Katalánské politické strany (2026)

V Česku se o katalánských politických stranách příliš často nemluví. Výjimkou bylo snad jen období kolem roku 2017, kdy se část katalánské společnosti chtěla odtrhnout od Španělska. Pravdou je, že katalánský politický systém byl od konce frankismu po dlouhou dobu velmi stabilní: v letech 1980-2003 regionu vládlo koaliční uskupení Convergència i Unió (CiU) v čele s premiérem Jordim Pujolem. Vše podstatné z této doby tak shrnuje studie Katalánské politické strany od prof. Maxmiliána Strmisky, která vyšla roku 2003. Jenže právě rok 2003 byl pro katalánskou politickou scénu důležitým přelomem. Pujolův odchod do politického důchodu zahájil období nestability. Jen jedinému z jeho dosavadních sedmi následníků se podařilo v roli katalánského premiéra vládnout po celé standardní čtyřleté volební období, o soudních tahanicích či nucených odchodech do exilu ani nemluvě. Za poslední čtvrtstoletí se panorama katalánských politických stran dost zásadně proměnilo. Některé nové vznikly, jiné se sloučily, a některé dokonce už stihly vzniknout i zaniknout. Na to, jak vypadá současný katalánský parlament, se podíváme v následujícím článku. 

Bývalí katalánští premiéři Carles Puigdemont (2016-2017) a Jordi Pujol (1980-2003) 
na setkání v Prats de Molló v listopadu 2026 (Foto: Instagram)

O tom, jak funguje katalánský politický systém, jsme už psali jinde. Připomeňme si, že Katalánsko je v současnosti jedním ze sedmnácti autonomních regionů, do nichž je rozděleno Španělské království. Každý z těchto regionů má určitý stupeň autonomie a z ní vyplývající množství pravomocí, které jsou v některých případech pro všechny regiony stejné (např. zdravotnictví či školství, vlastní volené instituce), avšak v jiných případech jde o pravomoci velmi specifické (např. vlastní policejní složky, fiskální pakt apod.). Tyto pravomoci jsou ukotveny v tzv. autonomních statutech, přičemž každý region má svůj vlastní statut. Jde v podstatě o něco na způsob regionální ústavy, z níž vyplývají též regionální instituce (vláda, parlament apod.).

Katalánský autonomní statut definuje institucionální systém, který politicky zodpovídá za výkon regionální samosprávy. Tento systém nese označení Generalitat de Catalunya a tvoří ho katalánský parlament, vláda, premiér a další instituce (ombudsman, televizní a rozhlasová rada, úřad pro styk se zahraničím apod.). Ve své podstatě jde o velmi rozvinutou úřednickou strukturu, která ve většině případů kopíruje administrativu leckterého suverénního státu, avšak v některých oblastech tato administrativa nedisponuje tak širokými pravomocemi. Nicméně v katalánské regionální vládě najdeme běžná ministerstva, která pod sebou mají běžnou agendu, např. Departament d’Unió Europea i Acció Exterior (obdoba ministerstva zahraničí) řídí katalánské delegace po celém světě a Departament d’Interior i Seguretat Pública (obdoba ministerstva vnitra) má pod sebou katalánskou policii (Mossos d’Esquadra).

Katalánský parlament má na starosti každodenní fungování regionu a vydávání zákonů s regionální platností. Ve své moderní podobě existuje od roku 1980 a jak už bylo řečeno, prvních 23 let jeho existence si ho zcela podmanil Jordi Pujol. Jeho středopravicovou vládu vystřídaly v letech 2003-2010 středolevicové koalice stran PSC, ERC a ICV. Ačkoliv šlo o období vcelku stabilní, došlo v něm k několika klíčovým událostem, které měly vliv na pozdější rozdrobenost parlamentu. Máme na mysli zejména proces schvalování nového znění autonomního statutu a jeho pozdější okleštění ze strany španělského ústavního soudu. Následující dění znamenalo otřes zejména pro katalánskou pravici, kde si voliče dřívějšího hegemona CiU rozebralo hned několik stran. O tom, jak vypadá současná mapa katalánských partají, si něco málo povíme na následujících řádcích (strany řadíme podle počtu mandátů získaných v posledních regionálních volbách). Pro lepší pochopení katalánské politiky může sloužit i následující graf, jenž v sobě zahrnuje obě osy, okolo nichž se točí katalánský stranický systém prakticky již od onoho roku 1980. Katalánské politické strany totiž nelze vnímat pouze v tradičním smyslu (levice-pravice), nýbrž je třeba brát v potaz i jejich nacionalistickou orientaci (prokatalánská-prošpanělská). Toto dělení považujeme za stále vcelku platné, ačkoliv i do katalánské politiky dorazila mohutná vlna populismu, která těmito běžnými politologickými kategoriemi docela otřásla.

Tradiční dělení katalánských politických stran podél dvou os, ideologické a národnostní
(Foto: Centre d'Estudis d'Opinió, 2026)

PARTIT DELS SOCIALISTES DE CATALUNYA (PSC)
Katalánská odnož celošpanělsky působící a nyní vládnoucí Socialistické strany (Partido Socialista Obrero Español, PSOE). PSOE je klasickou proevropsky laděnou sociálnědemokratickou stranou, která ve Španělsku vládla v letech 1982-1996, 2004-2011 a od roku 2018 do současnosti. I v Katalánsku je místní varianta socialistů vcelku úspěšná. Hlavní slovo v regionální vládě měla PSC v letech 2003-2010 (premiéři Pasqual Maragall a José Montilla) a nově též od roku 2024, kdy strana pod vedením současného katalánského premiéra Salvadora Illy získala 42 křesel. Ideologicky jde o typickou středolevicovou stranu, která však důsledně hájí územní celistvost Španělska. Strana je tedy jasně proti katalánské nezávislosti, avšak na rozdíl od pravicových stran jako je PP nebo VOX nemá problém s určitou autonomií regionů či jejich jazykovou politikou. V rámci PSC existují různé ideologické proudy, některé z nich se doposud nevzdaly myšlenky na federalizaci Španělska, jde však o výraznou menšinu.

JUNTS PER CATALUNYA (Junts)
Zjednodušeně řečeno je uskupení Junts nástupcem dlouholeté v Katalánsku vládnoucí koalice CiU. Zastupuje tedy především pravicové a středopravicové voliče se silným důrazem na nezávislost Katalánska. Předsedou strany je bývalý katalánský premiér Carles Puigdemont, jenž byl hlavním strůjcem katalánského referenda v roce 2017. Kvůli následnému soudnímu procesu se uchýlil do exilu, v němž prozatím setrvává. Díky rozhodnutí evropských soudů je však pravděpodobné, že se do Katalánska vrátí ještě před koncem roku 2026. Strana Junts se však v posledních letech potýká s prudkým pádem preferencí - mnoho voličů jí svou dravou rétorikou přebírá extrémně pravicová strana Aliança Catalana. Je tedy otázkou, jestli ji Puigdemont dokáže znovu vzkřísit.

ESQUERRA REPUBLICANA DE CATALUNYA (ERC)
Nejstarší parlamentní strana v Katalánsku. Vznikla v březnu 1931, jen pár týdnů před zrodem Druhé španělské republiky, během níž byla nejdůležitější politickou stranou v regionu. ERC sebe samu definuje jako středolevicovou stranu sociálně-demokratického typu, která je pro nezávislost Katalánska. Jejím předsedou je od roku 2011 Oriol Junqueras, jeden z lídrů boje za uspořádání referenda o nezávislosti z roku 2017. ERC byla součástí vládní koalice v letech 2003-2010 spolu s PSC a v letech 2016-2024 nejprve společně s Junts a později sama v rámci menšinové vlády. Strana si zakládá na dobré reputaci a na naprostém minimu jakýchkoliv korupčních kauz.

PARTIT POPULAR (PP)
Katalánská pobočka španělské Lidové strany (Partido Popular, PP) získala v posledních volbách do katalánského parlamentu 15 křesel. Jde o jednu ze dvou tradičně nejsilnějších španělských stran, které se od konce frankistické diktatury ve Španělsku střídaly u moci. Španělsku PP vládla v letech 1996-2004 a 2011-2018. Zejména druhé zmiňované období bylo spojeno s nesmlouvavým postojem vůči katalánským snahám o nezávislost. Lidovci nejprve všemožnými způsoby blokovali nové znění autonomního statutu, později svým jednáním pomohli vyeskalovat situaci okolo katalánského referenda za nezávislost, což vedlo mimo jiné k tomu, že se strana v rámci regionálních voleb v letech 2017 a 2021 jen stěží dostala do katalánského parlamentu. 

VOX
Extrémně pravicová celošpanělsky působící strana VOX vznikla roku 2013. Španělsko se dlouho pyšnilo tím, že na rozdíl od mnoha jiných evropských států do jeho celonástátního parlamentu nepronikla extrémní pravice. Bylo to způsobeno především tím, že politika PP dlouhodobě dokázala uspokojit i poměrně silnou část extrémně smýšlejících Španělů. Pro některé členy i voliče však byla politika lidovců příliš benevolentní - tak vznikl VOX. Do španělského parlamentu tato strana pronikla v roce 2019 a od té doby stále mírně posiluje. V katalánském parlamentu má své zastoupení od roku 2021 (v současnosti 11 mandátů). Její politický program je silně konzervativní, strana je výrazně proti migraci (zejména muslimské), přátelsky nakloněná není ani komunitě LGBTI. Prosazuje též španělský centralismus, je tedy proti současnému regionálnímu uspořádání Španělska a zejména proti jakýmkoliv prvkům regionální autonomie. V případě, že by strana výrazně uspěla v listopadových volbách do španělského parlamentu, je pravděpodobná její spolupráce s lidovci. Taková koalice by mohla představovat potíže např. pro vitálnost katalánského jazyka a kultury.  

