Jedním z nejzajímavějších hlasů na současné katalánské scéně oplývá Núria Graham (*1996). Jak napovídá její nepříliš katalánské první příjmení, zpěvačka ve své kariéře těží ze smíšeného rodinného zázemí - její matka je Katalánska, otec pochází z Irska. Díky tomu může Núria kombinovat zpěv v katalánštině i v angličtině. Faktem je, že prozatím je drtivá většina její tvorby v angličtině, ale občas si střihne i nějakou tu píseň v mateřském jazyce či ve španělštině. První songy začala psát již jako teenagerka, na konzervatoři studovala hru na kytaru, měla proto dokonalé předpoklady stát se dříve či později respektovanou písničkářkou.
Núria Graham v roce 2020 (Foto: Víctor Parreño, www.qualsevolnit.com)
Svou pozici ve světě showbyznysu si budovala relativně dlouho a trpělivě. Po první desce nazvané Bird Eyes (2015) následovalo EP In the Cave (2016) a v roce 2017 další album Does It Ring a Bell?. Přesto však i ona pronikla do všeobecného povědomí až díky televizní obrazovce. Mnoho lidí ve Španělsku si totiž talentované Katalánky všimlo až díky dokumentárnímu snímku Una vuelta al sol, který se však paradoxně zaměřuje na vzestup jiné španělské zpěvačky, Amaiy Romero. Núria Graham v dokumentu vystupuje jako její dvorní kytaristka a zároveň textařka některých Amaiiných písní. Právě tehdy se část španělského publika začala podivovat nad talentem mladé Katalánsky s irskými kořeny.
Načasování bylo ideální, neboť jen o pár měsíců dřív Núria Graham vypustila do světa zbrusu nové album Marjorie (2020), které zaznamenalo okamžitý úspěch. Jde zároveň o její neosobnější disk, jehož atmosféru poznamenává i nešťastná láska, kterou Núria předtím prožila. Mnohem více tu též uplatňuje irské vlivy, což je patrné kupříkladu i u dreampopové písně Connemara (viz video pod článkem). Nové písničky a snad i desku Núria připravuje již pro rok 2021, takže se máme jistě na co těšit.
Již více než deset let funguje na katalánské hudební scéně sympatická skupina Renaldo & Clara. Název připomínající známý experimentální film z roku 1978 možná mnohé trochu zmate, neboť se nejedná o žádné duo. V praxi totiž skupinu tvoří frontmanka/frontwoman Clara Viñals, kterou v současnosti doprovází hned trojice mužů - Víctor Ayuso, Hugo Alarcón a Genís Bagés. Název je tak mnohem spíš jen dalším vyjádřením obdivu mladé Katalánky ke svému hudebnímu idolu Bobu Dylanovi.
Clara Viñals, frontwoman katalánského hudebního uskupení Renaldo & Clara (Foto: www.primaverasound.com)
Projekt, který je v Katalánsku slyšet víc a víc, má svůj původ v roce 2008. Právě tehdy totiž Clara Viñals (*1990) ve svém rodném městě Lleida dokončila středoškolská studia a při přechodu do univerzitního vzdělávání se začal mnohem víc věnovat své hudební dráze. Již předtím občasně vystupovala s některými lokálními kapelami, teď však přišel čas prorazit do světa. Clara dala dohromady pár písniček a zcela novou bandu hudebníků, a tak se na přelomu let 2008 a 2009 zrodila formace Renaldo & Clara. Výsledkem byla dvě zajímavá EP s jasným vlivem britského folku 70. let popového minimalismu. Konkrétně šlo o počiny Renaldo & Clara (2009) a Lilà (2012), které o pár let později následovaly již "seriózní" studiové desky Fruits del teu bosc (2014) a Els afores (2017).
Větší stylovou proměnu kapela zaznamenala až v souvislosti s posledním elpíčkem L'amor fa calor (2020), z něhož pochází i stejnojmenná titulní píseň, kterou si můžete poslechnout ve videu na konci článku. Toto album si získalo srdce fanoušků i hudebních kritiků. Pro skupinu představuje podstatnou změnu zvuku; oproti akustické folkové minulosti tentokrát Clara servíruje elektrický popík plný samplování. Clara Viñals ostatně v mnoha rozhovorech přiznává inspiraci kupříkladu u skotského DJ a producenta Calvina Harrise a dalších jemu podobných. I přes tyto novoty však skupina i nadále sází na jistotu, totiž na nádherný a leckdy éterický hlas talentované frontmanky, která se navíc v katalánském hudebním panoramatu ráda odlišuje svým roztomile působícím lleidským přízvukem. Skupině se každopádně daří, takže se jistě brzy dočkáme i nějaké té nové desky.
