcbarcelona.cat)

7. 5. 2021

Katalánsko a F1

U příležitosti GP Španělska, která se koná tento víkend již tradičně na Katalánském okruhu u městečka Montmeló, se v následujícím článku podíváme na historické spojení F1 a Katalánska. Na kterých katalánských okruzích se v historii jezdívalo? Konala se vůbec někdy GP Katalánska? A co katalánští piloti a další lidé ve Formuli 1? Odpovědi na tyto otázky naleznete v následujících odstavcích.


Co se týče zmiňované GP Katalánska, pod tímto názvem se dnes jezdí pouze motocyklové závody, Formule 1 do Katalánska vždy zavítala pod hlavičkou GP Španělska. Nejblíže zmiňovanému názvu byl tento podnik v loňském roce, kdy se kvůli koronaviru některé závody rušily a byly nahrazeny dvojitými víkendy na konkrétních okruzích. V takovém případě se nám rýsovala i ryze teoretická možnost, že by Circuit de Barcelona-Catalunya, jak od roku 2013 zní oficiální název katalánského okruhu, mohl hostit i více podniků v sezoně, přičemž pro druhý z nich by se logicky otvírala možnost jeho pojmenování jako GP Katalánska. Nicméně nakonec zůstalo jen u snů a Katalánci mohou být rádi, že jim velká cena vůbec zůstala, neboť v posledních pěti letech se každoročně v místním tisku spekuluje o možném neprodloužení smlouvy ze strany F1. Prozatím se však vždy podařilo Formuli 1 v regionu udržet.

Formulové závody ve Španělsku mají dlouhou tradici. První podniky se tu konaly již před první světovou válkou. O významu motoristického sportu přímo v Katalánsku svědčí i dnes již dokonale zapomenutý okruh Sitges-Terramar, jenž se nachází mezi městečky Sitges a Sant Pere de Ribes, necelých 40 km jihozápadně od Barcelony. Tento dva kilometry dlouhý ovál byl slavnostně otevřen roku 1923 jako jeden z prvních na světě. Dlouho však svému účelu nesloužil, neboť Španělsko i Evropu od 30. let 20. stol. čekaly turbulentní časy. Není však bez zajímavosti, že právě v krizových letech 1930-1945 se jeho slávu pokoušel vzkřísit česko-rakouský šlechtic a závodník Edgar Ritter von Morawitz (1893-1945). Vzhledem k dějinným událostem však příliš neuspěl a od konce II. světové války okruh chátral. V současnosti existuje iniciativa zpřístupnění okruhu lidem v podobě sportoviště či volnočasového centra, plány na obnovení původního závodního účelu nyní neexistují. Nutno dodat, že využít okruh k závodění by dnes dost dobře nešlo, neboť místní klopené zatáčky mají sklon až 60°.

První oficiální Velká cena Španělska v rámci seriálu F1 se konala roku 1951. Poté se objevila v roce 1954 a připravena byla i na rok 1955, nicméně pak přišla tragická nehoda v Le Mans a motorsport poněkud přehodnotil parametry vyhovujících okruhů. Stálou součástí kalendáře F1 se Velká cena Španělska stala od roku 1968. A i zde je vidět, že Katalánsko v tom hrálo prim. I když se to možná nezdá, v historii Velkou cenu Španělska hostily již tři katalánské okruhy. Na jejich historii se blíže podíváme v následujících odstavcích. Kromě toho přidáme i seznam katalánských jezdců, kteří se za více než 70letou historii F1 objevili v alespoň některé z velkých cen.