COMUNS SUMAR (CS)
Tato volební koalice je současným východiskem politického prostoru nalevo od PSOE/PSC, nicméně v historii se ve volbách do katalánského i španělského parlamentu prezentovala pod různými názvy a v různém složení. Lídryní koalice je v Katalánsku Jessica Albiach, výraznou postavou Comuns je i bývalá barcelonská starostka Ada Colau. Z hlediska politické orientace jde o výrazně levicově orientované uskupení s důrazem na ekologii či lidská práva. Z hlediska katalánské politiky je důležité zmínit, že větší část voličů této koalice je spíše proti myšlence katalánské nezávislosti. V současném katalánském parlamentu má uskupení 6 mandátů. Podle posledních volebních průzkumů by si je mohlo udržet i v příštích volbách.

CANDIDATURA D'UNITAT POPULAR (CUP)
Uskupení, jež se v posledních volbách do katalánského parlamentu prezentovalo pod názvem Candidatura d'Unitat Popular - Defensem la Terra (CUP-DT), je souborem levicových až extrémně levicových stran, které v katalánské politice působí od počátku 90. let 20. století. Do regionálního parlamentu se však jeho zástupci dostali poprvé až v roce 2012. Od té doby pravidelně získávají mezi 3 a 10 mandáty. Nejde o stranu hierarchického typu, CUP tedy obvykle nemá výrazného či dlouhodobého lídra. O zásadních programových bodech všichni členové obvykle hlasují na stranických sněmech. V tomto ohledu je lze trochu připodobnit např. k českým Pirátům. Mezi zásadní témata tohoto uskupení patří boj za katalánskou nezávislost, pankatalanismus, ekosocialismus či feminismus. Výraznou roli sehrálo CUP zejména v letech 2015-2017, kdy bez něj nebylo možné sestavit regionální vládu. CUP sice ve vládě nezasedalo, avšak jejich hlasy byly klíčové například při pokusu o uspořádání katalánského referenda o nezávislosti z roku 2017. 

ALIANÇA CATALANA (AC)
Tato politická strana vznikla v roce 2020 v katalánském městě Ripoll oddělením od extremistické strany Front Nacional de Catalunya (FNC). Její předsedkyní je od samotného vzniku současná ripollská starostka Sílvia Orriols. Aliança Catalana je považována za extrémně pravicovou stranu. Podobně jako celošpanělskou stranu VOX tuto partaj charakterizuje odpor k imigraci a silná islamofobie. Zároveň se však prezentuje jako výrazně protišpanělská strana, která je pro nezávislost Katalánska. V současném katalánském parlamentu má pouze dva poslance, nicméně podle posledních volebních průzkumů se zdá, že na její zvláštní programový mix a protimigrační rétoriku slyší celá řada voličů z katalánského vnitrozemí, zejména tradiční voliči CiU/Junts. Podle těchto průzkumů by se mohla Aliança Catalana v příštích regionálních volbách stát druhou či třetí nejsilnější stranou v katalánském parlamentu.

Nejnovější průzkum z října 2026 - volby do katalánského parlamentu (Foto: Diari ARA)

Josep Maria Coll i Bacardí

Ačkoliv je Terrassa třetím nejlidnatějším katalánským městem, pro většinu turistů i místních zůstává téměř neobjeveným architektonickým skvostem. Přitom se může pochlubit poklady hned několika talentovaných architektů z přelomu 19. a 20. století. Mezi stavitele, kteří ve městě zanechali nejvýraznější stopu, patřil bezpochyby Josep Maria Coll i Bacardí, jenž Terrassu během své tragicky krátké profesní dráhy obohatil o spoustu nového.

Pavilon v Parc de la Desinfecció (Foto: EFA Arquitectes)

Josep Maria Coll i Bacardí (1878-1917) byl katalánský architekt. Narodil se v Barceloně a roku 1907 získal na místní univerzitě titul architekta. Byl tedy silně ovlivněn dobíhajícím katalánským modernismem, v němž se však nezapře ani silná inspirace vídeňskou secesí. O jeho studentských či prvních pracovních projektech toho moc nevíme, svůj profesní život však spojil s městem Terrassa, kde již roku 1910 navrhl poutní kapli Ermita Sagrat Cor de Jesús. O rok později zde vyhrál konkurz na městského architekta, funkce, které se oficiálně ujal od 1. ledna 1912.

A pravdou je, že v Terrasse ho čekala spousta práce. Město se prudce rozvíjelo. Díky místnímu průmyslu se sem stěhovalo čím dál víc lidí, a tak bylo třeba urbanizovat stále širší oblast. To byl ostatně jeden z jeho prvních a největších úkolů: navrhnout architektonické uspořádání oblasti údolí potoka Vallparadís s cílem přeměnit ho na městský park. Coll i Bacardí navíc využil situace a v nově vznikajícím parku si pořídil parcelu, pro niž navrhl krásnou vilku, jež se měla stát jeho novým domovem. Vilu, kterou dnes obyvatelé Terrassy znají pod názvem Casa Baumann, si však užil jen krátce. Čtyři roky po jejím dokončení nečekaně podlehl plicní chorobě, která tak ve věku 38 let připravila Terrassu o talentovaného a velmi oblíbeného městského architekta. Pozůstalí dům prodali, a tak se Casa Baumann stala majetkem švýcarského obchodního zástupce, který ho využíval až do začátku 60. let 20. století. O něco později vila přešla do majetku města, jež se postaralo o kompletní rekonstrukci a začalo prostor využívat pro vlastní účely. Dnes je v něm volnočasové centrum a příjemný bar.

Ve své roli městského architekta se Coll i Bacardí snažil o vybudování co nejzdravějšího prostředí pro místní obyvatele, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že polovinu města zabíraly nejrůznější továrny. V tomto ohledu si zcela notoval s tehdejším starostou Josepem Ullésem, který se nadchl pro myšlenku (nebo s ní sám přišel, dnes už těžko říct) vystavět na kraji města jakési sanační centrum, které by město chránilo před epidemiemi. Z původně ambiciózního projektu Parc de la Desinfecció (1912-1920) se nakonec podařilo zkonstruovat jediný pavilon, kolem něhož dnes najdeme park věnovaný právě architektovi Coll i Bacardímu. V onom pavilonu docházelo ke sterilizaci a čištění oděvů nemocných apod. Dodnes patří k nejzajímavějším městským stavbám, ačkoliv ho najdete na samém okraji Terrassy. Slouží jako technické zázemí pro kontrolu kvality místní vody. Některé další projekty a stavby tohoto předčasně zesnulého architekta naleznete např. zde.

Casa Baumann (Foto: EFA Arquitectes)

Současný španělsko-katalánský konflikt v datech

Konflikt mezi Španělskem a Katalánskem se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti až milionovými demonstracemi, které se v katalánské metropoli začaly naplno projevovat až od roku 2012. Ačkoliv skutečně Katalánsko proniklo do světových médií až kontroverzním referendem o nezávislosti regionu z října 2017. Od té doby se toho na katalánské politické scéně zdánlivě mnoho neodehrálo. Celý systém je navíc paralyzován soudním procesem vedeným proti lídrům hnutí za nezávislost. Problémy v soužití však tyto dva národy trápí již po generace, dokonce i po několik staletí. Naším cílem v tomto článku není zabývat se kompletní historií neslavného vztahu mezi Španělskem a Katalánskem, nicméně zabrousíme do nedávné minulosti, do chvil, kdy se celá aktuální vlna konfliktu rozeběhla, i do přítomnosti, kdy je neustále živena a rozdmýchávána. Tvrdé tresty, které katalánským politickým lídrům v polovině října 2019 udělil španělský nejvyšší soud, může celý konflikt opět rozdmýchat. Pro řadu Katalánců je to teď nebo nikdy - sáhne si region konečně na tak vytouženou nezávislost, nebo půjde jen o nesplnitelný sen dalších a dalších generací obývajících kus země mezi Pyrenejemi a Středozemním mořem? 

16. LISTOPAD 2003

Po 23 letech vlády CiU dochází ve volbách do katalánského parlamentu k překvapení. Faktickým vítězem voleb se totiž stává charismatický Pasqual Maragall (PSC). Maragallovi k vítězství pomohl i slib předsedy PSOE, José Luise Rodrígueze Zapatera, jenž 13. listopadu na předvolebním mítinku v Barceloně prohlásil doslova: "Podpořím reformu statutu, kterou schválí katalánský parlament". O měsíc později vznikla levicová, prokatalánsky orientovaná trojkoalice (PSC, ERC a ICV-EUiA) známá coby tripartit. Jedním z hlavních bodů programového prohlášení této vlády byla snaha o reformu autonomního statutu, který v té době již mnoho let většina katalánské společnosti považovala za zastaralý a neefektivní. Cílem této reformy měl být zisk nových pravomocí pro regionální vládu a zajištění lepšího financování regionu.

30. ZÁŘÍ 2005

Po madridských atentátech (11. března 2004) vyhrála španělské parlamentní volby překvapivě PSOE - v Katalánsku i ve Španělsku tak rázem vládla ta stejná strana (PSC je katalánskou pobočkou PSOE), proto nastal čas plnit předvolební sliby. 30. září 2005 schválil katalánský parlament drtivou většinou 120 ze 135 poslanců návrh nového autonomního statutu. Proti bylo jen 15 poslanců Lidové strany (PP). Text nového statutu upevňuje a posiluje některé pravomoci regionální vlády, hovoří o Kataláncích jako o národu a hájí i upřednostnění katalánštiny před španělštinou v rámci administrativy, byť i nadále respektuje kooficialitu obou jazyků.

