Gemma Cuervo

Svůj profesní život zasvětila divadlu, ale skutečná popularita ji zastihla až v pozdním věku díky televiznímu seriálu Aquí no hay quien viva. Katalánská herečka Gemma Cuervo si dokázala podmanit celé generace fanoušků. V žádné další roli ji už neuvidíme - zemřela 14. března 2026 ve věku 91 let.

Katalánská herečka Gemma Cuervo (Foto: www.masescena.es)

Gemma Cuervo de Igartua (1934-2026) se narodila v Barceloně. Otce takřka nepoznala - zemřel v průběhu španělské občanské války, když jí byly pouhé dva roky. Vyrůstala tak zejména s matkou, silnou ženou s baskicko-katalánskými kořeny. Díky matčinu úsilí se mohla věnovat studiu a jít za svým snem. Svou divadelní kariéru zahájila v rodném městě v rámci divadelní společnosti Teatro Español Universitario, nicméně záhy se zprávy o jejím talentu dostaly do Madridu, kam se brzy přesunula. Do rodné Barcelony se sice občas vracela, stálou adresou se pro ni však již v té době stal Madrid.

Na počátku roku 1960 se seznámila s hereckým kolegou Fernandem Guillénem. Okamžitě to mezi nimi zajiskřilo a již v létě toho roku se dvojice vzala. Začala vznikat nová dynastie španělského stříbrného plátna i prken, která znamenají svět. Roku 1969 dvojice založila vlastní divadelní společnost. Gemma dostala příležitost excelovat ve vrcholných dílech Shakespeara, Sartra nebo Garcíi Lorky. V rodinné tradici navíc pokračují hned dva ze tří potomků hvězdného páru: starší Fernando Guillén Cuervo si zahrál ve filmech Pedra Almodóvara, Bigase Luny či Ridleyho Scotta, mladší Cayetana Guillén Cuervo je kromě herečky též oblíbenou televizní moderátorkou. Ačkoliv vztah Fernanda Guilléna a Gemmy Cuervo nebyl prost vážných krizí, oficiálně jejich manželství zaniklo až Fernandovou smrtí roku 2013.

Za svou šedesátiletou hereckou kariéru Gemma Cuervo vystoupila v šesti desítkách hraných filmů, třiceti seriálech a více než stovce divadelních her. Divadlo bylo její skutečnou vášní. Díky němu se jí dostalo i mnoha významných ocenění, například Premio Max či Premio Ercilla za celoživotní přínos divadlu. Jak už to ale tak bývá, divadelní herci občas nejsou příliš známí širšímu publiku. Skutečnou a nehynoucí popularitu si tak Gemma Cuervo získala svými televizními rolemi. Do srdcí fanoušků se zapsala zejména jako naivní důchodkyně Vicenta Benito v dnes již kultovním seriálu Aquí no hay quien viva (2003-2006).

Tento seriál si i přes úvodní pochybnosti našel cestu k milionům španělských diváků, kteří se týden co týden tešili na to, co jejich oblíbené SVJ zase předvede. Postava Vicenty Benito je pak jednou z trojice bláznivých důchodkyň, které si člověk prostě nemůže nezamilovat. Byla to právě dokonalá chemie mezi trojicí protagonistek (Gemma Cuervo, Emma Penella a Mariví Bilbao), které, ač každá z nich pocházela z jiného koutu poloostrova, měly minimálně jednu věc společnou -na svých bedrech táhly úspěšnou divadelní kariéru, ale skutečnou popularitu mezi obyčejnými lidmi jim přinesl až tento seriál. Po konci Aquí no hay quien viva trojice pokračovala i v návazném seriálu La que se avecina, nicméně po smrti Emmy Penelly v roce 2007 potenciál této komické trojice trochu zeslábl a sama Gemma Cuervo seriál opustila roku 2010. Později se objevovala už jen v menších rolích a roku 2016 skončila s herectvím nadobro. Diváci na ni dodnes vzpomínají zejména díky roli v Aquí no hay quien viva. I proto její smrt vyvolala doslova lavinu reakcí na sociálních sítích i ve španělském showbyznysu. Pro mnohé byly Vicenta, Concha či Marisa jakousi další babičkou. V hereckém nebi už jsou nyní opět kompletní. 

Legendární herecká trojice ze seriálu Aquí no hay quien viva: Vicenta (Gemma Cuervo), Concha (Emma Penella) a Marisa (Mariví Bilbao. Nyní společně v hereckém nebi (Foto: www.elconfidencial.com)

Deset let oboru Katalánský jazyk a literatura

Již deset let za sebou má unikátní studijní obor Katalánský jazyk a literatura, který nabízí Masarykova univerzita v Brně. Katalánština se na filozofické fakultě této univerzity vyučuje již od roku 1998; od akademického roku 2015/2016 pak škola nabízí i kompletní bakalářský studijní program, který nemá v Evropě obdoby. Ve středu 4. března 2026 se tak do Brna sjely zajímavé osobnosti z katalánského akademického i kulturního prostředí, aby toto sympatické výročí oslavily neméně zajímavým programem.

Momentky z oslav 10. výročí oboru Katalánský jazyk a literatura na MUNI (Foto: Catalunya.cz)

Univerzit mimo katalánsky hovořící území (Països Catalans), které by nabízely plnohodnotný studijní obor katalánské filologie, na světě skutečně mnoho není. Podle mapy katalánských lektorátů na webu Institutu Ramona Llulla se aktuálně katalánština vyučuje na 130 univerzitách po celém světě, ačkoliv drtivá většina těchto center se nachází na evropském kontinentu. Jen hrstka z nich nabízí komplexnější studia (Montreal, Toulouse, Bukurešť, Poznań), nicméně brněnská možnost věnovat se ve svém bakalářském studiu pouze a jen katalánštině je vskutku unikátní. Proto je prvních deset let fungování tohoto oboru nepochybně důvodem k oslavám.

Na středeční odpoledne 4. března 2026 si tak obor katalánštiny na FF MU připravil zajímavý program nejen pro své současné i bývalé studenty. O úvodní slova se postala současná koordinátorka oboru Lucie Kuzmová, vedoucí Ústavu románských jazyků a literatur Ivo Buzek a především vedoucí sekce pro jazyk a univerzity katalánského Institutu Ramona Llulla Josep-Anton Fernàndez. Právě díky podpoře IRL v Brně existuje jedno z největších katalanistických center v Evropě.

Následovala akademicky laděná část čítající dvě přednášky. Na morfosyntaktické chyby v korpusu písemných zkoušek jazykových certifikátů z katalánštiny (Morfosintaxi i expressió escrita del català com a llengua addicional: el cas dels verbs lleugers en parlants amb L1 eslava i germànica) se zaměřila Elga Cremades z Universitat de les Illes Balears, která v letech 2015-2018 působila jako lektorka právě na brněnské univerzitě. Byla jednou z klíčových osob, které tento studijní obor v Česku uváděly do praxe. Návrat do Brna pro ni byl příjemnou a jemně nostalgickou vzpomínkou na začátky její akademické dráhy. O vhled do nejnovějších trendů v katalánsky psané fantastické literatuře (La narrativa fantàstica catalana al segle XXI: entre  el reconeixement i la hibridació) se postaral Alfons Gregori z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani. I on byl pozváním do Brna potěšen - v posledních dvou letech ostatně existuje poměrně intenzivní kontakt mezi brněnskou a poznańskou katalanistikou. Po předchozích návštěvách brněnských vyučujících v Polsku tak nastal čas tamní pohostinnost oplatit stejným způsobem.

