Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první dvacítce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které leží u Středozemního moře (Izrael, Španělsko, Francie, Malta či Itálie). Ve všech těchto zemích dosahuje podle dostupných dat průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Ve srovnání se zbytkem Afriky je tento trend patrný též u afrických států ve Středozemí.

Nejstarší obyvatelka Katalánska i nejstarší žijící osoba na naší planetě, Maria Branyas. Na fotografii zachycena v den svých 115. narozenin (Foto: Twitter)

Nepřekvapí proto, že se velmi vysokého věku lidé dožívají i v katalánsky hovořících oblastech. Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy i jih Francie jsou v mnoha ohledech typickým Středomořím, a je to poznat i na výši dosahovaného věku a počtu osob slavících trojciferné narozeniny. Na následujících řádcích se tedy ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob, které kdy žily někde na území tzv. Països Catalans. Nutno dodat, že je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a rekordmanek, včetně nejstarší osoby na světě (2024)...

1. MARIA BRANYAS MORERA             (04/03/1907 - 19/08/2024)    117 let a 168 dní
2. JEANNE BOT                                (14/01/1905 - 22/05/2021)    116 let a 128 dní
3. ANA MARÍA VELA RUBIO               (29/10/1901 - 15/12/2017)    116 let a 47 dní
4. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ    (31/10/1903 - 01/05/2019)    115 let a 182 dní
5. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
6. JEANNE LARA                             (01/04/1906 - 16/10/2019)     113 let a 198 dní
7. VIRTUDES TOMÁS NAVARRO         (17/07/1907 - 20/04/2020)    112 let a 278 dní
8. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
9. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
10. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní

Našemu žebříčku už nějakou dobu vládne donedávna nejstarší žijící osoba na celém světě, paní Maria Branyas Morera (narozena 4. března 1907). Narodila se sice v americkém San Francisku, ale její rodiče pocházeli z Katalánska, kam se také po několika letech vrátili. Jejím mateřským jazykem tak byla katalánština. Drtivou většinu života prožila v Katalánsku, posledních více než 20 let v domově důchodců ve městě Olot. Část života pracovala jako zdravotní sestra, mimo jiné pomáhala v ordinaci svého muže, traumatologa Joana Moreta, jenž zemřel roku 1976. Krátce po svých 113. narozeninách byla Maria Branyas pozitivně testovaná na koronavirus, z něhož se však úspěšně vyléčila (měla jen mírné příznaky). Nutno dodat, že na svůj věk působila až do loňských narozenin neuvěřitelně čile, i když se už nějakou dobu pohybovala jen na kolečkovém křesle. V průběhu roku 2023 se však její zdravotní stav začal zhoršovat - podle vyjádření rodiny sice netrpěla žádnou nemocí, ale v posledních měsících postupně přicházela o sluch, zrak i paměť. 10. května 2024 se Maria Branyas zařadila mezi desítku nejstarších lidí v historii. Nejstarší žijící osobou na světě byla od ledna 2023, nejstarší osobou žijící ve Španělsku pak již od prosince 2019. Zemřela pokojně 19. srpna 2024.

Na pomyslném "pódiu" našeho žebříčku nejstarších osob v katalánsky mluvícím prostředí Mariu Branys doprovázejí Francouzka Jeanne Bot (1905-2021), která větší část života prožila v severokatalánském Perpignanu, a Andalusanka Ana María Vela Rubio (1901-2017), jež se v 50. letech 20. století přesunula i s rodinou do Katalánska. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila a dožívala v domově důchodců v barcelonské čtvrti La Verneda. Jednou z výrazných rekordmanek posledních let byla i barcelonská rodačka Maria Magdalena Oliver Gabarró (1903-2019), jež se dožila více než 115 let. Ačkoliv je řazena k nejdéle žijícím osobám na světě, nepodařilo se v jejím případě shromáždit dostatek dokumentů, které by stoprocentně potvrdily její datum narození. Takových případů je stále mnoho, v katalánském případě byla Magdalena Oliver vždy tak trochu ve stínu těch verifikovaných více než 110letých žen, nemáme proto k dispozici ani mnoho informací z jejího života. 

Joan Riudavets Moll na snímku z roku 2003 (Foto: www.nbcnews.com)

Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z vesnice Es Migjorn Gran (Menorca), kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později v rodné vsi zastával i místo starosty. Do důchodu šel v roce 1954. Joan Riudavets to svého času z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších mužů historie stále figuruje v první desítce - žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan, jenž byl navíc až do své smrti velice aktivní. I ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel roku 2006) a Josep 102 let (zemřel roku 2009).

Šesté a sedmé místo našeho žebříčku obsadily dvě dámy pocházející z valencijského městečka Villena. Je zajímavé, že se Jeanne Lara (1906-2019) a Virtudes Tomás Navarro (1907-2020) dožily takřka stejného věku, ačkoliv první jmenovaná prožila značnou část v severokatalánském Perpignanu, zatímco ta mladší nikdy své rodné město neopustila. Dodejme, že v obou případech se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit datum narození, proto dámy v některých statistikách zabývajících se nejstaršími lidmi světa nefigurují. Naproti tomu zcela potvrzenými jsou životní data Josepa Armengola Jovera (1881-1994), jenž byl svého času vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska a se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 34. nejstarším mužem v dějinách. Devátou pozici našeho žebříčku okupuje paní Josefa Llovet Llovet (1867-1979), ačkoliv i v jejím případě některé dokumenty chybí, takže její skutečný věk už asi nebude možné s jistotou potvrdit. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella (1898-2010) náš žebříček uzavírá. Spolu s Joanem Riudavetsem je v něm též jedinou osobou žijícími hned ve třech různých stoletích. V předchozích vydáních tohoto článku figurovaly ještě další osoby, které se na katalánsky hovořících územích dožily alespoň 111 let. Patřily mezi ně kupříkladu Katalánka Concepció Caselles Serra (1909-2021), Valencijka Julia Bascuñana Herrada (1911-2022) či Katalánka Josefa Aragonés Mayoral (1911-2022). Zmínku si zaslouží i Antonio Urrea Hernández (1888-1999). Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně, kde zůstal kvůli své lásce Isabel Tossas-Bordanova. Dvojice se vzala roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. Mezi aktuálně nejstarší žijící osoby v katalánsky hovořícím prostředí patří kromě výše zmiňované Marie Branyas též Pilar Calix Busquets (*1912) a Angelina Torres Vallbona (*1913).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubies byla opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).  

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, nejstarší osobou v historii zde narozenou je podle dostupných informací rodačka z Malešova, Anna Černohorská, která se dožila 113 let a 5 dní. Velkou část života však sídlila v Německu, kde také v září 2022 zemřela. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, už víte, kam se přestěhovat...

Ángeles Santos

Velká většina návštěvníků madridského Muzea Královny Sofie (Museo Reina Sofía) sem míří za slavným Picassovým obrazem Guernica, případně za díly dalších slavných malířů z Pyrenejského poloostrova či zbytku světa. Mnoho z nich se ale nakonec zastaví i před fascinujícím plátnem o rozměrech tři krát tři metry, nesoucím název Un mundo (česky: "Svět"). Ačkoliv je toto dílo výjimečné samo o sobě, pozoruhodná je i historie jeho vzniku, respektive věk katalánské malířky Ángeles Santos, když ho namalovala...

Malířčin nejslavnější obraz "Svět", 1929 (Foto: Museo Reina Sofía)

Ángeles Santos Torroella (1911-2013) byla velkým příslibem španělského malířství, její předčasná genialita však kvůli nejrůznějším životním peripetiím časem vyprchala. Láska k malování v ní ale přetrvala celý život. Narodila se v listopadu 1911 v katalánském přístavním a příhraničním městečku Portbou jako první z osmi dětí. Její otec Julián Santos pracoval jako celní úředník, a tak se rodina poměrně často stěhovala podle toho, kam ho španělská administrativa zrovna poslala. Kromě několika příhraničních měst v Katalánsku tak Ángeles Santos část dětství a mládí strávila také u hranic s Portugalskem. Léta však pravidelně trávila u prarodičů v Portbou, s rodným Katalánskem tak kontakt ani po letech neztrácela.