Dnes je to přesně 50 let od bájného proslovu I am a Catalan, který 24. října 1971 v budově OSN v New Yorku zcela improvizovaně přednesl katalánský violoncellista a hudební skladatel Pau Casals. Pro Katalánsko tento muž udělal mnoho, ačkoliv polovinu života strávil v exilu. Jeho krajané však dodnes vzpomínají zejména na onen projev, který je v těžkých dobách frankistické diktatury doslova pohladil po duši.
Pau Casals (Foto: www.warnerclassics.com)
Pau Casals i Defilló (1876-1973) se narodil v katalánském městečku El Vendrell. Podobně jako u mnoha jiných géniů daného odvětví se u něj hudební talent začal projevovat ve velmi raném věku. Už v pěti letech ovládal hru na flétnu, housle či piano, o rok později už skládal první skladby. Podobně jako u jiných slavných muzikantů se Casals mohl spolehnout na silnou kombinaci genetiky a zacílené výchovy jeho otce, jenž byl sám respektovaným pianistou, varhanistou a učitelem hudby regionální úrovně. Skutečné hudební prozření u Pau Casalse nastalo až ve věku devíti let, kdy poprvé objevil kouzlo violoncella, nástroje, který mu učaroval natolik, že už si ani nedokázal představit jinou životní dráhu.
Jen pár let poté se za svým snem vypravil do katalánské metropole, kde se kromě studia již od raných let věnoval i rozličné hudební praxi. Jako třináctiletý si přivydělával hraním na piano v legendárním Café Tost (později Café Monumental) na ulici Gran de Gràcia; jako dvacetiletý už působil jako zavedený učitel hry na violoncello, zároveň již měl za sebou několik sólových koncertů a byl součástí hudebního orchestru slavného barcelonského operního domu Liceu. Nebyl to rozhodně žádný nezkušený mladíček - za sebou měl v té době kratší studijní pobyty v Madridu a Paříži. Sláva katalánského violoncellisty postupně rostla, nepochybně i díky inovátorské technice, kterou navždy proměnil pohled na tento hudební nástroj, a tak mu počátek 20. století přichystal hned několik koncertních šňůr po Evropě a Severní i Jižní Americe. Se svým nástrojem byl nejednou pozván i do Bílého domu, kde zahrál hned několika americkým prezidentům. Již před druhou světovou válkou Casals projevuje značnou rezervovanost v případech, kdy je zván na koncerty do zemí, v nichž se porušují lidská práva. V roce 1933 například odmítl hrát s Berlínskou filharmonií na protest proti Hitlerovu nástupu k moci. Odmítavý postoj ke koncertování v zemích s autoritářskými režimy Casalsovi zůstal až do smrti.
Na konci španělské občanské války Casals patřil k mnoha tisícům Katalánců, kteří se před frankistickým režimem museli uchýlit do exilu. Katalánsku však zůstal nablízku, neboť se hned po skončení druhé světové války usídlil v městečku Prada de Conflent poblíž katalánsko-francouzských hranic. Dlouhé roky pak žil v částečném ústraní a přestal koncertovat na protest proti tomu, že většina západních států nijak nezakročila proti frankistickému Španělsku. Do vlasti se ostatně vrátil už jenom jednou, a to roku 1955, aby zde pochoval svou velkou životní lásku, katalánskou violoncellistku Francesku Vidal (1880-1955). Jen o pár měsíců později se Casals poprvé vydal do Portorika, odkud pocházela jeho matka. Na ostrově se mu zalíbilo, takže se sem o rok později natrvalo přestěhoval. V té době již byl po celém světě brán za důležitou morální autoritu. Své mírové poselství šířil na početných besedách i vlastních koncertech. Několikrát byl na toto téma pozván i do sídla OSN, přičemž již během jeho první návštěvy zde (1958) se o něm hovořilo jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za mír.
