Carmen de Mairena

Španělský bulvár je místem mnoha podivných postaviček, které se do všeobecného povědomí dostaly často ještě pochybnějšími způsoby. Často stačí být jen tuctová zpěvačka a prožít alespoň skandální románek s boháčem, někdy vlastně nemusíte umět vůbec nic a přesto vám bulvár zajistí příjemný a pohodlný život. Nutno dodat, že jména jako Isabel Pantoja, Isabel Preysler či Carmen Lomana jsou všeobecně známá po celém Španělsku. Katalánsko v podstatě žádnou vlastní bulvární kulturu nemá, proto se tu o ní nikterak zvlášť nezmiňujeme. Občas se ale stane, že hvězdou španělské bulvární scény se stane i nějaký ten rodák/rodačka z Katalánska. A přesně to byl i případ Carmen de Mairena.

Carmen de Mairena (Foto: www.antena3.com)

Carmen de Mairena (1933-2020) se narodila v barcelonské čtvrti Sarrià jako Miguel Brau Gou. Miguel se již odmalička zajímal o svět zábavního průmyslu a v průběhu 50. let 20. století začal vystupovat jako varietní umělec. Později si v nejznámějších barcelonských klubech vybudoval solidní kariéru kupletisty a amatérského zpěváka. Tehdejší společnost ostře sledovala i jeho pikantní románek s valencijským zpěvákem a tanečníkem vystupujícím pod uměleckým jménem Pedrito Rico. Nejvášnivěji tento románek sledovala frankistická tajná policie - Miguel se tak kvůli své orientaci nejednou ocitl ve vězení. I díky těmto krušným zkušenostem se Miguel brzy proměnil v ikonu místní LGBTI komunity.

Od 70. let 20. století začíná Miguelova postupná přeměna v travesty herečku známou po celé Barceloně a později i po celém Španělsku pod uměleckým jménem Carmen de Mairena. Kromě oblékání do ženských šatů si nechává vymodelovat ryze ženské tvary postavy a obličeje. Zejména v pokročilejším věku je však jasně vidět, že ne všechny tyto estetické zásahy byly šťastné. Kariéra vedette však neprobíhá podle jeho/jejích představ, a tak se Carmen musí uchýlit k prostituci. To však její punc legendy v barcelonském Ravalu jenom posiluje. Vysněná sláva se však nakonec dostavuje v průběhu 90. let, když se začne objevovat v kultovní televizní show Crónicas marcianas. Televizní sláva jí dopomohla i k účinkování v několika celovečerních filmech a dvou snímcích pro dospělé. Zároveň však dokázala být stále aktivní ve světě ravalské prostituce. Hned dvakrát (v letech 2006 a 2008) byla dokonce několikrát zatčena kvůli podezření, že šéfuje nelegálnímu bordýlku, jenž vykořisťoval rumunské prostitutky. Aby toho nebylo málo, na stará kolena (v roce 2010) se Carmen de Mairena vrhla i do politiky. Ve volbách do katalánského parlamentu tehdy kandidovala za recesistickou stranu Coordinadora Reusenca Independent (CORI). Do parlamentu se sice nedostala, avšak její kandidatura vzbudila značný ohlas. Během celé této doby se stala svým způsobem mýtickou postavou španělského bulváru, což vzhledem k její vizáži a skandálním výrokům nebylo až tak složité.

Neúspěšné politické angažmá bylo i jakousi tečkou za jejím aktivním životem. Své poslední roky strávila v ústraní. Od roku 2016 byla ze zdravotních důvodů odkázána na život na kolečkovém křesle. Pobývala v domově důchodců nedaleko svého domova. Ikona barcelonského Ravalu zemřela 22. března 2020 po delším pobytu v nemocnici jen několik dní po svých 87. narozeninách.

