L'ETNO: Nejlepší evropské muzeum 2023

Organizace Evropské muzejní fórum každoročně od roku 1977 uděluje prestižní ocenění European Museum of the Year, tedy "Evropské muzeum roku", které získává obvykle muzeum, jež nejlépe přispívá k přilákání publika a uspokojení svých návštěvníků jedinečnou atmosférou, nápaditým výkladem a prezentací a také kreativním přístupem ke vzdělávání. Toto ocenění obvykle získávají méně známá a progresivní muzea. Žádné české ani slovenské muzeum zatím cenu nezískalo, zástupci Španělska naopak zabodovali už několikrát (např. Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Archeologické muzeum v Alicante nebo CosmoCaixa v Barceloně). Letos bylo nejlepším evropským muzeem zvoleno valencijské etnologické muzeum L'ETNO.

Pohled do expozice valencijského muzea L'ETNO (2023)

L'ETNO - Museu Valencià d'Etnologia vzniklo v roce 1982 ve Valencii, veřejnosti se otevřelo o rok později. Nachází se v obřím kulturním komplexu Centre Cultural de la Beneficiència, kde je umístěno taktéž místní muzeum prehistorie (Museu de Prehistòria de València) a jakási valencijská obdoba akademie věd (Institució Alfons el Magnànim). Hlavním cílem tohoto muzea je sběr, výzkum a následné šíření poznatků o všem, co je spojeno s tradiční a lidovou kulturou valencijské oblasti. V místní kolekci, čítající mnoho tisíc předmětů, najdete nejrůznější předměty, fotografie, dokumenty i osobní svědectví. Velké oblibě se těší zejména výstavní sály věnující se proměně moderní valencijské společnosti, kde si mnoho lidí může nostalgicky zavzpomínat na starší vozy, první počítače, nejrůznější elektrospotřebiče nebo i obyčejnou telefonní budku, jejíž fungování bude mnoha lidem narozeným až v 21. století zcela cizí (ne nadarmo je k budce přiložen i jednoduchý návod k použití).

Graficky velmi pěkně zpracovaná a částečně také interaktivní stálá expozice "No és fàcil ser valencià, ni valenciana" (Není snadné být Valencijcem/Valencijkou) je zásadní součástí muzea. Kromě samotné valencijské oblasti se muzeum v menší míře specializuje i na ukázku některých dalších světových kultur, zejména té středomořské. Ačkoliv bylo muzeum pro letošek vyhlášeno tím nejlepším v Evropě, davy turistů se sem zatím nehrnou, a to i přes sympatické vstupné v hodnotě 2 € (o víkendech zdarma), v jehož rámci můžete navštívit ještě dvě další muzea. V některých turisticky exponovanějších místech by vstupenky nepochybně stály mnohem víc, tak je třeba toho využít :-)

Associació d'Escriptors en Llengua Catalana

Associació d'Escriptors en Llengua Catalana (AELC) je významné profesní sdružení, které má za úkol reprezentovat a bránit zájmy spisovatelů píšících v katalánštině. Jde o organizaci, která působí v rámci tzv. Països Catalans (Katalánských zemí), proto mezi jejími členy najdete spisovatele z Katalánska, Valencie či Baleárských ostrovů.

(Foto: Facebook AELC)

Kromě spisovatelů se členy AELC mohou stát také překladatelé do katalánštiny. Aktuálně má organizace okolo 1750 členů a velkou většinu z nich tvoří spisovatelé, dramatikové a básníci, v menšině jsou pak zastoupeni překladatelé či autoři dětské či techničtěji zaměřené literatury. Jde v podstatě o jakési spisovatelské odbory, jejichž hlavními cíli je bránit tento kolektiv před možnými nekalými praktikami ze strany některých kulturních institucí či nakladatelství, reprezentovat tento kolektiv před domácími i zahraničními kulturními institucemi a v neposlední řadě organizovat nejrůznější aktivity, workshopy, prezentace či konference, jejichž cílem je propagace katalánské literatury a specifický literární tvorby členů organizace. Nutno dodat, že ne všichni katalánští, valencijští či baleárští katalánsky píšící spisovatelé jsou členy této organizace, v posledních letech však jde o poměrně dynamickou organizaci, jejíž roční přírůstek členů bývá vyšší než jejich úbytek.

