29. 11. 2021

La Catedral de Justo: Madridská Sagrada Família

Hned úvodem si jasně řekněme, že následující článek s Katalánskem opravdu mnoho společného nemá. Určitou roli v našem příběhu však hrají dva klíčové pojmy, které jste si doposud jistě spojovali výhradně s katalánskou metropolí: Gaudí a rozestavěný chrám. Možná vás proto překvapí, že podobnou kombinaci můžeme nalézt i na jednom madridském předměstí. Toto je příběh, jenž potěší všechny snílky. V případě madridské Sagrady Famílie totiž skutečně platí, že když si člověk něco usmyslí, dokáže velké věci...




Mejorada del Campo je ve své podstatě jedním z mnoha nezajímavých předměstí Madridu. Tím se však nesmíte nechat odradit a dát dvacetitisícovému městu šanci. A jelikož si tu rádi povídáme o věcech katalánských, možná vás nepřekvapí, že v daném městě stojí za návštěvu pouze ulice s výmluvným názvem: calle de Antonio Gaudí. No kde jinde byste také chtěli hledat "madridskou verzi" Sagrady Famílie? Nejedná se samozřejmě o žádnou kopii slavné barcelonské stavby, a jméno nejslavnějšího katalánského architekta je v obci spjato skutečně jen s výše zmiňovanou ulicí, nicméně rozestavěný chrám v Mejorada del Campo vám vyrazí dech. Tedy zejména poté, co se dozvíte, že jde o dílo jediného muže.

Justo Gallego Martínez se narodil 20. září 1925 do silně věřící rodiny v městečku Mejorada del Campo. V 27 letech se rozhodl vstoupit do kláštera Santa María de la Huerta v 200 km vzdálené Sorii. Tam strávil několik let, avšak roku 1961 onemocněl tuberkulózou a kvůli strachu z možnosti nákazy dalších členů řádu byl z kláštera vyloučen. Za následné vyléčení se rozhodl Bohu poděkovat tím, že pro něj vystaví katedrálu. Prostě jen tak. 

Ihned poté si sehnal několik knih o nejvýznačnějších španělských i světových sakrálních stavbách, prodal několik rodinných pozemků, aby získal základní kapitál (v tomto ohledu měl štěstí, že pocházel z relativně movité rodiny), a 12. října 1961 zkrátka začal pracovat na svém životním díle. Bez oficiálního projektu, bez plánů, jen s představou v hlavě. Nutno dodat, že Justo nebyl architekt, dokonce ani obyčejný zedník. Kvůli občanské válce nedokončil ani základní školu. Jak sám říkal, byl jen prostým rolníkem, kterého poháněla nesmírně silná vůle a víra. Od onoho říjnového rána roku 1961 uplynulo již více než 60 let a Justo svou katedrálou žil až do samého konce. Až do roku 2019 na ní pracoval každý den kromě neděle, ačkoliv po oslavě svých 91. narozenin, dny klidu rozšířil i na sobotu. Během koronaviru Justo stavět přestal. 96letého snílka totiž na stará kolena přestalo poslouchat zdraví a v posledních měsících svého života už ani nevstával z postele. Zemřel 28. listopadu 2021.

Impozantní Katedrála Justa Gallega zvenku, 2016 (Foto: David Romero, RT.com)

Justo stavěl katedrálu v Mejorada del Campo sám. Ve městě ho všichni znali a v podstatě odjakživa ho měli zaškatulkovaného jako podivína a blázna. Při pohledu na jeho vysokou a hubenou postavu se jen těžko ubráníte představě Justa jako Dona Quijota 21. století. Celá stavba je jeho dílem, jen občas mu se stavebními pracemi pomáhal někdo z místních nebo nějaký ten nadšenec ze vzdáleného koutu Španělska či světa. Stejně tak je to s materiálem. Větší část postavil Justo Gallego z peněz získaných prodejem rodinných pozemků (pozemek pod chrámem je též jeho), malou část má díky drobným sponzorům, nicméně jak je vidět při bližším pohledu, katedrálu tvoří spousta recyklovaných materiálů - rozbité cihly, prázdné láhve, vypuštěná kola, kanystry od benzínu... Vše se dá nějak využít.

