18. 10. 2022

Alèxia Putellas

Katalánský fotbal má novou legendu. Nepřekvapí, že jde o osobu spojenou s jedním ze světových velkoklubů FC Barcelona, nicméně jak už jsme si v posledních letech zvykli, fanouškům tohoto slavného celku dělá radost hlavně ženská fotbalová sekce, které se v roce 2021 podařilo zvítězit v evropské Lize mistryň. Pod tímto fantastickým úspěchem je výrazně podepsaná kapitánka barcelonského ženského výběru Alèxia Putellas (*1994), nyní již dvojnásobná držitelka Zlatého míče pro nejlepší fotbalistku planety.

Alèxia Putellas v dresu FC Barcelona (Foto: www.ara.cat)

Její příběh se přitom v začátcích nijak nelišil od milionů ostatních fotbalistek a fotbalistů. Už od malička jste ji mohli nejčastěji potkat, jak čutá do míče v rodném městě Mollet del Vallès. Klíčovou figurou byl pro Alèxiu již od malička její otec Jaume, velký sportovní nadšenec. Ačkoliv miloval zejména motocyklové závodění a basketbal, vedl dceru i k jiným sportům a malá Alèxia si vcelku záhy oblíbila fotbalový míč, k čemuž přispěly i četné návštěvy barcelonského stadionu, kam se rodina vypravila vždy v autobusu místní penyi. Malá Alèxia nadšeně hltala hru svých barcelonských idolů (jezdívala též na fotbalové tábory, kde se setkala i s naprostými legendami klubu - památnou se v roce 2021 stala její dnes již letitá fotka s Xavim), a tak bylo jen otázkou času, kdy se sama pustí na strmou cestu profesionálního fotbalu.

Původně volnočasová aktivita se v jejím životě stávala čím dál důležitější. Ve škole i v místním fotbalovém klubu hrála běžně s kluky, často jako jediná dívka v kolektivu, nezřídkakdy se však kvůli tomu stávala objektem posmívání a drobné šikany, proto své první soutěžní góly střílela v dresu nedalekého CE Sabadell, za který hrála v letech 2001-2005. Ačkoliv se to moc často nezmiňuje, léta v sabadellském dresu jí velice prospěla, Alèxia získala patřičnou sebedůvěru a naučila se být lídrem za každé situace. Jako dvanáctiletá "přestoupila" do vysněného klubu FC Barcelona, nicméně její pobyt zde netrval nikterak dlouho, neboť Barça v té době procházela restrukturalizací mládežnických družstev, a tak Alèxia musela zase o dům dál. 

Náhradu našla v dalším barcelonském klubu, RCD Espanyol, s nímž si jako 16letá v roce 2010 odbyla i svůj debut v nejvyšších patrech španělských ženských soutěží. Zatímco v onom roce 2010 jen z lavičky přihlížela, jak Espanyol senzačně vítězí v Královnině poháru (Copa de la Reina), o rok později v prohraném finále proti FCB už nastupovala v základu. Přelomovým obdobím byla pro Alèxiu Putellas sezona 2011/2012. Ve španělské ženské fotbalové lize ji odehrála v dresu Levante a s 15 brankami ve 34 zápasech se stala nejlepší střelkyní týmu. V červenci 2012 následoval "návrat" do FC Barcelona, týmu, který za těch několik let dokázal rozpumpovat svůj ženský fotbalový výběr a v daném roce se stal poprvé ligovým šampionem. Člověk, jemuž by tento přestup udělal největší radost, se však této chvíle nedožil. Jaume Putellas zemřel v květnu 2012. Alèxia se přes těžké životní okamžiky přenesla i díky své lásce k fotbalu a od té chvíle, symbolicky už v dresu blaugranes, dělala vše proto, aby na ni byl táta hrdý, "ať už je kdekoliv", jak prohlásila o deset let později při přebírání svého prvního Zlatého míče.

Alèxia Putellas a Lionel Messi, vítězové trofeje Zlatý míč pro rok 2021 (Foto: France Football)

Alèxiino působení v Barceloně od té chvíle představuje neustálý růst nové fotbalové hvězdy, která dokázala ženský fotbal pozvednout na zcela novou úroveň. Ve více než 400 utkáních v dresu blaugranes nasázela přes 170 gólů, ve španělské reprezentaci má na kontě okolo 100 mezinárodních utkání a dvacítku vstřelených branek. Stala se první ženou, která skórovala na Estadi Johan Cruyff, kde ženský výběr FCB pravidelně hraje své zápasy, a byla také první skórující ženou na Camp Nou v derby proti svému bývalému klubu RCD Espanyol. Za deset let v dresu FC Barcelona šestktát vyhrála španělskou ligu, má doma bezpočet dalších pohárů (Copa de la Reina, Copa Catalunya) a v roce 2021 do sbírky přidala i vytouženou Ligu mistrů. Rok 2021 se ostatně stal i jejím nejúspěšnějším, když se kromě mnoha týmových vítězství dočkala i prestižních osobních ohodnocení - nejprve to pro nejlepší evropskou fotbalistku (UEFA Women's Player of the Year) a následně jako vůbec první Katalánka a Španělka v historii i Zlatý míč pro nejlepší fotbalistku planety.

Její sportovní úspěchy nezústaly nepovšimnuty, a tak jí katalánská vláda v prosinci 2021 udělila významný katalánský řád Kříž sv. Jiří (Creu de Sant Jordi). Každé takové ocenění potěší, neboť ženský fotbal ještě stále není tak viditelný, jak by si zasloužil. I nejlepší fotbalistka světa tak za své výkony bere řádově mnohem méně než její mužští kolegové ve Španělsku (podle některých informací se Alèxiin plat blíží 150 000 € ročně, pořád si tak vydělá o něco více než průměrný fotbalista v české lize). Kromě fotbalu je Alèxia viditelnou tváří reklamních kampaní značky Nike, svou slávu využila i k popularizaci fotbalu mezi mladými dívkami, mimo jiné i svou vlastní knižní sérií Alexia Superfutbolista. Zejména po zisku Zlatého míče výrazně stoupl i její dosah na sociálních sítích, jen na Instagramu má už přes dva miliony sledujících, dala by se tak označit i za relativně úspěšnou influencerku.

Po veleúspěšném roce 2021 přišlo v Alèxiině karéře drobné vystřízlivění. Dokázala sice obhájit pozici nejlepší evropské i světové fotbalistky, titul z Ligy mistrů se však ženám z FC Barcelona letos obhájit nepodařilo. Na tréninku před letošním mistrovstvím Evropy se záložnice navíc velmi nepříjemně zranila, velkou většinu letošní sezony tak stráví mimo fotbalová hřiště. Kvůli tomu je také velmi pravděpodobné, že třikrát za sebou se už ze Zlatého míče radovat nebude. Možná se ale vrátí ještě silnější než kdy předtím a je jasné, že i přes vážné zranění ve svých 28 letech ještě neřekla poslední slovo. Pokud se chcete o Alèxii dozvědět něco víc, můžeme doporučit následující videa (VIDEO1, VIDEO2, VIDEO3).

Alèxia si v průběhu své profesionální kariéry zahrála v dresu tří klubů (Foto: www.beteve.cat)

7. 10. 2022

Bad Gyal

Během několika málo let se z elektronického undergroundu až k plnému mainstreamu ve své tvorbě propracovala katalánská zpěvačka raperka a také příležitostná herečka Alba Farelo i Solé (*1997), většinovému publiku známá pod uměleckým pseudonymem Bad Gyal.

Bad Gyal (Foto: www.sonar.es)

Podobně jako mnoho dalších současných autorů míchá nejrůznější hudební žánry, doma je ale především v dancehall, reggaetonu a trapu. A podobně jako mnoho dalších autorů této generace na sebe tato katalánská zpěvačka (pocházející z přímořského letoviska Vilassar de Mar; jejím otcem je katalánský herec Eduard Farelo) upozornila na YouTube, a to v dubnu 2016 remakem Rihannina songu Work, který opatřila katalánským textem. K tomu přidala ještě několik doma "na koleni" stvořených písní, nejprve v katalánštině a později ve španělštině. Její videa brzy dosáhla milionových čísel, proto v letech 2016-2018 vydala dva nové mixtapy, v nichž se už katalánština objevuje sporadicky. Už během této doby však se svou hudbou pojezdila svět. Kromě asijského a amerického turné několikrát vystoupila i v Praze a několika dalších evropských metropolích.

