29. 4. 2020

Oranžová esence Poblenou

Barcelonská čtvrť Poblenou se již třicet let mění před očima. Bývalá průmyslová periferie katalánské metropole dostala nový impulz na počátku 90. let 20. století v souvislosti s početnými urbanistickými změnami kvůli barcelonskému pořadatelství letních olympijských her. Od té doby se pomaličku ale jistě vytrácí zvláštní genius loci této průmyslové bašty konce století devatenáctého, aby ho nahradil moderní look průmyslu století jednadvacátého. Textilní fabriky byly nahrazeny nejrůznějšími start-upy a hotelovými komplexy. Tvář Poblenou se mění doslova každým dnem a právě kontrast kolem běžících století je někdy skutečně dechberoucí. Jedním z takových příkladů je osamělý oranžový domeček uprostřed komunisticky vyhlížejících bytovek jen pár metrů od pláže. Jeden z nejemblematičtějších pozůstatků 19. století na obchodním korze Ramba del Poblenou je nyní ve vážném ohrožení.

Opuštěný pozůstatek 19. století na samém konci ulice Rambla del Poblenou (Foto: www.totbarcelona.cat)

Až na samém konci populárního obchodního korza Rambla del Poblenou se nachází dvoupatrový domek. Pravděpodobně ho nepřehlédnete. A to ne snad kvůli jeho oranžové barvě, nýbrž proto, že do svého okolí zkrátka nezapadá. Dřív byla tato čtvrť podobných domků plná (stačí zavítat jen o pár bloků vedle, například do ulic carrer del Taulat, carrer de Topete či carrer de Vallmitjana) a kolem se rozprostíraly louky a polnosti. Dnes dům z jedné strany obklopují socialisticky vyhlížející bytovky s příznačným názvem Tupolev, z druhé pak nevýrazné moderní činžáky. Člověk si říká, jak se tu ten domeček z úplně jiného století vlastně ocitl. Nebo ještě lépe - jak se mu podařilo všechno to okolní urbanistické šílení přežít?

Onen oranžový domek byl postaven roku 1890, ačkoliv tehdy ještě pouze jako jednopatrové venkovské stavení. Druhé patro tehdejší majitelé přistavěli až během španělské občanské války v roce 1937. To už dům obývala rodina paní Assumpty Garcíové, která do Barcelony přišla těsně před válkou z Aragonie. Assumpta byla tehdy ještě dítě, ale vždy ráda vzpomínala na rozsáhlou zahradu a jezírko, které dům tehdy obklopovaly. To se však později mělo změnit. Na přelomu 40. a 50. let 20. století byl schválen městský plán na novou urbanizaci celé zóny. Rodina tak přišla o všechny okolní pozemky, ale samotný dům nakonec díky obrovskému úsilí Assumptiny matky Felisy uhájila. Žena snahu města o vyvlastnění pozemků hnala až před soud v Madridu a svou při nakonec vyhrála. Pomohl jí k tomu i fakt, že žádná ze stran v té době nedokázala doložit vlastnictví onoho oranžového domku. Rodina mohla v domku setrvat i nadále, a to po dobu tehdy žijících tří generací s tím, že bude měsíčně platit nájem dnes směšných 1,60 €. Poslední žijící generaci tak až do 21. dubna 2020 představovala právě Assumpta García. Nešťastný pád však onoho dne 90letou Assumptu poslal na onen svět. Barcelonské radnici tak nyní už nic nebrání v tom, aby dům srovnala se zemí. Tedy až na rostoucí tlak okolních obyvatel.


Ti si sympatickou a výřečnou Assumptu z oranžového domku oblíbili natolik, že nyní hodlají tlačit na barcelonskou radnici, aby domku našla nové využití. Bourat ho by prý byla škoda; místní obyvatelé si bez něj svou Ramblu už ani nedokážou představit. Je tedy otázka, jak domek ustojí developerský tlak 21. století. V tom dvacátém si totiž vedl nadmíru dobře. Při pohledu z výšky je totiž zřejmé, kterak tato stavba narušuje urbanistický lad osmi vysokých bytových domů na ulici Passeig de Calvell, kterým nikdo v okolí neřekne jinak než Tupolevy. Původně nikterak lichotivou přezdívku si vysloužili jednak svými na tehdejší dobu (1952) impozantními osmi patry a částečně také svým tvarem připomínající bývalé sovětské bombardéry. Těchto osm bloků vzniklo na počátku padesátých let zejména kvůli snaze barcelonské radnice přesunout sem obyvatele některých okolních slumů. Ačkoliv tedy byly tyto byty zamýšlené čistě jako sociální bydlení, zdejší nájemné si stejně velká část lidí ze slumů nemohla dovolit, a tak se tu postupně zabydlovaly rodiny vojáků a dalších státních zaměstnanců. Domy sice ve své době nebyly žádným velkým luxusem, nicméně v barcelonském kontextu jde o stavby poměrně vzácné. Na každém patře jsou celkem tři byty, přičemž všechny jsou orientovány kompletně do exteriéru. Díky solidním rozestupům mezi sebou tu mají místní obyvatelé zajištěný dostatečný přísun slunečního světla po celý den. A to každý, kdo někdy bydlel v některém z kutlochů v Bornu, Gòtic či Ravalu, rozhodně ocení.