AELC vznikla v Palmě roku 1977 a v jejím vedení jsou vcelku rovnoměrně zastoupeny všechny tři zmiňované regiony (Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy). Otcem myšlenky založení spisovatelských odborů katalánsky píšících autorů byl významný katalánský spisovatel Jaume Fuster (1945-1998). Současným předsedou asociace je mladý mallorský spisovatel a dramatik Sebastià Portell.

Mezi další pravidelné akce, které AELC pořádá, jsou i některé literární ceny (Premi de la Crítica Catalana, Premi de la Crítica dels Escriptors Valencians, Premi Jaume Fuster nebo Premis Cavall Verd), překladatelské semináře, autorská čtení nebo literární konference. V minulosti fungovala i jako poradní či dokonce nominační orgán pro Nobelovu cenu za literaturu (zde je však prozatím patrné, že velkou lobbistickou schopnost AELC postrádá). Zvláštní pozornost si zaslouží webová stránka této organizace, kde lze najít mnoho zajímavých informací o minulých i současných katalánsky píšících spisovatelích, databáze překladatelů, korektorů a dalších významných hráčů literárního světa či průběžně aktualizovaný seznam literárních soutěží. Více o této organizaci se dozvíte i z následujícího videa.

Francesc Ferriol Carreras

Zajímavý modernistický ráz dalo Barceloně množství architektů studujících a tvořících v katalánské metropoli na přelomu 19. a 20. století. Jedním z nich byl i Francesc Ferriol i Carreras (1871-1946), jehož stavby však nalezneme i ve více než 700 km vzdáleném španělském městě Zamora. Ferriol tak byl jedním z nemnoha katalánských architektů, kteří věhlas místního architektonického stylu modernisme šířili i za hranicemi rodného kraje.

Francesc Ferriol pocházel z relativně chudé rodiny, i díky dobrým studijním výsledkům však po maturitě dokázal zakotvit na barcelonské Escola d'Arquitectura, kde právě vyučovaly stěžejní osobnosti katalánské mutace secese. Největší inspirací byla pro Ferriola vůdčí osobnost těchto studií, uznávaný architekt Lluís Domènech i Montaner, jenž nadějnému mladíkovi dopomohl k několika prvním zakázkám. Univerzitní studia zakončil ziskem titulu v roce 1894, kdy se vrhl na dráhu architekta na volné noze. Budovy postavené dle jeho projektů jsou dnes rozesety po celé Barceloně. Patří mezi ně opravdové skvosty v modernistické čtvrti Eixample, např. Casa Teresa Vallhonrat (1904) a Casa Josep Batlles (1905) na carrer de París,  Casa Emili Batlle (1906) na carrer de Diputació či Casa Esteve Parera (1907) na carrer d'Aribau; i menší zakázky v okrajových čtvrtích jako Casa Antonio Casamitjana - Teresa Bordas (1902) v Gràcii, Casa Magí Capmany (1905) v Sant Gervasi nebo Casa Pere Juncà (1906) v Poblenou.

Kvůli mentálnímu postižení svého syna se však musel svobodné profese brzy vzdát a vstoupit do obecních služeb. Proto se roku 1908 přestěhoval až na druhý konec Pyrenejského poloostrova, kde až do roku 1916 vykonával funkci městského architekta v Zamoře. Ačkoliv do nového prostředí příliš nezapadl a od místní smetánky získával jen menší zakázky, přesto ve městě zanechal patnáct velice zajímavých modernistických staveb a především donutil místní architekty k přijetí základních estetických prvků modernismu. Zamora se tak v regionálním kontextu španělského severozápadu může pyšnit poměrně zajímavým fondem modernistických staveb, z nichž ty nejkrásnější, Casa c/Traviesa, Casa Tejedor a Casa de Valentín Matilla, nesou podpis našeho katalánského vystěhovalce. Roku 1916 se vrátil do rodné Barcelony, kde následně zastával úřednické pozice v sektoru stavitelství a vlastní architektonické činnosti se věnoval minimálně. Zemřel roku 1946.