Její malířské začátky jsou však spjaty se školními léty v Seville a ve Valladolidu, kde Ángeles dokonce navštěvovala soukromé lekce u italského malíře a restaurátora Cellina Perottiho. Šlo však o jediné formální vzdělání, jehož se jí v malířství dostalo. Vše ostatní byl ryzí talent. Právě ve Valladolidu začíná její raketová dráha ve španělských uměleckých kruzích. Mezi léty 1928 a 1930 maluje jako o život. Za necelé dva roky vytvoří na šedesát olejomaleb na pomezí expresionismu a surrealismu, z nichž se později dochová jen necelá půlka - část se ztratí, část zničí sama autorka a část poslouží jako podklad jiným dílům. Zejména však vyrazí dech všem kritikům a intelektuálům té doby, když na přelomu let 1929 a 1930 vystavuje nejprve ve Valladolidu a později přímo ve španělské metropoli obrovský obraz s názvem Un mundo ("Svět"). Senzace byla na světě. Aby takto vyzrálé dílo s otiskem velmi bohatého vnitřního světa namaloval někdo v pouhých 18 letech, doboví kritici dlouho neviděli.

Dílo Ángeles Santos tehdy uchvátilo mnoho osobností španělské intelektuální elity. O kontakt s mladou dívkou projevili zájem mnozí básníci a spisovatelé v čele s Federikem Garcíou Lorkou či Ramónem Gómezem de la Sernou. Její sláva se šíří i mimo Španělsko - během pár měsíců její díla putují do galerií v Paříži, Oslu či v USA. Frenetické roky, kdy byla malování schopná zasvětit i dvacet hodin denně, a nečekaný úspěch ve výstavních sálech se však na zdraví Ángeles Santos projevil značně negativně. Dívka přestala malovat a několikrát se zhroutila. Výsledkem byl takřka dvouletý pobyt v psychiatrické léčebně, kde začíná její umělecký soumrak. Pobyt v léčebně mladou malířku připravil o určitou záhadnost a vzpurnost vlastního stylu. Roku 1933 se stěhuje do Katalánska, kde si padne do oka se stejně starým malířem Emilim Grauem, za kterého se roku 1936 provdá. Rodinný život a vypuknuvší občanská válka jí k návratu k malování nepomohou. Její občasné pokusy se dočkají spíše vlažných kritik, případně ani neproniknou na veřejnost. Zkrátka a dobře, geniální dítě španělského výtvarného umění podle mnohých kritiků dospělo v průměrnou a ničím nevybočující malířku zmítající se navíc v určité osobní i tvůrčí krizi.

Nutno dodat, že španělská občanská válka silně ovlivnila také rodinný život mladého páru. Emili Grau zakotvil na delší čas v Paříži, s Ángeles se tak občas navštěvovali, ale fakticky spolu po válce začali znovu žít až od roku 1962, kdy se Grau definitivně vrátil zpět do Katalánska. Někdy v té době se Ángeles Santos začala více věnovat krajinomalbě, nicméně tehdy i v dekádách následujících platilo, že malovala hlavně sama pro sebe. K plátnu se stavěla poctivě takřka každý den, o úspěch u publika však již neusilovala. Po dekádách určitého zapomnění se její jméno opět dostalo na přetřes v 90. letech 20. stol., kdy se její nejslavnější obraz přestěhoval z Figueres do španělské metropole, aby se stal trvalou součástí sbírek Muzea Královny Sofie. V roce 2005 jí bylo katalánskou vládou uděleno vyznamenání v podobě Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří). Po životě zasvěceném malování si ji milovníci výtvarného umění stále vybaví především v souvislosti s její ranou tvorbou. Ángeles Santos zemřela v nedožitých 102 letech v říjnu 2013 v Madridu, avšak pohřbená je v katalánském přímořském městečku Sitges.

Autoportrét, 1928 (Foto: Museo Reina Sofía)

Catalunya2011 končí?

Drazí čtenáři, jak jste si nepochybně všimli, v posledních měsících náš blog trochu paběrkuje. Všudypřítomná krize dolehla i na nás, a tak jsme kromě nedostatku času museli zkonstatovat, že blogy jsou už zkrátka pasé a že nás nikdo nečte. Bylo těžké si to přiznat, ale v dnešní rychlé době, kdy musíte vše podstatné shrnout do padesátivteřinového videa na tiktoku, aby vás vůbec někdo bral vážně, nemají klasicky psané texty již co pohledávat.

Po 650 publikovaných článcích a více než dvanácti letech fungování tak nadešel čas náš blog definitivně zavřít. Stávající články tu prozatím necháme, ale žádné další již nepřibudou. Doba si nás žádá jinde a jinak. Bylo nám tu krásně a doufáme, že se nám podařilo podělit se s vámi alespoň o zlomek naší lásky ke Katalánsku a jeho kultuře a životnímu stylu. Mějte se co nejlépe a již s předstihem vše nejlepší do roku 2024...

SVÁTEK NEVIŇÁTEK

... Ne, nebojte se, tak snadno to tu nezavřeme! Je sice pravda, že v posledních měsících jsme nabírali tvůrčí síly, takže nové články příliš nepřibývaly, nicméně to se s příchodem roku 2024 opět změní! :-) Faktem je, že pokud právě pláčete nad zánikem vašeho nejoblíbenějšího blogu, jednoduše jste se NECHALI NACHYTAT!!!

V celém Španělsku i ve velké části Latinské Ameriky se totiž dnes slaví tzv. Svátek neviňátek (španělsky: Día de los Santos Inocentes, katalánsky Dia dels Sants Innocents), tedy hispánská obdoba aprílu. Dnes jde vlastně o jednu z mnoha španělských vánočních tradic, jež má ostatně církevní podkres, neboť zvolené datum připomíná oběti tzv. vraždění neviňátek. 28. prosince si proto dejte pozor, ať vás někdo nenachytá! Lidé si provádějí nejrůznější šprýmy a kanadské žertíky a hojně se do tohoto "svátku" zapojují i média. Každoročně 28. prosince se tak můžete dočíst mnoho překvapivých zpráv - například to, že Cristiano Ronaldo přestupuje do FC Barcelona apod. Některé z nejlepších šprýmů v podání katalánské televize najdete ve videu na konci článku, případně se můžete podívat na soupis těch nejlepších vtípků z loňského roku.

V Katalánsku vedle šprýmů existuje i tradice tzv. llufes. "Llufa" je označení postavičky vystřižené z papíru, tradičně z toho novinového, kterou někomu opatrně přispěndlíte na oděv (viz předchozí fotografie). Pokud si toho dotyčný včas nevšimne, stane se během dne vítaným terčem posměšků. Ačkoliv v praxi už tento žert příliš nefunguje, "llufa" se v Katalánsku stala symbolem tohoto svátku*. Kromě výše uvedeného je 28. prosinec tradičně datem konání dvou bláznivých slavností ve Valencii, a to konkrétně Festa dels enfarinats ve městě Ibi a Día de los locos v Jalance. O obou se trochu detailněji zmíníme v budoucnu.

* "Llufa" má v katalánštině ještě jeden význam. Tímto slovem se totiž označuje tichý prd. Případné asociace tohoto významu se svátkem neviňátek jsou však bezpředmětné.

