Katalánské parlamentní volby 2012

Včera zažilo Katalánsko jedny z nejdůležitějších voleb v dějinách. Podle mnohých dokonce ty nejdůležitější. Stovky novinářů se sjely do Barcelony, aby celý svět informovaly o výsledku těchto voleb. Kromě médií jako BBC či CNN se díky tiskovým agenturám tato zpráva dostala i do ČR. Zvláštní, jak velký zájem o Katalánsko najednou všichni projevují... Dnes, 24 hodin po uzavření volebních místností a nějakých 20 hodin od zveřejnění výsledků, je ještě brzy na veškeré prognózy. Jak tyto volby poznamenají budoucí osud Katalánska nebude zřejmé ještě několik týdnů. I tak se ale hodí zrekapitulovat si velice zjednodušeně pár základních věcí, které se včera udály.

Poslední volby do Katalánského parlamentu proběhly v roce 2010. Po nepříliš úspěšné levicové vládě tzv. "tripartity" (strany PSC, ERC, ICV) se do čela země opět vrátila pravicová prokatalánská strana Convergència i Unió (CiU), která již v Katalánsku vládla nepřetržitě 1980 - 2003. V onom roce 2010 CiU vyhrála poměrně drtivým způsobem - získala 38% hlasů, které se přetavily v 62 křesel ze 135. Takřka většina. Bohužel v době tvrdé ekonomické krize udělala CiU obrovskou chybu - do vlády k sobě přibrala Partido Popular (PP - Lidová strana), což je sice taktéž pravicová strana s podobným náhledem na ekonomická témata, avšak s Katalánskem jako takovým to nemyslí vůbec dobře. Vztah obou pravicových stran se posléze neustále ochlazoval. Předseda CiU a katalánský premiér, Artur Mas, pochopil, že s neustálými škrty si lid příliš nenakloní. A tak začal hrát na separatistickou strunu. Musí se mu nechat, že se poměrně neohroženě vydal do Madridu bojovat především za výhodnější daňový systém - zkrátka a dobře, aby i Katalánsko požívalo baskických a navarrských výsad a nemuselo peníze svých občanů posílat do Madridu. S tím však u španělského premiéra Rajoye narazil a věděl, že musí jednat.

Tak nějak vznikly předčasné volby. Původní mandát byl totiž až do roku 2014. Artur Mas se rozhodl vyslyšet především zářijový milionový pochod Barcelonou, kdy si Katalánci důrazně řekli o nezávislost. V tu chvíli samozřejmě nezapomínal ani na své politické ambice a jelikož se zrovna vezl na vlně sympatií, určitě počítal s možností, že by CiU byla osvobozená od nepříjemné koalice s PP, mohla o všem v Katalánsku rozhodovat sama a vládla by až do roku 2016 . To však Artur Mas až příliš zabrousil do říše snů...

Výsledky voleb (Zdroj: www.naciodigital.cat)

Včerejší volby totiž se situací až zas tak nepohnuly. Tedy alespoň z pohledu Artura Mase určitě. Oproti minulým volbám přišel o 12 (!) křesel. Jinými slovy, o nějaké absolutní většině si může nechat opět jen zdát. Aby mohl vládnout, musí opět někoho přibrat do koalice. A bude z čeho vybírat. Pojďme si zrekapitulovat výsledky ostatních stran a rozvinout možné koaliční scénáře:

• PSC (neboli katalánská odnož PSOE, obdoba španělských sociálních demokratů) - druhé prohrané volby v řadě, ztráta dalších 8 poslanců však trošku zanikla ve stínu propadu CiU. PSC rozhodně není nakloněná katalánské nezávislosti, i když (zatím) není vyloženě protikatalánská jako třeba PP. Koalice CiU s PSC je tedy nepravděpodobná - strany by se neshodly ani na cestě k nezávislosti a kvůli ideologickým rozporům ani na ekonomice. Navíc PSC hned po volbách prohlásila, že s CiU se rozhodně paktovat nehodlá...
• ERC (Esquerra Republicana de Catalunya) - jasný vítěz voleb. Tedy samozřejmě ne co do počtu hlasů a křesel, nicméně ERC zaznamenala skutečné vzkříšení. Kvůli vnitřním rozporům a zpackané tripartitní vládě byla tato tradiční katalanistická strana na dně. Avšak to je minulost. 21 křesel a druhá nejúspěšnější strana, to je nyní ERC. Katalánci tak dali jasně najevo, že idea nezávislosti se jim líbí, jelikož ERC je dlouhodobě jedinou významnou stranou, která se o katalánskou nezávislost aktivně snaží. Navíc po experimentování s pravicí teď lidé zase sahají k levici. ERC je tak nejpravděpodobnější a také nejvhodnější partner pro CiU. Proč? Jednoduše proto, že dokáže CiU "dokopat" k aktivnějšímu přístupu k nezávislosti. Jinými slovy, mohli by dohlédnout na to, aby Artur Mas jen nemluvil do větru, ale po volbách také v zájmu nezávislosti konal. Rozpory však nastanou v ekonomické oblasti - ERC je přeci jen hodně nalevo.
• PP - Bylo by velice hloupé dávat se s nimi opět dohromady. Faktem je, že v Katalánsku zkrátka bydlí nějakých 400 000 lidí, kteří je volí, svůj tradiční počet křesel si tedy strana drží. Už v roce 2010 bylo jasné, že účast PP ve vládě bude pro Katalánsko a jeho separatistické tendence tragédie. Pokud PP bude ve vládě pokračovat, tragédie bude záhy dokonána. I když si však obě strany rozumí co se pravicové politiky týče, předchozí neúspěšná spolupráce by měla CiU odradit od pokračování.
• Ostatní strany (Ciutadans, ICV, CUP) - taktéž úspěch. Hlavně pro CUP, které se poprvé dostalo do Katalánského parlamentu. Je to strana, které leží na srdci nezávislost Països Catalans, tedy nejen Katalánska ale i jeho historických součástí. Volí ji hlavně mladí lidé a působí trošku undergroundově. Z katalánského pohledu "bohužel" hodně posílili Ciutadans - podivná strana, která po boku PP rozhodně nevítá odtržení Katalánska od Španělska. Jde o stranu jednoznačně protikatalánskou. Slušný výkon zaznamenala také koalice ICV - směska ekologických, levicových a prokatalanistických myšlenek, která si polepšina z 10 na 13 křesel. Z těchto stran se dá vyloučit spolupráce CiU s Ciutadans.

Když si to tedy shrneme: Sázka na předčasné volby katalánskému premiérovi hrubě nevyšla. Je totiž ve stejné či spíš horší situaci než před dvěma lety. Tehdy by jeho koalice s ERC dala dohromady 72 křesel, což v parlamentu, který jich má 135, pohodlně stačí. A jak by taková koalice vypadala dnes? 71 křesel, ovšem zatímco v roce 2010 jich 62 patřilo právě CiU, tentokrát se těch 10 křesel přesunulo doleva... Na druhou stranu, a to je minimálně pro fanoušky katalánské nezávislosti nejdůležitější, po včerejších volbách existuje naděje, že snahy o katalánskou nezávislost se pohnou dopředu a v následujícím volebním období dojde třeba i k slibovanému referendu o odtržení od Španělska. I když tuto skutečnost pokládají mnohá média za jasnou věc, realita tak snadná nebude. A vůbec, podle pěkných grafů si o všem můžete udělat vlastní obrázek. Situaci budeme nadále sledovat a vše podstatné se dozvíte opět zde. Už brzy.

Porovnání výsledků voleb v letech 2010 a 2012 (Zdroj: www.naciodigital.cat)

Pepe Rubianes

Pepe Rubianes - to je symbol vynikajícího stand-up komika. Galicijsko-katalánský (jak on sám rád říkával) režisér, herec a komik. Také specialista na pantomimu a velký obdivovatel Federica Garcíi Lorky. Milovník života, divoké africké přírody a žen. Nejvíce ho proslavily památné monology...