30. BŘEZEN 2006
Počátek roku 2006 je ve znamení náročných jednání a ústupků z katalánské strany. Díky dohodě Zapatero-Mas mezi PSC a CiU se nakonec do španělského parlamentu dostane výrazně osekaná verze autonomního statutu, který tak mnohem spíš připomíná ten dosavadní z roku 1979 než verzi schválenou v září 2005 katalánským parlamentem. Zapatero tuto skutečnost odůvodňuje neprůchodností původní verze skrz španělskou ústavu. Tato skutečnost vede k rozkolu v katalánské koalici a k paradoxní situaci, kdy kromě klasických odpůrců z PP je proti novému znění autonomního statutu i ERC, podle níž jde o zcela nedostatečný text, který nereflektuje prakticky žádný z požadavků jejich voličů. Na konci března pozměněný statut projde absolutní většinou celostátním Kongresem a v květnu i Senátem.

18. ČERVEN 2006
Definitivní schválení nového autonomního statutu prostřednictvím referenda v Katalánsku. Při účasti relativně slabých 48,85 % nakonec 73,9 % voličů hlasuje pro přijetí statutu a necelých 21 % je proti. Každopádně tento bod je nesmírně důležitý a stává se jedním ze základních kamenů argumentace zastánců nezávislosti - Katalánský autonomní statut 2006 byl schválen hned natřikrát; nejprve katalánským a posléze i španělským parlamentem a zároveň byl posvěcen v referendu i obyvateli Katalánska. Těžko si tedy lze představit demokratičtější a ústavnější cestu k jeho prosazení. I přesto 31. července 2006 podává PP žalobu na neústavnost více než poloviny článků nového statutu. Později se k ní přidávají i někteří další aktéři (ombudsman, několik dalších regionů). V listopadu 2006 proběhnou předčasné regionální volby, po nichž ale u kormidla setrvává stejná trojkoalice, jen v jiném personálním složení. V těchto volbách se do katalánského parlamentu také těsně dostává nově vzniknuvší strana Ciutadans, která svou kampaň založila na kritice nově přijatého statutu (podle nich zbytečný a protiústavní).

11. ZÁŘÍ 2008
Španělský ústavní soud (Sentencia 103/2008) definitivně maří plány baskického ministerského předsedy Ibarretxeho uspořádat v Baskicku referendum o politickém začlenění regionu v rámci Španělska a následně se pokusit o reformu autonomního statutu v souladu s výsledkem tohoto referenda. Ústavní soud zde jasně říká, že pravomoc k uspořádání podobného referenda má pouze stát (čl. 92 a 146 šp. ústavy), nicméně zároveň zdůrazňuje, že takové referendum se vůbec nesmí konat v otázkách neústavního obsahu, jimiž se rozumí kupříkladu cokoliv, co by mohlo narušit jednotu španělského národa (čl. 2 šp. ústavy), neboť takové otázky mohou být pouze součástí referenda o ústavní změně. Této zprávě tehdy nebyla věnována velká pozornost, avšak v kontextu současných katalánských snah o referendum jde o rozhodnutí, který tvoří určitý precedens pro veškeré snahy o uspořádání závazného, státem posvěceného referenda o nezávislosti.

28. ČERVEN 2010
Po takřka čtyřech letech zkoumání rozhoduje španělský ústavní soud v záležitosti ústavnosti Katalánského autonomního statutu 2006. Takřka po čtyřech letech tedy Lidová strana dosahuje vítězství v podobě dalšího proškrtání již tak osekaného textu (Sentencia 31/2010). Ústavní soud rozhodl o neústavnosti 14 článků a dalších 27 reinterpretoval (šlo zejména o oblasti justice či jazykové politiky). Toto rozhodnutí je vnímáno silně negativně napříč celou katalánskou společností a dá se říct, že je jakýmsi bodem zlomu ve vztahu Katalánsko-Španělsko. Podle mnohých odborníků sledujících katalánskou politiku lze právě toto datum označit za skutečný počátek současného katalánského boje o nezávislost.

10. ČERVENEC 2010
Reakce katalánské společnosti na sebe nenechá dlouho čekat. Necelé dva týdny po rozhodnutí Ústavního soudu je do centra Barcelony svolána masivní demonstrace pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" ("Jsme národ, my rozhodujeme"). Podle údajů barcelonské městské policie se manifestace účastní více než 1 000 000 lidí a v jejím čele jdou představitelé všech katalánských parlamentních stran s výjimkou PP a Ciutadans. Tato neobyčejná mobilizace obyvatel Katalánska však politiky v Madridu nechala zcela chladnými. Premiér Zapatero (PSOE) tak definitivně zklamal řadu svých katalánských voličů, což se neblaze podepíše na výsledku strany v daném regionu v celostátních volbách o rok později. Na této manifestaci poprvé silněji zaznívají hlasy volající po nezávislosti, ačkoliv v průvodu silně převažují oficiální katalánské vlajky (senyera), což je detail, jenž stojí za zmínku. V následujících letech totiž na manifestacích jednoznačně začne jasně dominovat vlajka separatistická (estelada).

28. LISTOPAD 2010
Katalánské regionální volby, v nichž jednoznačně uspěje CiU pod vedením Artura Mase. CiU ve volbách získá 62 křesel, tedy jen těsně pod absolutní většinou, k níž je třeba 68 mandátů. Mas se stane premiérem díky podpoře ERC, často se ale opírá o podporu PP. Jeho hlavním politickým programem je kritika rozhodnutí Ústavního soudu a zároveň návrh na vyjednání ekonomického koncertu pro Katalánsko v podobě baskického a navarrského modelu. Ještě v průběhu zimy se o něm snaží jednat se španělským premiérem Zapaterem, avšak ten už je rozhodnut svolat předčasné volby a nepokračovat v politice, proto Mas musí čekat na výsledky celostátních voleb na podzim 2011.

20. LISTOPAD 2011
V kontextu vrcholící celosvětové ekonomické krize ve španělských celostátních volbách drtivě vítězí Lidová strana (45 % hlasů, 186 poslanců). Celý rok je poznamenán i vlnou protestů hnutí 15-M po celé zemi a potřebou tvrdých škrtů v rozpočtu. Jedny z největších a velice nepopulárních škrtů musí uskutečnit i Masova vláda, která v dané situaci znovu tlačí na jednání o ekonomickém koncertu. V tom samém kontextu krize je však odpověď novopečeného španělského premiéra Mariana Rajoye negativní. O ekonomickém koncertu pro Katalánsko nemůže být podle něj ani řeč. Právě na konci roku 2011 se tak do katalánských snah o nezávislost poprvé silně vkrádá téma ekonomické a onen známý a katalánskou společností léta tolerovaný fakt, že region platí do společné pokladny mnohem víc, než při následném přerozdělování z Madridu dostává zpět. Již tehdy mluvíme minimálně o 10 miliardách € ročně, které Katalánsko "doplácí" na ekonomicky slabší regiony. Právě finanční důvody v následujících měsících a letech výrazně podpoří růst tábora zastánců nezávislosti, který se z obvyklých 20-25 % společnosti vyšplhá až k hranici poloviny obyvatel regionu.

11. ZÁŘÍ 2012
První masivní demonstrace za nezávislost v den katalánského národního svátku. Do organizace se tentokrát naplno zapojila občanská společnost v čele s Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana. Úspěch pochodu pod výmluvným heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" ("Katalánsko, nový stát v Evropě") byl zcela neoddiskutovatelný. Ulice katalánské metropole zaplavilo podle údajů městské policie okolo 1 500 000 lidí. Jde též o první výrazný mediální úspěch zastánců nezávislosti a o základ série masivních, přitom však zcela poklidných demonstrací každý rok 11. září.

20. ZÁŘÍ 2012
Setkání katalánského premiéra Mase se španělským předsedou vlády Rajoyem. Mas žádá ekonomický koncert coby náhradu za znehodnocený autonomní statut. Rajoy jakýkoliv fiskální pakt odmítá. Důvodem je kromě ideových rozporů samozřejmě i bezútěšná ekonomická situace, v níž se Španělsko nachází. Po neúspěšné schůzce Artur Mas prohlásí, že Katalánsko nyní potřebuje nový politický projekt, jejímž lídrem má být nově k nezávislosti inklinující CiU. 27. září katalánský parlament schválí rezoluci v níž po vládě, jež má vzejít z předčasných voleb na podzim, žádá uspořádání lidového hlasování o právu na sebeurčení.

25. LISTOPAD 2012
Předčasné volby do katalánského parlamentu coby reakce na odmítnutí jakéhokoliv jednání o fiskálním paktu ze strany španělské vlády. CiU jde do voleb s cílem uspořádat referendum o nezávislosti Katalánska: jde o jasný a konečný příklon katalánských konzervativců k nezávislosti. Tento risk se příliš nevyplatí - strana přijde o 12 mandátů; důvodem je kromě příklonu k nezávislosti i předchozí tvrdá škrtová politika v koalici s katalánskou filiálkou Lidové strany. Otevírá se tak nutnost prokatalánského paktu CiU a ERC (Pacte per la Llibertat), tedy politika, kterou podle slov historika Joana B. Cully měla CiU v zájmu národa vyznávat již v předchozích volbách, kdy však linii politické ideologie (pravice x levice) upřednostnila právě před linií národní (zastánci nezávislosti x zastánci jednoty). Výrazný úspěch ve volbách zaznamenává i strana Ciutadans, která počet svých křesel rozšíří ze tří na devět. Do parlamentu poprvé proniká též koalice extrémně levicových stran CUP v čele s charismatickým Davidem Fernàndezem.