Nejlepší knihovna světa je v Barceloně

Barcelonská síť veřejných knihoven patří k těm nejlepším na světě. Tento možná dost subjektivní názor se od včerejška opírá i o prestižní ocenění Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí (IFLA), která každoročně vyhlašuje ocenění "Veřejná knihovna roku". Mezi letošními finalisty byla čtveřice veřejných knihoven ze Slovinska, Austrálie, Číny a Katalánska. Tou nejlepší pro rok 2023 byla nakonec zvolena Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (Biblioteca Gabriel García Márquez) v barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals.

Biblioteca Gabriel García Márquez (Foto: www.elcooperante.com)

Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze je nejnovější ze 40 barcelonských městských knihoven. Nahradila předchozí malinkou pobočku, která se tísnila na pouhých 300 metrech čtverečních. Současná budova, pocházející z dílny madridského architektonického studia SUMA Arquitectura, otevřela své brány veřejnosti v květnu 2022 a svým čtenářům nabízí přes 40 000 svazků na takřka 4 000 metrech čtverečních. Je spádovou knihovnou pro barcelonské čtvrti Sant Martí de Provençals, La Verneda i la Pau, nicméně za pouhý rok fungování už se dostala do povědomí mnoha barcelonských obyvatel a některých turistů.

Jednou z velkých výhod této knihovny je jasně patrná "uživatelská přívětivost". Nádherně prosvětlená klimatizovaná budova zaujme nejen svou architekturou, nýbrž i praktickými prostorami pro studium a relaxačními zónami, kde si svou oblíbenou knihu můžete přečíst v pohodlných křeslech nebo houpacích sítích. Místní zaměstnanci ostatně líčí případy lidí, kteří se s knihou půjčenou v jiné ze zmiňovaných 40 knihoven nakonec stejně vydají do pohodlí Knihovny Gabriela Garcíi Márqueze. Každá barcelonská městská knihovna se obvykle specializuje na nějaký konkrétní žánr nebo odvětví. V tomto případě je zaměření nasnadě - Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze (připomeňme, že slavný kolumbijský spisovatel v Barceloně žil osm let) se specializuje na latinskoamerickou literaturu. Kromě toho nabízí též zásadní kolekci katalánského ilustrátora Francisca Ibáñeze (1936-2023), autora slavných komiksových příběhů Mortadelo y Filemón, který žil v blízkém okolí knihovny. Budova disponuje též vlastním rádiovým studiem (Ràdio Maconda), které využívá v mnoha kulturních programech napříč barcelonskými knihovnami.

Právě interakce s okolím a fungování jako místní kulturní centrum, zvláště s přihlédnutím k dělnické tradici okolních čtvrtí, byly kromě architektonického řešení budovy hlavním důvodem, proč Knihovna Gabriela Garcíi Márqueze získala výše zmiňované ocenění, a to i přesto, že bojovala s někdy až mnohonásobně většími institucemi (např. čínská konkurence z užšího výběru se rozkládá na ploše 38x větší) a že jde o vůbec první španělskou knihovnu, která se kdy dostala do užšího výběru této ceny. Pokud i vás zaujala, najdete ji na rohu ulic carrer del Treball a carrer del Concili de Trento, hned vedle obřího policejního komplexu, kam většina obyvatel Barcelony míří, když si potřebuje vyřídit nové doklady.

L'ETNO: Nejlepší evropské muzeum 2023

Organizace Evropské muzejní fórum každoročně od roku 1977 uděluje prestižní ocenění European Museum of the Year, tedy "Evropské muzeum roku", které získává obvykle muzeum, jež nejlépe přispívá k přilákání publika a uspokojení svých návštěvníků jedinečnou atmosférou, nápaditým výkladem a prezentací a také kreativním přístupem ke vzdělávání. Toto ocenění obvykle získávají méně známá a progresivní muzea. Žádné české ani slovenské muzeum zatím cenu nezískalo, zástupci Španělska naopak zabodovali už několikrát (např. Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Archeologické muzeum v Alicante nebo CosmoCaixa v Barceloně). Letos bylo nejlepším evropským muzeem zvoleno valencijské etnologické muzeum L'ETNO.

Pohled do expozice valencijského muzea L'ETNO (2023)

L'ETNO - Museu Valencià d'Etnologia vzniklo v roce 1982 ve Valencii, veřejnosti se otevřelo o rok později. Nachází se v obřím kulturním komplexu Centre Cultural de la Beneficiència, kde je umístěno taktéž místní muzeum prehistorie (Museu de Prehistòria de València) a jakási valencijská obdoba akademie věd (Institució Alfons el Magnànim). Hlavním cílem tohoto muzea je sběr, výzkum a následné šíření poznatků o všem, co je spojeno s tradiční a lidovou kulturou valencijské oblasti. V místní kolekci, čítající mnoho tisíc předmětů, najdete nejrůznější předměty, fotografie, dokumenty i osobní svědectví. Velké oblibě se těší zejména výstavní sály věnující se proměně moderní valencijské společnosti, kde si mnoho lidí může nostalgicky zavzpomínat na starší vozy, první počítače, nejrůznější elektrospotřebiče nebo i obyčejnou telefonní budku, jejíž fungování bude mnoha lidem narozeným až v 21. století zcela cizí (ne nadarmo je k budce přiložen i jednoduchý návod k použití).

Graficky velmi pěkně zpracovaná a částečně také interaktivní stálá expozice "No és fàcil ser valencià, ni valenciana" (Není snadné být Valencijcem/Valencijkou) je zásadní součástí muzea. Kromě samotné valencijské oblasti se muzeum v menší míře specializuje i na ukázku některých dalších světových kultur, zejména té středomořské. Ačkoliv bylo muzeum pro letošek vyhlášeno tím nejlepším v Evropě, davy turistů se sem zatím nehrnou, a to i přes sympatické vstupné v hodnotě 2 € (o víkendech zdarma), v jehož rámci můžete navštívit ještě dvě další muzea. V některých turisticky exponovanějších místech by vstupenky nepochybně stály mnohem víc, tak je třeba toho využít :-)

Josep Maria Espinàs

O uplynulém víkendu se Katalánsko rozloučilo s významným hybatelem místního kulturního života. Hojně oceňovaný novinář a spisovatel Josep Maria Espinàs (1927-2023) za sebou nechal odkaz v podobě takřka stovky knih a jedenácti tisíců novinových článků. A kromě toho i jednu píseň, kterou znají lidé na celém světě.

Josep Maria Espinàs v roce 2018 (Foto: Diari ARA)

Josep Maria Espinàs se narodil v březnu 1927 v Barceloně. Ačkoliv na místní univerzitě vystudoval práva, oborem se živil jen několik málo let, neboť se i díky velmi úspěšnému literárnímu debutu v podobě románu Com ganivets i flames (1953) mohl záhy plně věnovat světu literatury. Za zmiňovanou románovou prvotinu získal prestižní cenu Premi Joanot Martorell, kterou, již pod novým názvem Premi Sant Jordi, "obhájil" ještě v roce 1961 s románem L'últim replà. Ve stejném roce se z něj stal mezinárodně uznávaný autor, a to díky anglickému překladu svého čtvrtého románu Tots som iguals (1956). Kromě desítky románů během své více než šedesátileté autorské dráhy vydal několik povídkových sbírek. K nim musíme připočítat také několik autobiografických knih či zamyšlení nad povoláním spisovatele a novináře. Pár dalších děl se možná dočká posmrtného vydání.

