4. dubna 2020 uplynulo přesně 150 let od známé vzpoury v obcích okolo Barcelony, které tak reagovaly na snahu španělské armády zmocnit se nových rekrutů. Jedním z příslibů vlády vzešlé z revoluce z roku 1868 bylo zrušení povinné vojenské služby, avšak již na jaře 1869 začala armáda odvádět mladé muže dle předchozích zvyků. V tehdejším samostatném městě Vila de Gràcia (dnes součást Barcelony) se místní občan Francesc Derch zapřisáhl, že pokud se vojáci o rok později opět vrátí, sám se postaví do čela vzpoury. A přesně to se také stalo.
 |
| Rytina znázorňující začátek gràcijské vzpoury v roce 1870 (Foto: L'Independent de Gràcia) |
K výběru nových branců mělo dojít v neděli 3. dubna 1870. Los měl určit 46 nových odvedenců z celkových 170 chlapců daného ročníku. Obce v okolí Barcelony se však proti odvedení svých mladíků hlasitě postavili, takže z celého podniku rychle sešlo. Nejhlasitěji proti byli obyvatelé obce Sants, odkud se odpor vůči španělské armádě rychle rozšířil i do nedaleké Gràcie. Hned následujícího dne se velká část gràcijských žen vydala na místní radnici s požadavkem na zrušení povinné vojenské služby. Emoce přímo na místě však začaly rychle eskalovat a části žen se podařilo proniknout přímo do budovy, z jejíhož balkonu následně začaly na náměstí vyhazovat kusy nábytku a nejrůznější dokumenty. Ty měly shořet na improvizované hranici. Chybějící dokumentace zároveň měla španělské armádě znemožnit odvody. Jedna z žen pronikla taktéž na vrchol gràcijské zvonice, nacházející se přímo naproti budovy radnice, a začala zvonit na poplach. Zvony v Gràcii pak i přes rozsáhlé bombardování neutichly po celý zbytek týdne.
Celou situaci se pokusil zklidnit tehdejší starosta Josep Fabra, otec slavného katalánského jazykovědce Pompeua Fabry, jenž se obrátil přímo na lídra revolty. Francesc Derch se tak mezi vzbouřené ženy pokusil vnést trochu klidu, což mu samotnému málem zajistilo čestné místo na zapálené hranici. Nakonec se mu však podařilo vzbouřený dav uklidnit a na náměstí Plaça del Sol později odpoledne shromáždil několik desítek chabě vyzbrojených mužů připravených hájit svou obec před příchodem vojáků. Ještě téhož večera vyrostly u všech vstupů do města pevné barikády. 5. dubna se Vila de Gràcia probudila do prvního dne skutečného obležení. Několik jednotek španělské armády pod vedením generála Eugenia Gamindeho začalo městečko ostřelovat. Hlavním cílem artilerie se stala gràcijská zvonice, která však jako zázrakem i nadále odolávala. Stejná situace se opakovala i 6. dubna. Za oba dva dny na městečko dopadly takřka dva tisíce projektilů. Vojenským jednotkám hrdinně vzdorovaly i barikády hájené pouhými desítkami nevyspalých mužů.
Ve čtvrtek 7. dubna se za zvýšené palby ihned po úsvitu armáda hned dvakrát pokusila prorazit zátaras na konci ulice Gran de Gràcia, avšak neúspěšně. Po poledni prý došlo i k pokusu o vyjednávání, jež však nikam nevedlo. Obyvatelé Gràcie ze svého požadavku zrušení vojenské služby nehodlali slevit. Během tohoto dne také výrazně narostl počet obléhajících vojáků. Hrstka obyvatel Gràcie nyní čelila více než pěti tisícům mužů a několika desítkám děl. V pátek 8. dubna část místních obyvatel utekla do kopců pohoří Collserola, ostatním pak rapidně ubývaly síly. Morálku obléhaného městečka tak udržovalo jen nepřestávající tlučení zvonů z vrcholku místní zvonice. Ačkoliv samotná věž utrpěla několik zásahů, nakřáplý zvon pokřtěný jako La Marieta stále ne a ne utichnout. 33 metrů vysoká věž je i díky tomu dodnes největším symbolem vzpoury z roku 1870. Jen necelý měsíc po konci tohoto improvizovaného povstání vznikl v Gràcii známý satirický týdeník La Campana de Gràcia, jenž pak takřka bez přestání vycházel až do roku 1934.
