Yolancris

Začalo to jako malá krejčovská dílna se specializací na svatební šaty ve městě Sabadell. Stačilo jen pár let tvrdé práce a krapet štěstí a záhy se katalánská oděvní značka Yolancris probojovala na mola nejvýznamnějších světových módních přehlídek a dopustit na ni nedají ani nejzářivější hvězdy showbyznysu, mezi něž patří kupříkladu zpěvačky Shakira, Rosalía nebo Lady Gaga.

Kolekce Yolancris 2018 (Foto: Instagram)

YolanCris - luxusní návrhářská značka, za níž stojí dvojice sester, Yolanda a Cristina Pérezovy, vznikla až roku 2005, pro úplný začátek jejich fascinujícího příběhu se však musíme ponořit ještě o dvě dekády hlouběji, konkrétně do roku 1985. Právě tehdy se Mercedes Álvarez, matka obou sester, rozhodla po letech práce ve svatebním salonu Novias Cid založit ve městě Sabadell svou vlastní krejčovskou dílnu se specializací na svatební šaty a doplňky. Už jako malé se v rodinné dílně motaly i obě Mercedesiny dcery, přičemž starší z nich, Yolanda, matce záhy začala aktivně pomáhat nejen při tvorbě šatů ale i při jejich návrzích. Rodinnému podniku se dařilo, takže časem si v rodném městě Sabadell otevřely druhý krámek.

V roce 2005 se obě sestry "osamostatnily" založením značky Yolancris a přestěhováním vlastní produkce do ateliéru ve městě L'Hospitalet de Llobregat. Jak samy prohlašují, tvoří perfektně sehraný tandem. Zatímco Yolanda je uměleckou duší podniku, mladší Cristina se stará o ekonomickou a marketingovou stránku byznysu. První úspěchy se dostavily prakticky okamžitě po první účasti na prestižním Barcelona Bridal Week, od té doby už jen nezadržitelně rostl počet objednávek svatebních šatů této progresivní katalánské značky. V začátcích sestrám pomáhaly jedna či dvě švadleny, dnes tým Yolancris tvoří několik desítek osob. V klíčových chvílích stále vypomáhá i maminka Mercedes. Yolanda Pérez má podle svých slov velmi řemeslný přístup k tvorbě. Každé šaty pro ni představují jedinečný kousek s vlastní duší. I tak jich ale Yolancris ročně vyexpeduje takřka tři tisícovky. Exkluzivní design a tvorba na míru se samozřejmě podepisují i na ceně. Dnes se modely Yolancris prodávají za cenu okolo čtyř až pěti tisíc euro, ale vzhledem k okolnostem je to pořád ještě velmi přijatelná cifra.

Pohled do dílny Yolancris (Foto: Diari ARA)

Přestože podle sester značka pracuje se 100% španělskými či katalánskými produkty, takřka 90 % všech zakázek dnes pochází ze zahraničí, nejčastěji ze zemí Arabského poloostrova, kde se místní nevěsty mohou po živém a lehce barokním stylu Yolandiných výtvorů utlouct. Do globálního povědomí se však tato katalánská značka dostala klasicky skrze svět celebrit. Ačkoliv již v letech 2012-2013 se do šatů Yolancris oblékly známé zpěvačky Cristina Aguilera či Raquel del Rosario, skutečný průlom nastal až v květnu 2014, a to díky silně medializované svatbě Kim Kardashian s raperem Kanye Westem v italské Florencii. Jak známo, klan Kardashian-Jennerů čítá mnoho vlastních i nevlastních sester, které šly na dané svatbě za družičky. Jejich šaty měla, podobně jako v případě nevěsty, na starosti francouzská módní značka Givenchy, nicméně rodinnému klanu se šaty pro družičky nakonec nelíbily, a tak bylo třeba rychle najít náhradu. Doslova pár dní před svatbou nakonec rodina natrefila na katalog Yolancris... a bylo to.