Velkým přelomem v její dosavadní kariéře se stal rok 2019, kdy podepsala exkluzivní smlouvu s prestižním americkým vydavatelstvím Interscope Records, které spadá pod Universal Music Group a v jehož katalogu nalezneme i další hvězdy současné hudební scény (Lady Gaga, Billie Eilish, Lana del Rey nebo Imagine Dragons). Z tohoto období pochází například song Hookah, zároveň se stala jednou z největších hvězd daného ročníku známého barcelonského festivalu Sónar. V té chvíli i díky masivnímu zapojení marketingu začala pronikat i na světovou scénu. Se slavnějšími kolegyněmi ze stejného vydavatelství se sice ještě měřit nemůže, i tak je o ní ale v poslední době slyšet, o čemž svědčí hned trojice chytlavých songů (Tremendo Culón, La Prendo, Sin Carné) z průběhu letošního roku. Další hudební produkci z dílny Bad Gyal si můžete vychutnat například na jejím YouTube kanálu.

1. 10. 2022

Katalánské referendum pět let poté

Je tomu už pět let, kdy španělská vláda neudržela nervy na uzdě a velmi tvrdým způsobem zasáhla do referenda o katalánské nezávislosti. Říjen 2017 byl pro Katalánsko nepochybně historickým milníkem a i s pětiletým odstupem se i dnes dá říct, že v těch několika málo týdnech to mohlo dopadnout všelijak. Jaký odkaz či jakou pachuť po sobě katalánské referendum z 1. října 2017 zanechalo? Nad tím se zkusíme zamyslet na následujících řádcích.

Jedna z uren z katalánského referenda přeměněná na umělecké dílo, autor: Franc Aleu
(Foto: www.urnes.cat)

Události katalánského referenda z října 2017 mají jistě mnozí z vás v paměti. Španělská vláda v čele s premiérem Marianem Rajoyem zaujala ke katalánským snahám o řešení dlouhodobých neshod jasně vymezenou taktiku "však ono to vyhnije", nicméně čím víc se referendum blížilo, tím větší nervozita se v tehdy vládnoucí Lidové straně (PP) dala vytušit. Zapojení španělských tajných služeb také nepomohlo, a tak vláda nakonec do Katalánska povolala tisíce španělských policistů, jimž dal 1. října 2017 někdo z vyšších míst (oficiálně dodnes nejasné) povel, aby referendu zabránili za každou cenu. Odtud potom obrázky policejní brutality, které obletěly svět. Zároveň tak potvrdily i dlouho opakovanou teorii, že nejvíce příznivců katalánské nezávislosti vyrobila právě hloupá vláda PP.

Zastánci katalánské nezávislosti i přes policejní zásah dokázali referendum uskutečnit a fakt, že se v den hlasování zničehonic objevilo 10 000 připravených uren, které unikly bedlivému oku španělských tajných služeb, je dodnes jedním z největších symbolů onoho podzimu. Obrázky policejní brutality, které jinak v Evropě příliš nevídáme, pak přispěly k tomu, že se o snahách podstatné části obyvatel Katalánska dozvěděl i zbytek světa. Z dnešního pohledu však k tomuto zdánlivému úspěchu, tedy rozšíření povědomí o daném problému, přispěla pouze semknutost poloviny katalánské společnosti a právě neschopnost centrální vlády řešit oprávněné katalánské nároky na dodržování alespoň základních standardů vyjednané autonomie. Kromě samotné organizace referenda však z dnešního pohledu nelze už za nic víc pochválit představitele tehdejší katalánské vlády.

Zatímco zastánci katalánské nezávislosti v ulicích stáli pevně semknutí proti nepříteli zvenčí, lídři dvou nejsilnějších stran v rámci koalice pro nezávislost si takřka nemohli přijít na jméno. Obě strany již dávno před referendem začaly sledovat své vlastní politické cíle, což se naplno projevilo hned v prvních měsících po oněch říjnových událostech. Dnes je proto independentistická scéna v dezolátním stavu. Političtí lídři z října 2017 už mají své dny spočítané, značná část z nich ostatně už politiku či veřejný život opustila, nejhorší pro zastánce nezávislosti ovšem je, že se jejich dvě strany rozhádaly takřka do krve a v posledních týdnech už se zcela otevřeně mluví o dalších předčasných volbách. Od roku 2003, kdy se uskutečnily zatím poslední volby ve standardním termínu, se do katalánského parlamentu volilo již sedmkrát a je dost pravděpodobné, že k urnám se znovu půjde už příští rok.

Katalánsko si během posledních pěti let prošlo únavnou pandemií a nyní ho, podobně jako celou Evropu, čeká další vleklá ekonomická krize (v tenisové hantýrce dokonalý příklad "nevynucené chyby"). Ta minulá napomohla právě zastáncům nezávislosti, jimž neuvěřitelně rozšířila voličskou základnu. Ta nejspíš nebude klesat ani v následujících letech, avšak řada Katalánců ztratila i poslední iluze o schopnosti svých politiků, proto budou hlasovat už jen z jakési povinnosti, ale zcela bez nadšení a víry ve společný sen. Katalánská politika je nyní na míle daleko nejen případné nezávislosti, ale i jakémukoliv kvalitativnímu posunu v rámci autonomie. K tomu by totiž potřebovala řádně semknuté politické elity, které stojí za hlavním společným cílem. Současná generace katalánských politiků však už prokázala, že toho není schopna. Velká část katalánské společnosti tak na případnou nezávislost či alespoň silně respektovanou autonomii bude muset čekat dlouhé roky. Alespoň takto to vypadá na počátku velké krize, která nepochybně otřese i samotnou Evropskou unií, doposud posledním spojencem katalánských politických elit. Podobně jako i dřív historii se však Katalánci i tentokrát spletli. Ne však, že by měli na výběr.

30. 9. 2022

Josep Antoni Llinàs Cardona

Josep Antoni Llinàs i Carmona (*1945) je valencijský architekt a univerzitní profesor. Narodil se ve valencijském městě Castelló de la Plana, nicméně jeho profesní život je z větší části svázaný s katalánskou metropolí. V Barceloně architekturu nejprve vystudoval (ETSAB, 1968) a následně tu působil i jako pedagog (ETSAB, ETSAV, Universitat Ramon Llull). Ačkoliv nepatří mezi mediálně nejznámější architekty, za svou tvorbu byl v Katalánsku mnohokrát oceněn a s jeho stavbami se veřejnost setkává velmi často.

Llinàsovy budovy jsou rozeseté po celém Katalánsku, ačkoliv jejich většina je koncentrovaná v provinciích Barcelona a Tarragona. Architektovou specialitou jsou zejména knihovny. Kromě emblematických Biblioteca Central v Terrasse (1997) a Biblioteca Jaume Fuster v Barceloně (2005) vytvořil plány i pro další veřejné knihovny v rámci Barcelony (Vila de Gràcia, Sant Just Desvern) či ve městě Vila-seca. Výrazně se podílel i na tvorbě univerzitního kampusu Diagonal rozděleného mezi Universitat de Barcelona a Universitat Politècnica de Catalunya, kde navrhl budovy několika fakult. Dále se lidé s jeho tvorbou setkají například na železniční stanici Peu del Funicular v Barceloně nebo při pohledu na zvláštní moderní maják ve městě Torredembarra. Více informací o jeho další tvorbě naleznete v češtině na Archiwebu.

Biblioteca Jaume Fuster v Barceloně (Foto: www.arquitecturaviva.com)

26. 9. 2022

Ko Tazawa

Smutná zpráva dorazila o víkendu z Japonska. Ve věku 69 let zemřel v rodinném kruhu velký katalanista a propagátor japonské kultury v Katalánsku Ko Tazawa. Ačkoliv posledních pět let prožil s postupující rakovinou, podařilo se mu za sebou nechat vskutku titánský odkaz v podobě rozsáhlé pedagogické činnosti, více než dvou desítek překladů i několik vlastních děl včetně již takřka dokončeného katalánsko-japonského a japonsko-katalánského slovníku.

Ko Tazawa v Barceloně (Foto: Institut Ramon Llull)

Ko Tazawa (1953-2022) se narodil v japonské Yokohamě a zdánlivě nic nenaznačovalo, že by měl někdy přijít do kontaktu s Katalánskem. Podobně jako řada jeho generačních souputníků ze střední třídy byl veden ke vzdělání, nicméně ani za studií se nevěnoval ničemu, co by ho zcela naplňovalo. Sám vždycky tvrdil, že byl špatný student, ale kvůli společenskému tlaku i předchozímu studijnímu profilu si nějaký obor vybrat musel. Po zisku vysokoškolského diplomu v oboru sociologie se i díky kontaktům svého strýce, který jednu dobu v Japonsku zastával i ministerský post, dostal k dobře placenému místu v bance. Ani tam ho to příliš nebavilo, a tak při první příležitosti změnit prostředí ani na chvíli nezaváhal. Banka ho totiž vyslala do zahraničí s tím, že se tak naučí další jazyk a pak bude platný při expanzi na další trh. Ačkoliv si Tazawa za svou novou destinaci přál Paříž, kvůli choutkám na španělský trh skončil v Barceloně.