Nahoře okruh v době závodu v roce 1923, dolní fotografie ukazuje současný stav
(Foto: www.autodrom-terramar.com)

OKRUHY

CIRCUIT DE PEDRALBES (1951 a 1954)
Okruh v Pedralbes byl pěkným městským okruhem v tehdy okrajové a nepříliš zastavěné barcelonské čtvrti Pedralbes. Dnes je toto místo považováno za jednu z nejprestižnějších adres v katalánské metropoli - bydlí tu kupříkladu spousta hráčů a činovníků nedalekého klubu FC Barcelona, stejně tak je Pedralbes domovem mnoha podnikatelů či vysoce postavených manažerů nadnárodních firem. Okruh vedl ulicemi Diagonal (tehdy Av. Generalísimo Franco), Numancia, Avinguda de Pedralbes, Passeig Manuel Girona a Avinguda de Esplugues. Měřil 6 316 metrů a rekordní čas na kolo zde stanovil Juan Manuel Fangio v roce 1951 (2:16.93). Velká cena Španělska se v Pedralbes konala dvakrát - poprvé 28. října 1951 (což byla zároveň i historicky první GP Španělska) a podruhé 24. října 1954. Závod v roce 1951 vyhrál Juan Manuel Fangio (Alfa Romeo), v roce 1954 zase zvítězil Mike Hawthorn (Ferrari). 

I přes velkou oblibu to však byl poslední F1 závod na tomto místě. O rok později se tragický incident v Le Mans postaral o přehodnocení bezpečnosti na všech evropských okruzích a ten v Pedralbes už by novým bezpečnostním požadavkům nemohl vyhovět. Veškeré závody se tak přesunuly na další městský okruh v katalánské metropoli, tedy na kopec Montjuïc. Kromě nejvyšší kategorie motorsportu se tu v letech 1946, 1948, 1950 a 1954 konala tzv. Velká cena Penya Rhin, místní automobilový podnik, jehož původ sahal do roku 1916, kdy se jezdilo na přírodním okruhu ve Vilafranca del Penedès.

CIRCUIT DE MONTJUÏC (1969, 1971, 1973 a 1975)
Do seriálu F1 se Velká cena Španělska vrátila po dlouhé pauze až s rokem 1968. Tehdy se závodilo na madridském okruhu Jarama, nicméně pro následující roky bylo rozhodnuto, že se madridský okruh bude střídat s nově upraveným barcelonským. A tak se F1 hned o rok později vrátila do Katalánska, přesněji na městský okruh v krásné scenerii kopce Montjuïc a honosného areálu Světové výstavy 1929. Velká cena Španělska se tu jela celkem čtyřikrát (1969, 1971, 1973 a 1975), poté se na dlouhé roky vrátila do Jaramy a od poloviny 80. let se dějiště španělské GP přesunulo na jih země do Jerezu. Barcelonský okruh měřil 3 790 metrů a rekordní kolo tu v roce 1973 zajel Ronnie Peterson (1:23.80). Kromě formulí se tu proháněly také motorky a několikrát byl zdejší profil zapracován i do cyklistických soutěží (např. Tour de France, Vuelta de España, Volta a Catalunya). 

V letech 1969 a 1971 zdejší závod vyhrál skotský pilot Jackie Stewart, přičemž ono první vítězství znamenalo i zajímavý historický zápis - druhý v pořadí Bruce McLaren na Stewarta v cíli ztratil celá 2 kola! Takový rozdíl mezi vítězem a druhým v cíli v historii F1 nastal pouze dvakrát - poprvé zde na Montjuïcu a podruhé roku 1995 v Austrálii. Rok 1975 znamenal pro Montjuïc konečnou. Odehrál se tu totiž z historického pohledu nesmírně zajímavý, avšak z lidského pohledu velice tragický závod. Již před jeho začátkem se jezdcům nezdála bezpečnostní opatření, nedostatečné bariéry a další záležitosti. Někteří se snažili závod bojkotovat, jediným, kdo však skutečně protestně odjel a do závodu nenastoupil, byl zdejší vítěz z roku 1973 Emerson Fittipaldi. K tragédii došlo v 25. kole, kdy monopost Rolfa Stommelena po nehodě vylétl mimo trať. Výsledkem byli čtyři mrtví přihlížející a desítka zraněných včetně jezdce samotného. Závod byl po této nehodě předčasně ukončen v 29. kole a rozdělovala se jen půlka bodů. Pokud si odmyslíme výše zmíněné tragické okolnosti, výsledková listina tohoto závodu nabídla hned dva historické zápisy. Vítězem závodu se stal německý závodník Jochen Mass, pro kterého šlo o jediné vítězství v GP během jeho takřka desetileté kariéry ve Formuli 1, zároveň se však na Montjuïku rozdělovaly jediné mistrovské body, na než v prozatímní historii F1 dosáhla žena. 0,5 bodu za šesté místo brala italská závodnice Lella Lombardiová.