Uvolněnější část slavnostního odpoledne měl na starosti především třetí vážený host z Katalánska - vynikající barcelonský spisovatel a dramatik Lluís-Anton Baulenas, který se do Brna vrátil takřka přesně po deseti letech. Roku 2016 byl totiž jedním z účastníků festivalu Měsíc autorského čtení, který ve městě každé léto pořádá nakladatelství Větrné mlýny. Ještě před samotným recitálem, v němž brilatně přednesl některé z básní slavných katalánských poetů Joana Salvat-Papasseita, Joana Brossy či Gabriela Ferratera, se stihl setkat s brněnskými (o o den dříve i s bratislavskými) studenty katalánštiny, aby jim představil svůj nejnovější román Ocellets i ocellots a podělil se s nimi i o některé postupy a rutiny své spisovatelské praxe.

Momentky z oslav 10. výročí oboru Katalánský jazyk a literatura na MUNI (Foto: Catalunya.cz)

Součástí programu bylo i krátké zavzpomínání na začátky brněnské katalanistiky i na celou řadu úspěchů spojených s tímto bakalářským oborem. Vyprávění se ujala dvojice aktuálně nejdéle působících lektorů, Pavlína Javorová Švandová a Jiří Pešek. Ti návštěvníkům akce připomenuli význam zakladatele brněnské katalanistiky Davida Utrery i některé publikační úspěchy, mezi něž patří kupříkladu první česká online učebnice katalánštiny. Nutno dodat, že podobných projektů do budoucna mají v Brně dostatek. Jedním z těch, které by se mělo podařit zrealizovat ještě v tomto roce, bude stručná historie katalánské literatury. O hudební tečku za příjemně stráveným odpolednem se postaral houslista a bývalý student oboru Arnau Petřivalský, který publiku za klavírního doprovodu Zuzany Krumlové zahrál melodie katalánských hudebních skladatelů Frederica Mompoua či Eduarda Toldràa. 

Je pravdou, že v dnešní době sílící krize humanitních oborů není snadné přilákat studenty k jazyku, který nemá ani svůj vlastní stát. Pryč jsou doby, kdy se i na tak raritní obor jako Katalánský jazyk a literatura hlásilo několik desítek uchazečů ročně. V Brně se i přesto snaží, seč jim síly stačí. Na počátku tohoto století expandoval brněnský lektorát do Olomouce, kde výuka katalánštiny skončila roku 2016. Jen o tři roky později se však podařila i první mezinárodní expanze - od podzimu 2019 dojíždí brněnský lektor Jiří Pešek pravidelně každý semestr na Univerzitu Komenského v Bratislavě, kde se doposud podařilo až šest úrovní jazykových kurzů a také předmět zaměřený na katalánskou kulturu a reálie. A podobně jako kdysi v olomouckém případě i v Bratislavě už vzniklo několik bakalářských prací s ryze katalánskými tématy. Brno je též významným střediskem katalánských jazykových certifikátů, které tu každoročně pořádá Institut Ramona Llulla. Kromě mnoha českých a slovenských studentů cílí tyto zkoušky i na zájemce z nedaleké Vídně a okolí. Daří se zde též pořádat větší akce mezinárodního rozsahu. Jedna taková ostatně Brno čeká již za měsíc - od 20. do 22. dubna 2026 bude Filozofická fakulta MU hostit XII. TIPECE, mezinárodní setkání studentů a učitelů katalánštiny, na které zamíří minimálně pět desítek návštěvníků ze všech koutů Evropy.

S jistotou si tedy můžeme říct, že prvních deset let tohoto jedinečného oboru lze považovat za úspěšné. Rádi bychom brněnské katalanistice popřáli minimálně další stejně úspěšnou dekádu a podobně příjemný program oslav třeba již za dva roky, kdy si Masarykova univerzita připomene již 30 let od prvních kurzů katalánštiny!

SEZNAM LEKTORŮ BRNĚNSKÉ KATALANISTIKY

• DAVID UTRERA DOMÍNGUEZ (1998-2021)
• PAVLÍNA JAVOROVÁ ŠVANDOVÁ (2002-nyní)
• ELGA CREMADES CORTIELLA (2015-2018)
• JIŘÍ PEŠEK (2015-nyní)
• LUCIE KUZMOVÁ (2017-nyní)
• CRISTINA RODRÍGUEZ GARCÍA (2017-nyní)
• ELENA CASAS CORTADA (2018-nyní)
• MICHAL BRABEC (2021-nyní)

Více informací a mediálních ohlasů:

• Revista Kampa: El grau de català a Brno fa deu anys (katalánsky).
• MUNI: The Catalan degree at Masaryk University in Brno celebrates ten years (anglicky).
• Elga Cremades: Sabíeu que fa deu anys que estudiants txecs es graduen en català a Brno? (katalánsky).
• RAB.cat: La Universitat Masaryk de Brno celebra 10 anys del Grau d'Estudis Catalans (katalánsky).
• Institut Ramon Llull: La Universitat Masaryk de Brno celebra 10 anys del Grau d'Estudis Catalans (katalánsky).
• Exterior.cat: Deu anys del grau de català a Brno, una titulació única fora dels territoris catalanoparlants (katalánsky).
• Exterior.cat: Brno acollirà la trobada internacional de professors i alumnes de català a l'exterior 2026 (katalánsky).

Antoni Lofrasso

Antoni Lofrasso byl voják a spisovatel pocházející z katalánsky hovořícího sardinského města Alguer. Žil ve druhé polovině 16. století, avšak údaje o přesných letech jeho narození či smrti se rozcházejí (nejčastěji uvádějí rozmezí 1540-1600). S jistotou víme jen to, že kvůli určitým potížím spojeným s obviněním z vraždy při souboji musel opustit rodné město, odkud se vydal do katalánské metropole, kde vydal svá dvě stěžejní díla, obě ve španělštině.

Roku 1571 vydal Los mil y doscientos consejos y avisos discretos, veršované rady pro své syny, kteří zůstali na Sardinii. Kniha hovoří o rozličných profesích dané epochy a nese, podobně jako některá jeho další díla, známky inspirace neapolským autorem Jacopem Sannazarem. Součástí díla je i poměrně rozsáhlý popis bitvy u Lepanta, které se možná autor zúčastnil. Naopak Lofrassovým největším prozaickým dílem byl pastýřský román Los diez libros de Fortuna y Amor (1573). V něm čtenář najde jak popis autorova rodného ostrova, tak vhled do života barcelonské smetánky. Lofrasso byl podle všeho v Barceloně v kontaktu se skutečně významnými a mocnými lidmi. Asi nejvíce se však toto dílo zmiňuje v souvislosti se Cervantesovým Donem Quijotem. V šesté kapitole prvního dílu Quijota je totiž Lofrassovo dílo jedním z těch, které je zachráněno před spálením na hranici. Podle některých vykladačů Cervantesova románu jde v tomto případě o soudy spíše ironické, nicméně to nic nemění na tom, že dílo Los diez libros de Fortuna y Amor mohlo nejslavnějšímu španělskému spisovateli všech dob sloužit jako určitá inspirace, například pro pojmenování Dulciney z Tobosa.

Kromě výše uvedeného byl Lofrasso autorem několika básní v katalánštině i v sardštině. Jeho postupný příklon ke španělštině je však historiky vnímán jako dokonalá alegorie úpadku katalánštiny v 16. stol., když ukazuje, jakým způsobem vzdělaná elita přecházela od rodné katalánštiny ke kastilštině. Nic moc dalšího o něm nevíme, pro více informací doporučujeme kupříkladu článek, který před lety napsala María Rosa Mussons.

Salvador Burruni

Salvador Burruni (1933-2004) byl sardský boxer, známý především svými skvělými výkony v muší a bantamové váhové kategorii. V této váze patřil na konci 50. a začátku 60. let 20. stol. k těm nejlepším na světě, a to jak mezi amatéry, tak mezi profesionály. Připsal si několik evropských i světových titulů.