Právě tam ho banka v roce 1978 vyslala, aby se naučil španělsky. Tazawa se tak ocitl uprostřed víru dějin, neboť Španělsko na konci 70. let 20. století právě procházelo náročným přechodem k demokracii. V Katalánsku po letech frankistického útlaku znovu začala vzkvétat katalánština, a tak se mladý Japonec seznámil i s pro něj nepředstavitelným konceptem bilingvní společnosti. I díky předchozí znalosti francouzštiny zvládl španělštinu asi za rok, během něhož mu však Barcelona i tamní jazyk dokázaly učarovat. Poté se Tazawa přesunul do Madridu, kde několik let pracoval na nově otevřené pobočce vysílající japonské banky. Ještě ve Španělsku se stihl oženit a možná i silná filologická orientace jeho novomanželky ho tehdy ovlivnila v hledání dalšího životního uplatnění. Po návratu do Japonska nechal práci v bance a ponořil se do univerzitního studia španělštiny, zatímco se jako samouk pomocí kazet a novinových článků učil katalánsky. Zájem o katalánštinu ho nakonec dovedl i k myšlence doktorského studia na Universitat de Barcelona. 

Na počátku 90. let minulého století se rozhodl k riskantnímu kroku a spolu s manželkou a dvěma malými dětmi se přestěhoval do katalánské metropole, kde v letech 1993-1996 pracoval na své doktorské práci (úspěšně obhájenou roku 1999) a příležitostně učil japonštinu. Už v té době však fungoval jako významný zprostředkovatel katalánsko-japonských kulturních vztahů. Již na počátku 90. let 20. stol. v Japonsku vydal několik popularizačních textů věnujících se katalánské historii či architektuře, publikoval také základní úvod do katalánské gramatiky. V souvislosti se svým tříletým pobytem v Barceloně začal o svém dobrodružství sepisovat v katalánštině knížečku, která se vzápětí stala malým bestsellerem (Catalunya i un japonès, 1993). Později vydal několik dalších deníkových záznamů mapujících osudy své rodiny po návratu do Japonska. V Katalánsku mu vyšla i kniha receptů z japonské kuchyně či vlastní vize Japonska v souvislosti s jadernou havárií ve Fukušimě. Jen několik měsíců před smrtí se dočkal i vydání svého posledního autorského díla Petjades d'un japonès (Catalunya i un japonès 30 anys després), jež vyšlo v malém katalánském nakladatelství Lapislàtzuli.

S tímto nakladatelstvím Tazawa v posledních letech jako překladatel úzce spolupracoval a zasadil se v něm o publikování zajímavých a v Evropě nepříliš známých a překládaných japonských autorů (Ógai Mori, Naoja Šiga, Ango Sakaguči, Osamu Dazai). Zároveň Tazawa v posledních třech dekádách překládal do japonštiny zásadní katalánské autory jako Mercè Rodoreda, Albert Sánchez Piñol, Joanot Martorell, Quim Monzó, Josep Maria Espinàs či Jesús Moncada. Sám často hrdě uváděl, že se mu podařilo v Japonsku prosadit překlad tří pro něj nejzásadnějších katalánských románů (Tirant lo Blanc, La plaça del Diamant a Camí de sirga). Vrcholným dílem pro něj však měl být kompletní velký katalánsko-japonský a japonsko-katalánský slovník, jehož příruční verzi vydal před několika lety v Japonsku a jehož definitivní verze by v Katalánsku měla vyjít do konce letošního roku.

Tohoto okamžiku se Ko Tazawa nedožije, nicméně už během své pouti na této planetě byl za svůj celoživotní přínos katalánsko-japonským vztahům několikrát oceněn. V roce 2003 si z rukou premiéra Jordiho Pujola převzal nejvyšší možné vyznamenání, na něž si cizinec v Katalánsku může dělat zálusk, tedy Kříž sv. Jiří (Creu de Sant Jordi), a v roce 2019 obdržel Premi Internacional Ramon Llull, jež od roku 1986 za celoživotní přínos oceňuje významné zahraniční katalanisty či katalanistické organizace. Tazawa byl populární i mezi širšími vrstvami katalánské společnosti. Byl pravidelným přispěvatelem deníků Avui a Ara, objevil se též v pořadech katalánské veřejnoprávní televize TV3 Afers exteriors a Katalonski. Ko Tazawa milované Katalánsko navštěvoval pravidelně, nejčastěji v letních měsících. Kromě malého bytu v Barceloně si s rodinou pořídil i domeček ve vesnici Queralbs, kde hodlal trávit část zaslouženého důchodu. S milovanou druhou vlastí se rozloučil v létě 2022 u příležitosti prezentace své poslední knihy. Japonská katalanistika jen stěží najde někoho, kdo by se v budoucnu jejímu zakladateli vyrovnal.

25. 9. 2022

25/09/1962: Smrtící záplavy v Katalánsku

Ve srovnání s českými toky působí většina katalánských řek spíše jako neškodné potůčky, které zejména přes léto zcela vysychají. Zdání však někdy klame. Stačí jediná pořádná průtrž mračen a jindy vyschlým korytem začíná proudit smrt. Přesně k tomu totiž došlo v noci z 25. na 26. září 1962 v katalánském okresu Vallès Occidental...

Tragické záplavy z 25. září 1962 zachytila i známá fotoreportérka Joana Biarnés
(Foto: www.nuvol.com a www.monterrassa.cat)

Bleskové povodně nejsou v Katalánsku ničím překvapivým, zvláště pak v druhé polovině září. Jen před pár dny silné deště potrápily oblast Tarragony, 27 let nedávno uplynulo od tzv. bouře století, která v září 1995 vytopila katalánskou metropoli. nic z toho se však nedá srovnat s katastrofou, jež se rozpoutala 25. září 1962 nad okresem Vallès Occidental a několika s ním sousedícími oblastmi včetně Barcelony. Pršet začalo kolem půl osmé večer a během necelých čtyř hodin na některých místech napadlo až 250 litrů na metr čtvereční, tedy takřka polovina průměrné hodnoty ročních srážek na daném místě. Ve chvíli nejvyšší intenzity z nebe padalo až 6 milimetrů vody za minutu. To okamžitě rozvodnilo jindy klidné potůčky a říčky protékající městy jako Sabadell, Cerdanyola, Sant Quirze, Montcada i Reixac či Ripollet. Velká část vody doputovala z těchto přítoků i do obou barcelonských řek Besòs a Llobregat.

Tragických rozměrů však tato blesková povodeň nabrala ve městech Terrassa a Rubí, kde rozbouřené toky smetly celé čtvrti. Podle očitých svědků byla síla vody neuvěřitelná. Přívalová vlna rvala i mosty, které pak vláčela stovky metrů před sebou. V Terrasse povodeň zničila čtvrti Les Arenes a Ègara, v Rubí vymazala z povrchu zemského čtvrť Escardívol. V těchto dvou městech bylo též nejvíce obětí na lidských životech. Tehdejší frankistický režim vyčíslil počet obětí včetně zmizelých přibližně na 700, podle historiků se však reálná bilance mohla vyšplhat až k tisícovce mrtvých a zmizelých. Část obětí se nepodařilo identifikovat, stovky lidí nenávratně zmizely pod nánosy trosek a bahna, nebo je proud řeky odnesl až do Středozemního moře. Další stovky lidí utrpěly zranění a přišly o střechu nad hlavou. Co do počtu obětí šlo doposud o jednu z největších přírodních katastrof na katalánském území, srovnatelnou snad jen se zemětřesením z roku 1428.

Obrovský počet obětí měla na svědomí povolnost diktátorského režimu, který se příliš nestaral o to, kde a jak si přistěhovalci z jiných částí Španělska v Katalánsku stavějí své nuzné příbytky. V 50. a 60. letech se tak masivně stavělo v záplavových zónách a v případě Terrassy a Rubí dokonce i přímo v korytech řek. Obrovský počet obětí by tak na svědomí měla i mnohem menší průtrž mračen. Kromě lidských obětí záplavy přivodily mnoho materiálních škod, voda smetla desítky továren a přivodila krach mnoha průmyslovým podnikům. Na místo katastrofy se o několik dní později vydal tehdejší princ Juan Carlos I s manželkou i diktátor Franco. Příslušné úřady se následně postaraly o úpravu toku daných řek a zasadily se i o výstavbu masivních betonových zábran. Podobné záplavy se tedy v tomto místě již neopakovaly.


Více informací:

17. 9. 2022

Tot 1€ Bar

V souvislosti s další blížící se ekonomickou krizí si některá katalánská i španělská média opět začala všímat velmi zajímavého konceptu, který představuje bar TOT 1€ v centru Barcelony. Jak může vůbec bar, kde vše stojí jen jedno euro, fungovat? A není to na úkor kvality? To jsou otázky, které si v tu chvíli položí asi každý z nás...