Plány městských okruhů v Pedralbes a na Montjuïku, kde se F1 konala v 50., 60. a 70. letech 20. stol.

CIRCUIT DE BARCELONA-CATALUNYA (MONTMELÓ)
Následovala další velká katalánská pauza, aby se seriál F1 do Barcelony vrátil ve velkém stylu až takřka po dvou dekádách. Od roku 1991 do současnosti totiž Velkou cenu Španělska hostí Katalánský okruh (od roku 2013 oficiálně Circuit de Barcelona-Catalunya) nacházející se v katastrálním území městečka Montmeló, asi 20 km severně od Barcelony. Okruh v Montmeló aktuálně měří 4 675 metrů na délku a 11 metrů na šířku. Nachází se tu celkem 16 zatáček a na tribuny se za normálních okolností vejde 140 000 diváků. Velká cena Španělska F1 se tu jezdí od roku 1991 bez přerušení, ačkoliv v minulosti hrozila i varianta střídání s okruhem ve Valencii, jenž před několika lety hostil podnik nesoucí název Velká cena Evropy. Valencijský okruh je již minulostí, nicméně Circuit de Barcelona-Catalunya se i tak musí vyrovnat s velkým tlakem ze strany F1 na neustálé zlepšování a placení vyšších poplatků, na které se lokální administrativa netváří příliš pozitivně. Prozatím se ale všechny hrozby konce F1 v Katalánsku podařilo odvrátit. 

Barcelonský okruh je též oblíbenou testovací tratí, což je i výhoda pro fanoušky. Je sice pravda, že testovací jízdy nejsou ani zdaleka tak napínavé jako závody, na druhou stranu je ale výsledný dojem docela podobný. Při testech se za 15-20 € můžete pohybovat podél celé trati a dokonale tak okruh poznat, naopak během závodu těch 15-20 € snadno utratíte jen za občerstvení, neboť ceny vstupenek obvykle začínají o cifru výše. Tedy alespoň před koronavirem. V letech 2020 a 2021 se závod odjel prakticky bez diváků. Za posledních 30 let okruh zažil spoustu pěkných závodů. Jasným králem je i tady (stejně jako na velké spoustě dnešních tratí) Michael Schumacher, jenž tu zvítězil šestkrát (1995, 1996, 2001-2004). Kromě F1 se zde pořádají i další vrcholné podniky jako Mistrovství světa silničních motocyklů, Mistrovství světa superbiků, Evropskou Le Mans Series nebo World Series by Renault.

Satelitní pohled na Circuit de Barcelona-Catalunya (Foto: Google Maps)

JEZDCI

JOAN JOVER SAÑÉS (1903-1960)
Barcelonský rodák se mohl stát oficiálně prvním španělským i katalánským závodníkem ve F1. Tento primát mu nicméně uzmul Francesc Gòdia. Abychom to uvedli na pravou míru - oba debutovali v GP Španělska 1951, která se jela na barcelonském okruhu Pedralbes. Oba se do závodu kvalifikovali, jenže Jover i Sañés nakonec ani neodstartoval kvůli rozbitému motoru svého Maserati. Oficiálně se tedy závodu jako takového neúčastnil, a proto je za prvního Španěla/Katalánce ve Formuli 1 považován jeho mladší kolega. Do dalších velkých cen u Jover nezasáhl, oficiálně tak v jeho formulových statistikách figuruje jediná účast v Grand Prix víkendu, avšak bez startu v závodě. Na španělské úrovni byl též významným motocyklovým závodníkem, v roce 1949 se taktéž zúčastnil závodu 24 hodin v Le Mans, kde skončil druhý. Svou závodní kariéru ukončil Jover i Sañés v roce 1960, poklidného "důchodu" si však bohužel dlouho neužil, jelikož dva týdny poté zemřel při dopravní nehodě na nebezpečném silničním úseku poblíž městečka Sitges.