Bytové domy Tupolev na stylizované fotografii (Foto: Twitter)

Zatímco v 50. letech šlo o skutečné sociální byty na nevzhledném okraji Barcelony, kterým přímo pod okny vedla vlaková trať, dnes jdou tyto byty na dračku, protože se nacházejí prakticky jen 200 metrů od jedné z barcelonských pláží. Od vody je odděluje jen příjemný parčík. Proto řadu místních bytů v posledních letech skoupili spekulanti, kteří je přeměnili na žádané turistické apartmány typu Airbnb. V posledních letech se tak 60 až 70metrové byty prodávaly za 300 až 400 000 €, vysoce nad původní cenou i při porovnání tehdejší a dnešní hodnoty peněz. Je také otázkou, jak se celý tupolevský komplex se svým malým oranžovým sousedem popere s již zmiňovaným developerským tlakem 21. století. Poblenou má našlápnuto k tomu stát se novým moderním centrem Barcelony. Bude v něm místo i pro takové pamětníky?


27. 4. 2020

La Moreneta: Panna Marie Montserratská

Mare de Déu de Montserrat (česky: Panna Marie Montserratská) je dřevěná soška znázorňující Panenku Marii s Ježíškem na klíně. Pro svou nezvyklou černou barvu je též známá jako "La Moreneta". Možná i díky svému exotickému vzezření si časem získala srdce Katalánců, kteří ji v druhé polovině 19. století přijali za svou svatou patronku, dnes však do země láká miliony turistů, kteří kvůli návštěvě černé madony neváhají ujel či uletět tisíce a tisíce kilometrů.

Socha černé madony v klášteře na pohoří Montserrat (Foto: www.montserratvisita.com)

Podle legendy byla první soška Panny Marie Montserratské nalezena skupinkou dětských pastýřů roku 880. Děti tehdy zahlédly silné světlo zářící z horského masivu Montserrat. Když dorazily na místo, odkud se světlo linulo, v opuštěné jeskyni našly právě sošku Panenky Marie. Když se o události dozvěděl místní biskup, přikázal sošku snést až do nedalekého města Manresa. Socha však byla příliš těžká, což si biskup vyložil jako přání madony setrvat na místě, kde byla nalezena. Přímo zde, uprostřed horského masivu, tedy v roce 880 vznikla první poustevna zasvěcená Panně Marii. Z poustevny se postupem času stal slavný klášter, jenž je dodnes považován za jedno z posvátnějších míst na katalánském území. Původní soška se do dnešních dní nedochovala. Socha, které nyní každoročně vzdávají hold statisíce poutníků, pochází z 12. století. Na výšku měří 95 centimetrů a je vyhotovena z bukového a topolového dřeva. Současné ztvárnění představuje sedící Pannu Marii s malým Ježíškem na klíně. Madona v pravé ruce svírá kouli coby symbol vesmíru, zatímco Ježíš ve své levici drží objekt silně připomínající ananas coby symbol plodnosti a věčného života.

Obě postavy jsou vyjma obličejů a rukou kompletně pozlaceny. Docela zajímavý je fakt, že madoniny ruce i postava jejího syna byly k původní soše připojeny až v 19. století. Černá madona není ve světě žádnou výjimkou. Podobně tmavé sochy jsou k vidění na mnoha dalších místech Španělska, Francie, Itálie či latinskoamerických zemí. Nemusíme ostatně jezdit až tak daleko - černou madonu mají i v polském městě Czestochowa. Ačkoliv někteří stále montserratskou sošku řadí k tzv. černým madonám, které byly po Evropě hodně populární zejména v prvním tisíciletí našeho letopočtu, důvod černé barvy Panny Marie Montserratské je mnohem prozaičtější. Podle všeho jde totiž o chemickou reakci barevného nátěru dřeva, původně prý také kvůli působení plamenů svíček, které byly sošce kladeny k nohám. Ať už je tomu, jak chce, katalánská Moreneta se stala miláčkem všech Katalánců do té míry, že byla v září 1881 tehdejším papežem Lvem XIII. prohlášena za oficiální patronku Katalánska. Její svátek připadá na 27. duben. Od té doby si získala vskutku světovou proslulost a v současnosti je jedním z největších turistických lákadel kteréhokoliv poznávacího zájezdu do Katalánska.