Burruni se narodil 11. dubna 1933 v katalánsky hovořícím sardinském městě Alguer. S tímto místem byl silně spjat po celý život. Alguer pro něj byl nepřekonatelným zázemím, ve městě ostatně strávil celý život. Svými výkony však dostal tuto katalánskou enklávu na mapu světa. Do města se sjížděli novináři ze všech koutů světa, některé z Burruniho slavných zápasů se konaly právě tady. Vítězná utkání pak s Burrunim slavilo vždy celé město.

Burruni celý život mluvil alguerským dialektem katalánštiny. I proto tolik přirostl k srdci lidem v Katalánsku, kde se zúčastnil Středomořských her roku 1955. Místní novináři byli u vytržení, že s italským boxerem mohou pořídit rozhovor katalánsky, publikum ho hnalo dopředu, až se mu podařilo zvítězit. Jeho celková boxerská bilance čítá více než stovku zápasů, z nichž 99krát odešel jako vítěz. Jen devětkrát v kariéře prohrál. Vzpomínka na něj je tak silná, že se dostal dokonce do některých děl alguerské katalánsky psané literatury. Zemřel v rodném městě roku 2004.

Catalunya 2026

Jak velí tradice, zde na blogu CATALUNYA.CZ vítáme nový rok tradičně 3. ledna. Nutno však dodat, že poslední dva roky byly pracovně tak náročné, že mnoho nových článků nám tu nepřibylo. Dokonce ani loňská zdravice. Věřme však, že příchod roku 2026 nás inspiruje k větší aktivitě!

Vítání roku 2026 v centru Barcelony (Foto: Barcelona.cat)

Plány jsou jako obvykle velké, ale tentokrát je raději nebudeme ani předestírat, možná nám to paradoxně napomůže k lepšímu plnění :-) Ale vězte, že v přípravě máme skoro dvě stovky článků, některé jsou rozpracované celé roky. Něco z toho se nám tedy, doufejme, letos publikovat podaří, zároveň se ale můžete těšit i na něco tištěného. Jinými slovy, stále proti proudu! V době, kdy už je i facebook dávno mrtvý a instagramu docházejí síly, v době, kdy se o to, co člověk na síti uvidí, starají vypiplané algoritmy, můžeme slíbit jedinou věc: blog udržíme a s něčím katalánským půjdeme i do tisku. Ať žijí archaické formáty! V koutku duše jsme romantici, kteří věří, že psané slovo se ještě někdy vrátí do módy.

Kromě všelijakých zajímavostí se tu letos každopádně můžete těšit zejména na literární a architektonická témata. Na českém trhu totiž vyjde rekordní počet překladů z katalánské literatury a především - rok 2026 se ponese ve znamení stoletého výročí smrti geniálního architekta Antoniho Gaudího. Minimálně na tyto dvě tematické linky se můžete těšit hned v prvních týdnech a měsících letošního roku, pokusíme se je však obohatit i o tradiční témata v podobě tipů na výlety po katalánsky hovořících územích či nějakou tu gastronomii a tradice.

Na závěr bychom chtěli moc poděkovat všem čtenářům, zejména těm, kteří nás i přes drobnou publikační krizi posledních dvou let nezatratili! Věřím, že se vám za to letos dostane odměny v podobě výrazně větší aktivity! Visca Catalunya 2026!!!

Viena (a další katalánské fast foody)

Podobně jako každá evropská metropole i Barcelona nabízí svým obyvatelům a návštěvníkům nepřeberné množství podniků s rychlým občerstvením. Některé z těchto podniků zároveň jinde budete hledat jen těžko, neboť jejich původ je právě zde, v Katalánsku. Tuto katalánskou stopu si nesou kupříkladu řetězec specializující se na bagety Pans & Company nebo středomořský all you can eat restaurant FrescCo. Oba jsou však již více než dekádu majetkem portugalského konglomerátu Ibersol. Minimálně jeden veleúspěšný katalánský řetězec však zůstal svému původu věrný i dnes, více než půlstoletí po svém vzniku. Najdete ho v každém větším katalánském městě a dvě pobočky vás přivítají také v Andoře. Řeč je o síti restaurací VIENA, které byste při své návštěvě Katalánska rozhodně neměli vynechat.   

Interiéry restaurací katalánského řetězce VIENA (Foto: vlastní koláž)

Historie této restaurační sítě je přitom původně spojena s textilním průmyslem a městem Sabadell. Firmu založili pánové Silvestre Siscart a Pere Llorens - první z nich byl odborníkem na pracovní a výrobní postupy, druhý se specializoval na design. Jeden druhému dodával vlákna a nitě, postupně se spřátelili a jak to tak bývá, slovo dalo slovo... a restaurace byla na světě. Ve chvíli, kdy už textilní průmysl v Katalánsku mlel z posledního, Siscartovi došlo, že mu v rodném Katalánsku chybí něco, co objevil na svých pracovních cestách - frankfurtské párky, tedy přesně řečeno množství stánků, které z párečků udělaly symbol rychlého občerstvení. Nutno dodat, že to nebyla tak docela pravda. Už koncem 50. let 20. stol. v sousedním městě Terrassa mohl člověk občas natrefit na stánek s německými párečky, z něhož se od 60. let stal dodnes populární i když nikterak rozšířený řetězec Casa Vallès, na který natrefíte též v Barceloně a Badaloně.

Vraťme se ale do města Sabadell. Siscart s Llorensem nakonec nashromáždili potřebné úspory a v roce 1969 otevřeli podnik s názvem Frankfurt Joff. Úspěch se dostavil na počkání a o šest let později už Siscart s Llorensem kontrolovali čtveřici podniků, jimž dali jednotný název Viena. Když roku 2008 předali rodinný byznys následující generaci, Viena se mohla pochlubit dvěma desítkami restaurací a ročním obratem okolo 60 milionů €. O nesporné kvalitě a vynikající chuti produktů restaurací Viena se začali dozvídat i čtenáři po celém světě - např. vlivný deník The New York Times označil roku 2006 jeden z jejich sendvičů za nejlepší na světě.

Klíčem k úspěchu bylo od samého začátku zejména to, že si Viena produkuje své vlastní pečivo i uzeniny. Není tak závislá na externích dodavatelích a lépe dokáže kontrolovat vynikající kvalitu. Další výhodou je, že se dokáže adaptovat na lokální (katalánské) chutě, ale zároveň je schopna nabídnout něco z dalších evropských kuchyní. Průzkum okolních trhů a inspirace v tradičních pokrmech evropských sousedů je pro Vienu dodnes jedním ze základů firemního know-how. Ačkoliv jsou jejich sendviče naprostou stálicí menu, v praxi se nabídka neustále drobně obměňuje a některé položky se v tomto fastfodovém řetězci objevují pouze sezónně. V neposlední řadě u svých klientů bodují prostorným a designově různorodým, avšak velmi povedeným prostředím, v němž se konzument cítí velmi příjemně.

Dnes je Viena jedním z nejrozšířenějších restauračních řetězců v Katalánsku a jak už bylo řečeno, zavítat můžete i do dvou místních poboček v Andoře. Padesátka podniků zaměstnává okolo 1 500 lidí a generuje obrat přes 90 milionů € ročně. Strategií firmy je přitom jen pozvolný růst - většina zisku se opětovně investuje do lepších technologií či přívětivějšího prostředí restaurací. Pokud se tedy v nejbližší době do Katalánska vydáte, zpestřete si výlet kupříkladu návštěvou autentického katalánského fastfoodu.