11. ZÁŘÍ 2013
Další masivní demonstrace za nezávislost, tentokrát pod heslem "Via Catalana cap a la Independència" ("Katalánská cesta za nezávislostí"). Přibližně 1 600 000 osob vytvořilo 400 km dlouhý lidský řetěz, jímž propojilo celé území Katalánska ze severu na jih. Jasná reminiscence na tzv. Baltský řetěz z roku 1989 měla za cíl opět přitáhnout pozornost celého světa k problému katalánské nezávislosti. Zároveň zafungovala jako společenský tlak na katalánské politiky, kteří nakonec v prosinci 2013 oznámili konání lidového hlasování o nezávislosti na podzim roku 2014.

8. DUBEN 2014
Španělští poslanci hlasují o návrhu zákona, vzešlého z katalánského parlamentu, který by umožnil delegovat v souladu s čl. 150.2 Šp. ústavy pravomoci k uspořádání lidového hlasování na katalánskou vládu. Španělský Kongres tento návrh zamítl v poměru 47 hlasů PRO, 299 hlasů PROTI. Katalánská vláda tedy v reakci na toto odmítnutí pokračuje s přípravou lidového hlasování v rámci Katalánského autonomního statutu a opírajíc se o vlastní katalánskou legislativu.

ZÁŘÍ 2014
Měsíc plný událostí. Tradičně 11. září opět velká manifestace, která do centra katalánské metropole podle odhadů barcelonské městské policie přilákala tentokráte až 1 800 000 lidí. Šlo tedy o zdaleka nejmasovější demonstraci ze všech předchozích i následujících, což nám ukazuje stupeň společenské mobilizace a podpory nezávislosti, která dosahovala svého vrcholu právě v letech 2013-2014. 18. září se uskutečnilo referendum o nezávislosti ve Skotsku, kde se místní nacionalisté dokázali s britskou vládou dohodnout na uspořádání závazného referenda. Obyvatelé Skotska nakonec rozhodli o svém setrvání v království, když 55 % z nich hlasovalo proti odtržení od Velké Británie. Jen den poté katalánský parlament schválil zákon (106 hlasů PRO, naopak proti zákonu hlasovali zástupci PP a Ciutadans), jehož prostřednictvím se v listopadu katalánská vláda chystala uspořádat lidové hlasování. Ještě na konci září se však španělská vláda v této záležitosti obrátí na ústavní soud, který okamžitě nařídí platnost zákona pozastavit. Katalánská vláda však i přesto pokračuje s přípravami na hlasování, které má proběhnout 9. listopadu 2014.

9. LISTOPAD 2014
Ačkoliv kvůli zásahu ústavního soudu nemělo lidové hlasování, které se díky pomoci tisíců dobrovolníků uskutečnilo 9. listopadu, žádnou oporu v zákoně, přesto se jednalo o další důležitou manifestaci zastánců nezávislosti, kteří do hlasovacích místností dorazili ve vysokém počtu 2 344 828 osob, z nichž necelých 81 % vyjádřilo přání žít v nezávislém Katalánsku. Dalších 10 % vyjádřilo touhu po novém státním zřízení, ale stále v rámci Španělska. 4,5 % hlasujících pak bylo zásadně proti nezávislosti. Účast v hlasování byla oproti běžným španělským volebním zvyklostem povolena i cizincům žijícím v regionu a osobám starším 16 let. Celkově vzato tedy můžeme hovořit o účasti rovné 37 %, což katalánská politická reprezentace považovala za jasný signál ke snaze hledat další možnosti uskutečnění skutečného, plně legálního a závazného referenda. V únoru a červnu 2015 se k danému lidovému hlasování vyjádří i španělský ústavní soud, který celou akci shledá neústavní. Za strůjce tohoto nepovedeného referenda byli justicí následně označení premiér Artur Mas a ministryně Joana Ortega a Irene Rigau. Všichni byli obviněni z občanské neposlušnosti a zneužití úřední moci.

27. ZÁŘÍ 2015
Po bezvýchodném referendu upadl celý proces do letargie, která byla patrná i celkově nižší účasti na již tradiční manifestaci 11. září, ačkoliv i nadále bylo lze hovořit o milionovém pochodu. Nejdůležitějším datem roku 2015 je však 27. září - den dalších předčasných voleb do katalánského parlamentu. Podle zástupců CiU a ERC měly mít tyto volby tzv. plebiscitární charakter. Jelikož katalánští političtí lídři nenašli žádný reálný způsob, jak španělskou vládu přinutit k dialogu, spoléhali na mobilizaci zastánců nezávislosti k velkému volebnímu triumfu, který zamýšleli vykládat jako náhradu nepovoleného referenda. Jinými slovy, jasné a přesvědčivé vítězství zastánců nezávislosti, kteří dokonce zformovali společnou koalici Junts pel Sí, mělo dát politikům mandát ke krokům nutným k vyhlášení nezávislosti. Poněkud demotivovaní voliči však pro Junts pel Sí nehlasovali v jimi vysněném počtu - výsledkem bylo jen 62 křesel a nutnost vládnout a směřovat k nezávislosti pod taktovkou levicového hnutí CUP, které ve volbách získalo historických 10 mandátů. Výrazný úspěch opět ve zjitřené době zaznamenala prošpanělská strana Ciutadans, která poskočila do role lídra opozice díky 25 mandátům. Samotným volbám jsme se podrobněji věnovali v tomto článku.

10. LEDEN 2016
Povolební jednání Junts pel Sí se stranou CUP nebyla jednoduchá a fungující vláda byla nakonec dohodnuta až na počátku ledna 2016, avšak za cenu osobního ústupku lídra této formace, dosavadního premiéra Artura Mase. Ten učinil onen slavný "krok stranou" a do čela vlády se překvapivě dostal bývalý novinář a starosta Girony, Carles Puigdemont, jemuž pomohla poměrně jasná profilace zastánce nezávislosti. Nově vzniklá katalánská vláda se zároveň zavázala do 18 měsíců učinit vše proto, aby došlo k rozhodnutí o dalším směřování Katalánska.

26. ČERVEN 2016
Španělsko se mezitím zmítá v dlouhém "bezvládí", neboť regulérní celostátní volby v prosinci 2015 nepřinesly jasného vítěze a ani pozdější koaliční jednání nevedla k sestavení vlády. Na španělské politické scéně se naplno objevili dva noví hráči v podobě stran Ciutadans a Podemos. V červnu 2016 se tedy konaly další volby, z nichž doposud vládnoucí PP vzešla s o něco větším počtem křesel než v prosincové volbě, ačkoliv to stále nestačilo na jednobarevnou vládu. Koaliční jednání opět neprobíhala snadno, avšak před strachem z trapnosti, kterou by představovala nutnost uspořádat v průběhu jediného roku již třetí celostátní volby, nakonec došlo k určitému kompromisu a PP v čele s Marianem Rajoyem tedy i nadále vládne Španělskému království. Více o volbách například zde.

17. SRPEN 2017
Teroristické útoky v Barceloně a Cambrils. Následné reakce na politické scéně ukazují několik dní určité semknutosti, v Barceloně je několik dní přítomen i král Felipe VI., nicméně již po několika dnech se útoky svým způsobem stávají součástí španělsko-katalánského konfliktu. Katalánská policie Mossos d'Esquadra i odpovědní ministři katalánské vlády ukazují, že Katalánsko je dostatečně soběstačné a dokáže čelit i čím dál častějším výzvám 21. století jako samostatný stát. Nekomunikace mezi jednotlivými policejními složkami španělského státu se pak stává dalším argumentem zastánců nezávislosti. Sama debata o policii je v tomto kontextu velmi zajímavá, neboť právě Mossos d'Esquadra mohou sehrát důležitou roli v konání jednostranného referenda o nezávislosti, na němž v posledních měsících pracovala katalánská administrativa.

6. a 7. ZÁŘÍ 2017
Katalánský parlament schvaluje ve zrychleném projednávání dva důležité zákony, které jsou definitivním krokem k jednostrannému referendu. Zákon o referendu a Přechodný zákon, jenž by vešel v platnost v případě kladného výsledku referenda, představují definitivní rozchod se španělskými zákony a vytvářejí situaci jasné konfrontace mezi španělskou a katalánskou legislativou. Netřeba dodávat, že ústavní soud s nimi provede rychlý proces, avšak katalánská vláda je odhodlána se těmito zákony řídit - cítí k tomu dostatečnou podporu v rámci mandátu voleb 2015 - a referendum 1. října 2017 uskutečnit. Proces schvalování provází velké divadlo a ne úplně standardní postupy, které zastáncům nezávislosti později v debatě o demokratičnosti celého procesu uškodily. 11. září se koná v pořadí již šestá milionová demonstrace za nezávislost. Následující týden zmobilizuje španělský stát řadu dostupných prostředků, jimiž chce zabránit uskutečnění referenda. Mezi tyto prostředky patří i zastrašování sedmi stovek katalánských starostů, aby ve svých obcích neotevírali hlasovací místnosti. Pozvolna je posilována přítomnost španělských policejních složek v Katalánsku.

20. ZÁŘÍ 2017
Zásah Guardia Civil na katalánském ministerstvu financí. 14 osob je zadrženo a policisté celý den prohledávají kanceláře ve snaze nalézt vše, co by bylo spojeno s organizací referenda. Tento ranní zásah brzy zmobilizuje tisíce zastánců nezávislosti, kteří se v průběhu dne koncentrují před budovou ministerstva. V pozdních odpoledních a večerních hodinách je počet protestujících odhadován až na 50 000, nicméně jako obvykle vše probíhá bez násilí či výraznějších problémů. Jediný problém koncentrace lidí způsobuje příslušníkům Guardia Civil, kteří nemohou z budovy ven, zatímco jejich dvě vozidla před budovou zůstávají v obklopení demonstrujících. Vozidla se také stanou jedinou obětí vandalismu, a tak policisté musejí po skončení demonstrace domů po svých. Za tuto událost dosud sedí ve vazbě šéfové občanských organizací Òmnium Cultural a Assemblea Nacional Catalana, Jordi Cuixart a Jordi Sànchez. Po celý následující týden probíhají po Katalánsku nejrůznější zátahy na tiskárny a podobné objekty ve snaze najít hlasovací lístky a urny, které by měly být použity při referendu. 

