Pau Casals & El cant dels ocells

Dnes je to přesně 50 let od bájného proslovu I am a Catalan, který 24. října 1971 v budově OSN v New Yorku zcela improvizovaně přednesl katalánský violoncellista a hudební skladatel Pau Casals. Pro Katalánsko tento muž udělal mnoho, ačkoliv polovinu života strávil v exilu. Jeho krajané však dodnes vzpomínají zejména na onen projev, který je v těžkých dobách frankistické diktatury doslova pohladil po duši.

Pau Casals (Foto: www.warnerclassics.com)

Pau Casals i Defilló (1876-1973) se narodil v katalánském městečku El Vendrell. Podobně jako u mnoha jiných géniů daného odvětví se u něj hudební talent začal projevovat ve velmi raném věku. Už v pěti letech ovládal hru na flétnu, housle či piano, o rok později už skládal první skladby. Podobně jako u jiných slavných muzikantů se Casals mohl spolehnout na silnou kombinaci genetiky a zacílené výchovy jeho otce, jenž byl sám respektovaným pianistou, varhanistou a učitelem hudby regionální úrovně. Skutečné hudební prozření u Pau Casalse nastalo až ve věku devíti let, kdy poprvé objevil kouzlo violoncella, nástroje, který mu učaroval natolik, že už si ani nedokázal představit jinou životní dráhu.

Jen pár let poté se za svým snem vypravil do katalánské metropole, kde se kromě studia již od raných let věnoval i rozličné hudební praxi. Jako třináctiletý si přivydělával hraním na piano v legendárním Café Tost (později Café Monumental) na ulici Gran de Gràcia; jako dvacetiletý už působil jako zavedený učitel hry na violoncello, zároveň již měl za sebou několik sólových koncertů a byl součástí hudebního orchestru slavného barcelonského operního domu Liceu. Nebyl to rozhodně žádný nezkušený mladíček - za sebou měl v té době kratší studijní pobyty v Madridu a Paříži. Sláva katalánského violoncellisty postupně rostla, nepochybně i díky inovátorské technice, kterou navždy proměnil pohled na tento hudební nástroj, a tak mu počátek 20. století přichystal hned několik koncertních šňůr po Evropě a Severní i Jižní Americe. Se svým nástrojem byl nejednou pozván i do Bílého domu, kde zahrál hned několika americkým prezidentům. Již před druhou světovou válkou Casals projevuje značnou rezervovanost v případech, kdy je zván na koncerty do zemí, v nichž se porušují lidská práva. V roce 1933 například odmítl hrát s Berlínskou filharmonií na protest proti Hitlerovu nástupu k moci. Odmítavý postoj ke koncertování v zemích s autoritářskými režimy Casalsovi zůstal až do smrti.

Na konci španělské občanské války Casals patřil k mnoha tisícům Katalánců, kteří se před frankistickým režimem museli uchýlit do exilu. Katalánsku však zůstal nablízku, neboť se hned po skončení druhé světové války usídlil v městečku Prada de Conflent poblíž katalánsko-francouzských hranic. Dlouhé roky pak žil v částečném ústraní a přestal koncertovat na protest proti tomu, že většina západních států nijak nezakročila proti frankistickému Španělsku. Do vlasti se ostatně vrátil už jenom jednou, a to roku 1955, aby zde pochoval svou velkou životní lásku, katalánskou violoncellistku Francesku Vidal (1880-1955). Jen o pár měsíců později se Casals poprvé vydal do Portorika, odkud pocházela jeho matka. Na ostrově se mu zalíbilo, takže se sem o rok později natrvalo přestěhoval. V té době již byl po celém světě brán za důležitou morální autoritu. Své mírové poselství šířil na početných besedách i vlastních koncertech. Několikrát byl na toto téma pozván i do sídla OSN, přičemž již během jeho první návštěvy zde (1958) se o něm hovořilo jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za mír.

