Dulceida

Ačkoliv se nenachází v TOP 50 žebříčku nejsledovanějších španělských youtuberů, přesto je Aida Domènech, rodačka z Badalony, považována za jednu z nejznámějších španělsky mluvících influencerek. Nejvyšší příčky zmiňovaného žebříčku spolehlivě ovládají hráči počítačových her a malé děti testující nové hračky. Ve srovnání s nimi se tak dokonce i Aida může pochlubit alespoň trochu "vlastním" obsahem, ačkoliv se v ničem neliší od módních blogerek z jiných koutů světa.

Úvodní ilustrace Dulceidina módního blogu (Foto: www.dulceida.com)

Aida Domènech i Pascual (*1989) je v internetovém prostředí známá pod přezdívkou Dulceida. Vhodně zvolený mix módních komentářů a mapování vlastního života z ní v posledních letech udělal jednu z nejvýraznějších španělsky mluvících influencerek (ačkoliv ona sama poslední dobou přiznává, že dané slovo se jí už příliš nelíbí a raději se označuje za "tvůrkyní internetového obsahu"). Aktuální statistiky o jejím úspěchu hovoří vcelku jasně: 2,3 milionu fanoušků na YouTube a takřka 3 miliony na Instagramu.

Aida se narodila 23. října 1989 v Badaloně. Podle svých slov vyrůstala v harmonické rodině a dodnes má s rodiči vynikající vztahy. Koneckonců velkou část dohledu nad svým influencerským byznysem svěřila právě svojí matce. Dulceidin životní příběh připomíná novodobou mileniálskou pohádku. Aida nedokončila ani střední školu a byla v životě tak trochu ztracená, ačkoliv alespoň v jedné věci měla jasno - od malička ji fascinovala móda. Nějakou dobu pracovala v květinářství a potom více než rok jako prodavačka v módním řetězci Zara. Mezitím pokukovala i po práci v herecké branži, avšak na castinzích se jí příliš nedařilo. A tak se v průběhu roku 2009 rozhodla vsadit vše na svou módní vášeň a začala ji sdílet se světem prostřednictvím svého blogu. Skutečnou popularitu ale získala až v roce 2013, kdy na svém YouTube kanálu začala sdílet videa s radami, jak se správně nalíčit, či jaké oblečení vybrat pro tu kterou příležitost. V té době už ji pravidelně sledovaly desítky tisíc lidí a Aida se rozhodla ve videích občas prozradit i něco ze svého soukromí. Na YouTube se v roce 2015 rozhovořila o své bisexuální orientaci a v roce 2016 zaznamenala velký úspěch s publikováním svatebního videa se svou partnerkou Albou Paul. Řadu fanoušků i velké uznání v odborné komunitě si ve stejném roce získala i pořádáním vlastní módní akce pod názvem Dulceweekend. Odtud byl už jen krok k vlastní módní značce a pravidelnému vystupování v několika televizních show. Ve své roli influencerky se Dulceida nevyhnula ani nutné polemice, například svým nepříliš chytrým vystupováním a postováním z výletu do Jihoafrické republiky.

Díky úspěchu na internetu si Dulceida pomalu začala plnit i sny o filmové kariéře. Prozatím se mihla v několika hudebních videoklipech, seriálu Paquita Salas (2016) a epizodní roli číšnice si střihla už i v jednom celovečerním filmu - Bajo el mismo techo (2019). Pro velkou spoustu španělských i mnoha latinskoamerických dívek a žen je dnes Dulceida nepochybným vzorem, a to nejen v oblasti módy. Ať už si o fenoménu influencerů a jejich užitečnosti pro společnost myslíme cokoliv, minimálně jistý obchodní talent a cit pro proměnlivost vkusu dnešní doby se této mladé Katalánce nedá upřít. Z obyčejné a dost nevýrazné prodavačky v Zaře se totiž stala v podstatě módní ikona, která dnes objíždí svět, promenáduje se po módních molech, účastní se velkolepých akcí pro smetánku showbyznysu a dokonce si už v této roli našla i cestu do jazykových učebnic. Teď už nezbývá než čekat, kam až tuto milovnici módy z Badalony úspěch ve virtuálním světě sociálních sítí vynese...