1. ŘÍJEN 2017
Zatímco katalánská administrativa se snaží všemi dostupnými prostředky uskutečnit jednostranné referendum, španělská strana zase dělá vše, aby jeho konání zabránila, pročež se odvolávají na rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož je konání akce neústavní. Španělská policie sice v předchozích dnech zabavila velkou část hlasovacích lístků, ale i ty se z větší části podařilo zajistit. Urny policie nevypátrala, jejich nákup, skladování a logistika byla vedena v naprostém utajení a fakticky coby soukromá iniciativa (více informací v zajímavé knize Operació urnes) - z pokladny katalánské vlády neodešlo na přípravy referenda ani jediné euro, nehledě na to, že katalánské finance v té době již několik týdnů plně ovládala španělská vláda. Ze španělské strany pak došlo i k hackerským útokům, jimž se podařilo na určitou dobu vyřadit z provozu elektronický systém kontroly hlasů. A zbytek už je velmi dobře známá historie, kterou díky kamerám TV3 viděl celý svět... Tvrdý zásah španělské policie proti urnám a hlasovacím lístkům (během něhož příslušníci zranili i necelou tisícovku voličů) byl strategickou chybou ze strany španělské vlády. Snaha demonstrovat sílu dodala zmiňovanému referendu mediální dopad, jehož se politici zastávající myšlenku nezávislosti snažili v dalších týdnech naplno využít. Opět se tak ukázalo, že nejvíce pro zdárné pokračování procesu za nezávislost prozatím udělala právě španělská Lidová strana. Bez tvrdého policejního zásahu by svět velice pravděpodobně nad celým referendem jen mávl rukou a daná akce by vzhledem k problematické účasti a nulovým garancím skončila jako hlasování z listopadu 2014.

27. ŘÍJEN 2017
Po celý měsíc dokázalo být Katalánsko v hledáčku světových médií, zatímco si katalánská a španělská vláda hrály na kočku s myší. 10. října katalánský premiér Carles Puigdemont takřka vyhlásil nezávislost, avšak vzápětí oznámil odklad účinnosti této. 16. října pozvolná represe španělského státu pokračuje uvězněním Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta kvůli dění z 20. září. Obě strany se však nehodlají posunout ani o píď a i přes nesporná zákulisní vyjednávání nakonec všechny pokusy o smír krachují a 27. října je po hlasování v katalánském parlamentu formálně vyhlášena Katalánská republika (TV3), kterou však dosud žádný jiný suverénní stát světa neuznal. Avšak již předem bylo jasné, že katalánská vláda není v dané situaci naprosto schopna uvést tuto republiku v praxi. Dva roky příprav trestuhodně zanedbaly zejména mezinárodní politiku a hrubě podcenily španělskou reakci. Španělská vláda na vyhlášení nezávislosti odpověděla aplikací čl. 155 Španělské ústavy, jenž jim v diskutabilním právním výkladu umožnil rozpustit katalánský parlament a odvolat katalánskou vládu. Mariano Rajoy se taktéž rozhodl uspořádat v regionu předčasné volby, překvapivě ještě v průběhu roku 2017. Ihned poté se rozjela i soudní mašinérie, která donutila polovinu katalánské vlády odejít do bruselského exilu a druhou polovinu poslala do vazby kvůli obvinění ze vzpoury a několika dalších trestných činů, za něž jim může hrozit až 25letý trest.

21. PROSINEC 2017
Předčasné volby do regionálního parlamentu jsou důležitým předělem v současném španělsko-katalánském konfliktu. Staly se definitivní tečkou za celou jednou fází boje za katalánskou nezávislost, zároveň se staly začátkem přenosu tohoto boje do mezinárodního prostoru. Volby spolu s následnými soudními procesy totiž dokázaly celý proces internacionalizovat jako nic předtím. Co se týče voleb samotných, vítězem se dle získaných křesel stala strana Ciutadans (36 mandátů), avšak většinu ve sněmovně si udrželi zastánci nezávislosti (JxC 34 křesel, ERC 32 křesel, CUP 4 křesla). Více o předčasných regionálních volbách zde.

23. BŘEZEN 2018
Formalizace soudní ofenzivy. Z trestných činů vzpoury, zpronevěry a neuposlechnutí je obviněno celkem 25 katalánských politických lídrů. Devět z nich je ve vazbě, sedm v exilu. Rozhodnutí soudce Llareny však jen dodává čím dál větší mezinárodní rozměr celému konfliktu. Fakt, že ve Španělsku jsou političtí vězni, získává celosvětově zastáncům katalánské nezávislosti stále mnohem víc pozornosti a náklonnosti. Ještě větší podíl na tom má o dva dny později (25. března 2018) zatčení premiéra Puigdemonta v Německu, neboť soudce Llarena předtím znovuaktivoval eurozatykač. Slepá touha se pomstít nyní začíná hrát v neprospěch Španělska na mezinárodní scéně. Evropa začíná chápat, že v celém konfliktu měla zaujmout docela jiné stanovisko. Na druhou stranu soudní oplétačky spolu s doposud nezahojenými ranami mezi samotnými zastánci nezávislosti vedou k tomu, že ani tři měsíce po volbách nemá Katalánsko vládu a tím pádem ani autonomii, neboť většina regionu je řízena pomocí článku 155 španělské ústavy.

27. DUBEN 2018
Dalším úspěchem zastánců nezávislosti na mezinárodním poli bylo rozhodnutí německého soudu nevydat Puigdemonta do Španělska kvůli trestnému činu vzpoury (5. dubna). Všem kromě španělské vlády a justice je jasné, že uvěznění katalánských politiků je pouze dílem pomsty a že fakticky politiky nelze odsoudit za žádné z obvinění. Na druhou stranu se zejména v posledních měsících ukazuje, že ve Španělsku je možné všechno. Za urážlivé texty jsou na několik let do vězení odsuzováni rapeři, barová rvačka s příslušníky Guardia Civil je kvalifikována jako terorismus a mladíkům v potyčce zapojeným hrozí až 60letý trest, zatímco pokud se příslušník Guardia Civil účastní skupinového znásilnění, hrozí mu nižší trest, než je obvyklé. Zatímco ještě na konci roku 2017 španělskému soudnictví nevěřily zejména zastánci katalánské nezávislosti, nyní se zdá, že i lidé z ostatních částí Španělska začínají pochybovat o míře demokracie ve své vlastní zemi. Katalánsko ještě stále nemá vládu a reálně mu hrozí opakování voleb, nicméně o celém konfliktu se nyní živě diskutuje v celé Evropě a při alespoň lehce idealistickém pohledu se možná schyluje k nějaké větší změně na španělské politické scéně. 

2. ČERVEN 2018

A ke změně skutečně došlo. Kromě katalánského konfliktu byla hlavní rozbuškou neúnosnost korupčního prostředí PP. Španělským premiérem se tak i díky podpoře katalánských stran stal Pedro Sánchez (PSOE). Od Sáncheze se očekává trochu vstřícnější postoj ke Katalánsku, je však vysoce pravděpodobné, že v ničem zásadním nový španělský premiér neustoupí. První měsíce jeho vlády provázejí spíše gesta než skutečné činy. V červenci 2018 dochází alespoň k formálnímu setkání Sáncheze s novým katalánským premiérem Quimem Torrou, jenž v květnu 2018 nahradil exilového premiéra Puigdemonta.

PROSINEC 2018

Španělská ústava slaví 40 let. Část katalánských politických lídrů je už více než rok ve vazbě, někteří z nich oznamují začátek protestní hladovky. Na počátku roku 2019 by měli být souzeni před španělským nejvyšším soudem (Tribunal Supremo). Ve Španělsku pokračuje vláda Pedra Sáncheze, avšak vzhledem k absenci větších gest směrem ke Katalánsku jeho vláda prakticky nefunguje, neboť se mu nedostává klíčové podpory katalánských regionálních stran. Katalánská karta však platí na některé španělské voliče. V regionálních volbách v Andalusii se do místního regionálního parlamentu poprvé dostává ultrapravicová strana VOX, která svou kampaň a mediální známost postavila právě na případu katalánských politických vězňů.

Katalánští političtí lídři v katalánské věznici Lledoners (Foto: Diari ARA)

12. ÚNOR 2019
Začíná dlouho očekávaný a ostře sledovaný proces s obžalovanými katalánskými politiky a aktivisty. V následujících měsících se z něj stává oblíbená mediální show. Jednání ze soudní síně je přenášeno živě. Katalánci tak po dlouhých měsících mohou opět spatřit své politické lídry. Kromě nich před soudem vypovídá celá plejáda tehdejších španělských politiků v čele s expremiérem Rajoyem. K nejemotivnějším částem procesu patří výslechy lidí hlasujících v referendu 1. října 2017 a policistů, kteří proti nim v daný den zasahovali. Až z rozsudku se zpětně dozvídáme, že většinu těchto svědectví tribunál stejně nebral příliš v potaz. Soudní proces provázela řada neregulérností, zejména ke konci slyšení nebyla respektována základní lidská práva v podobě možnosti účastnit se zasedání v parlamentech, kam byli někteří z vězněných politiků opět demokraticky zvoleni. Televizní seance skončila v polovině června. Léto tribunál strávil debatou nad finálním rozsudkem, který však byl již podle mnohých dopředu jasně zadán a napsán. Na nejdůležitější výpovědi v celém procesu se můžete podívat kupříkladu zde.