José Rubianes Alegret známý jako "Pepe Rubianes" (1947-2009) se narodil v galicijském městečku Villagarcía de Arosa, avšak záhy se s rodinou přestěhoval do Katalánska. Právě proto se vždy považoval za galicijsko-katalánského herce - galicijského, protože se v Galicii narodil, a katalánského, jelikož v Katalánsku prožil celý život. Prožil poměrně inspirativní mládí uprostřed knih a neustále se měnících tváří, neboť jeho rodiče provozovali penzion. Na barcelonské univerzitě vystudoval filosofii, ale již v té době výrazně tíhl k divadelnímu světu. V 70. letech se tak objevil v několika divadelních hrách a skutečně o sobě dal vědět v katalánském divadelním světě v představeních legendární divadelní skupiny Dagoll Dagom. Pepe Rubianes však od přírody patřil k tomu typu lidí, kteří nesnesou, aby jim kdokoliv říkal, co mají dělat.

   Této filosofie se držel jak v osobním životě, tak v tom pracovním. Roku 1981 se rozhodl vydat se na sólovou dráhu. V hereckém případě je to samozřejmě krapet těžší než například v hudební branži. A televize Pepemu také nikdy příliš nevoněla. Vydal se tedy do světa s vlastní monologovou show.  A hned se svým prvním představením Pay-Pay sklidil velký úspěch nejen ve Španělsku ale i v zemích Jižní Ameriky. I když součástí jeho životní filosofie bylo také zásadní "nepředřít se", dokázal vytvořit alespoň tolik představení, aby jeho monologistická sláva pomaličku vzrůstala během 80. i 90. let minulého století. Právě v devadesátých letech se jeho show přeci jen nabídla i televizím a z Rubianese se rázem stala mediálně známá tvář. V roce 1999 dosáhl svého televizního vrcholu - v pořadu katalánské TV3 Malalts de tele byl protagonistou rozhovoru, jenž trval 8 a půl hodiny! Být zpovídán více než 510 minut přivedlo Rubianese i do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší televizní rozhovor historie (tento rekord byl později překonán barcelonským rodákem Pedrem Ruizem na stanici Veo7).

Během té doby neustále tříbil své nejpopulárnější vystoupení: Rubianes Solamente. (Ukázku z něj si můžete prohlédnout v následujícím videu). Za tato vystoupení dostal také několik prestižních cen. To už se ale nacházíme v 21. století, na sklonku a zároveň vrcholu kariéry Pepe Rubianese. V rozhovorech často říkával: "Nejsem šťastný, ale vždy jsem se snažil si život co nejvíc užít". Jednou z jeho životních vášní byl tabák. Kouřil hodně a pořád. Koneckonců i kvůli tomu tak nerad chodil do televize, kde byly v souvislosti s kouřením dost striktní pravidla. Tato láska ho však nakonec přeci jen trochu předčasně donutila odejít z tohoto světa. Na jaře 2008 mu byla diagnostikována rakovina plic. O rok později zemřel.

Ale nekončeme tragicky. Pepe Rubianes si svůj život vždy užíval naplno a svým působením se o totéž snažil i u ostatních. Právě vychutnávání si a poznávání života pro něj bylo zásadní. O peníze a všeobecně materiální záležitosti se nestaral. Koneckonců pocházel z relativně prostých poměrů a tomu byl svým způsobem věrný až do samého konce svého života. Byl jedním z nejoriginálnějších a nejnenapodobitelnějších komiků, které kdy Katalánsko či Španělsko poznalo. Jeho humor byl ostrý a sprostý. Ale rozhodně vesměs vkusný a často pravdivý, dá-li se to tak říct. Ostatně posuďte sami...

Floquet de Neu: Bílá gorila

Dnes tu máme trochu zvláštní osobnost. Nebyl to Katalánec a vlastně ani člověk. To ale vůbec nevadí, Floquet de Neu (španělsky: Copito de Nieve, česky: Sněhová vločka) se i tak zapsal do srdcí všech Španělů i Katalánců. A nejvíce pak do srdcí obyvatel Barcelony, kteří byli patřičně hrdí na to, že jejich sousedem je jediná známá bílá gorila na světě!

