O hlavním katalánském národním svátku jsem se poprvé dozvěděl na univerzitě. A i mne tehdy nesmírně zaujala skutečnost, že Katalánci si jako jeden z mála národů na širém světě ve svůj národní den nepřipomínají ani nezávislost, ani vítězství v žádné důležité bitvě, zkrátka nic, co člověk najde při cestách po všech kontinentech. Ne, Katalánci si každý rok 11. září připomínají osudnou porážku ve válce o španělské dědictví, den, kdy padla Barcelona a spolu s ní i veškerá naděje na alespoň částečnou autonomii na mocném španělském státním aparátu. Člověka napadne, jak moc se asi může národní duch odrážet právě ve výběru národního svátku?
Od roku 2012 si v tomto ohledu oslavy Diada Nacional de Catalunya přisvojili zastánci katalánské nezávislosti, kterých se na počátku končící dekády vyrojilo nečekaně mnoho. Díky schopným organizátorům i určité historické tradici si zastánci nezávislosti navykli každoročně světu ukázat po čem touží. Zrodila se tradice masivních poklidných demonstrací, které do katalánských (a zejména barcelonských) ulic přivedla stovky tisíc lidí. Každá z nich měla jak svou neopakovatelnou atmosféru, tak i snadno předvídatelné součásti. Každá z nich se nesla v trochu jiném duchu. Byla tu 11. září plná naděje a víry v brzkou nezávislost, byla tu i ta plná zmaru, zklamání a zlosti. Bude tu ale jedno 11. září, na které snad zapomeneme co nejsnadněji. Letošní oslavy a demonstrace totiž kvůli koronaviru jakoby ani neproběhly... Proto bych si rád aspoň na několika málo řádcích zavzpomínal na těch pár 11. září, kdy jsem byl přímo na místě, v centru dění. Zas tolik jich totiž nebylo, i když zážitky byly vždy silné.
 |
| Via Catalana 2013 (Foto: assemblea.cat) |
2013
Jen málokdy vynechám srpnové slavnosti Festa Major de Gràcia. Jenže od jejich konce do 11. září je přeci jen docela daleko. Zatímco první svátek Sant Jordi jsem v Barceloně naplno prožil už v roce 2011, na tu správnou demonstraci v katalánský národní den jsem si musel počkat ještě další dva roky. Ale nebylo to jen ono kouzlo "poprvé", co z manifestace 11. září 2013 dělá skutečně nesmazatelnou vzpomínku. Organizátoři tehdy přišli s nápadem lidského řetězu spojujícího Katalánsko od severu na jih. Inspirací jim v tom byl tzv. "baltský řetěz", který propojil Litvu, Lotyšsko a Estonsko v srpnu 1989. Byla to první a zároveň poslední demonstrace, na kterou jsem se poctivě zaregistroval a dostavil se na odpovídající úsek. Křižovatka Rambly s carrer Ferran. Rychlý úprk z Casa Batlló podél neskutečného lidského řetězu, který na Passeig de Gràcia pořádně nabral na šířce. Část turistů jen nevěřícně koukala, část se nadšeně přidávala. Na rozdíl od všech ostatních měla tato demonstrace dva skutečné vrcholy. Jedním z nich byl obligátní okamžik v 17 hodin a 14 minut, kdy se všichni chytli za ruce a po délce 400 km propojili sever a jih Katalánska, druhou hvězdnou chvílí bylo focení na slibovanou gigafotku, která měla daný lidský řetěz zvěčnit v celé jeho délce. Možná ještě lépe se mi teď vybaví i následné mnohaměsíční čekání a vlastně už ani nevím, jestli ji stihli zpřístupnit před demonstrací v roce 2014. Via Catalana 2013 je pro mě také další rychlý úprk až na Plaça de Sant Jaume, naprostého politického centra Katalánska, kde se do řetězu zapojila část tehdejších politických špiček. No, alespoň těch lokálních. Hned poté procházka takřka prázdným Palau de la Generalitat, sídlo katalánské vlády, které pravidelně 11. září pořádalo den otevřených dveří. Většina lidí však ještě rozebírala dozvuky úspěšné manifestace venku v ulicích.
2016
Na dvě velké demonstrace z let 2014 a 2015 jsem se kvůli pracovním povinnostem nedostal. Tu z roku 2016 si vlastně dodnes pamatuji hlavně kvůli ranním výhledům z okna hotelového pokoje. Nicméně i tentokrát ANC a Òmnium Cultural do katalánské metropole přilákaly dobrý milion demonstrujících. Davy lidí proudily až na Passeig de Lluís Companys, kde se nacházelo hlavní pódium. Barcelonské ulice již definitivně ovládly estelady, po klasických senyerách nikde ani památky. Tehdy už ve vzduchu nebyla určitá vážnost, s níž se přistupovalo k předchozím milionovým demonstracím. Tentokrát tu byl snad jakýsi klid. Katalánska v té době již více než půlrok vedl Carles Puigdemont a mnozí zastánci nezávislosti byli přesvědčeni, že Katalánská republika už je na spadnutí. Člověk denně slýchal názory ve smyslu "tohle už nejde zastavit". Konstantou mých návštěv 11. září se stala přítomnost katalánského novináře a bývalého poslance Antonia Bañose, na něhož jsem natrefil snad i na všech budoucích ročnících.