Casa Josep Batlles na carrer de París v Barceloně (Foto: The Art Nouveau World)

Melcior Vinyals i Muñoz

Barcelonský architekt Melcior Vinyals i Muñoz (1878-1938) nepatří k nejznámějším postavám katalánského modernisme, jeho návrhy však výrazně pozměnily tvář jednoho z největších katalánských měst, dvousettisícové Terrassy. Melcior byl druhým synem textilního barvíře Vicençe Vinyalse, ačkoliv důležitější úlohu v jeho životě sehrál nevlastní a více než 30 (!) let starší bratr Salvador Vinyals i Sabaté (1847-1926). Jelikož Melcior zcela osiřel již jako dvanáctiletý, starší sourozenec mu byl v některých ohledech spíše otcem než bratrem. Je to patrné i z Melciorova raného zájmu o architekturu. Jeho starší bratr totiž patřil mezi nejžádanější barcelonské architekty přelomu 19. a 20. století a autorsky se podílel na mnoha zajímavých modernistických stavbách, např. Casa Pere Salisachs (1906), Casa Evarist Juncosa (1909), nebo na slavné barcelonské věznici Model (1904).

Titul architekta získal Melcior Vinyals roku 1905, tedy v době, kdy byl katalánský umělecký směr modernisme již za svým vrcholem. I tak ale stihl v katalánské metropoli navrhnout několik zajímavých staveb spadajících do tohoto stylu - zmiňme kupříkladu Casa Antonio Pàmies (1908), Casa Ramon Mestre (1912) či již zmiňovaný dům Casa Evarist Juncosa, na němž pracoval bok po boku se svým nevlastním bratrem. Velký věkový rozdíl nakonec udělal své a po určitých neshodách se Melcior přestěhoval do nedaleké Terrassy, kde přijal pozici městského architekta, zatímco též vyučoval na místní průmyslové škole. Z pozice městského architekta stál mimo jiné za novým městským plánem, který místní radnice schválila roku 1933, zanechal po sobě však i celou řadu jednotlivých staveb, z nichž mezi ty nejvýznamnější patří Magatzem Corcoy (190?), Magatzem Torras (1914) a také nový hřbitov (Cementiri Nou), který byl dokončen roku 1930.

Melcior Vinyals stojí též za podobou dvou nejstarších tržnic ve městě. Na té nejstarší, Mercat de la Independència (1908), spolupracoval mimo jiné s terrasským architektem Antonim Pascualem (1863-1929), jenž byl krom několika spíše střídmých modernistických staveb v Terrasse zajímavý tím, že jako houslista působil ve sboru slavného barcelonského operního domu Liceu. O dvacet let později Vinyals dokončil stavbu druhé nejstarší tržnice ve městě, Mercat del Triomf, který se nachází dál od centra města ve čtvrti Sant Pere.

Interiér secesního paláce Casa Alegre de Sagrera (Foto: Triangle Postals)

CASA ALEGRE DE SAGRERA
Kromě výše uvedených staveb se Melcior Vinyals v Terrasse podílel taktéž na přestavbě nádherného paláce Casa Alegre de Sagrera. Ten si na počátku 19. století nechal zbudovat místní textilní magnát a později na krátkou dobu i místní starosta Joaquim de Sagrera. V roce 1911 jeho dědicové rozhodli o kompletní rekonstrukci celého objektu, a to ve stylu stále ještě dožívajícího modernisme. Jejím provedením byl pověřen městský architekt Vinyals, ačkoliv podle mnohých odborníků stojí za interiérem a možná i některými částmi fasády domu mnohem známější architekt Josep Puig i Cadafalch, i když tato skutečnost není nikterak zdokumentována. Na dalších součástech výzdoby se taktéž podíleli ti nejlepší umělci přelomu 19. a 20. století, např. malíř Alexandre de Riquer. Roku 1973 přešel palác do vlastnictví místního obecního úřadu a nyní je budova součástí městského muzejního okruhu a lze ji i s přilehlou zahradou navštívit.