Šeptanda mezi slavnými udělala své. V tu chvíli značka definitivně pronikla do nejvyšších pater světa celebrit, a v dalších letech se tak v modelech Yolancris předvedly kupříkladu Beyoncé (MTW Video Music Awards, 2016), Lady Gaga (Victoria's Secret Fashion Show, 2016) či Shakira (svatba Lionela Messiho a Antonelly Rocuzzo, 2017). Nejnověji kouzlu Yolancris propadla i katalánská zpěvačka Rosalía. V posledních letech se modely Yolandy Pérez objevily též na většině slavných přehlídek svatebních šatů, významným milníkem se stala i letošní přítomnost značky na slavném pařížském Haute Couture Fashion Week, kde přední světoví návrháři pravidelně předvádějí to nejlepší ze svých dílen. Jak se můžete přesvědčit ve videu pod článkem, Yolancris pro tuto příležitost připravilo celkem 36 modelů inspirovaných Barcelonou a katalánským modernismem. Uvidíme, kam se tento ambiciózní projekt posune v následujících letech. Zcela nepochybně o značce Yolancris ještě uslyšíme!

Jeroni Granell

Barcelonský architekt Jeroni Ferran Granell i Manresa (1867-1931) patřil k nesmírně zajímavým postavám katalánského modernismu. Jeho stavby obvykle nepatří mezi turistické cíle, ale přesto katalánskou metropoli významně formují. Granell navíc dlouhá léta stál v čele sklářské dílny, která Barcelonu proslavila po celém světě.

Charakteristické vitráže v barcelonském Palau de la Música Catalana z dílny Rigalt, Granell & Compañía (2015)

Jak bylo mezi tehdejšími architekty docela běžné, Jeroni Granell se jako malý zhlédl ve svém otci staviteli, takže volba budoucího povolání pro něj nebyla těžká. Titul architekta získal na barcelonské fakultě v září 1891, patřil tedy mezi onu početnou druhou generaci architektů, jimž se dostalo vzdělání od těch nejvýznamnějších modernistů. Granell mezi nimi příliš nevyčníval, co se týče společenských či politických aktivit, takže o jeho životě mnoho nevíme, nicméně po stránce umělecké patřil bezpochyby mezi nejoriginálnější katalánské modernisty. Granell byl celoživotně věrný především svému rodnému městu, logicky tak řadu jeho staveb dodnes nalezneme převážně v makročtvrti Eixample, která právě tehdy, na pomezí 19. a 20. století, rostla závratným tempem. Mezi nejznámější Granellovy stavby v Eixamplu dnes patří  Casa Jeroni F. Granell IV (1904) či Casa Jaume Forn (1909), velkou stopu po sobě zanechal též ve čtvrti Vila de Gràcia, kde zaujmou zejména velké a nádherně vyzdobené činžovní domy (např. Cases Antoni Par nebo Casa Elisa Bremon), jež se honosí takřka všemi charakteristickými prvky Granellova stylu.

Granell si dával extrémně záležet zejména na sgrafitové výzdobě fasády a barevných vitrážích, v obou případech nejčastěji s květinovými motivy. Nádhernou ukázku sgrafitu nalezneme kupříkladu v úzké uličce carrer Pàdua ve čtvrti El Farró. Dům s číslem popisným 75 je ozdobou čtvrti, přičemž kolemjdoucí okamžitě zaujme zejména výrazně dekorativní průčelí vyvedené v živých barvách. Tento rodinný dům byl postaven roku 1903, avšak o jeho původních majitelích se toho dodnes mnoho neví. Rostlinná fasáda každopádně odkazovala k prostorné zahradě s malým rybníčkem ve vnitrobloku. Po několik desetiletí zde pak sídlil místní výrobce parfémů, na konci 80. let 20. stol. byl však dům na spadnutí. Po velké rekonstrukci, která byla za své kvalitní provedení v roce 1992 dokonce oceněna barcelonskou radnicí, se podařilo zachovat alespoň krásné průčelí této modernistické perly.

Od roku 1903 byl Jeroni Granell spolumajitelem známého sklářského ateliéru Rigalt, Granell & Compañía, který stál za tvorbou většiny nejslavnějších vitráží v rámci katalánského modernismu. Takto zprostředkovaně tedy jeho práci vidí i ty miliony zahraničních návštěvníků Barcelony, kteří jinak o žádném Jeronim Granellovi nikdy neslyšeli. Ikonické vitráže z dílny dvojice Rigalt-Granell se nacházejí kupříkladu u většiny staveb slavného architekta Lluíse Domènecha i Montanera (Palau de la Música Catalana, Casa Lleó Morera, Casa Navàs), sám Granell ale krásné barevné vitráže hodně používal i u svých vlastních staveb. Granell zemřel roku 1931, sklářský ateliér ale zůstal v rodině - v jeho vedení se později postupně vystřídalo několik architektových potomků. 