Většina katalánských čtenářů však má jméno Josep Maria Espinàs spojeno především s mnoha desítkami svazků tzv. non fiction prózy, kam patří více než dvacítka cestopisů z pěších poutí po Katalánsku či zbytku Pyrenejského poloostrova. Asi nejznámější Espinàsovou knihou v této kategorii byl bestseller El teu nom és Olga (1986), v němž popisuje zkušenosti s výchovou dcery s Downovým syndromem. Kniha byla přeložena do několika evropských jazyků či do japonštiny a k dispozici je i českým čtenářům pod názvem Jmenuješ se Olga. Espinàs se do srdcí mnoha čtenářů zapsal i svými pravidelnými sloupky do deníků Avui a El Periódico. Za více než čtyřicetileté období jich tak nastřádal přes 11 000 - skončil s nimi až v roce 2019 ve věku 92 let. Byl to spisovatel ze staré školy - podobně jako v případě veškeré další literární tvorby i při psaní článků používal až do samého konce svůj legendární psací stroj Olivetti.

Espinàs byl taktéž významnou postavou ve světě nakladatelském. Kromě dlouhodobé spolupráce s nakladatelstvím Destino stál v roce 1985 u zrodu nakladatelství La Campana. Z tohoto hlediska můžeme vyzvihnout též jeho televizní pořad Identitats, kam si zval i zajímavé osobnosti kulturního života (viz např. díl s českou překladatelkou a spisovatelkou Monikou Zgustovou), jako scénárista či textař se podílel i na celé řadě jiných pořadů včetně populární dětské série Història de Catalunya. V roce 1961 byl také jedním ze zakladatelů uměleckého hnutí Nova Cançó a prakticky celý svět zná jedno z jeho děl na hudební scéně. Josep Maria Espinàs byl totiž spolutvůrcem skladby Cant del Barça, současné (od roku 1974) hymny klubu FC Barcelona.

Za svůj celoživotní přínos katalánské kultuře byl Josep Maria Espinàs mnohokrát oceněn, a to nejen literárními či novinářskými vavříny, ale také nejvyššími katalánskými řády (Creu de Sant Jordi 1983 a Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya 2015). Jeho skonem katalánská kultura přichází o jednu ze svých nejvšestrannějších osobností. 

Katalánský sv. Štěpán

O katalánských Vánocích jsme tu psali již před několika lety a dodnes tento článek patří k těm nejčtenějším. Dnes se však blíže podíváme na zvyky a tradice spojené se svátkem sv. Štěpána (Sant Esteve), jenž na samotné Vánoce čile navazuje a je v Katalánsku a Andoře podobně jako v České republice dnem pracovního klidu.

Svatý Štěpán vypodobněn katalánským malířem Jaumem Serrou ve 14. stol. (Foto: MNAC)

Svatý Štěpán byl řecky mluvící Žid, který se v průběhu života obrátil na křesťanství. Podle dobových svědectví byl mužem velmi pevné víry a horlivým kazatelem, což se mu nakonec stalo osudným, neboť o vzkříšení Ježíše Krista kázal tak plamenně, že byl na pokyn židovské rady zatčen a před hradbami Jeruzaléma ukamenován. Jelikož k tomu došlo jen dva roky po smrti Ježíše Krista, bývá sv. Štěpán považován za vůbec prvního křesťanského mučedníka. V Česku máme jeho svátek spojen především s několika lidovými tradicemi (např. dětská koleda, možnost chasy změnit pána či pečení pernaté drůběže), v praxi nám ale tento den dnes slouží už jen k navštěvování širší rodiny či přátel.

Podobně bychom mohli nahlížet i na katalánské pojetí tohoto svátečního dne, je tu však několik odlišností. První zajímavostí Sant Esteve je skutečnost, že dnem pracovního klidu je pouze v Katalánsku a na Baleárských ostrovech. Pro zbytek Španělska je 26. prosinec obvykle pracovním dnem*. Tento zvláštní rozdíl se obvykle vysvětluje historickými důvody sahajícími až do 9. století. V té době totiž Katalánsko spadalo pod franský vliv poté, co z něj vojsko Karla Velikého vytlačilo muslimy. V praxi to znamenalo, že katalánská společnost byla na rozdíl od zbytku Pyrenejského poloostrova pod vlivem jiného biskupství a tím pádem i trochu jiného, poněkud širšího pojetí rodiny. A jelikož o velkých svátcích, mezi které již tehdy patřily i ty vánoční, se měla celá rodina sejít pohromadě, vzhledem ke vzdálenosti a omezeným možnostem cestovat bylo třeba ještě jednoho nepracovního dne, aby se všichni stihli vrátit zpět do svých domovů. Původně tedy nešlo o den vyloženě sváteční, nýbrž o ryze logistické volno, které ostatně dokonale shrnuje i jedno katalánské pořekadlo: "Per Nadal cada ovella al seu corral / per Sant Esteve, cadascú a casa seva". 

Sant Esteve je tak i dnes časem rodinných a přátelských setkání, během nichž se pokračuje v opulentním hodování z předchozího dne. Tradice velí, že slavnostní oběd 26. prosince by měl být tvořen ze zbytků z předchozího dne. Hlavním jídlem svatoštěpánské tabule jsou tzv. canelons, tedy katalánská verze italských těstovin známých pod názvem cannelloni. Příprava je podobná lasagním, podstatným rozdílem mezi italskými cannelloni a katalánskými canelons je pak zejména v konkrétní náplni, neboť v katalánské verzi by se mělo, jak už bylo řečeno, pracovat se zbytky z předchozího dne. Mnohem zajímavější na celé věci je skutečnost, že nejde o jídlo zas až tak tradiční, neboť se v katalánské společnosti uchytilo až na počátku 20. století. 

V Barceloně ho totiž proslavil Michel Pompidor, kuchař legendárního pařížského podniku Maison Dorée, jenž se rozhodl otevřít si stejnojmenný restaurant v katalánské metropoli poté, co ten pařížský v roce 1902 definitivně skončil. Recept sahající svým původem až ke slavnému italskému hudebnímu skladateli G. Rossinimu měl v Barceloně obrovský úspěch a postupně se rozšířil i do dalších reastaurací. Odtud byl pak už jen krůček k postupné demokratizaci a oblibě tohoto jídla ve vánočních časech. Typicky vánočním jídlem se tak canelons v Katalánsku staly až okolo roku 1950. Předtím se v katalánských domácnostech na Štěpána připravovaly spíše rýžové pokrmy, k jejichž přípravě bylo též možné využít zbytky z předchozího svátečního dne. Nezbytnou součástí sváteční tabule je katalánská verze vánočního cukroví v podobě neules a torrons.

Jak vidno, sv. Štěpán patří i v katalánském pojetí spíše k rodinným svátkům a neoplývá žádnými zvláštními lidovými tradicemi. Tedy snad až na jednu. 26. prosinec je v Katalánsku tradičně jakýmsi koncertním dnem - všude po regionu se pořádají koncerty klasické hudby a svá vystoupení si plánují i významné hudební sbory v čele s tím nejslavnějším, Orfeó Català, jehož tradiční svatoštěpánský koncert v emblematickém koncertním sálu Palau de la Música Catalana každoročně v přímém přenosu vysílá i katalánská veřejnoprávní televize. Pro zájemce nabízíme záznamy z tohoto koncertu z přechozích let (2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022).

* V některých regionech bývá 26. prosinec svátečním dnem, pokud 25. prosinec připadne např. na neděli, k čemuž došlo shodou okolností zrovna v roce 2022. Ve Valencii a na Baleárských ostrovech často záleží na vládnoucí straně. Ve Valencii se sv. Štepán neslaví již několik dekád, na Baleárských ostrovech je situace v posledních letech proměnlivá.

SEAT

Co na tom, že už dlouho patří do koncernu Volkswagen. Automobilovou značku SEAT si snad každý neomylně spojí se Španělskem. Jen málo se však mluví o tom, že původ této značky je španělský jen z poloviny. Historicky je SEAT silně spojen s Katalánskem, neboť právě zde se od roku 1953 vyrábí. Největší výrobní závod a sídlo společnosti se nachází v katalánském městě Martorell, SEAT je též největším zaměstnavatelem v Katalánsku. Největší automobilka v Katalánsku má však namále. Absence elektrických vozů předznamenává její brzký konec...