Miloslav Uličný

Miloslav Uličný (1942-2023) patřil mezi nejvýznamnější české překladatele druhé poloviny 20. stol. Narodil se v moravské vesničce Pravčice. Po maturitě na střední škole v Kroměříži se přesunul do Prahy, kde na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965 vystudoval obor španělština-italština. V rámci svého studia se však setkal i s dalšími románskými jazyky včetně katalánštiny. Po studiích pracoval nějaký čas v ČTK a v podniku Dílo (spadající pod organizaci Český fond výtvarného umění), několik let pracoval také jako překladatel v Československém rozhlasu. Od počátku 80. let 20. stol. se živil jako překladatel na volné noze, od roku 1993 tuto činnost skloubil s akademickým působením v roli odborného asistenta Ústavu translatologie na své alma mater. V roce 2006 se stal docentem pro obor translatologie. 

Překladatelství se věnoval jak v rámci celoživotní praxe, tak na akademické půdě. Byl autorem mnoha odborných statí a článků z oblasti translatologie, z různých jazyků do češtiny přeložil také více než 300 filmů, seriálů a televizních inscenací. Kromě několika málo překladů z angličtiny, ruštiny či italštiny se soustředil především na překlady ze španělštiny. Českému publiku tak zprostředkoval mimo jiné díla velkých španělských (Federico García Lorca, Pedro Calderón de la Barca, Juan Ramón Jiménez) i latinskoamerických klasiků (Julio Cortázar, Elena Poniatowska, Pablo Neruda). Španělským čtenářům se roku 2010 rozhodl zpřístupnit českou klasiku v podobě Máchovy slavné básnické skladby Máj. Za svůj celoživotní přínos překladu hispanoamerických literatur byl několikrát oceněn v Česku (2004 Krameriův vinš, 2013 čestné členství JTP, 2020 Síň slávy Obce překladatelů) i ve Španělsku. Kromě překladu se Miloslav Uličný po několik dekád věnoval i vlastní poetické tvorbě, kterou shrnul v necelé desítce básnických sbírek.

Uličný byl nepochybně jedním z představitelů silné poválečné generace překladatelů. Jeho specializací byla zejména poezie, což je vidět i na jeho odkazu v rámci české katalanistiky, k jejímuž rozvoji přispíval výraznou měrou od 90. let 20. stol. Ke katalánštině se Uličný poprvé dostal během svých studií na počátku 60. let 20. stol., kdy podobně jako velký český katalanista Jan Schejbal navštěvoval hodiny katalánštiny Diany Moix-Tvrdé, a později už jako zavedený překladatel na počátku 90. let, kdy se díky iniciativě andorrské vlády na Karlově univerzitě znovu otevřel lektorát katalánštiny. 

Na základě těchto hodin katalánštiny české publikum již v roce 1993 seznámil s několika málo verši Joana Maragalle, J. V. Foixe, Vicenta Andrése Estellése či Miquela Martího Pola. V roce 2001 přebásnil sbírku významného katalánského avantgardního poety Joana Salvata-Papasseita. Roku 2009 Uličný v literárním měsíčníku Host publikoval několik básní významných katalánských tvůrců 20. století (např. Josep Carner, Marià Villangómez, Gabriel Ferrater, Narcís Comadira, Àlex Susanna) a o šest let později spatřila světlo světa jím vybraná a přeložená antologie sta katalánských romancí ze 17.-19. století. Podle našich informací Miloslav Uličný v současnosti pracoval na dalším výboru z katalánské poezie, nicméně tuto práci již nedokončí. Zemřel 5. června 2023.

Knižní překlady:

• SALVAT-PAPASSEIT, Joan. Malý vůz [Ossa menor; výbor z poezie]. Praha: Ivo Železný, 2001.
• V Barceloně, velkém městě [antologie katalánských romancí ze 17.-19. století]. Praha: Nová vlna, 2015. 

Překlady v časopisech:

• "Výpravy do katalánských básnických světů". In: Tvar, 33-34, 1993.
• "Katalánská poezie 20. století. Miniantologie". In: Host, 8, 2009.