Àngel Fernández de Soto: Piják absintu

Jeden z nejznámějších Picassových obrazů, Piják absintu, se v červnu 2010 v londýnské aukční síni Christie's prodal za takřka 35 milionů liber (tehdy přibližně jednu miliardu korun). Šlo o jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl, které se v Londýně v posledních dekádách dražilo. Olejomalba patřící do Picassova tzv. modrého období vznikla v roce 1903 a v roce 1995 si ji do své umělecké sbírky pořídil britský hudební skladatel Andrew Lloyd Webber. Formálně obraz patřil jeho umělecké nadaci a byl pravidelně vystavován v londýnských galeriích. Kupec z roku 2010 je dodnes neznámý. Nepříliš známé jsou i osudy muže, který je na slavné olejomalbě ztvárněn. Kdo byl tedy ve skutečnosti oním bohémsky vyhlížejícím pijákem absintu?

Picassův obraz Piják absintu z roku 1903 (Foto: www.christies.com)

Mužem na obraze nebyl nikdo jiný než dlouholetý Picassův přítel Àngel Fernández de Soto Llassat (1882-1937). Narodil se v Barceloně a dlouhé roky pracoval ve firmě Mir i Estrada, která obchodovala s koloniálními produkty. Àngel v této společnosti fungoval v podstatě jako poslíček nebo podomní prodejce. Ve volném čase byl nepolepšitelným barcelonským dandym, neustále vyhledávajícím místa, kde to žilo. Tak se ostatně někdy kolem roku 1899 seznámil i s Pablem Picassem. Španělský malíř v té době žil v katalánské metropoli a navštěvoval místa (např. Edén Concert nebo Els Quatre Gats), kde se scházela tehdejší mladá generace umělců všeho druhu. Àngela v těchto situacích často doprovázel jeho mladší bratr Mateu, nicméně byl to právě Àngel, s nímž se Picasso spřátelil a hned několikrát ho stihl portrétovat. De Soto byl na počátku 20. století Picassovým věrným parťákem při všemožných alkoholových dýcháncích i návštěvách barcelonských nevěstinců.

V letech 1902-1903 spolu dokonce sdíleli ateliér. Nejprve v čísle 10 na ulici carrer Nou de la Rambla a později v čísle 17 na ulici carrer Riera de Sant Joan. Někdy v té době vznikl i výše zmíněný obraz, dokonalá stylizace bohémským životem hýřícího dandyho z počátku 20. století. Na některých malůvkách je Àngel dokonce vyobrazen s jakýmsi falickým krkem. Je pravdou, že Àngel Picassovu stylizaci plně zosobňoval i v realitě. Proto bylo soužití s ním poměrně těžké. Rád si do ateliéru vodil velké množství lidí, a to zejména po nocích, kdy se Picasso potřeboval soustředit na tvorbu. Ačkoliv tedy umělecké spolubydlení dlouho nevydrželo, přátelské pouto mezi oběma umělci přetrvalo další desítky let. Ačkoliv se Picasso záhy odstěhoval do Paříže, viděli se společně ještě několikrát v letech 1910 a 1917. De Soto byl podle všeho také Picassovým neoficiálním zástupcem v Katalánsku. Pokud někdo v Barceloně chtěl s Picassem jednat o prodeji některého z jeho děl, jednání měl často za drobnou provizi na starosti právě Àngel. Říká se, že geniální malíř svého katalánského kamaráda několikrát finančně založil, když mu hrozil osobní bankrot. V kontaktu byli i v dalších letech, naposledy v prosinci 1936, kdy Àngel Picassovi z Barcelony odeslal vánoční přání.

Jinak toho o životě tohoto bohéma mnoho nevíme. Během španělské občanské války byl údajně jmenován tajemníkem výstavy lidového umění, která se měla konat během barcelonské olympiády v roce 1936. Nakonec zastával alespoň stejnou pozici v republikánských uměleckých odborech. Občanská válka se mu nakonec stala osudnou, neboť někdy před Vánocemi 1937 ho v neosvětlených barcelonských ulicích srazila vojenská ambulance nebo jiný nákladní vůz. V oficiálních dokumentech jako jeho den úmrtí figuruje 19. prosinec 1937. Zajímavé je, že ačkoliv byl Fernández de Soto podobně jako Picasso malířem, dodnes není známé či jasně doložené jediné jeho dílo. Podle zpráv z října 2020 v tomto ohledu dojde brzy k průlomu, faktem ale zůstává, že Àngel-umělec měl malování spíše jako nezávazného koníčka a celoživotně dával přednost roli Àngel-bohém. Přesně tak, jak ho již navždy zvěčnil jeho přítel Picasso.

