Llagostera

Llagostera je malé městečko poblíž známého katalánského pobřeží Costa Brava. Žije v něm okolo 9 000 lidí a pravdou je, že mezi okolními obcemi ničím zvláštním nevyniká. Dobrá dopravní dostupnost z něj však dělá docela zajímavé místo k zastavení při cestě z pobřeží směrem do vnitrozemí. A kvůli čemu přesně byste se zde měli zastavit?

Letecký pohled na centrum města Llagostera (Foto: www.expedia.com)

Ačkoliv první písemné zmínky o obci pocházejí již z poloviny 9. století, historie tu na vás dýchne maximálně v samotném centru městečka, jemuž dominuje na kopečku se tyčící se kostel Sant Feliu z 15. století. Okolo něj se pak nachází všechny významné budovy, a to jak symbolicky, tak turisticky. Naproti vstupnímu portálu kostela se nachází místní radnice, jejíž současná budova byla dříve součástí místního hradu, z jehož původní konstrukce jsou dnes již jen ruiny v podobě jedné věže a několika málo desítek metrů hradeb. Velkým pozitivem jsou krásné výhledy do krajiny. Jakmile nás pozorování okolní krajiny omrzí, můžeme sestoupit po schodech dolů na Plaça de la Llibertat, kde se nachází asi nejcennější laická památka ve městě, dlouho opuštěné panské sídlo Casa de les Vídues, dnes fungující jako kulturní centrum a umělecká škola.

Od 18. století se v Llagosteře rozvinul korkový průmysl. Faktem je, že okolní lesy jsou plné dubů korkových, bylo tedy jen otázkou času, než najdou svého ekonomického využití. Výroba korkových zátek ve městě v jednu chvíli zaměstnávala až tisícovku osob, od druhé poloviny 19. století je patrný velký ekonomický rozmach městečka, což se projevuje kupříkladu i několika honosnými stavbami ve stylu katalánského modernismu. Svého vrcholu dosáhla výroba korkových zátek v Llagosteře okolo roku 1890, o čemž svědčí i dva důležité milníky. Roku 1891 bylo postaveno společenské centrum Casino Llagosterenc, o rok později byla slavnostně otevřena úzkorozchodná vlaková trasa Girona - Sant Feliu de Guíxols, jejíž součástí se stala i Llagostera. Vláček tudy jezdil až do konce 60. let 20. století.

Pro milovníky kultury Llagostera nabízí i několik zajímavých muzeí, přičemž tím nejzvláštnějším je z našeho pohledu Museu Emili Vilà Gorgoll. Místní rodák Emili Vilà (1887-1967) byl ve své době poměrně významným malířem a tvůrcem reklamních plakátů. Populární byl zejména ve Francii, kde také dlouho žil a kde se mu extrémně dařilo zejména ve 20. letech 20. století, kdy pracoval mimo jiné i pro slavnou filmovou společnost Pathé. Život na vysoké noze pro něj však skončil s krachem newyorské burzy (1929), a tak se Vilà na zbytek života vrátil do rodného Katalánska. Delší dobu pak žil v nedaleké přímořské vesnici S'Agaró, kde chtěl původně uskutečnit svůj velký životní sen, totiž nebýt zapomenut. Za tím účelem v obci chtěl zakoupit dům, který by přetvořil na vlastní muzeum. Jelikož to nebylo v jeho finančních možnostech, takříkajíc na stará kolena si nakonec pořídil relativně honosný dům v širším centru Llagostery (ačkoliv dodnes není úplně jasné, kde na to vzal - někteří hovoří o rozprodání vlastní sbírky obrazů cizích malířů případně o prodeji falzifikátů Modiglianiho děl) a v něm si tři měsíce před smrtí splnil sen. Ačkoliv se jeho díla na mezinárodním trhu dodnes prodávají, jméno Emili Vilà není mimo odborné kruhy nikterak známé. Museum stále existuje, ačkoliv v posledních dekádách prošlo značným úpadkem a muselo rozprodat mnoho originálů, jež skončily v soukromých sbírkách. Návštěvu je třeba si domluvit předem.

