Pompeu Fabra

Inženýr, filolog, vášnivý tenista a sportovní funkcionář. A kromě jiného též tvůrce dnešní spisovné normy katalánského jazyka. Pompeu Fabra toho za svůj život stihl docela dost. Pro katalánskou jazykovědu byl jednoznačně nejdůležitější postavou 20. století.

Pompeu Fabra i Poch (1868-1948) se narodil ve čtvrti La Salut v Gràcii, necelých 30 let předtím, než se Gràcia stala součástí Barcelony. Byl posledním ze 13 sourozenců, i když ne všichni se dožili dospělého věku. Fabrovo dětství bylo každopádně silně spjato právě s Gràcií, neboť jeho otec byl několikrát zvolen místním starostou. Když bylo Fabrovi 6 let, rodina se přestěhovala do sousední Barcelony. Ačkoliv Pompeu Fabra vystudoval strojní inženýrství, již v mládí se projevila jeho renesanční osobnost, díky níž se jako samouk snažil proniknout do tajů jazykovědy. Již v roce 1891 publikoval kratší práci ve španělštině pod názvem Ensayo de gramática del catalán moderno, v níž už lze vysledovat obdivuhodný lingvistický talent a snahu o systematizaci v té době dost chaotické katalánské gramatiky. V letech 1902-1912 působil na Technickém učení v Bilbau. Jeho život v Baskicku je dodnes tak trochu obestřen tajemstvím, s jistotou lze říct jen to, že se Fabra aktivně věnoval sportu*, staral se o rodinu a pokračoval ve svém samostudiu lingvistiky. 

   

Pompeu Fabra
(Foto: www.ara.cat)

Během baskické etapy vystupoval na katalanistických fórech a v roce 1912 publikoval (tehdy ještě ve španělštině) první náčrt pozdějšího stěžejního díla Gramática de la lengua catalana. O rok později přidal i pravidla pravopisu (Normes ortogràfiques, 1913). V té době už i s oficiálním pověřením Ústavu katalánských studií (Institut d'Estudis Catalans). Tehdy bylo již jasné, že otázka normativizace katalánského jazyka je ve správných rukách. 

V roce 1918 v Barceloně vychází již čistě katalánská Gramàtica catalana, jež je od té doby všeobecně považována za oficiální normu. Fabrovo vědecké úsilí se poté soustřeďovalo výhradně na tvorbu prvního velkého katalánského slovníku, Diccionari General de la Llengua Catalana (1931), považován v Katalánsku za normativní až do roku 1995, kdy byl publikován jeho oficiální nástupce, Diccionari de la llengua catalana d'IEC. Následně Fabra působil na katedře katalánštiny na Universitat de Barcelona. Do exilu odešel na konci občanské války (1939), následně se usadil ve francouzském městečku Prades, které se tehdy díky své blízkosti Katalánsku stalo exilovým útočištěm pro řadu katalánských intelektuálů a umělců. V Prades Fabra pracoval na vylepšené verzi Gramàtica catalana, která nakonec spatřila světlo světa až v roce 1956, 8 let po jeho smrti. Fabra se lingvistikou zabýval celý život především jako samouk. Kromě perfektní znalosti románských jazyků a staré katalánštiny s nadšením sledoval veškeré nové trendy v evropské jazykovědě (Saussure, Pražský lingvistický kroužek apod.). Poněkud méně známé jsou dnes i jeho další publikace, v nichž katalánským čtenářům přiblížil gramatiky jiných jazyků: Gramàtica francesa (1919) a Gramàtica anglesa (1924). A aby toho nebylo málo, do katalánštiny Fabra přeložil i několik her od Ibsena či Maeterlincka. 

Pompeu Fabra je považován za otce moderní katalánštiny zcela oprávněně. Na konci 19. stol. sice Katalánsko úspěšně prošlo obdobím národního obrození (la Renaixença) a z katalánštiny se stal prestižní záležitost, nicméně jazyk samotný trpěl poměrně závažným problémem. Ještě na počátku 20. století vlastně neexistovala žádná kodifikovaná norma katalánštiny, v praxi tedy existovala jakási jazyková anarchie, především pak v psaném projevu. Právě Fabra se stal tím, který dokázal systematizovat vše, co jazyk potřebuje ke své standardizaci; publikoval gramatiku, pravidla pravopisu a nakonec i obsáhlý slovník katalánského jazyka - to vše s podporou již zmiňovaného Ústavu katalánských studií, což napomohlo k tomu, aby Katalánci postupně přijali Fabrův systém za svůj. Fabra měl navíc skutečný jazykový cit, takže se mu relativně dobře podařilo respektovat jednotlivé dialektální zvláštnosti a dosáhnout mezi nimi určité vyváženosti. Fabrovo pojetí katalánštiny je ostatně normativní dosud, což hovoří samo za sebe. Na rok 2016 IEC připravuje novou gramatiku katalánštiny, byť i ta bude v zásadě respektovat Fabrovu normu, jen ji poněkud aktualizuje. 

Pompeu Fabra se stal klíčovou osobností katalánské historie 20. stol., jelikož jeho jazykovědné dílo naprosto zásadně ovlivnilo katalánskou společnost. Katalánština před Fabrou sice dosáhla literárního věhlasu, nicméně až díky jeho působení byla katalánština přetvořena tak, aby skutečně fungovala ve všech životních situacích. I proto si Katalánsko tuto osobnost neustále připomíná. Například kousek od Park Güell se nachází ulice Avinguda de Pompeu Fabra, v Badaloně, kde Fabra po svém návratu z Baskicka takřka 30 let žil, po něm zase pojmenovali náměstí a stanici metra (L2). Jeho jméno nese i jedna z nejprestižnějších katalánských univerzit, barcelonská Universitat Pompeu Fabra (založena 1990).

*Fabra byl po celý život vášnivým sportovcem. V Baskicku aktivně holdoval tamnímu národnímu sportu (pilota). I později v Katalánsku svůj život kromě jazykovědy zasvětil i sportu - rád chodil po horách a jeho velkou láskou byl tenis (působil v tenisové sekci FC Barcelona). Po několik let byl též šéfem Unió Catalana de Federacions Esportives, tedy instituce, která v době tzv. druhé španělské republiky sdružovala všechny katalánské sportovní federace.