JARO 2019
Supervolební jaro nachystali Španělům nejen jejich vlastní politici ale i neúprosný kalendář pravidelných konání v podobě evropských a komunálních voleb. V těch opět určitou hegemonii potvrdily strany hájící katalánskou nezávislost, ačkoliv nejvíce se po těchto volbách hovořilo zejména o dvou aspektech. V komunálních volbách trochu překvapilo konečné sestavení koalice v čele se staronovou starostkou Adou Colau, která katalánskou metropoli v minulých letech nevedla zrovna ukázkově. Její spojenectví s PSC však městu zatím prospívá, neboť starostka jen přihlíží, jak se v některých ohledech její radnice chová diametrálně jinak, než jak zaznělo v jejich předvolebních slibech. Klíčové jsou výsledky voleb do evropského parlamentu, kam jsou zvoleni Carles Puigdemont i Oriol Junqueras. Oběma sice španělská Centrální volební komise znemožní přebrat si poslanecká akta, nicméně celá věc je postoupena na vyšší úroveň evropských soudů, které by na podzim roku 2019 měly rozhodnout mimo jiné i o tom, jestli se na oba europoslance bude vztahovat poslanecká imunita. Na konci dubna 2019 ve Španělsku proběhly taktéž předčasné parlamentní volby, nicméně prozatímní konec klasického španělského bipartidismu znamenal jen měsíce neplodných hádek a rostoucí popularitu dočasného premiéra Sáncheze. Španělští politici si tak oblíbili předvolební kampaně, že 10. listopadu si nakonec vystřihnou další předčasné volby...

14. ŘÍJEN 2019
Další z mnoha přelomových dnů. Španělský nejvyšší soud (Tribunal Supremo) vyhlašuje rozsudek nad uvězněnými katalánskými politiky a aktivisty. Někteří z nich jsou ve vazbě již celé dva roky. Tvrdé tresty v rozmezí 9 až 13 let pro devět obžalovaných je další ranou ze španělské strany. Je to již zaběhlá praxe uplynulých let. Vždy, když na katalánské straně zeslábne odhodlání a zastánci nezávislosti se kvůli partajním hrátkám rozhádají mezi sebou, španělská reakce v separatistickém táboře rychle nastolí jednotu. Velmi tvrdé tresty mohou znamenat masivní demonstrace, možná i významné stávky. Na druhou stranu, pokud se zastánci nezávislosti neozvou nyní, celý konflikt pravděpodobně nakonec vyšumí a pro celou jednu generaci se touha po nezávislosti opět stane jen nesplněným snem...

28. ZÁŘÍ 2020

V roce 2020 nejen katalánskou a španělskou společnost paralyzovala koronavirová pandemie. Politikové z obou stran tak museli řešit jiné starosti, nicméně i tak měl celý španělsko-katalánský konflikt určitý vývoj. Uprchlí politikové Carles Puigdemont, Toni Comín a Clara Ponsatí byli nakonec po soudním sporu uznáni za europoslance, nyní tedy působí v Evropském parlamentu, jenž jim dává možnost celý konflikt lépe přenést do nejvyšších pater evropské politiky. Zároveň jim toto místo zajišťuje imunitu vůči španělským eurozatykačům, ačkoliv poté, co bylo 7. ledna 2021 potvrzeno nevydání dalšího z uprchlých politiků, Lluíse Puige, belgickými soudy, se dá očekávat, že i kdyby trojice politiků přišla o imunitu, belgická justice by je s vysokou pravděpodobností do Španělska stejně nevydala. 28. září 2020 byl nejvyšším španělským soudem potvrzen i trest 18 měsíců nemožnosti vykonávat veřejné funkce katalánskému premiérovi Quimu Torrovi, takže na přelomu let 2020 a 2021 se katalánská vláda ocitla bez svého předsedy a v tak trochu agonickém čekání na nové regionální parlamentní volby, které jsou prozatím naplánovány na 14. únor 2021. 

JARO 2021

Po krapet agonických měsících, kdy byla ve středu pozornosti médií zejména koronavirová krize, došlo opět k drobným posunům i v otázce katalánsko-španělského konfliktu. 14. února 2021 skutečně došlo k předčasným regionálním volbám, po nichž následovalo více než tříměsíční tuhé vyjednávání mezi ERC a JxC. Výsledkem je spíše technická vláda složená novým katalánským premiérem Perem Aragonèsem, avšak je velká otázka, jak dlouho tato vláda vydrží, neboť vzájemná nedůvěra mezi oběma členy vítězné koalice je neustále velmi silná. Souběžně se vznikem nové katalánské vlády pokračují debaty o možném omilostnění politických vězňů, přičemž jejich soudní kauza se pozvolna přesouvá k evropským soudům. Tam katalánští politici možná časem vyhrají, nicméně je jasné, že vzhledem k současným časovým dispozicím si i tak minimálně polovinu svých trestů ve věznici skutečně odkroutí.

22. ČERVEN 2021
Španělský premiér Pedro Sánchez uděluje milost devíti odsouzeným katalánským politikům a aktivistům. Marketingově se toto rozhodnutí jeví jako velký ústupek Madridu, ale fakticky jde jen o nákup důvěry ERC. Udělení milosti není systémovým řešením, do země se stále nemohou vrátit lidé z exilu, soudní procesy s dalšími úředníky i nadále pokračují. Na španělské straně tedy není žádný náznak většího jednání. Katalánská strana alespoň navenek hájí nutnost uspořádání nového referenda ještě v tomto volebním období, v nitru se však velká většina katalánských politiků připravuje na start vyjednávání o novém autonomním statutu. Takové řešení se zdá být jediným kompromisem, k němuž by obě strany mohly v následujících měsících či letech dojít, španělská vláda si tím koupí další drahocenný čas, ve které nepůjde opět o nic jiného než o udržení statutu quo.

Katalánské první dámy

Od poloviny roku 2024 má Katalánsko nového premiéra a s tím souvisí taktéž změna na postu katalánské první dámy. Ta současná je v moderní historii regionu celkově třináctou první dámou. Byly katalánské první dámy svým mužům pevnou oporou? Nebo šlo o jednu paní Colombovou za druhou? Na stručné profily současné první dámy i na profily jejích předchůdkyň se zaměříme na následujících řádcích.

První pár Katalánska v letech 2016-2017, Carles Puigdemont a Marcela Topor (Foto: www.mujerhoy.es)

EUGÈNIA LAMARCA I DE MIER
O vůbec první katalánské první dámě toho dnes mnoho nevíme. Manželka Francesca Macià, jenž byl prvním katalánským premiérem (1932-1933) v moderní éře Generalitat de Catalunya, byla dcerou známého katalánského architekta a politika Agapita Lamarky. Lamarca a Macià se vzali v roce 1888 po relativně krátké známosti, kterou navázali v jejím rodném městě Lleida, kam byl tehdy Macià převelen. Vychovali spolu tři děti. Samotné funkce katalánské první dámy si však Eugènia Lamarca příliš neužila, neboť její muž byl ve funkci fakticky jen necelé dva roky. Více informací o fungování premiérské rodiny najdete například v dobové reportáži spisovatelky Mercè Rodoredové.

MERCÈ MICÓ I BUSQUETS
Doposud jediný z katalánských premiérů 20. a 21. století měl počas své vlády dvě manželky. Byl jím Lluís Companys, taktéž jediný úřadující katalánský premiér (byť v exilu), jenž byl ve své funkcí popraven. O jeho první manželce Mercè Micó se dnes příliš nemluví. Vzali se roku 1910 a měli spolu dvě děti. Jejich syn Lluís trpěl od rané dospělosti určitým typem schizofrenie, kvůli němuž byl prakticky trvale internován na psychiatrii. Je možné, že spouštěčem tohoto stavu bylo i brzké odloučení jeho rodičů. Po dobu onoho prvního manželství měl Companys několik milenek a minimálně jednu nemanželskou dceru. Pro Mercè, která od sňatku s Companysem očekávala spíše konvenční manželství, byl největším šokem jeho neuspořádaný život, náročná politická kariéra, neustálé avantýry i ne zrovna příkladná finanční situace. Zlé jazyky tvrdí, že v posledních letech Companyse na veřejnosti běžně častovala nepěknými výrazy.

CARME BALLESTER I LLASAT
O tom, že Companysovo první manželství příliš nefungovalo, se vědělo delší dobu. Ostatně už během jednoho z vrcholů jeho premiérské kariéry (události z října 1934) po jeho boku v rozhodujících chvílích stála politická aktivistka a horlivá zastánkyně ženských práv Carme Ballester (1900-1972). Carme byla skutečnou láskou jeho života, o jejich vztahu panuje i celá řada legend. Po Companysově návratu z vězení už se od něj neodloučí a v říjnu 1936 uzavřou sňatek. Její první veřejná akce v roli první dámy se odehrála v červnu 1937 při uctění památky zesnulých při bombardování baskického městečka Gernika. Spolu se svým mužem uprchla na konci války do francouzského exilu. V říjnu 1940 však Gestapo Companyse odeslalo do Španělska, kde byl záhy frankistickým režimem popraven. Ovdovělá Carme Ballester se poté musela sama protloukat válkou zmítanou Francií. Během válečných let pomáhala místnímu odboji, za což byla po válce oceněna a získala i nárok na skromnou finanční rentu. Ani ta jí však nestačila k pokrytí všech základních nákladů, neboť se v Paříži starala o nemocného Companysova syna z prvního manželství. Na udržení jeho psychiatrické péče si tak musela přivydělávat jako uklízečka nebo švadlena.