A bylo tomu tak takřka čtyři desetiletí. Sněhová vločka (1964-2003) byl zatím jediným známým a tedy i zdokumentovaným exemplářem bílé gorily. Albinismus je všeobecně poměrně vzácný a u goril obzvlášť, proto Sněhová vločka svého času vzbudil tak obrovskou vlnu zájmu. Podle vědeckých odhadů se narodil nejspíš roku 1964 v Rovníkové Guiney (která tehdy ještě stále byla jen jednou ze španělských provincií, nezávislost získala až roku 1968). Jeho životní příběh však nabral spád až roku 1966, kdy byl místními lovci odchycen a vzápětí ho od nich v dosti zbědovaném stavu vykoupil katalánský přírodovědec Jordi Sabater i Pi, jenž se v Rovníkové Guiney věnoval studiu primátů již od roku 1940. 

Sabater Sněhovou vločku dovezl do Barcelony a z bílé gorily se rázem stala světová senzace. Nový přírůstek do barcelonské ZOO se roku 1967 objevil i na titulní straně časopisu National Geographic a od té doby byl automaticky brán za maskota nejen barcelonské ZOO, nýbrž i celé katalánské metropole. I když se v zajetí dožil skoro 40 let (průměrný věk dožití goril ve volné přírodě je údajně jen kolem 26 let), byla jeho smrt nečekaná a pro obyvatele Barcelony nesmírně smutná. Floquet de Neu totiž přibližně od roku 2001 trpěl rakovinou kůže, pravděpodobně způsobenou albinismem (tím pádem chybějícím melaninem, který by ho chránil před slunečními paprsky). Vzhledem k tomu, že mu již nebylo pomoci a aby se předešlo zbytečnému trápení, byla mu v listopadu 2003 provedena eutanázie. Ještě předtím se s ním však přišly rozloučit davy příznivců. V barcelonské ZOO byla uchována DNA bílé gorily a ačkoliv zatím mnohé hlasy volající po naklonování Sněhové vločky nebyly vyslyšeny, možná se tak někdy v budoucnosti stane. Přírodní cestou se to totiž nepodařilo - žádný z jeho potomků (dětí či vnoučat) se již jako albín nenarodil.

Během svého života se stal miláčkem a neodmyslitelným symbolem Barcelony. Po smrti zůstal už jen legendou. Inspirativní je však Floquet de Neu dodnes. Nejnovějším počinem inspirovaným životem jediné bílé gorily na světě se stal na konci roku 2011 i stejnojmenný film (pro katalánské publikum Floquet de Neu, pro španělské Copito de Nieve). Dostal se i do kin v České republice. Katalánský trailer zmiňovaného filmu a kratší dokumentární snímek ve španělštině nabízíme zde...

Margarida Xirgu

Margarida Xirgu
(Foto: margaritaxirgu.es)

Múza mnoha dramatiků a básníků a jedna z nejlepších divadelních hereček první poloviny 20. století. A ačkoliv je ve světě známá spíše jako španělská či uruguayská herečka, Margarida Xirgu  (1888-1969) má katalánské kořeny.

Narodila se roku 1888 v Molins de Rei, své dětství však prožila především v Gironě a Barceloně. Už od malička bylo jasné, kudy se bude ubírat její profesionální dráha. Od svých 12 let se pohybovala na prknech různých amatérských představení, na první profesionální vystoupení však musela počkat až do roku 1906, kdy v barcelonském divadle Teatre Romea ztvárnila jednu z hlavních rolí ve hře Mar i Cel. Autor oné hry, Àngel Guimerà, pak pro svou oblíbenou herečku připravil ještě několik rolí. Kromě uhrančivého pohledu disponovala i velice zajímavým hlasovým projevem, neboť po prodělané nemoci měla jen jednu fungující plíci. Margaridina popularita stoupá a kromě mnoha úspěšných divadelních představení má za sebou v roce 1909 i první účinkování na filmovém plátně, konkrétněji ve filmu Guzmán el Bueno. Započalo tak zhruba desetileté období slušné filmové tvorby. Margarida Xirgu se však před kamerami nikdy necítila úplně pohodlně, a proto u ní bylo divadlo vždy s velikým předstihem na prvním místě.

V Katalánsku pak ještě stihla svatbu s dlouholetou láskou Josepem Arnallem a také malý skandál s přílišným odhalením ve hře Salomé (Oscar Wilde). Rok 1912 znamená přechod na španělská divadelní prkna. Zatímco až dosud byla její sláva rezervovaná pro Katalánsko, role ve španělských dramatech z ní udělala hvězdu mezinárodního významu. Po malém turné po Jižní Americe se usadila v Madridu a budovala si jméno v dramatech autorů jako Jacinto Benavente, Benito Pérez Galdós nebo Pedro Calderón de la Barca.

