Pracuje ráno i večer, sedm dní v týdnu, ačkoliv nedělní odpoledne má obvykle "volno". Jeho rajonem jsou barcelonské ulice, zvláště pak jedna konkrétní: široký bulvár Passeig de Gràcia. Právě zde se nacházejí ty nejdražší butiky, zde proudí davy turistů, a proto je právě zde největší šance, že jim při pohledu na jeho zubožené tělo upadne nějaký ten drobák. Vítejte ve světě Dana Constantina, letitého žebráka z Passeig de Gràcia.
 |
| Dan Constantin žebrající na bulváru Passeig de Gràcia (Foto: Diari ARA) |
Už 16 let je Danovým druhým (vlastně možná spíš prvním) domovem místečko na barcelonské obchodní třídě Passeig de Gràcia, konkrétně poblíž její křižovatky s carrer de Mallorca. Můžete si to snadno ověřit i na Google Maps. Pokud katalánskou metropoli navštěvujete pravděpodobně, jistě je vám tento chlapík povědomý, neboť na rozdíl od některých jiných místních žebráků své výrazné postižení může předstírat jen stěží. Možná jste ho párkrát zahlédli, možná jste mu dokonce i věnovali nějaké to euro, jeho životní příběh však velmi pravděpodobně neznáte.
Dan Constantin se narodil roku 1975 v rumunském městě Sibiu. V Katalánsku žije již 23 let. Nejprve se usadil v centru Barcelony, avšak posledních 15 let sem pravidelně dojíždí ze sousední Badalony. Jeho život v Rumunsku byl těžký. Již od tří let se musí potýkat s následky těžké skoliózy, která mu zdeformovala páteř. Své rodiče nikdy nepoznal, dětství prožil z větší části po dětských domovech, z nichž ve 14 letech utekl, aby později i díky policii poznal svých dalších šestnáct sourozenců. Život v šedivém postkomunistickém světě ho však brzy omrzel, a tak se vydal hledat štěstí dál na západ. Přes Bulharsko se vydává do Polska, později do Německa a do Belgie, až nakonec zakotví ve Španělsku. Na této cestě se živí občasnými brigádami, jindy využívá svého hendikepu a přivydělá si pár drobáků na almužnách. Po tříměsíčním pobytu vyměnil Madrid za katalánskou metropoli, kde se usadil již natrvalo.
Jak sám Dan tvrdí v krátké reportáži, kterou o něm nedávno uveřejnil deník Ara, v Barceloně je spokojený a za ta léta na ulici našel i pár přátel. S jedním z nich se ostatně dělí i o zmiňovaný byt v Badaloně. Místní jsou k němu prý laskavější než turisté, za ty roky na chladné dlažbě už zažil i spoustu nepříjemných situací; nejednou ho okradli, vysmívali se mu a před několika lety ho dokonce srazilo auto, což jemu už tak zbědovanému zdraví příliš nepomohlo. Moc velkou volbu však nemá, neboť jeho žalostný fyzický stav mu mnoho pracovních příležitostí nenese. Podobné je to i s partnerským životem. Svůj úděl však Dan vcelku přijal a své nedostatky bez uzardění používá jako hlavní zbraň, jíž v kolemjdoucích vyvolává lítost. Žije skromně a stále sní o tom, že jednou třeba povede o něco snazší nebo alespoň normálnější život. Do té doby ho budeme vídat tady na Passeig de Gràcia či na jiných místech Barcelony, usazeného na dece se znakem FC Barcelona a kolečkovým křeslem za zády.
Žádné komentáře:
Okomentovat