Dům na carrer Pàdua 75 v Barceloně (Foto: Instagram)

12/02/2019: Začátek politického procesu roku

Zítra dopoledne začne u španělského Nejvyššího soudu politický proces s lídry katalánské nezávislosti. Přelomové soudní líčení bude nepochybně důležitým mementem španělské i katalánské historie. Před nejvyšší soudní instancí stane dvanáct obžalovaných, devět z nich je již dlouhé měsíce ve vazbě. Půjde rozhodně o proces nejsledovanější, avšak v souvislosti s katalánským referendem z října 2017 jsou obviněny další desítky osob, jejichž soudy začnou u různých instancí dost možná v nejbližších měsících. Mnozí přesto nepochybují, že rozsudky jsou již dávno napsány...

Glosa k soudnímu procesu v podání katalánského kreslíře a karikaturisty Miquela Ferrerese (Foto. Diari ARA)

Vyhlášení referenda přitom ve Španělsku není trestným činem již od roku 2005, kdy tento delikt zmizel z trestního zákoníku. Španělská justice (a také část španělského politického spektra) však katalánské referendum z 1. října 2017 považuje za vzpouru, v rétorice některých politických stran se hovoří dokonce o pokusu o státní převrat. Kromě toho jsou katalánští političtí lídři obžalováni ze zpronevěry, neboť referendum mělo být podle žaloby uspořádáno z veřejných peněz. Celkem tedy většině obžalovaných hrozí tresty v rozmezí 16-25 let. O jasné vykonstruovanosti celé kauzy už toho zaznělo mnoho. Stačí jen připomenout dvě zásadní fakta: (1) k naplnění skutkové podstaty trestného činu vzpoury je podle trestního zákoníku potřeba násilí - jediné násilí, k němuž během referenda došlo, přišlo ze strany španělské policie; (2) žaloba hovoří o zpronevěře okolo 3 milionů € - paradoxně to ale byli právě zástupci španělského ministerstva financí, kteří se dušovali, že na referendum neodešlo z veřejných peněz jediné euro. A taky bychom mohli pokračovat...

Celý soudní proces má být vysílán živě na stránkách soudu, ačkoliv nepochybně ho budou přenášet i některé katalánské a španělské televize. Každý si tedy bude moci udělat obrázek sám. Tak či onak, o spravedlnost tu opravdu nejde. Celý soudní proces má relativně jasně daný průběh, do úvahy tak připadá jen několik možných konečných scénářů. Řada zastánců nezávislosti nepochybuje o tom, že španělské soudy budou chtít celou frašku dohrát až do konce, proto je reálné, že soud i po vyslechnutí více než čtyř stovek svědků rozhodne o vině ze vzpoury s tresty možná o pár let nižšími, nežli jsou ty nyní navrhované. I tak tu hovoříme o minimálně deseti letech nepodmíněně. V případě, že si soud bude alespoň trochu chtít zachovat tvář a zároveň vyhovět tlakům ze všech stran, hovoří se o možnosti překvalifikování činu na "spiknutí za účelem vzpoury", za nějž je nejvyšší sazba 6 až 7 let, což v případě odečtení doby strávené ve vazbě atd. může znamenat velmi rychlý návrat vězňů do společnosti. Idealisté mezi námi pak i nadále věří, že soud v poslední chvíli couvne a kvůli nedostatku relevantních důkazů všechny osvobodí. Vzhledem k dosavadnímu průběhu se tato možnost nejeví jako příliš pravděpodobná, ale propojení španělské justice s politikou je tak očividné, že vhodný tlak nyní vládnoucí strany PSOE by jistě vykonal své. Pár měsíců si ostatně poseděli, takže alespoň minimální odvetu za facku v podobě vykonaného referenda už si španělští nacionalisté vychutnali.

Nepřekvapilo by, kdyby se v šuplíčku sedmi soudců, kteří budou o vině či nevině katalánských politiků rozhodovat, nacházely všechny tři varianty (nebo víc?) rozsudku a jen v závislosti na průběhu líčení by nakonec velká sedma sáhla pro konkrétní verdikt. Přihodit se ale může ještě ledacos. Nejvyšší soud by samotná stání a výslechy rád stihl do konce dubna, aby proces nekolidoval s volební kampaní před komunálními a evropskými volbami. I tak by ale samotný rozsudek byl vyhlášen nejdříve v červenci, v případě průtahů (velmi pravděpodobné) hovoříme spíše o září či říjnu tohoto roku. Soud tak svým způsobem mohou ovlivnit právě tyto volby, i když podle dnešních zpráv nelze vyloučit i překvapení v podobě předčasných celostátních voleb, jimiž dnes pohrozil premiér Pedro Sánchez (PSOE). Shodou okolností taktéž zítra, 12. února, se má totiž ve španělském Kongresu začít projednávat návrh státního rozpočtu - a za stávající situace je celkem pochopitelné, že katalánské strany, na jejichž podpoře celý návrh mimo jiné závisí, ho smetou ze stolu. Sánchez se je nyní zoufale snaží postrašit volbami, ačkoliv i pro něj samotného by zamýšlený termín v půlce dubna mohl být dosti ošemetný. Tak či onak by vyhlášení termínu předčasných voleb v průběhu soudního procesu s katalánskými lídry celou záležitost patřičně okořenilo.