Lluís Permanyer (1939-2025)

Barcelona přišla o svého kronikáře. Zemřel významný katalánský novinář Lluís Permanyer (1939-2025). Psal doslova až do posledního okamžiku - poslední článek mu vyšel přímo v den úmrtí. Zanechal po sobě impozantní novinářské i audiovizuální dílo. Po takřka šest dekád se s jeho myšlenkami a postřehy ze světa umění mohli setkávat zejména čtenáři deníku La Vanguardia. Věčný elegán připomínající distingvovanost přelomu 19. a 20. stol. zemřel 23. října 2025 na infarkt.

Lluís Permanyer, 1939-2025 (Foto: 3Cat)

Narodil se v Barceloně, jen pár měsíců po konci španělské občanské války. Tak trochu pod tlakem rodičů vystudoval právnickou fakultu, ale ještě při studiích začal přispívat do tehdy velice populárního časopisu Destino. V něm zpopularizoval mimo jiné tzv. Proustův dotazník, pomocí něhož pro časopis vyzpovídal mnoho světově známých osobností ze světa umění a literatury. Od roku 1966 začal pracovat v nejprestižnějším katalánském deníku La Vanguardia, kde se zaběhl nejprve v zahraniční sekci novin, avšak čím dál častěji ho lákala ryze kulturní témata. Se změnou režimu se rozhodl mnohem víc zabývat domácí scénou a to už byl jen krůček k tomu, aby se stal jakýmsi neoficiálním kronikářem katalánské metropole. 

Kromě enormního množství článků v deníku La Vanguardia Permanyer své hluboké znalosti umění i rodného města zúročil ve více než osmdesáti monografiích, mezi něž patří zejména několik stěžejních studií o katalánském modernismu či životopisy slavných malířů (Dalí, Miró), s nimiž Permanyer v průběhu života navázal čilá přátelství. Díky jeho přátelství se sochařem Eduardem Chillidou se barcelonský Parc de la Creueta del Coll může chlubit jednou z umělcových nejvýraznějších instalací. Dobrou polovinu monografií však tvoří knihy věnované Barceloně, včetně jednoho románu (Un amor a l'ombra de pedra blava). Jen málo lidí na světě mělo o katalánské metropoli takový přehled jako Lluís Permanyer. Známý byl i divákům katalánské TV3, pro kterou vyprodukoval několik zásadních programů či dokumentárních snímků jako Cerdà, un visionari maleït; Montjuïc, la muntanya odiada de Barcelona nebo Modernisme: una història de destrucció. Za svou letitou novinářskou práci se dočkal mnohých ocenění, největší poctou mu však byla nekonečná přízeň čtenářů a diváků. Ve světě katalánské novinařiny byste jen stěží našli milovanější osobu. A Barcelona bude muset najít nového kronikáře, což nebude věru snadná záležitost. Laťka je nastavena proklatě vysoko.

Lluís Permanyer, 1939-2025 (Foto: La Vanguardia)

Albert Danés & Edifici Blau

Albert Danés (*1942) je barcelonský architekt a designér. V letech 1960-1968 studoval architekturu na Universitat Politècnica de Catalunya. Ihned po zisku diplomu se vrhl do praxe, kterou v minulosti vhodně doplňoval výukou na své alma mater. Je autorem několika bytových domů i kancelářských budov. V 80. letech 20. stol. pomáhal katalánské regionální vládě s řešením bytové politiky. Za svou více než půl století trvající architektonickou dráhou navrhl několik výrazných budov - mezi ty nejznámější patří Centre Carvis (Esplugues de Llobregat, 1976), které je dnes sídlem soukromé psychiatrické kliniky, a Edifici Blau, ikonický bytový dům se sytě modrou fasádou v barcelonské čtvrti El Farró.

Edifici Blau - jedna z emblematických staveb barcelonského náměstí Plaça de Lesseps (Foto: Barcelona Singular)

EDIFICI BLAU
Budova na rohu náměstí Plaça de Lesseps a ulice Avinguda de la Riera de Cassoles zaujme již na první pohled. Kobaltově modrá budova s množstvím zajímavě řešených balkonů a s výrazně bílými pruhy na fasádě se ani ve městě jako Barcelona jen tak nevidí. Ačkoliv dnes si na něj všichni v okolí zvykli, zpočátku vyvolala velké pozdvižení. Ani tak pro svůj zvláštní vzhled jako kvůli okolnostem svého vzniku.

Na stejném místě totiž stála krásná modernistická vila, postavená roku 1900 pro podnikatele Joaquim Pujola. Patřila k nejhonosnějším sídlům v okolí a její chloubou byla nádherná zahrada - vše dle návrhu známého modernistického architekta Adolfa Ruize Casamitjany. V rámci velké přeměny Barcelony za starosty Porciolese se však tato vila zařadila k mnoha dalším, které měly svůj osud zpečetěn. Barcelona potřebovala růst do výšky, takže na přelomu 60. a 70. let 20. stol. zmizely hotové poklady katalánského modernismu. Vila pana Pujola byla stržena roku 1971 a o necelý rok později už na místě stál obrovitý komplex dodnes známý pod názvy Edifici Blau či Casa Blava. Za svůj neotřelý design budova dostala hned několik odborných ocenění. Výrazná fasáda se navíc stala předmětem pop artové interpretace budovy, a to díky pečlivě zvoleným bílým liniím, které na fasádě provedl malíř Llucià Navarro (1924-2007).

Edifici Blau v sobě kombinuje bytový komplex ve vrchních a nákupní galerii ve spodních patrech. Většina starších obyvatel Barcelony si toto místo dodnes spojí s legendárním drugstorem Drug Blau, který zde fungoval v letech 1973-1979. Šlo o non-stop otevřený obchodní prostor, který nabízel široký výběr potravin, oblečení, knih, hudebních nosičů a mnoho dalších služeb. Svůj unisex kadeřnický kout zde měl i známý katalánský holič a umělec Lluís Llongueras (1936-2023), který svého času spolupracoval i se Salvadorem Dalím. Dnes budova slouží především k bydlení, mnoho prostor však nadále funguje jako kanceláře. Nezapomeňte, že stejně modrou fasádu najdete i v průčelí vedoucímu do ulice carrer de Mont-roig. Naopak stěny ve vnitrobloku mají žlutou barvu.

Katalánské jaderné elektrárny

V souvislosti s neutuchající ekonomickou i politickou krizí se přetřásá pojem energetická politika. Každá země má svůj energetický mix, obvykle namíchaný podle přírodních podmínek a možností. Zatímco Česko, Slovensko či Francie se rozhodly jít cestou jádra, Lucembursko, Dánsko nebo Portugalsko používají z více než 75 % obnovitelné zdroje energie. A jak je na tom Španělsko? To si podle aktuálních statistik dokáže vygenerovat okolo 60 % elektrické energie z obnovitelných zdrojů, za což vděčí rostoucímu počtu fotovoltaických elektráren. Naopak ve výrazném útlumu je v poslední době uhlí. Něco přes 20 % španělského energetického mixu však už dlouhou dobu tvoří jaderné elektrárny. Těch funkčních a energii produkujících je nyní pět (celkem sedm reaktorů). Španělské plány přitom byly mnohem rozsáhlejší, ale jaderná energie není u tamních obyvatel až tak populární a od roku 1984 dokonce platí moratorium na výstavbu dalších elektráren či reaktorů, prozatím tedy dochází k prodlužování životnosti stávajících elektráren. Tři ze zmiňovaných sedmi reaktorů se nachází v Katalánsku - na ty se nyní podíváme trochu blíž. 