Legendární model SEAT 600 vyráběný v letech 1957-1973 (Foto: ABC)

Začněme ale s trochou historie. Velká část zemí západní Evropy dokázala v prvních dekádách 20. století motorizovat své obyvatelstvo prostřednictvím vlastních automobilek (Francie - Peugeot, Renault; Itálie - Fiat; Německo - Opel). Všichni zmínění výrobci nabízeli vozy dostupné střední třídě. Ve Španělsku taková automobilka neexistovala. V Katalánsku sice fungovala továrna Hispano-Suiza, avšak ta se zaměřovala pouze na luxusní auta pro nejbohatší vrstvy. O alespoň základní produkci sériových vozů se tak ve Španělsku během 20. a 30. let 20. stol. staraly cizí automobilky (Fiat, Ford), obě ustálené v Katalánsku. Další vývoj přerušila nejprve španělská občanská (1936-1939) a později i druhá světová válka (1939-1945). Na první "ryze" španělskou automobilku jsme si tak museli počkat až do roku 1950.

A právě výše zmíněná italská automobilka Fiat stála u zrodu prvního skutečně sériového výrobce vozů ve Španělsku. Roku 1941 vznikl ve frankistickém Španělsku státní podnik Instituto Nacional de Industria (INI, Národní průmyslový závod), jenž měl podporovat technologický a průmyslový rozvoj v té době silně zaostalé země. Jednou z největších výzev tohoto podniku bylo právě nastartování sériové výroby osobních automobilů pro domácí trh. V průběhu celých 40. let se španělská vláda snažila o kontakt s předními evropskými i americkými automobilkami, nicméně kvůli vyhrocené politické situaci obvykle jednání s fašistickou vládou musely automobilky po intervenci jednotlivých vlád stopnout. Jediný výrobce, který měl v tomto ohledu poněkud více volnosti, byl italský Fiat. Po dlouhých jednáních nakonec roku 1948 došlo k uzavření dohody mezi INI a Fiatem, načež 9. května 1950 slavnostně vzniká automobilka SEAT (Sociedad Española de Automóviles de Turismo), vyrábějící licenčně pod vlastní značkou různé modely italského Fiatu.

Ačkoliv původně se hovořilo o umístění továrny na sever Španělska (Baskicko, Burgos) a sám Franco prosazoval oblast zaostalé Extremadury, tlak Fiatu a pragmatické úvahy bankovního sektoru nakonec logicky rozhodly ve prospěch Katalánska. Logicky zejména proto, že pouze v tomto regionu byl díky předchozí automobilové výrobě dostatek zkušených dělníků, zároveň zde existovala dlouhá a úspěšná průmyslová tradice a ve srovnání s většinou Španělska i solidní infrastruktura a komunikace. V květnu 1953 byla v oblasti Zona Franca, hned vedle barcelonského přístavu, slavnostně otevřena první fabrika SEAT. První vůz sjel z výrobní linky 13. listopadu téhož roku. Šlo o vůz s označením SEAT 1400, v praxi tedy o kopii Fiatu 1400. Skutečný pokrok a podle mnohých i jakýsi přelom ve španělské společnosti přišel až s modelem SEAT 600 vyráběným v letech 1957-1973. Toto malé autíčko s hmotností kolem 600 kg se pro několik generací Španělů stalo jejich prvním vozem, masivní produkce (takřka 800 000 kusů) a relativně nízká cena (63 000 peset) umožnila i nižší střední třídě splnit si sen určité nezávislosti a možnosti zajet si o víkendech na výlet kamkoliv bez nutnosti spoléhání se na nefunkční veřejnou dopravu. Dnes již legendární dvoudveřový vůz tehdy skutečně motorizoval celou zemi. Měl relativně nízkou spotřebu a v nejlepší specifikaci to vytáhl na slušných 115 km/h. I přes své minimalistické rozměry se do něj ona čtyř či pětičlenná rodina vždycky nějak naskládala. 

Díky úspěchu modelu 600 SEAT během 60. a 70. let výrazně zlepšil kvalitu svých výrobků a zmnohonásobil produkci. Automobilka postupně přidala několik dalších klíčových modelů (SEAT 800, SEAT 124, SEAT 127), některé vozy exportovala i na cizí trhy (Latinská Amerika) a v roce 1974 se stala osmým největším automobilovým výrobcem v Evropě. Úspěch značky byl i po ekonomické stránce hodně propojen s frankistickým režimem. SEAT představoval vlajkovou loď španělského průmyslu, díky turistickému boomu v 60. letech se celkově zvyšovala kupní síla obyvatel Španělska, to vše znamenalo neustálý růst. Vysoký rytmus výroby si SEAT udržel až do poloviny 70. let, pak zájem o značku i s příchodem demokracie začal opadat, neboť na trhu se pozvolna objevovalo více zahraničních vozidel. Roku 1981 dochází k rozvodu s Fiatem. Italská automobilka se zbavuje všech zbývajících akcií, a tak se SEAT na krátkou dobu stává takřka výhradně španělskou firmou, i když jen o rok později jsou podepsány první dohody o průmyslové a hospodářské spolupráci s německou automobilkou Volkswagen. Ta Španělům poskytuje know-how v podobě zkušených inženýrů, zatímco německá automobilka od té chvíle může využívat katalánskou továrnu k výrobě některých svých modelů - přeci jen v tehdejším Španělsku byly výdaje na jeden vyrobený vůz téměř poloviční oproti Německu.

V roce 1986 je SEAT definitivně koupen Volkswagenem, mimo jiné vzniká i samostatná značka Seat Sport, která pod sebou zastřešuje participaci vozů SEAT ve světových motoristických soutěžích. Doposud se může chlubit dvěma mistrovskými tituly v závodech cestovních vozů (WTCC).V tomto období si pozornost zaslouží zejména modely SEAT Ibiza (1984), první po transformaci společnosti a první bez jakéhokoliv vztahu k Fiatu, a SEAT Toledo (1991), první vůz již kompletně stvořený pod vedením Volkswagenu, silně inspirovaný německým Passatem. V tom samém roce dochází též k rozhodnutí přesunout výrobu z barcelonské Zona Franca do zbrusu nově postaveného továrního komplexu poblíž katalánského města Martorell. Z výrobní linky, tehdy nejmodernější v Evropě, tam první vozy začínají sjíždět roku 1993. Od té doby se situace automobilky definitivně stabilizuje a zejména v posledních letech jde o jednu z nejlépe fungujících značek koncernu Volkswagen. Část produkce se stále vyrábí v Katalánsku, mnoho modelů SEAT však vyjíždí z výrobních linek například i v Bratislavě, Mladé Boleslavi či v Alžírsku. V roce 2018 dokonce SEAT spustil novou výrobní linii pod vlastní značkou CUPRA, která se má zaměřit na prémiové a sportovnější modely, zatímco SEAT bude i nadále obhospodařovat standardnější poptávku (běžné vozy, SUV).