Tot 1€ Bar najdete na křižovatce carrer d'Aribau a carrer de la Diputació (Foto: Facebook)

Na křižovatce ulic Aribau a Diputació v barcelonském Eixamplu najdeme šest nebo sedm barů či restaurací. Řada z nich patří k těm dražším a za jediné euro v nich nepořídíte vůbec nic, s trochou štěstí vás snad alespoň pustí na záchod. Je tu však také jeden podnik, jehož venkovní tabule je víc než výmluvná. Je libo kafe? 1€. Párek v rohlíku nebo sendvič? 1€. Plechovka Coca-Coly, pivo či jeden malý Cacaolat? 1€. I v době drtivé inflace se tomuto malému baru zatím daří držet původní filosofie podniku. Jak je to vůbec možné?

Podle majitele Josepa Serrala jsou klíčové především dva faktory - dlouhá otevírací doba a velká rotace a diverzita místní klientely. TOT 1€ BAR je otevřený každý den od 7.30 ráno až do 2. nebo 3. hodiny noční (jen o víkendu otevírají až v 10.00). Důležitou roli hraje i umístění. Prakticky hned vedle se nacházejí dvě univerzity, prochází tudy i relativně velké množství turistů a v neposlední řadě i mnoho pracujících, kteří se tu velice levně nasnídají. Ranní kávu pod jedno euro totiž normální kavárny nenabízí již pěkně dlouho. Jak říká Serral, koncept tohoto low-cost baru byl původně jednoho jeho kamaráda, jenž se rozhodl takový podnik otevřít v šedesátitisícovém městě Granollers (asi 30 km severně od Barcelony). Tam ale tento koncept nefungoval, a tak se Serral rozhodl přenést ho v roce 2014 do rušnějšího prostředí katalánské metropole.

Základem dobrého fungování je prodej velkého objemu některých konkrétních položek. Třeba na hamburgerech tu příliš nezbohatnou, jelikož jeho nejobyčejnější verze obsahující housku, kus masa a kečup se v nákladech jen stěží vejde do jediného eura. Tak jako ve všech barech a restauracích se tu však ty pravé peníze dělají na nápojích. Vzhledem k rotaci klientely tu prodají několikanásobně větší množství piva či dalších nápojů než v podobně velkých barech v okolí. Díky tomu má Serral exkluzivní cenu přímo od dodavatelů, což mu umožňuje nápoje odebírat za lepší než velkoobchodní ceny. Zbytek produktů nakupuje, podobně jako řada jiných podnikatelů v gastronomii, v Makru a podobně zaměřených obchodech. Kvalita by tedy měla být standardní, i když nejlepší značky šampaňského či sušené šunky tu prostě za jedno euro čekat nelze. Na kvalitu si tu ostatně nikdo nestěžuje, o čemž svědčí i nebývalé kladné recenze na turistických portálech či na Googlu. Jedinou kaňkou na kráse tak občas bývají ne zrovna nejsympatičtější provozní a dlouhé fronty, jež se tu tvoří zejména v době odpoledních či večerních špiček v pátky a soboty.

TOT 1€ BAR ostatně představuje i low-cost konkurenci zavedeným koktejlovým barům, protože i tady si můžete namíchat libovolný drink. Každá ingredience potom stojí jedno euro, což pro klienta i tak znamená ušetřit minimálně polovinu toho, co by zaplatil v posh a hipster podnicích o ulici níž nebo výš. V posledních měsících se sláva podniku TOT 1€ BAR šíří i na sociálních sítích a údajně sem míří davy tiktokerů a dalších influencerů. Vzhledem k nastávající krizi rozhodně nebudou jedinými klienty. Klidné časy, kdy tu člověk mohl vysedávat s pár štamgasty jsou tak možná nenávratně pryč. Pro majitele je to však jen dobře. Jak sám často zmiňuje, podnik zajišťuje živobytí jemu a dalším šesti rodinám.

14. 8. 2022

Móra d'Ebre / Móra la Nova

Celé to začalo jako reakce na zvláštní formu gentrifikace turismu, kterou lze letos v létě pozorovat v Barceloně i některých dalších silně turistických katalánských lokalitách. Ať si hotelová lobby vykládá, co chce, 100 € za noc prostě není reakce na rostoucí náklady, nýbrž prachsprosté odírání zákazníků, kteří jsou po dvou letech covidových opatření bohužel ochotni za normální prázdniny u moře utratit cokoliv. Méně majetní se tak musí poohlédnout jinde, což však na konci července bylo možné pojmout také jako zajímavý experiment. Požadavků bylo pouze několik: lokalita kdekoliv v Katalánsku dostupná z Barcelony veřejnou dopravou, soukromý pokoj (žádný hostel), wifi připojení a ideálně i klimatizace (vrcholící vlna horka ve vnitrozemí na daná data slibovala i 39°C). Co nám všemocný Booking.com nabídl? Suverénně nejlevnějším ubytováním (24 € za osobu a noc) pro dané dny byl dvouhvězdičkový rodinný podnik Hostal Fontdemora, situovaný v městečku Móra la Nova v jihozápadní části Katalánska.

Skyline městečka Móra d'Ebre (Foto: www.espais360.com)

MÓRA D'EBRE
Ještě před samotným místem ubytování se však podívejme do sousední lokality, kde se lidé začali poprvé usídlovat již před šesti tisíci lety. Městečko Móra d'Ebre má okolo 5 500 obyvatel a jak už jeho název napovídá, naleznete ho u největší katalánské řeky Ebre (Ebro). Právě přítomnost řeky má na svědomí onu dlouhou tradici usídlení. Proto se tu vystřídaly snad všechny kolem putující civilizace. Dlouhou dobu tu byli pod arabským vlivem, katalánští panovníci si území přisvojili v roce 1153. Strategický význam obydleného kopce nad řekou Ebre též znamenal, že tu bylo svedeno mnoho bitev, ta poslední jako součást španělské občanské války, a město si boje do dnešních dní na několika místech připomíná.

Pro milovníky historie a památek není Móra d'Ebre špatným cílem. Ne, že by se sem hrnuly davy turistů, ale historické centrum rozkládající se mezi náměstíčky Plaça de Sant Roc, Plaça de Dalt a Plaça de Baix má své kouzlo, ačkoliv je na první pohled zřejmé, že mnohé z místních domů jsou vybydlené a již dlouhé roky opuštěné. Na posledně zmiňovaném náměstí sídlí místní radnice a dlouhé roky byl právě v těchto místech říční přístav. Ten současný je o pár desítek metrů severněji a přímo nad ním se tyčí další místní pamětihodnost - stará vojenská tvrz Castell de Móra. Nachází se asi 50 metrů nad řekou, což znamená skvělé výhledy do celé nížiny řeky Ebre, a jeho základy vystavěli Arabové. Tvrz se zachovala po dlouhá staletí, nepřežila však karlistické války v 19. stol. Aktuální ruiny lze navštívit a místní radnice se z hradu snaží vytvořit jedno z turistických lákadel. Hned vedle můžete navštívit kapličku Mare de Déu dels Dolors, kam se často vydávají i návštěvníci obří okresní nemocnice, jež zabírá celý severní cíp města. V hollywoodském stylu tu najdete i z dálky jasně patrný a hrdý nápis "MÓRA D'EBRE". Pro milovníky motorsportu dodejme, že na periferii tohoto městečka se nachází hned dva závodní okruhy. Ten větší měří přes 1 400 metrů a lze si ho i pronajmout pro vlastní akce, menší funguje pouze jako motokárová dráha.

MÓRA LA NOVA
Obyvatelé Móra d'Ebre jsou hrdí ještě na jedno emblematické místo. Tím je 276 metrů dlouhý silniční most Pont de Móra známý též jako Pont de les Arcades, jenž městečko pojí s druhým břehem řeky Ebre. Původně tu v letech 1918-1938 stála železná konstrukce, kterou nechal vystavět místní poslanec Joan Caballé, nicméně tento most byl během španělské občanské války zničen ustupující republikánskou armádou (připomeňme, že právě bitva o řeku Ebre byla jedním z ústředních momentů celého konfliktu). Současná betonová podoba mostu je z roku 1943. Při cestě do třítisícového městečka Móra la Nova za mostem z dálky zahlédnete jeden z mála místních historických domů, Mas de la Coixa, jenž nyní funguje jako turistická ubytovna. V porovnání se svým jižním sousedem nemá Móra la Nova tak dlouhou historii. V zárodku bylo několik venkovských stavení, která tu začala růst v průběhu 18. stol., aby se roku 1830 s pozvolným příchodem industrializace Móra la Nova administrativně oddělila od své jižně položené matky.