Jako správný Don Quijote se ale v posledních 25 letech mohl opřít o svého Sancha Panzu, jímž je jeden z jeho sousedů a dost možná i jediný Justův skutečný přítel, Ángel López. Ángel Justovi začal pomáhat ještě před koncem milénia a jeho rodina starého pána přijala natolik za svého, že u ní posledních několik let bydlel. Ángel by měl být i logickým pokračovatelem Justova díla. Den po dni Justova katedrála roste a dostává rozměr skutečného církevního chrámu. Celá stavba je asi 50 metrů dlouhá, 20 metrů široká a vrcholek kupole se tyčí do více než 35metrové výšky. Chrám má navíc všechny součásti běžného svatostánku - hlavní kostelní loď, křížovou chodbu, kryptu, dokonce i freskovou výzdobu a na dva tisíce skleněných vitráží... Možná je opět načase si připomenout, že to všechno za uplynulé půlstoletí vybudoval takřka výhradně jen jediný člověk. Sám Justo stavbu vnímá především jako Bohu výsostně zasvěcené místo, proto jakmile si všiml, že se mu po staveništi prochází mladá dívka v nevhodně krátké sukni, okamžitě jí patřičně vynadal.

Tím se dostáváme k další drobné paralele s nedokončeným chrámem barcelonským. I zde totiž můžete navštívit staveniště a také zde je ono staveniště částečně financováno z darů. Nicméně do Justova svatostánku můžete nahlédnout zadarmo a dokonce si dopřát onoho luxusu, že sledujete stavitele přímo při práci. To vše ale na vlastní nebezpečí, což je docela zjevné. Pro mnohé je vlastně zázrak už to, že se stavba doposud nezřítila. Vzniká totiž absolutně bez jakéhokoliv stavebního povolení i bez jakéhokoliv skutečného a zaznamenaného plánu. To je ostatně i důvodem k tomu, že Justova katedrála vždy vznikala bez jakékoliv institucionální či jiné podpory ze strany města. I když jde o jediný skutečný monument, který lze v Mejoradě spatřit, žádné turistické značky či cedule k němu nikdy nevedly. Pro město byla Justova stavba neviditelná - to bylo totiž skutečné maximum, co úřady tomuto bláznivému staviteli mohly dopřát. Kdyby město připustilo existenci chrámu a aplikovalo příslušné zákony, Justovo celoživotní dílo by muselo okamžitě k zemi. 

Nicméně tato situace se v posledních měsících změnila. Stavitel svou katedrálu původně odkázal biskupství v Alcalá de Henares, nicméně legalizovat stavbu tak jako tak nejspíš nepůjde - chybí totiž onen zmiňovaný projekt a žádný architekt se pod tuto stavbu nyní již nepodepíše, a nevezme tak na sebe zodpovědnost za to, že to pak jednoho krásného dne všechno spadne. Nicméně Justo stavěl dál i s vědomím, že svou katedrálu nikdy neuvidí hotovou. I Gaudí na té své dělal 43 let, aniž by kdy měl možnost svou slavnou Sagradu vidět dokončenou. Justo tu svou stavěl celých 60 let a přeje si jediné: být v ní i pochován a aby ji někdy někdo dokončil. Zdá se, že nyní svítá na lepší časy. Před pár měsíci totiž došlo k prolomení ledů mezi staviteli a městem, které chce stavbu nyní zachovat a poskytnout jí dokonce památkovou ochranu. Napomohl tomu i fakt, že Justův pokračovatel Ángel se na obhospodaření a dostavění katedrály dohodl i za účasti jím založené NGO Mensajeros de la Paz. Stavba navíc nedávno prošla architektonickou revizí, která velmi překvapeně konstatovala, že drtivá většina katedrály je postavená víc než bytelně. Zní to jako klišé, ale z pohledu profesionálů je Justova katedrála skutečným zázrakem.