Pro zajímavost připomeňme zajímavý vztah automobilky SEAT a Katalánska. Jak již bylo zmíněno, umístění továrny do Katalánska si proti vůli diktátora Franka tehdy prosadil samotný Fiat, centrem vývoje i výroby této španělské značky tak vždy bylo Katalánsko (města Barcelona a Martorell). SEAT je známý též faktem, že velká část názvů jeho vozů bývá inspirována španělskými lokalitami (León, Ibiza, Toledo, Córdoba, Altea, Alhambra). Paradoxně i přes umístění továrny dlouhé roky nebylo použito žádné katalánské toponymum (a že by třeba "SEAT Barcelona" byl nepochybným marketingovým trhákem). To se změnilo až roku 2019, kdy se do prodeje dostalo nejnovější seatovské SUV, spřízněné např. s Volkswagenem Tiguan či Škodou Kodiaq, pod názvem Tarraco, tedy historickým latinským názvem dnešního katalánského města Tarragona. Toto "katalánsky" pojmenované vozidlo se bude vyrábět v německém Wolfsburgu, naopak v Katalánsku se nyní vyrábějí jen některé modely SEAT, avšak nahrazují je čím dál častěji jiné vozy koncernu, například audiny nebo škodovky. I tak ale SEAT stále patří k největším zaměstnavatelům ve Španělsku a je největším v Katalánsku (15 000 zaměstnanců). Produkce těchto vozů na sebe váže ještě dalších 100 000 pracovních pozic. Na svém umístění v Katalánsku prozatím vedení SEATu lpí, během loňské krize mezi Španělskem a Katalánskem byly prokazatelné snahy ze strany španělské vlády i královské rodiny, aby SEAT přesunul své sídlo mimo Katalánsko, automobilka však tomuto tlaku odolala.

Roku 2020 oslavila katalánská automobilka 70. výročí vzniku. Darovala si k němu kulturní centrum Casa Seat situované na jedné z nejprestižnějších barcelonských adres. Budoucnost však pro Seat tak růžově nevypadá. Podle velké částí odborníků nepřežijí rok 2030 automobilky, které ve svém portfoliu nemají žádný elektromobil. Automobilka ročně prodá okolo 400 000 vozů, patří však k těm levnějším na trhu, takže profit plynoucí ze Seatu do Volkswagenu je relativně malý. Zdroje zevnitř upřesňují, že čtyři prodaná auta Seat Ibiza se generovaným ziskem vyrovnají jediné Cupře Formentor. Paradoxně tak lepší budoucnost odborníci věští dceřiné společnosti Cupra, která poprvé za dekády dokázala ze Seatu vyždímat alespoň nějaký profit. Uvidíme tedy, jestli alespoň v této podobě zůstane výroba aut v Katalánsku zachována.

Nejnovější model SEAT Tarraco, jenž se začal prodávat v roce 2019, na pozadí Tarraco Arena
(Foto: El Periódico)

Antoni Tàpies

7. února 2022 uplynulo přesně deset let od úmrtí jednoho z nejslavnějších katalánských malířů moderní historie, Antoniho Tàpiese. Ačkoliv se z globálního pohledu netěšil takové známosti jako jeho slavnější krajané Salvador Dalí a Joan Miró, kritici jej považují za jednoho z nejvýraznějších umělců druhé poloviny 20. století.

Katalánský malíř Antoni Tàpies spolu s některými součástmi své slavné malby Suite Catalana
(Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

Antoni Tàpies i Puig (1923-2012) se narodil do dobře situované a silně katalanisticky orientované rodiny. V mládí se mu dostalo skvělého vzdělání - podobně jako řada dalších slavných Katalánců navštěvoval prestižní Německou školu v Barceloně (Col·legi Alemany de Barcelona), aby v roce 1943 započal studia práv na Universitat de Barcelona. Studia ovšem nedokončil, neboť právě tehdy v něm zvítězila láska k umění, kterou v sobě pěstoval, jak alespoň sám tvrdíval, již od 11 let, kdy mu učarovalo zvláštní vánoční číslo magazínu D'Ací i D'Allà, věnující se přehledu soudobého moderního umění. Často se hovoří i o tom, že v jeho definitivním příklonu k umění hrála roli též v mladém věku prodělaná tuberkulóza, díky níž Tàpies strávil dlouhé měsíce rekonvalescencí a malováním a zároveň šlo pro něj o příležitost, jak přehodnotit svůj život.

Roku 1946 si v Barceloně zřídil svůj první ateliér a záhy se stal jednou z vůdčích postav poválečných uměleckých kruhů. Roku 1948 se stal jedním ze zakladatelů avantgardní skupiny Dau al Set, která vydávala i stejnojmenný časopis šířící do Katalánska myšlenky surrealismu a dadaismu. Ještě do konce 40. let 20. stol. stihl několik menších výstav v barcelonských galeriích, mimo jiné se v této době seznámil i se svým velkým malířským vzorem Miróem. Ačkoliv byl ve výtvarném umění spíše samouk, podařilo se mu dostat k několika stipendijním pobytům, jež ho zavedly do Paříže, uměleckého centra světa. Zde se seznámil s mnoha dalšími světoznámými umělci či krajany, kteří si své světové jméno vybudovali právě ve francouzské metropoli. V 50. letech 20. stol. již Tàpies pravidelně vystavoval po Evropě i v USA. Několikrát též reprezentoval Španělsko na prestižní umělecké přehlídce Biennale di Venezia.

Na konci 60. let 20. stol. se v jeho dílech začíná čím dál častěji objevovat politická tematika, jasně viditelná zejména v častém ztvárňování katalánských národních symbolů, které byly v té době kvůli panující diktatuře zakázány. Tento vývoj lze vysledovat např. v dílech Blau amb quatre barres roges (1966), Pintura amb manilles (1970), L'esperit català (1971) či Suite Catalana (1972). Za účast na protirežimních protestech strávil dokonce krátký čas ve vězení. Kromě malby samotné se postupem své umělecké dráhy propracoval k čím dál důmyslnějším kolážím a asamblážím, v některých případech pak rovnou zavítal do sochařství. Faktem je, že si za svůj přínos světovému umění vysloužil desítky prestižních ocenění, z nichž můžeme zmínit např. nejvyšší katalánské ocenění Medalla d'Or de la Generalitat de Catalunya (1983), Premio Príncipe de Asturias de las Artes (1990) či izraelskou Wolfovu cenu za umění (1981), o kterou se tehdy podělil se slavným rusko-francouzským malířem Markem Chagallem.

Ačkoliv Tàpies pravidelně vystavoval po celém světě (jeho díla jsou dodnes součástí sbírek předních světových galeriích), nejvíce jeho prací najdeme v barcelonských muzeích, zejména pak v jeho vlastní umělecké nadaci Fundació Antoni Tàpies, jež se veřejnosti otevřela v létě 1990. Mnoho děl nás však překvapí i ve veřejném prostoru, ať už máme na mysli třeba zvláštní sochařské dílo Monument Homenatge a Picasso (1983) nebo obraz Les quatre cròniques (1991), který visí v jednom ze sálů sídla katalánské vlády. Tàpiesovo moderní umění určitě není pro každého, nelze mu však upřít dosažení jedné z největších aspirací většiny umělců, totiž stát se slavným a uznávaným již za svého života. 

La Marató de TV3

La Marató de TV3 je televizní pořad, který letos již potřicáté uvede katalánská veřejnoprávní televize TV3. Jde o klasický charitativní projekt ve stylu českého Pomozte dětem, francouzského Téléthonu apod., které se vysílají i na dalších televizích v mnoha zemích světa. Zajímavé je, že Katalánci mají pověst lakomců, ale v přepočtu na obyvatele jsou často vůbec nejsolidárnějším národem co se podobných televizních benefičních programů týče. Pořad byl poprvé vysílán v roce 1992, kdy se během šestihodinové kampaně podařilo vybrat něco přes 1 200 000 €. Od té doby se koná pravidelně vždy poslední předvánoční neděli. Každý ročník této benefiční akce je věnován výzkumu konkrétní skupiny nemocí a boji s ní. Katalánci tak během uplynulých tří dekád mohli přispět na výzkum boje proti leukémii, rakovině, cukrovce, degenerativním onemocněním a v minulém ročníku (2020) i proti covidu. Od roku 2005 je součástí akce též El disc de la Marató se slavnými melodiemi přezpívanými do katalánštiny či vlastními songy účinkujících umělců. Už jeho zakoupením může člověk přispět. Za svůj společenský přínos byla akce roku 2016 odměněna Creu de Sant Jordi, druhým nejvýznamnějším oceněním katalánské vlády.