I AM A CATALAN Casalse si rázem předcházeli světoví lídři. V listopadu 1961 se katalánský hudebník opět podíval do Bílého domu, kde kromě samotného koncertu absolvoval více než hodinový rozhovor s prezidentem Kennedym. Ani on však kladný americký postoj k frankistické diktatuře nezměnil. O dva roky později mu Kennedy alespoň udělil jedno z nejvýznamnějších amerických civilních ocenění, Prezidentskou medaili svobody. Casalsova největší chvíle však přišla až na samém sklonku jeho života. 24. října 1971 byl do sídla OSN pozván naposledy, aby tu ve svých 94 letech oddirigoval svůj poslední velký koncert, na němž zazněla i jím složená neoficiální hymna OSN na motivy básnického textu anglo-amerického básníka W. H. Audena. Při této příležitosti Pau Casals od tehdejšího generálního tajemníka OSN U Thanta obdržel také Medaili míru. Viditelně dojatý Casals následně generálního tajemníka objal a zcela improvizovaně pronesl pár slov, která se okamžitě zapsala do srdcí všech Katalánců:
"Ale nechte mne říct ještě jednu věc... Jsem Katalánec. Katalánsko je dnes jen jednou ze španělských provincií. Ale čím bylo Katalánsko? Katalánsko bylo tím největším národem na světě. A já vám řeknu proč. Katalánsko mělo první parlament mnohem dřív než samotná Anglie. Katalánsko stálo u zrodu OSN. Všichni čelní představitelé Katalánska se již v 11. století sešli v jednom francouzském městě, v těch časech na katalánském území, aby spolu hovořili o míru. V 11. století! Hovořili o míru pro celý svět a proti válce, o nehumánnosti jakékoliv války. To bylo Katalánsko!"
Toto řekl Pau Casals pěkně nahlas, před celým světem. V době, kdy frankistický režim ve Španělsku ještě stále potlačoval jakékoliv projevy místních regionálních kultur. Význam těchto slov na člověka dolehne i dnes, po více než 50 letech. I dnes tento projev starého a velezkušeného muže na sklonku života dojímá. Svobodného Španělska se však Casals nedočkal. Zemřel na selhání srdce takřka na den přesně dva roky po zmiňovaném projevu, 22. října 1973. Tedy přibližně o dva roky dřív, než na smrtelnou postel ulehl i diktátor Franco. Roku 1979 byly jeho ostatky převezeny z Portorika zpět do rodného Katalánska, rovnou do Casalsova rodného městečka El Vendrell. Posmrtně mu byla katalánskou vládou ve stejném roce udělena též Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské vyznamenání. Svět tehdy přišel o jednu z posledních velkých morálních autorit. A možná trochu neprávem na ni dnes zapomíná. Pokud se někdy vypravíte do katalánského městečka El Vendrell, rozhodně nezapomeňte navštívit místní muzea věnovaná nejslavnějšímu místnímu rodákovi.
EL CANT DELS OCELLS Skladba, jejíž název by se do češtiny dal přeložit jako "Zpěv ptáků", je svým původem velmi tradiční a ryze lidovou písní ne zcela známého původu, která se však v posledních staletích stala též jedním ze synonym katalánských Vánoc. Její nejznámější verze totiž opěvuje přírodu a zejména její ptactvo na pozadí historické kulisy narození Ježíše Krista. V praktické rovině však tato lidová píseň vyznává spíše období "před Casalsem" a "po Casalsovi, neboť až díky tomuto slavnému katalánskému virtuosovi se dočkala všeobecné známosti. Casals zpopularizoval zejména její instrumentální verzi, kterou hrál od doby svého vyhnanství vždy na začátku každého svého koncertu.
V rámci výše zmiňovaného Casalsova vystoupení v sídle OSN můžeme vcelku úspěšně tvrdit, že od té doby se píseň El cant dels ocells stala symbolem míru a svobody skutečně po celém světě. V samotném Katalánsku jde takřka o další národní symbol a tato píseň je běžnou součástí nejrůznějších ceremoniálů včetně pohřbů. Mnoho dalších katalánských hudebníků a skladatelů si ji uzpůsobilo konkrétním žánrům, a tak dnes najdeme celou plejádu dalších verzí. Tou "klasickou" bude ale již navždy ta v podání mistra Casalse...
Barcelonské uličky jsou plné nejrůznějších lidských osudů. Některé z nich jsou patrné více, jiné o něco méně. Poměrně viditelně se do myslí obyvatel čtvrti Vila de Gràcia zapsal Alfonso Maneja, 63letý bezdomovec žijící od konce roku 2016 do června 2020 ve vchodu do bytového domu na adrese carrer de Ramón y Cajal14. Nyní k nám prostřednictvím katalánské neziskové organizace Arrels dorazila smutná zpráva - Alfonso již není mezi námi. Jeho sepětí s Gràcií tak dnes připomínají už jen fotografie z aplikace Google Maps.
