16. 6. 2022

Magalí Sare

Katalánská zpěvačka a multiinstrumentalistka Magalí Sare se tento týden poprvé představí i českému publiku. Do České republiky zavítá v rámci již tradičního festivalu Ibérica. V červnu 2022 se tak představí pražskému a brněnskému publiku v duu s mallorským kytaristou Sebastià Grisem.

Katalánská zpěvačka a multiinstrumentalistka Magalí Sare (Foto: www.tallerdemusics.com)

Magalí Sare (*1991) se narodila v Barceloně. Hudbou byla díky rodině obklopena od narození, písničkářskou dráhu si mimo jiné vyzkoušel i její starší bratr Gerard Sesé. Jak sama v četných rozhovorech přiznává, většinu dětství i mládí strávila v nejrůznějších pěveckých sborech a hudebních školách. Odmala ovládá klavír a bicí, k nimž později přidala flétnu. Na konzervatoři vystudovala též operní a později i jazzový zpěv. Ačkoliv ji ovlivnila pestrost studovaných i posluchaných žánrů (mezi autory, kteří na její tvorbu měli nějaký vliv, řadí kromě Bacha a Bernsteina také Robbieho Williamse, Ellu Fitzgerald, Hanson, Beyoncé i některé své krajanky jako Rosalía nebo Sílvia Pérez Cruz). Nejblíže má každopádně k jazzu, který vystudovala na prestižní konzervatoři při barcelonském operním domě Liceu. Již během studií utvořila nepravidelně vystupující duo s mallorským kytaristou Sebastià Grisem, s nímž kromě desky A boy & a girl (2020) slavila úspěchy i v některých mezinárodních soutěžím, např. Festival hudby menšinových jazyků SUNS Europe.  

Kromě mnoha různých spoluprácí Magalí Sare stihla natočit i dvě sólové desky: Cançons d'amor i dimonis (2018) a Esponja (2022). Do širšího povědomí se v Katalánsku i ve Španělsku zapsala kupříkladu hudbou k tradičnímu reklamnímu spotu Estrella Damm (2020) nebo polemikou při zpěvu katalánské národní hymny na slavnostním uvedení do funkce současného katalánského premiéra Pere Aragonèse v roce 2021. Kromě vlastní hudební dráhy pracuje také jako pedagožka na barcelonské hudební škole Taller de Músics, která se specializuje právě na jazz.

29. 4. 2022

Josep Massot

Katalánsko minulý týden přišlo o svého výrazného a přesto nenápadného duchovního, intelektuála a historika Josepa Massota. 80letý benediktýn stál více než půl století v čele jednoho z nejstarších nakladatelství na světě a zároveň byl autorem mnoha historických i lingvistických prací.

Otec Josep Massot v jemu nejmilejším prostředí (Foto: Serra d'Or)

Ačkoliv se otec Josep Massot i Muntaner (1941-2022) narodil v Palmě na Mallorce, většinu svého života prožil v Katalánsku. Nejprve vystudoval obor Románská filologie na Universitat de Barcelona, přičemž potají navštěvoval i tehdejším režimem nepodporovaná studia katalánštiny. Svou akademickou dráhu později rozvíjel studiem filosofie a teologie v Německu a následně jako externí vyučující na své barcelonské alma mater. Aktivně se angažoval v Associació Internacional de Llengua i Literatura Catalanes, spolupracoval s Gran Enciclopèdia Catalana na vydání klíčového díla Diccionari de la Literatura Catalana a byl členem mnoha katalánských akademických či lingvistických sdružení. Za svůj vědecký a kulturní přínos byl roku 1996 oceněn katalánským vyznamenáním Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří), za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře a vědě byl roku 2012 oceněn též Premi d'Honor de les Lletres Catalanes.

V mládí chtěl být knihovníkem nebo učitelem španělštiny či francouzštiny, ale nakonec dostala přednost víra. Otec Massot začal čím dál častěji jezdit do montserratského kláštera, kde se dle svých slov cítil tak dobře, že se tu od roku 1962 usadil již nastálo a o deset let později zde byl vysvěcen na kněze. Mimo jiné byl u toho, když se na Montserratu v prosinci 1970 odehrál protest katalánských intelektuálů proti tzv. Burgoskému procesu. Většina Katalánců si však otce Massota vybavuje jako dlouholetého šéfa nejstaršího katalánského nakladatelství Publicacions de l'Abadia de Montserrat (PAMSA), fungujícího již od roku 1499. Nakladatelství vydává kromě mnoha knih i několik prestižních katalánských časopisů jako Serra d'Or, Randa nebo Revista de Catalunya. Jako autor desítek historických studií se nejčastěji zajímal o rodnou Mallorku a období španělské občanské války. 

Massotovi blízcí o něm vždy mluvili jako o nesmírně sečtělém a laskavém muži lehce chatrné konstituce, který se dorozuměl ve dvanácti světových jazycích. Mnoha lidem na něm byl sympatický i fakt, že na rozdíl od velké většiny španělských duchovních byl orientován spíš levicově a záleželo mu i na větší autonomii či nezávislosti Katalánska. O svém vstupu do kláštera vždy tvrdil, že ho k tomu vedla spíše zvědavost a morální, kulturní a sociopolitické faktory, o možných spirituálních však nikdy nemluvil. Zemřel v místě, kde prožil většinu života, obklopen svými milovanými knihami. Více informací o jeho životě a díle naleznete zde

16. 4. 2022

SEAT

Co na tom, že už dlouho patří do koncernu Volkswagen. Automobilovou značku SEAT si snad každý neomylně spojí se Španělskem. Jen málo se však mluví o tom, že původ této značky je španělský jen z poloviny. Historicky je SEAT silně spojen s Katalánskem, neboť právě zde se od roku 1953 vyrábí. Největší výrobní závod a sídlo společnosti se nachází v katalánském městě Martorell, SEAT je též největším zaměstnavatelem v Katalánsku. Největší automobilka v Katalánsku má však namále. Absence elektrických vozů předznamenává její brzký konec...

Legendární model SEAT 600 vyráběný v letech 1957-1973 (Foto: ABC)

Začněme ale s trochou historie. Velká část zemí západní Evropy dokázala v prvních dekádách 20. století motorizovat své obyvatelstvo prostřednictvím vlastních automobilek (Francie - Peugeot, Renault; Itálie - Fiat; Německo - Opel). Všichni zmínění výrobci nabízeli vozy dostupné střední třídě. Ve Španělsku taková automobilka neexistovala. V Katalánsku sice fungovala továrna Hispano-Suiza, avšak ta se zaměřovala pouze na luxusní auta pro nejbohatší vrstvy. O alespoň základní produkci sériových vozů se tak ve Španělsku během 20. a 30. let 20. stol. staraly cizí automobilky (Fiat, Ford), obě ustálené v Katalánsku. Další vývoj přerušila nejprve španělská občanská (1936-1939) a později i druhá světová válka (1939-1945). Na první "ryze" španělskou automobilku jsme si tak museli počkat až do roku 1950.

A právě výše zmíněná italská automobilka Fiat stála u zrodu prvního skutečně sériového výrobce vozů ve Španělsku. Roku 1941 vznikl ve frankistickém Španělsku státní podnik Instituto Nacional de Industria (INI, Národní průmyslový závod), jenž měl podporovat technologický a průmyslový rozvoj v té době silně zaostalé země. Jednou z největších výzev tohoto podniku bylo právě nastartování sériové výroby osobních automobilů pro domácí trh. V průběhu celých 40. let se španělská vláda snažila o kontakt s předními evropskými i americkými automobilkami, nicméně kvůli vyhrocené politické situaci obvykle jednání s fašistickou vládou musely automobilky po intervenci jednotlivých vlád stopnout. Jediný výrobce, který měl v tomto ohledu poněkud více volnosti, byl italský Fiat. Po dlouhých jednáních nakonec roku 1948 došlo k uzavření dohody mezi INI a Fiatem, načež 9. května 1950 slavnostně vzniká automobilka SEAT (Sociedad Española de Automóviles de Turismo), vyrábějící licenčně pod vlastní značkou různé modely italského Fiatu.