Panna Marie Montserratská má i zajímavý politický rozměr. Soška se roku 1947 dočkala nového trůnu. Právě slavnost usazení na nový podstavec, k níž došlo 27. dubna onoho roku, se nakonec změnila v jeden z tichých protestů proti frankismu, neboť šlo o první masivní veřejnou akci (na místě se sešlo takřka 100 000 osob), na které se i v dobách ostré diktatury hovořilo katalánsky. Během události došlo též k davovému zpěvu písně Virolai*, která přehlušila projev tehdejšího španělského ministra zahraničí. Na nedalekém kopci navíc celý den vlála tehdy zakázaná katalánská vlajka, tzv. senyera. Tato událost znamenala určitý přelom v následném katalánském boji za kulturní přežití. Dodnes je Montserrat nezpochybnitelným symbolem zejména pravicově a nábožensky orientovaných zastánců katalánské nezávislosti či silnější autonomie (např. následovníci dnes již neexistující strany Convergència Democràtica de Catalunya).



* Tato píseň byla složena roku 1880 u příležitosti tisícileté existence Panny Marie Montserratské. Hudbu složil Josep Rodoreda (1851-1922), zatímco o slova se postaral slavný katalánský básník Jacint Verdaguer (1845-1902). Tato skladba je vlastně jakousi hymnou a poctou montserratské soše a postupem času se stala i jednou z neoficiálních katalánských hymen, zejména v období frankismu, kde nebyla, na rozdíl od jiných jako Els segadors, zakázána. Pro Katalánce je dodnes, podobně jako sama Moreneta, významným náboženským i kulturním symbolem. Píseň si můžete poslechnout v předcházejícím videu a její text je k dispozici kupříkladu na katalánské wikipedii.

21. 4. 2020

Joan Antoni Samaranch

Barcelonský rodák Joan Antoni Samaranch Torelló (1920-2010) známější v celém světě spíše španělskou variantou svého jména (Juan Antonio) patřil zcela jednoznačně mezi největší osobnosti katalánského a španělského sportu, ačkoliv sám nikdy žádnou významnou medaili nebo pohár nezískal. Vybojoval totiž pro svou vlast něco mnohem důležitějšího - pořadatelství Letních olympijských her v roce 1992.

  
Joan Antoni Samaranch
(Foto: El País)
Z hlediska katalánských dějin je však Samaranch i nadále poněkud kontroverzní osobností. Jako mnoho úspěšných lidí i Samaranch se narodil do dobře situované rodiny, která jako většina katalánské buržoazie podnikala v textilním průmyslu. Mládí prožil v lepších barcelonských čtvrtích (Sant Gervasi, Bonanova), kde navštěvoval prestižní zahraniční školy, spjatý byl také s městečkem Molins de Rei, kde měl jeho otec textilní fabriku. Jako 18letý se v průběhu občanské války vydal do bojů jako zdravotník na straně republikánů, nicméně záhy využil příležitosti a přes Francii se dostal do nacionalistické zóny - ve válce tedy nakonec stál na straně vítězné. A to byl jen počátek oné kontroverze. Samaranch totiž následně během frankismu udělal poměrně solidní politickou kariéru - frankisticky laděnou politickou stranu Concòrdia Catalana koneckonců založil roku 1977, tedy až po smrti caudilla. I přes své pozdější nesporné zásluhy v oblasti sportu tak pro řadu lidí zůstává jeho jméno až příliš spjato s nenáviděným režimem.

Nás ale zajímá Joan Antoni Samaranch především z hlediska sportu. I když byl Samaranch dosti studijní typ, vždy si našel čas na aktivní sportování. Nejraději měl fotbal, box či jezdectví, velkou část svého života ale zasvětil méně známému sportu - hokeji na kolečkových bruslích. Samaranch tento sport, jenž je populární především v jihoamerických a jihoevropských zemích, provozoval nejprve v barvách barcelonského klubu RCD Espanyol, později ale zamířil spíše do organizační a funkcionářské sféry. Pomáhal kupříkladu organizovat mistrovství světa v tomto sportu (v letech 1951 a 1954 se konalo v Barceloně a španělská reprezentace obě mistrovství vyhrála), později byl i trenérem reprezentace, předsedou Španělské federace kolečkových sportů a místopředsedou Mezinárodní federace kolečkových sportů. V letech 1955-1962 zastával mimo jiné i funkci barcelonského radního pro sport.