Závěrem můžeme jen vřele doporučit zhlédnout například půlhodinovou reportáž televize RT, jež vás provede touto ohromující stavbou, kterou dokázal zbudovat jediný člověk. Zajímavá je i krátká reportáž Telemadrid z listopadu 2021, v níž už za katedrálu vystupuje pouze Ángel. Záběry z roku 2022 ukazují pokrok v pracích i po Justově smrti. A pokud budete mít někdy cestu do Madridu, zkuste se místo Escorialu na výlet vydat právě do zapadlého městečka Mejorada del Campo. Bude to stát za to.

Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)


Interiér chrámového komplexu Justa Gallega, 2016 (Foto: Z. Pospíchalová)


Více informací:

28. 11. 2021

Hermen Anglada

Hermen Anglada i Camarasa (1871-1959) patří mezi největší katalánské malíře všech dob. Jeho obrazy dosahují na burzách umění závratných hodnot, které z jeho krajanů předčí už jen Miró a Dalí. Přesto však není Anglada i Camarasa na domácím poli tolik známý, neboť si podobně jako český malíř Alfons Mucha většinu své slávy vydobyl během dlouhých let života strávených ve Francii.

Hermen Anglada a jedno z jeho nejslavnějších děl: Granadina (1914)
(Foto: Fira Modernista de Barcelona)

Hermen Anglada se narodil 11. září 1871 v Barceloně do rodiny malíře a dekoratéra kočárů. Otec sice zemřel, když bylo Hermenovi sedm let, nicméně jejich domov byl vždy plný osob z umělecké branže. Sám Anglada studoval malířství u gironského mistra Tomàse Moragase (1837-1906), ačkoliv sám později rád říkal, že se cítí být zejména pokračovatelem Modesta Urgella (1839-1919). Jak už jsme předeslali výše, v Katalánsku se příliš nezdržel. Jeho malířské začátky můžeme vysledovat do roku 1888, kdy se drobnou skicou účastnil Světové výstavy v Barceloně, a následně i do roku 1894, kdy v barcelonské galerii Sala Parés zorganizoval svou první výstavu, na níž prezentoval venkovské krajinky z okolí městečka Arbúcies. Velké pozornosti kritiků se však Anglada v té době nedočkal.

Rok 1894 pro něj byl přesto přelomový, neboť díky štědré podpoře svého švagra, významného katalánského podnikatele Josepa Rocamory, mohl poprvé vycestovat do Paříže, kde studoval na slavné Académie Julian. Do Katalánska se pak ještě dvakrát vrátil (1895 a 1898), ale od roku 1899 už se natrvalo usadil ve francouzské metropoli. Zde pracoval po bohu francouzského malíře René Prineta a významný vliv na něj měl i peruánský portrétista Carlos Baca-Flor, díky němuž objevil noční Paříž, jež se později stala jedním ze zásadních témat jeho obrazů. Léta strávená ve Francii se pozitivně podepsala i na přijetí jeho tvorby v Katalánsku. Roku 1900 se zúčastnil jedné z klíčových výstav katalánského modernistického umění (opět v Sala Parés), tentokrát ovšem s větším úspěchem, o čemž svědčila i dlouhá evropská tour trvající s přestávkami až do začátku první světové války, díky níž svou tvorbu mohl představit publiku v Benátkách, Berlíně, Bruselu, Buenos Aires, Londýně, Moskvě, Mnichovu, Drážďanech, Praze či ve Vídni.

Během prvních dvou dekád 20. století patřil Hermen Anglada k těm nejslavnějším malířům na celém světě. Byl zároveň prvním Kataláncem, který takovéto mezinárodní projekce v daném oboru dosáhl; až později ho v tomto ohledu překonali Dalí a Miró. Většina jeho vrcholných děl se dá řadit k všeobecně uznávanému proudu postimpresionismu, ačkoliv některé jeho obrazy nemají daleko k expresionismu. Kromě výše zmiňované pařížské tématiky se v jeho malbách objevuje i folklorní tématika spojená s oblastí Valencie a v menší míře i s oblastí rodného Katalánska. Profesní zájem ho pojil s několika významnými ruskými tvůrci dané doby.