Pohled na komplex jaderné elektrálny Vandellós (Foto: wikipedia.org)

ASCÓ

Dva fungující reaktory má jaderná elektrárna v Ascó. Tato vesnička se zhruba 1 600 obyvateli se nachází v nepříliš obydlené části katalánského vnitrozemí, asi 60 km na západ od Tarragony a 40 km severně od Tortosy. Sama vesnička ve skutečnosti zabírá menší plochu než elektrárna - to si lze snadno ověřit na Google Maps. Obec i elektrárna se nacházejí na břehu řeky Ebre. Elektrárna se začala stavět roku 1971, první reaktor se dostal do provozu v prosinci 1984 a druhý byl spuštěn v březnu 1986. Oba patří mezi tzv. tlakovodní reaktory (PWR) a byly postaveny americkým koncernem Westinghouse. O jejich provoz se starají španělské energetické společnosti Endesa a Iberdrola. Oba reaktory fungují vesměs spolehlivě a k jediné vážnější nehodě tu došlo v roce 2008 - na Mezinárodní stupnici jaderných událostí (INES) však byla označena jen stupněm 2, takže k žádné okolní kontaminaci nedošlo. Celé to tehdy skončilo několika vyhazovy a tučnou pokutou. Jaderná elektrárna Ascó by podle současných licenčních ujednání měla fungovat minimálně do roku 2031. Pak je její osud nejistý.

VANDELLÓS

Tato jaderná elektrárna, taktéž v rukou společnosté Endesa a Iberdrola, se nachází v katastru obce Vandellós - L'Hospitalet de l'Infant. Tedy nikterak daleko od elektrárny v Ascó. Její umístění je tak trochu pohádkové, neboť se nachází na pobřeží asi pět kilometrů jižně od města L'Hospitalet de l'Infant a turistického resortu Miami Platja. Výstavba prvního bloku elektrárny začala roku 1967, do sítě byl reaktor Vandellós I připojen na jaře roku 1972. Reaktor Vandellós II se začal stavět roku 1981 a energii do sítě začal dodávat o sedm let později. V plánu byla též konstrukce třetího bloku, nicméně tento projekt byl v souvislosti se zmiňovaným moratoriem z roku 1984 ukončen. V současné době funguje pouze reaktor Vandellós II (reaktor moderního typu PWR, postaven společností Westinghouse), který má licenci prozatím do roku 2030, ačkoliv se očekává, že životnost bude prodloužena ještě minimálně o další čtyři roky. 

První blok elektrárny v říjnu 1989 postihla vážná nehoda (dle Mezinárodní stupnice jaderných událostí). Požár turbíny tehdy ohrozil systém chlazení reaktoru a jen díky rychlé a duchapřítomé reakci zaměstnanců a hasičů se podařilo zabránit nejhoršímu. Poškození mechanismů elektrárny však bylo značné a pro zaručení dokonalé bezpečnosti by jejich oprava vyšla velice draho. Není též bez zajímavosti, že Vandellós I disponoval v té době již zastaralým francouzským typem reaktoru (UNGG, přírodní uran, grafitový moderátor, plynové chlazení), proto bylo i dáky nátlaku místních rozhodnuto, že reaktor bude definitivně odstaven. Většina radiokativního odpadu už byla z místa odvezena, většina budov v areálu byla srovnána se zemí. Definitivní rozebrání reaktoru je zatím plánováno na roky 2028-2030. O nehodě prvního bloku jaderné elektrárny Vandellós se můžete dozvědět více z třídílné dokusérie katalánské TV3.

The Tyets & Figa Flawas

V uplynulých letech se na katalánské hudební scéně objevilo hned několik nových tváří, které se rychle vypracovaly až na vrchol, a to zejména u mladší generace. Na tom není nic překvapujícího, neboť tyto nové formace často sahají po kombinaci osvědčených indie-pop rytmů po vzoru populární kapely Manel a čím dál populárnějšího reggaetonu. Pak vlastně není až tak složité vytvořit dokonalý letní hit. Na autory letních katalánských hitů let 2023 a 2024 se podíváme na následujících řádcích.

Figa Flawas a The Tyets (Foto: www.enderrock.cat)

THE TYETS
Extrémně populární hudební duo The Tyets vzniklo roku 2018 v Mataró. Tvoří ho místní rodáci Oriol de Ramon a Xavier Coca. Světu se uvedli albem Trapetón (2018), což je zároveň etiketa, s níž se rádi hudebně definují. V jejich díle skutečně žánrově převažují reggaeton a trap (doplněné folklornějšími prvky, např. sardanou), The Tyets jsou však zajímaví tím, že témata jejich písní jsou na hony vzdálená reggaetonovým klasikám. Jejich texty jsou plné humoru a často odkazují na katalánskou kulturu či tradice. Pozitivně hodnoceno bývá i jejich průkopnictví v podobě normalizace katalánštiny v rámci urban music. Skutečné jméno napříč generacemi si skupina získala v roce 2023 svým jarním a posléze i prázdninovým hitem "Coti x Coti". Ten se od chvíle svého zveřejnění v únoru 2023 dočkal již 9 milionů zhlédnutí na YouTube (srpen 2025) - rozhodně fascinující číslo pro hudební klip v katalánštině - a přes 30 milionů přehrání na Spotify, což ho řadí mezi pětici statisticky nejposlouchanějších písní v katalánštině. Pro zajímavost dodejme, že klip k této písni byl natočen ve vesnici Ardèvol, která je proslulá svými živými betlémy, což je tematika, do níž je celý videoklip šikovně oděn.

FIGA FLAWAS
V létě 2020 se v katalánském městě Valls začala psát historie hudební skupiny Figa Flawas. Ta je tvořena dvojicí Pep Velasco a Xavier Cartanyà. I v jejich tvorbě převažují latinské rytmy, reggaeton a pop. Ačkoliv svou hudební kariéru začali čistě v katalánštině, později se v jejich skladbách začala čím dál častěji objevovat španělština. Prvním přelomem jejich hudební dráhy se stal rok 2022, kdy zvítězili v jedné z kategorií hudební soutěže Sona9 a nedlouho předtím spatřila světlo světa jejich první deska: Joves tendres. Mezi jejich nejúspěšnější písně z této doby patří "Mussegu" či "Que no s'acabi".

Výše zmíněné songy tvoří součást druhého skupinového alba La calçotada (2024), kde však nenajdeme hit, jenž toto hudební duo definitivně proslavil. "La Marina sta morena" se na většině platforem objevila až začátkem července 2024, nicméně načasování bylo perfektní. Skladba se stala naprostou senzací minulého léta. Šlo o jednu z nejposlouchanějších skladeb v Katalánsku, o čemž svědčí i skvělá čísla na YouTube (do srpna 2025 takřka 6 milionů zhlédnutí) i na Spotify (přes 30 milionů reprodukcí k srpnu 2025). Žádný jiný song v katalánštině nezaznamenal od časů pandemie takový úspěch. Jak moc je tato písnička chytlavá, můžete posoudit sami:

Maria Jaume & Fades

Léto 2025 je v plném proudu a při hledání toho největšího hitu posledních měsíců musíme bezpodmínečně zamířit na Mallorku. Zde se v posledních letech zrodilo hned několik zajímavých interpretů zpívajících (převážně) v katalánštině. Na dva z nich se nyní podíváme blíže.

Mallorští hudebníci Maria Jaume a Fades (Foto: www.viasona.cat)

MARIA JAUME
Maria Elisabet Jaume Martorell (*1999) je mallorská zpěvačka a písničkářka, jejíž tvorba se dá zaškatulkovat zejména jako popová s lehkými prvky folku. Její skutečná pěvecká kariéra začala roku 2019, kdy se se stala jednou z vítězek katalánské hudební soutěže Sona9. Zároveň se jí ujal vlivný katalánský hudební producent Pau Vallvé. O rok později Maria Jaume debutovala albem Fins a maig no revisc, na které navázala též úspěšným turné po významných katalánských festivalech a lidových slavnostech. Svou hudební kariéru pak již v postpandemické době konsolidovala dalšími dvěma disky: Voltes i voltes (2022) a Nostàlgia Airlines (2024). Mezi její nejúspěšnější písně patří např. "Lo que rompe es coret", "Me desplom" nebo "Xin xin i bye bye".