Jako novinář se zúčastnil Olympijských her v Helsinkách 1952. Možná právě tehdy mu svět univerzálního sportovního klání učaroval, a jak bylo jeho dobrým zvykem, i zde se mu povedla přímo skvostná kariéra. Roku 1966 byl Samaranch zvolen předsedou Španělského olympijského výboru. V letech 1974-1978 již zastával funkci místopředsedy Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Během tohoto období Samaranch prošel i výbornou školou diplomacie - roku 1977 se totiž stal španělským velvyslancem v Sovětském svazu a Mongolsku. Tento post se později ukáže jako velice důležitý, protože Samaranch díky němu navázal vynikající vztahy nejen se SSSR ale i s dalšími státy tehdejšího východního bloku. Jejich podpora mu pak velice pomohla v roce 1980, kdy se ucházel o post předsedy MOV. Předsedou Mezinárodního olympijského výboru byl nakonec dlouhých 21 let (1980-2001). Déle byl v čele této organizace už jen její zakladatel Pierre de Coubertin. Během Samaranchova vedení se olympiáda otevřela profesionálním sportovcům, stala se skutečně globální záležitostí a především zcela proměnila svůj ekonomický model. Z prodělečného podniku se stal zlatý důl. Právě vyvedení MOV z velké finanční krize na konci 70. let se často bere jako jeho největší zásluha, mnoho lidí mu však nemůže zapomenout čím dál větší pronikání reklamy a byznysu do původně ryze sportovního klání. Na Pyrenejském poloostrově se na Samaranchův přínos logicky dívají velice zúženě. Díky svému nepochybnému vlivu v rámci MOV byl totiž hlavním strůjcem skvělého úspěchu pro celé Španělsko i Katalánsko, když byla roku 1986 pořadatelským městem Letních olympijských her 1992 zvolena právě Samaranchova rodná Barcelona.


Na funkci v čele MOV rezignoval v roce 2001, zůstal však doživotním čestným předsedou této organizace. Za svou oddanost a přínos olympijské myšlence byl mnohokrát oceněn. Nepochybně jde o jednoho z vůbec nejoceňovanějších Katalánců v novodobé historii. Kromě všech možných španělských, katalánských i mezinárodních cen získal kupříkladu i několik čestných doktorátů (nepřekvapí, že řada z nich byla udělená univerzitami bývalého východního bloku - Praha, Bratislava, Budapešť, Bukurešť). V roce 1991 ho španělský král Juan Carlos I. povýšil do šlechtického stavu (Marqués de Samaranch). Joan Antoni Samaranch zemřel na infarkt 21. dubna 2010. Pojmenováno po něm bylo například barcelonské Muzeum sportu a olympijských her. Jméno Samaranch však ze sportovní historie jen tak nezmizí. Jeho dcera Maria Teresa Samaranch Salisachs byla několik let předsedkyní Španělské královské federace ledních sportů, v otcových stopách pokračuje i Joan Antoni Samaranch Salisachs (*1959), dlouholetý místopředseda Mezinárodní federace moderního pětiboje a od roku 2001 i jeden z členů MOV. V rámci svého působení v MOV se Samaranch junior výrazně podílel na organizaci zimních her v Turíně (2006) a Soči (2014); roku 2016 se stal prvním místopředsedou MOV, je tedy už jen jediný krůček od funkce, kterou celých 21 let vykonával jeho slavnější otec.




3. 4. 2020

Revolta de les Quintes (1870)

4. dubna 2020 uplynulo přesně 150 let od známé vzpoury v obcích okolo Barcelony, které tak reagovaly na snahu španělské armády zmocnit se nových rekrutů. Jedním z příslibů vlády vzešlé z revoluce z roku 1868 bylo zrušení povinné vojenské služby, avšak již na jaře 1869 začala armáda odvádět mladé muže dle předchozích zvyků. V tehdejším samostatném městě Vila de Gràcia (dnes součást Barcelony) se místní občan Francesc Derch zapřisáhl, že pokud se vojáci o rok později opět vrátí, sám se postaví do čela vzpoury. A přesně to se také stalo.