Za 30 let se na moderování tohoto známého pořadu vystřídala už pěkná řádka osobností... (Foto: TV3)

Během již zmiňovaných třiceti ročníků La Marató se podařilo vybrat více než 215 000 000 € (tedy více než 5,5 miliardy CZK). Poměrně často se v tematických ročnících střídají známé choroby jako rakovina, cukrovka, Alzheimer, Parkinson, RS, srdeční či plicní onemocnění nebo mentální potíže (ty jsou tématem letošního ročníku); poslední dobou dostala větší prostor i vzácná onemocnění jako např. nemoc motýlích křídel. Jen párkrát v historii se vybíralo na něco jiného - v roce 2012 kvůli ekonomické krizi TV3 vyhlásila sbírku na boj s chudobou a sociálním vyloučením, v roce 2020 se centrem zájmu stal logicky covid. Pořad se těší tradičně vysoké sledovanosti. Večerní část programu přitáhne k obrazovkám tradičně několik set tisíc lidí (obvykle 15-20% všech diváků u obrazovek), od roku 2012 se prakticky vždy podaří vybrat 10 a více milionů €. Přispívat je možno jednak na speciální telefonní linky v průběhu celého dne (dnes už to jde samozřejmě i přes internet), obvykle se však v daný den pořádá i mnoho kulturních či sportovních akcí, jejichž výtěžek se přičítá k vybrané částce.

Hermen Anglada

Hermen Anglada i Camarasa (1871-1959) patří mezi největší katalánské malíře všech dob. Jeho obrazy dosahují na burzách umění závratných hodnot, které z jeho krajanů předčí už jen Miró a Dalí. Přesto však není Anglada i Camarasa na domácím poli tolik známý, neboť si podobně jako český malíř Alfons Mucha většinu své slávy vydobyl během dlouhých let života strávených ve Francii.

Hermen Anglada a jedno z jeho nejslavnějších děl: Granadina (1914)
(Foto: Fira Modernista de Barcelona)

Hermen Anglada se narodil 11. září 1871 v Barceloně do rodiny malíře a dekoratéra kočárů. Otec sice zemřel, když bylo Hermenovi sedm let, nicméně jejich domov byl vždy plný osob z umělecké branže. Sám Anglada studoval malířství u gironského mistra Tomàse Moragase (1837-1906), ačkoliv sám později rád říkal, že se cítí být zejména pokračovatelem Modesta Urgella (1839-1919). Jak už jsme předeslali výše, v Katalánsku se příliš nezdržel. Jeho malířské začátky můžeme vysledovat do roku 1888, kdy se drobnou skicou účastnil Světové výstavy v Barceloně, a následně i do roku 1894, kdy v barcelonské galerii Sala Parés zorganizoval svou první výstavu, na níž prezentoval venkovské krajinky z okolí městečka Arbúcies. Velké pozornosti kritiků se však Anglada v té době nedočkal.

Rok 1894 pro něj byl přesto přelomový, neboť díky štědré podpoře svého švagra, významného katalánského podnikatele Josepa Rocamory, mohl poprvé vycestovat do Paříže, kde studoval na slavné Académie Julian. Do Katalánska se pak ještě dvakrát vrátil (1895 a 1898), ale od roku 1899 už se natrvalo usadil ve francouzské metropoli. Zde pracoval po bohu francouzského malíře René Prineta a významný vliv na něj měl i peruánský portrétista Carlos Baca-Flor, díky němuž objevil noční Paříž, jež se později stala jedním ze zásadních témat jeho obrazů. Léta strávená ve Francii se pozitivně podepsala i na přijetí jeho tvorby v Katalánsku. Roku 1900 se zúčastnil jedné z klíčových výstav katalánského modernistického umění (opět v Sala Parés), tentokrát ovšem s větším úspěchem, o čemž svědčila i dlouhá evropská tour trvající s přestávkami až do začátku první světové války, díky níž svou tvorbu mohl představit publiku v Benátkách, Berlíně, Bruselu, Buenos Aires, Londýně, Moskvě, Mnichovu, Drážďanech, Praze či ve Vídni.

Během prvních dvou dekád 20. století patřil Hermen Anglada k těm nejslavnějším malířům na celém světě. Byl zároveň prvním Kataláncem, který takovéto mezinárodní projekce v daném oboru dosáhl; až později ho v tomto ohledu překonali Dalí a Miró. Většina jeho vrcholných děl se dá řadit k všeobecně uznávanému proudu postimpresionismu, ačkoliv některé jeho obrazy nemají daleko k expresionismu. Kromě výše zmiňované pařížské tématiky se v jeho malbách objevuje i folklorní tématika spojená s oblastí Valencie a v menší míře i s oblastí rodného Katalánska. Profesní zájem ho pojil s několika významnými ruskými tvůrci dané doby.

Le bal blanc, obraz s pařížskou tematikou namalovaný okolo roku 1900 (Foto: MNAC)

 

Krátce před vypuknutím první světové války se Anglada přesunul z Paříže na Mallorku, kde si vyřídil i návrat španělského občanství. Usadil se v malebné zátoce městečka Port de Pollença a do svého díla okamžitě zapracoval mallorskou tematiku, ať už v podobě místní krajiny či podmořského světa. Je pravda, že poválečná Evropa se k jeho tvorbě nyní tak trochu otočila zády - ke slovu se zde dostali představitelé avantgardy - nicméně velmi vděčné publikum ve 20. a 30. letech 20. století získal v zámoří. Kromě mnoha amerických měst relativně pravidelně vystavoval i v Anglii a dokonce i v rodné Barceloně, kde ho ostatně překvapil i začátek španělské občanské války. Ačkoliv všude kolem zuřil boj, katalánská vláda Angladovi zajistila nerušený pobyt v montserratském klášteru, kde barcelonský rodák namaloval velmi originální sérii krajinek. Jako republikán byl nucen roku 1939 Španělsko opustit podruhé. Až do roku 1948 mu azyl poskytla jeho druhá domovina - Francie. Na Mallorku se Anglada mohl vrátit až v druhé půli roku 1948, zatímco ještě stále aktivně vystavoval. Na ostrově dožil, zemřel v létě 1959.

Díla jednoho z nejúspěšnějších katalánských malířů všech dob jsou dnes vystavena například v Museo Reina Sofia v Madridu, v petrohradské Ermitáži nebo v Britském muzeu v Londýně. Nejvíce Angladových obrazů však dodnes najdete na katalánsky hovořícím území. Velkou sbírku jeho děl má CaixaForum v Palmě, kde mimochodem až do října 2022 probíhá zajímavá výstava věnovaná Angladovu uměleckému působení na ostrově, několik jeho obrazů pak najdete i v barcelonském MNAC nebo v regionálních muzeích jako Biblioteca Museu Víctor Balaguer, Museu del Modernisme Català či Museu Can Ferrat. Více informací o tomto ne vždy doceňovaném klenotu katalánského malířství najdete zde (španělsky) nebo zde (katalánsky).

Pere Pau Muntanya

Pere Pau Muntanya (1749-1803) byl pozdně barokní katalánský malíř, následovník katalánského barokního mistra Antoniho Viladomata. Pocházel z krejčovské rodiny, avšak záhy byl rozpoznán jeho výtvarný talent, a tak studoval u významných mistrů své doby (např. Josep Llanes a Francesc Tramulles). Byl jedním z nejžádanějších katalánských malířů konce 18. století, mezi jeho zákazníky patřila šlechta, církev a ti nejbohatší měšťané.