První ženy na španělských univerzitách

Druhá polovina 19. století ve Španělsku přinesla poměrně zásadní reformu tamního vysokého školství. Zákony z let 1842 a 1857 přinesly možnost studovat rozličné obory rozdělené do pěti fakultních odvětví (farmacie, lékařství, právo, přírodní vědy a filosofie), ačkoliv později došlo ještě k mnoha modifikacím tohoto systému. Moderní univerzity však zůstaly poměrně dlouho zapovězené ženám. Zatímco v USA nastoupila na univerzitu první žena již roku 1837, v Evropě až na vzácné výjimky ženy do univerzitních lavic zasedly až v druhé polovině 19. století. Ještě později získaly volný přístup k univerzitnímu vzdělání ženy ve Španělsku - zajistil jim ho až královský dekret z 8. března 1910, jenž narovnával podmínky pro vstup na univerzitu pro obě pohlaví. Ženy sice na španělských univerzitách teoreticky mohly studovat již od roku 1888, avšak jejich přijetí záviselo na povolení z ministerstva i na libovůli vyučujících. Jejich přístup do budovy vysoké školy byl omezen prakticky jen na vykonání závěrečné zkoušky. A pokud onen vysněný titul i tak získaly, stejně jim nebylo dovoleno vystudovanou profesi vykonávat. Do roku 1910 tak na španělských univerzitách studovalo jen několik desítek žen.

Přesto však existuje několik výjimek, které dokázaly využít momentální příležitosti i v době, kdy jim byla univerzita zcela zapovězená. Průkopnicí se v tomto ohledu stala galicijská básnířka, spisovatelka a právnička Concepción Arenal (1820-1893), jež v letech 1841-1846 tehdejší zákony obešla a právnickou fakultu madridské univerzity navštěvovala v přestrojení za muže. Nepochybně však nebyla ani první ani jedinou ženou, která se k této praktice musela uchýlit. Revoluce ze září 1868 s sebou přinesla změny školských zákonů, které přístup na univerzity ženám alespoň teoreticky neznemožňovaly. Byly totiž formulované tak vágně, že v nich nebyla ani zmínka o pohlaví studentů. Předkladatelé novely jednoduše ani nepomysleli na to, že by se ženy na univerzitní studia hlásily. Skulinky v zákoně však využilo hned několik ambiciózních žen. A první tři z nich pocházely z Katalánska...

Zleva: Martina Castells, Dolors Aleu a Maria Elena Maseras (Foto: wikipedia.org)

MARIA ELENA MASERAS I RIBERA (1853-1905)

Maria Elena Maseras i Ribera se narodila v městečku Vila-seca do rodiny zvěrolékaře Miquela Maserase. Středoškolská studia si odbyla v Tarragoně, kde se také rozhodla pro další akademickou dráhu. Eoku 1872 se stala vůbec první ženou oficiálně zapsanou ke studiu na některé ze španělských univerzit. Její nástup na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona však nebyl nikterak snadný. Na školu byla sice díky zvláštnímu povolení od samotného španělského krále Amadea Savojského přijata, nicméně pouze v "dálkovém" režimu. Poprvé se do univerzitní učebny podívala až během ročníku 1875/1876, kdy jí účast na svých hodinách umožnil doktor Carbó. Svá studia Maseras dokončila roku 1878, avšak zvůle úředníků jí umožnila složit závěrečné zkoušky až o čtyři roky později spolu s Dolors Aleu a Martinou Castells. Na rozdíl od nich však již ve studiu dále nepokračovala a rozhodla se pro pedagogickou dráhu, nejprve ve Vilanova i la Geltrú a později ve městě Maó na Menorce, kde žila až do své smrti v roce 1905.

DOLORS ALEU I RIERA (1857-1913)

Vůbec první žena ve Španělsku, které se podařilo získat univerzitní titul a s rozdílem jen několika málo dnů po Martině Castells druhá s doktorským titulem - tak historie pamatuje na barcelonskou rodačku Dolors Aleu. Odmaturovala v létě 1874, aby hned od podzimu nastoupila na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona. Studia dokončila v roce 1879, ačkoliv podobně jako Maria Elena Maseras a Martina Castells i ona musela na svůj univerzitní diplom čekat až do roku 1882. Tehdejší společnost zkrátka ženskému vzdělání nepřála. 8. října se Aleu stala druhou ženou s doktorským titulem ve Španělsku. Na rozdíl od svých dvou kolegyň však nakonec jako jediná lékařskou profesi skutečně vykonávala. V Barceloně si otevřela hned dvě vlastní ordinace (pediatrickou a gynekologickou), v nichž prožila dalších 25 let života. Kromě lékařské praxe vydala i několik populárně naučných textů a byla známou bojovnicí proti korzetům.