FADES
Z Mallorky pochází i hudební skupina Fades, jež vznikla až na konci roku 2022. Tvoří ji trojice studentů katalánské filologie místní univerzity Ferran Pi, Vicenç Calafell a Àngel Exojo. Podobně jako v případě barcelonského dua Svetlana, o němž jsme tu psali před pár dny, se i Fades snaží zaplnit určitou "queerovou" díru na hudebním trhu. Vzhledem k nedávnému založení skupiny lze těžko říct, jaký bude její dlouhodobý hudební vývoj, nicméně v současnosti Fades holdují módním pop a house proudům a inspirují se u pestré škály domácích i zahraničních interpretů jako ZOO, Beyoncé nebo Bad Gyal. Použití autotune a sázka na sociální sítě je pak samozřejmostí, tak jak to ostatně od skupin tvořených příslušníky Generace Z očekáváme. Prozatím Fades vydali dvě hudební alba, Amigues i autotune (2023) a Metallix (2024), a představili několik úspěšných skladeb, např. "Artificial" nebo "Minifalda".

Spolupráce těchto dvou mallorských entit vyústila v zatím asi nejúspěšnější skladbu pro oba interprety, potenciální letní hit roku 2025: "Mon Cheri, Go Home". Tato skladba, příjemně laděná do aranžmá připomínajícího nultá léta tohoto století, mluví o zmařeném milostném vztahu mezi francouzským turistou a mallorské dívce. Důvod krachu je zřejmý - píseň je kritikou nezvládnutého masového turismu, s nímž se potýká řada míst z katalánsky hovořících území. Kromě několika mallorských lokalit se v písni i klipu objevuje též katalánská metropole. I přesto, nebo možná právě proto, se tato skladba zveřejněná již v únoru 2025 rychle zabydlela na čelních příčkách hitparád i na místních diskotékách a podle mnohých jde o největší hudební hit léta 2025 v katalánštině. Posoudit to můžete sami v následujícím videu:

Svetlana

Poznali se jako malí na hudebním táboře, kde je inspirovala holčička z Petrohradu, která sice neuměla španělsky ani katalánsky, přesto si dokázala lidi kolem sebe získat svou divokostí a svobodomyslným duchem a vždycky byla u každé špatnosti. Jmenovala se Světlana. Z jejich životů zmizela stejně rychle a nečekaně, jako do nich vstoupila, její odkaz však žije dál v názvu nové hvězdy na katalánském hudebním nebi. Seznamte se s hudebním duem Svetlana!

Júlia Díaz a Roc Bernadí - hudební duo Svetlana (Foto: www.svetlana.cat)

Roc Bernadí a Júlia Díaz (*1997), to je mladé barcelonské duo vystupující od časů pandemie pod uměleckým názvem Svetlana. Dvojice se zná již od dětských let, sami však za své první společné koketování s hudbou označují nahrávku reggaetonové skladby ve španělštině, když jim bylo 14 let. S příchodem koronaviru začali svou hudební vášeň brát trochu vážněji, a tak se v roce 2020 osmělili k prvnímu veřejnému koncertu (ve volnočasovém centru v jejich rodné čtvrti Poblenou) i ke zveřejnění prvních skladeb na platformách jako SoundCloud nebo Spotify.

Po čtyřech letech postupného hudebního vývoje nasbírali dostatek materiálu k publikaci svého prvního disku, jenž spatřil světlo světa na jaře 2024 pod názvem Marrana. Velká část skladeb z alba je proto staršího data. Roc a Júlia svou hudbu charakterizují jako queer elektropop se spoustou humoru a nadsázky a jak sami říkají, oba pocházejí z generace, jež cítí, že se v běžném životě musí příliš kontrolovat, aby neřekla či neudělala něco politicky nekorektního; jejich hudební kariéra je tak pro ně určitým přístavem svobody. Kromě neheteronormativních skladeb se na disku Marrana objevuje též kritika současné masifikace barcelonského turismu, případně vlastní cover verze známých hitů (např. skladby "Felixità" či "Aseregé"). 

Ačkoliv se jen jako Svetlana zatím neuživí a koncertovat je uvidíte hlavně na drobných festivalech a lidových slavnostech, na katalánské hudební scéně už stihli vyvolat řádný poprask. A nejspíš v tom bude i trocha talentu, neboť Roc Bernadí se v současné době živí především jako muzikálový herec, který za své role stihl posbírat i několik významných ocenění. Nechme se tedy překvapit, do jakých hudebních výšin budou směřovat další kroky tohoto barcelonského hudebního dua. 

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

V září roku 2015 začala Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně nabízet vskutku unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Podobný typ studia mimo katalánsky hovořící území prakticky neexistuje, tím spíše je fantastické, že letos je to již 10 let, co obor funguje. Katalánština stále patří mezi méně známé jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde o 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština) a existuje naděje, že by se v blízké době mohl stát i jedním z úředních jazyků Unie. Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. Znalci katalánštiny, kterých není mnoho, tak mohou na pracovním trhu vyniknout.

  

Pro akademický rok 2025/2026 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Podobný obor na světě nabízí jen velmi málo univerzit, přičemž drtivá většina z nich se nachází vcelku logicky jen v katalánsky hovořících oblastech - proto je možnost studovat katalánskou filologii v srdci Evropy skutečně jedinečná. Kromě katalánštiny samotné tento mladý a dynamický obor nabízí řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska, Valencie, Andorry či Baleárských ostrovů. 

Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury pod vedením zkušených a sympatických lektorů a rodilých mluvčích. Po absolvování bakalářského studia získáte komunikativní kompetence v katalánštině minimálně na úrovni B2. Prestižní katalánské jazykové certifikáty na úrovních A2-C2 můžete zdarma získat už během studia. Katalánštinu na FF MU lze kombinovat i dvouoborově s jinými obory, což je ideální příležitost zejména pro studenty jiných románských či jakýchkoliv jiných jazyků, ačkoliv kombinace funguje i s několika dalšími obory z jiných fakult. Zajímavou příležitostí je i tzv. dvojí diplom, kdy po tříletém studiu v Brně a jednom extra roce na univerzitě v Tarragoně student získá kromě českého vysokoškolského diplomu v oboru i ten katalánský. Tento obor tedy nabízí nejen hluboké porozumění jazyku, literatuře a kultuře, ale otevírá též široké možnosti uplatnění v Česku i v zahraničí.

Přihlášky k dodatečnému přijímacímu řízení ke studiu katalánštiny v akademickém roce 2025/2026 můžete podávat do 11. srpna 2025. Oficiální informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujícím odkazu, případně neváhejte kontaktovat např. facebookový či instagramový profil oboru:

• Facebookový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Instagramový profil oboru Katalánský jazyk a literatura.
• Masarykova univerzita: Obor Katalánský jazyk a literatura.

La Molsosa

V nejjižnějším cípu katalánského okresu Solsonès se nachází obec La Molsosa. Podle posledních statistických údajů zde žije okolo 100 obyvatel. Obec La Molsosa je tvořena třemi menšími vískami (La Molsosa, Prades a Enfesta). Polovina všech obyvatel žije v první jmenované, Prades a Enfesta pak mají každá okolo 26 obyvatel. Na první pohled tedy nic zajímavého, ale nám to nedalo, a tak i díky naší letošní návštěvě této malinké trojvesnice máme i pár turistických tipů!