Ačkoliv původně se hovořilo o umístění továrny na sever Španělska (Baskicko, Burgos) a sám Franco prosazoval oblast zaostalé Extremadury, tlak Fiatu a pragmatické úvahy bankovního sektoru nakonec logicky rozhodly ve prospěch Katalánska. Logicky zejména proto, že pouze v tomto regionu byl díky předchozí automobilové výrobě dostatek zkušených dělníků, zároveň zde existovala dlouhá a úspěšná průmyslová tradice a ve srovnání s většinou Španělska i solidní infrastruktura a komunikace. V květnu 1953 byla v oblasti Zona Franca, hned vedle barcelonského přístavu, slavnostně otevřena první fabrika SEAT. První vůz sjel z výrobní linky 13. listopadu téhož roku. Šlo o vůz s označením SEAT 1400, v praxi tedy o kopii Fiatu 1400. Skutečný pokrok a podle mnohých i jakýsi přelom ve španělské společnosti přišel až s modelem SEAT 600 vyráběným v letech 1957-1973. Toto malé autíčko s hmotností kolem 600 kg se pro několik generací Španělů stalo jejich prvním vozem, masivní produkce (takřka 800 000 kusů) a relativně nízká cena (63 000 peset) umožnila i nižší střední třídě splnit si sen určité nezávislosti a možnosti zajet si o víkendech na výlet kamkoliv bez nutnosti spoléhání se na nefunkční veřejnou dopravu. Dnes již legendární dvoudveřový vůz tehdy skutečně motorizoval celou zemi. Měl relativně nízkou spotřebu a v nejlepší specifikaci to vytáhl na slušných 115 km/h. I přes své minimalistické rozměry se do něj ona čtyř či pětičlenná rodina vždycky nějak naskládala. 


Díky úspěchu modelu 600 SEAT během 60. a 70. let výrazně zlepšil kvalitu svých výrobků a zmnohonásobil produkci. Automobilka postupně přidala několik dalších klíčových modelů (SEAT 800, SEAT 124, SEAT 127), některé vozy exportovala i na cizí trhy (Latinská Amerika) a v roce 1974 se stala osmým největším automobilovým výrobcem v Evropě. Úspěch značky byl i po ekonomické stránce hodně propojen s frankistickým režimem. SEAT představoval vlajkovou loď španělského průmyslu, díky turistickému boomu v 60. letech se celkově zvyšovala kupní síla obyvatel Španělska, to vše znamenalo neustálý růst. Vysoký rytmus výroby si SEAT udržel až do poloviny 70. let, pak zájem o značku i s příchodem demokracie začal opadat, neboť na trhu se pozvolna objevovalo více zahraničních vozidel. Roku 1981 dochází k rozvodu s Fiatem. Italská automobilka se zbavuje všech zbývajících akcií, a tak se SEAT na krátkou dobu stává takřka výhradně španělskou firmou, i když jen o rok později jsou podepsány první dohody o průmyslové a hospodářské spolupráci s německou automobilkou Volkswagen. Ta Španělům poskytuje know-how v podobě zkušených inženýrů, zatímco německá automobilka od té chvíle může využívat katalánskou továrnu k výrobě některých svých modelů - přeci jen v tehdejším Španělsku byly výdaje na jeden vyrobený vůz téměř poloviční oproti Německu.

V roce 1986 je SEAT definitivně koupen Volkswagenem, mimo jiné vzniká i samostatná značka Seat Sport, která pod sebou zastřešuje participaci vozů SEAT ve světových motoristických soutěžích. Doposud se může chlubit dvěma mistrovskými tituly v závodech cestovních vozů (WTCC).V tomto období si pozornost zaslouží zejména modely SEAT Ibiza (1984), první po transformaci společnosti a první bez jakéhokoliv vztahu k Fiatu, a SEAT Toledo (1991), první vůz již kompletně stvořený pod vedením Volkswagenu, silně inspirovaný německým Passatem. V tom samém roce dochází též k rozhodnutí přesunout výrobu z barcelonské Zona Franca do zbrusu nově postaveného továrního komplexu poblíž katalánského města Martorell. Z výrobní linky, tehdy nejmodernější v Evropě, tam první vozy začínají sjíždět roku 1993. Od té doby se situace automobilky definitivně stabilizuje a zejména v posledních letech jde o jednu z nejlépe fungujících značek koncernu Volkswagen. Část produkce se stále vyrábí v Katalánsku, mnoho modelů SEAT však vyjíždí z výrobních linek například i v Bratislavě, Mladé Boleslavi či v Alžírsku. V roce 2018 dokonce SEAT spustil novou výrobní linii pod vlastní značkou CUPRA, která se má zaměřit na prémiové a sportovnější modely, zatímco SEAT bude i nadále obhospodařovat standardnější poptávku (běžné vozy, SUV).

Pro zajímavost připomeňme zajímavý vztah automobilky SEAT a Katalánska. Jak již bylo zmíněno, umístění továrny do Katalánska si proti vůli diktátora Franka tehdy prosadil samotný Fiat, centrem vývoje i výroby této španělské značky tak vždy bylo Katalánsko (města Barcelona a Martorell). SEAT je známý též faktem, že velká část názvů jeho vozů bývá inspirována španělskými lokalitami (León, Ibiza, Toledo, Córdoba, Altea, Alhambra). Paradoxně i přes umístění továrny dlouhé roky nebylo použito žádné katalánské toponymum (a že by třeba "SEAT Barcelona" byl nepochybným marketingovým trhákem). To se změnilo až roku 2019, kdy se do prodeje dostalo nejnovější seatovské SUV, spřízněné např. s Volkswagenem Tiguan či Škodou Kodiaq, pod názvem Tarraco, tedy historickým latinským názvem dnešního katalánského města Tarragona. Toto "katalánsky" pojmenované vozidlo se bude vyrábět v německém Wolfsburgu, naopak v Katalánsku se nyní vyrábějí jen některé modely SEAT, avšak nahrazují je čím dál častěji jiné vozy koncernu, například audiny nebo škodovky. I tak ale SEAT stále patří k největším zaměstnavatelům ve Španělsku a je největším v Katalánsku (15 000 zaměstnanců). Produkce těchto vozů na sebe váže ještě dalších 100 000 pracovních pozic. Na svém umístění v Katalánsku prozatím vedení SEATu lpí, během loňské krize mezi Španělskem a Katalánskem byly prokazatelné snahy ze strany španělské vlády i královské rodiny, aby SEAT přesunul své sídlo mimo Katalánsko, automobilka však tomuto tlaku odolala.

Roku 2020 oslavila katalánská automobilka 70. výročí vzniku. Darovala si k němu kulturní centrum Casa Seat situované na jedné z nejprestižnějších barcelonských adres. Budoucnost však pro Seat tak růžově nevypadá. Podle velké částí odborníků nepřežijí rok 2030 automobilky, které ve svém portfoliu nemají žádný elektromobil. Automobilka ročně prodá okolo 400 000 vozů, patří však k těm levnějším na trhu, takže profit plynoucí ze Seatu do Volkswagenu je relativně malý. Zdroje zevnitř upřesňují, že čtyři prodaná auta Seat Ibiza se generovaným ziskem vyrovnají jediné Cupře Formentor. Paradoxně tak lepší budoucnost odborníci věští dceřiné společnosti Cupra, která poprvé za dekády dokázala ze Seatu vyždímat alespoň nějaký profit. Uvidíme tedy, jestli alespoň v této podobě zůstane výroba aut v Katalánsku zachována.

Nejnovější model SEAT Tarraco, jenž se začal prodávat v roce 2019, na pozadí Tarraco Arena
(Foto: El Periódico)

15. 4. 2022

Barcelona Open

V katalánské metropoli dnes startuje nejprestižnější antukový turnaj na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Již 69. ročník populárního Barcelona Open (dříve známého jako Trofeu del Comte Godó) se letos koná v rozmezí 16. až 24. dubna a jako každoročně se i letos v Barceloně představí solidní výběr ze světové špičky mužského tenisu. Mezi největší letošní hvězdy budou patřit Stefanos Tsitsipas, Casper Ruud, Carlos Alcaraz, Diego Schwartzman či Pablo Carreño. Největším favoritem je Tsitsipas, nicméně ať už letošní barcelonský turnaj vyhraje kdokoliv, miláček místního publika Rafael Nadal to nebude. Ještě stále nedoléčil březnové zranění, a tak letos další titul do sbírky určitě nepřidá. Líto mu to být nemusí. S dvanácti tituly je suverénně nejúspěšnějším účastníkem tohoto turnaje. 