K rozhodujícímu útoku španělské armády došlo v noci z 8. na 9. dubna 1870. Silná ofenziva byla pro demoralizované obránce městečka příliš. Po necelé hodině udatného vzdorování posledních 150 obránců ustoupilo až na nedaleký kopec Creueta del Coll, odkud se následně rozprchli do širého okolí. Okolo šesté hodiny ranní pak vojenské jednotky definitivně překonaly poničené barikády a během několika desítek minut získaly kontrolu nad celou obcí. Celé se to neobešlo bez případů rabování a poprav domnělých vzbouřenců. Během sobotního rána přišlo o život nejméně 27 osob, řada dalších skončila v žaláři. Dělostřelecké projektily poničily desítky budov. Ne nadarmo si generál Gaminde vysloužil přezdívku "Bum-Bum". Gràcijská vzpoura tak byla krvavě potlačena, avšak postarala se přinejmenším o legendárnost místní zvonice, jež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších symbolů této malebné barcelonské čtvrti. Revolta de les Quintes z roku 1870 v poslední době inspirovala také několik katalánských spisovatelů. Do atmosféry tehdejší doby se můžete ponořit například v románech Set dies de Gràcia či El rellotger de Gràcia.
Celou situaci se pokusil zklidnit tehdejší starosta Josep Fabra, otec slavného katalánského jazykovědce Pompeua Fabry, jenž se obrátil přímo na lídra revolty. Francesc Derch se tak mezi vzbouřené ženy pokusil vnést trochu klidu, což mu samotnému málem zajistilo čestné místo na zapálené hranici. Nakonec se mu však podařilo vzbouřený dav uklidnit a na náměstí Plaça del Sol později odpoledne shromáždil několik desítek chabě vyzbrojených mužů připravených hájit svou obec před příchodem vojáků. Ještě téhož večera vyrostly u všech vstupů do města pevné barikády. 5. dubna se Vila de Gràcia probudila do prvního dne skutečného obležení. Několik jednotek španělské armády pod vedením generála Eugenia Gamindeho začalo městečko ostřelovat. Hlavním cílem artilerie se stala gràcijská zvonice, která však jako zázrakem i nadále odolávala. Stejná situace se opakovala i 6. dubna. Za oba dva dny na městečko dopadly takřka dva tisíce projektilů. Vojenským jednotkám hrdinně vzdorovaly i barikády hájené pouhými desítkami nevyspalých mužů.
Ve čtvrtek 7. dubna se za zvýšené palby ihned po úsvitu armáda hned dvakrát pokusila prorazit zátaras na konci ulice Gran de Gràcia, avšak neúspěšně. Po poledni prý došlo i k pokusu o vyjednávání, jež však nikam nevedlo. Obyvatelé Gràcie ze svého požadavku zrušení vojenské služby nehodlali slevit. Během tohoto dne také výrazně narostl počet obléhajících vojáků. Hrstka obyvatel Gràcie nyní čelila více než pěti tisícům mužů a několika desítkám děl. V pátek 8. dubna část místních obyvatel utekla do kopců pohoří Collserola, ostatním pak rapidně ubývaly síly. Morálku obléhaného městečka tak udržovalo jen nepřestávající tlučení zvonů z vrcholku místní zvonice. Ačkoliv samotná věž utrpěla několik zásahů, nakřáplý zvon pokřtěný jako La Marieta stále ne a ne utichnout. 33 metrů vysoká věž je i díky tomu dodnes největším symbolem vzpoury z roku 1870. Jen necelý měsíc po konci tohoto improvizovaného povstání vznikl v Gràcii známý satirický týdeník La Campana de Gràcia, jenž pak takřka bez přestání vycházel až do roku 1934.
K rozhodujícímu útoku španělské armády došlo v noci z 8. na 9. dubna 1870. Silná ofenziva byla pro demoralizované obránce městečka příliš. Po necelé hodině udatného vzdorování posledních 150 obránců ustoupilo až na nedaleký kopec Creueta del Coll, odkud se následně rozprchli do širého okolí. Okolo šesté hodiny ranní pak vojenské jednotky definitivně překonaly poničené barikády a během několika desítek minut získaly kontrolu nad celou obcí. Celé se to neobešlo bez případů rabování a poprav domnělých vzbouřenců. Během sobotního rána přišlo o život nejméně 27 osob, řada dalších skončila v žaláři. Dělostřelecké projektily poničily desítky budov. Ne nadarmo si generál Gaminde vysloužil přezdívku "Bum-Bum". Gràcijská vzpoura tak byla krvavě potlačena, avšak postarala se přinejmenším o legendárnost místní zvonice, jež dodnes platí za jeden z nejdůležitějších symbolů této malebné barcelonské čtvrti. Revolta de les Quintes z roku 1870 v poslední době inspirovala také několik katalánských spisovatelů. Do atmosféry tehdejší doby se můžete ponořit například v románech Set dies de Gràcia či El rellotger de Gràcia.
Žádné komentáře:
Okomentovat