Obydlí, které si Alfonso vybudoval ve vchodu do bytového domu na carrer de Ramón y Cajal 14 (Foto: Independent de Gràcia)
Kromě obyvatel zmíněného domu si už dnes nejspíš nikdo přesně nevzpomene, kdy si zde Alfonso začal budovat svůj příbytek. Podle všeho tomu bylo ke konci roku 2016, neboť bouřlivý rok 2017 již podstatnou část Alfonsových věcí navršených v jednom z vchodových prostorů budovy nedaleko oblíbeného náměstí Plaça de la Revolució pamatuje, jak dokazují i snímky z googlovské aplikace Street View. Všichni, kdo tehdy procházeli po spojnici mezi zmiňovaným náměstím a ulicí Gran de Gràcia, se nepochybně alespoň na chvíli zastavili u podivného brlohu, který vznikal přímo před jejich zraky. Za několika bytelnými regály ověšenými plakáty a dalšími cetkami s všemožnou tematikou, mezi nimiž vynikala zejména fascinace katalánským bojem za nezávislost, filosofií a rockem, žil po čtyři roky Alfonso, nezapomenutelná postavička gràcijských ulic.
Pokud jste si příbytek, doslova přeplněný stovkami fotografií, plakátů, knih, rostlin a ručně psaných stránek plných politických litanií, chtěli prohlédnout blíž, jeho obyvatel na vás obvykle vztekle vystartoval a počastoval vás sáhodlouhými litaniemi nadávek. Jinak ho ale místní charakterizovali jako relativně bezproblémového člověka, který zkrátka neměl v životě mnoho štěstí a kterému v tomto ohledu jistě nepomohly výrazné psychické potíže. Po čtyřech letech stížností obyvatel zmíněného domu byl však Alfonso v červnu 2020 definitivně i se svými dvěma psy "přestěhován", a Gràcia tak přišla o vskutku raritní příklad squatterství ve svých ulicích. Podle informací týdeníku L'Independent de Gràcia Alfonso později žil v chráněném ubytování v barcelonské čtvrti Ciutat Meridiana, kde 18. října 2021 zemřel.
Likvidace Alfonsova příbytku z června 2020 (Foto: Independent de Gràcia)
Jedním z mnoha architektů spadajících svou tvorbou do období katalánského modernismu byl i muž s neobvyklým a exoticky znějícím jménem: Aureo Bis Mas de Xaxars (1863-1907). Patřil mezi typické představitele buržoazie svého času. Díky tomu měl vcelku bezproblémové dětství a dostalo se mu solidního vzdělání. Podobně jako drtivá většina ostatních katalánských architektů narozených v tomto období i on absolvoval barcelonskou architektonickou školu, předchůdkyni dnešní ETSAB, kde se učil od těch největších mistrů katalánského modernismu v čele s Lluísem Domènechem i Montanerem. Titul architekta získal Mas de Xaxars roku 1889.
Casa Joan Gelat v barcelonské čtvrti El Farró (Foto: Google Maps)
Ve stejném roce byl též jmenován do vedení barcelonského hasičského sboru, přičemž až do své předčasné smrti svůj pracovní život dělil přesně napůl mezi architekturu a vedení hasičů. Kromě toho byl nadšencem do cyklistiky, v počátcích tohoto sportu byl dokonce jedním ze spolupořadatelů a rozhodčích hned několika cyklistických závodů. Roku 1893 byl jmenován obecním architektem v tehdy ještě nezávislém městečku Sant Gervasi de Cassoles, které bylo o čtyři roky později připojeno k nedaleké Barceloně. Právě jako obecní architekt stál za městským stavebním plánem Sant Gervasi a byl také u návrhů několika stěžejních komunikací ve výše položené části města (např. Carretera del Carmel nebo urbanizace Plaça de Lesseps), nicméně stejně aktivně se věnoval i svému soukromému architektonickému ateliéru. Znám byl zejména ve výše zmíněné oblasti Sant Gervasi a okolí, která se i v souvislosti s připojením k Barceloně dočkala na přelomu 19. a 20. stol. překotného rozvoje. Právě zde tak dodnes narazíme na většinu jeho soukromých projektů.