FRANCESC GÒDIA SALES (1921-1990)
Jeho Maserati v historicky první GP Španělska, která se konala 28. října 1951, do závodu na rozdíl od Jovera odstartovalo, a tak se Gòdia stal oficiálně prvním Španělem i Kataláncem ve F1. V závodě, v němž slavil svůj první titul mistra světa Juan Manuel Fangio, dojel Gòdia desátý se ztrátou deseti kol právě na vítězného Argentince. V mistrovství světa F1 se objevil ještě v letech 1954, 1956, 1957 a 1958, přičemž do statistik si zapsal 14 GP (z toho jednou se nekvalifikoval, takže 13 startů). Nejvíce se mu dařilo v roce 1956, kdy skončil dvakrát čtvrtý (Německo a Itálie), a zaznamenal tak pěkných 6 bodů do historických tabulek. V roce 1949 se zúčastnil taktéž závodu 24 hodin v Le Mans. Závodění se mohl věnovat i díky svým dobrým vztahům s frankistickými pohlaváry, koneckonců sám byl nejmladším důstojníkem bojujícím ve španělské občanské válce na straně vzbouřenců. Kromě automobilových závodů Gòdia miloval i umění - byl vášnivým sběratelem obrazů. Jeho kolekce, která patří mezi nejvýznamnější privátní umělecké sbírky ve Španělsku (Zurbarán, Nonell, Casas, Picasso), je k vidění ve Fundació Francisco Godia.

ANTONI CREUS I RUBIN DE CELIS (1924-1996)
Ačkoliv se narodil i zemřel v Madridu, bývá často veden coby původem katalánský závodník, což se ostatně dá odhadnout i podle jména a příjmení. Ve Formuli 1 se objevil v jediném závodě - GP Argentiny 1960, do níž se svým Maserati odstartoval z poslední (22.) pozice. Odkroužil pouze 16 kol a pak svou snahu kvůli technickým problémům vzdal. Byl to jeho první a zároveň poslední závod ve F1. Kromě monopostů mel zkušenost i jako motocyklový závodník.

ÀLEX SOLER-ROIG (1931)
Trvalo celou dekádu, než se v královně motorsportu opět uvedl nějaký Katalánec. Àlex Soler-Roig, syn významného katalánského lékaře, zde působil v letech 1970-1972 (což vzhledem k ročníku narození bylo na svět F1 již krapet pozdě), tedy vlastně na sklonku své závodní kariéry. Velkou díru do světa však neudělal, za tři roky se účastnil pouhých deseti závodů, avšak jen do šesti z nich odstartoval žádný z nich nedokončil. Za ony tři roky vystřídal stejný počet týmů - Lotus, March a BRM. Po posledním závodě ve F1 nakonec pověsil helmu na hřebík a zaměřil se na vlastní rodinný podnik. Mezi jeho nejbližší přátele ze závodního prostředí patřil mimo jiné legendární Jochen Rindt. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Lluís Pérez-Sala v barvách Minardi v roce 1988 (Foto: www.joythis.com)

