Je tomu už pět let, kdy španělská vláda neudržela nervy na uzdě a velmi tvrdým způsobem zasáhla do referenda o katalánské nezávislosti. Říjen 2017 byl pro Katalánsko nepochybně historickým milníkem a i s pětiletým odstupem se i dnes dá říct, že v těch několika málo týdnech to mohlo dopadnout všelijak. Jaký odkaz či jakou pachuť po sobě katalánské referendum z 1. října 2017 zanechalo? Nad tím se zkusíme zamyslet na následujících řádcích.
 |
| Jedna z uren z katalánského referenda přeměněná na umělecké dílo, autor: Franc Aleu (Foto: www.urnes.cat) |
Události katalánského referenda z října 2017 mají jistě mnozí z vás v paměti. Španělská vláda v čele s premiérem Marianem Rajoyem zaujala ke katalánským snahám o řešení dlouhodobých neshod jasně vymezenou taktiku "však ono to vyhnije", nicméně čím víc se referendum blížilo, tím větší nervozita se v tehdy vládnoucí Lidové straně (PP) dala vytušit. Zapojení španělských tajných služeb také nepomohlo, a tak vláda nakonec do Katalánska povolala tisíce španělských policistů, jimž dal 1. října 2017 někdo z vyšších míst (oficiálně dodnes nejasné) povel, aby referendu zabránili za každou cenu. Odtud potom obrázky policejní brutality, které obletěly svět. Zároveň tak potvrdily i dlouho opakovanou teorii, že nejvíce příznivců katalánské nezávislosti vyrobila právě hloupá vláda PP.
Zastánci katalánské nezávislosti i přes policejní zásah dokázali referendum uskutečnit a fakt, že se v den hlasování zničehonic objevilo 10 000 připravených uren, které unikly bedlivému oku španělských tajných služeb, je dodnes jedním z největších symbolů onoho podzimu. Obrázky policejní brutality, které jinak v Evropě příliš nevídáme, pak přispěly k tomu, že se o snahách podstatné části obyvatel Katalánska dozvěděl i zbytek světa. Z dnešního pohledu však k tomuto zdánlivému úspěchu, tedy rozšíření povědomí o daném problému, přispěla pouze semknutost poloviny katalánské společnosti a právě neschopnost centrální vlády řešit oprávněné katalánské nároky na dodržování alespoň základních standardů vyjednané autonomie. Kromě samotné organizace referenda však z dnešního pohledu nelze už za nic víc pochválit představitele tehdejší katalánské vlády.
Zatímco zastánci katalánské nezávislosti v ulicích stáli pevně semknutí proti nepříteli zvenčí, lídři dvou nejsilnějších stran v rámci koalice pro nezávislost si takřka nemohli přijít na jméno. Obě strany již dávno před referendem začaly sledovat své vlastní politické cíle, což se naplno projevilo hned v prvních měsících po oněch říjnových událostech. Dnes je proto independentistická scéna v dezolátním stavu. Političtí lídři z října 2017 už mají své dny spočítané, značná část z nich ostatně už politiku či veřejný život opustila, nejhorší pro zastánce nezávislosti ovšem je, že se jejich dvě strany rozhádaly takřka do krve a v posledních týdnech už se zcela otevřeně mluví o dalších předčasných volbách. Od roku 2003, kdy se uskutečnily zatím poslední volby ve standardním termínu, se do katalánského parlamentu volilo již sedmkrát a je dost pravděpodobné, že k urnám se znovu půjde už příští rok.
Katalánsko si během posledních pěti let prošlo únavnou pandemií a nyní ho, podobně jako celou Evropu, čeká další vleklá ekonomická krize (v tenisové hantýrce dokonalý příklad "nevynucené chyby"). Ta minulá napomohla právě zastáncům nezávislosti, jimž neuvěřitelně rozšířila voličskou základnu. Ta nejspíš nebude klesat ani v následujících letech, avšak řada Katalánců ztratila i poslední iluze o schopnosti svých politiků, proto budou hlasovat už jen z jakési povinnosti, ale zcela bez nadšení a víry ve společný sen. Katalánská politika je nyní na míle daleko nejen případné nezávislosti, ale i jakémukoliv kvalitativnímu posunu v rámci autonomie. K tomu by totiž potřebovala řádně semknuté politické elity, které stojí za hlavním společným cílem. Současná generace katalánských politiků však už prokázala, že toho není schopna. Velká část katalánské společnosti tak na případnou nezávislost či alespoň silně respektovanou autonomii bude muset čekat dlouhé roky. Alespoň takto to vypadá na počátku velké krize, která nepochybně otřese i samotnou Evropskou unií, doposud posledním spojencem katalánských politických elit. Podobně jako i dřív historii se však Katalánci i tentokrát spletli. Ne však, že by měli na výběr.
Žádné komentáře:
Okomentovat