MARTINA CASTELLS I BALLESPÍ (1852-1884)

Martina Castells pocházela z lékařské rodiny. Mezi jejími předky lze vysledovat lékaře minimálně do poloviny 18. století. Martinin otec Martí Castells (1813-1887) patřil k vyhlášením lékařům v katalánském městě Lleida, kde se jeho dcera ostatně narodila, a poté povýšil do pozice ředitele lázní v Caldes de Montbui či Espluga de Francolí. Roku 1874 Martina započala studium na jediné střední škole v celé provincii, kde nakonec roku 1877 jako jediná žena v ročníku úspěšně odmaturovala. Ještě téhož roku přesídlila do Barcelony, aby na místní univerzitě studovala medicínu. Studia dokončila za necelé dva roky, přičemž za své studijní výkony si vysloužila i několik ocenění. Logickým pokračováním tak bylo doktorské studium, kam byla přijata i díky intervenci profesora barcelonské univerzity a rodinného přítele Castellsových Josepa de Letamendiho (1828-1897). 5. října 1882 Martina Castells obhájila svou disertační práci s tématikou zabývající se vzděláním žen, a stala se tak vůbec první ženou ve Španělsku, která získala doktorát. Nedlouho poté se seznámila s vojenským lékařem Antonim Constantím, za něhož se provdala a odstěhovala se s ním do města Reus, kde se na doporučení doktora Letamendiho chtěla věnovat pediatrii. Slibně rozjetou lékařskou kariéru si však užila jen krátce. V lednu 1884 totiž ve věku nedožitých 32 let zemřela na komplikace spojené se svým prvním těhotenstvím, k němuž se přidala riziková nefritida.

TOP 5 utajených barcelonských zahrad

Ačkoliv to tak v některých částech města nemusí být na první pohled patrné, Barcelona překypuje zelení. Ve veřejné správě tu je více než 1100 hektarů zelených prostranství a přes 700 hektarů se nachází v soukromém vlastnictví. Kromě toho se ve městě nachází přes 150 000 stromů. Řada barcelonských parků a zahrad se ostatně těší velkému počtu návštěvníků - stačí zmínit místa jako Parc de la Ciutadella, Park Güell a nově taktéž Parc del Guinardó, jehož součástí je stále oblíbenější vyhlídka na Turó de la Rovira. My se však dnes vydáme do těch barcelonských zahrad a parků, o kterých jste pravděpodobně ještě neslyšeli. Patří totiž k dobře utajeným místům, kde veškerý ruch velkoměsta rázem mizí, o klidné oázy poblíž nejvytíženějších turistických či dopravních tepen. Následující výběr je samozřejmě čistě subjektivní, řada místních by vám v něm ale nejspíš dala za pravdu. Tedy pokud si sami nehýčkají místo ještě utajenější...

1. JARDINS DE LA CASA IGNACIO PUIG

Nemůžeme začít jinak, než skutečným hitem všech barcelonských volnočasových periodik. Neoficiálním titulem nejutajenější barcelonské zahrady se již pár let honosí ta přiléhající k budově, kterou všichni v Barceloně znají jako Casa Ignacio Puig. Honosný dům byl postaven v roce 1861 a v současnosti funguje jako Hotel Petit Palace Boquería Garden. Poklidná terasovitá zahrada, jejíž historie sahá prý minimálně až do 15. století, patří k hotelu, ale během dne (10.00-19.00) je veřejně přístupná, a to buď průchodem skrz hotelovou recepci, nebo výtahem z carrer de n'Aroles. Určitě nejde o nejkrásnější parčík v našem výběru, avšak své první místo si zaslouží zejména pro své umístění - nachází se totiž doslova jen několik kroků od slavné a pekelně rušné Rambly. Avšak prakticky žádný z kolem proudících turistů nemá o této oáze klidu ani tušení. Vlastně stejně jako samotní obyvatelé katalánské metropole. Kromě samotných hotelových hostů sem zavítají maximálně jednotky "cizích" zvědavců denně. Dodnes tak tento miniparčík platí za nejklidnější a nejpohodovější náměstí v Gotické čtvrti. Pokud byste rádi návštěvu oázy klidu spojili i s gastronomickým zážitkem, jen o pár kroků dál, na carrer d'en Quintana, navštivte Can Culleretes, jednu z nejstarších restaurací ve městě. Funguje již od roku 1786.