Le bal blanc, obraz s pařížskou tematikou namalovaný okolo roku 1900 (Foto: MNAC)
 

Krátce před vypuknutím první světové války se Anglada přesunul z Paříže na Mallorku, kde si vyřídil i návrat španělského občanství. Usadil se v malebné zátoce městečka Port de Pollença a do svého díla okamžitě zapracoval mallorskou tematiku, ať už v podobě místní krajiny či podmořského světa. Je pravda, že poválečná Evropa se k jeho tvorbě nyní tak trochu otočila zády - ke slovu se zde dostali představitelé avantgardy - nicméně velmi vděčné publikum ve 20. a 30. letech 20. století získal v zámoří. Kromě mnoha amerických měst relativně pravidelně vystavoval i v Anglii a dokonce i v rodné Barceloně, kde ho ostatně překvapil i začátek španělské občanské války. Ačkoliv všude kolem zuřil boj, katalánská vláda Angladovi zajistila nerušený pobyt v montserratském klášteru, kde barcelonský rodák namaloval velmi originální sérii krajinek. Jako republikán byl nucen roku 1939 Španělsko opustit podruhé. Až do roku 1948 mu azyl poskytla jeho druhá domovina - Francie. Na Mallorku se Anglada mohl vrátit až v druhé půli roku 1948, zatímco ještě stále aktivně vystavoval. Na ostrově dožil, zemřel v létě 1959.

Díla jednoho z nejúspěšnějších katalánských malířů všech dob jsou dnes vystavena například v Museo Reina Sofia v Madridu, v petrohradské Ermitáži nebo v Britském muzeu v Londýně. Nejvíce Angladových obrazů však dodnes najdete na katalánsky hovořícím území. Velkou sbírku jeho děl má CaixaForum v Palmě, kde mimochodem až do října 2022 probíhá zajímavá výstava věnovaná Angladovu uměleckému působení na ostrově, několik jeho obrazů pak najdete i v barcelonském MNAC nebo v regionálních muzeích jako Biblioteca Museu Víctor Balaguer, Museu del Modernisme Català či Museu Can Ferrat. Více informací o tomto ne vždy doceňovaném klenotu katalánského malířství najdete zde (španělsky) nebo zde (katalánsky).

24. 11. 2021

Xavier Novell: Z biskupa inseminátorem prasat

Příběh dnes již bývalého biskupa z katalánského města Solsona by vydal na pořádně šťavnatý román. Ultrakonzervativní duchovní, který ve volných chvílích vymýtá ďábla a převychovává homosexuály, se totiž zakoukal do o 15 roků mladší autorky satansko-erotických brakových románů. Po konci v církevním rouchu se tak náš hlavní hrdina musel vrátit ke svému světskému povolání. Jako vystudovaný zemědělský inženýr nakonec zamířil do mezinárodně působící společnosti Semen Cardona, kde má na starost kontrolu kvality prasečího semene. Čeká ho raketová kariéra i v tomto sektoru?

Xavier Novell ještě v roli biskupa (Foto: www.elnacional.cat)

Xavier Novell i Gomà se narodil v dubnu roku 1969 v osadě Montfalcó d'Ossó (okres Urgell), jež nemá více než 40 obyvatel. Mládí tak prožil podobně jako ostatní děti v okolí častou prací na poli. Možná i proto na univerzitě v Lleidě vystudoval zemědělské inženýrství. Už tehdy ho však mnohem víc zajímaly statky nebeské, odešel proto do semináře a roku 1995 úspěšně dokončil i studium teologie na specializované církevní vysoké škole v Barceloně (Facultat de Teologia de Catalunya). O dva roky později završil svá církevní studia i titulem z prestižní Papežské univerzity Gregoriana v Římě. V červenci 1997 byl vysvěcen na kněze a byl vyslán do svého prvního působiště v katalánské obci Sant Jaume de Mollerussa. Jeho strmý růst v církevní hierarchii začal okolo roku 2001 s příchodem nového solsonského biskupa Jaume Trassery (1934-2019), pod nímž v letech 2004-2010 zastával post kanovníka solsonské katedrály.