Místní webové stránky budou jistě vychvalovat zajímavost historického centra spolu s kostelem Mare de Déu del Remei z roku 1955, nicméně podobné věci opravdu uvidíte kdekoliv. Móra la Nova je už od pohledu jedním z mnoha zapadákovů, které lze potkat kdekoliv ve vnitrozemí. Jediným skutečným turistickým lákadlem a vlastně i podstatou celé existence této obce je vlakové nádraží. Od roku 1891 tudy totiž vede trať mezi Barcelonou a Madridem. Přestože byla nádražní budova postavena jen jako provizorium, Móra la Nova se záhy stala významným bodem, neboť parní lokomotivy nedokázaly ujet celou trasu a každých 150 km je bylo třeba vyměnit. Jedním z takovým míst se stalo i nádraží v Móra la Nova, které je na půli cesty mezi Barcelonou a Zaragozou. Stanice se mohla rozrůst i proto, že místní řadu pozemků ke stavbě věnovali zdarma. Lidé od železnice stáli za prudkým růstem populace na počátku 20. stol. a založili i některé místní podniky, např. dnes již legendární Bar Font de Móra. Dávnou slávu zde dodnes připomíná železniční muzeum, o němž se ještě zmíníme, dnes jde však je Móra la Nova jen nepodstatnou zastávkou, kterou ročně využije pouze několik desítek tisíc pasažérů.

Nečekaně hezký pohled na městečko Móra la Nova (Foto: www.turismeriberaebre.org)

MUSEU DEL FERROCARRIL
Museu del Ferrocarril v Móra la Nova je jediným místem v Katalánsku, kde se specializují na údržbu a restaurování historických vlaků. V tomto ohledu jde o speciální místo i v rámci celého Španělska, o čemž svědčí i fakt, že tu uchovávají i nejstarší vagon na španělském území, který pochází z roku 1881. Napomáhá k tomu i smlouva se španělskou železniční společností RENFE. Ve 20. letech 20. století byla Móra la Nova jednou z nejmodernějších stanic v Evropě. Ustájeno tu svého času bylo až sto lokomotiv, jejichž obhospodařování zaměstnávalo až tisícovku lidí. Tyto zlaté časy reflektuje právě zmiňované muzeum, jehož běžná prohlídka trvá okolo 100 minut a lze během ní zhlédnout 35 exponátů i způsob fungování takové "přepřahací" stanice. Otevřeno bývá jen o víkendech, ale privátně se tu dá domluvit cokoliv - vyzkoušet si můžete i řízení skutečné lokomotivy - a samozřejmostí je kavárnička i obchůdek se suvenýry.

Samotný úpadek této stanice, jenž začal s postupným vytlačováním parních lokomotiv těmi dieselovými, mnohem lépe než muzeum reflektuje městečko samotné. Definitivní ranou pro význam Móra la Nova bylo zprovoznění španělských rychlovlaků AVE, což s sebou přineslo i budování nových rychlostních tratí. Dnes tak naddimenzovanou stanicí projíždí jen katalánské regionální spoje R15, jež se tu otočí jen několikrát denně. Po zbytek času je na místním nádraží naprostý klid, který občas naruší jen zvláštní využití místních kulis v podobě natáčení reklamních spotů či krátkých i celovečerních filmů (nejnověji např. westernově laděný snímek L'Escanyapobres, filmová adaptace románu N. Ollera). V současnosti se místní činovníci snaží o rozšíření turistické nabídky v podobě obnovení tradice vláčku Lo Caspolino, jenž by spojoval Katalánsko s Aragonií. O projektu se mluví již několik let, avšak covidové roky tuto iniciativu značně zpozdily. Uvidíme, jak tomu bude v následujících letech. Možná o městečku Móra la Nova ještě uslyšíme!

12. 8. 2022

Montfalcó Murallat

Pouhých sedm kilometrů východně od významného historického města Cervera se nachází jedna z nejkouzelnějších a přitom nepříliš známých katalánských vesniček. Ačkoliv si kouzlo středověku můžete v Katalánsku vychutnat i jinde, návštěva opevněné vísky Montfalcó Murallat bude nepochybně jedinečným zážitkem...

Opevněná vesnice Montfalcó Murallat (Foto: www.guias-viajar.com)

Administrativně je Montfalcó Murallat součástí obce Les Oluges. Nachází se v nadmořské výšce 602 metrů, na kopci, odkud se dá přehlédnout velká část údolí řeky Sió. V rámci Katalánska jde o jedinou vesnici, která si dokonale zachovala své středověké opevnění. Původně byl na kopci jen opevněný hrad, o němž máme nejstarší dochované zprávy již z 11. století. Postupem času začaly uvnitř osm metrů vysokých a dvou metrů tlustých hradeb růst domky, kterých dnes můžeme napočítat asi dvacet. Část z nich má již na první pohled své nejlepší roky za sebou, rozhodně si tu ale nebudete připadat jako v nějakém městě duchů - ačkoliv tu dnes celoročně žijí jen tři rodiny, zvídavý návštěvník tu má k dispozici hned dva různé turistické apartmány a docela dobrou venkovskou restauraci.

K návštěvě Montfalcó Murallat budete potřebovat auto, protože veřejná doprava v Katalánsku zkrátka ani zdaleka nefunguje na tak dobré úrovni jako v Česku. Vzhledem k tomu, že víska je neznámá i velké části samotných Katalánců, žádné davy turistů tu nenajdete, což také znamená, že tu (alespoň zatím) zaparkujete zcela zdarma. Do samotné pevnosti už však musíte po svých. Dvojitá vstupní brána vás dovede na centrální náměstíčko, kde kromě již zmiňované restaurace najdete i místní studnu. Z náměstí potom vybíhají dvě uličky. Jedna vede okolo západní poloviny tvrze a kromě romantických zákoutí nabízí i přístup ke komunitní pekárně, kde se pekl chléb pro celou ves. Druhá ulička vás zavede na východ, kde se kromě věčně zavřeného infocentra ukrývá i vchod do románsko-gotického kostela Sant Pere ze 12. stol., jehož věž měla ve středověku ryze obrannou funkci. Kromě návštěvy vnitřních prostor opevněné vsi můžeme doporučit i krátkou procházku podél hradeb zvenčí. Při té příležitosti můžete navštívit například místní hřbitov nebo pozdravit početnou skupinu místních na sluníčku se vyhřívajících koček.

Jako každá správná středověká tvrz žije i Montfalcó Murallat svými legendami. Ta nejznámější z nich praví, že při jednom z mnoha obléhání se útočníci pokusili nahlodat morálku obránců hradu tím, že jim po dlouhém obléhání katapultem začaly házet bochníky chleba s očekáváním, že mezi od světa odříznutými obránci vypuknou vnitřní rozbroje. Lidé z Montfalcó Murallat jim však obratem poslali čerstvé ryby spolu se vzkazem, že se vzdát nemíní. Dobyvatelé jen vytřeštili oči a vzápětí odtáhli. Podle legendy totiž z hradu vedl tunel do nedaleké vsi (Les Oluges), odkud lidé z Montfalcó v případě potřeby brali zásoby.

7. 8. 2022

La Bomba de Barceloneta

Pod názvem La Bomba de Barceloneta se již takřka sedm dekád skrývá jedna z nejlepších katalánských tapas. Jde o něco na způsob obří smažené krokety, kde však pod křehkou vrstvou strouhanky nenajdete bešamel, nýbrž lákavou směs vařených brambor a mletého hovězího masa. To vše polité omáčkami allioli a picant. Ačkoliv receptů na domácí přípravu této chuťovky najdete na internetu spousty, vyplatí se ochutnat ji v co nejoriginálnější podobě tajného receptu, který si již po čtyři generace předávají v barcelonském podniku La Cova Fumada.

Exteriér a interiér podniku La Cova Fumada, kde vznikla "la bomba" (Foto: Arxiu de Jordi Phoenicks)

LA COVA FUMADA
Dnes je to legendární podnik, kam si za ta léta našli cestu i mnozí turisté a další návštěvníci katalánské metropole, ale na první pohled jako by se tu toho mnoho nezměnilo. Návštěvníci se dále tísní u mramorových stolů a venku před lokálem byste jen marně hledali jakýkoliv nápis či vývěsní štít ujišťující vás o tom, že jste tu správně. Bar La Cova Fumada (carrer del Baluard, 56) vznikl roku 1944 původně jako vinný sklípek pro místní klientelu. Otevřená kuchyně, kterou dodnes najdete napravo od vchodu, vlastně dříve sloužila pro ohřev pokrmů, které si návštěvníci nosili sami. Z prosté nálevny se však po prvních deseti letech existence stal jeden z prvních tapas barů na barcelonském pobřeží. Do širšího gastronomického povědomí se La Cova Fumada zapsala roku 1955, kdy babička dnešních majitelů, Maria Pla, vytvořila nepřekonatelnou chuťovku, kterou následně jeden z místních štamgastů označil za hotovou "bombu". Tak získala populární barcelonská chuťovka svůj název a v dalších letech a dekádách pronikla na pulty dalších barcelonských barů.

