19. září 2023 lze považovat za historický milník v pronikání katalánštiny do veřejného prostoru - poprvé po dlouhé době tato řeč zazněla ve španělské poslanecké sněmovně. Ačkoliv je tento jazyk v Katalánsku oficiální již od roku 1979, španělská poslanecká sněmovna se používání regionálních jazyků (tedy i galicijštiny či baskičtiny) na své půdě zarytě bránila. Až do dnešního dne. Jakmile některý z katalánských poslanců začal hovořit svou mateřštinou, obvykle se se zlou potázal - takových případů je ostatně plný YouTube (zde, zde a zde). To se však díky politickému handlu mezi španělskými socialisty (PSOE) a katalánskými regionálními stranami začíná měnit.
 |
| Na současné politické dění ve Španělsku reagoval mimo jiné italský umělec TVBoy (Foto: Twitter) |
Jelikož červencové volby ve Španělsku skončily patem, důležitým jazýčkem na vahách se při sestavování příští vlády staly mnohé regionální strany. Kromě těch baskických jde především o dvě katalánské formace: Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) a Junts per Catalunya (Junts). Pokud se dosluhující španělský premiér Pedro Sánchez (PSOE) chce i nadále udržet u moci, musí se spolehnout právě na hlasy těchto regionálních stran. Dá se tedy očekávat, že předseda socialistů bude muset udělat bolestivé ústupky.
Jedním z nich bylo povolení katalánštiny v dolní komoře španělského parlamentu (v senátu regionální jazyky zaslechnout lze, avšak ve velmi omezené míře a v jasně vymezených situacích) výměnou za podporu při volbě nové předsedkyně poslanecké sněmovny, jíž se stala bývalá šéfka baleárské regionální vlády, socialistka Francina Armengol. Pro obhájení premiérského křesla bude Sánchez muset nabídnout víc. Jedním z vícera požadavků Junts i ERC byla i náprava dlouholeté křivdy na půdě Evropské unie.
Aktuálně má EU 24 úředních řečí, které mohou europoslanci využívat na plénu a ve kterých se na evropské instituce mohou adresovat všichni evropští občané. Zároveň do nich musí být přeloženy smlouvy či unijní právní normy. Zavedená praxe se dá zjednodušit konstatováním, že úřední jazyky jednotlivých členů unie se zároveň "automaticky" stávají úředními jazyky EU. Některé státy však mají více úředních řečí, případně mají silné menšiny s jiným jazykem, a v takových případech je do značné míry na nich, jestli budou pro tyto jazyky v EU prosazovat jejich úřední status. V tomto ohledu stačí zmínit dva nejméně početné úřední jazyky unie - maltštinu a irštinu, jimiž hovoří nižší stovky tisíc lidí. V případě katalánštiny je ale řeč o deseti milionech mluvčích - pokud by se tedy katalánština stala oficiálním jazykem EU, umístila by se mezi nimi na slušném dvanáctém či třináctém místě, někde mezi češtinou a švédštinou, a daleko před dánštinou, slovenštinou či chorvatštinou.
 |
| Stane se katalánština 25. úřední řečí Evropské unie? (Foto: www.elaguait.cat) |
O případné oficialitě katalánštiny se od vstupu Španělska do EU v roce 1986 v minulosti mluvilo již mnohokrát, španělská vláda však nikdy o oficialitu svých regionálních řečí nepožádala. Až do nynějška. Ačkoliv se kupříkladu katalánština v omezené míře v EU používá již nyní (např. ve Výboru regionů), oficiální status by přinesl nejen plné zapojení katalánštiny do všech evropských institucí, ale dodal by tomuto jazyku velikou prestiž, což by Katalánci vzhledem k nelehkým časům, jež jejich jazyk prožívá, jen ocenili. Cesta k této metě však nebude snadná. Ačkoliv španělská vláda během svého předsednictví o zařazení svých tří nejvýznamnějších regionálních jazyků mezi úřední řeči EU již stihla požádat, vše musí schválit všechny členské státy. Mezi nimi zatím katalánština, galicijština a baskičtina potřebnou podporu nemají, ačkoliv žádný stát tento návrh nevetoval; některé z nich, kupříkladu Švédsko a Finsko, požádaly o čas na hlubší prostudování celé problematiky (rozuměj: vyjednat dostatečnou podporu u krajně pravicových stran, které drží tamní vlády u kormidla). Negativnější postoj k této záležitosti se očekává u jazykově silně centralistických států jako Francie, případně i u některých pobaltských republik, v nichž dodnes žije velmi početná ruská komunita. Žádná překážka však není nepřekonatelná, jde jen o to, co Španělsko nabídne a jak moc si bude za svými regionálními jazyky na půdě EU stát.
Mezi nejčastější námitky proti oficialitě katalánštiny, galicijštiny a baskičtiny v EU patří obavy, že by kladný postoj k této žádosti vyvolal vlnu žádostí i ze strany dalších jazykových komunit (např. sardština, korsičtina, romština, fríština či sámština), které však ani zdaleka nedosahují takových počtů mluvčích a často ani nedisponují jasným institucionálním rámcem (např. vlastní jazykové instituce) či oficialitou v rámci vlastního teritoria. Tato námitka je tedy zcela zástupná.
Jak už bylo řečeno, malým vítězstvím je už jen skutečnost, že regionální strany dohnaly aktuální španělskou vládu k činu. Prozatím tedy můžeme konstatovat, že španělští představitelé si, zdá se, vzali věc za svou a snaží se hledat způsoby, jak zbytek sedmadvacítky skutečně ponouknout k přijetí nových úředních řečí - zmiňme v tomto ohledu fakt, že Španělsko již dalo svým evropským partnerům na srozuměnou, že vyšší výdaje spojené s překlady a tlumočením samo zaplatí, a tým španělského ministra zahraničí už hledá situace, o něž se může argumentačně opřít (čl. 55 Smlouvy o Evropské unii, obdobné zkušenosti s přijímáním irštiny či maltštiny), případně se bude snažit prosazovat postupné zavedení oficiality (nejdříve katalánština, s časovým odstupem baskičtina a galicijština, u nichž nepochybně bude problém sehnat dostatek kvalifikovaných překladatelů a tlumočníků). Tak či onak bude vše předmětem dlouhého politického jednání s prozatím nejistým koncem. Pro katalánštinu by každopádně zařazení mezi oficiální jazyky EU znamenalo velké povzbuzení ve chvíli, kdy v některých španělských regionech čelí odporu z nejvyšších míst (máme na mysli nové regionální vlády Valencie a Baleárských ostrovů), zatímco přímo v Katalánsku skomírá pod čím dál silnějším tlakem španělštiny.
