Alèxia Putellas

Katalánský fotbal má novou legendu. Nepřekvapí, že jde o osobu spojenou s jedním ze světových velkoklubů FC Barcelona, nicméně jak už jsme si v posledních letech zvykli, fanouškům tohoto slavného celku dělá radost hlavně ženská fotbalová sekce, které se v roce 2021 podařilo zvítězit v evropské Lize mistryň. Pod tímto fantastickým úspěchem je výrazně podepsaná kapitánka barcelonského ženského výběru Alèxia Putellas (*1994), nyní již dvojnásobná držitelka Zlatého míče pro nejlepší fotbalistku planety.

Alèxia Putellas v dresu FC Barcelona (Foto: www.ara.cat)

Její příběh se přitom v začátcích nijak nelišil od milionů ostatních fotbalistek a fotbalistů. Už od malička jste ji mohli nejčastěji potkat, jak čutá do míče v rodném městě Mollet del Vallès. Klíčovou figurou byl pro Alèxiu již od malička její otec Jaume, velký sportovní nadšenec. Ačkoliv miloval zejména motocyklové závodění a basketbal, vedl dceru i k jiným sportům a malá Alèxia si vcelku záhy oblíbila fotbalový míč, k čemuž přispěly i četné návštěvy barcelonského stadionu, kam se rodina vypravila vždy v autobusu místní penyi. Malá Alèxia nadšeně hltala hru svých barcelonských idolů (jezdívala též na fotbalové tábory, kde se setkala i s naprostými legendami klubu - památnou se v roce 2021 stala její dnes již letitá fotka s Xavim), a tak bylo jen otázkou času, kdy se sama pustí na strmou cestu profesionálního fotbalu.

Původně volnočasová aktivita se v jejím životě stávala čím dál důležitější. Ve škole i v místním fotbalovém klubu hrála běžně s kluky, často jako jediná dívka v kolektivu, nezřídkakdy se však kvůli tomu stávala objektem posmívání a drobné šikany, proto své první soutěžní góly střílela v dresu nedalekého CE Sabadell, za který hrála v letech 2001-2005. Ačkoliv se to moc často nezmiňuje, léta v sabadellském dresu jí velice prospěla, Alèxia získala patřičnou sebedůvěru a naučila se být lídrem za každé situace. Jako dvanáctiletá "přestoupila" do vysněného klubu FC Barcelona, nicméně její pobyt zde netrval nikterak dlouho, neboť Barça v té době procházela restrukturalizací mládežnických družstev, a tak Alèxia musela zase o dům dál. 

Náhradu našla v dalším barcelonském klubu, RCD Espanyol, s nímž si jako 16letá v roce 2010 odbyla i svůj debut v nejvyšších patrech španělských ženských soutěží. Zatímco v onom roce 2010 jen z lavičky přihlížela, jak Espanyol senzačně vítězí v Královnině poháru (Copa de la Reina), o rok později v prohraném finále proti FCB už nastupovala v základu. Přelomovým obdobím byla pro Alèxiu Putellas sezona 2011/2012. Ve španělské ženské fotbalové lize ji odehrála v dresu Levante a s 15 brankami ve 34 zápasech se stala nejlepší střelkyní týmu. V červenci 2012 následoval "návrat" do FC Barcelona, týmu, který za těch několik let dokázal rozpumpovat svůj ženský fotbalový výběr a v daném roce se stal poprvé ligovým šampionem. Člověk, jemuž by tento přestup udělal největší radost, se však této chvíle nedožil. Jaume Putellas zemřel v květnu 2012. Alèxia se přes těžké životní okamžiky přenesla i díky své lásce k fotbalu a od té chvíle, symbolicky už v dresu blaugranes, dělala vše proto, aby na ni byl táta hrdý, "ať už je kdekoliv", jak prohlásila o deset let později při přebírání svého prvního Zlatého míče.

Alèxia Putellas a Lionel Messi, vítězové trofeje Zlatý míč pro rok 2021 (Foto: France Football)

Alèxiino působení v Barceloně od té chvíle představuje neustálý růst nové fotbalové hvězdy, která dokázala ženský fotbal pozvednout na zcela novou úroveň. Ve více než 400 utkáních v dresu blaugranes nasázela přes 170 gólů, ve španělské reprezentaci má na kontě okolo 100 mezinárodních utkání a dvacítku vstřelených branek. Stala se první ženou, která skórovala na Estadi Johan Cruyff, kde ženský výběr FCB pravidelně hraje své zápasy, a byla také první skórující ženou na Camp Nou v derby proti svému bývalému klubu RCD Espanyol. Za deset let v dresu FC Barcelona šestktát vyhrála španělskou ligu, má doma bezpočet dalších pohárů (Copa de la Reina, Copa Catalunya) a v roce 2021 do sbírky přidala i vytouženou Ligu mistrů. Rok 2021 se ostatně stal i jejím nejúspěšnějším, když se kromě mnoha týmových vítězství dočkala i prestižních osobních ohodnocení - nejprve to pro nejlepší evropskou fotbalistku (UEFA Women's Player of the Year) a následně jako vůbec první Katalánka a Španělka v historii i Zlatý míč pro nejlepší fotbalistku planety.