Stojí za to si připomenout, že Novell se do kněžského roucha oblékl až v 28 letech, jenže velice rychle se dokázal vypracovat v nepostradatelného, a tak byl roku 2010, kdy Traserra odešel do výslužby, jedním z trochu nečekaných kandidátů na uprázdněné místo biskupa. V pouhých 41 letech se jím nakonec stal, což s sebou přineslo i zákonitou mediální pozornost - Novell se totiž stal vůbec nejmladším biskupem v celém Španělsku a jedním z nejmladších na celém světě. I přes svůj mladý věk však patřil k těm nejkonzervativnějším duchovním. V častých mediálních výstupech se opakovaně stavěl proti používání kondomu, proti potratům i proti homosexuálům, které s oblibou posílal na konverzní terapie (radnicí v katalánském městě Cervera byl kvůli tomu dokonce prohlášen za persona non grata). Jiný sektor katalánské veřejnosti zase pobuřoval jeho postoj ke katalánské nezávislosti. I když se v tomto ohledu vždy snažil, aby církev zaujímala nezúčastněné a neutrální stanovisko, svou osobní podporou myšlence samostatného Katalánska se nikterak netajil. Byl dokonce jediným katalánským biskupem, který se 1. října 2017 aktivně zúčastnil katalánského referenda.

Xavier Novell měl před sebou podle všeho velmi pěknou církevní kariéru a někteří už o něm začali spekulovat jako o budoucím španělském kardinálovi, který by to při troše štěstí mohl dotáhnout až na papeže. Tím spíš potom církevní veřejnost šokoval jeho nečekaný odchod z biskupství, který rozvlnil stojaté vody konce prázdnin v srpnu 2021. Novell to tehdy odůvodnil "osobními důvody", nicméně poměrně rychle vyšlo najevo, že za vším je třeba hledat ženu. V tu chvíli se nám začala rýsovat skvělá podzimní telenovela. Rozhodnutí odejít z církve kvůli životní lásce je samo o sobě hezké a nepochybně by si zasloužilo respekt, jenže jak jsme již předeslali, Novell byl mediálně vděčným terčem, který si o pozornost říkal svými kontroverzními a zpátečnickými myšlenkami. A tak mu to dali novináři řádně sežrat. Nutno dodat, že Novell jim šel na ruku, lepší zápletku by totiž jeden nevymyslel.

Však posuďte sami. Ultrakonzervativní biskup z katalánského venkova veřejně vystupující proti potratům či homosexuálům a ve volném čase provádějící exorcismus se totiž zamiloval do o patnáct let mladší, rozvedené psycholožky a sexuoložky (ke všemu ještě původně provdané za muslima), která se ve volném čase věnuje sepisování satansko-erotických brakových románů překypujících sadismem, chtíčem a šílenstvím. Zmiňovaná dáma, Sílvia Caballol Clemente (*1983), se navíc s biskupem poznala nejprve pracovně, když ji jako psycholožku na přímluvu známého začalo zaměstnávat právě biskupství v Solsoně. Zatímco novináři o této fascinující love story teprve začínali informovat, Vatikán měl všechny výše uvedené informace již dávno z první ruky. Novellovu rezignaci přijal sám papež výměnou za to, že ani jeden ze zamilované dvojice nebude celý případ nijak komentovat. A tak se také stalo, ani Caballol ani Novell se k celé věci doposud ani jednou nevyjádřili. Pravdivost novinářských spekulací však definitivně potvrdili 22. listopadu 2021 civilním sňatkem ve městě Súria, kde se Sílvia Caballol narodila a kde nyní žije. Jejich skromná svatba zároveň potvrdila, že i bývalý biskup konečně poznal kouzlo předmanželského sexu. Těhotenské bříško Silvie Caballol se utajit nedalo...