Nalevo loňský vítěz Rafael Nadal, napravo Jan Kodeš, vítěz turnaje v roce 1972
(Foto: La Vanguardia)

Barcelona Open je profesionální tenisový turnaj mužů pořádaný pod otevřeným nebem na kurtech Real Club de Tenis Barcelona ve čtvrti Pedralbes. Poprvé byl uspořádán roku 1953 pod dodnes lidově zažitým názvem Trofeu del Comte Godó odkazujícím na svého zakladatele, Carlose Godóa (1899-1987), mimo jiné vlastníka prestižního katalánského deníku La Vanguardia. Od roku 2008 je titulárním sponzorem turnaje Banc Sabadell. Aktuálně Barcelona Open patří do prestižní série ATP World Tour 500, vítěz tak bere 500 bodů do žebříčku ATP a přibližně 470 000 € na odměnách. Turnaj se vysílá v 67 zemích světa a podobně jako vloni se očekává vysoká sledovanost. Na celém světě turnaj uvidí několik stovek milionů lidí.

Za bezmála sedmdesát odehraných ročníků se turnaje zúčastnila celá řada slavných tenistů, v mnoha případech i vítězů grandslamu (např. Roy Emerson, Boris Becker, Pete Sampras, André Agassi, Björn Borg, Marat Safin, Roger Federer, Sergi Bruguera, Novak Djokovič, Gustavo Kuerten, Richard Krajicek a další), avšak ne všichni tu v historii uspěli. Jednoznačnou legendou barcelonské antuky je mallorský tenista Rafael Nadal, který turnaj ve dvouhře ovládl již dvanáctkrát (2005-2009, 2011-2013, 2016-2018 a 2021). Jen vzdáleně se mu blíží Španěl Manuel Orantes, Švéd Mats Wilander či Australan Roy Emerson, kteří podnik ovládli třikrát. Australan tu však slavil dalších 7 titulů ve čtyřhře a spolu s Orantesem patří do selektivní skupiny deseti tenistů, jimž se tu během jediného ročníku podařilo ovládnout dvouhru i čtyřhru (od roku 1980 k nim patří i český tenista Ivan Lendl).

Při pohledu do statistik nalezneme v Barcelona Open i výraznou československou stopu. Ve dvouhře tu zvítězily hned dvě legendy českého tenisu - Jan Kodeš v roce 1972 a Ivan Lendl v letech 1980 a 1981. Kodeš místní publikum nadchl natolik, že je po něm pojmenován jeden z místních dvorců. V roce 1994 se k nim přidal Holanďan českého původu Richard Krajicek. Co se týče čtyřhry, zde je česká sbírka trofejí ještě širší:

  • 1958: Jaroslav Drobný s Američanem Pattym 
  • 1977: Jan Kodeš s Polákem Fibakem
  • 1980: Ivan Lendl s Američanem Dentonem (finále s dvojicí Složil-Taróczy)
  • 1984: Pavel Složil a Tomáš Šmíd
  • 1987: Miloslav Mečíř a Tomáš Šmíd
  • 1994: David Rikl s Rusem Kafelnikovem
  • 2002: Daniel Vacek s Australanem Hillem

6. 4. 2022

Lední hokej v Katalánsku

Zatímco v Česku je hokej pro mnohé sportem číslo jedna, ve spoustě zemí na jihu Evropy o něm spousta lidí nikdy ani neslyšela. I v Katalánsku se však hraje lední hokej a podobně jako v mnoha dalších sportech i zde má své zastoupení katalánský sportovní gigant FC Barcelona, ačkoliv jde v tomto případě o tým amatérský. Podobně jsou na tom ale i ostatní týmy ve Španělské hokejové lize, v níž v ročníku 2021/2022 nastupovalo pouhých osm týmů.

Vítězný tým španělské ligy ročníku 2021/22: FC Barcelona (Foto: www.fcbarcelona.cat)

Ale nepředbíhejme. Faktem je, že lední hokej má na Pyrenejském poloostrově překvapivě dávnou tradici. První oficiální hokejový zápas se odehrál v říjnu 1922 v Madridu na nově vybudovaném umělém kluzišti, když proti sobě v exhibičním utkání nastoupily týmy z Paříže a Bruselu. Madridskou smetánku sport docela zaujal, protože již v lednu 1923 se konal historicky první zápas mezi španělskými týmy (18. ledna 1923, Club Alpino Español vs. Real Club de Puerta de Hierro, utkání skončilo 6:2). V dalších dnech vznikly ještě dva týmy, což vedlo nakonec k prvnímu španělskému hokejovému turnaji a k vytvoření španělské hokejové federace. 10. března 1923 se pak Španělsko stalo členem Mezinárodní hokejové federace (IIHF). O rok později přišlo i první mezinárodní utkání. Jako perličku dodejme, že kupříkladu Finsko, jedna ze současných hokejových velmocí, do IIHF vstoupilo až roku 1928. Paradoxně tak má španělský hokej v rámci mezinárodních struktur delší tradici než ten finský.

Historie ledního hokeje na Pyrenejském ostrově je však komplikovanější. Jako většina ostatních věcí i lední hokej původně pronikl do Španělska přes Katalánsko. Podle vzpomínek tehdejších britských a kanadských hokejistů se hrávalo na přírodních kluzištích v katalánských horách již na konci 19. století, ačkoliv faktem je, že tehdy to byla opravdu jen kratochvíle cizinců žijících v Katalánsku. Oficiálně se hokej v Katalánsku usadil až ve 40. letech 20. století, když ve Vall de Núria vznikl vůbec první katalánský hokejový klub, Club Alpí Núria. V roce 1954 se zde dokonce odehrál první katalánský šampionát, kde kromě domácího týmu nastoupila další čtveřice týmů (CA Núria, CE Catalunya, Nou Creus HC a Alut HC). Celá tato historie je spjatá s velkým katalánským propagátorem a výborným hráčem ledního hokeje Perem Dostou. Právě Dosta později položil základy ke vzniku veleúspěšného katalánského hokejového klubu CG Puigcerdà v roce 1973.

Jen o rok dřív (1972) byla založena i hokejová sekce FC Barcelona. Od stejného roku se též hraje nejvyšší španělská hokejová liga. Ačkoliv ve skutečnosti je španělská jen napůl. Až na výjimky v ní totiž nastupují pouze celky ze severních regionů Španělska, a to zejména z Katalánska či Baskicka. Drobnou výjimkou je druhý nejúspěšnější tým v historii této soutěže, CH Jaca, který je z Aragonie a jemuž se celou ligu podařilo vyhrát již třináctkrát. Historickým tabulkám španělské hokejové ligy aktuálně vévodí baskický klub CHH Txuri Urdin, jenž je již patnáctinásobným šampionem. Historicky třetím nejúspěšnějším týmem španělské ligy se letos stal právě amatérský výběr FC Barcelona, jenž si i díky titulům z posledních dvou let připsal již sedm vítězných trofejí.

Kanadské bodování ročníku 2021/22 (Foto: hockey.fedhielo.com)

Španělská liga funguje svým způsobem "standardně", tedy má základní část i play-off, vede statistiky kanadského bodování a tak podobně, ale vše v poněkud menším měřítku, protože týmů je většinou maximálně deset. Základní část má jen pár zápasů, které se hrají vždy o víkendech, statistikám pak obvykle dominují hráči z ciziny, ačkoliv v posledních letech solidně vzrůstá i kvalita domácích hráčů. Faktem ale je, že lední hokej ve Španělsku i Katalánsku mnoho lidí nezajímá (na zápasy chodí průměrně několik desítek, maximálně stovek diváků), živit se tím tedy moc dobře nejde. Lední hokej je ve Španělsku v podstatě amatérský sport. Placeni jsou většinou jen zahraniční hráči, avšak ani oni nedosáhnou na žádné závratné částky - podle šikovnosti si mohou přijít na 500 až 1500 euro měsíčně. Část hokejistů na svou zálibu rovnou doplácí. Menší týmy mají rozpočet na sezonu jen v řádech desítek tisíc euro, což stěží zaplatí náklady na halu, cestování a samozřejmě i výstroj. I do té tedy musí hráči většinou investovat sami. 