Podobný průběh by měl dost možná překvapivého vítěze, jak jsme naznačovali v minulém článku. Ne, že by si snad ultrapravicová strana VOX myslela rovnou na vítězství v celostátních volbách, poslední průzkumy jí však přisuzovaly nečekaně vysoké zisky (6-10 % straně, pro niž ve 46 milionovém Španělsku v posledních volbách hlasovalo jen necelých 50 000 lidí, - mimochodem přibližně tolik, kolik se jich sešlo na nedělní demonstraci za jednotu Španělska v centru Madridu - je přeci jen posun). Strana VOX by z takové situace jen těžila, neboť je jednou z žalujících stran ve zmiňovaném procesu, což v praxi znamená možnost vést na televizních obrazovkách několikaměsíční kampaň obrovského dosahu úplně zadarmo. Velký justiční cirkus se nám každopádně v nadcházejících týdnech a měsících postará o mnohé rozptýlení...

Titulní strany madridských deníků ABC a La Razón ze dne 10. února 2019.
A pak že vypjatý nacionalismus je jen katalánská výsada... (Foto: www.kiosko.net)

Žlutá stuha

V souvislosti se soudním procesem katalánských zastánců nezávislosti by se hodilo znovu si připomenout symbol, jenž se v Katalánsku objevil vzápětí poté, co byli první političtí lídři zatčeni a uvěznění. Od podzimu 2017 tak řadu katalánských měst a ulic zdobí žlutá barva, nejčastěji v podobě stužek přivázaných na stromech či plotech nebo namalovaných na silnicích a chodnících. Zastánci nezávislosti nosí žluté stužky taktéž na oblečení. Zejména v průběhu loňského roku se žluté stužky i barva samotná staly terčem mnoha útoků ze strany zastánců jednoty Španělska. Na odstraňování stužek z veřejného prostoru chtěli nahnat politické body zejména zástupci strany Ciutadans, ve skutečné bitevní pole o žlutou se proměnily fotbalové stadiony. Fanoušci Barcelony se tak na několika španělských stadionech setkali se zákazem vstupu se žlutými vlajkami, šátky a dokonce i tričky. Fotbalový kouč Pep Guardiola za nošení tohoto symbolu katalánských politických vězňů v anglické lize dokonce dostal pokutu. To je poměrně kuriózní, neboť právě v Anglii se symbolika žluté stužky zrodila...

Žluté stužky v roce 2018 ovládly veřejný prostor v Katalánsku (Foto: El Periódico)

Moderní historie žlutých stužek coby politického symbolu totiž sahá až do anglické občanské války (1642-1651), kdy se takto vybavení vrhali do boje vojáci z řad parlamentaristů. Později Angličané symbol žluté stuhy přenesli do USA, kde kromě popěvku She wore a yellow ribbon  postupně a zejména v 19. století zlidověla i tradice žen vázat si do vlasů žlutou stuhu coby symbol čekání na svého milého sloužícího na bojišti. Docela barvitě tehdejší dobu popisuje i stejnojmenný western, v českém prostředí známý pod názvem Měla žlutou stužku (1949). V anglicky mluvícím prostředí později tradici umocnil známý hit skupiny Tony Orlando and Dawn Tie a Yellow Ribbon Round the Ole Oak Tree (1973). V některých zemích světa žlutá stužka naopak připomíná oběti neštěstí nebo válečné zajatce, vyskytují se ale i další významy (podpora svobodného tisku, podpora místních ozbrojených složek,...). Mezinárodně žlutá stuha značí podporu nemocným endometriózou a pokud se s ní setkáte na psím obojku, obvykle označuje zvíře, které by z různých důvodů nemělo být v blízkosti jiných psů (zdravotní problémy, nesocializovaný pes z útulku či špatných podmínek apod.).