Asi nejkrásnější ukázkou jeho práce je zároveň jedním z jeho posledních projektů předtím, než ve věku pouhých 44 let zemřel zcela nečekaně na mozkovou mrtvici. Jde o dům známý jako Casa Joan Gelat (1905) nacházející se na rohu ulic carrer de Septimània a carrer de Saragossa. Pozorného kolemjdoucího zaujmou zejména květinové štuky okolo oken i výrazná symetrie fasád v obou ulicích. Vzdělanému pozorovateli pak neujde ani stylová podobnost s vedlejším domem známým jako Casa Jordi Cuixart (1905, carrer de Saragossa 94), který je též dílem našeho architekta. Tato stavba je zajímavá tím, že za více než století její existence nedošlo k prakticky žádné modifikaci původních plánů její fasády. Mezi další významné stavby Mas de Xaxarse patří i dvojice modernistických domů v Badaloně: Casa Busquets a Casa Cascante (obě dokončeny roku 1901).
Pracuje ráno i večer, sedm dní v týdnu, ačkoliv nedělní odpoledne má obvykle "volno". Jeho rajonem jsou barcelonské ulice, zvláště pak jedna konkrétní: široký bulvár Passeig de Gràcia. Právě zde se nacházejí ty nejdražší butiky, zde proudí davy turistů, a proto je právě zde největší šance, že jim při pohledu na jeho zubožené tělo upadne nějaký ten drobák. Vítejte ve světě Dana Constantina, letitého žebráka z Passeig de Gràcia.
Dan Constantin žebrající na bulváru Passeig de Gràcia (Foto: Diari ARA)
Už 16 let je Danovým druhým (vlastně možná spíš prvním) domovem místečko na barcelonské obchodní třídě Passeig de Gràcia, konkrétně poblíž její křižovatky s carrer de Mallorca. Můžete si to snadno ověřit i na Google Maps. Pokud katalánskou metropoli navštěvujete pravděpodobně, jistě je vám tento chlapík povědomý, neboť na rozdíl od některých jiných místních žebráků své výrazné postižení může předstírat jen stěží. Možná jste ho párkrát zahlédli, možná jste mu dokonce i věnovali nějaké to euro, jeho životní příběh však velmi pravděpodobně neznáte.
Dan Constantin se narodil roku 1975 v rumunském městě Sibiu. V Katalánsku žije již 23 let. Nejprve se usadil v centru Barcelony, avšak posledních 15 let sem pravidelně dojíždí ze sousední Badalony. Jeho život v Rumunsku byl těžký. Již od tří let se musí potýkat s následky těžké skoliózy, která mu zdeformovala páteř. Své rodiče nikdy nepoznal, dětství prožil z větší části po dětských domovech, z nichž ve 14 letech utekl, aby později i díky policii poznal svých dalších šestnáct sourozenců. Život v šedivém postkomunistickém světě ho však brzy omrzel, a tak se vydal hledat štěstí dál na západ. Přes Bulharsko se vydává do Polska, později do Německa a do Belgie, až nakonec zakotví ve Španělsku. Na této cestě se živí občasnými brigádami, jindy využívá svého hendikepu a přivydělá si pár drobáků na almužnách. Po tříměsíčním pobytu vyměnil Madrid za katalánskou metropoli, kde se usadil již natrvalo.
Jak sám Dan tvrdí v krátké reportáži, kterou o něm nedávno uveřejnil deník Ara, v Barceloně je spokojený a za ta léta na ulici našel i pár přátel. S jedním z nich se ostatně dělí i o zmiňovaný byt v Badaloně. Místní jsou k němu prý laskavější než turisté, za ty roky na chladné dlažbě už zažil i spoustu nepříjemných situací; nejednou ho okradli, vysmívali se mu a před několika lety ho dokonce srazilo auto, což jemu už tak zbědovanému zdraví příliš nepomohlo. Moc velkou volbu však nemá, neboť jeho žalostný fyzický stav mu mnoho pracovních příležitostí nenese. Podobné je to i s partnerským životem. Svůj úděl však Dan vcelku přijal a své nedostatky bez uzardění používá jako hlavní zbraň, jíž v kolemjdoucích vyvolává lítost. Žije skromně a stále sní o tom, že jednou třeba povede o něco snazší nebo alespoň normálnější život. Do té doby ho budeme vídat tady na Passeig de Gràcia či na jiných místech Barcelony, usazeného na dece se znakem FC Barcelona a kolečkovým křeslem za zády.