Xavier Novell tedy začíná nový život. S médii sice nemluví, ta mu však jen tak pokoj nedají. Velký ohlas způsobilo kupříkladu jeho nové zaměstnání. Jako vystudovaný zemědělský inženýr začal logicky hledat něco v oboru. Šťavnaté titulky na sebe nenechaly dlouho čekat, jelikož Novell nakonec nového chlebodárce našel, a to v Semen Cardona, původně rodinném podniku a dnes mezinárodně významné firmě, jež do více než dvaceti zemí světa prodává geneticky kvalitní prasečí semeno. Podle některých médií bude mít inženýr Novell na starosti "kontrolu kvality exportovaného produktu", podle deníku ABC, jenž s touto zprávou přišel jako první, bude zkrátka bývalý služebník boží masturbovat vyšlechtěná prasata. Pokud se mu i zde podaří být podobně ambiciózní jako v průběhu své církevní kariéry, čekají nás ještě velké věci.

Fotografie ze svatby v roce 2024 (Foto: Instagram Sílvia Caballol)

AKTUALIZACE 2024: Správná pohádka musí mít nějaký hezký konec nebo alespoň něco v tomto smyslu. Pravdou je, že něčím takovým by mohla být situace tohoto medializovaného páru na jaře 2024, kdy vyšlo najevo, že Novell dokázal regularizovat svou situaci emeritního biskupa uvnitř církve do té míry, že mu papež poskytl svolení vzít si Sílviu Caballol dokonce i v rámci církevního obřadu. Pár se sice úředně sezdal již v roce 2021 (a v dubnu 2022 se stal rodiči dvojčat). Novell je stále biskupem, avšak nemůže (a nechce) svůj úřad vykonávat. Jeho pozice v rámci církevního práva je v tomto ohledu velmi specifická. Uvidíme, jestli bude mít tato telenovela ještě nějaké pikantní pokračování, nebo tato pohádka jednoduše dobře dopadla...


Jak o kauze informovala česká a slovenská média?


20. 11. 2021

Per molts anys! (Catalunya2011 - Catalunya2021)

Jeden by to neřekl, ale dnes je to přesně 10 let od chvíle, kdy se na tomto blogu objevil vůbec první článek. Psal se 20. listopad 2011 a za sebou jsme měli velmi inspirativní a první delší pobyt v Katalánsku. Katalánsko roku 2011 nám připadalo úžasné, což nepochybně souviselo i s příjemnými životními okolnostmi. Pakliže jste se někdy ptali, proč právě 20. listopadu došlo k prvnímu rozhoupání, vysvětlení je velice jednoduché. Ale ještě chvíli to nechme napínavé...

Fotomozaika s názvem Svět se rodí v každém polibku, která se od roku 2014 nachází poblíž barcelonské katedrály (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)

20. listopad je totiž historicky moc zajímavým dnem, jehož události by nepochybně sváděly ke konspiračním teoriím. Ta příjemnější by se mohla týkat snahy o vzdání holdu skvělému dílu katalánsky psané literatury, románu Tirant lo Blanc, který byl shodou okolností poprvé publikován 20. listopadu 1490. Někdo by v tom zase mohl najít vymezení vůči jistému slavnému diktátorovi, který byl znám svou nenávistí ke všemu katalánskému, a zemřel 20. listopadu 1975. Mimochodem, stejný den se stal osudným hned dvěma španělským fašistům - kromě Franciska Franka se se světem, a to v roce 1936, musel rozloučit i José Antonio Primo de Rivera, zakladatel španělské fašistické strany Falange Española a syn diktátora (1923-1930) Miguela Prima de Rivery. 20. listopadu své narozeniny slaví či slavil/a kupříkladu Selma Lagerlöf, Edwin Hubble, Bobby Kennedy nebo Joe Biden, náš svět v tento den pro změnu opustili Lev Nikolajevič Tolstoj, nebo Buenaventura Durruti.

