První ženy na španělských univerzitách

Druhá polovina 19. století ve Španělsku přinesla poměrně zásadní reformu tamního vysokého školství. Zákony z let 1842 a 1857 přinesly možnost studovat rozličné obory rozdělené do pěti fakultních odvětví (farmacie, lékařství, právo, přírodní vědy a filosofie), ačkoliv později došlo ještě k mnoha modifikacím tohoto systému. Moderní univerzity však zůstaly poměrně dlouho zapovězené ženám. Zatímco v USA nastoupila na univerzitu první žena již roku 1837, v Evropě až na vzácné výjimky ženy do univerzitních lavic zasedly až v druhé polovině 19. století. Ještě později získaly volný přístup k univerzitnímu vzdělání ženy ve Španělsku - zajistil jim ho až královský dekret z 8. března 1910, jenž narovnával podmínky pro vstup na univerzitu pro obě pohlaví. Ženy sice na španělských univerzitách teoreticky mohly studovat již od roku 1888, avšak jejich přijetí záviselo na povolení z ministerstva i na libovůli vyučujících. Jejich přístup do budovy vysoké školy byl omezen prakticky jen na vykonání závěrečné zkoušky. A pokud onen vysněný titul i tak získaly, stejně jim nebylo dovoleno vystudovanou profesi vykonávat. Do roku 1910 tak na španělských univerzitách studovalo jen několik desítek žen.

Přesto však existuje několik výjimek, které dokázaly využít momentální příležitosti i v době, kdy jim byla univerzita zcela zapovězená. Průkopnicí se v tomto ohledu stala galicijská básnířka, spisovatelka a právnička Concepción Arenal (1820-1893), jež v letech 1841-1846 tehdejší zákony obešla a právnickou fakultu madridské univerzity navštěvovala v přestrojení za muže. Nepochybně však nebyla ani první ani jedinou ženou, která se k této praktice musela uchýlit. Revoluce ze září 1868 s sebou přinesla změny školských zákonů, které přístup na univerzity ženám alespoň teoreticky neznemožňovaly. Byly totiž formulované tak vágně, že v nich nebyla ani zmínka o pohlaví studentů. Předkladatelé novely jednoduše ani nepomysleli na to, že by se ženy na univerzitní studia hlásily. Skulinky v zákoně však využilo hned několik ambiciózních žen. A první tři z nich pocházely z Katalánska...

Zleva: Martina Castells, Dolors Aleu a Maria Elena Maseras (Foto: wikipedia.org)

MARIA ELENA MASERAS I RIBERA (1853-1905)

Maria Elena Maseras i Ribera se narodila v městečku Vila-seca do rodiny zvěrolékaře Miquela Maserase. Středoškolská studia si odbyla v Tarragoně, kde se také rozhodla pro další akademickou dráhu. Eoku 1872 se stala vůbec první ženou oficiálně zapsanou ke studiu na některé ze španělských univerzit. Její nástup na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona však nebyl nikterak snadný. Na školu byla sice díky zvláštnímu povolení od samotného španělského krále Amadea Savojského přijata, nicméně pouze v "dálkovém" režimu. Poprvé se do univerzitní učebny podívala až během ročníku 1875/1876, kdy jí účast na svých hodinách umožnil doktor Carbó. Svá studia Maseras dokončila roku 1878, avšak zvůle úředníků jí umožnila složit závěrečné zkoušky až o čtyři roky později spolu s Dolors Aleu a Martinou Castells. Na rozdíl od nich však již ve studiu dále nepokračovala a rozhodla se pro pedagogickou dráhu, nejprve ve Vilanova i la Geltrú a později ve městě Maó na Menorce, kde žila až do své smrti v roce 1905.

DOLORS ALEU I RIERA (1857-1913)

Vůbec první žena ve Španělsku, které se podařilo získat univerzitní titul a s rozdílem jen několika málo dnů po Martině Castells druhá s doktorským titulem - tak historie pamatuje na barcelonskou rodačku Dolors Aleu. Odmaturovala v létě 1874, aby hned od podzimu nastoupila na Lékařskou fakultu Universitat de Barcelona. Studia dokončila v roce 1879, ačkoliv podobně jako Maria Elena Maseras a Martina Castells i ona musela na svůj univerzitní diplom čekat až do roku 1882. Tehdejší společnost zkrátka ženskému vzdělání nepřála. 8. října se Aleu stala druhou ženou s doktorským titulem ve Španělsku. Na rozdíl od svých dvou kolegyň však nakonec jako jediná lékařskou profesi skutečně vykonávala. V Barceloně si otevřela hned dvě vlastní ordinace (pediatrickou a gynekologickou), v nichž prožila dalších 25 let života. Kromě lékařské praxe vydala i několik populárně naučných textů a byla známou bojovnicí proti korzetům.

MARTINA CASTELLS I BALLESPÍ (1852-1884)

Martina Castells pocházela z lékařské rodiny. Mezi jejími předky lze vysledovat lékaře minimálně do poloviny 18. století. Martinin otec Martí Castells (1813-1887) patřil k vyhlášením lékařům v katalánském městě Lleida, kde se jeho dcera ostatně narodila, a poté povýšil do pozice ředitele lázní v Caldes de Montbui či Espluga de Francolí. Roku 1874 Martina započala studium na jediné střední škole v celé provincii, kde nakonec roku 1877 jako jediná žena v ročníku úspěšně odmaturovala. Ještě téhož roku přesídlila do Barcelony, aby na místní univerzitě studovala medicínu. Studia dokončila za necelé dva roky, přičemž za své studijní výkony si vysloužila i několik ocenění. Logickým pokračováním tak bylo doktorské studium, kam byla přijata i díky intervenci profesora barcelonské univerzity a rodinného přítele Castellsových Josepa de Letamendiho (1828-1897). 5. října 1882 Martina Castells obhájila svou disertační práci s tématikou zabývající se vzděláním žen, a stala se tak vůbec první ženou ve Španělsku, která získala doktorát. Nedlouho poté se seznámila s vojenským lékařem Antonim Constantím, za něhož se provdala a odstěhovala se s ním do města Reus, kde se na doporučení doktora Letamendiho chtěla věnovat pediatrii. Slibně rozjetou lékařskou kariéru si však užila jen krátce. V lednu 1884 totiž ve věku nedožitých 32 let zemřela na komplikace spojené se svým prvním těhotenstvím, k němuž se přidala riziková nefritida.