30. 4. 2021

Emma Cohen

Bezesporu patřila k nejkrásnějším španělským herečkám své generace, možná dokonce i všech dob. Majitelka uhrančivých očí, Emmanuela Beltran Rahola (1946-2016), známá hlavně pod uměleckým jménem Emma Cohen, však vynikla i v jiných uměleckých odvětvích. Na následujících řádcích si připomeneme zajímavý životní příběh této všestranné katalánské umělkyně.

Emma Cohen v dobách své největší slávy (Foto: La Vanguardia)

Rodačka z poválečné Barcelony v mládí studovala práva, nakonec však dala přednost herectví. Naplno s ním ostatně začala až na univerzitě, později přidala i několik let na prestižní divadelní škole Escola d'Art Dramàtic d'Adrià Gual. Již od mládí se též pravidelně pohybovala ve světě mladých bohémů a revolucionářů, ačkoliv to bylo plně proti přesvědčení jejich rodičů, zavedených katalánských právníků. Nedlouho poté se ostatně s rodinou rozhádala. Revoluční události roku 1968 ostatně zažila na vlastní kůži přímo v Paříži, kde tehdy navštívila divadelní festival v Nancy a zachtělo se jí při té příležitosti trochu lépe poznat francouzskou metropoli. V tomtéž roce se též poprvé objevila na filmovém plátnu. Legendární snímek Tuset Street (1968) následovalo ještě několik titulů patřících do zlatého fondu tzv. barcelonské školy, např. Historia de una chica sola (1969) nebo El techo de cristal (1971). Španělští diváci si ji bezesporu pamatují i z oblíbeného seriálu El conde de Monte Cristo (1969), kde si zahrála přítelkyni Edmonda Dantese.

Od roku 1972 sledujeme její příklon k mnohem komerčnějším snímkům, často se objevovala i v relativně odvážných filmech v rámci nově vznikajícího žánru "destape", jenž po létech frankistické cenzury do španělské kinematografie přinášel i zcela odhalené erotické scény. Nutno dodat, že Emma Cohen byla v 70. letech nesmírně žádanou herečkou, každoročně totiž natočila i čtyři až pět filmů. Z těch nejznámějších jmenujme například Al otro lado del espejo (1973), Celedonio y yo somos así (1977), Tigres de papel (1977), Solos en la madrugada (1978) nebo Cuentos eróticos (1980). To už je plně etablovaná v Madridu, kde žije se svým celoživotním partnerem, slavným španělským hercem a režisérem Fernandem Fernánem Gómezem (1921-2007), jenž ji posléze obsadil i do několika vlastních snímků - zmiňme například filmy Mambrú se fue a la guerra (1986), El viaje a ninguna parte (1986) nebo El mar y el tiempo (1989). Naposledy se na stříbrném plátně objevila právě po boku svého muže ve filmu El abuelo (1998).

Poněkud méně známá je i její role slepice Caponaty v dětském pořadu Barrio sésamo, který se na španělské veřejnoprávní televizi vysílal v letech 1979-1980. I přes relativně krátkou dobu si tato postava získala srdce mnoha dětských diváků. Časem ubývající televizní i filmové role dokázala Emma Cohen skvěle nahradit působením v jiném uměleckém odvětví. V roce 1983 totiž napsala svůj první román, Toda la casa era una ventana, po němž následovala necelá desítka dalších. Za zmínku stojí i její sbírka postřehů z již zmiňovaného revolučního léta 1968 pod názvem La libreta francesa (2010). Kromě výše zmíněného taktéž nepravidelně psala sloupky pro španělský deník El Mundo a příležitostně též psala scénáře k několika rozhlasovým i televizním pořadům. Od smrti manžela v roce 2007 se zcela stáhla z veřejného života. Podle svědectví několika přátel během té doby pilně pracovala na několika dalších románech i dětských knihách. Uvidíme, jestli některé z nich ještě někdy spatří světlo světa.

27. 4. 2021

Salvador Sellés i Baró

Salvador Sellés i Baró (18??-1948) byl barcelonský architekt. Ve své době patřil ve svém oboru k relativně vlivným osobnostem, ale dnes je prakticky zapomenut. Studium architektury zakončil úspěšně roku 1900, taktéž víme, že se věnoval advokacii. Byl činným v řadě profesních organizací, sám spoluzakládal a dlouhá léta předsedal Sboru španělských městských architektů, zajímavá je i jeho publikační činnost - byl totiž jedním z velkých obdivovatelů Gaudího staveb a o některých z nich psal vcelku pravidelně do odborných časopisů.