FLORÈNCIA BAS I PARENT
Josep Irla i Bosch (1876-1958) byl v pořadí 124. předsedou katalánské války, měl ovšem tu velkou smůlu, že celý svůj mandát jako jediný katalánský premiér v moderní historii prožil v exilu. Doo funkce byl zvolen po smrti svého předchůdce Lluíse Companyse na podzim 1940. V čele Generalitat de Catalunya vydržel 14 let, potom ze zdravotních důvodů odstoupil. I z těchto důvodů toho o jeho manželce, taktéž jediné katalánské první dámě sloužící v této funkci kompletně v exilu, víme jen velmi málo. Podobně jako Irla i ona pocházela z městečka Sant Feliu de Guíxols a za svého muže se provdala roku 1902. Ačkoliv pár neměl vlastní děti, vychovával alespoň dvě osvojené holčičky.

ANTÒNIA MACIÀ I GÓMEZ
Antònia Macià Gómez (1904-2001) poznala svého budoucího muže jako čtrnáctiletá. Josepa Tarradellase, dlouholetého katalánského premiéra v exilu (1954-1980), si vzala v roce 1927 a prožila s ním všechny válečné útrapy i dlouhá léta ve vyhnanství, kde jen díky své tvrdohlavosti a neústupnosti Tarradellas dokázal udržet při životě instituci Generalitat de Catalunya, kterou po španělské občanské válce zrušila frankistická diktatura. Po Tarradellasově smrti se na veřejnosti objevovala již jen sporadicky.

Jordi Pujol a Marta Ferrusola v mládí i ve stáří (Foto: www.elperiodico.com)

MARTA FERRUSOLA I LLADÓS
Možná nejkontroverznější katalánskou první dámou byla Marta Ferrusola (1935-2024). Její muž? Jordi Pujol i Soley, byl nejdéle sloužící katalánský premiér moderních dějin (1980-2003). Po celou dobu tohoto mandátu Ferrusola působila jako příkladná žena konzervativně laděného politika. Svou roli první dámy brala vážně a často se objevovala po boku svého muže či jako čestná členka či předsedkyně rad nejrůznějších spolků. Kromě toho působila jako podnikatelka v rámci zahradnické firmy Hidroplant. S Pujolem se vzali roku 1956 a celkem spolu měli sedm dětí. Ačkoliv sama aktivně v politice nikdy nepůsobila, měla prý velký vliv na jmenování některých ministrů. Podle mnohých bylo lepší si ji předcházet, neboť pokud jí byl některý z politických spolupracovníků jejího muže nesympatický, dala mu to pořádně najevo. Většina Katalánců ji jako první dámu respektovalo, byla koneckonců příkladnou ženou na svém místě a zakládala si i na střídmém životním stylu, ačkoliv byla uvyklá pohybovat se v bohatých a vlivných kruzích. Velký šrám utrpěla její pověst v souvislosti se soudním procesem vedeným proti celé Pujolovic rodině od roku 2014 na základě milionového majetku ukrytého před španělskými daňovými úřady na účtech v Andoře. Podle žalobců měla Marta Ferrusola řídit rodinný korupční byznys. Jak to ale ve skutečnosti celé bylo, se již asi nedozvíme. Ona samotná byla v podstatě jakéhokoliv dalšího stíhání zbavena, neboť jí byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Nebyla tak schopná odpovídat za své předchozí činy před soudem. To je poněkud tristní konec nejdéle sloužící katalánské první dámy v moderní historii. Zemřela v červenci 2024.

DIANA GARRIGOSA LASPEÑAS
Celoživotní partnerka bývalého barcelonského starosty a katalánského premiéra Pasquala Maragalla (2003-2006), Diana Garrigosa, se narodila roku 1944 v Barceloně. V kontextu doby se jí dostalo velmi dobrého vzdělání v USA, kde na univerzitě The New School vystudovala ekonometrii. Profesně pak působila coby ekonomka a profesorka informatiky. S Maragallem se vzali roku 1965 a vychovali spolu celkem tři děti. Podobně jako v případě některých dalších katalánských prvních dam i ona byla členkou politické strany, za niž byl její muž zvolen do premiérského křesla, ačkoliv vzhledem k tomu, jak nehezky se PSC k Maragallovi na konci jeho mandátu zachovala, své členství ve straně ukončila i Garrigosa. Od roku 2008 se plně věnovala předsednictví Fundació Pasqual Maragall, kterou spoluzaložila se svým mužem poté, co mu byla roku 2007 diagnostikována Alzheimerova choroba. Tato nadace se snaží podporovat vědecký výzkum, jenž by měl vést k vymýcení této civilizační choroby 21. století. V posledních letech také občas poskytovala rozhovory ohledně života a zdravotního stavu svého muže, který je nyní ve velmi pokročilé fázi nemoci. Přesto však Pasqual Maragall svoji ženu přežil - Diana Garrigosa zemřela nečekaně v únoru 2020 na infarkt.

ANNA HERNÁNDEZ BONANCIA
Zlé jazyky tvrdí, že bývalý katalánský premiér José Montilla (2006-2010) měl vždy u žen solidní úspěch, ačkoliv tomu jeho pověst šedivého technokrata bez charisma příliš neodpovídá. Tak či onak má za sebou již dvě manželství a z nich celkem pět dětí. Jeho druhá manželka, Anna Henández Bonancia (*1955), se katalánskou první dámou stala v roce 2006, tedy devět let po svatbě s Montillou. Paradoxně to však byla ona, kdo se stal dříve členem PSC, tedy strany, za kterou byl Montilla v roce 2006 zvolen katalánským premiérem. Oba do vztahu přišli v již pokročilejším věku, avšak ani to jim nebránilo ještě rozšířit rodinu - v roce 2000 se jim narodila trojčata. Rodina se usadila ve městě Sant Just Desvern nedaleko od Barcelony, kde byla Anna Hernández dlouhá léta místostarostkou. Kariérní úřednice, vystudovala nejprve právnickou fakultu a později i obor veřejné správy na prestižní katalánské škole ESADE. Žádné větší skandály tuto dvojici nikdy neprovázely, ačkoliv nepřátelsky naladěný tisk jen těžko vydýchával fakt, že Anna zastávala místo hned v několika dozorčích radách a podobných institucích, díky čemuž do rodinné kasičky přispívala takřka 100 000 € ročně, tedy platem, na který nedosáhla ani drtivá většina katalánských ministrů. Řadu Katalánců si znepřátelila prohlášením, že svým dětem mnohem raději dopřeje vzdělání v němčině než v katalánštině, která jim stačí jednou týdně.

Artur Mas a Helena Rakòsnik v časovém srovnání (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

HELENA RAKÒSNIK
Možná nejzajímavější katalánskou první dámou byla z českého pohledu manželka Artura Mase, katalánského premiéra v letech 2010-2016. Helena Rakòsnik i Tomé (*1957) má už při pohledu na své příjmení nepochybně český původ, podle všech informací však dost dávný. Jeho prvním nositelem byl jeden z jejích pradědečků, jenž se z Českých zemí vydal za štěstím do Valencie. Byl totiž botanik, a tak ho vábila možnost studovat obrovský palmový háj ve městě Elx přímo na vlastní oči. Později se rodina Rakòsnikových přesunula za obchodem do Barcelony. Z generace na generaci tak později přecházelo i toto pro Katalánce jistě podivné příjmení. 4. března 1957 se s ním v barcelonské čtvrti Gràcia budoucí první katalánská první dáma s českým původem. Roku 1979 se na jedné svatbě seznámila s jistým Arturem Masem a o tři roky později se vzali. Po škole působila krátce jako učitelka, od roku 1985 pracuje v tiskové a marketingové sekci barcelonského dopravního podniku (TMB). Toto zaměstnání vykonávala i v pozici první dámy, kdy pokračovala ve svém relativně běžném životě buďto na barcelonské adrese na carrer Tuset nebo v letní rezidenci ve Vilassar de Mar. Jak sama přiznala hned v několika rozhovorech, v Česku s nikým v kontaktu není, místní nositelé podobného příjmení tak možná ani netuší, že součástí jejich rodokmenu je i jedna bývalá katalánská první dáma.

MARCELA TOPOR
Zatímco manželka Artura Mase měla cizokrajné předky, Carles Puigdemont, katalánský premiér v letech 2016-2017 a svého času globálně nejznámější Katalánec, našel své životní štěstí v Rumunsku. Jeho o 14 let mladší manželka Marcela Topor (*1976) se totiž narodila a celé mládí prožila v rumunském městě Vaslui. V 18 letech přesídlila do druhého největšího rumunského města Jasy, aby zde studovala anglickou filologii. Studia již v té době kombinovala s účinkováním v divadelním spolku, s nímž v rámci několika turné projela část Evropy i USA. Roku 1998 se zúčastnila festivalu amatérských divadel v Gironě, kde okouzlila tehdejšího novináře Carlese Puigdemonta. Vztah na dálku trval jen krátce, neboť pár se vzal o necelé dva roky později v jednom luxusním hotelu v katalánském městečku Roses. Od té doby spolu žili v Katalánsku, kde se Marcela velmi rychle a perfektně naučila místní jazyk. Kromě katalánštiny a rumunštiny ovládá s přehledem i angličtinu a španělštinu. Pracovně je Marcela Topor od samého začátku svého pobytu spojena s projektem internetového deníku Catalonia Today, jehož zakladatelem byl právě Puigdemont. Po Puigdemontově vstupu do politiky se jeho manželka stala šéfredaktorkou tohoto periodika. Kvůli Puigdemontově pobytu v exilu část rodiny (Marcela a jejich dvě dcery, Magalí a Maria) neustále pendlují mezi Katalánskem a Belgií.

