Katalánsko a F1

U příležitosti GP Španělska, která se koná tento víkend již tradičně na Katalánském okruhu u městečka Montmeló, se v následujícím článku podíváme na historické spojení F1 a Katalánska. Na kterých katalánských okruzích se v historii jezdívalo? Konala se vůbec někdy GP Katalánska? A co katalánští piloti a další lidé ve Formuli 1? Odpovědi na tyto otázky naleznete v následujících odstavcích.

Co se týče zmiňované GP Katalánska, pod tímto názvem se dnes jezdí pouze motocyklové závody, Formule 1 do Katalánska vždy zavítala pod hlavičkou GP Španělska. Nejblíže zmiňovanému názvu byl tento podnik v loňském roce, kdy se kvůli koronaviru některé závody rušily a byly nahrazeny dvojitými víkendy na konkrétních okruzích. V takovém případě se nám rýsovala i ryze teoretická možnost, že by Circuit de Barcelona-Catalunya, jak od roku 2013 zní oficiální název katalánského okruhu, mohl hostit i více podniků v sezoně, přičemž pro druhý z nich by se logicky otvírala možnost jeho pojmenování jako GP Katalánska. Nicméně nakonec zůstalo jen u snů a Katalánci mohou být rádi, že jim velká cena vůbec zůstala, neboť v posledních pěti letech se každoročně v místním tisku spekuluje o možném neprodloužení smlouvy ze strany F1. Prozatím se však vždy podařilo Formuli 1 v regionu udržet.

Formulové závody ve Španělsku mají dlouhou tradici. První podniky se tu konaly již před první světovou válkou. O významu motoristického sportu přímo v Katalánsku svědčí i dnes již dokonale zapomenutý okruh Sitges-Terramar, jenž se nachází mezi městečky Sitges a Sant Pere de Ribes, necelých 40 km jihozápadně od Barcelony. Tento dva kilometry dlouhý ovál byl slavnostně otevřen roku 1923 jako jeden z prvních na světě. Dlouho však svému účelu nesloužil, neboť Španělsko i Evropu od 30. let 20. stol. čekaly turbulentní časy. Není však bez zajímavosti, že právě v krizových letech 1930-1945 se jeho slávu pokoušel vzkřísit česko-rakouský šlechtic a závodník Edgar Ritter von Morawitz (1893-1945). Vzhledem k dějinným událostem však příliš neuspěl a od konce II. světové války okruh chátral. V současnosti existuje iniciativa zpřístupnění okruhu lidem v podobě sportoviště či volnočasového centra, plány na obnovení původního závodního účelu nyní neexistují. Nutno dodat, že využít okruh k závodění by dnes dost dobře nešlo, neboť místní klopené zatáčky mají sklon až 60°.

První oficiální Velká cena Španělska v rámci seriálu F1 se konala roku 1951. Poté se objevila v roce 1954 a připravena byla i na rok 1955, nicméně pak přišla tragická nehoda v Le Mans a motorsport poněkud přehodnotil parametry vyhovujících okruhů. Stálou součástí kalendáře F1 se Velká cena Španělska stala od roku 1968. A i zde je vidět, že Katalánsko v tom hrálo prim. I když se to možná nezdá, v historii Velkou cenu Španělska hostily již tři katalánské okruhy. Na jejich historii se blíže podíváme v následujících odstavcích. Kromě toho přidáme i seznam katalánských jezdců, kteří se za více než 70letou historii F1 objevili v alespoň některé z velkých cen.

Nahoře okruh v době závodu v roce 1923, dolní fotografie ukazuje současný stav
(Foto: www.autodrom-terramar.com)

OKRUHY

CIRCUIT DE PEDRALBES (1951 a 1954)
Okruh v Pedralbes byl pěkným městským okruhem v tehdy okrajové a nepříliš zastavěné barcelonské čtvrti Pedralbes. Dnes je toto místo považováno za jednu z nejprestižnějších adres v katalánské metropoli - bydlí tu kupříkladu spousta hráčů a činovníků nedalekého klubu FC Barcelona, stejně tak je Pedralbes domovem mnoha podnikatelů či vysoce postavených manažerů nadnárodních firem. Okruh vedl ulicemi Diagonal (tehdy Av. Generalísimo Franco), Numancia, Avinguda de Pedralbes, Passeig Manuel Girona a Avinguda de Esplugues. Měřil 6 316 metrů a rekordní čas na kolo zde stanovil Juan Manuel Fangio v roce 1951 (2:16.93). Velká cena Španělska se v Pedralbes konala dvakrát - poprvé 28. října 1951 (což byla zároveň i historicky první GP Španělska) a podruhé 24. října 1954. Závod v roce 1951 vyhrál Juan Manuel Fangio (Alfa Romeo), v roce 1954 zase zvítězil Mike Hawthorn (Ferrari). 