Z ryze architektonického hlediska za sebou Salvador Sellés zanechal skutečný modernistický skvost, možná vůbec nejkrásnější budovu v katalánském pobřežním městečku Cadaqués. Jde o budovu Casa Serinyana (známou též jako Casa Blaua) navrženou a vystavěnou v letech 1910-1913 na nábřeží Riba des Poal. Příjmení Serinyana patřilo k jedněm z nejprestižnějších v širokém okolí Cadaquésu a jeden z pokračovatelů rodu na počátku 20. století, lékař Octavi Serinyana, si usmyslel, že na cadaqueské promenádě vybuduje vskutku reprezentativní sídlo. Stavba zabírá dvě parcely, které jsou spojeny krátkým přemostěním, jež tvoří jedno z nejromantičtějších zákoutí v celém městečku. Dům se může pochlubit dodnes velice zachovalou vnější i vnitřní výzdobou v přísně modernistickém stylu, zároveň však díky svým střídmým barvám dokonale zapadá do okolního prostředí. 

Ve své více než stoleté historii budova poznala pouze dva majitele (tím druhým byl od 80. let 20. stol. Ital Augusto Marocci, jenž budovu řádně zrekonstruoval, a zachránil tak mnoho původních prvků), od roku 2019 prozatím stále čeká na třetího v pořadí (alespoň tak to chápeme, neboť je stále v inzerci realitní kanceláře Engel & Völkers, v případě zájmu si připravte něco okolo 22 milionů euro; detailnější foto např. zde). Z dalších architektových staveb můžeme zmínit ještě Casa Pont taktéž v Cadaquésu, případně budovu tržnice ve městě Caldes d'Estrach.

Emblematická Casa Serinyana v katalánském městečku Cadaqués (Foto: The World of Art Nouveau)

24. 4. 2021

Pojízdná kantýna: Jackie Chan v Barceloně

Katalánská metropole se za posledních 50 let objevila v bezpočtu filmů. Nemluvíme přitom pouze o španělské či katalánské kinematografii; do Barcelony již zamířila řada zahraničních produkcí. Například roku 1975 sem slavný italský režisér Michelangelo Antonioni umístil snímek Povolání: Reportér. Roku 2002 tu francouzský režisér Cédric Klapisch natočil dnes již legendární film Erasmus a spol. O pár let později (2006) město proslavil snímek Parfém: Příběh vraha a roku 2008 do Barcelony zavítal uznávaný Woody Allen, aby tu filmem Vicky Cristina Barcelona dal dohromady hvězdnou španělskou dvojici Penélope Cruz - Javier Bardem. Mezi bezpočtem dalších hvězd stříbrného plátna, jež se mihly v ulicích katalánské metropole, najdeme i mistra bojových umění Jackieho Chana.

Plakát k filmu Pojízdná kantýna (Foto: www.themoviedb.org)

Jackieho Chana (*1954) asi netřeba nijak zvlášť představovat. Tento hongkongský herec, režisér, zpěvák, producent i kaskadér v jednom je již léta považován za ikonu asijské kinematografie. Za více než půl století v branži si zahrál ve více než 150 filmech a za svůj celoživotní přínos světové kinematografii v roce 2016 dokonce získal Oscara. Avšak ještě předtím, než se definitivně prosadil v Hollywoodu coby jasný následovník Bruce Leeho, natočil Jackie Chan i jeden ve Španělsku nesmírně populární film: Pojízdná kantýna (španělsky Los supercamorristas, anglicky Wheels On Meals). Psal se rok 1984 a Jackie Chan byl tou dobou naprostým miláčkem hongkongského publika. Jeho nový snímek měl stále náročnější publikum zaujmout mimo jiné exotickým umístěním, u producentů tehdy zvítězila právě katalánská metropole. Zajímavé je, že tehdy by město na mapě světa našel jen málokdo, do definitivní olympijské slávy Barceloně ještě několik let chybělo.