Jardins de la Casa Ignacio Puig, 2019 (Foto: Ramón Sales)

2. JARDINS DEL PALAU DE LES HEURES

O Palau de les Heures jsme již na blogu psali. Oáza klidu se nachází ve čtvrti Montbau na úpatí pohoří Collserola. Samotný palác je aktuálně součástí kampusu Universitat de Barcelona a běžně v něm probíhá výuka. Je však překvapivé, že místní studenti nikterak zvlášť nevyhledávají nádherný a běžné veřejnosti i turistům naprosto skrytý park, jenž k paláci přiléhá. Velikou výhodou tohoto utajeného království je právě fakt, že tu prakticky nikdy nikdo není. A taková místa bychom v Barceloně mohli vyvažovat zlatem. Kromě všudypřítomného klidu tu na vás čeká klasická středomořská vegetace. Sem tam nějaký ten pomerančovník a nějaká ta palma. Jen málokde v katalánské metropoli zažijete takový klid, ať už se sem vydáte za čtením nebo na romantickou schůzku. Během letní sezony (1. dubna - 30. září) sem můžete zavítat vždy od 10.00 do 20.00, v zimním období se brány tohoto parku ve francouzsko-italském renesančním stylu obvykle zavírají již v 18.00. Nejsnáze se na místo dostanete metrem L3 na stanici Mundet, odkud se pak vydáte pěšky do kopce. Za deset minut už vás přivítají ty nejklidnější zahrady v celé katalánské metropoli.

3. JARDINS DE MOSSÈN COSTA I LLOBERA

Barcelonský kopec Montjuïc je nejrůznějšími zahradami a parčíky doslova posetý. Mezi ty nejznámější a nejnavštěvovanější Jardins de Joan Maragall, Jardins de Mossèn Cinto Verdaguer či nádherně upravenou zahradu Jardí Botànic. Na severovýchodním úbočí hory, přímo nad barcelonským přístavem, se však nachází i jeden ze spíše ignorovaných parků. Je pravda, že Jardins de Mossèn Costa i Llobera leží mimo obvyklé turistické cesty po Montjuïku, ale tím lépe - hledáte přece zahrady utajené... Jardins de Mossèn Costa i Llobera je ve své podstatě specializovanou botanickou zahradou. Na ploše něco málo přes tři hektary totiž nenaleznete prakticky nic jiného než kaktusy a další sukulenty. Zahrada vznikla v roce 1970 a nese jméno významného mallorského básníka Miquela Costy i Llobery (1854-1922). Naleznete tu více než 800 druhů sukulentů z celého světa, některé z ryze tropických oblastí. Ačkoliv se jim barcelonské klima v posledních letech pozvolna začíná blížit, některé rostliny tu dlouho nepřežily (vzpomeňme na katastrofické zimy 1985 a 1987, kdy se v katalánské metropoli několik dní po sobě teplota pohybovala pod bodem mrazu). Je docela zajímavé, že právě v roce 1987 jistý novinář z New York Times zařadil Jardins Mossèn Costa i Llobera do žebříčku deseti nejlepších zahrad světa. Už tehdy si pochvaloval božský klid a samotu, která na místě vládne. To se za ta léta rozhodně nezměnilo. Většina turistů kaktusový park jednoduše nepovažuje za dostatečně cool pamětihodnost. Gaudí a spol. mají zkrátka přednost. Kaktusovou zahradu hledejte poblíž slavného a přepychového Hotelu Miramar, šipky vás povedou. Otevřeno tu bývá každý den od 10.00 do soumraku. V současnosti zde probíhá několikaměsíční údržba, park je tedy pro veřejnost minimálně do konce března 2020 uzavřený.