Zahraniční hráči dodávají španělské lize potřebné zkušenosti. V minulosti soutěží prošla celá řada zástupců ryze hokejových národů, Češi, Slováci, Rusové, Kanaďani, Finové... Španělská hokejová federace se v poslední době snaží svou nejvyšší soutěž v rámci možností profesionalizovat. Díky tomu v posledním ročníku pravidelně nastupovala i dvě mužstva složená ze švédských (Nordic Vikings) a amerických či kanadských (Milenio Panthers) hráčů, obvykle studentů na Erasmu. Jak je patrné z výše uvedených statistik, kanadskému bodování ročníku 2021/2022 kraloval Rus ukrajinského původu Ignat Zemčenko, jenž má za sebou dlouholeté zkušenosti z ruské KHL i stříbrnou medaili z Mistrovství světa juniorů z roku 2012.

Pakliže by se vám zachtělo nějaký ten ligový hokej v Katalánsku vidět, šanci máte již ve zmíněných městech Barceloně (Palau de Gel, kapacita 1 256 diváků, nachází se hned vedle Palau Blaugrana v areálu FC Barcelona, hned naproti stadionu Camp Nou) a Puigcerdà (Club Poliesportiu Puigcerdà, kapacita asi 1 450 diváků) vždy od října do března/dubna, kdy probíhá sezona i play-off. Výhodou je, že zápasy jsou obvykle zadarmo, alespoň takovou zkušenost jsme v tomto roce učinili my, a to přímo ve svatostánku FC Barcelona. Pro českého diváka je samozřejmě návštěva zápasu španělské hokejové ligy tak trochu, jako když barcelonský fanoušek dorazí na fotbalové utkání Zbrojovky Brno... Ale proč ne, minimálně půjde o kulturní zpestření. Pokud by vás úroveň španělské hokejové ligy zajímala o něco víc, velkou výhodou je skutečnost, že přímé přenosy i záznamy utkání jsou zatím běžně dostupné na YouTube. Na konci tohoto článku si můžete vychutnat finálové utkání play-off mezi katalánskými celky FC Barcelona a CG Puigcerdà, na jehož konci se blaugranes radovali ze sedmého ligového titulu. Na závěr dodejme, že Katalánsko má i svou vlastní hokejovou reprezentaci, avšak ta funguje podobně neoficiálně jako ta fotbalová a pravidelně se utkává prakticky jen s podobně neoficiální reprezentací Baskicka.


8. 3. 2022

Současné katalánské režisérky

Jak už jsme kdysi zmiňovali, katalánská kinematografie má za sebou docela dlouhou a bohatou historii. Zejména v posledních letech se mezi katalánskými filmovými tvůrci objevují talentované režisérky, jejichž díla nakonec při udílení místních filmových cen (Premis Gaudí) představují naprostou většinu produkce. Ostatně bylo to právě v Katalánsku, kde se zrodila vůbec první katalánská/španělská filmová režisérka Elena Jordi (1882-1945). Následující výběr představuje desítku současných katalánských režisérek seřazených ryze chronologicky. Je třeba zmínit, že nejde o nikterak vyčerpávající výčet, přesto jsme však v onom seznamu upřednostnili zkušenější autorky ověnčené mnohými cenami i autorky, které za sebou mají významnou filmovou prvotinu. Na některé zajímavé katalánské režisérky se nedostalo i z toho důvodu, že u nich prozatím přetrvává vliv jejich herecké kariéry (např. Leticia Dolera, Mireia Ros nebo Sílvia Munt), případně proto, že jejich filmová díla zatím nedosahují na prestižní ocenění (např. Anna Maria Bofarull, Lucía Alemany, Irene Moray nebo Elena Trapé).

Plakáty veleúspěšných filmů mladé katalánské režisérky Carly Simón (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

ISABEL COIXET (*1960)
Začít musíme mezinárodně nejznámější katalánskou režisérkou současnosti. Isabel Coixet totiž svými filmy dobyla nejeden filmový festival, ačkoliv paradoxně si větší uznání vysloužila mimo rodné Katalánsko, kde jí část obyvatel nemůže zapomenout negativní postoj ke katalánské nezávislosti. Ačkoliv vystudovala historii na Universitat de Barcelona, již během studií se věnovala novinařině, odkud následně přešla do reklamního průmyslu. Za své reklamní spoty získala řadu ocenění, proto se celkem logicky jevil i další kariérní skok, tentokrát do světa velkého filmu, v němž se uvedla filmem Massa vell per morir jove (1989), který natočila v katalánštině. Úspěšný debut jí přinesl mimo jiné nominaci na cenu Goya pro nejlepší začínající režisérku. Mezinárodní úspěch zaznamenala díky své "anglické" trilogii Things I Never Told You (1996), My Life Without Me (2003) a The Secret Life of Words (2005), za kterou posbírala celkem šest sošek Goya a skvělé ohlasy na festivalech v Benátkách, Berlíně, Bordeaux, Soluni či Guadalajaře. Jen o rok později režírovala jeden z příběhů dnes již kultovního povídkového filmu Paříži, miluji tě (2006) a následně se vrhla opět do významných anglických produkcí jako Elegy (2008), Learning to Drive (2014) či The Bookshop (2017). Všechny tyto filmy prošly i českou distribucí. Z dalších Coixetiných významných filmových počinů jmenujme ještě Map of the Sounds of Tokio (2009), natočený anglicky, japonsky a katalánsky, nebo španělské snímky Ayer no termina nunca (2013) nebo Nieva en Benidorm (2020). V posledních letech též hojně spolupracuje s platformami jako Netflix či HBO, což je vidět kupříkladu v lesbickém dramatu Elisa y Marcela (2019) nebo v seriálu Foodie Love z téhož roku. Aktuální filmografie Isabel Coixet čítá na 40 titulů.

Katalánská režisérka Isabel Coixet pózující s plakáty svého filmu The Bookshop (Foto: www.65ymas.com)

SÍLVIA QUER (*1962)
Mimo Katalánsko Sílviu Quer zná jen minimum filmových fanoušků, avšak na domácím poli patří mezi ty nejzkušenější odbornice ve svém řemesle. Podobně jako některé její kolegyně má za sebou i ona studia v zahraničí (Katalánci oblíbená Escuela Internacional de Cine y Televisión v kubánském městě San Antonio de los Baños). Specializuje se zejména na televizní filmy a seriály. Mezi její nejznámější projekty patří katalánské seriály Estació d'enllaç, Poblenou či Laberint d
'ombres; a televizní filmy jako Carles, príncep de Viana (2001), La Xirgu (2015) nebo La llum d'Elna (2017).

MARIA RIPOLL (*1964)
Z dnešního pohledu veteránka katalánské a španělské kinematografie. Narodila se v Barceloně, kde také vystudovala filmovou vědu. Ihned po studiích se vrhnula do práce jako asistentka režie u celé řady vynikajících katalánských profesionálů (Francesc Bellmunt, Agustí Villaronga, Bigas Luna), aby se následně vydala do USA, kde na prestižním Americkém filmovém institutu v Los Angeles vystudovala filmovou režii. V USA také natočila svůj první větší film, Tortilla Soup (2001). Po návratu do Španělska natočila několik divácky úspěšných filmů jako např. Tu vida en 65' (2006), Rastres de sàndal (2014), Ahora o nunca (2015), No culpes al karma de lo que te pasa por gilipollas (2016), Vivir dos veces (2019) či Nosaltres no ens matarem amb pistoles, který by měl přijít do kin v létě 2022. Divácky nejúspěšnější film Ahora o nunca s Danim Rovirou a Maríou Valverde v hlavních rolích je po všech stránkách nejúspěšnějším snímkem s ženskou režií ve španělské historii (takřka 1 500 000 diváků a tržby přes 8 500 000 €). 