La Cova Fumada stojí za návštěvu i kvůli mnoha dalším tapas. Oblíbené jsou tu zejména čerstvé rybičky a mořské plody, obstojné jsou i místní uzeniny. Mnoho lidí sem však míří jen kvůli dvěma věcem. První z nich je samozřejmě la bomba, kterých tu prodají více než 100 000 ročně, druhým důvodem je neformální atmosféra, která tu odnepaměti panuje. Na člověka tu dýchne atmosféra uplynulých dekád, navíc je docela snadné se tu s někým seznámit, neboť je tu obvykle tak natřískáno, že u jednoho stolu sedí více skupin. Otevřeno tu mají obvykle ve všední dny od 9.00 do 15.00 (ve čtvrtek a v pátek i večer) a v sobotu dopoledne.

Jak už bylo řečeno, bombu později převzaly další bary v okolí a dnes na ni narazíte skutečně po celé Barceloně. Nemáme zatím dostatek zkušeností, abychom tu rovnou sestavovali TOP 10, nicméně pokud byste chtěli bombu z La Cova Fumada porovnat s konkurencí, doporučujeme třeba o několik ulic výše položený bar s příznačným názvem La Bombeta, dále potom klasický a v některých kruzích již legendární Senyor Vermut, nebo místa od pláže trochu vzdálenější jako Bodega Balmes či (náš nejoblíbenější) Restaurant Cervantes, obě ve čtvrti Sant Gervasi.

5. 8. 2022

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Katalánština stále patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština). Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. K dokonalosti už katalánštině chybí snad jen vlastní stát. A ani to by nemusela být hudba až tak vzdálené budoucnosti. Pro znalce katalánštiny by to znamenalo řadu dalších pracovních příležitostí. Nutno dodat, že v Evropě ani ve světě zase tolik lidí se specializací na tento jazyk není...

Vánoční večírek katalánských studií (2019)

Pro akademický rok 2022/2023 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá prezenční i kombinovaný (dálkový) bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Podobný obor na světě nabízí jen velmi málo univerzit, přičemž drtivá většina z nich se nachází vcelku logicky jen v katalánsky hovořících oblastech - proto je možnost studovat katalánskou filologii v srdci Evropy skutečně jedinečná. Kromě katalánštiny samotné tento mladý a dynamický obor nabízí řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska, Valencie, Andorry či Baleárských ostrovů. 

Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury pod vedením zkušených a sympatických lektorů a rodilých mluvčích. Po absolvování bakalářského studia získáte komunikativní kompetence v katalánštině minimálně na úrovni B2, prestižní katalánské jazykové certifikáty na úrovních A2-C2 můžete zdarma získat už během studia. Katalánštinu na FF MU můžete studovat i dvouoborově v kombinaci s jinými obory, což je ideální příležitost zejména pro studenty jiných románských či jakýchkoliv jiných jazyků, kombinovat katalánštinu jako dvouobor můžete i s několika dalšími obory z jiných fakult. Přibližně jednou za tři roky se otevírá i kombinované (dálkové) studium, k čemuž nyní opět dochází i pro nadcházející akademický rok 2022/2023. Pokud to tedy máte do Brna daleko nebo vás svazují pracovní povinnosti, kvůli nimž nemůžete do školy docházet denně, je to též ideální možnost.

Přihlášky k přijímacímu řízení ke studiu katalánštiny v akademickém roce 2022/2023 můžete podávat do půlnoci 20. srpna 2022. Oficiální informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, případně neváhejte kontaktovat např. facebookový či instagramový profil oboru:

12. 7. 2022

Létající lodě a plovoucí města v Katalánsku

Zejména v parných letních dnech můžete mít na katalánských plážích pocit halucinací. Výjimkou v tomto případě nejsou kupříkladu létající lodě nebo siluety plovoucích měst (že by to byla Mallorca?). Je katalánské pobřeží místem paranormálních jevů, nebo má vše mnohem jednodušší a vědečtější vysvětlení?

Fata morgána zachycená v různých dobách u katalánského pobřeží
(Foto: La Vanguardia)

Správně je samozřejmě druhá možnost. Na katalánském pobřeží lze totiž poměrně často pozorovat jev, který označujeme tajemným a přesto všem dobře známým názvem fata morgána. V praxi jde o optický klam, při kterém se ve vzduchu zrcadlí relativně vzdálený objekt. Způsobuje ho teplotní inverze, tedy ne úplně běžná situace, kdy teplota vzduchu v dolní vrstvě atmosféry s přibývající výškou neklesá, nýbrž stoupá. Typicky k tomuto jevu dochází v místech nějaké rozlehlejší homogenní plochy, tedy typicky nad pouští, mořem a občas i nad rozpálenou dálnicí. Vrstvy vzduchu o různé teplotě pak i díky zakřivení Země fungují tak trochu jako deformační zrcadlo v zrcadlových bludištích. Tento jev byl pojmenován po známé postavě z příběhů o králi Artušovi, Morganě le Fay.

Rozhodně nejde o nic neobvyklého či vzácného a nejspíš i vy jste už někdy podobný optický klam zažili. Stejně tak není zrovna překvapivé, že docela dobrým místem na pozorování podobného jevu je právě barcelonské pobřeží. Jde totiž o oblast s velmi hustou námořní dopravou. Považte, že barcelonský přístav je jedním z nejvýznamnějších v Evropě, a to nejen z hlediska nákladní přepravy, ale samozřejmě i z hlediska osobní přepravy. Okolo barcelonského pobřeží každý den proplouvají stovky lodí nejrůznějších velikostí, a některé z nich se tak při správných povětrnostních podmínkách stávají dokonalou předlohou pro plující města, která už stihla inspirovat i několik v katalánské metropoli se odehrávajících literárních děl (např. sbírku Barcelona 2059).

Při troše štěstí tak v dálce na obzoru můžete spatřit několik metrů nad hladinou se vznášející lodě, plovoucí ostrovy nebo dokonce malý Manhattan, o který se občas postará některá z obřích kontejnerových lodí. Více informací o těchto jevech u katalánského pobřeží zde a zde.

Létající lodě při pohledu z barcelonského přístavu, 2021 (Foto: Jordi Mingall)

16. 6. 2022

Magalí Sare

Katalánská zpěvačka a multiinstrumentalistka Magalí Sare se tento týden poprvé představí i českému publiku. Do České republiky zavítá v rámci již tradičního festivalu Ibérica. V červnu 2022 se tak představí pražskému a brněnskému publiku v duu s mallorským kytaristou Sebastià Grisem.

Katalánská zpěvačka a multiinstrumentalistka Magalí Sare (Foto: www.tallerdemusics.com)

Magalí Sare (*1991) se narodila v Barceloně. Hudbou byla díky rodině obklopena od narození, písničkářskou dráhu si mimo jiné vyzkoušel i její starší bratr Gerard Sesé. Jak sama v četných rozhovorech přiznává, většinu dětství i mládí strávila v nejrůznějších pěveckých sborech a hudebních školách. Odmala ovládá klavír a bicí, k nimž později přidala flétnu. Na konzervatoři vystudovala též operní a později i jazzový zpěv. Ačkoliv ji ovlivnila pestrost studovaných i posluchaných žánrů (mezi autory, kteří na její tvorbu měli nějaký vliv, řadí kromě Bacha a Bernsteina také Robbieho Williamse, Ellu Fitzgerald, Hanson, Beyoncé i některé své krajanky jako Rosalía nebo Sílvia Pérez Cruz). Nejblíže má každopádně k jazzu, který vystudovala na prestižní konzervatoři při barcelonském operním domě Liceu. Již během studií utvořila nepravidelně vystupující duo s mallorským kytaristou Sebastià Grisem, s nímž kromě desky A boy & a girl (2020) slavila úspěchy i v některých mezinárodních soutěžím, např. Festival hudby menšinových jazyků SUNS Europe.  

Kromě mnoha různých spoluprácí Magalí Sare stihla natočit i dvě sólové desky: Cançons d'amor i dimonis (2018) a Esponja (2022). Do širšího povědomí se v Katalánsku i ve Španělsku zapsala kupříkladu hudbou k tradičnímu reklamnímu spotu Estrella Damm (2020) nebo polemikou při zpěvu katalánské národní hymny na slavnostním uvedení do funkce současného katalánského premiéra Pere Aragonèse v roce 2021. Kromě vlastní hudební dráhy pracuje také jako pedagožka na barcelonské hudební škole Taller de Músics, která se specializuje právě na jazz.