Ani jedna z těchto událostí však nemá nic společného s definitivním impulzem pro spuštění tohoto blogu. Tím bylo prostě a jednoduše ono magicky vypadající datum: 20/11/2011. Nic víc, nic míň. Od oné chvíle se tu každopádně podařilo publikovat již 602 článků nejrůznějšího zaměření, přičemž dalších více než 100 se pozvolna připravuje a prozatím se nachází ve stavu konceptů. Některé z nich bohužel i několik let... Ovšem času je málo a blogy neprožívají své zlaté časy na úkor youtuberů, podcasterů a jim podobných. Ale i tak se těšíme důstojnému průměru 5 článků na měsíc. Není to moc, zvláště proto, že témata se zdají být nevyčerpatelná. Každopádně stále jsme tady, a stále jsme tím nejkatalánštějším prostorem na českém internetu. Uvidíme, kam nás zavedou další roky a třeba tu jednou oslavíme i dvacetileté výročí. Do té doby však neustáváme ve velkých plánech, jejichž plody by tentokrát mohly být k ochutnání již v průběhu roku 2022. Nicméně za poslední dva roky jsme se i díky koronaviru všichni naučili příliš neplánovat...

Na závěr se pojďme podívat na již tak trochu tradiční statistiku nejčtenějších článků. Jak je vidět, staré dobré klasiky v podobě článků o katalánských tradicích či upozornění na přijímací zkoušky na obor katalánštiny na brněnské FF MUNI či postřehů ke katalánskému boji za nezávislost žebříčku vévodí i letos. Ty nejčtenější z nich mají na svém kontě několik tisíc přečtení. Letos netradičně bychom však chtěli připomenout i desítku článků, o kterých si myslíme, že se docela povedly, ale tak trochu nám v návštěvnosti stagnují. Možná Vám zkrátka jen unikly, tak nyní máte šanci si je (konečně) přečíst. Moc děkujeme za přízeň a snad se sem ještě další roky budete všichni rádi vracet! Visca Catalunya2011! Per molts anys!

TOP 10 ČLÁNKŮ (2011-2021)

  1. Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení) (2015, průběžně aktualizován)
  2. Katalánské Vánoce (24/12/2012)
  3. GAUDÍ: Park Güell (15/06/2013)
  4. Žlutá stuha (03/02/2019)
  5. Historie znaku FC Barcelona (29/09/2018)
  6. Katalánsko a F1 (12/05/2013)
  7. Desigual (06/05/2012)
  8. Současný španělsko-katalánský konflikt v datech (2018, průběžně aktualizován)
  9. Sant Jordi (23/04/2013)
  10. Enriqueta Martí: Upírka za Ravalu (09/03/2012)

TOP 10 ČLÁNKŮ, KTERÉ VÁM UNIKLY (2011-2021)

  1. Palau de les Heures (05/01/2012)
  2. Fructuós Gelabert (15/01/2013)
  3. Sova na Plaça Verdaguer (20/04/2013)
  4. Sant Pere dels Arquells (25/11/2013)
  5. Ramon Julibert i Torras (09/12/2013)
  6. Zenòbia Camprubí: Dokonalá žena poetova? (23/08/2015)
  7. Proč jsou barcelonské taxíky žlutočerné? (19/09/2016)
  8. Danone (29/11/2016)
  9. Charlie Rivel: Hitlerův šašek (19/02/2017)
  10. Revolta de les Quintes (1870) (03/04/2020)

18. 11. 2021

Pere Pau Muntanya

Pere Pau Muntanya (1749-1803) byl pozdně barokní katalánský malíř, následovník katalánského barokního mistra Antoniho Viladomata. Pocházel z krejčovské rodiny, avšak záhy byl rozpoznán jeho výtvarný talent, a tak studoval u významných mistrů své doby (např. Josep Llanes a Francesc Tramulles). Byl jedním z nejžádanějších katalánských malířů konce 18. století, mezi jeho zákazníky patřila šlechta, církev a ti nejbohatší měšťané.