Centrum vesničky Prades de la Molsosa (2025)

Historicky se tato oblast příliš neliší od okolních vsí. První stálé obyvatele místní pole a lány přivítaly již za časů iberských kmenů (okolo 6. stol. př. n. l.), nicméně skutečně zdokumentované trvalé osídlení má La Molsosa od 11. století, kdy místní pozemky patřili pánům z Cardony. Z této doby pocházejí i pozůstatky starých hradů, jichž bylo v tomto kraji vždy požehnaně. Zatímco z hradu ve vsi La Molsosa už zbývá jen nesnadno identifikovatelná hromádka kamení, nedaleký hrad Castell d'Enfesta se těší lepšímu zdraví - jeho základy byly postaveny koncem 11. stol. a v průběhu historie prošel četnými úpravami. Tou poslední byla velká rekonstrukce provedená současnými majitely, rodinou Ben-Aicha, kteří hrad ve značně ruinózním stavu koupili roku 2009. Rodina v bývalé pevnosti bydlí, zároveň ji ale nabízí k prohlídce návštěvníkům a občas též pronajímá na svatby a podobné události.

Docela zajímavým místem k zastavení je i kostel Santa Maria de la Molsosa, který se spolu s místní radnicí nachází na planině uprostřed polí. Takříkajíc na zelené louce. Kostel sice na první pohled vypadá staře, ve skutečnosti byl postaven v první polovině 20. stol podle plánů slavného katalánského architekta Enrica Sagniera. Starý kostelík, který dodnes stojí, totiž nevyhovoval svým umístěním na strmém svahu.

Ještě před návštěvou poslední z trojice vesniček se můžeme zastavit u pramene řeky Llobregós. Tato 36 km dlouhá řeka, která se na konci své cesty vlévá do řeky Segre, totiž pramení jen pár kilometrů jihozápadně od kouzelné vesničky Prades. Ta na návštěvníka působí velmi kompaktně a má pár kouzelných zákoutí, z nichž musíme vyzdvidhnout zejména místní kostelík Sant Ponç, jehož původ sahá až do 12. stol., a tzv. Žebrákův kříž (Creu del Captaire). Jde o do kamene vytesaný kříž, který místním věnoval jistý žebrák roku 1953, jehož se příkladně ujali a po několik měsíců se o něj starali ve chvíli, kdy na tom nebyl zdravotně dobře. Žebrák jim slíbil kříž, který měl již napůl hotový v asi třicet kilometrů vzdálené vsi Biosca. Obyvatelé Prades čekali skromný kříž ze dřeva, jejich překvapení proto bylo obrovské - velký kamenný kříž nese rysy keltské civilizace a rozhodně nejde o dílo nějakého nadšence, ale o vynikající sochařskou práci, kterou si obyvatelé Prades hrdě vystavili hned vedle starého hřbitova. Mimochodem, tehdy v 50. letech byla vesnice obehnána hlubokými lesy, nicméně to se změnilo po roce 1998, kdy okres Solsonès postihl ničivý požár, jehož následky jsou v krajině dodnes patrné.

Ginestà

Už jsme si vcelku zvykli, že v posledních několika letech zažívá katalánská hudební scéna docela milý boom. Zpívat katalánsky je v módě, ačkoliv jde o trh neporovnatelně menší ve srovnání s tím španělským. Těžko odhadnout, kolik z těchto interpretů se udrží v sedle a za pár desítek let se stane součástí katalánské klasiky. Po některých tu však zůstanou písně, které se navždy zapíší do srdcí celé generace. Jednou z nich by mohla být i skladba "Estimar-te com la terra" od sourozeneckého dua Ginestà.

Skupina Ginestà vznikla roku 2018 a trochu netradičně je tvoří zejména barcelonská sourozenecká dvojice Pau Serrasolsas (*1994) a Júlia Serrasolsas (*1998), ačkoliv oba mají k ruce i svou vlastní kytaristku, bicí a klávesistu. Podobně jako celá řada dalších nově vzniklých katalánských formací vystupujících pod značkou labelu Halley Records jsou i Ginestà rozkročeni nejčastěji mezi klasickým popem a folkovými rytmy. Název skupiny je odvozen od katalánské novinářky a spisovatelky Mariny Ginestà, jejíž fotografie z počátku španělské občanské války je ikonickou záležitostí.

Samotná skupina má za sebou již čtyři alba: Neix (2018), Ginestà (2019), Suposo que l'amor és això (2022) a Vida meva (2024). Jejich největším hitem je až doposud krásná lyrická skladba "Estimar-te com la terra", pocházející z alba vydaného roku 2019. Velkým letním hitem se v roce 2021 stala též skladba "L'Eva i la Jana", kterou naleznete na albu vydaném o rok později. V současnosti dvojice pracuje na novém albu, uvidíme tedy, čím dalším nás v budoucnosti překvapí.

Quimi Portet

Jen málo interpretů se v Katalánsku těší takové oblibě jako Joaquim Portet Serdà (*1957), známější pod uměleckým jménem Quimi Portet. A není teď nutně řeč o vyprodaných megakoncertech či miliardových posleších na Spotify... Mnohem spíš jde o jeho vztah k fanouškům, jeho surreálné texty i originální přístup k životu. Quimi Portet je zkrátka jedním z nejoriginálnějších zjevů současné katalánské scény. Má přitom za sebou bohatou hudební kariéru, na jejíž shrnutí náš krátký článek rozhodně nebude stačit.

Quimi Portet (Foto: El Periódico)

Jako náctiletý začal tento rodák z města Vic svou hudební dráhu v undergroundových skupinách (The Kilimanjaro's, The Dumpers, Kul de Mandril), z nichž přešel do trochu serióznějších rockových formací jako Los Burros a Los Rápidos. Skutečným můstkem ke slávě však bylo přetvoření poslední z nich na pop-rockové duo El Último de la Fila. Píše se rok 1985 a nově vzniklá formace (Quimi Portet a Manolo García) si rychle získává množství fanoušků. Drsný rock prokládají jihošpanělskými rytmy a zajímavými texty, v nichž se mísí společenská témata i ryze surrealistické blouznění. Pro generaci vyrůstající ve Španělsku 80. a 90. let minulého století bylo duo soundtrackem jejich mládí. Vyprodané koncerty po Španělsku i některých latinskoamerických zemích byly samozřejmostí, pomyslného vrcholu dvojice dosáhla v září 1988 na koncertu v Barceloně. Šlo o jednu ze zastávek dobročinného turné Human Rights Now! pořádaného Amnesty International. Na koncert byl vždy přizván i nějaký domácí umělec, El Último de la Fila si tak zahráli po boku světových hvězd jako Bruce Springsteen, Sting nebo Peter Gabriel. Po celkem sedmi albech ve španělštině se skupina odmlčela a v roce 1998 formálně ukončila svou existenci. I přesto fanoušky potěšila několika návraty u příležitosti nějakého výročí. Další podobně výjimečné turné se ostatně chystá na rok 2026.

Oba umělci se pak vydali na sólovou dráhu. Zatímco Manolo García zůstal věrný zpěvu ve španělštině, Quimi Portet rozvíjel svou další hudební dráhu ryze jako lokální umělec čili "meziokresní hvězda" v katalánštině. Pro jeho první sólový počin je ostatně třeba sáhnout až do roku 1987, kdy vydal desku Persones estranyes. Od té doby přidal další desítku alb a stal se též úspěšným hudebním producentem - na svět pomohl deskám mnoha svých katalánských kolegů (např. Albert Pla, Gerard Quintana a další). Kritici vyzdvihují zejména jeho surrealismem ovlivněné humorné texty a nesmírnou srdečnost a přívětivost vůči vlastním fanouškům. Každý koncert Quimiho Porteta je nezapomenutelným zážitkem. Samotný Quimi Portet je... Zkrátka Quimi Portet. Nejlépe si to můžeme demonstrovat na historice, o níž se podělil před několika lety ve vysílání TV3. Jednou odmítl, aby si v jeho nahrávacím studiu zahráli slavní U2. Ti při své návštěvě Katalánska urgentně potřebovali něco nahrát, jenže bylo čtvrteční odpoledne, a to je Quimi Portet obvykle s přáteli na malé soukromě jam session v oblíbené hospůdce. A nic takového se přece kvůli Bonovi rušit nebude, že? K pochopení osobnosti Quimiho Porteta pak bude mnohým stačit letmý pohled na jeho webové stránky, které prý okopíroval od jednoho kostarického night clubu. Nepochybně kdysi dávno, v hlubokých devadesátkách...  