Její sportovní úspěchy nezústaly nepovšimnuty, a tak jí katalánská vláda v prosinci 2021 udělila významný katalánský řád Kříž sv. Jiří (Creu de Sant Jordi). Každé takové ocenění potěší, neboť ženský fotbal ještě stále není tak viditelný, jak by si zasloužil. I nejlepší fotbalistka světa tak za své výkony bere řádově mnohem méně než její mužští kolegové ve Španělsku (podle některých informací se Alèxiin plat blíží 150 000 € ročně, pořád si tak vydělá o něco více než průměrný fotbalista v české lize). Kromě fotbalu je Alèxia viditelnou tváří reklamních kampaní značky Nike, svou slávu využila i k popularizaci fotbalu mezi mladými dívkami, mimo jiné i svou vlastní knižní sérií Alexia Superfutbolista. Zejména po zisku Zlatého míče výrazně stoupl i její dosah na sociálních sítích, jen na Instagramu má už přes dva miliony sledujících, dala by se tak označit i za relativně úspěšnou influencerku.

Po veleúspěšném roce 2021 přišlo v Alèxiině karéře drobné vystřízlivění. Dokázala sice obhájit pozici nejlepší evropské i světové fotbalistky, titul z Ligy mistrů se však ženám z FC Barcelona letos obhájit nepodařilo. Na tréninku před letošním mistrovstvím Evropy se záložnice navíc velmi nepříjemně zranila, velkou většinu letošní sezony tak stráví mimo fotbalová hřiště. Kvůli tomu je také velmi pravděpodobné, že třikrát za sebou se už ze Zlatého míče radovat nebude. Možná se ale vrátí ještě silnější než kdy předtím a je jasné, že i přes vážné zranění ve svých 28 letech ještě neřekla poslední slovo. Pokud se chcete o Alèxii dozvědět něco víc, můžeme doporučit následující videa (VIDEO1, VIDEO2, VIDEO3).

Alèxia si v průběhu své profesionální kariéry zahrála v dresu tří klubů (Foto: www.beteve.cat)

Bad Gyal

Během několika málo let se z elektronického undergroundu až k plnému mainstreamu ve své tvorbě propracovala katalánská zpěvačka, raperka a také příležitostná herečka Alba Farelo i Solé (*1997), většinovému publiku známá pod uměleckým pseudonymem Bad Gyal.

Bad Gyal (Foto: www.sonar.es)

Podobně jako mnoho dalších současných autorů míchá nejrůznější hudební žánry, doma je ale především v dancehall, reggaetonu a trapu. A podobně jako mnoho dalších autorů této generace na sebe tato katalánská zpěvačka (pocházející z přímořského letoviska Vilassar de Mar; jejím otcem je katalánský herec Eduard Farelo) upozornila na YouTube, a to v dubnu 2016 remakem Rihannina songu Work, který opatřila katalánským textem. K tomu přidala ještě několik doma "na koleni" stvořených písní, nejprve v katalánštině a později ve španělštině. Její videa brzy dosáhla milionových čísel, proto v letech 2016-2018 vydala dva nové mixtapy, v nichž se už katalánština objevuje sporadicky. Už během této doby však se svou hudbou pojezdila svět. Kromě asijského a amerického turné několikrát vystoupila i v Praze a několika dalších evropských metropolích.

Velkým přelomem v její dosavadní kariéře se stal rok 2019, kdy podepsala exkluzivní smlouvu s prestižním americkým vydavatelstvím Interscope Records, které spadá pod Universal Music Group a v jehož katalogu nalezneme i další hvězdy současné hudební scény (Lady Gaga, Billie Eilish, Lana del Rey nebo Imagine Dragons). Z tohoto období pochází například song Hookah, zároveň se stala jednou z největších hvězd daného ročníku známého barcelonského festivalu Sónar. V té chvíli i díky masivnímu zapojení marketingu začala pronikat i na světovou scénu. Se slavnějšími kolegyněmi ze stejného vydavatelství se sice ještě měřit nemůže, i tak je o ní ale v poslední době slyšet, o čemž svědčí hned trojice chytlavých songů (Tremendo Culón, La Prendo, Sin Carné) z průběhu letošního roku. Další hudební produkci z dílny Bad Gyal si můžete vychutnat například na jejím YouTube kanálu.