JUDITH COLELL (*1968)
Barcelonská scénáristka, režisérka a producentka Judith Colell je od roku 2021 prezidentkou Katalánské filmové akademie. V rodném městě nejprve vystudovala obor Historie umění, později k tomu na New York University přidala filmová studia. Kritiky zaujala povedenými kraťasy Clara foc (1991) a Escrit a la pell (1995). Je autorkou několika televizních filmů, na stříbrném plátně se do povědomí širšího publika dostala zejména filmy 53 dies d'hivern (2006), Elisa K (2010) a 15 horas (2021).

BELÉN MACÍAS (*1968)
Patří k zavedeným režisérkám, ačkoliv velká ocenění i divácky známé filmy se jí zatím vyhýbají. Belén Macías se narodila v Tarragoně, avšak na rozdíl od většiny svých kolegyň odešla na studia do Madridu a později na Kubu. Ve filmovém světě začínala jako scénáristka populárního seriálu Al salir de clase, později natočila několik krátkometrážních snímků a do všeobecného povědomí se zapsala až se svým prvním celovečerním počinem El patio de mi cárcel (2008) z prostředí ženské věznice. Film zaznamenal velký divácký úspěch na festivalu v San Sebastiánu, na čemž měly lví podíl skvělé herecké výkony Candely Peñi a Véroniky Echegui. Od té doby Belén Macías natočila ještě několik celovečerních filmů, např. Marsella (2014) a Juegos de familia (2016), jinak se ale věnuje spíše seriálové tvorbě. Točí zásadně španělsky.

NEUS BALLÚS (*1980)
Katalánská scénáristka, režisérka a producentka se narodila ve městě Mollet del Vallès. Po studiu dokumentaristiky na barcelonské Universitat Pompeu Fabra pracovala mimo jiné i jako televizní moderátorka a editorka zpravodajství. Podobně jako některé další její kolegyně v tomto výčtu zatím Neus Ballús diváky i kritiku zaujala především dvěma snímky. Její prvotina La plaga (2013) je na pomezí dokumentu a hraného filmu, v němž však účinkují neherci. Film je směsicí několika životních příběhů osob žijících poblíž režisérčina rodného města. Ve filmu kromě katalánštiny zní také španělština, ruština, moldavština nebo rumunština. La plaga získala čtyři sošky Gaudí, více než desítku nominací na španělských filmových cenách Goya a některá další ocenění (Cena Lux Evropského parlamentu apod.). Roku 2019 v její filmografii přibyl mnohem komerčněji laděný projekt El viatge de la Marta. Na výsluní kritiky se vrátila roku 2021 se snímkem Sis dies corrents, v němž opět vsadila na žánr na pomezí mezi dokumentem a hraným filmem. Snímek diváka provází životními úděly trojice instalatérů, i tentokrát je výsledný dojem částečně postavený na skvělých výkonech neherců. Film si z letošního předávání filmových cen Gaudí odnesl tři sošky, mezi nimi i ty za nejlepší film a režii, skvělých ohlasů se dočkal i na některých filmových festivalech (Locarno, Toronto, Valladolid).

MAR COLL (*1981)
Barcelonská scenáristka a režisérka Mar Coll se proslavila zejména svou prvotinou Tres dies amb la família (2009), jež byla původně jejím školním projektem. Film, v němž v hlavní ženské roli exceluje katalánská herečka Nausicaa Bonnín, získal roku 2010 hned tři ceny Gaudí, včetně nejprestižnějších sošek pro nejlepší režii i nejlepší film. Cenu pro nejlepší mladou režisérku získala Mar Coll téhož roku i na španělských filmových cenách Goya. Film zaujal i na několika filmových festivalech. Slušný úspěch zaznamenal i její druhý celovečerní snímek Tots volem el millor per a ella (2013). Jejím posledním větším projektem byl roku 2018 miniseriál Matar al padre.

Scéna z filmu Tres dies amb la família, v hlavní roli Nausicaa Bonnín (Foto: www.filmoteca.cat)

BELÉN FUNES (*1984)
Mediálně prozatím nepříliš známá katalánská režisérka vystudovala filmovou vědu v Terrasse a scenáristiku na Kubě. Jako asistentka režie spolupracovala na mnoha katalánských filmů poslední doby, sama pak zaznamenala první úspěchy jako autorka dvojice krátkých filmů: Sara a la fuga (2015) a La inútil (2017). Španělsky mluvený film La hija de un ladrón (2019), v němž si slavný katalánský herec Eduard Fernández zahrál po boku vlastní dcery Grety, získal tři ceny Gaudí a sama režisérka obdržela coby nejlepší mladá režisérka španělské ocenění Goya. Na její další film zatím čekáme. 

CARLA SIMÓN (*1986)
Nejzářivější hvězdou katalánské kinematografie se v posledních letech možná trochu překvapivě stala teprve 35letá rodačka z Barcelony. Kvůli AIDS však Carla ještě jako malá dívka přišla o oba rodiče, vyrůstala proto u strýčka a tety na katalánském venkově. Tato životní zkušenost je ostatně ztvárněna v jejím prvním celovečerním filmu, Estiu 1993 (2017), který se stal velkou senzací a přinesl režisérce úspěchy na mnoha festivalech (Berlín, Buenos Aires, Istanbul, Londýn, Bombaj, Málaga) i bezpočet filmových cen (Ferroz, Gaudí, Goya). Španělská akademie tento film vyslala též do boje o filmové Oscary. Svůj nesporný talent Carla Simón čerstvě potvrdila začátkem roku 2022, kdy se její nejnovější film Alcarràs dočkal hvězdného uvedení na filmovém festivalu v Berlíně, odkud si nakonec odnesl sošku Zlatého medvěda za nejlepší film. Toto rurální drama vypráví o změnách na katalánském venkově a jeho zajímavostí je účast neherců - Carla Simón se v tomto ohledu nepochybně inspirovala i u starší kolegyně Neus Ballús.

CLARA ROQUET (*1988)
Prozatím poslední vycházející hvězda katalánské kinematografie. Podobně jako některé další její mladé kolegyně má za sebou bohaté zahraniční zkušenosti, konkrétně studium scenáristiky na  prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Kromě toho svůj život v posledních měsících dělí mezi Barcelonu a Buenos Aires, rozhodně pěkný výkon na mladou ženu pocházející z vesničky Malla, která i přes svých necelých 300 obyvatel, dala světu v posledních letech mnoho inspirativních žen (např. spisovatelku Irene Solà). Ve světě velké kinematografie se Clara Roquet objevila v roce 2016 s krátkometrážním snímkem El Adiós, který získal mimo jiné ceny Gaudí či BAFTA. Jako scénáristka spolupracovala na trojici úspěšných katalánských filmů: 10.000km (2014), Petra (2018) a Els dies que vindran (2019). Španělsky namluvený snímek Libertad (2021) je její celovečerní prvotinou. Zabodoval na festivale v Athénách či v Cannes, zároveň se stal velkým překvapením katalánských cen Gaudí v roce 2022, odkud si odnesl čtyři sošky, mimo jiné za nejlepší scénář. Uvidíme, jestli Clara Roquet svůj talent potvrdí i v dalších letech.  

5. 3. 2022

Barcelonské majáky

Díky své přímořské poloze byla Barcelona od nepaměti důležitým obchodním uzlem Středozemí, ačkoliv město až do 15. století v podstatě nedisponovalo žádným skutečným, uměle vytvořeným přístavem. Ten se v průběhu následujících staletí proměňoval a rozšiřoval. Jako provizorní majáky tehdy sloužily kupříkladu strážní věže středověkých městských hradeb, faktem ovšem je, že na první moderní maják si Barcelona musela počkat až do 18. století. Dnes je po barcelonském pobřeží rozmístěná čtveřice majáků a některé z nich stále slouží svému účelu.