A takhle bychom mohli o Quimi Portetovi vyprávět ještě dlouho. Možná však nastal čas poslechnout si jeho tvorbu. Faktem je, že jedenáct hudebních alb je solidní porce muziky a pro každého z fanoušků má zvláštní místo v životě ta která píseň. Proto si dovolíme za všechny uvést ryze osobní volbu, fantastickou skladbu "Tinc una bèstia dintre meu" z alba Oh my love (2012). Mimochodem, jedna zajímavost na závěr. Quimi Portet je autorem znělky slavného katalánského seriálu Plats bruts!

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první dvacítce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které leží u Středozemního moře (Izrael, Španělsko, Francie, Malta či Itálie). Ve všech těchto zemích dosahuje podle dostupných dat průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Ve srovnání se zbytkem Afriky je tento trend patrný též u afrických států ve Středozemí.

Nejstarší obyvatelka Katalánska i nejstarší žijící osoba na naší planetě, Maria Branyas. Na fotografii zachycena v den svých 115. narozenin (Foto: Twitter)

Nepřekvapí proto, že se velmi vysokého věku lidé dožívají i v katalánsky hovořících oblastech. Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy i jih Francie jsou v mnoha ohledech typickým Středomořím, a je to poznat i na výši dosahovaného věku a počtu osob slavících trojciferné narozeniny. Na následujících řádcích se tedy ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob, které kdy žily někde na území tzv. Països Catalans. Nutno dodat, že je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a rekordmanek, včetně nejstarší osoby na světě (2024)...

1. MARIA BRANYAS MORERA             (04/03/1907 - 19/08/2024)    117 let a 168 dní
2. JEANNE BOT                                (14/01/1905 - 22/05/2021)    116 let a 128 dní
3. ANA MARÍA VELA RUBIO               (29/10/1901 - 15/12/2017)    116 let a 47 dní
4. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ    (31/10/1903 - 01/05/2019)    115 let a 182 dní
5. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
6. JEANNE LARA                             (01/04/1906 - 16/10/2019)     113 let a 198 dní
7. VIRTUDES TOMÁS NAVARRO         (17/07/1907 - 20/04/2020)    112 let a 278 dní
8. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
9. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
10. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní

Našemu žebříčku už nějakou dobu vládne donedávna nejstarší žijící osoba na celém světě, paní Maria Branyas Morera (narozena 4. března 1907). Narodila se sice v americkém San Francisku, ale její rodiče pocházeli z Katalánska, kam se také po několika letech vrátili. Jejím mateřským jazykem tak byla katalánština. Drtivou většinu života prožila v Katalánsku, posledních více než 20 let v domově důchodců ve městě Olot. Část života pracovala jako zdravotní sestra, mimo jiné pomáhala v ordinaci svého muže, traumatologa Joana Moreta, jenž zemřel roku 1976. Krátce po svých 113. narozeninách byla Maria Branyas pozitivně testovaná na koronavirus, z něhož se však úspěšně vyléčila (měla jen mírné příznaky). Nutno dodat, že na svůj věk působila až do loňských narozenin neuvěřitelně čile, i když se už nějakou dobu pohybovala jen na kolečkovém křesle. V průběhu roku 2023 se však její zdravotní stav začal zhoršovat - podle vyjádření rodiny sice netrpěla žádnou nemocí, ale v posledních měsících postupně přicházela o sluch, zrak i paměť. 10. května 2024 se Maria Branyas zařadila mezi desítku nejstarších lidí v historii. Nejstarší žijící osobou na světě byla od ledna 2023, nejstarší osobou žijící ve Španělsku pak již od prosince 2019. Zemřela pokojně 19. srpna 2024.

Na pomyslném "pódiu" našeho žebříčku nejstarších osob v katalánsky mluvícím prostředí Mariu Branys doprovázejí Francouzka Jeanne Bot (1905-2021), která větší část života prožila v severokatalánském Perpignanu, a Andalusanka Ana María Vela Rubio (1901-2017), jež se v 50. letech 20. století přesunula i s rodinou do Katalánska. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila a dožívala v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda. Jednou z výrazných rekordmanek posledních let byla i barcelonská rodačka Maria Magdalena Oliver Gabarró (1903-2019), jež se dožila více než 115 let. Ačkoliv je řazena k nejdéle žijícím osobám na světě, nepodařilo se v jejím případě shromáždit dostatek dokumentů, které by stoprocentně potvrdily její datum narození. Takových případů je stále mnoho, v katalánském případě byla Magdalena Oliver vždy tak trochu ve stínu těch verifikovaných více než 110letých žen, nemáme proto k dispozici ani mnoho informací z jejího života. 

Joan Riudavets Moll na snímku z roku 2003 (Foto: www.nbcnews.com)

Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z vesnice Es Migjorn Gran (Menorca), kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později v rodné vsi zastával i místo starosty. Do důchodu šel v roce 1954. Joan Riudavets to svého času z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších mužů historie stále figuruje v první desítce - žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan, jenž byl navíc až do své smrti velice aktivní. I ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel roku 2006) a Josep 102 let (zemřel roku 2009).

Šesté a sedmé místo našeho žebříčku obsadily dvě dámy pocházející z valencijského městečka Villena. Je zajímavé, že se Jeanne Lara (1906-2019) a Virtudes Tomás Navarro (1907-2020) dožily takřka stejného věku, ačkoliv první jmenovaná prožila značnou část v severokatalánském Perpignanu, zatímco ta mladší nikdy své rodné město neopustila. Dodejme, že v obou případech se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit datum narození, proto dámy v některých statistikách zabývajících se nejstaršími lidmi světa nefigurují. Naproti tomu zcela potvrzenými jsou životní data Josepa Armengola Jovera (1881-1994), jenž byl svého času vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska a se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 34. nejstarším mužem v dějinách. Devátou pozici našeho žebříčku okupuje paní Josefa Llovet Llovet (1867-1979), ačkoliv i v jejím případě některé dokumenty chybí, takže její skutečný věk už asi nebude možné s jistotou potvrdit. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella (1898-2010) náš žebříček uzavírá. Spolu s Joanem Riudavetsem je v něm též jedinou osobou žijícími hned ve třech různých stoletích. V předchozích vydáních tohoto článku figurovaly ještě další osoby, které se na katalánsky hovořících územích dožily alespoň 111 let. Patřily mezi ně kupříkladu Katalánka Concepció Caselles Serra (1909-2021), Valencijka Julia Bascuñana Herrada (1911-2022) či Katalánka Josefa Aragonés Mayoral (1911-2022). Zmínku si zaslouží i Antonio Urrea Hernández (1888-1999). Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně, kde zůstal kvůli své lásce Isabel Tossas-Bordanova. Dvojice se vzala roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. Mezi aktuálně nejstarší žijící osoby v katalánsky hovořícím prostředí patří kromě výše zmiňované Marie Branyas též Pilar Calix Busquets (*1912) a Angelina Torres Vallbona (*1913).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubies byla opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).  

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, nejstarší osobou v historii zde narozenou je podle dostupných informací rodačka z Malešova, Anna Černohorská, která se dožila 113 let a 5 dní. Velkou část života však sídlila v Německu, kde také v září 2022 zemřela. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, už víte, kam se přestěhovat...