29. 4. 2022

Josep Massot

Katalánsko minulý týden přišlo o svého výrazného a přesto nenápadného duchovního, intelektuála a historika Josepa Massota. 80letý benediktýn stál více než půl století v čele jednoho z nejstarších nakladatelství na světě a zároveň byl autorem mnoha historických i lingvistických prací.

Otec Josep Massot v jemu nejmilejším prostředí (Foto: Serra d'Or)

Ačkoliv se otec Josep Massot i Muntaner (1941-2022) narodil v Palmě na Mallorce, většinu svého života prožil v Katalánsku. Nejprve vystudoval obor Románská filologie na Universitat de Barcelona, přičemž potají navštěvoval i tehdejším režimem nepodporovaná studia katalánštiny. Svou akademickou dráhu později rozvíjel studiem filosofie a teologie v Německu a následně jako externí vyučující na své barcelonské alma mater. Aktivně se angažoval v Associació Internacional de Llengua i Literatura Catalanes, spolupracoval s Gran Enciclopèdia Catalana na vydání klíčového díla Diccionari de la Literatura Catalana a byl členem mnoha katalánských akademických či lingvistických sdružení. Za svůj vědecký a kulturní přínos byl roku 1996 oceněn katalánským vyznamenáním Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří), za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře a vědě byl roku 2012 oceněn též Premi d'Honor de les Lletres Catalanes.

V mládí chtěl být knihovníkem nebo učitelem španělštiny či francouzštiny, ale nakonec dostala přednost víra. Otec Massot začal čím dál častěji jezdit do montserratského kláštera, kde se dle svých slov cítil tak dobře, že se tu od roku 1962 usadil již nastálo a o deset let později zde byl vysvěcen na kněze. Mimo jiné byl u toho, když se na Montserratu v prosinci 1970 odehrál protest katalánských intelektuálů proti tzv. Burgoskému procesu. Většina Katalánců si však otce Massota vybavuje jako dlouholetého šéfa nejstaršího katalánského nakladatelství Publicacions de l'Abadia de Montserrat (PAMSA), fungujícího již od roku 1499. Nakladatelství vydává kromě mnoha knih i několik prestižních katalánských časopisů jako Serra d'Or, Randa nebo Revista de Catalunya. Jako autor desítek historických studií se nejčastěji zajímal o rodnou Mallorku a období španělské občanské války. 

Massotovi blízcí o něm vždy mluvili jako o nesmírně sečtělém a laskavém muži lehce chatrné konstituce, který se dorozuměl ve dvanácti světových jazycích. Mnoha lidem na něm byl sympatický i fakt, že na rozdíl od velké většiny španělských duchovních byl orientován spíš levicově a záleželo mu i na větší autonomii či nezávislosti Katalánska. O svém vstupu do kláštera vždy tvrdil, že ho k tomu vedla spíše zvědavost a morální, kulturní a sociopolitické faktory, o možných spirituálních však nikdy nemluvil. Zemřel v místě, kde prožil většinu života, obklopen svými milovanými knihami. Více informací o jeho životě a díle naleznete zde

16. 4. 2022

SEAT

Co na tom, že už dlouho patří do koncernu Volkswagen. Automobilovou značku SEAT si snad každý neomylně spojí se Španělskem. Jen málo se však mluví o tom, že původ této značky je španělský jen z poloviny. Historicky je SEAT silně spojen s Katalánskem, neboť právě zde se od roku 1953 vyrábí. Největší výrobní závod a sídlo společnosti se nachází v katalánském městě Martorell, SEAT je též největším zaměstnavatelem v Katalánsku. Největší automobilka v Katalánsku má však namále. Absence elektrických vozů předznamenává její brzký konec...

Legendární model SEAT 600 vyráběný v letech 1957-1973 (Foto: ABC)

Začněme ale s trochou historie. Velká část zemí západní Evropy dokázala v prvních dekádách 20. století motorizovat své obyvatelstvo prostřednictvím vlastních automobilek (Francie - Peugeot, Renault; Itálie - Fiat; Německo - Opel). Všichni zmínění výrobci nabízeli vozy dostupné střední třídě. Ve Španělsku taková automobilka neexistovala. V Katalánsku sice fungovala továrna Hispano-Suiza, avšak ta se zaměřovala pouze na luxusní auta pro nejbohatší vrstvy. O alespoň základní produkci sériových vozů se tak ve Španělsku během 20. a 30. let 20. stol. staraly cizí automobilky (Fiat, Ford), obě ustálené v Katalánsku. Další vývoj přerušila nejprve španělská občanská (1936-1939) a později i druhá světová válka (1939-1945). Na první "ryze" španělskou automobilku jsme si tak museli počkat až do roku 1950.

A právě výše zmíněná italská automobilka Fiat stála u zrodu prvního skutečně sériového výrobce vozů ve Španělsku. Roku 1941 vznikl ve frankistickém Španělsku státní podnik Instituto Nacional de Industria (INI, Národní průmyslový závod), jenž měl podporovat technologický a průmyslový rozvoj v té době silně zaostalé země. Jednou z největších výzev tohoto podniku bylo právě nastartování sériové výroby osobních automobilů pro domácí trh. V průběhu celých 40. let se španělská vláda snažila o kontakt s předními evropskými i americkými automobilkami, nicméně kvůli vyhrocené politické situaci obvykle jednání s fašistickou vládou musely automobilky po intervenci jednotlivých vlád stopnout. Jediný výrobce, který měl v tomto ohledu poněkud více volnosti, byl italský Fiat. Po dlouhých jednáních nakonec roku 1948 došlo k uzavření dohody mezi INI a Fiatem, načež 9. května 1950 slavnostně vzniká automobilka SEAT (Sociedad Española de Automóviles de Turismo), vyrábějící licenčně pod vlastní značkou různé modely italského Fiatu.

Ačkoliv původně se hovořilo o umístění továrny na sever Španělska (Baskicko, Burgos) a sám Franco prosazoval oblast zaostalé Extremadury, tlak Fiatu a pragmatické úvahy bankovního sektoru nakonec logicky rozhodly ve prospěch Katalánska. Logicky zejména proto, že pouze v tomto regionu byl díky předchozí automobilové výrobě dostatek zkušených dělníků, zároveň zde existovala dlouhá a úspěšná průmyslová tradice a ve srovnání s většinou Španělska i solidní infrastruktura a komunikace. V květnu 1953 byla v oblasti Zona Franca, hned vedle barcelonského přístavu, slavnostně otevřena první fabrika SEAT. První vůz sjel z výrobní linky 13. listopadu téhož roku. Šlo o vůz s označením SEAT 1400, v praxi tedy o kopii Fiatu 1400. Skutečný pokrok a podle mnohých i jakýsi přelom ve španělské společnosti přišel až s modelem SEAT 600 vyráběným v letech 1957-1973. Toto malé autíčko s hmotností kolem 600 kg se pro několik generací Španělů stalo jejich prvním vozem, masivní produkce (takřka 800 000 kusů) a relativně nízká cena (63 000 peset) umožnila i nižší střední třídě splnit si sen určité nezávislosti a možnosti zajet si o víkendech na výlet kamkoliv bez nutnosti spoléhání se na nefunkční veřejnou dopravu. Dnes již legendární dvoudveřový vůz tehdy skutečně motorizoval celou zemi. Měl relativně nízkou spotřebu a v nejlepší specifikaci to vytáhl na slušných 115 km/h. I přes své minimalistické rozměry se do něj ona čtyř či pětičlenná rodina vždycky nějak naskládala. 


Díky úspěchu modelu 600 SEAT během 60. a 70. let výrazně zlepšil kvalitu svých výrobků a zmnohonásobil produkci. Automobilka postupně přidala několik dalších klíčových modelů (SEAT 800, SEAT 124, SEAT 127), některé vozy exportovala i na cizí trhy (Latinská Amerika) a v roce 1974 se stala osmým největším automobilovým výrobcem v Evropě. Úspěch značky byl i po ekonomické stránce hodně propojen s frankistickým režimem. SEAT představoval vlajkovou loď španělského průmyslu, díky turistickému boomu v 60. letech se celkově zvyšovala kupní síla obyvatel Španělska, to vše znamenalo neustálý růst. Vysoký rytmus výroby si SEAT udržel až do poloviny 70. let, pak zájem o značku i s příchodem demokracie začal opadat, neboť na trhu se pozvolna objevovalo více zahraničních vozidel. Roku 1981 dochází k rozvodu s Fiatem. Italská automobilka se zbavuje všech zbývajících akcií, a tak se SEAT na krátkou dobu stává takřka výhradně španělskou firmou, i když jen o rok později jsou podepsány první dohody o průmyslové a hospodářské spolupráci s německou automobilkou Volkswagen. Ta Španělům poskytuje know-how v podobě zkušených inženýrů, zatímco německá automobilka od té chvíle může využívat katalánskou továrnu k výrobě některých svých modelů - přeci jen v tehdejším Španělsku byly výdaje na jeden vyrobený vůz téměř poloviční oproti Německu.