LLUÍS PÉREZ-SALA (1959)
Po další dlouhé odmlce katalánských pilotů ve F1 přichází v roce 1988 další rodilý Barceloňan. Lluís Pérez-Sala v letech 1985-1987 závodil v italské Formuli 3, součástí kolotoče F1 byl celé dva ročníky (1988 a 1989), a to v barvách stáje Minardi. Celkem 32 závodních víkendů dokázal přetavit v 26 startů v GP (šestkrát se nekvalifikoval) a jeden mistrovský bodík za šesté místo v GP Velké Británie 1989. Část sezony 1988 tvořil u Minardi čistě španělskou závodní dvojici společně s valencijským rodákem Adrianem Camposem. Žádný div, protože tato italská stáj do F1 pomohla celé řadě španělských pilotů, mimo jiné i Fernandu Alonsovi. Po skončení závodní dráhy pracoval mimo jiné i na pozicích analytika závodů F1 v různých médiích. V roce 2012 se stal šéfem španělského F1 týmu HRT, ten ale po roce skončil v propadlišti dějin. I přesto byl z katalánského pohledu zajímavý, neboť Pérez-Sala se v něm obklopil hned několika Katalánci (zmiňme například technického ředitele týmu Toniho Cuquerellu, který je z Valencie, nebo šéfku tiskového oddělení Mariu Serrat, dceru slavného katalánského zpěváka Joana Manuela Serrata). Lluís Pérez-Sala je také strýcem talentovaného barcelonského závodníka Daniela Juncadelly. I ten se v královně motorsportu mihl, ačkoliv asi ne tak, jak si původně představoval. Závodním pilotem v nejprestižnější kategorii se nikdy nestal, ale v letech 2013-2014 byl alespoň testovacím pilotem týmů Williams a Force India.

Pedro de la Rosa a Marc Gené při společném debutu v F1 v roce 1999 (Foto: www.soymotor.com)

PEDRO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1971)
Přichází "zlaté období" jezdců narozených v Katalánsku. Nové tisíciletí přivítá v sedačkách vozů F1 hned tři katalánské závodníky. Pedro de la Rosa debutoval ve F1 v březnu 1999 v GP Austrálie. A je to svým způsobem debut snů, jelikož s nikterak skvělým Arrowsem tehdy dosáhl na fantastickou šestou příčku. Je však třeba dodat, že šlo závod s velkým množstvím odpadlíků, celkem ho tedy dokončilo pouze osm jezdců. Každopádně pro nováčka úžasný vstup do kariéry, zvlášť když vezmeme v potaz, že De la Rosa už do konce zmiňované sezony znovu nebodoval. Dva roky u Arrowsu střídají ještě těžší dva roky v Jaguaru - v sezoně 2002 vůbec nebodoval, a na pár let se tak s pozicí závodního pilota musel rozloučit. Svou kariéru spojil s pozicí testovacího jezdce McLarenu - jeho velká chvíle přišla až v druhé polovině roku 2006, kdy nahradil vyhozeného Montoyu. V Maďarsku dojede druhý a celkem si v oné sezoně připíše 19 bodů. U McLarenu v dalších letech pokračoval, ale opět jen jako testovací jezdec. Další šanci závodit dostal v roce 2010 tentokrát v sedačce Sauberu, ale ještě tentýž rok se zase pakoval. Závodění si naplno užil ještě roku 2012 v barvách HRT, opět však jen hluboko v poli poražených a bez bodu. Tím se jeho závodní kariéra v královně motorsportu uzavřela s celkovou bilancí 104 odjetých závodů v barvách pěti týmů. Jeho nejlepším výsledkem byla již zmiňovaná Velká cena Maďarska v roce 2006. Poté působil ještě dva roky jako testovací pilot Ferrari, za které tehdy jezdil jeho krajan Fernando Alonso. Aktuálně působí v roli závodního a technického poradce ve Formuli E a stará se i o vlastní jezdeckou školu.