2017
La Diada del Sí byla snad ze všech nejpodivnější. A "nejpodivnější" tady neznamená nic jiného, než že se docela obtížně pamatuje. Necelý milion osob tehdy zaplavil Passeig de Gràcia, takže z mé milované čtvrti to bylo tentokrát opravdu kousek. Jenže 11. září tehdy bylo už jen jakousi rutinou. Málokdo v Katalánsku si dnes na tuto manifestaci vzpomene. Tak nějak se totiž ztratila v tom, co se dělo předtím a co přišlo potom. No uznejte, nejprve 17. srpna teroristický útok na Ramble a pak už jen přihlížení, jak se píší dějiny. Španělskou vládu totiž mnohem víc než tradiční setkání 11. září nakrkla spontánní demonstrace 20. září před katalánským ministerstvem financí, za kterou dodnes pykají Jordi Cuixart a Jordi Sànchez, šéfové ANC a Òmnium Cultural, s devítiletými tresty, a třešinkou na dortu bylo bouřlivé referendum o nezávislosti Katalánska z 1. října. Pro člověka, který v Barceloně prožil atmosféru těchto dní, opravdu Diada 2017 tak trochu pozbývá významu...
2018
V roce 2018 přišlo všeobecné vystřízlivění, ale jako obvykle určitou výši konfliktu dokázala držet zejména španělská vláda tím, že již dlouhé měsíce držela ve vazbě několik katalánských politiků. Diada 2018 se tak nesla hlavně ve znamení desiluze a rozhořčení. Zastánci nezávislosti zaplnili podstatnou část Avinguda Diagonal, na jejímž jihozápadním konci byla vztyčena symbolická zeď, kterou měla rozbít zvuková vlna, jež přesně v čase 17.14 proběhla po celé Diagonal. Byla to vlastně poslední docela pěkně připravená manifestace s určitým poselstvím. A ačkoliv jen síla zvuku zeď nerozbila, byl to zajímavý zážitek, stát přímo v čele demonstrace v absolutním tichu a zaposlouchat se, jak z několikakilometrové dálky opravdu přichází ohlušující vlna jásotu a pokřikování hesel za nezávislost a svobodu katalánských politiků. Možná to byl poslední záchvěv naděje.
2019
Doslovný nadhled jsem si dopřál i na doposud poslední masové akci na podporu katalánské nezávislosti. Vyzněla však tak žalostně, že na rozdíl od svých předchůdkyň už ani nemá svou vlastní stránku na wikipedii. Centrem demonstrace se stalo okolí Plaça d'Espanya, proto se jako zcela ideálním místem k pozorování celého představení jevila střecha nákupního centra Arenes, odkud je ostatně i poslední dnešní fotografie. Ačkoliv si to jistě mnoho lidí nepřipustí, snad na každého, kdo se této akce zúčastnil, musela padnout obrovská tíseň a rezignace. Nejoptimističtější odhady mluvily o účasti 600 000 lidí, ale i to znamenalo, že demonstrace v roce 2019 byla jen poloviční či dokonce třetinová oproti předchozím ročníkům. Na zastánce nezávislosti už plně dolehla kocovina z nevydařeného referenda v roce 2017. Spousta zapálených podporovatelů nezávislosti tentokrát poprvé za mnoho let dala přednost sledování podobné akce jen v televizi. Ještě necelou půlhodinu před vrcholem akce (tradičně 17 hodin 14 minut) působilo náměstí pod Montjuïkem poloprázdně. Ačkoliv na místě byly i všechny katalánské politické špičky (kromě těch zavřených a těch v exilu...) a nebyl žádný problém udělat si i nějakou tu fotku s katalánským premiérem či alespoň předsedou parlamentu, většina účastníků se stihla rozprchnout ještě před půl sedmou. Osobně nepamatuji žádnou jinou demonstraci 11. září, která by skončila tak rychle. A na které by bylo takové ticho. Absence radosti a všudypřítomného veselí. Možná, že letošní nekonání žádné větší akce zastáncům nezávislosti trochu pomůže chytit druhý dech. Pokud je o něj nepřipraví koronavirus...