I přes velkou oblibu to však byl poslední F1 závod na tomto místě. O rok později se tragický incident v Le Mans postaral o přehodnocení bezpečnosti na všech evropských okruzích a ten v Pedralbes už by novým bezpečnostním požadavkům nemohl vyhovět. Veškeré závody se tak přesunuly na další městský okruh v katalánské metropoli, tedy na kopec Montjuïc. Kromě nejvyšší kategorie motorsportu se tu v letech 1946, 1948, 1950 a 1954 konala tzv. Velká cena Penya Rhin, místní automobilový podnik, jehož původ sahal do roku 1916, kdy se jezdilo na přírodním okruhu ve Vilafranca del Penedès.

CIRCUIT DE MONTJUÏC (1969, 1971, 1973 a 1975)
Do seriálu F1 se Velká cena Španělska vrátila po dlouhé pauze až s rokem 1968. Tehdy se závodilo na madridském okruhu Jarama, nicméně pro následující roky bylo rozhodnuto, že se madridský okruh bude střídat s nově upraveným barcelonským. A tak se F1 hned o rok později vrátila do Katalánska, přesněji na městský okruh v krásné scenerii kopce Montjuïc a honosného areálu Světové výstavy 1929. Velká cena Španělska se tu jela celkem čtyřikrát (1969, 1971, 1973 a 1975), poté se na dlouhé roky vrátila do Jaramy a od poloviny 80. let se dějiště španělské GP přesunulo na jih země do Jerezu. Barcelonský okruh měřil 3 790 metrů a rekordní kolo tu v roce 1973 zajel Ronnie Peterson (1:23.80). Kromě formulí se tu proháněly také motorky a několikrát byl zdejší profil zapracován i do cyklistických soutěží (např. Tour de France, Vuelta de España, Volta a Catalunya). 

V letech 1969 a 1971 zdejší závod vyhrál skotský pilot Jackie Stewart, přičemž ono první vítězství znamenalo i zajímavý historický zápis - druhý v pořadí Bruce McLaren na Stewarta v cíli ztratil celá 2 kola! Takový rozdíl mezi vítězem a druhým v cíli v historii F1 nastal pouze dvakrát - poprvé zde na Montjuïcu a podruhé roku 1995 v Austrálii. Rok 1975 znamenal pro Montjuïc konečnou. Odehrál se tu totiž z historického pohledu nesmírně zajímavý, avšak z lidského pohledu velice tragický závod. Již před jeho začátkem se jezdcům nezdála bezpečnostní opatření, nedostatečné bariéry a další záležitosti. Někteří se snažili závod bojkotovat, jediným, kdo však skutečně protestně odjel a do závodu nenastoupil, byl zdejší vítěz z roku 1973 Emerson Fittipaldi. K tragédii došlo v 25. kole, kdy monopost Rolfa Stommelena po nehodě vylétl mimo trať. Výsledkem byli čtyři mrtví přihlížející a desítka zraněných včetně jezdce samotného. Závod byl po této nehodě předčasně ukončen v 29. kole a rozdělovala se jen půlka bodů. Pokud si odmyslíme výše zmíněné tragické okolnosti, výsledková listina tohoto závodu nabídla hned dva historické zápisy. Vítězem závodu se stal německý závodník Jochen Mass, pro kterého šlo o jediné vítězství v GP během jeho takřka desetileté kariéry ve Formuli 1, zároveň se však na Montjuïku rozdělovaly jediné mistrovské body, na než v prozatímní historii F1 dosáhla žena. 0,5 bodu za šesté místo brala italská závodnice Lella Lombardiová.

Plány městských okruhů v Pedralbes a na Montjuïku, kde se F1 konala v 50., 60. a 70. letech 20. stol.