Série obrazů inspirovaných slavným španělským románem Don Quijote de la Mancha, které zdobí neoklasicistní Palau de Duana v barcelonském přístavu, autor: Pere Pau Muntanya, 1790-1792 (Foto: La Vanguardia)

Díky tomu se s jeho díly můžeme dodnes setkat v některých významných katalánských budovách. Za všechny církevní zmiňme kupříkladu malby v bazilice Santa Maria de Mataró, jeden z oltářů v barcelonské bazilice Mare de Déu de la Mercè nebo malby retáblu jedné z kaplí v barcelonské katedrále. Mezi jeho nejznámější světské zakázky patřila výzdoba Městského divadla v Reusu (1777) a velkého salonu v Palau Bofarull taktéž v Reusu. Jeho malby či fresky dnes najdeme i v barcelonském biskupském paláci, případně v budovách Llotja de Mar či Palau de Duana poblíž barcelonského přístavu. V posledně jmenovaném případě se jedná o šest velkoformátových obrazů ztvárňujících barcelonské scény ve slavném španělském románu Don Quijote de la Mancha (viz obrázek).

Kromě vlastní malířské tvorby byl Pere Pau Muntanya též velmi respektovaným vyučujícím a akademikem. Byl členem Reial Acadèmia de Belles Arts de Sant Carles ve Valencii a Real Academia de Bellas Artes de San Fernando v Madridu. Velký umělecký talent po něm zdědil i jeho syn Pau Muntanya i Cantó (1775-1801), jenž měl před sebou nepochybně velmi pěknou malířskou kariéru, bohužel však po vážné nemoci zemřel ve velmi mladém věku. Mnoho díla tak po sobě zanechat nestihl. Jeho nejznámějším obrazem je pravděpodobně Alegorie Basilejského míru, který vytvořil v Madridu okolo roku 1796 a byl za něj oceněn medailí Real Academia de Bellas Artes de San Fernando.

Obraz s názvem Alegorie Basilejského míru, autor Pau Muntanya i Cantó, 1796 (Foto: MNAC)

El Siglo: Největší antikvariát ve Španělsku

Milovníci knih v Katalánsku disponují hotovým svatostánkem. Jen o tom mnoho z nich neví. V katalánském městě Sant Cugat del Vallès, jen 15 km severozápadně od Barcelony, se totiž nachází největší antikvariát ve Španělském království. Antikvariát El Siglo vznikl roku 2006 v rozlehlém skladišti, které je součástí známé tržnice Mercantic na okraji Sant Cugatu. V celém areálu najdete mnoho starožitností i stylových kousků vonících novotou. Od nábytku přes oblečení až po různé cetky. Avšak největší dojem na vás stejně udělá výše zmíněný antikvariát!

El Siglo je vlastně zhmotněním snů nejen bohémsky založených intelektuálů. Na ploše více než 800 metrů čtverečních se nachází něco okolo 150 000 knih. Gigantických rozměrů dosáhl tento antikvariát po roce 2013, kdy odkoupil asi 100 000 knih, které zůstaly bezprizorní po konci legendárního barcelonského antikvariátu Llibreria Canuda (1947-2013), jenž svého času inspiroval Carlose Ruize Zafóna k napsání slavného románu Stín větru. Můžete tu strávit dlouhé hodiny a pokud vám najednou vyprahne v krku, stačí se přesunout do jedné z "místností", která funguje jako stylový bar. Samotný antikvariát pak nabízí hned několik různých prostor, které se dají využít k nejrůznějším kulturním událostem a živým koncertům. Kromě tisíců a tisíců starých knih v katalánštině i ve španělštině tu občas natrefíte i na skutečnou bibliofilní raritu nebo na nedávno publikovaný bestseller. Vybere si tu opravdu každý. Ideálním dnem k návštěvě je tu víkend. Více fotografií z interiéru tohoto stylového knihkupectví najdete zde.

Antikvariát El Siglo funguje též jako stylový bar... (Foto: www.totsantcugat.cat) 

 Je zde spousta prostoru pro nejrůznější kulturní akce (Foto: Twitter)

Emma Cohen

Bezesporu patřila k nejkrásnějším španělským herečkám své generace, možná dokonce i všech dob. Majitelka uhrančivých očí, Emmanuela Beltran Rahola (1946-2016), známá hlavně pod uměleckým jménem Emma Cohen, však vynikla i v jiných uměleckých odvětvích. Na následujících řádcích si připomeneme zajímavý životní příběh této všestranné katalánské umělkyně.

Emma Cohen v dobách své největší slávy (Foto: La Vanguardia)

Rodačka z poválečné Barcelony v mládí studovala práva, nakonec však dala přednost herectví. Naplno s ním ostatně začala až na univerzitě, později přidala i několik let na prestižní divadelní škole Escola d'Art Dramàtic d'Adrià Gual. Již od mládí se též pravidelně pohybovala ve světě mladých bohémů a revolucionářů, ačkoliv to bylo plně proti přesvědčení jejich rodičů, zavedených katalánských právníků. Nedlouho poté se ostatně s rodinou rozhádala. Revoluční události roku 1968 ostatně zažila na vlastní kůži přímo v Paříži, kde tehdy navštívila divadelní festival v Nancy a zachtělo se jí při té příležitosti trochu lépe poznat francouzskou metropoli. V tomtéž roce se též poprvé objevila na filmovém plátnu. Legendární snímek Tuset Street (1968) následovalo ještě několik titulů patřících do zlatého fondu tzv. barcelonské školy, např. Historia de una chica sola (1969) nebo El techo de cristal (1971). Španělští diváci si ji bezesporu pamatují i z oblíbeného seriálu El conde de Monte Cristo (1969), kde si zahrála přítelkyni Edmonda Dantese.

Od roku 1972 sledujeme její příklon k mnohem komerčnějším snímkům, často se objevovala i v relativně odvážných filmech v rámci nově vznikajícího žánru "destape", jenž po létech frankistické cenzury do španělské kinematografie přinášel i zcela odhalené erotické scény. Nutno dodat, že Emma Cohen byla v 70. letech nesmírně žádanou herečkou, každoročně totiž natočila i čtyři až pět filmů. Z těch nejznámějších jmenujme například Al otro lado del espejo (1973), Celedonio y yo somos así (1977), Tigres de papel (1977), Solos en la madrugada (1978) nebo Cuentos eróticos (1980). To už je plně etablovaná v Madridu, kde žije se svým celoživotním partnerem, slavným španělským hercem a režisérem Fernandem Fernánem Gómezem (1921-2007), jenž ji posléze obsadil i do několika vlastních snímků - zmiňme například filmy Mambrú se fue a la guerra (1986), El viaje a ninguna parte (1986) nebo El mar y el tiempo (1989). Naposledy se na stříbrném plátně objevila právě po boku svého muže ve filmu El abuelo (1998).

Poněkud méně známá je i její role slepice Caponaty v dětském pořadu Barrio sésamo, který se na španělské veřejnoprávní televizi vysílal v letech 1979-1980. I přes relativně krátkou dobu si tato postava získala srdce mnoha dětských diváků. Časem ubývající televizní i filmové role dokázala Emma Cohen skvěle nahradit působením v jiném uměleckém odvětví. V roce 1983 totiž napsala svůj první román, Toda la casa era una ventana, po němž následovala necelá desítka dalších. Za zmínku stojí i její sbírka postřehů z již zmiňovaného revolučního léta 1968 pod názvem La libreta francesa (2010). Kromě výše zmíněného taktéž nepravidelně psala sloupky pro španělský deník El Mundo a příležitostně též psala scénáře k několika rozhlasovým i televizním pořadům. Od smrti manžela v roce 2007 se zcela stáhla z veřejného života. Podle svědectví několika přátel během té doby pilně pracovala na několika dalších románech i dětských knihách. Uvidíme, jestli některé z nich ještě někdy spatří světlo světa.