MARC GENÉ (1974)
Rodák z města Sabadell debutoval ve stejném závodě jako De la Rosa (GP Austrálie 1999). Na rozdíl od něj však příliš nezazářil. V kvalifikaci ani nesplnil limit 107 % nejlepšího času, když za svým tehdejším týmovým kolegou Badoerem zaostal o více než 1,5 sekundy. Do závodu však byl vpuštěn, nicméně po kolizi z něj odstoupil ve 22. kole. Své první dvě sezony v královně motorsportu prožil v beznadějně posledním Minardi. Získal v nich jediný bod z bláznivé GP Evropy 1999. Štěstí pak zkoušel ještě u Williamsu, ale vždy šlo jen o záskok indisponovaného jezdce (v Itálii 2003 nahradil Ralfa Schumachera a pátým místem si připsal vůbec nejlepší umístění své kariéry, stejného jezdce nahradil ještě ve Francii a Británii 2004, avšak zde nepřesvědčil a byl nahrazen brazilským mladíčkem Antoniem Pizzoniou). S F1 se Gené rozloučil pouhými 36 závody, v nichž si připsal 5 bodů. V letech 2004-2010 působil jako testovací pilot u Ferrari, kde se opět potkal s krajanem De la Rosou, nicméně kvůli postupnému omezení testů se jeho faktická přítomnost na závodištích smrskla na minimum. Souběžně s tím však závodil alespoň Le Mans, kde se roku 2009 dočkal vítězství ve 24hodinovém závodě po boku Alexandra Wurze a Davida Brabhama.

JAIME ALGUERSUARI (1990)
Zatím poslední Katalánec ve F1. A že do ní vstoupil stylově - jeho debut ve stáji Toro Rosso v roce 2009 udělal z Alguersuariho tehdejšího rekordmana F1. Stal se vůbec nejmladším pilotem F1 v historii a to ve věku 19 let a 125 dní (později tento zápis překonali Lando Norris, Lance Stroll a Max Verstappen). Výrazný katalánský talent pro Toro Rosso závodil i následující dva roky a i když se postupně zlepšoval (5 bodů v sezoně 2010, 26 bodů v sezoně 2011), vytouženou pozvánku do prvního týmu Red Bullu nedostal. Právě naopak. Barcelonský rodák byl rázem bez angažmá, což se pokusil nahradit alespoň testováním pro Pirelli v letech 2012 a 2013. Další dva roky strávil ve Formuli E, avšak už mu chyběla jakákoliv jiskra. Vyhazov z F1 mu motorsport znechutil, takže se v něm postupně začal vyskytovat už jen jako spolukomentátor. Jeho slibná kariéra se tak zadrhla na 46 startech a 31 bodech. 1. října 2015 oznámil definitivní konec závodní kariéry. Od té doby se již naplno věnoval pouze svému dřívějšímu koníčku, totiž DJingu. Coby DJ Squire pronikl do žebříčků světových hitparád a zahrál si v nejprestižnějších evropských klubech. Na Pyrenejském poloostrově je doposud velmi respektovanou osobností ve světě elektronické hudby. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Jaime Alguersuari ve F1 závodil v letech 2009-2011 v barvách Toro Rosso, filiálky Red Bullu
(Foto: www.wp.com)



5. 5. 2021

Jaume Sanllehí i Molist

Dnes prakticky neznámý katalánský architekt Jaume Sanllehí i Molist byl autorem  mnoha budov zapadajících do estetiky modernisme, které na přelomu 19. a 20. století vznikaly zejména v barcelonském Eixamplu a později i v okrajových čtvrtích katalánské metropole. Dohledat alespoň základní biografické údaje tohoto autora je v běžně přístupných zdrojích poměrně složité, víme však, že většina jím podepsaných projektů pochází až z první dekády 20. století.

Jeho nejznámější barcelonskou stavbou je nepochybně Casa Jaume Sallo (1903) nacházející se na rohu ulic Rambla de Catalunya a Aragó. Krásná modernistická budova však v roce 1965 prošla nepěknou rekonstrukcí spojenou s tehdy moderní nástavbou dalších tří pater, což nevyhnutelně zničilo dekorativní štít průčelí. Mezi další projekty, jež jsou tomuto záhadnému architektovi připisovány, patří Casa Josep Puig d'Asprer (1905), Casa Bonaventura Pujol (1908), Casa Josep Dotras (1908) a Casa Rosa Borràs (1911). Připisován je mu i projekt krásného modernistického domku ve čtvrti Poble Sec (viz foto).

Casa Juan Martín Justo na carrer de Margarit 88 v barcelonské čtvrti Poble Sec
(Foto: Instagram Barcelona Architecture)