Ikonické stavby oblasti barcelonského přístavu. Nalevo Torre del Rellotge
(Foto: www.urbansketchers.org)

TORRE DE LA LLANTERNA / TORRE DEL RELLOTGE
Nejstarším zdokumentovaným barcelonským majákem je dnes lehce zakřiknutá věž známá jako Torre del Rellotge. Nachází se na Moll de Pescadors v srdci starého barcelonského přístavu (Port Vell), kde byl zbudován roku 1772 v rámci velké přestavby a rozšíření přístavu v druhé polovině 18. stol. Spolu s přidrženou budovou sloužil i jako místo pasové kontroly či zdravotních prohlídek. Vzhledem k tomu, že se barcelonský přístav na přelomu 19. a 20. stol. začal čím dál víc rozšiřovat jižním směrem, byl pod montjuïckou pevností v roce 1906 vybudován zcela nový maják, jenž přebral roli dvou stávajících, mezi nimi i tohoto, tehdy známého ještě jako Torre de la Llanterna. Roku 1904 mu proto hrozilo zbourání, avšak díky tlaku místních obyvatel byl maják zachráněn a přebudován na hodinovou věž.

S prvním barcelonským majákem se pojí celá řada zajímavostí. Kupříkladu roku 1799 se stal jedním z bodů, které si francouzský astronom a geograf Pierre Méchain vybral k přeměření tzv. Pařížského poledníku, což napomohlo definitivnímu ustanovení metrické soustavy. Tuto událost na místě dodnes připomíná pamětní deska. Méchain si toto místo nevybral náhodou - maják totiž skutečně leží přímo na poledníku a je zajímavé, že kdyby došlo k protažení barcelonských tříd Avinguda del Paral·lel a Avinguda Meridiana, obě tyto ulice by se spolu křížily přesně v místě Torre del Rellotge. Hodiny, ukazující čas na všechny světové strany, jsou zároveň jednou z nejpozoruhodnějších rozhleden v barcelonském přístavu. Číslice 7 na každém z ciferníků funguje jako okno, z něhož lze pozorovat ruch panující v katalánské  metropoli. Dobrou zprávou je, že okolí Torre del Rellotge projde v následujících dvou letech velkou přestavbou, která by Barceloňanům měla zajistit novou pobřežní promenádu a možnost navštívit veřejnosti nyní nepřístupný maják.

Maják na Montjuïku ke konci 50. let 20. stol. (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

FAR DE MONTJUÏC
Jediný dodnes funkční a sloužící maják přímo v Barceloně může být i pro mnoho místních velkým překvapením. Jeho umístění na jihovýchodním úbočí kopce Montjuïc z něj totiž dělá jednu velkou neznámou. Historie tohoto majáku sahá do roku 1906, ačkoliv současná budova byla postavena roku 1922. Nachází se ve výšce 108 metrů nad mořem a jeho silné světlo dosahuje do vzdálenosti až 48 kilometrů. Od roku 2000 je maják plně automatizovaný, poměrně velká budova tak zůstala vcelku nevyužitá. Zajímavostí je, že maják obsahuje značné množství původní techniky. Pro obyvatele Barcelony je kvůli svému umístění neviditelný, ačkoliv paradoxně nejsnáze je viditelný seshora, tedy z hradeb pevnosti na Montjuïku, nesnadný je i samotný přístup k němu. Vede k němu jen zanedbaná příjezdová cesta z oblasti Can Tunis. Dovnitř se samozřejmě nedostanete, ale minimálně zvenčí lze tento maják spatřit vcelku bez problémů (video1, video2, video3).

Farola del Llobregat v minulosti a současnosti (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona + www.exnovo.com)

FAROLA DEL LLOBREGAT (FAR DE LA TORRE DEL RIU)
Fungující a dodnes sloužící je i nejfotogeničtější barcelonský maják známý jako La Farola del Llobregat. Postaven byl roku 1852 na základech staré obranné věže známé jako Torre del Cap de Riu. Byl jedním z prvních moderních majáků ve Španělsku a posloužil za vzor několika dalším na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Ačkoliv vyrostl při ústí řeky Llobregat do Středozemního moře a byl součástí zdejší přímořské čtvrti (v majáku byla dokonce škola pro místní děti), dnes byste ho hledali docela obtížně. Nachází se totiž v areálu barcelonské obchodní zóny Zona Franca a je obklopen nejrůznějšími nádržemi a parkovištěm kamionů. Maják stále funguje, jeho světlo je vidět na vzdálenost více než 40 km a může se chlubit i dalšími zvláštnostmi. Na rozdíl od všech ostatních barcelonských majáků má tento prosklenou kupoli, takže se dle jeho světelných záblesků mohou řídit i polito přistávající na nedalekém letišti v El Prat de Llobregat. Nedávno prošel kompletní rekonstrukcí, která v části budovy vyhradila výstavní prostory. Maják sice nelze jen tak navštívit, občas se však dovnitř dostane i hrstka vyvolených zvědavců. Ačkoliv je již dlouhá léta plně automatizovaný, až do roku 2010 v jeho útrobách žil technik starající se o jeho dobré fungování.

MODERNÍ DVOJČATA
Od konce roku 2015 zdobí ústí obou barcelonských přístavů dvojice plně automatizovaných zelenobílých majáků (odlišují se od sebe pouze jiným pruhováním), které dosahují nikterak impozantní výšky 14 metrů. Jsou ale vybaveny nejmodernější LED technologií, takže je jejich světlo viditelné až na nějakých 16-18 kilometrů. Pro své fungování si bohatě vystačí se sluneční energií. Absolutní praktičnost v tomto případě nahrazuje kouzlo klasických majáků, jímž tato dvojčata příliš neoplývají. Severněji položený maják lze zahlédnout z vlnolamu za hotelem W, nicméně jen zdálky, veřejnosti přístupný není.   

Torre del Rellotge ve čtvrti Barceloneta v průběhu let...
(Foto: La Vanguardia, betevé, www.labcnquemegusta.com)

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první patnáctce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které se u Středozemního moře nacházejí nebo k němu mají velice blízko - Izrael, Španělsko, Francie, Kypr či Itálie. Ve všech těchto zemích dosahuje podle dat Světové zdravotnické organizace (2019) průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Svým způsobem to platí i pro africké státy ve Středozemí, které, ač nedosahují tak vysokých čísel jako ty evropské, skýtají mnohem větší šance na dlouhý život ve srovnání se zbytkem Afriky.

Aktuálně (2022) nejstarší obyvatelka Katalánska, Maria Branyas, v den svých 115. narozenin
(Foto: Twitter)

Nejinak tomu je v katalánsky hovořících oblastech. I Katalánsko, případně Valencie a Baleárské ostrovy, jsou v mnoha ohledech typickým Středomořím, a je to poznat i na výši dosahovaného věku a počtu osob slavících trojciferné narozeniny. Na následujících řádcích se tedy ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob, které kdy žily někde na území tzv. Països Catalans. Je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a rekordmanek...
  1. ANA MARÍA VELA RUBIO              (29/10/1901 - 15/12/2017)     116 let a 47 dní
  2. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ    (31/10/1903 - 01/05/2019)    115 let a 182 dní
  3. MARIA BRANYAS MORERA             (04/03/1907- dosud)              115 let a XX dní
  4. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
  5. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
  6. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
  7. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní
  8. ANTONIO URREA HERNÁNDEZ     (18/02/1888 - 15/11/1999)    111 let a 270 dní
  9. DOLORS SUBIRANA COMPTE        (18/07/1897 - 09/11/2008)    111 let a 114 dní
  10. MANOLITA PIÑA RUBIÉS              (24/02/1883 - 11/06/1994)    111 let a 107 dní

  
Joan Riudavets Moll
(Foto: elpais.com)
Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z Menorky, konkrétně z vesnice Es Migjorn Gran, kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později zastával i místo starosty v rodné vsi. Do důchodu šel v roce 1954. 

Joan Riudavets to z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších osob figuruje až okolo 110. příčky, nicméně mezi nejstaršími muži v historii se se svými 114 lety a 81 dny dostal na 7. místo celkově a na 1. místo v Evropě. Jinými slovy, žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan. Ten byl navíc až do své smrti velice aktivní, i ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel 2006) a Josep 102 let, zemřel 2009).