Samotná zápletka filmu je poměrně prostá. Bratranci Thomas (Jackie Chan) a David (Biao Yuen) jsou vlastníky pojízdné kantýny neboli, jak by se řeklo dnes, sytě žlutého food trucku. Koncept rychlého občerstvení však v tomto filmu nabere zcela nečekané dimenze, neboť některým svým klientům jídlo doručují na skateboardech. Jejich poklidný život v katalánské metropoli naruší až setkání s krásnou prostitutkou Sylvií (Lola Forner). Ta jim učaruje natolik, že se záhy stanou dívčinými dobrovolnými bodyguardy. Sylvie je totiž dědičkou velkého majetku a hrozí jí mnoho nebezpečí. Pak už má film vcelku standardní průběh - spousta soubojů a barových rvaček, občas nějaký ten vtípek a především dokonale osmdesátková atmosféra. Pro milovníky Barcelony je však obrovskou přidanou hodnotou tohoto filmu velice zajímavé zachycení města předtím, než v něm nastala řádná předolympijská očista. Příběh diváka provede mnoha známými místy (Arc de Triomf, Parc de Joan Miró, Parc de la Ciutadella, Gran de Gràcia, Plaça Espanya či Poble Espanyol) a podaří se mu i dnes jen stěží představitelné - natáčet uvnitř i na věžích slavného Gaudího Sagrady Famílie.

Několik dalších scén štáb natočil i v tehdy heroinem nasáklém historickém centru města. Klepy z natáčení ostatně zmiňují, že některé ostřejší scény z filmu vlastně mohly docela dobře kopírovat realitu, neboť herecké trio se údajně zúčastnilo i potyčky v jednom ravalském baru. Tak či onak, v Barceloně našel štáb opravdový klenot. Místní úřady filmaře nechaly natáčet, kde se jim zlíbilo, a místní produkce poskytla vysoce profesionální figuranty i herce ve vedlejších rolích. Ve filmu se tak vystoupila řada místních herců (Amparo Moreno, Pepe Sancho, Carles Canut, Montserrat Julió) a v roli Sylvie se představila valencijská herečka a modelka Lola Forner, Miss España 1979. Režisér Sammo Hung měl navíc k ruce katalánský štáb, v němž mu sekundoval i tehdy sotva třicetiletý Agustí Villaronga, jeden z nejúspěšnějších katalánských (mallorských) režisérů současnosti.

Některé barcelonské scény z filmu Pojízdná kantýna (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)


22. 4. 2021

Ferran Romeu i Ribot

Ferran Romeu i Ribot (1862-1943) byl katalánský architekt a urbanista. Narodil se v Barceloně, kde také vystudoval architekturu - na předchůdkyni dnešní ETSAB odpromoval roku 1887. Na své alma mater později takřka dvě dekády působil v roli pedagoga. Coby architekt po sobě zanechal jen málo děl, avšak naprostá většina z nich se pyšní výjimečnou kvalitou, a to jak technickou, tak uměleckou. Coby urbanista se celoživotně zajímal o rozvoj barcelonského Eixamplu, několikrát se též se svými projekty zúčastnil soutěží o urbanistickou návaznost Eixamplu na nově připojené čtvrti. V letech 1911-1913 vykonával architektonický dohled nad dokončením posledního úseku ulice Via LaietanaMezi jeho architektonickými perlami najdeme kupříkladu realizaci neogotického náhrobku Kryštofa Kolumba v Dominikánské republice, na níž se podílel spolu se sochařem Perem Carbonellem (1850-1927). 

Několik jím navržených budov se nachází i v katalánské metropoli. Patří k nim zejména Casa Conrad Roure (1902), Casa Joan Rabaseda (1912) a budova s číslem 6 na Plaça de les Olles v historickém centru města. Ribotovým vrcholným dílem je však Casa Manuel Armet (1898) na Avinguda de Gràcia ve městě Sant Cugat del Vallès. Podle všeho jde o vůbec první modernistickou stavbu v dané lokalitě, přitom 21. století se zmiňovaný komplex budov dočkal ve skvělém stavu. Kromě hlavní budovy, jež na první pohled zaujme zejména zvláštní kombinací pálených cihel a barevných kachlí, je součástí areálu i charakteristický vodojem a větrný mlýn. Podle mnohých odborníků se Ribot při projektování Casa Armet inspiroval u svého slavnějšího kolegy Josepa Puig i Cadafalcha, a to konkrétně jeho budovou Casa Martí (1896), v níž několik let sídlil slavný barcelonský bar Els Quatre GatsPokud se rozhodnete navštívit poslední zmiňovanou Ribotovu stavbu, vězte, že přes ulici na vás čekají další dvě zajímavé budovy - modernistický palác Can Barnils (1908) a o něco pozdější noucentistická přestavba domu Casa Mòjica.

Casa Armet ve městě Sant Cugat del Vallès (Foto: Modernisme a Catalunya)