Fructuós Gelabert

Slavný vrchol i hluboký pád - to vše zažil milovník pohybujících se obrázků, režisér, kameraman, producent a především zásadní průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert. Jaké byly životní osudy prvního filmového tvůrce na Pyrenejském poloostrově, dozvíte se v tomto článku.

FRUCTUÓS GELABERT (1874 - 1955)

Fructuós Gelabert i Badiella se narodil v tehdejším samostatném městečku Vila de Gràcia v lednu 1874. Záhy se však s rodinou přestěhoval do tehdy také ještě Barcelonou nepohlcené obce Sants. Práce v otcově dílně v něm vypěstovala určitou mechanickou zdatnost, už od mala se též nechal fascinovat obrázky v jakékoliv podobě. Okolo roku 1890 mu však zcela učaroval svět fotografie. Rychle se tak spřátelil s bratry Napoleonovými, kterým v té době patřil jeden z nejvýznamnějších fotoateliérů v Barceloně. Kromě fotografování samotného se Gelabert hodně zajímal i o mechanickou stránku věci, což mu později přišlo velice vhod při vynalézání vlastních kamer. Zcela zlomovým obdobím pro Gelaberta byly roky 1895 a 1896. Nejprve do Barcelony dorazil kinetoskop, vynález z dílny T. A. Edisona, který byl sice jakýmsi prvním filmovým projektorem, avšak zároveň jen předzvěstí kinematografu bratří Lumièrových. Ti do Barcelony zavítali ve zmiňovaném roce 1896. Idea pohybujících se obrázků Gelaberta ihned nadchla, a tak se rozhodl vydat ve stopách slavných francouzských filmařů. Zvláštní nadšení v něm vyvolat i pravděpodobně vůbec první dějový snímek ve filmové historii (též z dílny bratří Lumièrových) - Pokropený kropič.

Od té doby již věděl zcela neomylně, jaké bude jeho další směřování. Neměl to však lehké - v Katalánsku tehdy samozřejmě neexistovala žádná technika, s níž by Gelabert mohl cokoliv natáčet. Zde se však projevily jeho mechanické vlohy a společně s fotografem Santiagem Bioscou si vlastní kameru prostě vyrobil. Jen necelý rok poté, co se mladý nadšenec poprvé setkal se světem filmu, se stal i jeho plnohodnotnou součástí. Po natočení několika spíše dokumentárně laděných scén z denního života se v onom slavném roce 1897 odhodlal i k natočení prvního dějového snímku v katalánské (i španělské) historii - Baralla en un cafè (Hádka v kavárně, délka: 1 min; hrají: Antoni Fina, Josep Amigó, Joan Mañé, Antoni Masia). Tímto datem tedy začíná skutečná katalánská i španělská kinematografie. V onom hektickém období na konci 19. století zažívá katalánský filmař i první ze svých vrcholů - díky úspěchu výše zmiňovaného filmečku a následného velkolepého úspěchu dokumentu o návštěvě španělského královského páru v Barceloně roku 1898 (koupila ho od něj francouzská produkční společnost Pathé a distribuovala ho dále do světa - jako první film z Pyrenejského poloostrova) se Gelabert rozhodl plně vrhnout na filmařskou dráhu.

Vstup do nového století pro něj znamená i nové výzvy - stává se ředitelem jednoho barcelonského kina a v roce 1905 si připisuje obrovský mezinárodní úspěch s filmem Los guapos de la vaquería. Patnáctiminutová komedie pro něj mohla být vstupenkou do pomalu vznikajícího Hollywoodu, nicméně Gelabert se rozhodne zůstat v rodném Katalánsku a přenést na plátna řadu děl katalánské literatury. Filmařský průmysl v Barceloně podobně jako i jinde na světě rozkvétá až do začátku I. světové války (1914). Toto datum označuje i počátek Gelabertova hlubokého pádu. Filmům se v té době nedaří, a tak je nakonec Gelabert na konci války nucen vzdát se snu o tom, být nezávislým filmovým producentem. Kdysi nejslavnější katalánský filmař nyní musí vzít zavděk jakoukoliv pozicí u cizích filmových projektů, často jen s rolí kameramana. Poslední skutečně svůj film natáčí roku 1928 - La Puntaire je však solidním propadákem, jelikož má premiéru až na počátku 30. let, kdy už coby ještě němý film nemohl soupeřit s již zavedenými zvukovými snímky.

Od té doby se soustředí spíše na vynalézání a výrobu kamer a další filmařské techniky, ovšem do toho přijde španělská občanská válka, která pro něj znamená definitivní konec. Válku sice přežije schovaný u přátel v Castelldefels, nicméně po ní nemá příliš šancí vrátit se ke své filmařské či vynálezecké práci, jelikož Španělsko v poválečné době sužuje celková chudoba a úpadek a nenajde se žádný investor, který by Gelabertův výzkum zafinancoval. Snaha připomenout kdysi slavného režiséra byla v Barceloně na počátku 50. let 20. stol., kdy několik Gelabertových obdivovatelů dokázalo zajistit bývalému filmaři přeci jen trochu lepší penzi a několik vzpomínkových aktů. I přesto ale Fructuós Gelabert zemřel v roce 1955 zapomenutý. Po několika desítkách let však jeho dílo znovu spatřilo světlo světa zejména díky snaze katalánského historika kinematografie Miquela Portera.

Dnes tak máme to štěstí, že alespoň některé z Gelabertových snímků se nám do dnešní doby zachovaly, přeci jen je smutným pravidlem, že poměrně málo filmů z pionýrských časů kinematografie se dochová až do současnosti. Řada z nich je již nenávratně ztracena.

Závěrem ještě jednou zdůrazněme, že kromě skutečného prvenství mezi katalánskými a španělskými filmaři byl Fructuós Gelabert i velkým filmovým experimentátorem. Například film Choque de Trasatlánticos (1899) se stal prvním v těchto končinách, jenž obsahoval speciální efekty. Pro ztvárnění transatlantických parníků používal makety a zmenšené modely. Při jiných příležitostech zase experimentoval se zvukem - některé projekce například doprovázel živými dialogy herců schovaných za plátnem, takže daný snímek neměl daleko k těm zvukovým (a to v předstihu více než 20 let :-). Pokoušel se taktéž vytvořit něco na způsob dnešního CD - vytvořil desku, která by kromě zvuku přehrávala i filmové snímky. Katalánská kinematografie si ho též pamatuje jako skvělého dokumentaristu. Mezi jeho zásadní dokumentární počiny patří zejména El carnaval de las Ramblas (1902) či El puerto de Barcelona (1903). Významný byl i jeho přínos v ohledu ryze katalánských témat svých filmů. Gelabert se podílel na mnoha filmových adaptacích významných katalánských divadelních her, např. Terra Baixa (1907), La Dolores (1908) či Amor que mata (1909). Zajímavý pohled na prvního katalánského filmaře nabízí TV3: Fructuós Gelabert, el meu avi.


Více informací:

• Palmira González López: Fructuós Gelabert i Badiella, fundador y pilar del cine catalán (španělsky).