Rekordy v posledních letech pravidelně sbírala i Ana María Vela Rubio - až do 15. prosince 2017 nejstarší obyvatelka Katalánska i celého Španělska (a to i z historického pohledu). Ačkoliv se narodila v andaluském městečku Puente Genil, od 40. let minulého století žila v Katalánsku. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila a dožívala v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda. Nakonec se dožila 116 let a 47 dnů, což ji řadí na celkovou 21. příčku historických tabulek nejstarších osob, přičemž jen tři Evropanky v historii žily déle.

Josep Armengol Jover byl zatím vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska. Se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 31. nejstarším mužem v dějinách. Narodil se roku 1881 v Terrasse, zemřel na počátku roku 1994 v Barceloně. Paní Josefa Llovet Llovet je v našem žebříčku na čtvrté pozici, i když zatím stále trochu provizorně. V jejím případě totiž některé dokumenty chybí, nelze tak s jistotou potvrdit její skutečný věk. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella a Dolors Subirana Compte jsou v našem žebříčku spolu s Joanem Riudavetsem jedinými osobami žijícími ve třech stoletích. Obě se narodily na katalánském venkově ve století devatenáctém (Teresa 1898, Dolors 1897) a zemřely ve století jednadvacátém (Teresa 2010, Dolors 2008). Nutno však dodat, že u Teresy Dosaigües nejsou k dispozici všechny dokumenty, které pro uznání dlouhého věku vyžaduje organizace Gerontology Research Group. Mezi obě dámy se na 8. příčku vklínil poslední muž našeho žebříčku, Antonio Urrea Hernández. Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně. Poprvé sem přišel roku 1910 a protože se zamiloval do Katalánky Isabel Tossas-Bordanova, rozhodl se zůstat. Svatbu měli roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. I tak jim ale dosud patří jiný rekord, totiž nejvyšší společný věk v den, kdy první z nich zemřel - jak vidno, recept na dlouhověkost našli oba, v den Isabeliny smrti měli dohromady 208 let a 354 dní (!).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubiés je opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).  


Na závěr se musíme zmínit o dvou výjimečných rekordmankách z posledních let. Paní Maria Magdalena Oliver Gabarró zemřela 1. května 2019 ve věku 115 let a 182 dní. V posledních letech svého života byla s přehledem nejstarší žijící Katalánkou (narodila se v Barceloně). Vzhledem k dožitému věku mohla právem patřit mezi nejdéle žijící osoby na světě, ovšem v jejím případě se nepodařilo shromáždit dostatek dokumentů, které by stoprocentně potvrdily její datum narození. Takových případů je i dnes mnoho, v katalánském případě byla právě Magdalena Oliver vždy tak trochu ve stínu verifikovaných více než 110letých žen, proto ani nemáme k dispozici mnoho informací z jejího života. Aktuálně (březen 2022) je nejstarší osobou na katalánském území paní Maria Branyas Morera (narozena 4. března 1907).  Narodila se sice v americkém San Francisku, ale její rodiče pocházeli z Katalánska, kam se také po několika letech vrátili. Drtivou většinu života tak Maria Branyas prožila v Katalánsku, posledních 20 let v domově důchodců ve městě Olot. Krátce po svých 113. narozeninách byla pozitivně testovaná na koronavirus, z něhož se však úspěšně vyléčila (měla jen mírné příznaky). Nutno dodat, že na svůj věk působí neuvěřitelně čile, i když se už nějakou dobu pohybuje jen na kolečkovém křesle. Aktuálně je čtvrtou nejstarší žijící osobou na světě. 

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, zde je v březnu 2022 nejstarší žijící osobou paní Lidmila Junková (narozena 25. února 1913), zatímco nejstarší osobou v historii narozenou v českých zemích je podle dostupných informací rodačka z Chýnova, Marie Míková, která se dožila 112 let a 178 dní; zemřela roku 1994 ve Vídni, kde dlouhé roky předtím pobývala. Aktuálně nejstarší osobou narozenou na území ČR je paní Anna Černohorská, jež se narodila 13. září 1909 v Malešově, ačkoliv již mnoho desetiletí žije v Německu, znamená to však, že se v průběhu roku 2022 může stát historicky nejstarší osobou narozenou na českém území. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, víte, kam se přestěhovat...



10. 2. 2022

Queralt Castellet

Zimní olympijské hry ve Španělsku zajímají ve srovnání s těmi letními jen minimum lidí. Pár sportovců však nakonec místní olympijský výbor přeci jen dohromady dá - letos v Pekingu Španělsko reprezentuje celkem 14 sportovců, celou polovinu z nich tvoří Katalánci. Největší nadějí na medaili byla 32letá snowboardistka Queralt Castellet, jež spolu s dalším Kataláncem v letošním výběru, skeletonistou Anderem Mirambellem, byla na zahajovacím ceremoniálu španělskou vlajkonoškou.

Queralt Castellet (Foto: Facebook Queralt Castellet)

Queralt Castellet i Ibáñez (*1989) je katalánská snowboardistka specializující se na U-rampu. Ve španělském kontextu jde o vůbec nejúspěšnější snowboardistku v historii tohoto státu. Rodačka z města Sabadell měla již od počátku jednu důležitou výhodu. Ke snowboardu ji přivedli její rodiče, kteří v Katalánsku patřili k naprostým pionýrům tohoto sportu. Na prkno se tak postavila již v 5 letech a jak hrdě dodává její otec Josep Castellet, "hned první den zvládla sjet červenou sjezdovku". Její první prkno (tmavě zelené značky Morrow o délce 110 cm) otec dodnes uchovává na čestném místě. Queraltin nesporný sportovní talent se projevil i v gymnastice, které se věnovala ve volném čase přibližně stejně dlouho jako snowboardu a ještě v roce 2004 to vypadalo spíše na gymnastickou dráhu, neboť si připsala i několik výrazných úspěchů v národních soutěžích.

Od roku 2005 však jasně převládla láska ke sněžné disciplíně. Zpočátku se věnovala zejména snowboardcrossu, v němž se téhož roku stala španělskou šampionkou a nakoukla i do světových soutěží. O rok později přesedlala na U-rampu a jako šestnáctiletá v této disciplíně nakoukla dokonce do olympijského klání. V Turíně nakonec obsadila 26. místo a stala se velkým příslibem do budoucna. Tak snadné to ale nebylo. Pro vysněnou olympijskou medaili musela na hry celkem pětkrát. Velkou šanci přitom měla již ve Vancouveru 2010. V kvalifikaci podala skvělý výkon a rázem byla velkou kandidátkou na medaili. Jenže v posledním tréninku před finále upadla a přivodila si otřes mozku. Lékaři jí kvůli tomu start ve finále nepovolili. Z Vancouveru tak odjížděla s 12. místem. 

Velkým předělem v kariéře i v životě pro ni byl rok 2009. Tehdy se seznámila s novozélandským snowboardistou Benem Jollym, který se záhy stal jejím životním partnerem a trenérem. Queralt trávila část roku přípravou na Novém Zélandu, kde na rozdíl od Španělska našla i mnohem lepší technické zázemí, a její výkony se každým rokem zlepšovaly. Na olympiádě v Soči měla opět velké šance, avšak dva nešťastné pády ve finále nakonec znamenaly pouze 11. místo. Svůj um tak pořádně předvedla až na mistrovství světa v lednu 2015 v rakouském Kreichsbergu, kde si na krk pověsila stříbrnou medaili. V dubnu 2015 však následoval hluboký pád. Po telefonu se dozvěděla zdrcující zprávu - její trenér i životní láska v jedné osobě spáchal sebevraždu. Jolly byl o rok dřív diagnostikován se dvěma nezhoubnými nádory v mozku, které mu znepříjemňovaly každodenní život. 29letý kouč kvůli tomu sklouzl k alkoholismu a nakonec i ke konečnému řešení. Pro 24letou Queralt to znamenalo konec jedné životní etapy. Na dlouhé měsíce se stáhla a trávila čas s rodinou. Nepochybně přitom přemýšlela, jestli má smysl ve snowboardingu i nadále pokračovat. Na sníh se vrátila až na podzim téhož roku poté, co zveřejnila dojemný dopis fanouškům. V tu chvíli si uvědomila, že snowboard je to jediné, co jí zbylo. Díky tomu měla nový a ještě silnější cíl. Tehdy přestala závodit jen za sebe. Začala jezdit i za Bena.