Rytina znázorňující začátek gràcijské vzpoury v roce 1870 (Foto: L'Independent de Gràcia)

K výběru nových branců mělo dojít v neděli 3. dubna 1870. Los měl určit 46 nových odvedenců z celkových 170 chlapců daného ročníku. Obce v okolí Barcelony se však proti odvedení svých mladíků hlasitě postavili, takže z celého podniku rychle sešlo. Nejhlasitěji proti byli obyvatelé obce Sants, odkud se odpor vůči španělské armádě rychle rozšířil i do nedaleké Gràcie. Hned následujícího dne se velká část gràcijských žen vydala na místní radnici s požadavkem na zrušení povinné vojenské služby. Emoce přímo na místě však začaly rychle eskalovat a části žen se podařilo proniknout přímo do budovy, z jejíhož balkonu následně začaly na náměstí vyhazovat kusy nábytku a nejrůznější dokumenty. Ty měly shořet na improvizované hranici. Chybějící dokumentace zároveň měla španělské armádě znemožnit odvody. Jedna z žen pronikla taktéž na vrchol gràcijské zvonice, nacházející se přímo naproti budovy radnice, a začala zvonit na poplach. Zvony v Gràcii pak i přes rozsáhlé bombardování neutichly po celý zbytek týdne.

Celou situaci se pokusil zklidnit tehdejší starosta Josep Fabra, otec slavného katalánského jazykovědce Pompeua Fabry, jenž se obrátil přímo na lídra revolty. Francesc Derch se tak mezi vzbouřené ženy pokusil vnést trochu klidu, což mu samotnému málem zajistilo čestné místo na zapálené hranici. Nakonec se mu však podařilo vzbouřený dav uklidnit a na náměstí Plaça del Sol později odpoledne shromáždil několik desítek chabě vyzbrojených mužů připravených hájit svou obec před příchodem vojáků. Ještě téhož večera vyrostly u všech vstupů do města pevné barikády. 5. dubna se Vila de Gràcia probudila do prvního dne skutečného obležení. Několik jednotek španělské armády pod vedením generála Eugenia Gamindeho začalo městečko ostřelovat. Hlavním cílem artilerie se stala gràcijská zvonice, která však jako zázrakem i nadále odolávala. Stejná situace se opakovala i 6. dubna. Za oba dva dny na městečko dopadly takřka dva tisíce projektilů. Vojenským jednotkám hrdinně vzdorovaly i barikády hájené pouhými desítkami nevyspalých mužů.

Ve čtvrtek 7. dubna se za zvýšené palby ihned po úsvitu armáda hned dvakrát pokusila prorazit zátaras na konci ulice Gran de Gràcia, avšak neúspěšně. Po poledni prý došlo i k pokusu o vyjednávání, jež však nikam nevedlo. Obyvatelé Gràcie ze svého požadavku zrušení vojenské služby nehodlali slevit. Během tohoto dne také výrazně narostl počet obléhajících vojáků. Hrstka obyvatel Gràcie nyní čelila více než pěti tisícům mužů a několika desítkám děl. V pátek 8. dubna část místních obyvatel utekla do kopců pohoří Collserola, ostatním pak rapidně ubývaly síly. Morálku obléhaného městečka tak udržovalo jen nepřestávající tlučení zvonů z vrcholku místní zvonice. Ačkoliv samotná věž utrpěla několik zásahů, nakřáplý zvon pokřtěný jako La Marieta stále ne a ne utichnout. 33 metrů vysoká věž je i díky tomu dodnes největším symbolem vzpoury z roku 1870. Jen necelý měsíc po konci tohoto improvizovaného povstání vznikl v Gràcii známý satirický týdeník La Campana de Gràcia, jenž pak takřka bez přestání vycházel až do roku 1934.

K rozhodujícímu útoku španělské armády došlo v noci z 8. na 9. dubna 1870. Silná ofenziva byla pro demoralizované obránce městečka příliš. Po necelé hodině udatného vzdorování posledních 150 obránců ustoupilo až na nedaleký kopec Creueta del Coll, odkud se následně rozprchli do širého okolí. Okolo šesté hodiny ranní pak vojenské jednotky definitivně překonaly poničené barikády a během několika desítek minut získaly kontrolu nad celou obcí. Celé se to neobešlo bez případů rabování a poprav domnělých vzbouřenců. Během sobotního rána přišlo o život nejméně 27 osob, řada dalších skončila v žaláři. Dělostřelecké projektily poničily desítky budov. Ne nadarmo si generál Gaminde vysloužil přezdívku "Bum-Bum". Gràcijská vzpoura tak byla krvavě potlačena, avšak postarala se přinejmenším o legendárnost místní zvonice, jež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších symbolů této malebné barcelonské čtvrti. Revolta de les Quintes z roku 1870 v poslední době inspirovala také několik katalánských spisovatelů. Do atmosféry tehdejší doby se můžete ponořit například v románech Set dies de Gràcia či El rellotger de Gràcia.