2016
Na dvě velké demonstrace z let 2014 a 2015 jsem se kvůli pracovním povinnostem nedostal. Tu z roku 2016 si vlastně dodnes pamatuji hlavně kvůli ranním výhledům z okna hotelového pokoje. Nicméně i tentokrát ANC a Òmnium Cultural do katalánské metropole přilákaly dobrý milion demonstrujících. Davy lidí proudily až na Passeig de Lluís Companys, kde se nacházelo hlavní pódium. Barcelonské ulice již definitivně ovládly estelady, po klasických senyerách nikde ani památky. Tehdy už ve vzduchu nebyla určitá vážnost, s níž se přistupovalo k předchozím milionovým demonstracím. Tentokrát tu byl snad jakýsi klid. Katalánska v té době již více než půlrok vedl Carles Puigdemont a mnozí zastánci nezávislosti byli přesvědčeni, že Katalánská republika už je na spadnutí. Člověk denně slýchal názory ve smyslu "tohle už nejde zastavit". Konstantou mých návštěv 11. září se stala přítomnost katalánského novináře a bývalého poslance Antonia Bañose, na něhož jsem natrefil snad i na všech budoucích ročnících.
 |
| Není nad příjemné polechtání ranním sluncem... (11/09/2016) |
2017
La Diada del Sí byla snad ze všech nejpodivnější. A "nejpodivnější" tady neznamená nic jiného, než že se docela obtížně pamatuje. Necelý milion osob tehdy zaplavil Passeig de Gràcia, takže z mé milované čtvrti to bylo tentokrát opravdu kousek. Jenže 11. září tehdy bylo už jen jakousi rutinou. Málokdo v Katalánsku si dnes na tuto manifestaci vzpomene. Tak nějak se totiž ztratila v tom, co se dělo předtím a co přišlo potom. No uznejte, nejprve 17. srpna teroristický útok na Ramble a pak už jen přihlížení, jak se píší dějiny. Španělskou vládu totiž mnohem víc než tradiční setkání 11. září nakrkla spontánní demonstrace 20. září před katalánským ministerstvem financí, za kterou dodnes pykají Jordi Cuixart a Jordi Sànchez, šéfové ANC a Òmnium Cultural, s devítiletými tresty, a třešinkou na dortu bylo bouřlivé referendum o nezávislosti Katalánska z 1. října. Pro člověka, který v Barceloně prožil atmosféru těchto dní, opravdu Diada 2017 tak trochu pozbývá významu...
2018
V roce 2018 přišlo všeobecné vystřízlivění, ale jako obvykle určitou výši konfliktu dokázala držet zejména španělská vláda tím, že již dlouhé měsíce držela ve vazbě několik katalánských politiků. Diada 2018 se tak nesla hlavně ve znamení desiluze a rozhořčení. Zastánci nezávislosti zaplnili podstatnou část Avinguda Diagonal, na jejímž jihozápadním konci byla vztyčena symbolická zeď, kterou měla rozbít zvuková vlna, jež přesně v čase 17.14 proběhla po celé Diagonal. Byla to vlastně poslední docela pěkně připravená manifestace s určitým poselstvím. A ačkoliv jen síla zvuku zeď nerozbila, byl to zajímavý zážitek, stát přímo v čele demonstrace v absolutním tichu a zaposlouchat se, jak z několikakilometrové dálky opravdu přichází ohlušující vlna jásotu a pokřikování hesel za nezávislost a svobodu katalánských politiků. Možná to byl poslední záchvěv naděje.
 |
| Demonstrace z roku 2018 ve znamení žlutých stužek připomínajících katalánské politické vězně... |
2019
Doslovný nadhled jsem si dopřál i na doposud poslední masové akci na podporu katalánské nezávislosti. Vyzněla však tak žalostně, že na rozdíl od svých předchůdkyň už ani nemá svou vlastní stránku na wikipedii. Centrem demonstrace se stalo okolí Plaça d'Espanya, proto se jako zcela ideálním místem k pozorování celého představení jevila střecha nákupního centra Arenes, odkud je ostatně i poslední dnešní fotografie. Ačkoliv si to jistě mnoho lidí nepřipustí, snad na každého, kdo se této akce zúčastnil, musela padnout obrovská tíseň a rezignace. Nejoptimističtější odhady mluvily o účasti 600 000 lidí, ale i to znamenalo, že demonstrace v roce 2019 byla jen poloviční či dokonce třetinová oproti předchozím ročníkům. Na zastánce nezávislosti už plně dolehla kocovina z nevydařeného referenda v roce 2017. Spousta zapálených podporovatelů nezávislosti tentokrát poprvé za mnoho let dala přednost sledování podobné akce jen v televizi. Ještě necelou půlhodinu před vrcholem akce (tradičně 17 hodin 14 minut) působilo náměstí pod Montjuïkem poloprázdně. Ačkoliv na místě byly i všechny katalánské politické špičky (kromě těch zavřených a těch v exilu...) a nebyl žádný problém udělat si i nějakou tu fotku s katalánským premiérem či alespoň předsedou parlamentu, většina účastníků se stihla rozprchnout ještě před půl sedmou. Osobně nepamatuji žádnou jinou demonstraci 11. září, která by skončila tak rychle. A na které by bylo takové ticho. Absence radosti a všudypřítomného veselí. Možná, že letošní nekonání žádné větší akce zastáncům nezávislosti trochu pomůže chytit druhý dech. Pokud je o něj nepřipraví koronavirus...
 |
| Vrchol demonstrace 11. září na Plaça d'Espanya v Barceloně, čas 17.28 (2019). |
Žádné komentáře:
Okomentovat