V samotném Katalánsku se symbolika žluté stuhy objevila poprvé během války o španělské dědictví (1701-1714). Na klobouky si je vázali sympatizanti prince Georga von Darmstadt a zároveň šlo o jednu z barev Rakušanů, kteří ve zmiňované válce stáli na katalánské straně proti Bourbonům.  Bourbonský panovník Filip V. tyto stužky mezi svými poddanými zakázal již roku 1704, neboť podle něj propagovaly nepřítele a zasévaly sváry do jinak spořádaných rodinných vztahů. Nositelé stužek byli později v průběhu války bourbonskými jednotkami běžně popravováni. Později se v Katalánsku žluté stuhy objevily až na podzim 1934 z prakticky totožného důvodu jako nyní, tedy na podporu tehdy uvězněných katalánských politiků v čele s tehdejším katalánským premiérem Lluísem Companysem poté, co v říjnu 1934 vyhlásili nezávislost Katalánska. Sporadicky se žluté stužky objevily v katalánských ulicích i v souvislosti s nepovedeným referendem o nezávislosti v listopadu 2014.

Symbol žluté stužky se samozřejmě objevuje i na nesčetných demonstracích za katalánskou nezávislosti.
Zde například uprostřed davu při demonstraci dne 11. září 2018 v Barceloně...

Politický proces roku

Únor 2019 je měsícem, v němž začne dlouho očekávaný a ostře sledovaný soudní proces s katalánskými politickými lídry, jimž za pokus o vyhlášení nezávislosti nyní hrozí dlouhé roky pobytu ve vězení. Ačkoliv je celý proces již od počátku uměle vykonstruovaný, španělská justice ho velmi pravděpodobně dovede až do samotného konce, takže na konci jara, kdy by měl soud skončit, můžeme očekávat vysoké tresty. Skutečně zajímavé a důležité dění by mělo následovat až poté, a to nejen v rovině osobní jednotlivých uvězněných politiků, nýbrž i v globálním pohledu na současný španělsko-katalánský konflikt. Na předvánoční schůzce s katalánským premiérem byl v tomto ohledu ten španělský, Pedro Sánchez (PSOE), vcelku jasný - dokud nebudou rozsudky, s žádným konkrétním plánem na řešení konfliktu přijít nehodlá.

Snímek katalánských politiků ve věznici Lledoners, zveřejněno 1. 12. 2018 (Foto: Diari ARA)

O garancích, které španělský Nejvyšší soud (Tribunal Supremo) poskytuje, docela dobře vypovídá i skutečnost, že stále ještě neznáme oficiální datum zahájení procesu. Zdroje zevnitř prozatím potvrdily 12. únor, avšak nebylo by až tak velkým překvapením, kdyby bylo vše odloženo ještě o další týden. To je ostatně jedna z věcí, na nichž trvají obhájci, neboť už teď je jasné, že nebudou mít dost času seznámit se se všemi materiály k líčení - obhájci prozatím netuší, která svědectví a které důkazní materiály tribunál připustil a která nikoliv. Ani další podmínky přímo na místě obviněným politikům nebudou nikterak nakloněny. Soudní proces by mohl trvat přibližně tři měsíce, intenzivní stání se budou konat vždy úterý-čtvrtek od 10.00 do 18.00 s krátkou přestávkou na oběd, obvinění tak nebudou mít mnoho času na projednání postupu se svými advokáty. Vzhledem k časové náročnosti samotných přesunů mezi soudem a věznicemi v Soto del Real a Alcalá-Meco tak vězni stráví celý den v jednom kole. Potřebný klid a prostor k přípravě na obhajobu přitom podle obhájců nebudou mít ani v samotném vězení, neboť vězeňská služba právníkům jejich práci často komplikuje. 