Série obrazů inspirovaných slavným španělským románem Don Quijote de la Mancha, které zdobí neoklasicistní Palau de Duana v barcelonském přístavu, autor: Pere Pau Muntanya, 1790-1792 (Foto: La Vanguardia)

Díky tomu se s jeho díly můžeme dodnes setkat v některých významných katalánských budovách. Za všechny církevní zmiňme kupříkladu malby v bazilice Santa Maria de Mataró, jeden z oltářů v barcelonské bazilice Mare de Déu de la Mercè nebo malby retáblu jedné z kaplí v barcelonské katedrále. Mezi jeho nejznámější světské zakázky patřila výzdoba Městského divadla v Reusu (1777) a velkého salonu v Palau Bofarull taktéž v Reusu. Jeho malby či fresky dnes najdeme i v barcelonském biskupském paláci, případně v budovách Llotja de Mar či Palau de Duana poblíž barcelonského přístavu. V posledně jmenovaném případě se jedná o šest velkoformátových obrazů ztvárňujících barcelonské scény ve slavném španělském románu Don Quijote de la Mancha (viz obrázek).

Kromě vlastní malířské tvorby byl Pere Pau Muntanya též velmi respektovaným vyučujícím a akademikem. Byl členem Reial Acadèmia de Belles Arts de Sant Carles ve Valencii a Real Academia de Bellas Artes de San Fernando v Madridu. Velký umělecký talent po něm zdědil i jeho syn Pau Muntanya i Cantó (1775-1801), jenž měl před sebou nepochybně velmi pěknou malířskou kariéru, bohužel však po vážné nemoci zemřel ve velmi mladém věku. Mnoho díla tak po sobě zanechat nestihl. Jeho nejznámějším obrazem je pravděpodobně Alegorie Basilejského míru, který vytvořil v Madridu okolo roku 1796 a byl za něj oceněn medailí Real Academia de Bellas Artes de San Fernando.

Obraz s názvem Alegorie Basilejského míru, autor Pau Muntanya i Cantó, 1796 (Foto: MNAC)

6. 11. 2021

Regencós

Prestižní americká stanice CNN minulý týden přinesla zajímavý cestovatelský tip v podobě nejkouzelnějších vesniček v Evropě. Na seznamu obsahujícím turisticky často nepříliš známé lokality (např. francouzské přímořské městečko Roscoff, italskou renesanční vísku Anghiari či českým turistům velmi dobře známý ostrov Korčula) se ocitla katalánská vesnička Regencós. Podívejme se tedy krátce, co autory seznamu na této části katalánského venkova tolik uchvátilo...

Skyline obce Regencós. Uprostřed Església de Sant Vicenç (Foto: Jordi Fernández)

Malá obec o rozloze šesti kilometrů čtverečních má podle statistik z roku 2020 zhruba necelé tři stovky stálých obyvatel. Nachází se v okresu Baix Empordà, jen tři kilometry od mnohem známějšího městečka Begur. Dopisovatelé CNN hodnotí velmi kladně právě onu strategickou pozici na pobřeží Costa Brava, jen 10 km od pláže, a přitom relativně daleko od turisty přeplněných hotelů. Bonusem je prý osobitost místního kostela (Església de Sant Vicenç) dostavěného počátkem 19. století - zaujme zejména jeho netradičně zakončená zvonice - a středověce laděné historické jádro s pozůstatky hradeb. Druhým bonusem je skutečnost, že autem jste odtud jen kousek od míst spjatých s životem významného katalánského malíře Salvadora Dalího. 

Při kritičtějším pohledu na daný okres je třeba říct, že podobně bychom mohli charakterizovat spoustu dalších vesniček v nejbližším okolí obce Regencós. Mnohem spíše tedy tuto vísku berme jako typický příklad kouzla vesniček z kraje Empordà. Pokud se náhodou budete chtít přesvědčit sami, vězte, že tu najdete alespoň základní servis. Přenocovat a najíst se můžete v krásném místním Hotelu Teatre, případně i v několika dalších spíše soukromých typech ubytování. Nechybí tu ani benzínová pumpa s mytím aut, na místní poměry solidní je i propojení autobusem s většími okolními centry. Kromě již zmiňovaného kostela a zbytků hradeb ze 14. stol. stojí za vidění i 17 metrů vysoký komín u cesty Camí del Cementiri, který připomíná průmyslovou minulost vesnice v 19. a 20. stol. Oblíbeným místem kratochvílí je nedaleká motokárová dráha Karting Regencós.