Ani současná španělská vláda v čele s Pedrem Sánchezem nedokončí celé své volební období. Celé čtyřleté období ve Španělsku za posledních několik dekád dotáhlo do konce jen nemálo premiérů. V případě lídra španělských socialistů jde o reakci na víkendovou porážku v komunálních volbách, kde strana zaostala o více než 760 000 hlasů za opoziční PP.
 |
| Zleva: Pedro Sánchez (PSOE) a Albert Núñez Feijóo (PP) (Foto: www.mundiario.com) |
První demokratické volby podle platné ústavy se ve Španělsku uskutečnily v březnu 1979. Už první takto zvolená vláda však nedokončila celé čtyřleté období - předčasné volby se konaly o šest měsíců dříve než měly, v říjnu 1982. O pět měsíců dříve než nutno se volby konaly i v roce 1986. V obou případech se jejich jasným vítězem stal tehdejší lídr PSOE Felipe González. Podobná strategie Gonzálezovi vyšla i v roce 1989 (nutno dodat, že ve všech těchto případech měl González pohodlnou většinu, takže k předčasným volbám nedošlo kvůli koaličním tahanicím a podobným záležitostem), proto, možná už tak nějak ze zvyku, svolal o čtyři měsíce dříve předčasné volby i v roce 1993. Tehdy o absolutní většinu v parlamentu přišel, svůj mandát si však prodloužil díky hlasům regionálních stran z Katalánska a Baskicka. Následná krize a závislost na podpoře jiných stran zapříčinila i další předčasné volby v roce 1996 (tentokrát o více než rok oproti očekávanému termínu).
To už se k vládě dostali lidovci (PP), jejichž premiér José María Aznar byl vlastně prvním španělským premiérem v novodobé historii, který svůj čtyřletý mandát dotáhl do konce, a to hned dvakrát po sobě - zvolen byl totiž i o čtyři roky později a jeho vládu (i tak v takřka řádném termínu) ukončil až islamistický atentát na madridském nádraží Atocha, po němž v březnu 2008 poněkud překvapivě zvítězili socialisté pod vedením premiéra Zapatera. Ve svém prvním období Zapatero vytrval celé čtyři roky, to druhé však kvůli silné ekonomické krizi a bouřícímu se národu musel zkrátit o takřka pět měsíců. K vládě se tedy opět dostali lidovci, které v letech 2011-2015 vedl Mariano Rajoy. První volební období bez potíží, jenže do voleb v roce 2015 poprvé výrazněji promluvily nově vzniklé celonárodní strany Ciutadans a Podemos, a tak na koalice nenavyklé Španělsko nevyhnutelně zamířilo k opakování voleb v červnu 2016, z nichž nakonec vznikl menšinový kabinet pod vedením Mariana Rajoye. Bouřlivé události kolem katalánské nezávislosti a neutuchajících korupčních skandálů PP nakonec vedly k předčasným volbám v dubnu a následně opět v listopadu 2019, kdy se k moci dostal současný premiér Sánchez v čele koaliční levicově orientované vlády PSOE a Podemos.
Jak je tedy vidět, dnešní rozhodnutí španělského premiéra o konání nových předčasných voleb, které se namísto prosince uskuteční již v červenci letošního roku, vlastně ve španělské politice není ničím výjimečným. Pedro Sánchez tak reaguje na poměrně drsnou porážku v komunálních volbách, což je ostatně ve Španělsku symbolické - nebyl by prvním španělským politikem, který se zalekl výsledků komunálu. Faktem je, že situace začíná připomínat již zmiňovaný rok 2011, kdy se na vrcholu ekonomické krize k předčasným volbám přiklonil tehdejší premiér Zapatero (PSOE), což později znamenalo přesvědčivé vítězství jeho politického konkurenta z PP.
Faktem je, že lidovci jsou zpátky. Většina obyvatel Španělska se přesvědčila o tom, že nově vzniklé populisticky laděné strany jako Ciutadans a Podemos toho v praxi mnoho nepředvedly, a proto se většina voličů pozvolna vrací k "osvědčenému" většinovému systému, který ve Španělsku alespoň v praxi funguje již od pádu frankismu. Možná právě na to Sánchez tak trochu spoléhá. Zatímco Ciutadans po včerejších volbách již definitivně zmizeli v propadlišti politických dějin a jejich hlasy si mezi sebe rozdělili z větší části lidovci a extrémisté z VOX, Sánchez se bude snažit odloudit hlasy Podemos a snad i některým regionálním formacím. To může být jeho záchrana, neboť k sestavení vlády mu pak bude stačit kromě oslabeného Podemos i nějaká regionálních stran z Katalánska či Baskicka, a Sánchez již prokázal, že si tyto formace dokáže "pohlídat" a uzavřít s nimi výhodné kompromisy. V tomto smyslu tak nehodlá nechat PP ani chvilku na rozjezd v mnoha významných autonomních oblastech, kde PSOE po osmi letech prohrála nejen v komunálních ale také regionálních volbách (Aragonie, Valencie, Baleárské ostrovy).
Je otázka, jak moc Sánchezův krok ještě zamíchá s preferencemi, nicméně včerejší výsledky napovídají tomu, že pro katalánské zájmy nenastávají nejlepší časy. Návrat PP (za podpory VOX) ve Valencii a na Baleárských ostrovech bude nepochybně problémem pro tamní postavení katalánštiny, podobná koalice na celošpanělské úrovni je samozřejmě podstatným problémem i pro Katalánsko samotné. Podle některých průzkumů však v následujících celostátních volbách budou mít důležité slovo i regionální strany, které by nakonec mohly být oním pověstným jazýčkem na vahách. Uvidíme, jak se situace vyvine. Za dva měsíce bude nejspíš jasněji.
Žádné komentáře:
Okomentovat