CIRCUIT DE BARCELONA-CATALUNYA (MONTMELÓ)
Následovala další velká katalánská pauza, aby se seriál F1 do Barcelony vrátil ve velkém stylu až takřka po dvou dekádách. Od roku 1991 do současnosti totiž Velkou cenu Španělska hostí Katalánský okruh (od roku 2013 oficiálně Circuit de Barcelona-Catalunya) nacházející se v katastrálním území městečka Montmeló, asi 20 km severně od Barcelony. Okruh v Montmeló aktuálně měří 4 675 metrů na délku a 11 metrů na šířku. Nachází se tu celkem 16 zatáček a na tribuny se za normálních okolností vejde 140 000 diváků. Velká cena Španělska F1 se tu jezdí od roku 1991 bez přerušení, ačkoliv v minulosti hrozila i varianta střídání s okruhem ve Valencii, jenž před několika lety hostil podnik nesoucí název Velká cena Evropy. Valencijský okruh je již minulostí, nicméně Circuit de Barcelona-Catalunya se i tak musí vyrovnat s velkým tlakem ze strany F1 na neustálé zlepšování a placení vyšších poplatků, na které se lokální administrativa netváří příliš pozitivně. Prozatím se ale všechny hrozby konce F1 v Katalánsku podařilo odvrátit. 

Barcelonský okruh je též oblíbenou testovací tratí, což je i výhoda pro fanoušky. Je sice pravda, že testovací jízdy nejsou ani zdaleka tak napínavé jako závody, na druhou stranu je ale výsledný dojem docela podobný. Při testech se za 15-20 € můžete pohybovat podél celé trati a dokonale tak okruh poznat, naopak během závodu těch 15-20 € snadno utratíte jen za občerstvení, neboť ceny vstupenek obvykle začínají o cifru výše. Tedy alespoň před koronavirem. V letech 2020 a 2021 se závod odjel prakticky bez diváků. Za posledních 30 let okruh zažil spoustu pěkných závodů. Jasným králem je i tady (stejně jako na velké spoustě dnešních tratí) Michael Schumacher, jenž tu zvítězil šestkrát (1995, 1996, 2001-2004). Kromě F1 se zde pořádají i další vrcholné podniky jako Mistrovství světa silničních motocyklů, Mistrovství světa superbiků, Evropskou Le Mans Series nebo World Series by Renault.

Satelitní pohled na Circuit de Barcelona-Catalunya (Foto: Google Maps)

JEZDCI

JOAN JOVER SAÑÉS (1903-1960)
Barcelonský rodák se mohl stát oficiálně prvním španělským i katalánským závodníkem ve F1. Tento primát mu nicméně uzmul Francesc Gòdia. Abychom to uvedli na pravou míru - oba debutovali v GP Španělska 1951, která se jela na barcelonském okruhu Pedralbes. Oba se do závodu kvalifikovali, jenže Jover i Sañés nakonec ani neodstartoval kvůli rozbitému motoru svého Maserati. Oficiálně se tedy závodu jako takového neúčastnil, a proto je za prvního Španěla/Katalánce ve Formuli 1 považován jeho mladší kolega. Do dalších velkých cen u Jover nezasáhl, oficiálně tak v jeho formulových statistikách figuruje jediná účast v Grand Prix víkendu, avšak bez startu v závodě. Na španělské úrovni byl též významným motocyklovým závodníkem, v roce 1949 se taktéž zúčastnil závodu 24 hodin v Le Mans, kde skončil druhý. Svou závodní kariéru ukončil Jover i Sañés v roce 1960, poklidného "důchodu" si však bohužel dlouho neužil, jelikož dva týdny poté zemřel při dopravní nehodě na nebezpečném silničním úseku poblíž městečka Sitges.

FRANCESC GÒDIA SALES (1921-1990)
Jeho Maserati v historicky první GP Španělska, která se konala 28. října 1951, do závodu na rozdíl od Jovera odstartovalo, a tak se Gòdia stal oficiálně prvním Španělem i Kataláncem ve F1. V závodě, v němž slavil svůj první titul mistra světa Juan Manuel Fangio, dojel Gòdia desátý se ztrátou deseti kol právě na vítězného Argentince. V mistrovství světa F1 se objevil ještě v letech 1954, 1956, 1957 a 1958, přičemž do statistik si zapsal 14 GP (z toho jednou se nekvalifikoval, takže 13 startů). Nejvíce se mu dařilo v roce 1956, kdy skončil dvakrát čtvrtý (Německo a Itálie), a zaznamenal tak pěkných 6 bodů do historických tabulek. V roce 1949 se zúčastnil taktéž závodu 24 hodin v Le Mans. Závodění se mohl věnovat i díky svým dobrým vztahům s frankistickými pohlaváry, koneckonců sám byl nejmladším důstojníkem bojujícím ve španělské občanské válce na straně vzbouřenců. Kromě automobilových závodů Gòdia miloval i umění - byl vášnivým sběratelem obrazů. Jeho kolekce, která patří mezi nejvýznamnější privátní umělecké sbírky ve Španělsku (Zurbarán, Nonell, Casas, Picasso), je k vidění ve Fundació Francisco Godia.