Rok 1926 = Federico García Lorca. Právě tehdy se poprvé potkali, a začalo tak velké přátelství a především úžasná divadelní spolupráce. O rok později představl Lorca v Barceloně hru Mariana Pineda s Margaridou Xirgu v hlavní roli a ve slavných kulisách Salvadora Dalího. Xirgu se pro Lorcu stala Múzou a dá se prohlásit, že většinu her jí psal na míru. Tato plodná spolupráce však vydržela jen deset let - roku 1936, na samém začátku španělské občanské války, byl Lorca popraven frankistickými vojáky. Xirgu toho roku odjela opět do Jižní Ameriky. Z původně plánovaného posledního turné se však mezitím stal exil. Po vítězství frankistů se do Španělska vrátit nemohla a zbytek života strávila v Chile, Argentině a Uruguayi. Roku 1959 získala uruguayské občanství, proto je často označována za "španělsko-uruguayskou" herečku. Na odkaz přítele básníka však nezapomněla ani v tomto dlouhém jihoamerickém exilu. V Buenos Aires mimo jiné uvedla roku 1945 na divadelní prkna poslední Lorcovu hru La casa de Bernarda Alba (Dům Bernardy Albové). V Uruguayi, kde trávila poslední třetinu života, také mnoho her režírovala (např. Romeo a Julie, Macbeth, Tartuffe, Celestina, ...). Ani v exilu ale nezapomněla na své katalánské kořeny a jak v Buenos Aires, tak v Montevideu se aktivně zapojovala do činnosti místních krajanských spolků (casal català).

Taková je ve stručnosti historie jedné katalánské dívky, která dobyla divadelní svět a coby inspirace stála u zrodu jedněch z nejoslavovanějších španělských dramat 20. století. Pokud vás zaujala, můžete navštívit www.margaritaxirgu.es, kde se dočtete více a můžete probádat hodnotný fotoarchiv. Zajímavý je taky dokument katalánské TV3 Margarida Xirgu, la desterrada. A pro fajnšmekry tu máme i jediný zvukový film, v němž si Margarida Xirgu zahrála: Bodas de sangre (česky: Krvavá svatba, režie: E. Guibourg, 1938).

José María de Urquinaona Bidot

URQUINAONA - pro mnohé možná nejzvláštnější jméno, jaké vůbec existuje mezi stanicemi barcelonského metra. Spojnice linek L1 a L4 byla takto pojmenována podle náměstí Plaça d'Urquinaona, pod nímž se nachází. Odkud se ale tento název vzal...?

José María Urquinaona Bidot (1814 - 1883) nebyl Katalánec, přesto si ho v Barceloně rádi připomínají. Narodil se roku 1814 v jihošpanělském Cádizu. Tam také vystudoval teologii a rozhodl se pro kněžský život. Kromě působení v rodném kraji byl též biskupem na Kanárských ostrovech. V roce 1877 nebo 1878 se stal biskupem barcelonským. Sice až na sklonku života, avšak za oněch 5 roků, které strávil v Katalánsku, stihl mnohé. Roku 1880 organizoval například vše spjaté s oslavou milénia Montserratského kláštera a při této příležitosti dosáhl u tehdejšího papeže Lva XIII., aby byla Panna Marie Montserratská oficiálně prohlášena za patronku Katalánska. Od dva roky později, konkrétně 19. března 1882 položil Urquinaona coby barcelonský biskup základní kámen chrámu Sagrada Familia.

Kromě těchto historických okamžiků však stihl ještě jeden, za který pak byl v Barceloně bouřlivě oslavován. Coby biskup reprezentoval Katalánsko ve španělském Senátu. A tam úporně hájil zájmy katalánského průmyslu, který tehdy také posiloval katalánský nacionalistický potenciál. Celkově se o Urquinaonovi mluví jako o milovníku Katalánska - země, kam přišel na stáří a v níž byl tak srdečně přijat. Právě o tom koneckonců svědčí ten tajemný název z plánků barcelonského metra...