Katalánské referendum pět let poté

Je tomu už pět let, kdy španělská vláda neudržela nervy na uzdě a velmi tvrdým způsobem zasáhla do referenda o katalánské nezávislosti. Říjen 2017 byl pro Katalánsko nepochybně historickým milníkem a i s pětiletým odstupem se i dnes dá říct, že v těch několika málo týdnech to mohlo dopadnout všelijak. Jaký odkaz či jakou pachuť po sobě katalánské referendum z 1. října 2017 zanechalo? Nad tím se zkusíme zamyslet na následujících řádcích.

Jedna z uren z katalánského referenda přeměněná na umělecké dílo, autor: Franc Aleu
(Foto: www.urnes.cat)

Události katalánského referenda z října 2017 mají jistě mnozí z vás v paměti. Španělská vláda v čele s premiérem Marianem Rajoyem zaujala ke katalánským snahám o řešení dlouhodobých neshod jasně vymezenou taktiku "však ono to vyhnije", nicméně čím víc se referendum blížilo, tím větší nervozita se v tehdy vládnoucí Lidové straně (PP) dala vytušit. Zapojení španělských tajných služeb také nepomohlo, a tak vláda nakonec do Katalánska povolala tisíce španělských policistů, jimž dal 1. října 2017 někdo z vyšších míst (oficiálně dodnes nejasné) povel, aby referendu zabránili za každou cenu. Odtud potom obrázky policejní brutality, které obletěly svět. Zároveň tak potvrdily i dlouho opakovanou teorii, že nejvíce příznivců katalánské nezávislosti vyrobila právě hloupá vláda PP.

Zastánci katalánské nezávislosti i přes policejní zásah dokázali referendum uskutečnit a fakt, že se v den hlasování zničehonic objevilo 10 000 připravených uren, které unikly bedlivému oku španělských tajných služeb, je dodnes jedním z největších symbolů onoho podzimu. Obrázky policejní brutality, které jinak v Evropě příliš nevídáme, pak přispěly k tomu, že se o snahách podstatné části obyvatel Katalánska dozvěděl i zbytek světa. Z dnešního pohledu však k tomuto zdánlivému úspěchu, tedy rozšíření povědomí o daném problému, přispěla pouze semknutost poloviny katalánské společnosti a právě neschopnost centrální vlády řešit oprávněné katalánské nároky na dodržování alespoň základních standardů vyjednané autonomie. Kromě samotné organizace referenda však z dnešního pohledu nelze už za nic víc pochválit představitele tehdejší katalánské vlády.

Zatímco zastánci katalánské nezávislosti v ulicích stáli pevně semknutí proti nepříteli zvenčí, lídři dvou nejsilnějších stran v rámci koalice pro nezávislost si takřka nemohli přijít na jméno. Obě strany již dávno před referendem začaly sledovat své vlastní politické cíle, což se naplno projevilo hned v prvních měsících po oněch říjnových událostech. Dnes je proto independentistická scéna v dezolátním stavu. Političtí lídři z října 2017 už mají své dny spočítané, značná část z nich ostatně už politiku či veřejný život opustila, nejhorší pro zastánce nezávislosti ovšem je, že se jejich dvě strany rozhádaly takřka do krve a v posledních týdnech už se zcela otevřeně mluví o dalších předčasných volbách. Od roku 2003, kdy se uskutečnily zatím poslední volby ve standardním termínu, se do katalánského parlamentu volilo již sedmkrát a je dost pravděpodobné, že k urnám se znovu půjde už příští rok.

Katalánsko si během posledních pěti let prošlo únavnou pandemií a nyní ho, podobně jako celou Evropu, čeká další vleklá ekonomická krize (v tenisové hantýrce dokonalý příklad "nevynucené chyby"). Ta minulá napomohla právě zastáncům nezávislosti, jimž neuvěřitelně rozšířila voličskou základnu. Ta nejspíš nebude klesat ani v následujících letech, avšak řada Katalánců ztratila i poslední iluze o schopnosti svých politiků, proto budou hlasovat už jen z jakési povinnosti, ale zcela bez nadšení a víry ve společný sen. Katalánská politika je nyní na míle daleko nejen případné nezávislosti, ale i jakémukoliv kvalitativnímu posunu v rámci autonomie. K tomu by totiž potřebovala řádně semknuté politické elity, které stojí za hlavním společným cílem. Současná generace katalánských politiků však už prokázala, že toho není schopna. Velká část katalánské společnosti tak na případnou nezávislost či alespoň silně respektovanou autonomii bude muset čekat dlouhé roky. Alespoň takto to vypadá na počátku velké krize, která nepochybně otřese i samotnou Evropskou unií, doposud posledním spojencem katalánských politických elit. Podobně jako i dřív historii se však Katalánci i tentokrát spletli. Ne však, že by měli na výběr.