ANTONI CREUS I RUBIN DE CELIS (1924-1996)
Ačkoliv se narodil i zemřel v Madridu, bývá často veden coby původem katalánský závodník, což se ostatně dá odhadnout i podle jména a příjmení. Ve Formuli 1 se objevil v jediném závodě - GP Argentiny 1960, do níž se svým Maserati odstartoval z poslední (22.) pozice. Odkroužil pouze 16 kol a pak svou snahu kvůli technickým problémům vzdal. Byl to jeho první a zároveň poslední závod ve F1. Kromě monopostů mel zkušenost i jako motocyklový závodník.

ÀLEX SOLER-ROIG (1931)
Trvalo celou dekádu, než se v královně motorsportu opět uvedl nějaký Katalánec. Àlex Soler-Roig, syn významného katalánského lékaře, zde působil v letech 1970-1972 (což vzhledem k ročníku narození bylo na svět F1 již krapet pozdě), tedy vlastně na sklonku své závodní kariéry. Velkou díru do světa však neudělal, za tři roky se účastnil pouhých deseti závodů, avšak jen do šesti z nich odstartoval žádný z nich nedokončil. Za ony tři roky vystřídal stejný počet týmů - Lotus, March a BRM. Po posledním závodě ve F1 nakonec pověsil helmu na hřebík a zaměřil se na vlastní rodinný podnik. Mezi jeho nejbližší přátele ze závodního prostředí patřil mimo jiné legendární Jochen Rindt. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Lluís Pérez-Sala v barvách Minardi v roce 1988 (Foto: www.joythis.com)

LLUÍS PÉREZ-SALA (1959)
Po další dlouhé odmlce katalánských pilotů ve F1 přichází v roce 1988 další rodilý Barceloňan. Lluís Pérez-Sala v letech 1985-1987 závodil v italské Formuli 3, součástí kolotoče F1 byl celé dva ročníky (1988 a 1989), a to v barvách stáje Minardi. Celkem 32 závodních víkendů dokázal přetavit v 26 startů v GP (šestkrát se nekvalifikoval) a jeden mistrovský bodík za šesté místo v GP Velké Británie 1989. Část sezony 1988 tvořil u Minardi čistě španělskou závodní dvojici společně s valencijským rodákem Adrianem Camposem. Žádný div, protože tato italská stáj do F1 pomohla celé řadě španělských pilotů, mimo jiné i Fernandu Alonsovi. Po skončení závodní dráhy pracoval mimo jiné i na pozicích analytika závodů F1 v různých médiích. V roce 2012 se stal šéfem španělského F1 týmu HRT, ten ale po roce skončil v propadlišti dějin. I přesto byl z katalánského pohledu zajímavý, neboť Pérez-Sala se v něm obklopil hned několika Katalánci (zmiňme například technického ředitele týmu Toniho Cuquerellu, který je z Valencie, nebo šéfku tiskového oddělení Mariu Serrat, dceru slavného katalánského zpěváka Joana Manuela Serrata). Lluís Pérez-Sala je také strýcem talentovaného barcelonského závodníka Daniela Juncadelly. I ten se v královně motorsportu mihl, ačkoliv asi ne tak, jak si původně představoval. Závodním pilotem v nejprestižnější kategorii se nikdy nestal, ale v letech 2013-2014 byl alespoň testovacím pilotem týmů Williams a Force India.

Pedro de la Rosa a Marc Gené při společném debutu v F1 v roce 1999 (Foto: www.soymotor.com)