V roce 1986 je SEAT definitivně koupen Volkswagenem, mimo jiné vzniká i samostatná značka Seat Sport, která pod sebou zastřešuje participaci vozů SEAT ve světových motoristických soutěžích. Doposud se může chlubit dvěma mistrovskými tituly v závodech cestovních vozů (WTCC).V tomto období si pozornost zaslouží zejména modely SEAT Ibiza (1984), první po transformaci společnosti a první bez jakéhokoliv vztahu k Fiatu, a SEAT Toledo (1991), první vůz již kompletně stvořený pod vedením Volkswagenu, silně inspirovaný německým Passatem. V tom samém roce dochází též k rozhodnutí přesunout výrobu z barcelonské Zona Franca do zbrusu nově postaveného továrního komplexu poblíž katalánského města Martorell. Z výrobní linky, tehdy nejmodernější v Evropě, tam první vozy začínají sjíždět roku 1993. Od té doby se situace automobilky definitivně stabilizuje a zejména v posledních letech jde o jednu z nejlépe fungujících značek koncernu Volkswagen. Část produkce se stále vyrábí v Katalánsku, mnoho modelů SEAT však vyjíždí z výrobních linek například i v Bratislavě, Mladé Boleslavi či v Alžírsku. V roce 2018 dokonce SEAT spustil novou výrobní linii pod vlastní značkou CUPRA, která se má zaměřit na prémiové a sportovnější modely, zatímco SEAT bude i nadále obhospodařovat standardnější poptávku (běžné vozy, SUV).

Pro zajímavost připomeňme zajímavý vztah automobilky SEAT a Katalánska. Jak již bylo zmíněno, umístění továrny do Katalánska si proti vůli diktátora Franka tehdy prosadil samotný Fiat, centrem vývoje i výroby této španělské značky tak vždy bylo Katalánsko (města Barcelona a Martorell). SEAT je známý též faktem, že velká část názvů jeho vozů bývá inspirována španělskými lokalitami (León, Ibiza, Toledo, Córdoba, Altea, Alhambra). Paradoxně i přes umístění továrny dlouhé roky nebylo použito žádné katalánské toponymum (a že by třeba "SEAT Barcelona" byl nepochybným marketingovým trhákem). To se změnilo až roku 2019, kdy se do prodeje dostalo nejnovější seatovské SUV, spřízněné např. s Volkswagenem Tiguan či Škodou Kodiaq, pod názvem Tarraco, tedy historickým latinským názvem dnešního katalánského města Tarragona. Toto "katalánsky" pojmenované vozidlo se bude vyrábět v německém Wolfsburgu, naopak v Katalánsku se nyní vyrábějí jen některé modely SEAT, avšak nahrazují je čím dál častěji jiné vozy koncernu, například audiny nebo škodovky. I tak ale SEAT stále patří k největším zaměstnavatelům ve Španělsku a je největším v Katalánsku (15 000 zaměstnanců). Produkce těchto vozů na sebe váže ještě dalších 100 000 pracovních pozic. Na svém umístění v Katalánsku prozatím vedení SEATu lpí, během loňské krize mezi Španělskem a Katalánskem byly prokazatelné snahy ze strany španělské vlády i královské rodiny, aby SEAT přesunul své sídlo mimo Katalánsko, automobilka však tomuto tlaku odolala.

Roku 2020 oslavila katalánská automobilka 70. výročí vzniku. Darovala si k němu kulturní centrum Casa Seat situované na jedné z nejprestižnějších barcelonských adres. Budoucnost však pro Seat tak růžově nevypadá. Podle velké částí odborníků nepřežijí rok 2030 automobilky, které ve svém portfoliu nemají žádný elektromobil. Automobilka ročně prodá okolo 400 000 vozů, patří však k těm levnějším na trhu, takže profit plynoucí ze Seatu do Volkswagenu je relativně malý. Zdroje zevnitř upřesňují, že čtyři prodaná auta Seat Ibiza se generovaným ziskem vyrovnají jediné Cupře Formentor. Paradoxně tak lepší budoucnost odborníci věští dceřiné společnosti Cupra, která poprvé za dekády dokázala ze Seatu vyždímat alespoň nějaký profit. Uvidíme tedy, jestli alespoň v této podobě zůstane výroba aut v Katalánsku zachována.

Nejnovější model SEAT Tarraco, jenž se začal prodávat v roce 2019, na pozadí Tarraco Arena
(Foto: El Periódico)

15. 4. 2022

Barcelona Open

V katalánské metropoli dnes startuje nejprestižnější antukový turnaj na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Již 69. ročník populárního Barcelona Open (dříve známého jako Trofeu del Comte Godó) se letos koná v rozmezí 16. až 24. dubna a jako každoročně se i letos v Barceloně představí solidní výběr ze světové špičky mužského tenisu. Mezi největší letošní hvězdy budou patřit Stefanos Tsitsipas, Casper Ruud, Carlos Alcaraz, Diego Schwartzman či Pablo Carreño. Největším favoritem je Tsitsipas, nicméně ať už letošní barcelonský turnaj vyhraje kdokoliv, miláček místního publika Rafael Nadal to nebude. Ještě stále nedoléčil březnové zranění, a tak letos další titul do sbírky určitě nepřidá. Líto mu to být nemusí. S dvanácti tituly je suverénně nejúspěšnějším účastníkem tohoto turnaje. 

Nalevo loňský vítěz Rafael Nadal, napravo Jan Kodeš, vítěz turnaje v roce 1972
(Foto: La Vanguardia)

Barcelona Open je profesionální tenisový turnaj mužů pořádaný pod otevřeným nebem na kurtech Real Club de Tenis Barcelona ve čtvrti Pedralbes. Poprvé byl uspořádán roku 1953 pod dodnes lidově zažitým názvem Trofeu del Comte Godó odkazujícím na svého zakladatele, Carlose Godóa (1899-1987), mimo jiné vlastníka prestižního katalánského deníku La Vanguardia. Od roku 2008 je titulárním sponzorem turnaje Banc Sabadell. Aktuálně Barcelona Open patří do prestižní série ATP World Tour 500, vítěz tak bere 500 bodů do žebříčku ATP a přibližně 470 000 € na odměnách. Turnaj se vysílá v 67 zemích světa a podobně jako vloni se očekává vysoká sledovanost. Na celém světě turnaj uvidí několik stovek milionů lidí.

Za bezmála sedmdesát odehraných ročníků se turnaje zúčastnila celá řada slavných tenistů, v mnoha případech i vítězů grandslamu (např. Roy Emerson, Boris Becker, Pete Sampras, André Agassi, Björn Borg, Marat Safin, Roger Federer, Sergi Bruguera, Novak Djokovič, Gustavo Kuerten, Richard Krajicek a další), avšak ne všichni tu v historii uspěli. Jednoznačnou legendou barcelonské antuky je mallorský tenista Rafael Nadal, který turnaj ve dvouhře ovládl již dvanáctkrát (2005-2009, 2011-2013, 2016-2018 a 2021). Jen vzdáleně se mu blíží Španěl Manuel Orantes, Švéd Mats Wilander či Australan Roy Emerson, kteří podnik ovládli třikrát. Australan tu však slavil dalších 7 titulů ve čtyřhře a spolu s Orantesem patří do selektivní skupiny deseti tenistů, jimž se tu během jediného ročníku podařilo ovládnout dvouhru i čtyřhru (od roku 1980 k nim patří i český tenista Ivan Lendl).

Při pohledu do statistik nalezneme v Barcelona Open i výraznou československou stopu. Ve dvouhře tu zvítězily hned dvě legendy českého tenisu - Jan Kodeš v roce 1972 a Ivan Lendl v letech 1980 a 1981. Kodeš místní publikum nadchl natolik, že je po něm pojmenován jeden z místních dvorců. V roce 1994 se k nim přidal Holanďan českého původu Richard Krajicek. Co se týče čtyřhry, zde je česká sbírka trofejí ještě širší:

  • 1958: Jaroslav Drobný s Američanem Pattym 
  • 1977: Jan Kodeš s Polákem Fibakem
  • 1980: Ivan Lendl s Američanem Dentonem (finále s dvojicí Složil-Taróczy)
  • 1984: Pavel Složil a Tomáš Šmíd
  • 1987: Miloslav Mečíř a Tomáš Šmíd
  • 1994: David Rikl s Rusem Kafelnikovem
  • 2002: Daniel Vacek s Australanem Hillem