Katalánský původ škodovek

Ačkoliv Škoda Auto už dávno není v českých rukou, značka dodnes připomíná bohatou průmyslovou minulost naší malé země ve středu Evropy. Ani první "opravdová" škodovka však nebyla vyloženě českou záležitostí. Limuzína, v níž jezdil i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, vznikla na základě licence od katalánského výrobce aut Hispano-Suiza.

Škoda Hispano-Suiza 25/100 PS prezidenta T. G. Masaryka (Foto: Škoda Auto)

Historii vzniku Škoda auto možná netřeba připomínat, ale jen pro osvěžení. Původ této české značky je třeba hledat v roce 1895, kdy pánové Václav Klement a Václav Laurin v Mladé Boleslavi založili výrobnu jízdních kol. Podniku se dařilo, a tak na přelomu let 1898-99 Laurin & Klement slavnostně otevřela novou továrnu, z níž zanedlouho vyjel první motocykl. První skutečný automobil (Laurin & Klement A) společnost vyrobila v roce 1905. O vozy z Mladé Boleslavi byl záhy zájem po celém Rakousko-Uhersku. Po první světové válce začal rozvoj mladé automobilky stagnovat a vše vyvrcholilo ničivým požárem výrobního areálu z června 1924, při kterém společnost přišla o významnou část plánů a technologií. Značka Laurin & Klement se rázem ocitla ve finanční tísni, kterou vyřešilo až spojení s plzeňským strojírenským podnikem Škoda. 

Právě plzeňská Škoda navázala kontakt s katalánskou automobilkou Hispano-Suiza již okolo roku 1919. Nejprve vyráběla letecké motory dle licence této katalánské společnosti a v listopadu 1924 se jí podařilo získat licenci na výrobu vlastního automobilu vycházejícího z dnes již legendárního katalánského modelu Hispano-Suiza HB6. Luxusní vůz dostal označení Škoda Hispano-Suiza 25/100. Šlo o první moderní škodovku vzniknuvší po fúzi Laurin & Klement a Škoda a v letech 1926-1929 se jí vyrobilo 100 kusů. Abychom byli přesní, ve škodovácké továrně se takto vyrobila jen stovka podvozků s motorem, neboť karoserie se vyráběly na zakázku, a tak byl vlastně každý vůz nepopiratelným originálem. Vůbec první automobil s tímto označením si v květnu 1926 slavnostně převzal tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který později nedal na svůj Škoda Hispano-Suiza dopustit a používal ho až do roku 1935, kdy na prezidentský úřad abdikoval. Kromě Masaryka si vůz mohli dovolit jen ti nejbohatší podnikatelé či aristokracie. Více než třetina vyrobených kusů šla na export do dalších evropských zemí i do vzdálenějších lokalit (Turecko, Argentina).

Značka Hispano-Suiza v dané době platila skutečně za jednu z nejluxusnějších, což se projevilo i na konceptu licence prodané do Československa. Škoda Hispano-Suiza 25/100 se tak prodávala za 150-190 000 korun (což byl několikanásobek obyčejných vozů), a to hovoříme jen o motoru a podvozku. S přidáním karosérie a dalšími úpravami se cena šplhala až ke 280 000 korun - tolik za první z vozů zaplatila prezidentská kancelář. Šestiválec 6,6 l o výkonu až 135 koní dokázal dvou až třítunový pět metrů dlouhý vůz zrychlit až na 140 km/h. Podle mnohých odborníků šlo v dané době o jeden z nejlepších vozů na světě. Hispano-Suiza na podzim 1926 dokonce porovnala katalánský originál s českým licenčním vozem a v některých ohledech musela konstatovat vyšší kvalitu české produkce. Ze stovky vyrobených kusů se jich do dnešních dní dochovalo jen pět. Jeden z nich můžete obdivovat ve Škoda Muzeu v Mladé Boleslavi. Ten historicky první, patřící prezidentu Masarykovi, se však v průběhu historie ztratil a nejsou o něm žádné bližší zprávy.

Kompletně zrestaurovaný exponát Škoda Hispano-Suiza z roku 1928, Škoda Muzeum (Foto: Škoda Auto)