PEDRO MARTÍNEZ DE LA ROSA (1971)
Přichází "zlaté období" jezdců narozených v Katalánsku. Nové tisíciletí přivítá v sedačkách vozů F1 hned tři katalánské závodníky. Pedro de la Rosa debutoval ve F1 v březnu 1999 v GP Austrálie. A je to svým způsobem debut snů, jelikož s nikterak skvělým Arrowsem tehdy dosáhl na fantastickou šestou příčku. Je však třeba dodat, že šlo závod s velkým množstvím odpadlíků, celkem ho tedy dokončilo pouze osm jezdců. Každopádně pro nováčka úžasný vstup do kariéry, zvlášť když vezmeme v potaz, že De la Rosa už do konce zmiňované sezony znovu nebodoval. Dva roky u Arrowsu střídají ještě těžší dva roky v Jaguaru - v sezoně 2002 vůbec nebodoval, a na pár let se tak s pozicí závodního pilota musel rozloučit. Svou kariéru spojil s pozicí testovacího jezdce McLarenu - jeho velká chvíle přišla až v druhé polovině roku 2006, kdy nahradil vyhozeného Montoyu. V Maďarsku dojede druhý a celkem si v oné sezoně připíše 19 bodů. U McLarenu v dalších letech pokračoval, ale opět jen jako testovací jezdec. Další šanci závodit dostal v roce 2010 tentokrát v sedačce Sauberu, ale ještě tentýž rok se zase pakoval. Závodění si naplno užil ještě roku 2012 v barvách HRT, opět však jen hluboko v poli poražených a bez bodu. Tím se jeho závodní kariéra v královně motorsportu uzavřela s celkovou bilancí 104 odjetých závodů v barvách pěti týmů. Jeho nejlepším výsledkem byla již zmiňovaná Velká cena Maďarska v roce 2006. Poté působil ještě dva roky jako testovací pilot Ferrari, za které tehdy jezdil jeho krajan Fernando Alonso. Aktuálně působí v roli závodního a technického poradce ve Formuli E a stará se i o vlastní jezdeckou školu.

MARC GENÉ (1974)
Rodák z města Sabadell debutoval ve stejném závodě jako De la Rosa (GP Austrálie 1999). Na rozdíl od něj však příliš nezazářil. V kvalifikaci ani nesplnil limit 107 % nejlepšího času, když za svým tehdejším týmovým kolegou Badoerem zaostal o více než 1,5 sekundy. Do závodu však byl vpuštěn, nicméně po kolizi z něj odstoupil ve 22. kole. Své první dvě sezony v královně motorsportu prožil v beznadějně posledním Minardi. Získal v nich jediný bod z bláznivé GP Evropy 1999. Štěstí pak zkoušel ještě u Williamsu, ale vždy šlo jen o záskok indisponovaného jezdce (v Itálii 2003 nahradil Ralfa Schumachera a pátým místem si připsal vůbec nejlepší umístění své kariéry, stejného jezdce nahradil ještě ve Francii a Británii 2004, avšak zde nepřesvědčil a byl nahrazen brazilským mladíčkem Antoniem Pizzoniou). S F1 se Gené rozloučil pouhými 36 závody, v nichž si připsal 5 bodů. V letech 2004-2010 působil jako testovací pilot u Ferrari, kde se opět potkal s krajanem De la Rosou, nicméně kvůli postupnému omezení testů se jeho faktická přítomnost na závodištích smrskla na minimum. Souběžně s tím však závodil alespoň Le Mans, kde se roku 2009 dočkal vítězství ve 24hodinovém závodě po boku Alexandra Wurze a Davida Brabhama.

JAIME ALGUERSUARI (1990)
Zatím poslední Katalánec ve F1. A že do ní vstoupil stylově - jeho debut ve stáji Toro Rosso v roce 2009 udělal z Alguersuariho tehdejšího rekordmana F1. Stal se vůbec nejmladším pilotem F1 v historii a to ve věku 19 let a 125 dní (později tento zápis překonali Lando Norris, Lance Stroll a Max Verstappen). Výrazný katalánský talent pro Toro Rosso závodil i následující dva roky a i když se postupně zlepšoval (5 bodů v sezoně 2010, 26 bodů v sezoně 2011), vytouženou pozvánku do prvního týmu Red Bullu nedostal. Právě naopak. Barcelonský rodák byl rázem bez angažmá, což se pokusil nahradit alespoň testováním pro Pirelli v letech 2012 a 2013. Další dva roky strávil ve Formuli E, avšak už mu chyběla jakákoliv jiskra. Vyhazov z F1 mu motorsport znechutil, takže se v něm postupně začal vyskytovat už jen jako spolukomentátor. Jeho slibná kariéra se tak zadrhla na 46 startech a 31 bodech. 1. října 2015 oznámil definitivní konec závodní kariéry. Od té doby se již naplno věnoval pouze svému dřívějšímu koníčku, totiž DJingu. Coby DJ Squire pronikl do žebříčků světových hitparád a zahrál si v nejprestižnějších evropských klubech. Na Pyrenejském poloostrově je doposud velmi respektovanou osobností ve světě elektronické hudby. Více o jeho životě po F1 najdete zde.

Jaime Alguersuari ve F1 závodil v letech 2009-2011 v barvách Toro Rosso, filiálky Red Bullu
(Foto: www.wp.com)