Ramon Vila Capdevila: Caracremada

Po konci španělské občanské války (1936-1939) muselo utéct do zahraničí velké množství lidí, kteří v té válce bojovali proti vítězným frankistickým oddílům. Ne všichni se však spokojili s "poklidným" životem v emigraci. Někteří pocítili nutkání pokračovat v boji proti frankistickému režimu pomocí partyzánských metod. Tito partyzáni podnikali nejrůznější záškodnické akce, sabotáže a podobně. Většina z nich žila ve Francii, poblíž hranic se Španělskem, a podnikala občasné záškodnické výpravy do frankistického Španělska.

Říkalo se jim "maquis" (česky: makisté, výraz původně užívaný pro korsické partyzány, posléze také označující příslušníky francouzského hnutí odporu ve II. světové válce, v Katalánsku pak označující právě tyto odpůrce frankistického režimu). Tito maquis operovali na území Španělska především ke konci 40. let a prosluli svou schopností dokonale přežívat a schovávat se v nepřátelském terénu (své vlastní země). Také mnoho Katalánců patřilo mezi tyto partyzány. K těm nejznámějším se řadí: Francesc Sabaté Llopart (1915-1960), Josep Lluís i Facerias (1920-1957), Marcel·lí Massana i Balcells (1918-1981) a Teresa Pla Meseguer (1917-2004). Ti všichni působili především coby členové organizovaných odbojářských skupin. Možná největším symbolem maquis se stal ten, který to vydržel nejdéle. A sám.

RAMON VILA CAPDEVILA (1908-1963)

Ramon Capdevila "Caracremada"
(Foto: wikipedia.org)

Byl v podstatě dokonalou romantickou postavou. Po celý život provázen traumatickými zážitky z dětství. Brzy mu zemřela matka, údajně po zásahu bleskem. Také se říká, že ten samý blesk zasáhl i malého Ramona a způsobil mu popáleniny na obličeji a na ruce. Proto také ta přezdívka: Caracremada ("spálený obličej"). Jiné zdroje zas tvrdí, že ke svým popáleninám přišel při požáru rodného domu, v němž uhořela Ramonova sestra.

Již od dětství také musel těžce pracovat v různých textilkách. Tady se také poprvé projevilo jeho rebelství. Zúčastnil se několika dělnických bouří a připravil pár sabotáží, kvůli čemuž si také odkroutil vždy několik měsíců ve vězení. Podílel se také na tramvajové stávce 1932 v Barceloně. Stal se zdatným anarchosyndikalistou. Když se roku 1936 rozpoutala občanská válka, bylo jasné, na čí straně bude bojovat.  Proti frankistickým oddílům bojoval v bitvě o Teruel, v Madridu i na aragonské frontě. Po konci války emigroval do Francie, kde byl nejprve poslán do koncentračního tábora Camp d'Argelers, odkud však záhy utekl. Roku 1943 zadržen nacisty, po útěku se přidal na stranu francouzských odbojářů a za své hrdinství a zásluhy v boji proti fašistům mu dokonce udělili Řád čestné legie (nejvyšší francouzské státní vyznamenání). Capdevila ho však odmítl.

Poté se vrátil do Katalánska, kde v rámci CNT (Národní konfederace práce - španělské anarchosyndikalistické revoluční odborové hnutí) působil jako sabotér či vůdce guerrillových jednotek. S jedním takovým oddílem dokonce připravoval i atentát na Franka, avšak na ten nakonec nedošlo. Na začátku 50. let se však CNT z boje stáhla. Ramon "Caracremada" Capdevila zůstal sám. Právě tehdy se započala poslední etapa jeho života. Potuloval se po katalánském vnitrozemí, šikovně se skrýval v hlubokých lesích před všude přítomnými policisty a malou pilkou sabotoval převážně stožáry vysokého napětí. Zkrátka poslední katalánský bandolero, psanec utíkající před spravedlností. Z dnešního pohledu však spíše hrdina, neúnavný bojovník proti fašistickému režimu. Takto tento poslední katalánský maquis žil v utajení až do 7. srpna 1963. Tehdy se nacházel mezi vesnicemi Castellnou de Bages a Balsareny (necelých 80 km od Barcelony). Tu noc ho však opustilo štěstí a při jednom z policejních zátahů byl zasažen smrtící kulkou. Tak nečekaně skončil život posledního katalánského partyzána...

Roku 2010 natočil režisér Lluís Galter zajímavý, i když z čistě filmového pohledu trochu nudný, film, který mapuje právě toto poslední období života Ramona Capdevily. Dlouhé záběry ukazují divokou katalánskou přírodu a osamělé putování posledního katalánského partyzána. Romantická vize příběhu o velké statečnosti ale také o smutném konci.