Picassovy črty zobrazující Àngela Fernándeze de Soto v nevěstincích, okolo let 1902-1903
(Foto: Museu Picasso de Barcelona)

Francesc Betriu

Katalánský režisér a scénárista Francesc Betriu i Cabeceran (1940-2020) se narodil ve vesničce Organyà hluboko v katalánském vnitrozemí. Již od mládí byl nesmírně zvídavý, ale zároveň jako by nevěděl, kam se vrtnout. Mezi filmaři na Pyrenejském poloostrově nepochybně vyčníval širokým rozhledem, k němuž mu dopomohla i četná studia. Ne všechna dokončil, ale přesto je jeho jméno spjato hned s několika vysokými školami v Barceloně i Madridu. Po kratičké anabázi ve farmacii (rodinná tradice) vystudoval ekonomii na Universitat de Barcelona, aby se přesunul do španělské metropole pokračovat ve studiích politologie a sociologie. V roce 1963 zavítal i na studia režisérství na prestižní Escuela Oficial de Cine, odkud však byl po dvou letech odejit údajně kvůli častým absencím. Je tak otázka, jak velký vliv na něj ve skutečnosti měli zde vyučující pedagogové a slavní režiséři jako Luís García Berlanga nebo Carlos Saura. Jisté je, že již během těchto studií si Betriu přivydělával jako začínající filmový kritik coby madridský dopisovatel barcelonského časopisu Fotogramas. Kromě toho byl několik let šéfredaktorem odborného časopisu Revista Española de Sociología a volný čas trávil s divadelní skupinou Los Goliardos.  

Francesc Betriu s Premi Gaudí d'Honor
(Foto: Acadèmia del Cinema Català)

Už koncem 60. let 20. století se pokoušel prorazit krátkometrážními snímky a už tehdy si ho začala všímat frankistická cenzura. Kvůli ní nemohl dokončit kupříkladu krátký dokument s názvem Los Beatles en Madrid (1965). Skutečný debut na stříbrném plátně si připsal až s celovečerními filmy Corazón solitario (1972) a Furia española (1975). Zejména druhý jmenovaný, břitká komedie situovaná do fotbalového prostředí, se stal předmětem rekordního zásahu cenzorů dvaadvacet střihů v pouhých jedenácti minutách). Zároveň šlo o jeden z posledních filmů, které těsně před smrtí stihl zhlédnout diktátor Franco. Filmoví fanoušci i znalci na něj budou již provždy vzpomínat zejména jako na tvůrce úspěšné adaptace slavného katalánského románu Mercè Rodoredové La plaça del Diamant (1982). Tento kultovní film nebyl zdaleka jedinou filmovou adaptací díla španělské či katalánské literatury z dílny Francesca Betriu. V roce 1985 například převedl do filmové podoby román aragonského spisovatele Ramóna J. Sendera Réquiem por un campesino español, kde si jednu z hlavních rolí střihl mladý Antonio Banderas.

Následovaly seriály Vida privada (1987) na motivy románu Josepa Marii de Sagarra a Un día volveré (1993) dle románu Juana Marsého. Velký úspěch ve své době zaznamenal i celovečerní snímek Sinatra (1988), u něhož si Betriu sám napsal scénář podle stejnojmenného románu Raúla Núñeze. Mezi dalšími jím zfilmovanými literárními předlohami můžeme jmenovat Una pareja perfecta (1997) či El paraíso ya no es lo que era (2000). V posledních letech své tvorby se Betriu zaměřoval i na dokumentární snímky. Bezesporu tím nejznámějším je dnes už legendární Mònica del Raval (2009), který se na pomezí fikce a reality zabývá životem prostitutek v barcelonském Ravalu. Byl držitelem několika ocenění za celoživotní přínos kinematografii (Premi Sant Jordi de Cinematografia 2014, Premi Jordi Dauder 2017). Francesc Betriu kinematografií skutečně žil. V roce 2019 univerzitě v Lleidě dokonce věnoval rozsáhlou kolekci předmětů spojujících literaturu a filmové plátno. Často šlo o předměty související s jeho vlastními filmy - opoznámkované scénáře, noty k hudebnímu doprovodu či zápisky cenzorů. Zisk prestižní katalánské ceny za celoživotní přínos kinematografii (Premi Gaudí d'Honor-Miquel Porter) v lednu 2020 byl definitivní tečkou za takřka šedesátiletou filmovou dráhou. Francesc Betriu zemřel 7. října 2020.