Francesc Betriu

Katalánský režisér a scénárista Francesc Betriu i Cabeceran (1940-2020) se narodil ve vesničce Organyà hluboko v katalánském vnitrozemí. Již od mládí byl nesmírně zvídavý, ale zároveň jako by nevěděl, kam se vrtnout. Mezi filmaři na Pyrenejském poloostrově nepochybně vyčníval širokým rozhledem, k němuž mu dopomohla i četná studia. Ne všechna dokončil, ale přesto je jeho jméno spjato hned s několika vysokými školami v Barceloně i Madridu. Po kratičké anabázi ve farmacii (rodinná tradice) vystudoval ekonomii na Universitat de Barcelona, aby se přesunul do španělské metropole pokračovat ve studiích politologie a sociologie. V roce 1963 zavítal i na studia režisérství na prestižní Escuela Oficial de Cine, odkud však byl po dvou letech odejit údajně kvůli častým absencím. Je tak otázka, jak velký vliv na něj ve skutečnosti měli zde vyučující pedagogové a slavní režiséři jako Luís García Berlanga nebo Carlos Saura. Jisté je, že již během těchto studií si Betriu přivydělával jako začínající filmový kritik coby madridský dopisovatel barcelonského časopisu Fotogramas. Kromě toho byl několik let šéfredaktorem odborného časopisu Revista Española de Sociología a volný čas trávil s divadelní skupinou Los Goliardos.  

Francesc Betriu s Premi Gaudí d'Honor
(Foto: Acadèmia del Cinema Català)

Už koncem 60. let 20. století se pokoušel prorazit krátkometrážními snímky a už tehdy si ho začala všímat frankistická cenzura. Kvůli ní nemohl dokončit kupříkladu krátký dokument s názvem Los Beatles en Madrid (1965). Skutečný debut na stříbrném plátně si připsal až s celovečerními filmy Corazón solitario (1972) a Furia española (1975). Zejména druhý jmenovaný, břitká komedie situovaná do fotbalového prostředí, se stal předmětem rekordního zásahu cenzorů dvaadvacet střihů v pouhých jedenácti minutách). Zároveň šlo o jeden z posledních filmů, které těsně před smrtí stihl zhlédnout diktátor Franco. Filmoví fanoušci i znalci na něj budou již provždy vzpomínat zejména jako na tvůrce úspěšné adaptace slavného katalánského románu Mercè Rodoredové La plaça del Diamant (1982). Tento kultovní film nebyl zdaleka jedinou filmovou adaptací díla španělské či katalánské literatury z dílny Francesca Betriu. V roce 1985 například převedl do filmové podoby román aragonského spisovatele Ramóna J. Sendera Réquiem por un campesino español, kde si jednu z hlavních rolí střihl mladý Antonio Banderas.

Následovaly seriály Vida privada (1987) na motivy románu Josepa Marii de Sagarra a Un día volveré (1993) dle románu Juana Marsého. Velký úspěch ve své době zaznamenal i celovečerní snímek Sinatra (1988), u něhož si Betriu sám napsal scénář podle stejnojmenného románu Raúla Núñeze. Mezi dalšími jím zfilmovanými literárními předlohami můžeme jmenovat Una pareja perfecta (1997) či El paraíso ya no es lo que era (2000). V posledních letech své tvorby se Betriu zaměřoval i na dokumentární snímky. Bezesporu tím nejznámějším je dnes už legendární Mònica del Raval (2009), který se na pomezí fikce a reality zabývá životem prostitutek v barcelonském Ravalu. Byl držitelem několika ocenění za celoživotní přínos kinematografii (Premi Sant Jordi de Cinematografia 2014, Premi Jordi Dauder 2017). Francesc Betriu kinematografií skutečně žil. V roce 2019 univerzitě v Lleidě dokonce věnoval rozsáhlou kolekci předmětů spojujících literaturu a filmové plátno. Často šlo o předměty související s jeho vlastními filmy - opoznámkované scénáře, noty k hudebnímu doprovodu či zápisky cenzorů. Zisk prestižní katalánské ceny za celoživotní přínos kinematografii (Premi Gaudí d'Honor-Miquel Porter) v lednu 2020 byl definitivní tečkou za takřka šedesátiletou filmovou dráhou. Francesc Betriu zemřel 7. října 2020.