Nejvyšší soud bude ve zmiňované kauze soudit celkem dvanáct osob (Jordi Cuixart, Jordi Sànchez, Oriol Junqueras, Joaquim Forn, Jordi Turull, Josep Rull, Raül Romeva, Dolors Bassa, Carme Forcadell, Carles Mundó, Meritxell Borràs a Santi Vila). Kromě posledních tří jmenovaných jsou všichni ostatní ve vazbě, někteří dokonce již více než rok. Devíti obžalovaným hrozí vysoké tresty (16-25 let), posledním třem jmenovaným, kteří nejsou souzeni za vzpouru, pak hrozí maximálně 7 let. Všech devět obviněných, kteří jsou aktuálně ve vazbě, bylo 1. února převezeno z katalánských věznic do káznic v okolí španělského hlavního města. V souvislosti s událostmi ze září a října 2017 je obžalováno ještě několik dalších osob, ty však budou souzeny v jiných procesech u jiných soudů. Netřeba dodávat, že část tehdejší katalánské vlády je dnes v exilu v Belgii, Švýcarsku a Velké Británii. Bližší medailonky všech zúčastněných (obviněných, obhájců i soudců) naleznete kupříkladu ve skvěle zpracovaném článku katalánského deníku ARA nebo na stránkách katalánské televize TV3. 

Celý proces potrvá relativně dlouho i proto, že bude třeba vyslechnout několik stovek svědků. Předvolána bude zejména celá řada politiků aktivně činných při událostech z podzimu 2017, např. bývalý španělský premiér Mariano Rajoy, barcelonská starostka Ada Colau či baskický premiér Iñigo Urkullu. Soudce naopak zamítl svědectví katalánského expremiéra Carlese Puigdemonta, španělského krále Filipa VI. a některých světových intelektuálů (Chomsky, Preston). Proces má být přenášen živě v televizi, řada médií už zmobilizovala celé štáby. Přímo u madridského soudu se doposud akreditovalo přes 600 novinářů ze 150 různých médií z přibližně padesátky zemí světa. Bezesporu půjde o nejsledovanější soudní proces roku.

VÍTĚZOVÉ
Ať už zmiňovaný soudní proces dopadne jakkoliv, minimálně jeden vítěz je již předem známý. Je to totiž právě soudní kauza spjatá s katalánským referendem z října 2017, na níž mnoho bodů nahnala španělská krajně pravicová strana VOX, která je v procesu jednou z žalujících stran. Dle posledních průzkumů by pro dříve zcela marginální stranu při volbách do španělského parlamentu dnes hlasovalo až 7 % voličů. Jde zejména o bývalé voliče Lidové strany (PP), jimž se současná politika PP vůči Katalánsku, Baskicku či migrantům zdá příliš vstřícná. A jelikož strana Ciutadans si do radikálních témat kvůli svému navázání na španělské ekonomické a podnikatelské elity netroufne, VOX se pro radikální pravici jeví jako ta správná alternativa. Ale zpět k soudnímu procesu. Právě mediální prostor, kterého se straně dostalo v souvislosti s katalánskými politickými vězni, se ukázal jako klíčový startér jejich raketového nástupu ve volebních průzkumech, což potvrdil prosincový úspěch strany v andaluských regionálních volbách.

PORAŽENÍ
Jak již plyne z výše uvedeného, jedním z poražených celého konfliktu i soudního procesu může být paradoxně Lidová strana, jež nese zásadní vinu na vyhrocení vztahů Španělsko-Katalánsko. Smrtelně raněný je však především onen vztah samotný. Ať už se Katalánsko osamostatní, nebo i nadále setrvá v rámci Španělska, vztahy mezi oběma národy budou současnou krizí hluboce poznamenány. O idylce ve stylu Česko-Slovensko si tu můžeme nechat jen zdát. Poraženými v soudním procesu budou zcela jistě i obvinění. Jen málokdo dnes pochybuje o tom, že rozsudek je již dávno napsán a bylo by velikým překvapením, kdyby v něm stálo kupříkladu zproštění obvinění pro nedostatek důkazů... Jejich obhájci proto již dávno pokukují po Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku. ten jim sice nakonec po mnoha letech může dát za pravdu, ale jak už se ukázalo v nedávné minulosti, sázka na Evropu zastáncům nezávislosti příliš nevyšla. Jen tak mimochodem, na straně poražených možná skončí i sama Evropská unie. Až čas ukáže, jak se EU vyrovná se současnými výzvami, které jsou s otázkou katalánské nezávislosti nenápadně, ale o to důkladněji propojeny. Každopádně je velmi smutné sledovat, jak se EU ochotně zapojuje do konfliktů na druhé straně planety (Venezuela), zatímco ty domácí jsou vždy jen vnitřní záležitostí daného státu (pokud zrovna nejste z východní části EU). Ale to už jsou zkrátka ty paradoxy. Nečinnost EU při obraně těch, kteří bezvýhradně zastávají bruselské hodnoty, jen posiluje uskupení ryze antagonistické. VOX je toho dokonalým důkazem.