Změnila prostředí - svou evropskou bázi si zřídila ve švýcarském lyžařském středisku Laax, tu americkou v Coloradu; a našla si i nového trenéra - shodou okolností se jím stal Benny Bright, bratr slavné australské snowboardistky Torah Bright, která byla velkým Queraltiným vzorem v začátcích kariéry.

Šťastná Queralt Castellet poté, co v Pekingu 2022 získala stříbrnou olympijskou medaili
(Foto: www.mundodeportivo.com)

Zatímco většina jejích generačních souputnic už sport dávno opustila, Queralt Castellet se v posledních letech stala skutečnou veteránkou své disciplíny. Zároveň ale ukázala, že i po třicítce se dá dostat na vrchol. Na olympiádě v Pchjongčchangu 2018 opět vylepšila svůj finálový výsledek z U-rampy, tentokrát na 7. místo. Medaile však byla stále v nedohlednu. Na nejlepší výsledky své kariéry si však musela počkat až do (pre)pandemického období. V letech 2019-2020 byla 4. na mistrovství světa, vyhrála několik závodů světového poháru a naprostou senzací se stala její stříbrná a posléze i zlatá medaile z prestižních X Games. Skvělou formu ukázala i na Mistrovství světa 2021 v Aspenu, odkud přivezla bronz. Na stejném místě v lednu 2022 vybojovala i stříbro na dalších X Games. Předolympijská forma ji už neopustila. 32letá snowboardistka, vůbec nejstarší v letošním olympijském finále, zajela v Pekingu skvěle. Nestačila pouze na fenomenální Chloe Kimovou, která se ve svých 21 letech stala již dvojnásobnou olympijskou šampionkou na U-rampě. Celý svět jistě obdivoval právě ji, ale byla to druhá v pořadí, Queralt Castellet, která si v tu chvíli vysloužila titul hrdinky dne. Na páté olympiádě konečně získala vytouženou medaili. Pro sebe i pro Bena.

Queralt Castellet se svým pekingským výkonem zapsala do španělské i katalánské sportovní historie. Její medaile je pro Španělsko teprve pátým cenným kovem v historii zimních olympiád, zároveň jde o první španělské stříbro. Katalánskou snowboardistku v historických statistikách doprovázejí např. vítěz mužského slalomu z roku 1972, Francisco Fernández Ochoa*, jeho sestra Blanca Fernández Ochoa, která získala bronz v Albertville 1992 v ženském slalomu, a dvojice Regino Hernández a Javier Fernández, kteří získali taktéž bronz na poslední olympiádě v Pchjongčchangu ve snowboardcrossu, respektive v krasobruslení. Všichni tito závodníci mají však ryze španělský původ - Queralt Castellet je tak vůbec první osobou narozenou v Katalánsku, která na nějaké zimní olympiádě získala cenný kov. Nutno dodat, že touto medailí Queraltina pohádka nekončí. V pozávodní euforii už se Katalánka nechala slyšet, že by ráda startovala i na nadcházející zimní olympiádě v Miláně. Vzhledem k její vzestupné tendenci bychom od ní v roce 2026 měli očekávat jedině zlato...

* Francisco Fernández Ochoa (1950-2006) je doposud jediným španělským vítězem na zimních olympijských hrách a zároveň vůbec prvním španělským medailistou na ZOH. Na hrách v Salt Lake City 2002 pro Španělsko vybojoval hned tři zlaté medaile německý běžec na lyžích Johann Mühlegg, jenž v letech 1999-2002 reprezentoval právě Španělské království, nicméně kvůli pozitivnímu dopingovému nálezu mu posléze byly všechny olympijské medaile odebrány.

8. 2. 2022

Antoni Tàpies

7. února 2022 uplynulo přesně deset let od úmrtí jednoho z nejslavnějších katalánských malířů moderní historie, Antoniho Tàpiese. Ačkoliv se z globálního pohledu netěšil takové známosti jako jeho slavnější krajané Salvador Dalí a Joan Miró, kritici jej považují za jednoho z nejvýraznějších umělců druhé poloviny 20. století.

Katalánský malíř Antoni Tàpies spolu s některými součástmi své slavné malby Suite Catalana
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Antoni Tàpies i Puig (1923-2012) se narodil do dobře situované a silně katalanisticky orientované rodiny. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání - podobně jako řada dalších slavných Katalánců navštěvoval prestižní Německou školu v Barceloně (Col·legi Alemany de Barcelona), aby v roce 1943 započal studia práv na Universitat de Barcelona. Studia ovšem nedokončil, neboť právě tehdy v něm zvítězila láska k umění, kterou v sobě pěstoval, jak alespoň sám tvrdíval, již od 11 let, kdy mu učarovalo zvláštní vánoční číslo magazínu D'Ací i D'Allà, věnující se přehledu soudobého moderního umění. Často se hovoří i o tom, že v jeho definitivním příklonu k umění hrála roli též v mladém věku prodělaná tuberkulóza, díky níž Tàpies strávil dlouhé měsíce rekonvalescencí a malováním a zároveň šlo pro něj o příležitost, jak přehodnotit svůj život.

Roku 1946 si v Barceloně zřídil svůj první ateliér a záhy se stal jednou z vůdčích postav poválečných uměleckých kruhů. Roku 1948 se stal jedním ze zakladatelů avantgardní skupiny Dau al Set, která vydávala i stejnojmenný časopis šířící do Katalánska myšlenky surrealismu a dadaismu. Ještě do konce 40. let 20. stol. stihl několik menších výstav v barcelonských galeriích, mimo jiné se v této době seznámil i se svým velkým malířským vzorem Miróem. Ačkoliv byl ve výtvarném umění spíše samouk, podařilo se mu dostat k několika stipendijním pobytům, jež ho zavedly do Paříže, uměleckého centra světa. Zde se seznámil s mnoha dalšími světoznámými umělci či krajany, kteří si své světové jméno vybudovali právě ve francouzské metropoli. V 50. letech 20. stol. již Tàpies pravidelně vystavoval po Evropě i v USA. Několikrát též reprezentoval Španělsko na prestižní umělecké přehlídce Biennale di Venezia.

Na konci 60. let 20. stol. se v jeho dílech začíná čím dál častěji objevovat politická tematika, jasně viditelná zejména v častém ztvárňování katalánských národních symbolů, které byly v té době kvůli panující diktatuře zakázány. Tento vývoj lze vysledovat např. v dílech Blau amb quatre barres roges (1966), Pintura amb manilles (1970), L'esperit català (1971) či Suite Catalana (1972). Za účast na protirežimních protestech strávil dokonce krátký čas ve vězení. Kromě malby samotné se postupem své umělecké dráhy propracoval k čím dál důmyslnějším kolážím a asamblážím, v některých případech pak rovnou zavítal do sochařství. Faktem je, že si za svůj přínos světovému umění vysloužil desítky prestižních ocenění, z nichž můžeme zmínit např. nejvyšší katalánské ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1983), Premio Príncipe de Asturias de las Artes (1990) či izraelskou Wolfovu cenu za umění (1981), o kterou se tehdy podělil se slavným rusko-francouzským malířem Markem Chagallem.

Ačkoliv Tàpies pravidelně vystavoval po celém světě (jeho díla jsou dodnes součástí sbírek předních světových galeriích), nejvíce jeho prací najdeme v barcelonských muzeích, zejména pak v jeho vlastní umělecké nadaci Fundació Antoni Tàpies, jež se veřejnosti otevřela v létě 1990. Mnoho děl nás však překvapí i ve veřejném prostoru, ať už máme na mysli třeba zvláštní sochařské dílo Monument Homenatge a Picasso (1983) nebo obraz Les quatre cròniques (1991), který visí v jednom ze sálů sídla katalánské vlády. Tàpiesovo moderní umění určitě není pro každého, nelze mu však upřít dosažení jedné z největších aspirací většiny umělců, totiž stát se slavným a uznávaným již za svého života.