I AM A CATALAN
Casalse si rázem předcházeli světoví lídři. V listopadu 1961 se katalánský hudebník opět podíval do Bílého domu, kde kromě samotného koncertu absolvoval více než hodinový rozhovor s prezidentem Kennedym. Ani on však kladný americký postoj k frankistické diktatuře nezměnil. O dva roky později mu Kennedy alespoň udělil jedno z nejvýznamnějších amerických civilních ocenění, Prezidentskou medaili svobody. Casalsova největší chvíle však přišla až na samém sklonku jeho života. 24. října 1971 byl do sídla OSN pozván naposledy, aby tu ve svých 94 letech oddirigoval svůj poslední velký koncert, na němž zazněla i jím složená neoficiální hymna OSN na motivy básnického textu anglo-amerického básníka W. H. Audena. Při této příležitosti Pau Casals od tehdejšího generálního tajemníka OSN U Thanta obdržel také Medaili míru. Viditelně dojatý Casals následně generálního tajemníka objal a zcela improvizovaně pronesl pár slov, která se okamžitě zapsala do srdcí všech Katalánců:

"Ale nechte mne říct ještě jednu věc... Jsem Katalánec. Katalánsko je dnes jen jednou ze španělských provincií. Ale čím bylo Katalánsko? Katalánsko bylo tím největším národem na světě. A já vám řeknu proč. Katalánsko mělo první parlament mnohem dřív než samotná Anglie. Katalánsko stálo u zrodu OSN. Všichni čelní představitelé Katalánska se již v 11. století sešli v jednom francouzském městě, v těch časech na katalánském území, aby spolu hovořili o míru. V 11. století! Hovořili o míru pro celý svět a proti válce, o nehumánnosti jakékoliv války. To bylo Katalánsko!"

Toto řekl Pau Casals pěkně nahlas, před celým světem. V době, kdy frankistický režim ve Španělsku ještě stále potlačoval jakékoliv projevy místních regionálních kultur. Význam těchto slov na člověka dolehne i dnes, po více než 50 letech. I dnes tento projev starého a velezkušeného muže na sklonku života dojímá. Svobodného Španělska se však Casals nedočkal. Zemřel na selhání srdce takřka na den přesně dva roky po zmiňovaném projevu, 22. října 1973. Tedy přibližně o dva roky dřív, než na smrtelnou postel ulehl i diktátor Franco. Roku 1979 byly jeho ostatky převezeny z Portorika zpět do rodného Katalánska, rovnou do Casalsova rodného městečka El Vendrell. Posmrtně mu byla katalánskou vládou ve stejném roce udělena též Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya, nejvyšší katalánské vyznamenání. Svět tehdy přišel o jednu z posledních velkých morálních autorit. A možná trochu neprávem na ni dnes zapomíná. Pokud se někdy vypravíte do katalánského městečka El Vendrell, rozhodně nezapomeňte navštívit místní muzea věnovaná nejslavnějšímu místnímu rodákovi.

EL CANT DELS OCELLS
Skladba, jejíž název by se do češtiny dal přeložit jako "Zpěv ptáků", je svým původem velmi tradiční a ryze lidovou písní ne zcela známého původu, která se však v posledních staletích stala též jedním ze synonym katalánských Vánoc. Její nejznámější verze totiž opěvuje přírodu a zejména její ptactvo na pozadí historické kulisy narození Ježíše Krista. V praktické rovině však tato lidová píseň vyznává spíše období "před Casalsem" a "po Casalsovi, neboť až díky tomuto slavnému katalánskému virtuosovi se dočkala všeobecné známosti. Casals zpopularizoval zejména její instrumentální verzi, kterou hrál od doby svého vyhnanství vždy na začátku každého svého koncertu.

V rámci výše zmiňovaného Casalsova vystoupení v sídle OSN můžeme vcelku úspěšně tvrdit, že od té doby se píseň El cant dels ocells stala symbolem míru a svobody skutečně po celém světě. V samotném Katalánsku jde takřka o další národní symbol a tato píseň je běžnou součástí nejrůznějších ceremoniálů včetně pohřbů. Mnoho dalších katalánských hudebníků a skladatelů si ji uzpůsobilo konkrétním žánrům, a tak dnes najdeme celou plejádu dalších verzí. Tou "klasickou" bude ale již navždy ta v podání mistra Casalse...