CAROLA MIRÓ I BEDÓS
Carola Miró (1965-2024) svůj profesní život zasvětila práci učitelky na soukromé škole v barcelonské čtvrti Pedralbes, ačkoliv v posledních letech svého života byla kvůli rakovině v pracovní neschopnosti. Se svým manželem Quimem Torrou, jenž zastával úřad katalánského premiéra v letech 2018-2020, se znala již od mládí, neboť oba navštěvovali stejnou střední školu v barcelonské čtvrti Sarrià, nicméně blíže se seznámili až v roce 1987. Mezitím spolu Carola a Quim vychovali tři dnes již dospělé děti. Mezi Caroliny záliby patřila četba, patchwork a cestování. Svého muže ostatně doprovázela i při několikaletém pracovním pobytu ve Švýcarsku. Společnou řeč nacházeli i v politice - Carola se v roce 2010 ucházela (byť na prakticky nevolitelné pozici) o křeslo v katalánském parlamentu za politické hnutí Reagrupament. 

JANINA JULI I PUJOL
Předposlední katalánskou první dámou se 21. května 2021 stala Janina Juli Pujol (*1989). Manželka premiéra Pere Aragonèse (ERC) pochází ze stejného města jako on, tedy z přímořského letoviska Pineda de Mar. S Perem se však poznali až roku 2011 při komunálních volbách, neboť oba v nich kandidovali do městského zastupitelstva. Jiskra přeskočila i přesto, že Janina na rozdíl od svého muže kandidovala za dnes již neexistující koalici CiU. Vzali se roku 2017 a v současnosti spolu vychovávají dceru Claudii (*2019) a syna Pola (*2025). Právě kvůli rodinným závazkům Janina upozadila své politické ambice, mrzet ji to však nemusí: ona i její muž pocházejí z dobře situovaných rodin, které zbohatly díky textilnímu průmyslu a turistickému ruchu. Janina Juli patří k těm prvním dámám, které si své soukromí poměrně úzkostlivě střeží, nic moc dalšího o ní tedy nevíme.

MARTA ESTRUCH MACÍAS
Dokonalou paní Colombovou představovala po řadu let současná katalánská první dáma, Marta Estruch. Ani dnes o ní není mnoho známo. Víme jen, že dlouhá léta pracovala v oblasti marketingu v katalánské pobočce nadnárodní společnosti Nestlé. Záhadou pro novináře zůstává i zdánlivě banální údaj v podobě přesného věku/roku narození. Svého muže, Salvadora Illu, dokonce ani nedoprovázela na předvolební mítinky, její tvář zůstávala utajená i mnohým Illovým spolustraníkům. Po boku svého muže se začala objevovat až okolo roku 2024, z něhož pochází kupříkladu fotografie na konci tohoto článku. Marta Estruch je podle dostupných informací Illovou druhou manželkou, oba jsou praktikujícímu katolíky. Bydlí spolu v politikově rodném městě La Roca del Vallès.

Salvador Illa a jeho žena Marta Estruch na audienci u papeže Františka v roce 2024 (Foto: www.elmundo.es)

ILovePDF

Pravděpodobně všichni už jste se s onou webovou stránkou setkali, nebo o ní slyšeli. Někteří z vás na ni možná nedají dopustit a pravidelně se na ni vracejí. Není divu, neboť podle nejnovějších statistik patří mezi 25 nejnavštěvovanějších webů na světě. Doposud jste však možná neměli tušení o tom, kdy a kde se vlastně tento pomocník zrodil... Řeč je o ILovePDF, produktu, jenž každodenně usnadňuje životy milionům lidí po celém světě. A který vznikl v Barceloně.

Je to tak, oblíbená stránka ILovePDF má katalánský původ, či ještě přesněji italsko-katalánský. Na počátku přitom stála dobře známá situace. Italsko-katalánský inženýr Marco Grossi se na přelomu let 2009/2010 živil jako freelance tvůrce webových stránek. Jednoho dne potřeboval spojit dva PDF dokumenty do jednoho, a jelikož nedisponoval odpovídajícím (placeným) softwarem, musel si poradit sám. Díky svým znalostem v oboru měl za 15 minut hotovo,  zároveň si však uvědomil, že pro spoustu lidí bez znalostí informatiky či programování může jít o docela zásadní problém. A tak jim nabídl řešení: ILovePDF.

Stránku, která člověku umožní zcela intuitivně spojit či rozdělit PDF dokumenty, založil Grossi roku 2010 a následujících šest ji postupně rozvíjel a vylepšoval zcela sám, jen ve svém volném čase. Na web doplňoval nové funkce, a tak si ILovePDF okolo sebe vybudovalo solidní skupinu uživatelů. Velkým zlomem pro rozvoj firmy byl rok 2017, kdy se Grossi začal tomuto projektu věnovat na plný úvazek a přibral k sobě dalšího zaměstnance. O rok později do firmy přišla mladá marketingová odbornice z ESADE Anna Rubio, čímž se počet zaměstnanců na chvíli ustálil na třech. Ohromný růst nastal v průběhu koronavirové pandemie. Firma opustila suterén Grossiho barcelonského bytu a začala počítat návštěvníky na miliony.

Dnes pro ILovePDF pracuje přibližně šedesát zaměstnanců a jejich roční obrat dosahuje 20-30 milionů euro. Přitom nejde o typický startup či korporát, který by se jen třásl na stále nové a nové investory ochotné pálit peníze. Prozatím Marco Grossi všechny nabídky na prodej firmy odmítá. S pozvolným růstem společnosti je zcela spokojený a do žádných investorských rozhodnutí se nežene. A to je sympatické, neboť lákání investorů, vstupy na burzu apod. často znamenají zhoršení služeb pro koncového zákazníka a toho se chce Marco Grossi vystříhat: "Pravdou je, že jsem nikdy neměl podnikatelského ducha. Maily s nabídkami na odkup firmy ani neotvírám, protože si dovedu představit, co v nich stojí. Dělá mě šťastným prostě jen přijet na kole do práce a potkat se v kanceláři se svým týmem. Doufám, že prodej firmy nebudu muset nikdy zvažovat..." Doufejme, že Marcovi tato filosofie vydrží co nejdéle.

Pro celý jeho tým bylo vždy maximální prioritou mít co nejvíc spokojených uživatelů, proto nepožadují žádné registrace a drtivou většinu svých služeb nabízejí zadarmo. Nějaké peníze vydělají na reklamních bannerech, čím dál častěji se jim však daří oslovovat i velké firmy, které si objednají některý z jejich placených produktů. Že jste vůbec netušili, že něco takového nabízí? Není divu. 99 % uživatelů ILovePDF používá služby této webové stránky zcela zdarma, ve vysoké kvalitě. I přesto firma roste závratným tempem okolo 40 % ročně. Každý den stránku, která je k dispozici v 25 jazykových mutacích, navštíví mezi 15 a 20 miliony lidí. Nedávno firma své služby rozšířila též o stránku ILoveIMG, která člověku umožní docela zajímavé a především zcela gratis zpracování obrázků a fotografií. Obě tyto užitečné stránky vznikají v katalánské metropoli a dokud bude Marca Grossiho bavit jezdit na kole do práce, mají uživatelé ILovePDF vyhráno. A přesně tahle neuspěchaná, poctivá filosofie je dnes v digitálním světě vzácností!

Marco Grossi, zakladatel ILovePDF (Foto: El País)

Katalánské teplotní rekordy

Jak víme, Katalánsko se může chlubit velkou krajinnou rozmanitostí. Během dvou hodin zde můžete koupání ve Středozemním moři vyměnit za šplhání po zasněžených vrcholcích Pyrenejí. Jaké jsou ale oficiální katalánské teplotní rekordy? Jsou srovnatelné s našimi končinami?

Pohled na Barcelonu z Observatori Fabra (Foto: Alfons Puertas)

NEJVYŠŠÍ NAMĚŘENÉ TEPLOTY
Za historicky nejvyšší teplotu naměřenou na území Katalánska je dnes považováno 45,4°C z 18. července 2023 ve městě Figueres. Stejný den naměřili přes 45°C ještě na dvou dalších stanicích nedaleko Dalího rodiště. Kromě okresu Empordà, kde lze při vlně veder prožít i vskutku pekelnou noc s teplotami, které neklesají pod 30°C, bývá při tradičních letních vlnách veder postižena i další vnitrozemská oblast okolo Lleidy a taktéž okresy Ribera d'Ebre a Vallès Occidental. Co se týče katalánské metropole, Barcelonu obvykle před skutečně extrémními hodnotami chrání poloha na pobřeží Středozemního moře, avšak i sem občas zavítá vlna veder. Nový teplotní rekord 40,9°C v Barceloně naměřili 8. července 2026. Přes 39°C teplota v katalánské metropoli vystoupala ještě v červenci 1982 a 2024. Nutno podotknout, že v tomto případě jde o údaje z meteorologické stanice na Fabrově observatoři v úbočí pohoří Collserola. V samotném centru města jsou teploty obvykle o stupínek nebo dva nižší.

NEJNIŽŠÍ NAMĚŘENÉ TEPLOTY
Zejména díky Pyrenejím bylo Katalánsko dlouhodobým rekordmanem co se nejnižší naměřené teploty týče. A to rekordmanem celošpanělským. V únoru roku 1956 totiž u jezera Estany Gento (nadmořská výška 2 141 m.) naměřili úctyhodných -32°C. Vzhledem k tomu, že tehdy ještě na katalánských horách nebylo tolik meteorologických stanic, má se zato, že v některých výše položených oblastech tehdy mohly teploty klesnout klidně až k -40°C. Zmiňovaný rekord byl vymazán 8. ledna 2021, kdy meteorologická stanice na vrcholu Tuc de la Llança (2 659 m.) naměřila -34,8°C. Španělským rekordem se však tento zápis nestal, neboť o den dříve bylo v kantábrijsko-leónské lokalitě Vega de Liordes naměřeno ještě o stupeň méně.