Ukázka reklamních plakátů ze sbírky Musea Emili Vilà (Foto: Museu Emili Vilà Gorgoll)

Pokud jste dočetli až sem (a pevně doufáme, že ano), vězte, že naše opakované návštěvy městečka Llagostera nemají nic společného s výše uvedeným. Pokud tu opravdu něco stojí zato, je to místní gastronomie a vlastně úplně přesně jediná restaurace. Ale ještě než se k ní dostaneme, je třeba zmínit, že v Llagosteře je mnoho restaurací, ale zdaleka ne všechny stojí zato. Dvakrát do roka se tu též konají zajímavé festivaly spojené často s mnoha gastronomickými ochutnávkami (Mercat Romà a Fira del Bolet). Nic však nepřekoná náš zážitek z nenápadně vyhlížející restaurace Entre Terres. Sympatický libanonský pekař a kuchař Roger si tento podnik otevřel spolu se svou katalánskou ženou Margou na podzim roku 2022. Specializují se tu na středomořskou kuchyni, ačkoliv více než ta katalánská je tu zastoupena orientálněji laděné Středozemí. Kromě nehrané vřelosti a sympatie je třeba ocenit na Llagosteru velmi dobré ceny, používání nejlepších lokálních surovin a přívětivý přístup ke čtyřnohým mazlíčkům. Restaurace disponuje příjemnou privátní zahrádkou a kromě vynikajícího menú del dia o třech chodech tu mají i vyhlášenou libanonskou pizzu. Návštěva v Entre Terres je zkrátka po všech stránkách dokonalým pohlazením na duši. Pokud míříte z katalánského pobřeží nebo z Girony do Barcelony, už jenom kvůli tomuto místu je Llagostera nutnou zastávkou na vaší cestě :-)

Restaurace Entre Terres v Llagosteře, hlavní důvod, proč vyrazit do Llagostery (Foto: Entre Terres Instagram)

Španělsko čekají další předčasné volby

Ani současná španělská vláda v čele s Pedrem Sánchezem nedokončí celé své volební období. Celé čtyřleté období ve Španělsku za posledních několik dekád dotáhlo do konce jen nemálo premiérů. V případě lídra španělských socialistů jde o reakci na víkendovou porážku v komunálních volbách, kde strana zaostala o více než 760 000 hlasů za opoziční PP.

Zleva: Pedro Sánchez (PSOE) a Albert Núñez Feijóo (PP) (Foto: www.mundiario.com)

První demokratické volby podle platné ústavy se ve Španělsku uskutečnily v březnu 1979. Už první takto zvolená vláda však nedokončila celé čtyřleté období - předčasné volby se konaly o šest měsíců dříve než měly, v říjnu 1982. O pět měsíců dříve než nutno se volby konaly i v roce 1986. V obou případech se jejich jasným vítězem stal tehdejší lídr PSOE Felipe González. Podobná strategie Gonzálezovi vyšla i v roce 1989 (nutno dodat, že ve všech těchto případech měl González pohodlnou většinu, takže k předčasným volbám nedošlo kvůli koaličním tahanicím a podobným záležitostem), proto, možná už tak nějak ze zvyku, svolal o čtyři měsíce dříve předčasné volby i v roce 1993. Tehdy o absolutní většinu v parlamentu přišel, svůj mandát si však prodloužil díky hlasům regionálních stran z Katalánska a Baskicka. Následná krize a závislost na podpoře jiných stran zapříčinila i další předčasné volby v roce 1996 (tentokrát o více než rok oproti očekávanému termínu). 

To už se k vládě dostali lidovci (PP), jejichž premiér José María Aznar byl vlastně prvním španělským premiérem v novodobé historii, který svůj čtyřletý mandát dotáhl do konce, a to hned dvakrát po sobě - zvolen byl totiž i o čtyři roky později a jeho vládu (i tak v takřka řádném termínu) ukončil až islamistický atentát na madridském nádraží Atocha, po němž v březnu 2008 poněkud překvapivě zvítězili socialisté pod vedením premiéra Zapatera. Ve svém prvním období Zapatero vytrval celé čtyři roky, to druhé však kvůli silné ekonomické krizi a bouřícímu se národu musel zkrátit o takřka pět měsíců. K vládě se tedy opět dostali lidovci, které v letech 2011-2015 vedl Mariano Rajoy. První volební období bez potíží, jenže do voleb v roce 2015 poprvé výrazněji promluvily nově vzniklé celonárodní strany Ciutadans a Podemos, a tak na koalice nenavyklé Španělsko nevyhnutelně zamířilo k opakování voleb v červnu 2016, z nichž nakonec vznikl menšinový kabinet pod vedením Mariana Rajoye. Bouřlivé události kolem katalánské nezávislosti a neutuchajících korupčních skandálů PP nakonec vedly k předčasným volbám v dubnu a následně opět v listopadu 2019, kdy se k moci dostal současný premiér Sánchez v čele koaliční levicově orientované vlády PSOE a Podemos.