Jardins de Mossèn Costa i Llobera (Foto: www.barcelona.cat)

4. OLOKUTI GRÀCIA

Obchůdek Olokuti na carrer d'Astúries 38 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia je nejen rájem všech bio a eco friendly zákazníků. Pokud vám tyto směry nakupování nic neříkají, vězte, že tu zkrátka mají mnoho originálního zboží, od oblečení přes knihy, nejrůznější diáře či zápisníky až po čaje, vonné svíčky a řemeslné výrobky všeho druhu. Zejména ženy tu bez potíží dokáží strávit i hodinu. Olokuti se však pyšní ještě jednou výsadou - svou příjemnou a před zraky běžných turistů dobře utajenou zahradou, která je přístupná všem návštěvníkům obchůdku. K dispozici je dokonce i automat na nápoje, takže tajemná zahrada se vlastně velice snadno může proměnit na self-service zahrádku. Otevřeno mají denně (10.00-21.00) kromě neděle. Obchůdek vznikl v roce 2004 v původně bytových prostorách přízemí sto let starého domu na jedné z hlavních gràcijských obchodních tříd. Prodejna přitom zachovává bytové dispozice, takže postupně přecházíte z pokoje do pokoje, až se dostanete k velkému finále v podobě již vzpomínané zahrady. Název majitelé převzali z masajského označení koule potažmo zeměkoule.

5. JARDÍ FUNDACIÓ JULIO MUÑOZ RAMONET

Barcelonský obvod Sarrià-Sant Gervasi je plný spektakulárních zahrad. Většina z nich však patří podobně spektakulárním soukromým rezidencím, takže se do nich běžný smrtelník nikdy nedostane. Zahrada obklopující sídlo Fundació Julio Muñoz Ramonet (roh ulic Muntaner a Marià Cubí) je v tomto ohledu sympatickou výjimkou. Nebylo tomu tak ale odnepaměti. Původní okrasnou zahradu navrhl v roce 1916 francouzský zahradní architekt Jean-Claude Nicolas Forestier. Doplňovala honosný rodinný palác, který si tu v letech 1912-1914 podle návrhu významného katalánského architekta Enrica Sagniera nechal vystavět průmyslník a pozdější barcelonský starosta Ferran Fabra i Puig. Palác stále stojí. V roce 1945 ho i s pozemkem odkoupil barcelonský podnikatel Julio Muñoz Ramonet, jenž po své smrti v roce 1991 odkázal celý komplex barcelonské radnici, která o několik let později založila nadaci nesoucí jméno tohoto průmyslníka. Fakticky však tato nadace své sídlo mohla začít používat až v roce 2013, kdy došlo k ukončení letitého soudního sporu o majetek s Muñozovými příbuznými. V praxi tak byla nádherná zahrada plná alegorických soch a cizokrajných rostlin pro veřejnost otevřena až v roce 2016, tedy celých sto let po svém založení. Možná právě proto o ní ani místní příliš nevědí. Rozhodně jedna z utajených perel Barcelony. Podobně jako i v dalších výše uvedených případech je zahrada otevřená denně od 10.00, avšak ani tady vás nepřivítají s otevřenou náručí, pokud tu máte v plánu venčit pejska nebo zlobivé malé fotbalisty. Vpravdě anglický trávník tu přece musí vydržet i pro příští generace...

Olokuti Gràcia, 2020 (Foto: Instagram, @jossepr)

DALŠÍ POZORUHODNÉ ZAHRADY A PARČÍKY

Spousta dalších zahrad se do námi vybrané TOP 5 nedostala. Jak už bylo řečeno, skutečně velkolepé zahrady a parčíky naleznete zejména v obvodu Sarrià-Sant Gervasi, kde se historicky nalézá mnoho honosných vil a paláců patřících nejzámožnější vrstvě barcelonských boháčů. Postupem času však některé z těchto budov přecházejí do majetku veřejných institucí, což umožňuje jejich zpřístupnění publiku. Ke krásným a klidným zahradám tak patří kupříkladu Jardins de la Tamarita, Jardins de ca n'Altimira či Jardins de Can Sentmenat. Pokud toužíte spíše po skutečně klidných místech v samotném centru Barcelony, pak vyzkoušejte zadní dvorek Casa Casas-Carbó na Passeig de Gràcia 96. Projdete prodejnou Massimo Dutti a najednou se před vámi zjeví poklidný vnitroblok, jakých jsou v Eixamplu stovky. Toto vykachlíkované místo však nabízí netradiční zážitek. Kromě faktu, že právě sedíte na dvorku, kde kdysi tvořili významní katalánští malíři jako Ramon Casas či Santiago Rusiñol, můžete koukat do oken posledním nájemníkům slavné Gaudího Pedrery v těsném sousedství.

Kočička na zahradě Olokuti (Foto: Instagram, @diluvididees)