Jak je tedy vidět, dnešní rozhodnutí španělského premiéra o konání nových předčasných voleb, které se namísto prosince uskuteční již v červenci letošního roku, vlastně ve španělské politice není ničím výjimečným. Pedro Sánchez tak reaguje na poměrně drsnou porážku v komunálních volbách, což je ostatně ve Španělsku symbolické - nebyl by prvním španělským politikem, který se zalekl výsledků komunálu. Faktem je, že situace začíná připomínat již zmiňovaný rok 2011, kdy se na vrcholu ekonomické krize k předčasným volbám přiklonil tehdejší premiér Zapatero (PSOE), což později znamenalo přesvědčivé vítězství jeho politického konkurenta z PP.

Faktem je, že lidovci jsou zpátky. Většina obyvatel Španělska se přesvědčila o tom, že nově vzniklé populisticky laděné strany jako Ciutadans a Podemos toho v praxi mnoho nepředvedly, a proto se většina voličů pozvolna vrací k "osvědčenému" většinovému systému, který ve Španělsku alespoň v praxi funguje již od pádu frankismu. Možná právě na to Sánchez tak trochu spoléhá. Zatímco Ciutadans po včerejších volbách již definitivně zmizeli v propadlišti politických dějin a jejich hlasy si mezi sebe rozdělili z větší části lidovci a extrémisté z VOX, Sánchez se bude snažit odloudit hlasy Podemos a snad i některým regionálním formacím. To může být jeho záchrana, neboť k sestavení vlády mu pak bude stačit kromě oslabeného Podemos i nějaká regionálních stran z Katalánska či Baskicka, a Sánchez již prokázal, že si tyto formace dokáže "pohlídat" a uzavřít s nimi výhodné kompromisy. V tomto smyslu tak nehodlá nechat PP ani chvilku na rozjezd v mnoha významných autonomních oblastech, kde PSOE po osmi letech prohrála nejen v komunálních ale také regionálních volbách (Aragonie, Valencie, Baleárské ostrovy).

Je otázka, jak moc Sánchezův krok ještě zamíchá s preferencemi, nicméně včerejší výsledky napovídají tomu, že pro katalánské zájmy nenastávají nejlepší časy. Návrat PP (za podpory VOX) ve Valencii a na Baleárských ostrovech bude nepochybně problémem pro tamní postavení katalánštiny, podobná koalice na celošpanělské úrovni je samozřejmě podstatným problémem i pro Katalánsko samotné. Podle některých průzkumů však v následujících celostátních volbách budou mít důležité slovo i regionální strany, které by nakonec mohly být oním pověstným jazýčkem na vahách. Uvidíme, jak se situace vyvine. Za dva měsíce bude nejspíš jasněji.

Arribar i ploure

V Česku mnoho katalánských interpretů neznáme, nicméně tamní hudební scéna je živá a do éteru vrhá stále nové a nové umělce. Jedním z nejzajímavějších objevů posledních měsíců je duo Arribar i ploure, tvořené hercem Ricardem Farrém a baskytaristou Àlexem Pujolsem (dříve aktivním ve slavné katalánské skupině Txarango).

Ricard Farré a Àlex Pujols, duo Arribar i ploure (Foto: www.heliogabal.com)

Oba se seznámili již roku 2014 při natáčení videoklipu k písni Músic de carrer (Txarango), kde hrál Ricard hlavní roli, nicméně umělecky je spojil až nedostatek projektů v době koronavirové pandemie. V roce 2021 vyrukovali s prvními písněmi a vlastní hudebně-dramatickou show Un concert dramàtic, s níž se začali dostávat do povědomí fanoušků katalánského hudebního rybníčku. Styl, který sami označují jako "komický pop" a který je plný zábavných a ironických textů, postupně vypilovali a v březnu 2023 vydali svou první studiovou desku nazvanou příznačně El primer discu (Halley Records).

Album obsahuje celkem osm písní, jež se věnují někdy i lehce kontroverzním tématům (např. útěku bývalého španělského krále Juana Carlose I. do Abú Dhabí). Ke každé z nich duo navíc připravilo zábavné a dobře natočené videoklipy. Prozatím největší úspěch zaznamenala píseň Paraules d'antes, která je velmi zajímavá i z jazykového hlediska, neboť se snaží oživit výrazy, které dnes používá už jen ta nejstarší generace Katalánců. Uvidíme, jestli bude jejich hvězda stoupat i v následujcících měsících a letech, nebo půjde o jeden z mnoha projektů, jež svou pouť hudebním světem zakončí svou první a poslední deskou...